Memoranda synodní rady Ministerstvu školství a kultury

Od roku 1963 docházelo ve vedení ČCE k výrazné změně v postoji ke státní správě. Jádrem této změny je, že synodní rada začíná v debatě se státem o situaci církve důsledně argumentovat na základě právních norem a čím dál víc důkladně dokumentovat porušování zákonů a nařízení ze strany státu. Částečně tato myšlenková změna souvisí s příběhem se zákonem o rodině, kterému jsme se věnovali dříve.[1] Právní ofenziva byla ovšem vedená nepochybně především zásluhou synodního kurátora JUDr. Pavla Šimka, který byl zvolen synodním kurátorem v roce 1959. Správně vycítil, že tímto jednáním by odhalil nahotu komunistické diktatury, která se tvářila jako právní stát.

První dokument, který byl výsledkem této změny, poslala synodní rada Ministerstvu školství a kultury (MŠK) v říjnu 1963. Jednání, doplněné ještě později koncem března 1964 výkladem církevních zákonů rozšířeným ze strany církve o celou řadu konkrétních požadavků,[2] státní správu zaskočila. Během prvních jednání tak byla přislíbena revize několika nedávných odebrání státních souhlasů k výkonu duchovenského povolání pro některé evangelické faráře. Napříště bylo slíbeno takovéto odebrání po dohodě s vedením církve.[3] V následujících měsících pak skutečně bylo přislíbeno některým farářům, že jim bude státní souhlas opětovně udělen.[4] Samotný zmíněný výklad zákona č. 218/49 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností vnímal tuto normu pouze jako zabezpečující hospodářský chod církví. Jakoukoliv jinou administrativní kontrolu v církvi, jež byla praktikována v posledních patnácti letech, hodnotí jako nežádoucí zásahy nad rámec legislativy a požaduje ukončit je a od jednotlivých církevních tajemníků vyvodit zodpovědnost za tento postup. Zástupci Českobratrské církve evangelické, podle slov synodního seniora Viktora Hájka, vycházeli z předpokladu, že po dobudování socialismu v Československu a ukončení fáze třídního boje v zemi by se měl život církví vrátit do kolejí před rokem 1948.

V rámci církevního odboru MŠK narůstal po tomto podání odpor vůči takovýmto požadavkům církve s opakovaným zdůrazněním, že Českobratrská církev evangelická je v tomto postupu sledována ostatními československými evangelickými církvemi a je vnímána jako jejich neoficiální mluvčí. Podle interních dokumentů státní správy je postup synodní rady Českobratrské církve evangelické mimo jiné důsledkem ústupků některých úředníků v minulých letech6 a přijetí těchto požadavků by bylo projevem slabošství. Samotné požadavky synodní rady ČCE, vycházející z výkladu církevních zákonů, jsou považovány za drzost a překročení rozumných mezí. Tuto tendenci v řadách úředníků státní správy pověřených církevním dohledem podněcovaly také podobné či ostřejší požadavky směřující z jiných složek církve, jako byl například požadavek duchovních Západočeského seniorátu z 9. března 1964, který vyzýval k revizi církevních zákonů. Státní správa prostřednictvím úředníků církevního odboru Ministerstva školství a kultury jednání o těchto požadavcích rezolutně odmítla, vytkla synodnímu kurátorovi Pavlu Šimkovi útočný tón a částečně přešla do ofenzivy tvrzením, že by synodní rada neměla klást takové požadavky, když sama údajně nemá v církvi dostatečnou autoritu.

Po odmítnutí zabývat se požadavky ČCE z konce března 1964 pro jejich „ultimativní“ formu, přeformulovala synodní rada své memorandum a pod č. j. 1073/64 jej zaslala dne 28. května 1964 církevnímu odboru Ministerstva školství a kultury. Tato verze více zdůrazňuje vůli Českobratrské církve evangelické spolupodílet se na rozvoji socialistické společnosti a poukazuje na své příspěvky v tomto budování v minulosti, jako například angažmá v práci pro porozumění mezi národy. V podání se již otevřeně nehovoří o diskriminaci církve, ale o zásazích, které vzbuzují dojem diskriminace, také další klíčové pasáže jsou formulovány opatrněji. I nadále však synodní rada ČCE předkládá svůj výklad zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností s tezí, že v době tzv. kultu osobnosti byla aplikace tohoto zákona značně posunuta. Na tuto verzi požadavků ministerstvo již oficiálně odpovědělo, jasně však dalo najevo, že koncepční změny ve vztahu církví ke státu nejsou na pořadu dne a úřad nadále hodlá se synodní radou Česko- bratrské církve evangelické jednat toliko o konkrétních problémech v těchto vztazích. Ostatní požadavky tohoto memoranda, jako například opětovné povolení letních brigád studentů Komenského bohoslovecké evangelické fakulty, vysílání bohoslužeb prostřednictvím Československého rozhlasu a umožnění věřícím učitelům vykonávat své povolání či potvrzení kurátorů jako plnohodnotných zástupců církve byly v rámci odpovědi zamítnuty.

I přes tuto negativní reakci iniciovala synodní rada ČCE další jednání o svých požadavcích, které se uskutečnilo ve dvou prosincových termínech roku 1964, tentokráte se jednání se zástupci synodní rady zúčastnil také J. L. Hromádka. Tyto hovory již věc dále neposunuly, spíše sumarizovaly výsledky dosavadních setkání: církevní zákony platí a vyhovují oběma stranám, církevní tajemníci při záměru odebrat státní souhlas musí jednat s vedením církve, státní souhlas je nutný i pro laiky vykonávající duchovenské činnosti (naopak není nutný pro členy staršovstev), před státem zastupuje církev duchovní, ale kurátor se smí jednání účastnit, ke zrušení duchovenského místa může dojít jen po jednání ministerstva s vedením církve, organizování brigád mládeže náleží Československému svazu mládeže (zvažuje se však pořádání mezinárodních mládežnických brigád Křesťanskou mírovou konferencí), o zařazení bohoslužeb do vysílání rozhlasu nerozhoduje MŠK, děti ve škole budou vychovávány v duchu vědeckého světového názoru. V zásadě se tak synodní radě ČCE nepodařilo vztah církve ke státu posunout, ale zdařilo se jí prosadit právní názor toliko v záležitostech odebrání státního souhlasu a rušení duchovenského místa. Ale nutné jednání o těchto záležitostech se synodní radou nikterak nezaručovalo, že se takový případný záměr státní správy podaří v jednání překazit.

Tímto byla v zásadě ukončena aktivní snaha synodní rady Českobratrské církve evangelické o posun dosavadních mantinelů vztahu státu k církvím. Debata o jednotlivých bodech a řešení jednotlivostí však pokračuje i nadále. V následujících letech se jednak opakovaně řeší jednotlivé body, které byly předmětem jednání předchozích, ale probírají se i další, jako například snaha synodní rady ČCE zachovat dosavadní náboženské zvyklosti v bývalých církevních domovech důchodců, které v roce 1960 přešly pod správu státu.11 Podněty pro státní správu jdou někdy i z jiných složek církve než ze synodní rady, jak tomu bylo například s memorandem Svazu českobratrského evangelického duchovenstva, odeslaným koncem srpna 1965, v němž se poukazovalo na nedodržování církevních zákonů, především zákonných lhůt ke jmenování duchovních. V listopadu 1965 se uskutečnila další komplexnější schůzka na nejvyšší úrovni, která se zabývala především otázkou udělování předběžného státního souhlasu pro volbu do duchovenských funkcí. Toto téma se stalo palčivou otázkou v tomto roce, neboť státní správa se snažila oslabit vliv farářů hlásících se k Nové orientaci tím, že jim neposkytovala souhlas k duchovenským místům v blízkosti hlavního města.

Na pozadí zde zveřejněných dokumentů III až V stojí XV. synod Českobratrské církve evangelické, který se konal ve dnech 22.–25. února 1966. Státní správa se na něj hodlala co nejpečlivěji připravit. V průběhu jeho přípravy dala státní správa najevo své rozladění nad podněty seniorátů k bodům agendy nadcházejícího církevního synodu. V těchto návrzích se objevily body státní správou již několikrát zamítnuté, například vysílání bohoslužeb rozhlasem, pastorace ve věznicích, povolení letních táborů pro evangelickou mládež či návrat věřících učitelů do zaměstnání. Z Moravskoslezského seniorátu přišel dokonce podnět k novelizaci církevních zákonů, které již nevyhovovaly době.[5] Státní správa byla konsternována tím, že se již po několikáté opakovaly již zamítnuté podněty z jednání synodní rady s církevním odborem, stejně jako byly zamítnuty v jednání s faráři Nové orientace. Církevní odbor MŠK vyčítal vedení církve, že svým mlčením toto jednání schvaluje, což by nemělo, a očekával, že proti těmto farářům zasáhne. Přednosta Hrůza vyzval synodní radu ke společnému postupu, aby se na synod tyto rozpory nedostaly, což však synodní senior Hájek odmítal. Synod musel podle jeho vyjádření podněty ze seniorátů projednat, avšak projednat moudře tak, aby nevznikaly rozpory mezi státem a církví.[6]

Jedním z opakujících se bodů byla také otázka pastorace ve věznicích, kterou se následně synodní rada ČCE rozhodla řešit s Ministerstvem vnitra, jakožto orgánem zodpovědným za tuto oblast státní správy, ještě před započetím synodu. Dne 19. listopadu 1965 zaslala pod č. j. 2626/65 tomuto ministerstvu podání, v němž tlumočila svůj požadavek na možnost pastorace vězňů. Ministerstvo na něj reagovalo odpovědí ze dne 12. ledna 1966 pod č. Sv. 89/02–66, v které byl tento požadavek zamítnut s odvoláním na skutečnost, že nápravná činnost ve věznicích vychází ze zásad vědeckého světového názoru.[7]

Znepokojení státní úředníci Ministerstva školství a kultury nehodlali při přípravě synodu omezit svou aktivní roli běžným zasahováním do kandidátky, ale pokusili se předejít radikálním vystoupením na tomto fóru několika pohovory jak se zástupci církve na nejvyšší úrovni a na úrovni jednotlivých seniorátů, tak i s představiteli Nové orientace. Rozhovory proběhly také s dalšími vlivnými evangelickými osobnostmi, jako byl například počátkem ledna 1966 pohovor ministra Jiřího Hájka s Josefem L. Hromádkou. V rámci tohoto pohovoru se například pokusil ministr přesvědčit Hromádku, aby své kritické výhrady ke vztahu státu k církvím netematizoval na synodu, ale aby je – jak je u Hromádky poměrně časté – vyjádřil v dopisu prezidentu republiky.[8] Těmto rozhovorům dal zelenou v rámci schválené zprávy o přípravě synodu také sekretariát Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V materiálech odboru pro věci církevní MŠK o přípravě synodu nacházíme – jako zdůvodnění pečlivé politické přípravy tohoto synodu – opětovné tvrzení státní správy, že se Českobratrská církev evangelická stala v poslední době se svými požadavky mluvčím československých nekatolických církví.[9]

Dne 18. února 1966 tak přijal po delší době zástupce synodní rady sám ministr školství a kultury Dr. Jiří Hájek, což ukazuje na důležitost, kterou státní orgány těmto rozhovorům přikládaly.[10] Ministr při rozhovoru vyjádřil přání, aby synodní rada na svém zasedání taktně zabránila politicky neuváženým návrhům, jež do agendy synodu zaslaly senioráty, a celkově zajistila hladký průběh synodu. Obě strany si v mezích předchozích rozhovorů na nižší úrovni vyjádřily svá stanoviska k postavení církví v socialistickém státě a ministr – patrně jako projev dobré vůle – přislíbil projednat jednotlivé případy učitelů propuštěných ze zaměstnání pro jejich vyznání.[11]

Státní správa v interních materiálech zmíněné nepřijatelné návrhy ze seniorátních konferencí přičítala především nedostatečné práci krajských tajemníků, kteří tyto konference politicky nepodchytili a nechali je zcela napospas vlivu farářů hlásících se k Nové orientaci. Zároveň je možné v dokumentech ministerstva najít doklady o nespokojenosti s prací synodní rady, která po zamítnutí požadavků ze strany MŠK v listopadu neudělala nic pro přijetí tohoto stanoviska v církvi. Materiály si vykládají tak, že se synodní rada buď bojí kritiky ze strany Nové orientace, nebo s Novou orientací souhlasí a svou pasivitou jí tak nechává volné pole působnosti.[12] Ideologická komise ÚV KSČ zase v období před synodem kritizovala liknavý postup Ministerstva školství a kultury, které povzbudilo sebevědomí evangelíků tím, že připustilo opakování již několikrát zamítnutých požadavků.[13] Poměrně překvapivé je také rozhodnutí státní správy nebránit kandidatuře synodního kurátora Pavla Šimka, který sice ministerstvu nevyhovuje, ale jeho značná autorita v církvi činí případné zamítnutí jeho kandidatury politicky neúnosným.[14] Těsně před synodem se také státní správa pokusila uklidnit rostoucí kritickou náladu v ČCE povolením vydání Šoltészovy knihy Kristus a rodina.22 Po zahájení synodu byl pak ještě v tentýž den povolán opětovně na audienci k ministru Hájkovi Josef L. Hromádka,23 zřejmě za účelem ovlivnění konečného znění připraveného nového Vyznání církve a také Poselství synodu církvi.[15]

Přes všechnu tuto snahu a poměrně ostrá stanoviska státní správy v rozhovorech před konáním synodu[16] se nenaplnila očekávání ministerských úředníků, že se tímto způsobem podaří zabezpečit klidný průběh synodu. Synod se z velké části zabýval právě tematikou, které se státní správa snažila předejít – tedy jednotlivými případy diskriminace ze strany státu. Na tomto celocírkevním shromáždění byla zopakována velká část požadavků z dřívějšího jednání mezi synodní radou a MŠK a některé nové požadavky přibyly. V rámci kritiky státního dohledu padl dokonce návrh, aby synod požadoval odvolání krajského církevního tajemníka v Plzni. Po ukončení synodu konstatuje zpráva státní správy, že J. L. Hromádka ne- ovlivnil jeho průběh zamýšleným způsobem, naopak pozitivně státní správa hodnotí roli synodního seniora Viktora Hájka,26 který se během svého předsednictví na synodu snažil soustředit pozornost na předem danou agendu synodu. Role J. L. Hromádky na synodu byla spíše opačná. Když synod například zvažoval tematizaci již několikrát zamítnutých požadavků vůči státu, byla vyslovena obava, že toto opakování stejných požadavků může být vnímáno jako provokace, což také úředníci Ministerstva vnitra dali zástupcům synodní rady předem jasně najevo. Byli to však právě Hromádka a synodní kurátor Šimek, kteří podpořili i přes dosavadní negativní postoj státu myšlenku opakování některých požadavků (pastorace vězňů).[17] Celkově se však státní správě záměr oslabit na jednání XV. synodu panující kritické ovzduší v Českobratrské církvi evangelické nezdařil. Synod se naopak stal fórem pro důslednější kritiku státního dohledu nad církví.[18] Tento trend se pro synody ČCE pomalu začal stávat pravidlem.

Po XV. synodu byl v květnu 1966 zaslán synodní radou Českobratrské církve evangelické ministru školství a kultury přípis, ve kterém předkládá k projednání body, vzešlými ze synodu: respektování náboženského přesvědčení členů církve, a to i učitelů a žáků, návrat věřících učitelů na svá místa,29 revizi některých pasáží učebnic, které ztotožňují křesťanství s nepřátelskou reakcí ve státě, respektování presbyterního zřízení církve státní správou, povolení pastorace ve věznicích, nemocnicích a domovech důchodců. Tedy jde v zásadě o opakování požadavků, o kterých bylo jednáno v posledních letech. Objevují se však také nová témata, jako například požadavek na zvýšení platů duchovních či zavedení náhradní vojenské služby, jak je tomu v Německé demokratické republice.[19]

Jednání o tomto memorandu bylo tentokráte vedeno nikoli ze strany synodní rady, ale jednáním byli pověřeni zástupci zvolení synodem pro vyjednávání s ministrem, kterým byl původně Jiří Hájek a od ledna 1967 pak Karel Hoffmann. Ani tentokrát nebyl odbor k požadavkům Českobratrské církve evangelické vstřícnější. Hrůza dal také zřetelně najevo, že partnerem k jednání je pro ministerstvo i nadále pouze Synodní rada ČCE a přijetí delegace synodu je jen vstřícným gestem státní správy. Na druhou stranu, aby toto gesto nebylo příliš vstřícné, uskutečnilo se jednání až po roce a půl, počátkem listopadu 1967. Delegaci synodu byly tlumočeny stejné postoje, jako v minulých letech zástupcům synodní rady a také jí bylo připomenuto, že sama církev nezvládá svou správu, když nezvládá ve svých řadách projevy příznivců Nové orientace.31

Zde zveřejněné dokumenty dokládají, že ČCE byla v zásadě dobře připravená na reformní rok 1968, kdy mohla velmi rychle a pohotově formulovat své návrhy na úpravu vztahu mezi státem a církvemi. Změny, které se podařilo prosadit, byly ovšem postupně odstraněny v letech normalizace, když vedení církve přestalo používat argumentaci z oblasti právního státu. Lze ovšem vidět souvislost mezi memorandy ze šedesátých let s takzvaným Dopisem jednatřiceti z roku 1977 (bude zveřejněn v některém dalším vydání Cesty církve). Jejich postup, důkladnost a detailnost jsou identické, rozdíl je v tom, že dokument z roku 1977 církevní vedení ostře odsoudilo.

 

 

I.

         Věc: Podklad pro jednání synodní rady ČCE                             V Praze 3. října 1963

         s církevním odborem MŠK                                                      č. j. 1824/63

Ministerstvu školství a kultury církevnímu odboru v Praze

Na základě ústního ujednání na církevním odboru MŠK dne 1. října 1963 podává SR ČCE soupis případů, kdy podle názoru církve buďto jde o porušování platného zákona, o jeho nesprávný výklad a nevhodnou aplikaci anebo jde o nežádoucí zjevy, které narušují dobrý vztah mezi církví a státní správou.

1) Na prvním místě třeba uvést otázku respektování presbyterního zřízení naší církve. K podstatě naší církve patří, že církev zastupuje nejen farář, ale i staršovstvo  (presbyterstvo), takže je třeba při všech závažných jednáních počítat s tímto laickým živlem. Vyskytly se případy, že církevní tajemník prohlásil, že bude jednat jen s duchovním a laického zástupce nepřipustil k jednání. Domníváme se, že když státní správa presbyterní zřízení naší církve vzala na vědomí, že by je jednotlivé státní orgány měly respektovat.

2) Zákona o hospodářském zabezpečení církví č. 218/49 Sb. a příslušného vládního nařízení č. 221/849 Sb. bylo leckdy používáno pro zasahování do vnitřních záležitostí církve. Jde o tyto případy:

a) Vládní nařízení č.221/49 Sb. mluví v § 174, odst. 3 o opatřování předchozího

státního souhlasu k volbě duchovních. Praví se zde, že nevznese-li státní orgán námitky proti navrženému kandidátovi do 30 dnů, může být duchovní volen. Opatření státního souhlasu však zpravidla trvá déle než 30ti dnů, ba byly případy, kdy nevyřídil církevní tajemník žádost o souhlas vůbec, nebo se omezil na telefonické sdělení, že souhlas nedá.

b)Krajský církevní tajemník v Českých Budějovicích v nedávné době udělil fará-ři státní souhlas k volbě a současně oznámil, že tento farář potřebuje ještě další státní souhlas k svému působení.

c) § 2. a 5. vládního nařízení mluví o místech zřízených se státním souhlasem. Bývalý Státní úřad pro věci církevní sdělil zástupcům církve, že za taková místa se považují ta místa, jež fakticky v den působnosti zákona existovala. Podle § 18, odst. 3. mají být uprázdněná místa obsazena do 30ti dnů. Nyní však se často stává, že příslušné státní orgány nedají vůbec souhlas k obsazení uprázdněného sboru a poukazují na to, že například v některém okrese je větší počet evangelických duchovních, což je přirozeně odůvodněno historickým vývojem a hustotou evangelického obyvatelstva. S tím souvisí i otázka výměny jednotlivých farářů, ke které dříve leckde docházelo, nyní však se tomu brání.

d) § 16. stanoví, že duchovní musí mít státní souhlas. Osobu duchovního definu-je § 1. a § 2. Během minulých let se rozšířila praxe, že se žádá státní souhlas i pro laiky, kteří předčítají kázání ze Sbírky kázání vydávané synodní radou. Někteří církevní tajemníci pak vyžadují státní souhlas i pro kandidáty pro volbu do staršovstva, což je hluboký zásah do presbyterního zřízení církve. Obojí požadavek nemá v zákoně opory.

e) § 18, odst. 2. určuje postup při odnětí státního souhlasu. V minulosti došlo

k několika případům, kde nebyl tento předpis zachován. Trest trvalého zákazu výkonu určitého povolání podle nového trestního zákona už neexistuje. Při odnětí souhlasu duchovnímu však zpravidla šlo o zákaz trvalý. Soudíme proto, že by se případy odnětí státního souhlasu měly znovu prověřit a umožnit některým duchovním návrat do církevní služby.

f) Podle platné vyhlášky SÚC (Církevní věstník roč. 3., č. 2.) rozhoduje o vydání církevních orgánů do 100.000,- Kčs OCT. Při opatřování motocyklů a skútrů pro naše sbory, kde jde o částku nepřesahující 10.000,- Kčs, rozhoduje však nyní samo ministerstvo. Prosíme, aby tato prakse byla zrušena.

g) Podle § 30 stát hradí osobní i věcné náklady bohosloveckých učilišť i semi-nářů. Nyní však se žádá od synodní rady, aby nesla ze svého nájemné za fakultu a Husův bohoslovecký seminář. Jde o částku Kčs 80.000,- Kčs. Fakulta však není zařízením církve a slouží ke vzdělání duchovních i jiných církví. Proto navržené řešení nepokládáme za spravedlivé a žádáme zdvořile, aby o něm znovu bylo jednáno.

3) Poukazujeme dále na případy, kdy nebyly dodržovány jiné zákony, týkající se práva církve nebo členů církve:

a) Jsou případy, že národní výbory odnímají našim sborům místnosti, které slou-žily konání bohoslužeb a neposkytují jim náhradní místnosti, nebo poskytují místnosti nevhodné. (Zákon o hospodaření nebytovými prostorami č.111/50 Sb.)

b) § 87 bytového zákona stanoví, že o bytech duchovních jakož i o bytech v cír-

kevních budovách mohou rozhodovat národní výbory jen se souhlasem OCT. V posledních letech vznikl církvi tíživý problém ubytování farářů odcházejících ze sborů. Církev se snažila řešit tuto otázku umístěním těchto farářů v uprázdněných farách. Někde řešení naráží na odpor místních činitelů. Církev by očekávala aspoň jistou oporu ze strany OCT, bohužel však se setkává někdy s pravým opakem (Hvozdnice, pí. OCT okresu Praha-západ). Soudíme, že fary by měly sloužit především k ubytování farářů, ať aktivních nebo mimo službu.

c) § 11 vlád. nařízení č. 91/60 Sb. předpisuje, že v jednoduchých věcech má ná-

rodní výbor (tedy i OCT) rozhodnout bezodkladně po podání návrhu. V ostatních případech rozhodne zpravidla do 30 dnů. Toto ustanovení není ve styku mezi církví a národními výbory respektováno, ba stane se, že církevní orgán nedočká se vůbec odpovědi. (Zmíněná již OCT Praha-západ na písemné podání synodní rady odeslané před šesti měsíci dosud neodpověděla).

e) Při dobrovolném předání evangelických sociálních ústavů do správy státu bylo slíbeno, že dosavadní ráz ústavů bude zachován a že bude umožněno přijímání evangelíků z jiných okresů do těchto ústavů. V poslední době se však dovídáme, že v největším z předaných ústavů (v Myslibořicích) se takové náboženské zvyklosti ruší přes protesty obyvatel Domova. Nový správce ústavu ve spolupráci s OCT v Třebíči:

• od 1. října 1963 zakázal vstup do kaple těm členům církve, kteří nejsou cho-vanci ústavu
• sdělil faráři v Třebíči, že kaple bude od 1. 7. 1964 zrušena a doporučil mu, aby sám hledal v obci náhradní místnost
• odňal souhlas ke konání ranních a večerních pobožností dvěma členům církve s odůvodněním, že jako zaměstnanci Domova se nehodí pro tuto funkci
• odmítl udělit souhlas jiným chovancům Domova, takže konání pobožností muselo být zastaveno.

Tato tvrdá opatření vzbudila v ústavě velikou nespokojenost, takže synodní rada obdržela petici podepsanou 157 chovanci, aby jim v této věci byla nápomocna. Podotýkáme, že budovy ústavu jsou (včetně kaple) vlastnictvím církve a že zde jde o případ násilného odnětí bohoslužebné místnosti jejímu účelu.

4) Na čtvrtém místě uvádíme různé zjevy, které jsou předmětem častých stesků našich sborů a členů církve:

a) Služba kazatelů v jiných sborech. Postupně byla zavedena praxe, že ke kázání faráře v jiném než vlastním sboru je třeba zvláštního souhlasu OCT a tento souhlas bývá získáván jen s obtížemi. Prosíme, aby tato praxe byla revidována.

b) Kurzy v seniorátech. Bývaly to vhodné doplňky celocírkevních kurzů. Proti je-

jich obsahu a způsobu konání nebyly nikdy žádné námitky. Jejich znovupovolení by bylo v církvi vděčně přijato.

c) Zvlášť bolestná je pro církev otázka vydávání knih a publikací. Uznáváme po-třebu šetřit papírem, avšak v tomto roce např. papír z kvoty nám přidělené nebyl ještě ani vyčerpán a nebylo povoleno vydání výboru z díla K. Bartha, ani dosud nebyl vydán souhlas k vydání malé knížky synodního seniora Dr. V. Hájka Co vyznáváme. Prosíme, aby tato malá publikace ještě letos nákladem aspoň 5.000 výtisků byla vytištěna. Také existující tiskový dohled zasahuje někdy nevhodně do našeho tisku.

d) Zvláštní kapitolu tvoří povolování církevních staveb a oprav budov. Pro církev by bylo výhodnější, kdyby byla uznána za soukromý sektor a její objednávky byly pokládány za služby obyvatelstvu, aby je podniky vůbec převzaly k provedení. Dlouhou dobu nebyla již církvi povolena žádná novostavba, ačkoliv někde by byla velice zapotřebí (Bystřice n. Pernštejnem).

e) Přimlouváme se také za to, aby vedle těch členů církve, kteří dosud jezdili do ciziny, byly takové cesty umožněny i jiným církevním pracovníkům, u nichž jsou pro to předpoklady.

f) Rovněž tlumočíme přání mnoha členů církve, zvláště starých a nemocných, aby bylo obnoveno vysílání evangelických bohoslužeb rozhlasem, jako je tomu v NDR a v Maďarsku.

5) Na závěr bychom se rádi zastavili u základního zákona naší socialistické republiky, totiž u naší ústavy. Jsou to zvláště tři body, které podle našeho soudu svědčí o tom, že se ústava a její ustanovení o svobodě vyznání plně nedodržuje:

a) odstranění věřících učitelů ze škol

b) různé existenční ztráty u jiných věřících zaměstnanců

c) potíže při přijímání dětí věřících rodičů na střední a na vysoké školy.

Prosíme, aby v těchto bodech byla zjednána náprava, a aby bylo zajištěno, že k takovým případům v budoucnosti již nebude docházet.

Děkujeme MŠK za pozornost, kterou těmto připomínkám SR věnuje, a nadějeme se, že v plánované diskusi se mnohé objasní, a že i my získáme lepší přehled na řešení problémů, které v tomto dopise byly naznačeny. Těšíme se také, že budeme moci aspoň nejvážnější otázky z tohoto memoranda prohovořit osobně s panem ministrem školství a kultury Dr. Č. Císařem.

 

Dr. V. Hájek v. r. synodní senior

Synodní rada

Českobratrské církve evangelické kulaté razítko SR ČCE

Vl. Čapek v. r.    Dr. P. Šimek v. r. náměstek synodního seniora             synodní kurátor

 

II.

V Praze, 28. května 1964 Č.j.: 1073/64 Věc:

Návrhy synodní rady ve věci vztahů mezi státními orgány a ČCE

Ministerstvu  školství a kultury (církevnímu odboru) Praha 1, Malá Strana

V důsledku rozhovoru, který měl pan ministr školství a kultury Dr. Čestmír Císař se zástupci Synodní rady ČCE (SR), a po jednání s představiteli církevního odboru Ministerstva školství a kultury, předkládá SR svůj názor na výklad zákona o hospodářském zabezpečení církví a vlád. nařízení č. 221/49 Sb. a rozboru otázek s tím souvisejících. Protože naše první podání ze dne 25. 3. 1964 vyvolalo určité nedorozumění, jako by SR se dožadovala změny stávajících zákonů, chceme úvodem říci toto:

I.

1) SR se domnívá, že uvedený zákon o hospodářském zabezpečení církví stále vyhovuje možnosti dobrého soužití mezi církví a státem, přihlíží-li se důsledně k úmyslu zákonodárce, často ze strany státních představitelů zdůrazňovanému, že těmito zákony stát nechce zasahovati do vnitřních věcí církve, ani její činnost omezovati, ale upravovati vzájemný poměr, aby se vyvíjel pokojně a v souladu se socialistickým zřízením.

2) Na tomto úsilí se chtějí všichni členové SR podílet se vší upřímností a poctivostí. Podává-li nyní SR souhrn svých návrhů, je vedena nejlepší snahou, aby se v přítomnosti i v budoucnosti vzájemný poměr rozvíjel v souladu s našimi zákony k vzájemné spokojenosti obou stran. Předkládá-li SR tento názor na výklad zákona, nečiní tak s nárokem na neomylnost, jako by jedině ona mu dobře rozuměla, ale s přáním, aby se o uvedených problémech věcně hovořilo, a aby se v jednání docházelo ke konkrétním závěrům.

3) SR se domnívá, že může říci, že od roku 1949 až podnes jak členové SR, tak řadoví členové církve ČCE prokázali nejkladnější pochopení pro socialistický řád a pro hlavní tendence našeho státu, že vyvinuli i mnoho aktivního úsilí zejména ve snaze o mír a dorozumění mezi národy, na poli mravním i obecně občanském. Také ekumenické úsilí slouží morální jednotě našeho lidu. Těšilo nás, když církev nacházela u státních orgánů podporu a uznání pro svou činnost, jakkoli ji chceme rozvíjet z volání Kristova evangelia a nikoli pro uznání. Zarmucovalo nás, když byla i naše církev a její činnost často mechanicky stavěna mezi síly retardační a její mravní vliv znevažován.

4) Naskýtá se otázka, zda období tzv. kultu osobnosti nepoznamenalo také praxi v provádění církevních zákonů. SR je přesvědčena, že tomu tak bylo a to zejména v tomto směru:

a) Stalinova teorie o zostřujícím se třídním boji nutně musela mít vliv i na poměr k církvi. Jestliže je církev často mechanicky přiřazována k buržoasní třídě a buržoas- ní idealistické ideologii, pak nutně zejména u nižších orgánů státní správy a různých kádrových orgánů vzniká vědomí, že je dobré a pro stát prospěšné omezovat činnost církve jak jen možno.

b) Pro tuto tendenci docházelo také k porušování socialistické zákonnosti, tím spíše, že druhý partner, to jest církev a její členové byli považováni pro svou náboženskou víru za potenciální odpůrce, ne-li nepřátele socialistického zřízení, ačkoliv pracovní výkony a všecko snažení svědčily o opaku.

c) Je dále otázkou, jak dalece působí tento vliv i na provádění tzv. dovršení kul-turní revoluce v tom, že se její ostří obrátilo proti náboženství a církvím. Z nejodpovědnějších míst jsme byli ujišťováni, že tak to míněno nebylo. Jisté však je, že v nejširším měřítku našeho veřejného života, tak to bylo pochopeno, a že nejen ve školství a ve zdravotnictví, ale i v odvětvích zcela technických byli věřící lidé označováni za méně spolehlivé a nechtěli-li se svého přesvědčení vzdát, byli přesunováni na méně důležité úseky práce nebo požádáni, aby si hledali zaměstnání jiné. To vyvolávalo psychózu obav a strach u mnohých lidí, u rodičů, kteří chtěli mít děti na vyšších školách, u učitelů a jiných pracovníků, kteří měli rádi své povolání, u vedoucích na různých místech, kteří si přáli dostát své odpovědnosti v práci a ne z ní odcházet.

Z přečetných rozhovorů se členy našich sborů docházíme k závěru, že se nepodařilo ještě toto ovzduší obav a strachu odstraniti. Je vryto velmi hluboko a neblaze ovlivňuje mnohé charaktery našich lidí. Domníváme se a říkáme to soukromě i veřejně, že je nedůstojné socialistického člověka, aby se bál veřejně přihlásit ke svému náboženství a že je nedůstojné socialistického státu, který svobodu víry a svědomí ústavně zaručuje, aby se v něm lidé měli pro toto přesvědčení čeho obávat.

Synodní rada a statisíce věřících v naší vlasti by byly velmi vděčni, kdyby z nejvyšších státních míst takové ujištění veřejně zaznělo, že svobody, nejvyšším naším zákonem – ústavou – zaručené, i v tomto bodu budou plně zachovány.

Nechceme tím vším říci, že by na naší straně nebyly žádné nedostatky a chyby a že by se všecky zákroky ze strany státní správy daly převést jen na deformaci socia- listické zákonnosti. Máme však na mysli různá opatření a tendence, které u členů naší církve nutně budily dojem diskriminace. Máme také na mysli ty případy, kdy se proti oprávněným hlasům našich duchovních postupovalo hrozbou odnětí státního souhlasu k duchovenské činnosti, nebo kdy skutečně k němu došlo, aniž byla SR předem o tom uvědoměna, aby mohla sama skutečnosti ověřit a preventivně zakročit, a kdy důvody odnětí státního souhlasu měly velmi slabou nebo žádnou oporu v zákoně a byly neseny spíše osobní zaujatostí nebo snahou omezit činnost církve.

5) Synodní rada stojí v neustálém styku s duchovními i prostými členy církve, vždy znovu slyší stesky na některé zjevy, které se po léta opakují a které podle našeho soudu nemají oporu v zákoně a které by šlo velmi snadno odstranit, aniž by pro stát vzniklo nějaké riziko. Proto se SR rozhodla tato přání sepsat a předložit je Ministerstvu školství a kultury k jednání. SR tak činí ve vší důvěře, že dobrá vůle, která se již tak často na obou stranách projevila, osvědčí se i v tomto případě. Jsme tedy dalecí toho vyvolávat nějaké napětí, naopak chceme zdůraznit, že posledním cílem tohoto podání je, abychom se zbavili některých nedostatků ve vzájemném poměru, snažili se upravit podmínky pokojného soužití věřících i nevěřících občanů naší společné vlasti, přispět k tomu, aby zmizel pocit obav, že stát chce postupně církve likvidovat. Nejde nám o nějaké pozice církve. V praktické koexistenci věřících a nevěřících spatřujeme jedině možný základ pokojného života ve společném úsilí o naplnění humanitních cílů v naší socialistické společnosti.

6) Synodní rada se domnívá, že by bylo dobré na všech stupních obnovit častější styky mezi duchovními a presbytery na jedné straně a orgány lidové správy na straně druhé. Je známo, že do určité doby bylo takových setkání (např. besed) mnohem více než v letech posledních. SR je také přesvědčena, že by vzájemnému poměru prospělo, kdyby docházelo k ideovým rozhovorům mezi křesťany a marxisty, jak o to po léta usiluje děkan Komenského fakulty Dr. J. L. Hromádka.

7) Aby Mnisterstvo školství a kultury (MŠK) mělo přehled nejčastějších stesků a tužeb našich věřících, předkládá SR svůj názor na výklad jednotlivých článků církevního zákona 221/1949, resp. na jednání o nich třeba i postupné.

II.

1) Nařízení určuje opatřování státního souhlasu pro duchovní církve. V minulém období docházelo též k odnímání státního souhlasu pro duchovní. Pro takové odnětí neshledáváme však ve zmíněných předpisech opory. § 18 odst. 2, například pouze stanoví, kdy se pokládá místo duchovního za uprázdněné. V budoucnosti nemělo by již podle našeho soudu docházet k odnímání státního souhlasu duchovním. Nastanou-li okolnosti uvedené v § 18 odst. 2 nař., projedná církevní odbor Ministerstva školství takový případ se synodní radou. K takovým případům bude docházet jen při vážném provinění duchovních a bude při něm dbáno stěžejních zásad socialistického právního řádu, především prevence a výchovného významu kolektivu. Teprve kdyby takový postup se míjel účinkem, mohlo by dojít k uprázdnění místa duchovního podle § 18 odst. 2 nař.

2) Nařízení stanoví pojem duchovního působícího v duchovní správě (§ 2 odst. 1). Je jím duchovní, který je zaměstnancem církve, a jenž se souhlasem státu vykonává buď samostatně nebo pomocně duchovní správu v určitém sboru na místě zřízeném se státním souhlasem a pobírá za svou práci požitky od státu (§ 7 odst. 1). Jen takový duchovní potřebuje ke své duchovenské činnosti státní souhlas. V Českobratrské církvi evangelické, která vychází ze zásady všeobecného kněžství a z presbyterního zřízení, působí odevždy řada členů církve, tzv. laiků, bez zvláštního duchovenského vzdělání, kteří se různým způsobem podílejí na organizaci duchovního života sboru. Vedle duchovního vykonávají též některé úkony ve sboru. Za jejich činnost odpovídá vůči veřejnosti a státní správě duchovní. Mezi tyto pracovníky patří podle církevního zřízení tzv. laičtí předčitatelé kázání, laičtí kazatelé, spolupracovníci v různých odborech sborové práce, ordinovaní presbyteři a vůbec všichni členové sboru, kteří se jakýmkoli způsobem podílejí na práci sboru, třeba jen tím, že se v bohoslužebném shromáždění nebo při biblické hodině pomodlí, přečtou část z Písma, podají jeho výklad, vykonají sborové ohlášky, nebo provádějí pastoraci ve sboru návštěvami u členů v jejich bytech, nemocnicích, domovech důchodců apod. Proto tito laici nejsou duchovními ve smyslu shora uvedených předpisů, máme za to, že není třeba k jejich činnosti zvláštního státního souhlasu. Stejně soudíme, že není třeba státního souhlasu pro volbu starších ve sboru, zastupitelů, laických členů seniorátních výborů a laických členů SR, poslanců na konvent i na synod. Při volbě těchto poslanců není třeba státního souhlasu, ani jsou-li voleni duchovní a ani jména těchto poslanců se státní správě nehlásí, neboť jde o čistě vnitřní církevní záležitost.

Laičtí členové seniorátního výboru vykonávají laickou kazatelskou činnost v obvodu svého seniorátu a laičtí členové SR v celé církvi, což i dosavadní praxe připouštějí. Pokud laičtí kazatelé působí mimo hranice svého sboru, podává o tom příslušný kazatel příslušné hlášení předem svému OCT.

3) Citovaný zákon ani vládní nařízení neměly za účel dotýkat se vnitřních věcí církve, a proto státní správa vzala se souhlasem na vědomí i nové církevní zřízení ČCE, které si církev sama vypracovala po vydání nových církevních zákonů. V tomto zřízení, stejně jako i v dřívějších, je zakotvena zásada presbyterně-synodní, což značí, že církev je na všech stupních spravována vedle duchovních i presbytery a že zásadní věci církve rozhoduje pro celou církev synod. Staršovstva, seniorátní výbory a synodní rada jako kolektivní orgány spravují příslušné sbory a kazatel s kurátorem zastupují sbor navenek na všech stupních. Čili v seniorátech senioři a seniorátní kurátoři a za synodní radu synodní senior a synodní kurátor. Má-li proto státní správa projednávat s církví závažné otázky, je třeba jednat s oběma zástupci církve.

4) Soudíme, že by velmi prospělo vzájemnému poměru, kdyby bylo možno shodnout se na některých ustanoveních citovaného nařízení, která vyvolávají vždy nové nesnáze.

a) § 5: uprázdní-li se sbor, který dosud měl svého kazatele, má být zásadně obsa-zen, a to podle § 18 odst. 3 do 30 dnů. Podle názoru synodní rady měl by být stanoven přesný počet duchovních míst, jejichž požitky státní správa uhradí a SR sama by měla působit na vhodné rozvržení těchto duchovních na jednotlivé sbory. Tím by se odstranily časté rozpory mezi okresy a kraji na jedné straně a synodní radou na straně druhé. Kraje a okresy si často samy osobují právo stanovit počet duchovních, resp. snižovat jejich počet. Tak nastává téměř při každém uprázdnění sboru často svízelné jednání, zda má být obsazen.

b) §17 odst. 3: 30denní lhůta, ve které může státní orgán vznést námitky proti navrženému duchovnímu, měla by být ze strany krajského církevního tajemníka dodržována. Ve smyslu zákona je synodní rada oprávněna dát průchod volbě kandidáta, proti němuž v této lhůtě nedošly námitky. Tato lhůta platí, i když jde o výměnu kazatelů na dvou obsazených sborech, nebo opatřuje-li se souhlas k volbě kandidáta na místo, které dosud volné není (např. se počítá s odchodem duchovního na odpočinek apod.)

c) § 8 odst. 2 a § 11: Hodnostní přídavek podle § 11 se přiznává všem duchovním

tam uvedeným a pokud funkce pro jeho přiznání trvá, nelze jej odejmout.

d) § 16: Duchovní ustanovený se státním souhlasem může vykonávat činnost příležitostnou i mimo hranice svého sboru na pouhé ohlášení příslušnému okresnímu církevnímu tajemníkovi. Rozumí se tím příležitostné návštěvy za účelem kázání v jiných sborech, tzv. výměny kazatelen, nebo vykonávání pohřbu člena jiného sboru apod. Zvláštní uznané postavení mají celocírkevní kazatelé, kteří mají oprávnění působit v celé církvi bez zvláštního souhlasu a nemají podléhat hlášení okresnímu církevnímu tajemníkovi. SR se domnívá, že by státní správa velice prospěla vzájemnému poměru, kdyby zde projevila porozumění pro starou a vžitou tradici naší církve, v níž návštěvy kazatelů ve sborech a výměny kazatelen byly vždy časté a svobodné. Nejširší církevní veřejnost v tom vidí projev nedůvěry, když kazatel, ustanovený se souhlasem státní správy na jednom místě, nemůže vykonat kázání na místě druhém, dokonce ani ve stejném okrese nebo kraji. Ve smyslu celého zákona i počáteční praxe po vydání církevních zákonů je synodní rada toho přesvědčení, že souhlas k duchovenské činnosti pro určitý sbor je míněn jako ustanovení pro pevné působiště, že však neměl v úmyslu omezit možnost pronést příležitostně kázání i na jiném sboru.

e) § 17 odst. 2, b. c. d.: Státní správa nebude bránit tomu, aby byli schváleni dva nebo více kandidátů pro volby duchovních do seniorátního výboru a do synodní rady. Souhlas k takové volbě může být odepřen jen z důvodů vážných a odůvodněných námitek proti osobě kandidátově. Proti odepření souhlasu lze podat odvolání podle platného správního řádu.

f) § 14: Povinnosti duchovních vyučovat náboženství na školách nebudou klade-

ny překážky. Podle vydaných předpisů státní správy nikdo nesmí být nucen k účasti na vyučování náboženství. Stejný důraz je třeba položit na to, že nikdo nesmí vyvíjet nátlak na rodiče nebo děti, aby se k vyučování náboženství nepřihlašovaly. Duchovní a presbyteři mají právo upozornit i v období přihlášek k vyučování náboženství rodiče – členy svých sborů – že mají možnost přihlásit své děti k vyučování náboženství a vysvětlit jim potřebné formality pro tyto přihlášky. Takové ohlášení se může stát i z kazatelny v bohoslužebném shromáždění. Praxe, podle našeho soudu neodpovídající zákonným směrnicím, je namnoze taková, že církevní tajemníci pod hrozbami zakazovali duchovním učinit sebemenší zmínku o možnosti přihlášek ve shromáždění a také škola neuvědomila rodiče ani děti, že toto zákonné právo mají, aby se přihlásily do vyučování náboženství.

g) § 26 odst. 3: Sbory mají právo vybírat salár od svých členů a obracet se na ně osobně duchovním nebo jinými zástupci, případně i písemně rozmnoženými nebo tištěnými výzvami k obětavosti se složenkami. Rovněž mají sbory právo konat mezi svými členy i jiné sbírky a za tím účelem se na ně obracet. Takovou sbírku například na Jeronymovu jednotu může vykonat duchovní nebo pověřený člen sboru i v jejich bytě. K takovým sbírkám není potřeba povolení ONV, neboť jde o sbírku konanou mezi členy sboru.

5) Vzájemnému vztahu prospívá, nemá-li církev dojem, že je na každém kroku kontrolována orgány státní správy. Nemáme co skrývat ani čím se tajit. Všecko zde je věcí důvěry. Soudíme proto, že není vhodné, aby okresní nebo krajský církevní tajemník navštěvoval služebně bohoslužebná shromáždění, aby na místě kontroloval počet návštěvníků apod., i když se to dálo spíše výjimečně. Stejně tak neutvrzuje důvěru, vyžadují-li si církevní tajemníci od duchovních seznamy členů sboru, členů staršovstev, poradních odborů, návštěvníků bohoslužeb, osob, které požádaly o církevní služebnosti jako křest, požehnání sňatku, pohřební pobožnost, účastníků církevních kursů apod.

b) Je znamením důvěry státní správy, když ve smyslu zákona ponechává pravomoci sboru určení doby a místa konání bohoslužebných shromáždění všeho druhu. Taková shromáždění se mohou konat všude, kde se pro to ukáže potřeba. Nemá-li církev na některém místě vhodnou shromažďovací místnost, mohou se konat taková shromáždění i v soukromých bytech občanů, jestliže je k tomu dobrovolně propůjčí. Stejně mohou být konány i sborové dny. Vnitřnímu životu církve se rovněž ponechávají pastorační návštěvy duchovních a pověřených členů sboru, ať se to děje v bytech, v nemocnicích nebo v domovech důchodců, rovněž duchovní hudba v rámci bohoslužebného shromáždění, náboženské přednášky v bohoslužebných shromážděních a sborový zpěv v krematoriích při pohřebních pobožnostech.

c) Sbor má právo informovat své členy o životě sboru, zvát je na řádná i mimořádná bohoslužebná shromáždění a to i tištěnými nebo rozmnoženými oběžníky a sborovými listy, k jejichž vytištění není třeba zvláštního povolení. Státní správa může ovšem ve všech těchto případech žádat, aby byla předem informována o bohoslužebných shromážděních apod. Nevyžaduje se však zásadně souhlas ke konání takových shromáždění.

d) Za vnitřní sféru církevní považuje synodní rada též pořádání církevních kur-sů seniorátních a celocírkevních, které nevyžadují proto zvláštního povolení. Z důvodů pořádkových měly by se hlásit seniorátní kursy příslušnému krajskému církevnímu tajemníkovi a celocírkevní kursy církevnímu odboru MŠK. Státní správa měla by upustit od požadavku, aby byla překládána bohoslužebná shromáždění při brigádách nebo špičkových pracích v zemědělství nebo z důvodů přeložení pracovní doby, neboť pro řadu starších lidí, kteří navštěvují bohoslužebná shromáždění, nemá takové přeložení pracovní doby význam. Na Velký pátek lze konat bohoslužby i dopoledne. Sbory mohou používat při svých shromážděních magnetofonů, promítaček a jiných technických pomůcek. Sbory mohou organizovat vlastní autobusové a jiné zájezdy, případně i hromadné výpravy s Čedokem apod.

6) Revizi odňatých státních souhlasů farářům z doby minulé činíme předmětem samostatného podání s rozborem této vážné otázky.

7) Některé hospodářské otázky:

a) Odnětí vlastnictví některých sborových budov a důsledky s tím spojené předkládáme v samostatném podání.

b) Rozpočty: ČCE se dobrovolně vzdala státního příspěvku na krytí sborových schodků a na schodek ústředí církve a hradí tyto náklady z dobrovolných příspěvků svých členů. Přestala prakticky dostávat mimořádné příspěvky na opravy církevních objektů. Na této linii hodlá církev pokračovat a dále rozvíjet dobrovolnou obětavost svých členů. Očekává přitom, že státní orgány nebudou jí v tom bránit, pokud se obrací na vlastní členy církve. Soudíme, že schvalování rozpočtů, na které stát neposkytuje již žádný příspěvek, ztratilo by smysl, a že časem stačí jen schválení vyšších církevních složek. Státní správě by ke kontrole hospodářství církve stačilo, aby jí byly takto schválené rozpočty zasílány na vědomí. Zatím měli by příslušní církevní tajemníci postupovat při schvalování rozpočtů s pochopením pro potřeby sborů. Třeba vycházet z toho, že peníze církví shromážděné jsou jen přesunutými příjmy obyvatelstva a nikoliv plánovanými příjmy organizací a že nemají proto vlivu na ekonomiku společnosti. Tak například by neměly podléhat tzv. výdaje neosobního fondu omezením běžným u socialistických organizací. Objednávky církve u socialistických organizací poskytujících služby, měly by být považovány za služby obyvatelstvu, nikoliv za objednávky socialistického sektoru. Církev, jak známo, není socialistickým sektorem a nový občanský zákoník na tom ničeho nemění.

Platy duchovních jsou jediné platy, jež nebyly po měnové reformě upraveny, a proto neměly být škrtány ve sborových rozpočtech výlohy spojené s otopem a se spotřebovanou energií v bytě duchovního, jak to odpovídá platnému usnesení synodu církve.

c) Sbory mohou podle své potřeby v mezích svého rozpočtu koupit motocykly a jiné dopravní prostředky pro usnadnění sborové práce.

d) Podle platného zákona osobní i věcné náklady spojené s provozem Komenské-ho evangelické bohoslovecké fakulty platí stát. Jestliže tato fakulta a Husův bohoslovecký seminář, určený pro ubytování studentů, jenž neslouží jen příslušníkům Českobratrské církve evangelické, je umístěn v budově této církve, není to důvodem pro neplacení nájemného.

e) Synodní rada upozorňuje na kritický stav fasády památkově chráněného kos-tela v Praze u Salvátora a na závady v kostele u Martina ve zdi. Dosud se nepodařilo zařadit tyto havarijní opravy do plánu nějakého stavebního podniku. Pokud jde o oba tyto historicky cenné a památkově chráněné kostely, žádá synodní rada v zájmu rovnoprávnosti s římskokatolickou církví, aby náklady na tuto mimořádnou údržbu převzal stát. V porovnání třeba s opravou chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně jde o položku daleko menší, přesto však značnou, na kterou by církev sama ze svých prostředků hospodářských nestačila.

f) Bytové otázky: Synodní rada vzala s uznáním na vědomí, že právě vydaný nový bytový zákon převzal v celém rozsahu dosavadní znění § 87 bytového zákona (nyní § 73), podle něhož se všemi byty v budovách církví a dále s byty duchovních i v budovách nepatřících církvi může KNV disponovat jen se souhlasem ONV, v Praze jen se souhlasem NV hl. m. Prahy. Synodní rada žádá, aby byty duchovních byly uznány za byty služební ve smyslu nového bytového zákona, jak to odpovídá jejich povaze i nové úpravě v bytovém zákoně. Synodní rada by ráda viděla, aby byl dán pokyn okresním církevním tajemníkům, aby byty uvolněné na dosavadních farách byly použity přednostně pro ubytování duchovních církve, odcházejících do důchodu, a aby nebyl dáván OCT souhlas k jinému jejich užití, jestliže církev má takové uchazeče o farní byty. Synodní rada žádá, aby bylo napříště upuštěno od zabírání užívaných shromažďovacích místností v budovách církve a od zabrání jiných místností, ve kterých se dosud konala bohoslužebná shromáždění, bez poskytnutí rovnocenné náhrady v dohodě se sborem. Podobně nelze zabírat farní kanceláře a jiné místnosti, určené pro shromažďování členů církve, bez souhlasu sboru.

g) Koupě nemovitostí pro sborové účely: V minulém období bylo církvi často pod různými záminkami bráněno v tom, aby nabývala nové nemovitosti ve sborech, kde dosud neměla potřebné budovy. Kde sbor dosud není vybaven budovami, tj. farou, kostelem nebo jinou bohoslužebnou místností, nemělo by se sboru bránit v nabytí budovy koupí od občanů, případně od MNV apod. Stejně je třeba plánovat i novostavby pro některé sbory a zajistit, aby nutné opravy sborových budov nebyly zařazovány do plánu až na posledním místě.

8) Tiskové a vydavatelské věci:

a) Synodní rada očekává, že se podstatně změní dosavadní praxe státního tis-kového dohledu, která dosud nerada vidí, když církevní tisk se obírá kulturou, literaturou a uměním z křesťanského hlediska. Při rozhovoru zástupců SR s panem ministrem Dr. Císařem navrhl pan ministr, aby se brzy sešla porada redaktorů evangelických církevních časopisů se zástupci tiskového dohledu. Pan ministr přímo uvedl, že by se měl zúčastnit s. Kovařík. Tato porada by měla podrobit rozboru dosavadní praxi a vyměnit si vzájemně zkušenosti. Za Českobratrskou církev evangelickou navrhujeme, aby se porada konala co nejdříve a vyšleme na ni člena synodní rady, pověřeného věcmi vydavatelskými Miloše Šourka, prof. Dr. M. Dobiáše, tajemníka Jos. Svatoně, Dr. L. Brože a K. Trusinu. Měli by se jí zúčastnit též zástupci redakce Kostnických jisker a Křesťanské revue, které by k tomu vyzvalo Ministerstvo školství a kultury.

b) Synodní rada vzala s uspokojením na vědomí ústní sdělení zástupců Mi-nisterstva školství a kultury, že ještě tento rok bude vydán Nový zákon v překladu prof. Žilky na zbytek papíru z devizového daru nákladem 9–10 tisíc výtisků a na přídělový papír pět tisíc výtisků knížky synodního seniora dr. V. Hájka Co vyznáváme v 2. vydání. Nemá tím být ovšem dotčen již dříve schválený vydavatelský program UCN pro církevní nakladatelství Kalich.

c) Synodní rada připomíná při této příležitosti též kulturní dluh naší společnosti, vzniklý tím, že v minulém období bylo důsledně bráněno vydání klasické knihy pro děti – Karafiátových Broučků. Nehodlá-li Broučky zařadit do svého programu vydavatelského na rok 1965 SNDK ani jiné nakladatelství (třeba se soudobým doslovem, ale bez textových změn), hodlá synodní rada navrhnout UCN vydání Broučků pro Kalich na rok 1965 a v případě nedostatků papíru je ochotna opatřit papír opět z devizového daru z ciziny.

d) Synodní rada vzala s uspokojením na vědomí, že byl již vydán Ministerstvem školství a kultury pokyn tiskárnám, aby nebránily vytištění vhodných biblických citátů na úmrtních oznámeních. SR chápe tento pokyn tak, že zásadně lze vytisknout na úmrtním oznámení biblický citát podle volby pozůstalých. Seznam vybraných biblických citátů může být jen pomůckou pro ty, kdo si takový citát přejí, ale chtějí si dát při tom tiskárnou poradit.

9) Bývalé evangelické domovy důchodců: Při jejich dobrovolném předání bylo ze strany státu přislíbeno, že náboženské zvyklosti v nich zavedené nebudou omezovány. Přesto k takovým omezením dochází. V domově důchodců v Myslibořicích a částečně i v Sobotíně byly bohoslužby dříve přenášeny místním rozhlasem, takže staří lidé, upoutaní na lůžko, mohli si zapnout rozhlas na svém pokoji a vyslechnout je. To dnes není možné. Žádáme proto o obnovení této užitečné zvyklosti. Zavedené ranní a večerní pobožnosti nemají být rušeny ani omezovány. Duchovní mají právo k pastoračním návštěvám u svých členů v domovech důchodců. Vyskytl se též případ v domově důchodců v Liběšicích, že soukromému návštěvníku v domově důchodců bylo bráněno v tom, aby se pomodlil s chovancem domova důchodců nebo mu přehrál na svém magnetofonu pásek s náboženským obsahem.

Takový postup vzbuzuje dojem náboženské diskriminace, jež je v rozporu s platnou ústavou a se zákony. SR se dožaduje toho, aby evangeličtí občané i z jiných okresů byli přijímáni na svou žádost do bývalých evangelických domovů důchodců, a aby tato záležitost byla projednána na SUSZ, který řídí domovy důchodců. Je též třeba aby SUSZ vydal jasné pokyny vedoucím těchto domovů, aby upustili od pokusů o omezování náboženských zvyklostí v bývalých evangelických domovech důchodců v Myslibořicích, Sobotíně, Krabčicích, Doběticích a Stříbrné Skalici, kam byl přestěhován bývalý domov důchodců z Kostelce nad Černými Lesy, a od jakékoliv náboženské diskriminace a aby vedoucí, kteří tyto zásady porušují, byli za to voláni k zodpovědnosti.

10) Pracovní brigády mládeže v církvi: V minulém období bylo zakázáno organizování samostatných brigád evangelické mládeže a faráři, kteří se takových brigád zúčastnili, byli za to voláni státními orgány k zodpovědnosti. SR žádá, aby mohla případně ve spolupráci s Komenského evangelickou bohosloveckou fakultou opět takové brigády organizovat. Tyto brigády se velmi osvědčily, jejich práce byla lesními správami vysoce oceňována, a lesní závody po nich volají. Pomáhají zejména lesním závodům v pohraničních oblastech.

SR je též ochotna, případně ve spolupráci s Ekumenickou radou uspořádat mezinárodní pracovní brigádu za účasti křesťanů z cizích zemí a hodlá též navrhnout mladé lidi, členy církve, kteří by se rádi zúčastnili mezinárodních pracovních táborů mladých křesťanů na pomoc v postižených oblastech v cizině, např. ve Skopji v Jugoslávii. SR soudí, že taková účast by zvýšila prestiž ČSSR na mezinárodním poli.

11) a) Cesty členů církve k bratrským církvím v cizině:

SR by uvítala, kdyby byli schvalováni delegáti, které sama vyšle na různá zasedání, a kdyby jim souhlasy byly udělovány včas, aby mohli být předem ohlášeni, aby bez obtíží mohli získat příslušné pasy a visa a mohli se připravit studiem příslušných materiálů.

b) Cesty do ciziny v souvislosti s prací v KMK: Tyto cesty organizuje a plánu-je sekretariát KMK, měl by však konzultovat též vedoucí jednotlivých církví při výběru zástupců z řad církve a vymanit se z vysílání úzkého okruhu stálých delegátů.

c) Různá pozvání křesťanských církví členům církve bez oficiálního zastupování: I takové cesty je třeba podporovat a rozšiřovat okruh osob, jež takto cestují zpravidla na svůj náklad.

d) SR navrhuje, aby se přistoupilo k vysílání studentů teologie ke studiu na teologických fakultách v cizině a využívala se případná stipendia, jež sesterské církve pro takové studium propůjčují. Na zdejší Komenského fakultě studují studenti z ciziny, avšak naši studenti dosud tuto možnost nemají. Bude-li ministerstvo souhlasit, SR zahájí jednání o možnosti takového studia na fakultách v cizině, zejména v NDR, Polsku, Maďarsku a také ve Francii, Skotsku, USA, NSR a ve Švýcarsku.

e) SR chtěla by také více využít svých členských práv ve SRC a Presbyterní Ali-anci a vysílat své členy z řad duchovních i laiků na ekumenické podniky těchto organizací. Na prvním místě šlo by o účast na práci Ekumenického institutu v Bossey u Ženevy ve Švýcarsku a na ekumenické rekreaci, kterou poskytuje zdarma SRC představitelům církví ve svém domě v Locarnu ve Švýcarech. Souhlasí-li MŠK s tímto postupem, předloží SR v krátké době návrhy určitých osob pro účast na této práci a rekreaci.

12) SR předkládá znovu také otázku vysílání křesťanských bohoslužeb v Československém rozhlase. Splnění této žádosti bylo by přijato s velkým uspokojením všemi křesťanskými občany našeho státu, bez rozdílu vyznání, zejména lidmi nemocnými a slabými, kteří se nemohou bohoslužeb zúčastnit. Evangelické církve by se mezi sebou dohodly o pořadí.

13) Otázky související s rozlišováním rovnoprávných občanů naší vlasti podle náboženského přesvědčení:

a) Odstranění věřících učitelů ze škol. SR s radostí konstatuje, že někteří učitelé a uči-telky v tomtéž manželky evangelických duchovních, odstranění ze svých míst v důsledku náboženské diskriminace, mohli se již vrátit do svého učitelského zaměstnání. SR předloží návrhy na návrat těch evangelických učitelů, kterým je to ještě odpíráno a kteří touží se k učitelství vrátit.

b) SR by uvítala prohlášení se strany vládních činitelů, že budou vydány a zveřej-něny závazné pokyny pro ředitele škol a rozmisťovací komise na školách, aby přestaly zjišťovat náboženské přesvědčení mladých lidí, hlásících se na školy a aby náboženské přesvědčení přestalo být překážkou pro přístup k vyššímu vzdělání.

14) Zásady pro styk a jednání státní správy s orgány církve: 

a) Třeba tu uplatnit občanskou zásadu jednání rovného s rovným a odstranit nadřazenost církevních tajemníků nad duchovními a církevními orgány. Církevní tajemníci mají dvojí poslání: ochranu socialistického státu, aby náboženství ve zkresleném smyslu nemohlo být zneužíváno proti socialistickému zřízení, ale též ochranu věřících občanů, aby se jim nedála pro jejich křesťanské přesvědčení žádná křivda a aby práce církve byla chráněna před neinformovanými zásahy zvenčí. Příslušnost ke křesťanské církvi měla by přestat být důvodem k politické podezřelosti a křesťanští spoluobčané nemají být pokládáni za možné nepřátele socialistického zřízení.

15) Cílem by měla být vzájemná důvěra. Bylo by vhodné, kdyby soubor předpisů pro církevní tajemníky, který vydalo ministerstvo školství, se stal pomůckou pro lepší spolupráci orgánů státní správy s církevními představiteli. Soudíme, že není žádných překážek, aby příručka byla též předána ústředím církví, aby v ní nalezla orientaci ve spleti různých  správních předpisů, týkajících se církví. Projednání této věci přispělo by též k vytvoření vztahů důvěry mezi ministerstvem a SR. Při této příležitosti bylo by vhodné některé překonané předpisy nahradit, případně vypustit.

16) SR povede ve své praxi členy církve i představitele sborů ke stále větší důvěře v orgány státu. Bude přitom vyžadovat stejně jako státní správa vzájemné dodržování zákonů. Zjistí-li proto závady na straně nižších církevních orgánů, bude je důsledně odstraňovat a úmyslné viníky volat k odpovědnosti. Zjistí-li SR závady v činnosti státních orgánů církevní správy, upozorní na ně včas vyšší orgány a bude očekávat, že úmyslní viníci budou též voláni k odpovědnosti.

SR předkládá tyto své návrhy a názory na výklad zákona v důvěře, že budou přijaty s porozuměním. Jsou vysloveny otevřeně, bez všech postranních úmyslů. Nesledují jiný cíl než ten, aby naše socialistická vlast byla radostným domovem všech, kdo pracují k jejímu rozkvětu v pravdě, odpovědnosti a radosti, i když tak činí ze své víry a následování Ježíše Krista. SR je ochotna o všech dotčených problémech jednat s kladným přístupem, aby dosažené výsledky prospěly pokoji a vzájemnému respektu všech našich občanů bez rozdílu.

S projevem úcty

Synodní rada českobratrské církve evangelické

 

Dr. P. Šimek v. r., synodní kurátor Dr. Sklenář v. r., náměstek synodního kurátora Dr. M. Jarošek, člen synodní rady

 

III.

V Praze 7. února 1966, Čj. 297/66 Věc:

Dr. V. Hájek v. r., synodní senior Vl. Čapek v. r., náměstek synodního seniora M. Šourek v. r., člen synodní rady

 

Biblické hodiny v Petroupimi, sbor Soběhrdy, okr. Benešov u Prahy

 

Ministerstvu školství a kultury, odbor IV. pro církevní věci

Valdštejnská 10, Praha 1, Malá Strana

 

Po ústním projednání u Vašeho úřadu stanoviska pana OCT v Benešově a KCT v Praze, předkládáme podle ujednání tuto zprávu se žádostí o nápravu.

Farní sbor ČCE v Soběhrdech, okr. Benešov u Prahy oznámil panu OCT v Benešově, že bude konat v zimní době biblické hodiny v obci Petroupim pro členy svého sboru a to v bytě členky sboru Anny Kovářové. Ve smyslu sdělení MŠK ze dne 17. 4. 1965 č. 12114/65 IV oznámil sbor tuto skutečnost panu OCT v Benešově, který však sdělil tomuto sboru dne 9. 12. 1965 pod. č. j. Círk.10-A, že s konáním těchto shromáždění nesouhlasí. Pan OCT uvedl v tomto sdělení, že podle informací na KNV ujednání SR ČCE s MŠK, které se konalo v závěru roku 1964, platí jen pro horské oblasti, kde sbory jsou hodně vzdáleny.

V této věci jednal dále senior pražského seniorátu Dr. B. Hrejsa s panem KCT Jungwirthem a telefonoval s p. referentem Králem na MŠK, kteří potvrdili, že stanovisko pana OCT je ve shodě s jejich názorem, že takováto shromáždění se mohou konat jen v horských oblastech. SR se dovolává tohoto znění citovaného záznamu o jednání 1. náměstka MŠK Dr. F. Kahudy a zástupci SR ČCE, jež bylo SR intimováno 17. 4. 1965 pod č.j.12114/65 IV a jež zní:

„Nemá-li sbor v některém místě vhodnou veřejnou shromažďovací místnost, mohou se konat bohoslužebná shromáždění přechodně i v bytech občanů, jestliže je k tomu propůjčí. Je třeba předem ohlásit p. OCT konání takových shromáždění v bytech.“

Protože v záznamu o jednání jsou uváděny jiné případy, kdy je třeba si předem vyžádat souhlas OCT k jiným úkonům, je zřejmo, že slova: „je třeba předem ohlásit“ vyjadřují pouhou povinnost ohlašovací, aby pan OCT měl přehled o konaných shromážděních v jeho obvodu, avšak ke konání takových shromáždění nevyžaduje se jeho souhlasu. Z toho plyne i další právní závěr, že pak OCT nemůže konání takových shromáždění zakazovat, pokud pro to není zákonný podklad v předpisech o veřejném pořádku, například kdyby taková shromáždění rušila veřejný pořádek apod. Tomu však v daném případě tak není. Zdá se, že v tomto směru je výklad uvedeného ustanovení, který zastává SR, ve shodě s názorem státních úřadů.

Rozdíl ve výkladu je v tom, že pan OCT i KCT i pan referent Král na MŠK vykládají toto ustanovení tak, že platí jen pro horské oblasti. Protože v textu tohoto ustanovení není zmínky o horské oblasti nebo jiné omezovací ustanovení, než to, že jde o místa, kde sbor nemá vhodnou veřejnou shromažďovací místnost, dovolávají se pracovníci MŠK ústního jednání SR s I. náměstkem ministra školství a kultury Dr. F. Kahudou a uvádějí, že při projednávání této věci uváděli zástupci SR příklady z Valašska, tj. právě v horské oblasti, že tam se jeví potřeba takových shromáždění.

SR uznává, že v hovoru o této věci byly zmíněny valašské sbory, ale jen jako příklad, SR však ve svém písemném podání žádala o možnost konání takových shromáždění bez zvláštního povolovacího řízení všeobecně pro celou církev (a nejenom horské oblasti) a do protokolu, který vyhotovilo MŠK, také konání takových shromáždění bez omezení na nějaké oblasti nebo vzdálenosti od sídla sboru bylo pojato.

SR proto nemůže souhlasit s takovým dodatečným výkladem tohoto ustanovení. V zájmu oboustranného dodržování jasných ustanovení výsledku dlouhých jednání mezi SR a MŠK žádá proto SR zdvořile, aby od podobného výkladu bylo upuštěno.

SR nechce zatěžovat toto podání podrobným rozborem této otázky, učinila by tak teprve, kdyby MŠK trvalo na omezovacím výkladu uvedeného ustanovení. SR totiž soudí, že ke konání bohoslužebných shromáždění není třeba ve smyslu ústavních a dalších předpisů o náboženské svobodě a shromažďovací svobodě žádných povolení. Stačí jen, je-li státní správa informována o konání takových shromáždění.

SR uvádí, že MŠK nemusí mít obavy, že by došlo k hromadnému započetí takovýchto shromáždění v našich sborech. Vždyť církev řadu takových shromáždění od nepaměti koná a dochází tu jen k drobným přesunům. Někde taková shromáždění zanikají, někde se obnovují nebo nově vznikají, celkový počet takových shromáždění od vydání nových církevních zákonů v roce 1949 však rozhodně poklesl.

Na přání MŠK jsme ochotni předložit o tom potřebná statistická data.

V konkrétním případě sboru v Petroupimi, který uvedl tuto otázku na přetřes a způsobí, nebude-li v dohledné době vyřešen, že i nastávající synod se bude jistě touto otázkou zabývat, uvádíme ještě tato fakta:

1. Obec Petroupim je sice vzdálena polní cestou od sídla sboru v Soběhrdech jen 2,5 km, avšak cesta je v tak špatném stavu, že je v době dešťů, oblev, závějí naprosto neschůdná. Mnozí lidé, zejména starší, se nedostanou na shromáždění nejen večer při baterce na biblické hodiny, ale ani v neděli při plném světle na bohoslužby. Po silnici to je oklikou pět kilometrů (velmi špatné vozovky), avšak terén je kopcovitý.
2. Členové církve z Petroupimi jsou velmi aktivní pracovníci JZD. Pracovníků v zemědělství z vesnic čím dál více ubývá. Jsou většinou starší. Nápor na jejich fysickou činnost je tedy velký. Udření a unavení pak musejí večer jít ještě neschůdnou cestou do Soběhrd tam a zpět pět kilometrů ve tmě a blátě. Biblické hodiny v Petroupimi vycházejí tedy vstříc  jejich těžkostem a potřebám. Není to výmysl faráře, nýbrž pomoc těm, kdo poctivě pracují v tom pracovním oboru, jímž lidé začínají pohrdat.
3. S tím souvisí i pracovní náplň. Pracovníci v JZD jsou vyzýváni, aby zvláště ve špičkových dobách pracovali i v neděli. Těchto pracovních nedělí přibývá. Vycházejí-li často v nutných případech JZD vstříc, proč zase i jim nevyjdou vstříc úřady v jejich požadavcích? V podobné situaci jsou ti, kdo pracují v živočišné výrobě. Ti mnohdy neděle vůbec neznají. Biblické hodiny pro tyto lidi jsou minimální náhradou za nedělní směny.
4. Většina těch, kdo po biblických hodinách touží, jsou starší lidé, kteří už mají právo na odpočinek, avšak přesto při velkém nedostatku pracovních sil pracují v JZD dále, potom tělesně slabí, trvale nemocní, opuštění a invalidní důchodci. Původně jsme mysleli právě na tyto bratry a sestry. Většinu roku se do Soběhrd nemohou dostat buď pro stáří, nemoc, počasí, komunikace, terén aj. Vychází se tu dostatečně vstříc stáří a jeho potřebám?
5. V daném případě se jedná o biblické hodiny konané jen v zimním období (do polních prací) a to jednou za 14 dnů. Nejde tedy o mnoho příležitostí ke shromažďování.

SR soudí, že je tu dost důvodů, aby se tato shromáždění konala i při omezujícím výkladu shora rozebraného ustanovení.

Prosíme o laskavé sjednání nápravy tak, aby p. KCT i OCT byli seznámeni se správným výkladem ustanovení o konání shromáždění v bytech věřících a aby vzali konání biblických hodin v |Petroupimi na vědomí.

S projevem úcty za

Synodní rada ČCE

         synodní senior                                                                                   synodní kurátor

kulaté razítko (SR ČCE)

 

Domovy důchodců převzaté od církve a rušení náboženských zvyklostí v nich

Příloha 6[20]

Jde o případ Domova důchodců v Krabčicích-Rovném, okres Litoměřice, kde těsně před letošními Velikonocemi bylo zakázáno další konání bohoslužeb uvnitř domova důchodců (DD). Je to vyvrcholení proticírkevní kampaně v tomto domově, jež byla zahájena odstraněním bývalého vzorného vedoucího tohoto DD, který se provinil tím, že nebyl ochoten zrušit zavedené náboženské zvyklosti v tomto DD. Následovala akce proti evangelíkům v tomto ústavě, jež šla až k náhlému převezení obyvatelky tohoto DD známé tím, že zastávala náboženské zvyklosti v DD, do jiného DD, což vyvolalo mezi obyvateli psychózu strachu. V tomto ovzduší nový vedoucí DD zrušil zavedené ranní a večerní pobožnosti evangelických obyvatel tohoto DD a po delším jednání připustil, aby místní evangelický farář konal 1× za 14 dní, později l× za týden v neděli v DD bohoslužby pro evangelické obyvatele. Nyní s odůvodněním, že evangelíků je již v DD jen 40 procent a že je nedaleko kostel, byly tyto bohoslužby zakázány, a to ještě týden před velikonočními svátky. Tomuto nešetrnému jednání se strany správy DD a komise soc. ONV nemohl prý ani p. KCT zabránit. Máme za to, že obyvatelům DD by se nemělo bránit v jejich bohoslužebných shromážděních ve všední den ani v neděli, rozhodně jim to ztrpčuje pobyt v DD, když jsou takovýmto tvrdým postupem zbavováni toho, oč v DD stáli a dosud stojí. Máme za to, že jde o zásadní lidskou otázku, kterou by se mělo MŠK s porozuměním pro staré lidi zabývat.

 

Platy duchovních

Příloha 7

Podle zákona z roku 1949 byly upraveny platy duchovních: Základní plat: 690 Kčs – čistý 600 Kčs.

Hodnostní přídavek 200 Kčs; vždy po třech letech 60 Kčs.

Příklad: farář ve 30ti letech, to zn. 6–7 let po skončení fakulty má 1.180 Kčs.

Pracující v továrně se středoškolským vzděláním (technik) průměrný výdělek

1.981 Kčs.

Vysokoškolský pracovník má v průměru 2.000–2.400 Kčs.

Dělník bez jakéhokoliv vzdělání má průměrně 1.539 Kčs. V tomto průměru je 40 procent žen, jejichž výdělek je kolem 1.000 Kčs. Průměrný výdělek muže je tedy mnohem vyšší.

Administrativní pracovníci, většinou ženy mají průměrný plat 1.248 Kčs.

Ve školství jsou průměrné platy poněkud nižší, ale i tak převyšují platy duchovních: základní plat alespoň o 40 procent.

K platům duchovních je nutno přičíst naturální byt, otop, světlo, popřípadě plyn. To činí v průměru 200 Kč měsíčně.

Platy byly stanoveny v roce 1949 zřejmě proto tak velice nízko, protože se pracovníci, kteří je určovali, domnívali, že faráři mají ještě vedlejší zdroje příjmů z církevních funkcí. Toto měřítko snad mohlo tehdy odpovídat poměrům v katolické církvi, nikdy však neodpovídalo poměrům církví evangelických. Celá řada sborů to má zařízeno tak, že farář odvádí dary z funkcí do pokladny sboru...

Nejtěžší situace je v rodinách mladých farářů s malými dětmi, kde manželka nemůže jít do zaměstnání. Synod má za to, že tyto platy by měly být upraveny na úroveň odpovídající vynaloženému dlouholetému studiu. Není-li to možné, SR by měla být oprávněna tyto nízké platy doplňovat.

Případ sborové budovy ve Velké nad Veličkou

Příloha 8

V této věci je v běhu jednání s ONV v Hodoníně, jež má být skončeno rozhodnutím rady ONV 11. května 1966.

Proto SR zatím upouští od předložení tohoto případu a předložila by jej MŠK dodatečně, kdyby jednání, jež je v této věci v běhu, nedopadlo uspokojivě.

 

IV.

Synodní rada ČCE

V Praze dne 11. března 1966 Čj. 577/66

Věc:

Příspěvek XV. synodu ČCE do diskuse o thezích před XIII. sjezdem KSČ

Panu Prof.Dr.Jiřímu Hájkovi, ministru školství a kultury, Karmelitská 5

Vážený pane ministře,

XV. synod ČCE, který zasedal koncem února v Praze, se také usnesl na příspěvku určenému do diskuse o thezích vyhlášených KSČ před XIII. sjezdem strany. Přikládáme text tohoto příspěvku v příloze s prosbou, abyste se s jeho obsahem laskavě seznámil a tlumočil jej na příslušných místech.

SR ČCE

Dr. V. Hájek, synodní senior

Příspěvek XV. synodu ČCE do diskuse před XIII. sjezdem KSČ

Zástupci sborů ČCE shromáždění na XV. synodu v Praze vzali na vědomí diskusi před XIII. sjezdem KSČ a rozhodli se přispět do ní tímto svým příspěvkem.

Jako evangeličtí křesťané se hlásíme k víře v Ježíše Krista. Naše víra nás zavazuje k tomu, abychom byli plně občany svého státu. Lneme oddanou láskou ke svému lidu, z něhož jsme vzešli a s nímž nás pojí hluboké svazky naší národní tradice.

Víra, jak jí rozumíme, se promítá do naší občanské odpovědnosti. V této odpovědnosti se spolu se svými členy ve sborech zapojujeme do zvýšeného hospodářského úsilí svého lidu. Jde nám o důstojný a bohatý život každého občana. Stavíme se do jedné řady se všemi, kdo usilují o zachování míru ve světě. To vše nás pojí v zápase o společnou budoucnost pro naše děti. Vítáme ty hlasy v našem tisku, které zdůrazňují jednotu našeho lidu a to, že zápas o společnou budoucnost vyžaduje plnou účast všech složek našeho lidu, tak aby každá mohla přispět svým přínosem. Rozumíme tomu tak, že vyřazení kterékoli složky z upřímné spolupráce na poctivém díle by znamenalo nejen ochuzení, nýbrž narušení rovnosti všech občanů.

Naše křesťanské vyznání nemůže být pochopeno ve své podstatě, je-li chápáno pouze jako idealistická ideologie; neopírá se o mocenské opory a ze samých nejhlubších principů víry se o ně opírat nechce. V zájmu celé naší společnosti nám leží na srdci respekt k svobodě svědomí každého jednotlivce a důraz na naprostou rovnoprávnost všech občanů bez rozdílu jejich přesvědčení, třídního původu a náboženského vyznání.

Po tomto úvodu sepsala SR v pěti přílohách, které zde budou následovat, konkrétní případy, kdy praktická církevní politika státních orgánů porušuje platné zákony a diskriminuje věřící.

Do tohoto pátého podání na MŠK, konkrétně k ruce ministra Jiřího Hájka, vložila SR jako ukázku dosti hanebný a naprosto nepřijatelný dopis, který obdržela s datem 15. března 1965 od tehdy vedoucího VI. odboru MŠK Karla Hrůzy. Později tento urputný stalinista povýšil. V roce 1968 ho na krátký čas vystřídala reformistka Dr. Erika Kadlecová. Na začátku normalizace však byla odstraněna  a vedení SPVC MK se opět ujal neblaze proslulý Karel Hrůza.

Zde uvádíme jeho výše zmíněný dopis z 15. března 1965:

MŠK, Čj. 53905/64 VI,

V Praze dne 15. března 1965, adresováno SR ČCE

Věc: Znovupřijetí Vladimíra Novotného a dalších do školské služby Vyřizuje: Dr. Jaroslava Krbková, telef. 513, linka 277

K dopisu SR ze dne 21. prosince a 28. prosince 1964 MŠK sděluje:

Rozhodnutí příslušného NV, kterým byla zamítnuta žádost Vladimíra Novotného o znovupřijetí do školských služeb a rozhodnutí, kterým byl rozvázán pracovní poměr s Janou Tejkalovou a Janou Jaškovou, považujeme za správné.

Tato rozhodnutí plně odpovídají stanovisku MŠK, které je obsaženo v zápise o jednání 1. náměstka Dr. Fr. Kahudy se zástupci SR. MŠK znovu zdůrazňuje, podle ustanovení článku 2 Ústavy ČSSR a podle tohou odpovídajících ustanovení školského zákona, že veškerá výchova a všechno vyučování jsou založeny na vědeckém světovém názoru. Vědecký světový názor nemůže být jiný než ateistický.

U učitelů, u kterých je známo, že se projevují jako hluboce věřící, se nedá předpokládat, že budou děti vyučovat a vychovávat v duchu vědeckého světového názoru. Proto nemohou být přijímáni do školských služeb. Ze stejného důvodu se školská správa rozchází s učiteli, u kterých tuto zásadní překážku pro výkon povolání zjistí. Ústava totiž zaručuje občanům svobodu vyznání a zaručuje jim také právo na práce, ale nikomu nezaručuje právo vykonávat libovolné povolání, pokud s tím není srozuměna druhá strana (zaměstnavatel).

MŠK znovu doporučuje, aby se věřící napříště neucházeli o studium na školách pedagogického směru a tím zabránili dalšímu vznikání podobných problémů. Za správnost: nečitelný podpis

Vedoucí VI. odboru:  Karel Hrůza v. r.

 

Příloha 1[21]

Ukázky z učebnic a školních osnov, které nepravdivě a zkresleně informují mládež o dnešní podobě křesťanství:

Přírodopis pro 7. ročník ZDŠ 1962

(úvodní oslovení žáků na začátku učebnice): Chlapci a děvčata... jistě vás bude zajímat, jak si vysvětlujeme... Někteří starší lidé, kteří věří ještě v nadpřirozené bytosti, říkají podle náboženství, že všechny rostliny, živočichové i člověk byli stvořeni na počátku světa v dnešní podobě a že se během stamilionů let vůbec nezměnili. Takový názor odporuje naší zkušenosti. Je možno najít mnoho důkazů... (s. 5)

Dějepis pro 1. ročník odborných škol 1964

Náboženství připoutávalo lidi k mnohým zbytečným obřadům a spoutávalo praktickou činnost člověka fantastickými výmysly. Slabost, bezmocnost před neznámým, nevyhnutelně spjatá s nevědomostí, vedla k vytvoření takových představ, podle nichž bohové, vytvoření lidskou fantazií a neskuteční jako děje ve snu, jsou pravdiví a dokonce skutečnost řídí. Tyto zvrácené představy vždy lidem zkreslovaly skutečnost, zatemňovaly jim pochopení přírody a života, a tím upevňovaly jejich slabost a bezmocnost, protože podlamovaly důvěru lidí ve vlastní síly a schopnosti. Náboženství dávalo vždy jen domnělou útěchu a zdánlivou jistotu. Lidstvo postupovalo kupředu svými vynálezy a objevy, nikoliv náboženskými fantaziemi, které je naopak táhly vždy zpět a udržovaly v temnosti a neznalosti. (s. 14)

Metodická příručka pro učitele (Občanská výchova v 1. a 3. roč. VVŠ 1961)

Učitel se zaměřuje k tomu, aby objasňoval žákům nevědeckost a neudržitelnost náboženských představ, ale aby jim především ukázal jejich společenskou škodlivost, reakčnost, jejich úlohu při upevňování panství vykořisťovatelských tříd v minulosti i současnosti.

Žáci sami mohou přinést mnoho dokladů z vyučování i z vlastní četby, jak se církve vždy podílely na obhajobě stávajících společenských řádů, jak odsuzovaly jakoukoli vzpouru a pokus lidu převzít své osudy do vlastních rukou, jak i v současnosti se v kapitalistických zemích výhradně spojují se světem, který neodvratně zaniká, ale který se pokouší co nejdéle udržovat pracující lid ve své moci. Učitel zvlášť upozorní žáky na kampaň, kterou vede církev proti marxismu-leninismu, proti socialistickému táboru, ukáže jim, že se neštítí ani nejodpornějších prostředků, jako je podněcování k vojenské agresi, k atomové válce, organizování diversí a špionáže atd.

Občanská výchova v odbor. učilištích a učňovských školách 2. a 3. roč. 1964

...Učňové mají pochopit, že nepravdivý světový názor brzdí myšlení lidí i rozvoj společnosti... Připomeneme znovu, že také náboženský světový názor hájí zájmy vykořisťovatelů a odvádí lid od boje za lepší život na zemi hlásáním vymyšleného posmrtného života (s. 76) ...Na závěr zdůrazníme, že nelze říci o mladém člověku, který nemá znalosti vědeckého světového názoru, že je vzdělaný a ideově vyspělý. (s. 77)

V poslední části hodiny vedeme učně k pochopení, jak světový názor ovlivňuje myšlení a činnost člověka. Lidé s náboženským idealistickým světovým názorem nevidí například možnost změnit vlastními silami vykořisťovatelský společenský řád nebo zabránit válce apod. Podléhají proto kapitalistické propagandě, stávají se loutkami v rukou vykořisťovatelů a podněcovatelů válek. (s. 78)

Otázka studia pedagogického směru pro členy církve a revize případů učitelů propuštěných z důvodů náboženských.

Synod zastává názor, že i věřící křesťan může být dobrým učitelem a že by věřícím křesťanům nemělo být bráněno ve studiu pedagogických věd, neboť to odporuje zásadě svobody svědomí, chartě lidských práv i převzatým mezinárodním závazkům.

V tom smyslu žádá synod, aby MŠK přezkoumalo své stanovisko vyjádřené v přípise adresovaném synodní radě z 15. 3. 1965 č. 53905/64 VI, kde se uvádí, že učitelé, kteří se projevují jako hluboce věřící nemohou být přijímáni do školských služeb a že se školská správa rozchází s učiteli, u kterých tuto zásadní překážku pro výkon povolání zjistí. SR vzala s uspokojením na vědomí sdělení pana ministra školství a kultury Dr. J. Hájka, že konkrétní případy jsou přezkoumávány, bylo by však třeba tuto praxi zobecnit a dřívější zásady (viz přípis shora) odvolat. Připojujeme sez- znam učitelů a učitelek, propuštěných ze školských služeb z náboženských důvodů a žádáme zdvořile z usnesení synodu, aby tyto případy byly podrobeny revizi. Uvádíme u každého stručně podrobnosti případu; příznačné je, že ani v posledních letech se těmto učitelům nepodařil přes jejich snahu návrat do školské služby.

 

Příloha 2

Seznam učitelů, kteří byli propuštěni ze školských služeb pro své náboženské přesvědčení

1. Jaroslav Doubek z Liběchova, 2. Milada Hánová z Gottwaldova, 3. Marie Horáková z Hustopečí, 4. Jarmila Jančaříková ze Vsetína, 5. Jana Jašková z Horních Dubenek, 6. Soňa Lejdarová z Ostravy-Vítkovic, 7. Jarmila Nováková z Kateřinic,

8. Vladimír Novotný ze Vsetína, 9. Jaromír Procházka z Bystřice nad Pernštejnem,

10. Jarmila Zátorská ze Stříteže nad Bečvou.

 

Příloha 3

Řízená praxe absolventů Komenského bohoslovecké fakulty

Každoročně se vyskytují případy, že absolventi theologie nemohou pro průtahy při udělování státního souhlasu k volbě na místo duchovního nastoupit do práce v církvi. Může se též stát, že není okamžitě volné vhodné místo pro takového absolventa.

SR vyplácí proto těmto absolventům až do jejich umístění v církevní službě stipendium. Později nastupují většinou na samostatná místa duchovních správců sboru bez potřebné praktické průpravy.

Proto synod navrhl, aby všichni absolventi prošli povinnou asi šestiměsíční zácvikovou praksí u seniorů nebo zkušených starších farářů a obdrželi státní souhlas k výkonu takové prakse. Ješto by šlo o místa v církevní službě, která by se jinak trvale neobsazovala, SR by těmto absolventům vyplácela po dobu této prakse přiměřené stipendium. Tato prakse by též poskytla absolventům vhodnou průpravu pro styky s orgány státní církevní správy.

 

Příloha 4

Případ odmítnutého státního souhlasu pro volbu faráře Balabána v Chlebích, okres Nymburk

SR požádala 22. 3. 1965 Středočeský KNV v Praze o udělení státního souhlasu k volbě Milana Balabána, faráře ve Strmilově za faráře v Chlebích.

Pan KCT Jungvirth sdělil dopisem z 8. 5. 1965, že souhlas faráři Balabánovi neuděluje. Důvody nebyly sděleny. SR protestovala proti tomuto způsobu úřadování a žádala o řádné písemné rozhodnutí, opatřené podle zákona zdůvodněním a poučením o odvolání. Pan KCT vyhověl rozhodnutím z 3. 6. 1965 těmto požadavkům a jako důvod svého zamítavého rozhodnutí v podstatě uvedl, že je možno sbor v Chlebích obsadit nějakým uchazečem ze Středočeského a ne z jiného kraje.

Připojil též poučení o odvolání.

SR podala na přání staršovstva sboru ve Chlebích proti tomuto rozhodnutí odvolání, které komise školství a kultury SKNS zamítla ve svém zasedání 12. 8. 1965. Současně tato komise udělila bez jakékoliv žádosti ze strany církve a příslušných sborů státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti pro faráře Jana Dusa v Opolanech s tím, že farář v Opolanech (M. Hejl) obdrží státní souhlas pro sbor v Chlebích.

Synod i SR spatřují v tomto rozhodnutí zásah státní správy do vnitrocírkevních záležitostí sborů, neboť tu šlo o snahu státní správy ovlivnit příslušné sbory, aby přijaly za kandidáty osoby navržené školskou komisí SKNV. Jinak ani tato komise neodůvodnila zamítnutí státního souhlasu faráři M. Balabánovi, ba dokonce výslovně konstatovala, že toto odmítnutí státního souhlasu není namířeno proti jeho osobě.

Rozhodnutí zmíněné komise je projevem veliké neznalosti zřízení a řádů ČCE a nedostatku respektu k její hluboce vžité presbyterní tj. demokratické struktuře.

Přes usilovnou snahu SR nebylo však rozhodnutí oné komise dodnes změněno. Ve snaze vyjít státní správě vstříc a netrvat na výslovném zrušení uvedeného zjevně vadného rozhodnutí, usnesl se XV. synod, že sám požádá o nové udělení souhlasu faráři M. Balabánovi na místo ve Chlebích. SR splnila toto usnesení synodu a předložila p. KCT SKNV dne 28. 2. 1966 novou žádost o udělení státního souhlasu pro volbu faráře M. Balabána do Chleb. Na tuto žádost odpověděl vedoucí odboru školství a kultury SKNV tímto sdělením z 23. 4. 1966 čj. 463/1-150/66:  „Vzhledem k tomu, že ve Vašem dopise ze dne 28. února 1966 čj. 476/66, ve kterém žádáte nové projednání udělení státního souhlasu k volbě Milana |Balabána za faráře sboru ČCE ve Chlebích, okres Nymburk, nejsou žádné nové skutečnosti, není důvodu k novému projednání a je tudíž i nadále v platnosti rozhodnutí školské a kulturní komise Středočeského kraje ze dne 16. srpna 1965 č. j. 8016/65, které Vám bylo zasláno.“

Protože SKNV není ochoten změnit své stanovisko, žádá SR o přezkoumání citovaného rozhodnutí SKNV, které ze shora uvedených důvodů pokládáme za nesprávné.

 

Příloha 5

Potíže při povolování bohoslužebných shromáždění, biblických hodin apod. mimo sídlo sboru

Poukazujeme na podání SR ve věci biblických hodin v Petroupimi, okres Benešov, ze 7. 2. 1966. SR dodnes (tj. 13. 4. 1966) neobdržela na své podrobné podání odpovědi. Jde o to, že platné předpisy neukládají církvi žádná omezení, pokud jde o místo a dobu konání a druh bohoslužebných shromáždění. Taková shromáždění mohou se konat i v bytech členů církve. Duchovní z důvodů pořádkových bude předem hlásit OCT konání pravidelných shromáždění v bytech členů sboru. Povinnost hlášení některých shromáždění může být uložena sboru jen na základě vyhlášky č. 320/51 Ú. l. ve znění vyhl. č. 158/57 Ú. l. Takovou povinnost může uložit jen odbor pro vnitřní věci ONV pro svůj obvod. Dřívější opatření vydaná podle původního znění vyhl. č. 320/51 Ú. l. pozbyla účinku novelou č. 158/57Ú. l. Povinnost hlášení nemůže proto uložit ani KCT ani OCT. Vyhláška určuje jen povinnost hlásit shromáždění blíže určená odborem pro vnitřní věci ONV tomuto odboru ve stanovené lhůtě, nežádá však opatření souhlasu pro konání takových shromáždění.

Na základě této argumentace uznalo MŠK v přípise ze 17. 4. 1965 č. 12114/65 VI, že taková shromáždění v bytech je jen třeba oznámit p. OCT. Nyní MŠK s poukazem na to, že by se toho mohly domáhat i jiné církve, odmítá se řídit dohodnutým stanoviskem a žádá předchozí souhlas OCT ke konání takových shromáždění.

Synod žádá, aby se MŠK řídilo zásadou stanovenou v citovaném přípise.

 

V.

Tento průvodní dopis je na hlavičkovém papíře SR ČCE.

V Praze dne 6. května 1966

Panu Prof. Dr. Jiřímu Hájkovi, DrSc., ministru školství a kultury

Vážený pane ministře,

podle usnesení XV. synodu ČCE dovolujeme si Vám předložit přiložené memo-

randum s prosbou, abyste jeho obsahu věnoval pozornost. Současně Vás prosíme o rozhovor o tomto memorandu a o laskavé sdělení, kdy byste mohl delegaci synodu přijmout. Pro informaci sdělujeme, že delegaci tvoří těchto šest osob: podepsaný synodní senior Dr. Viktor Hájek, synodní kurátor Dr. Pavel Šimek, duchovenský člen SR Miloš Šourek, farář v Praze-Libni, Doc. Komenského evang. fakulty bohoslovecké v Praze Dr. Josef Smolík, Dr. Jan Pokorný, farář v Brně a Dr. Jaro Křivohlavý, psycholog z Prahy.

Usnesení synodu o této delegaci bylo Vám, vážený pane ministře, předběžně ohlášeno již při návštěvě podepsaného u Vás 4. března.

S projevem úcty SR ČCE, Dr. Viktor Hájek v. r. synodní senior

             Vážený pane ministře,                                                V Praze  dne 6. května 1966

XV. synod ČCE, shromážděný v Praze ve dnech 22. až 25. února 1966, zvolil ze sebe delegaci a pověřil ji, aby Vás požádala o laskavé slyšení a projednání otázek, které jí synod uložil. Prosíme tedy, abyste přijal tento dopis jako první krok k uskutečnění úkolu, který nám byl synodem svěřen.

Synod se rozhodl k tomuto kroku, protože si jeho členové uvědomovali, že je třeba vyložit motivy, ze kterých jeho přání a požadavky vyrůstají. Rozhovor o těchto otázkách a jeho kladné výsledky považujeme za velmi důležité. Nejde nám jen o úzce církevní zájmy, také nemáme na mysli jen prospěch církve, nebo dokonce získání nějakých posic. Naše návrhy vyplývají z odpovědnosti za rozvoj celého našeho společného života, jehož se platným podílem účastní i členové naší církve. Našim cílem při předkládání tohoto dopisu je projednání návrhů synodu v zájmu upevnění důvěry a prohloubení jednoty našeho lidu.

1. Synod nám předně uložil projednat s Vámi, vážený pane ministře, postavení křesťanů v naší společnosti, zejména pak v oblasti školství. Netřeba snad dokládat, že si naši členové napořád váží vědy a na jejím rozmachu se podílejí. Nespojují však vědecký světový názor s atheismem, který považují za určitou životní filosofií. Náš stát svou ústavou vede k respektu k osobnímu přesvědčení všech občanů, tedy také k přesvědčení náboženskému. Vážíme si toho, že náš stát na mezinárodních fórech důsledně zastává a hájí základní lidské svobody, mezi něž patří i svoboda náboženského přesvědčení a vyznání. Poněvadž jsme od dob tolerančních až do konce 1. světové války jako evangelíci nesli úděl menšiny v klerikálním státu, jsme v této věci velmi citliví. Spatřujeme v socialistickém státu, který se rozvíjí směrem k státu všelidovému, vyšší stupeň vývoje lidské společnosti, ve kterém je náboženské i nenáboženské přesvědčení, jako vnitřní věc každého občana, důsledně respektováno.

U členů církve se však v minulých letech zakořenilo přesvědčení, které žije a je mnohdy živeno až podnes, že svobody atheismu bylo zneužito k administrativním zákrokům proti věřícím příslušníkům církve. Toto přesvědčení dokládají naši členové celou řadou osobních zkušeností z různých oblastí života. Tak se mezi členy církve stále udržuje nedůvěra a různé obavy. Členové synodu proto uvítali prohlášení p. přednosty Hrůzy, že naše společnost pokládá členy církví za plnoprávné občany, že členům církve nebudou kladeny překážky ve vzdělávání na středních a vysokých školách, že náboženská příslušnost není vedena a zjišťována. Podle našeho soudu by k ozdravění neblahých zkušeností minulých let tohoto stavu velice prospělo veřejné prohlášení odpovědných orgánů v tisku a v rozhlase o zásadním respektu všech složek a oblastí našeho života vůči náboženskému přesvědčení.

2. V souvislosti s otázkou našeho školství pověřil nás synod vyslovit některá přání a požadavky, jejichž splnění by prospělo spolupráci věřících i nevěřících v naší společnosti.

1. Máme vyjádřit žádost synodu, aby u učitelů i žáků bylo respektováno pravi-dlo úcty k přesvědčení druhého člověka. Tím rozumíme, aby žáci ani učitelé nebyli druhými žáky a učiteli snižováni pro své náboženské přesvědčení nebo pro svou účast na církevním životě. Důsledně vyjmout otázku náboženského přesvědčení z posudků a doporučení na vysoké nebo jiné školy.
2. Synodu byly předloženy některé části učebnic, školských osnov a instrukcí, ze

kterých je patrno, že v nich jsou křesťané a církve označováni napořád jako živel sociálně reakční, stranící mocenským a válečným tendencím. Avšak početné mírové snahy, jimž často stojí v čele právě křesťané, boj proti rasismu, militarismu, stejně jako progresivní stanovisko v otázkách sociálních, které v různých zemích na východě i na západě zastávají právě křesťané, dokazují, že tvrzení osnov se rozchází se skutečností, že tedy osnovy nejsou dosti vědecké. Učitelé a děti se dostávají do rozporů, když v rozhlase a v tisku podle pravdy slyší pozitivní oceňování přínosu křesťanů, podle osnov však mají ukazovat křesťany a církve ve světle veskrz negativním a reakčním. Jsme přesvědčeni o tom, že víra, jak jí rozumíme, není překážkou technického rozvoje a že vědecké bádání ji nevyvrací. Jsme ochotni vést o těchto otázkách rozhovor.

3. Vítáme skutečnost, že někteří učitelé, kteří byli z náboženských důvodů zbave-ni pedagogické funkce, mohli se vrátit k svému povolání a že se další případy prošetřují. Očekáváme kladné vyřešení ve všech případech, kde náboženská víra byla důvodem zbavení učitelské funkce.
4. Členové synodu jsou přesvědčeni, že církev nemůže doporučovat svým čle-

nům, aby se pro své děti neucházeli o studium na školách pedagogického směru, protože souhlasit s tím by znamenalo souhlasit s přiznáním rozdílných práv věřícím a nevěřícím občanům.

5. K otázkám školským patří také tato naše přání: umožnit dálkové studium na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě, aniž by to bylo na úkor počtu řádných posluchačů.

Rozšířit možnosti studia našich kazatelů, bohoslovců i laiků v cizině. Naši kazatelé i laici velmi potřebují styk se zahraničními církvemi, aby získali zkušenosti a osvojili si cizí jazyky. Soudíme, že působení našich delegací na různých světových shromážděních církevních i jiných velmi podporuje tento náš požadavek, protože je potřeba získávat i další okruh spolupracovníků.

6. Absolventům Komenského fakulty by velmi prospěla řízená praxe jejich dočas-ným přidělením – nejlépe seniorům – do doby, než obdrží řádný souhlas na některé volné místo.

3. Jiným okruhem problémů, které bychom Vám, vážený pane ministře, rádi předložili, jsou otázky presbyterního zřízení naší církve a vztah státní správy k tomuto zřízení.

1. Podle věroučných zásad naší církve není zásadního rozdílu mezi kazateli a lai-ky. Celý sbor nese odpovědnost za pravdu evangelia a život sboru. Kazatele sboru povolávají laičtí členové. Proto žádáme, aby na odpovědných jednáních se státní správou se podíleli i laikové, spolu s kazateli. Naši členové očekávají, že právě socialistický stát bude mít plné pochopení pro tuto demokratickou zásadu.
2. Vztahu mezi církví a státem by velmi prospělo, kdyby krajští církevní tajemní-ci vycházeli vstříc přáním staršovstva a neodmítali bez udání důvodů souhlas k volbě duchovního, který má souhlas v jiném kraji. (Příloha č. 4)
3. Synod vyslovil přání, aby kterýkoli kazatel církve, který působí v církvi se stát-

ním souhlasem, mohl kdekoliv v církvi vykonávat kazatelskou službu a aby k této službě mohli být zváni i kazatelé jiných církví působící se státním souhlasem. Rovněž si přeje, aby kazatelé na odpočinku mohli se souhlasem státní správy vypomáhat v kazatelské práci.

4. Synod žádá, aby bratřím a sestrám, kteří se chtějí sejít v některém místě mimo

sídlo sboru k bohoslužebným shromážděním či biblickým hodinám, nebylo bráněno, jestliže doba či místo shromáždění jsou řádně ohlášeny. (Příloha č. 5)

5. Velice by prospělo, kdyby církev mohla se státní správou projednat počet syste-

mizovaných míst duchovenských a měla možnost interního obsazování sborů podle jejich skutečné potřeby.

4. V oblasti pastýřské péče, kterou jsme povinni svým členům, velmi nám leží na srdci umožnění návštěv duchovních v domovech důchodců, v nemocnicích a ve věznicích, a to v případě potřeby i mimo návštěvní dobu. Předkládáme také návrh o zařazení Biblí do vězeňských knihoven. Bible by dodala synodní rada. Máme za to, že je příkazem lidskosti, aby se starým lidem, kteří tráví zbytek svého života v bývalých církevních domovech odpočinku, umožnilo konání bohoslužebných shromáždění přímo v domově důchodců.
5. Byli jsme také pověřeni, abychom jednali o možnosti zvýšení platů farářů a vikářů. Převážná část našich kazatelů a jejich rodin žije ve stavu trvalé finanční tísně. Ani zaměstnání manželky ani poskytnutí bytu, otopu a světla ze strany sborů tu často mnoho nepomáhá, zvláště v rodinách, kde je více malých nebo dorůstajících dětí. Dosavadní platy našich duchovních neodpovídají ani společenskému dosahu jejich práce, ani jejich odborné kvalifikaci. Jsou mezi nejnižšími sazbami. Přitom pohyb cen, ke kterému došlo v poslední době, toto břemeno citelně zvyšuje. Platy duchovních jsou snad jediné platy, které nebyly od roku 1949 upraveny.
6. Ze zásadních důvodů víry a svědomí by synod uvítal zavedení náhradní vojenské služby pro odpírače služby ve zbrani (obdobně jako tomu je v NDR). Synod rovněž žádá, aby vojákům nebylo v jejich volném čase bráněno v návštěvě služeb Božích a v četbě Bible.
7. Synod se staví za oprávněnou žádost kazatelské stanice Velká nad Veličkou, okres Hodonín při získání budovy k bohoslužebným účelům.
8. Synod vzal na vědomí, že synodní rada požádala MŠK o souhlas ke spolupráci s akcí Sühnezeichen. Ježto mezitím došlo z MŠK záporné vyřízení a došlo k novému jednání s Aktion Sühnezeichen v NDR, ráda by delegace, Vám pane ministře, i tuto věc vysvětlila.

Znovu bychom Vás rádi ujistili, vážený pane ministře, že všechna tato přání, která Vám v upřímné otevřenosti předkládáme, vycházejí ze snahy prohloubit a upevnit vzájemné vztahy našich občanů a tím i jednotu našeho lidu. Smíme snad bez chlouby říci, že se naši členové poctivě podílejí na úsilí našeho lidu ve všech oblastech života. Z hlubokých motivů své víry chtějí dát dnešní i zítřejší společnosti to nejlepší z práce svých hlav i rukou. Doma i ve světě je známo upřímné úsilí představitelů i mnoha věřících z naší církve o upevnění míru a dorozumění mezi národy. Neděláme to proto, abychom získali nějaké výhody, nýbrž z vědomí odpovědnosti a služby svému okolí. Dovedli jsme v minulých letech snášet trpělivě všelijaká omezení, daná přestavbou naší společnosti. Domníváme se však, že nyní dorůstá stav naší společnosti oné důstojné a hluboce lidské úrovně, ve které všichni občané dobré vůle bez rozdílu náboženského a nenáboženského přesvědčení mají své plné místo a docházejí ve všelidovém státu při své práci i ve svém volném čase možnosti plného vnitřního uspokojení.

Jménem delegace zvolené XV. synodem ČCE

Dr. Viktor Hájek v. r., synodní senior              Dr. Pavel Šimek v. r., synodní kurátor

kulaté razítko SR

 

[1] NAVRÁTILOVÁ, Olga. Konec stalinistické éry v ČCE, Protesty kolem zákona o rodině z roku 1963. In: Cesta církve I, Praha: ČCE, 2009, s. 18–28, a PIŠKULA, Jiří. Zákon o rodině z roku 1963 z pohledu státních a stranických orgánů. In: Cesta církve II, Praha: ČCE, 2010, s. 19–31.

[2] Ústřední archiv ČCE, fond synodní rady, dodatky k AFSR ČCE z trezoru, jednání se státními úřady, karton 1, složka „církevní zákony“, podsložka 1961–65 a Národní archiv, MŠK, karton 44, složka „vztah ČCE a státu“, dopis synodní rady ČCE pod č. j. 586/64 z 25. března 1964.

[3] Národní archiv, MŠK, karton 44, složka „vztah ČCE a státu“, záznam o jednání se zástupci Synodní rady Českobratrské církve evangelické dne 11. března 1964 na MŠK a Ústřední archiv ČCE, zápisy ze zasedání synodní rady, sešit č. 42, zápis ze dne 18. 3. 1964, bod 4.

[4] Ústřední archiv ČCE, zápisy ze zasedání synodní rady, sešit č. 42, zápis ze dne 20. 5. 1964, bod 8. Ve skutečnosti se však tato záležitost řešila ještě zhruba rok, viz Národní archiv, MŠK, karton 44, složka „vztah ČCE a státu“, Záznam o jednání I. náměstka ministra školství a kultury Dr. Františka Kahudy se zástupci synodní rady Českobratrské církve evangelické, které se konalo dne 3. 12. 1964 a 11. 12. 1964, str. 3. 5Národní archiv, MŠK, karton 44, složka „vztah ČCE a státu“, materiál „Záznam o přijetí členů synod-

[5] Ústřední archiv ČCE, fond synodní rady, synody, karton I8, XV. synod.

[6] Národní archiv, MŠK, karton 44, složka „vztah ČCE a státu“, Záznam o jednání se členy Synodní rady Českobratrské církve evangelické, které se uskutečnilo na MŠK dne 10. 11. 1965 a Ústřední archiv ČCE, fond synodní rady, dodatky k AFSR ČCE z trezoru, jednání se státními úřady, karton 1, složka „církevní zákony“, podsložka 1961–65, Záznam – porada 10. XI. 1965 na MŠK.

[7] Blíže k jednání o pastoraci vězňů viz Ústřední archiv ČCE, fond synodní rady, karton XXI/2, složka „Péče duchovenská o vězně“.

[8] Národní archiv, MŠK, karton 45, složka XV. synod, materiál „Stanovisko ideologického oddělení ÚV KSČ ke zprávě o přípravách XV. synodu Českobratrské církve evangelické“, str. 4–5.

[9] Např. Národní archiv, MŠK, karton 45, složka XV. synod, materiál „Zpráva o přípravě XV. synodu českobratrské církve evangelické a návrhy na jeho církevně politické zajištění“.

[10] Když například po synodu byla delegace synodu pověřena jednáním s ministrem, k tomuto setkání nedošlo a trvalo přes rok a půl než vůbec došlo k nějakému jednání s úředníky ministerstva.

[11] Národní archiv, MŠK, karton 44, složka „vztah ČCE a státu“, Záznam o přijetí synodní rady Českobratrské církve evangelické u soudruha Dr. Jiřího Hájka“.

[12] Národní archiv, MŠK, karton 44, složka „vztah ČCE a státu“, materiál „Náměty k jednání soudruha ministra Dr. Hájka se synodní radou českobratrské církve evangelické.“

[13] Národní archiv, MŠK, karton 45, složka XV. synod, materiál „Stanovisko ideologického oddělení ÚV KSČ ke zprávě o přípravách XV. synodu Českobratrské církve evangelické“, s. 4.

[14] Národní archiv, MŠK, karton 45, složka XV. synod, materiál „Zpráva o přípravě XV. synodu českobratrské církve evangelické a návrhy na jeho církevně politické zajištění“; podobně tamtéž, složka „souhlas k volbě synodní rady“, dopis krajského církevního tajemníka Jungwirtha z 5. 2. 1966 pod č. j. 460– 41/66. 22Národní archiv, MŠK, karton 44, složka „vztah ČCE a státu“, Záznam o jednání se synodním seniorem Dr. Hájkem na synodní radě dne 8. února 1966 a viz Ústřední archiv ČCE, fond synodní rady, dodatky k AFSR ČCE, jednání se státními úřady, karton 1, složka 1966–69. 23Tamtéž, dopis MŠK děkanu KEBF J. L. Hromádkovi ze dne 22. 2. 1966.

[15] Viz Národní archiv, MŠK, karton 45, složka XV. synod, materiál „Zpráva o přípravě XV. synodu českobratrské církve evangelické a návrhy na jeho církevně politické zajištění“, s. 5, body 4 a 5.

[16] Členům synodní rady bylo například sděleno, že ponesou osobní zodpovědnost za průběh synodu. 26Hromádka se kvůli tomu opět neobjevuje mezi finančně odměněnými účastníky synodu, naopak synodní senior Hájek dostal nejvyšší odměnu ve výši 2000 Kčs viz Národní archiv, MŠK, karton 46, materiál č. 10.632/66 „Mimořádná odměna církevním hodnostářům“. Jeden z adresátů odměny, Jan Miřejovský, po obdržení mimořádné odměny 1000 Kčs vrátil tento obnos s průvodním dopisem ministerstvu s tím, že neví, za co by měl být odměňován a jedná se patrně o omyl, tamtéž, dopis Jana Miřejovského Ministerstvu školství a kultury ze dne 7. 3. 1966.

[17] Ústřední archiv ČCE, fond synodní rady, synody, karton I8, XV. synod, zápis ze zasedání synodu, str. 52–53.

[18] Ústřední archiv ČCE, fond synodní rady, synody, karton I8, XV. synod a  Národní archiv, MŠK, karton 46,

XV. synod, materiál „Informace o průběhu XV. synodu českobratrské církve evangelické.“ 29Jako příloha byl k tomuto memorandu předložen seznam deseti propuštěných učitelů.

[19] Národní archiv, MŠK, karton 44, složka „vztah ČCE a státu“, Memorandum na základě jednání XV. sy-

[20] Čísla příloh byla připsána ručně někým z pracovníků MŠK, přílohy 1–5 jsou v dalším podání z 11. 3. 1966.

[21] Jak již bylo uvedeno v předchozí poznámce pod čarou, číslování příloh bylo dílem pracovníků MŠK, v tomto podání jsou přílohy č. 1–5.