Cesta církve VI

Od roku 1963 docházelo ve vedení ČCE k výrazné změně v postoji ke státní správě. Jádrem této změny je, že synodní rada začíná v debatě se státem o situaci církve důsledně argumentovat na základě právních norem a čím dál víc důkladně dokumentovat porušování zákonů a nařízení ze strany státu. Částečně tato myšlenková změna souvisí s příběhem se zákonem o rodině, kterému jsme se věnovali dříve.[1] Právní ofenziva byla ovšem vedená nepochybně především zásluhou synodního kurátora JUDr. Pavla Šimka, který byl zvolen synodním kurátorem v roce 1959.

Kolektivizace zemědělství a venkova v Československu se odehrála převážně v první polovině 50. let 20. století. Své kořeny měla již ve 40. letech, kdy za protektorátu byl zaveden tzv. „státní systém“ řízení zemědělského výkupu, jenž zůstal v platnosti i po válce. Za války byly také provedeny pozemkové reformy a začal se zavádět centrálně administrativní systém zemědělského řízení. Totalitní režim, jak nacistický, tak komunistický, potřeboval udržet svou politickou moc a k tomu mu dopomáhalo i centrální administrativní řízení.

Počátky stavovské organizace evangelických farářů sahají do období  před I. světovou válkou. Ustavující schůze Spolku evangelických duchovních české národnosti se konala v Pardubicích v reformovaném chrámu Páně 9. srpna 1904. Spolek sídlil v Praze a byl pobočním spolkem Jednoty evangelických farářů v Rakousku. Pochopitelně měl své stanovy.[1] Právní trvání spolku bylo ověřeno podle těchto stanov, ve smyslu §9 zákona ze dne 15. listopadsu 1867, čís. 134 říšského zákona, Zemskou správou politickou v Praze dne 6.

Bohumil Skalák se narodil 1. července 1903 ve Vsetíně. Jeho rodiči byli farář Jan Skalák a Karolina Bubelová. Kromě Bohumila měli ještě další dva syny Jiřího (*1902) a Jana (*1911).

Po prázdninách v roce 1969, když jsme se s manželkou vrátili z prvního a na dlouho i posledního zájezdu s mládeží na západ, pozval jsem faráře Jana Kučeru, aby v Proseči kázal. Velmi jsme se těšili, ale sešlo z toho. Od té doby uchovávám vzpomínku na milý rozhovor s prosečským rodákem, bratrem Janem, a korespondenční lístek následujícího znění:

Milý příteli,

Vikář Josef Tobiáš (1926–1952) pocházel z evangelické rodiny v Praze. Patřil do klimentského sboru, kde byl i konfirmován.[1] Později se zúčastnil sborového života v Libni, kde pracoval s mládeží a občas i kázal. Farář libeňského sboru ho proto doporučil synodní radě pro další církevní práci.[2] Tobiáš ztratil za války oba rodiče a musel si proto po absolvování maturity najít zaměstnání.

Josef Jirků chodil nejprve do obecné školy v rodné Jihlávce a poté do měšťanky v Počátkách. V letech 1922–1924 navštěvoval Všeobecnou živnostenskou školu v Jindřichově Hradci, kde se vyučil knihařem. Kvůli plicnímu onemocnění ale musel ve svých dvaceti letech této práce zanechat. Vrátil se domů a pomáhal rodičům při namáhavých pracích v lese a na polích.[1] Z podnětu faráře Jana Strnada se stal na necelé dva roky pomocným učitelem náboženství v Horních Dubenkách.

Evangelíci

Předcházející výčet naznačuje, že Jan Jelínek byl aktivně činný v evangelických menšinách roztroušených po Polsku, Ukrajině a Československu. Náležel k evangelíkům, o nichž mimochodem jedna povídka Karla Čapka1 dosvědčuje, že se zapsali do povědomí obyčejných lidí první republiky jako specifický druh obyvatel. Obzvláště evangeličky a evangelíci z malých měst a vesnic byli považováni za velmi slušné lidi, na něž je spolehnutí, a rozhodně by nezpronevěřili nějaké peníze na poště či bance.2 Nebyli to lidé ve všem ideální, ale měli kredit poctivých lidí.

Jaroslav Dokoupil se narodil 20. 6. 1912 v Lazech u Orlové Marii a Hynku Dokoupilovým, kteří byli původně římskokatolického vyznání.[1] V roce 1919 přestoupila celá rodina k Českobratrské církvi evangelické. Po maturitě, kterou složil v roce 1931, odešel na studium bohosloví na Husovu fakultu v Praze, kde strávil dva roky a pak další dva roky studoval ve Štrasburku (Francie). Z dokumentů z Ústředního archivu ČCE vyplývá, že teologické studium neprobíhalo hladce.

Časové období, kterému se toto vydání Cesty církve věnuje především, je klíčové pro pochopení dění v Českobratrské církve evangelické a její roli v kontextu ekumeny v roce pražského jara 1968. Šedesátá léta jsou pro ČCE dobou pozvolné emancipace ve vztahu ke komunistickému státu, kdy v církvi bylo slyšet čím dál víc nezávislých a odvážných hlasů. V pozdějším období normalizace se tento duch už nedal potlačit, což se odráželo ve velkých sporech mezi církevním vedením a některými členy církve v letech sedmdesátých.