Memoranda synodní rady Ministerstvu školství a kultury

Pavel Hlaváč, Peter Morée
Dokumenty ze státních archivů shromáždil Peter Morée, přepsal Pavel Hlaváč

Od roku 1963 docházelo ve vedení ČCE k výrazné změně v postoji ke státní správě. Jádrem této změny je, že synodní rada začíná v debatě se státem o situaci církve důsledně argumentovat na základě právních norem a čím dál víc důkladně dokumentovat porušování zákonů a nařízení ze strany státu. Částečně tato myšlenková změna souvisí s příběhem se zákonem o rodině, kterému jsme se věnovali dříve.[1] Právní ofenziva byla ovšem vedená nepochybně především zásluhou synodního kurátora JUDr. Pavla Šimka, který byl zvolen synodním kurátorem v roce 1959.

Některé případy perzekuce laiků Českobratrské církve evangelickéza komunismu

Blanka Nová
V této prvé části článku o perzekuci laiků z naší církve nejdříve představím stručně tzv. akci „K“ – zničení vesnických boháčů-kulaků, její historické a politické pozadí. Dále budu pokračovat stručnými medailony několika evangelických rodin, které byly touto akcí postiženy, následovat budou případy evangelických učitelů, propuštěných ze škol pro náboženské přesvědčení. Na závěr popíši exemplární případ bratra Miloše Martínka.

Kolektivizace zemědělství a venkova v Československu se odehrála převážně v první polovině 50. let 20. století. Své kořeny měla již ve 40. letech, kdy za protektorátu byl zaveden tzv. „státní systém“ řízení zemědělského výkupu, jenž zůstal v platnosti i po válce. Za války byly také provedeny pozemkové reformy a začal se zavádět centrálně administrativní systém zemědělského řízení. Totalitní režim, jak nacistický, tak komunistický, potřeboval udržet svou politickou moc a k tomu mu dopomáhalo i centrální administrativní řízení.

Pohnutá historie Spolku českobratrského duchovenstva

Pavel Hlaváč

Počátky stavovské organizace evangelických farářů sahají do období  před I. světovou válkou. Ustavující schůze Spolku evangelických duchovních české národnosti se konala v Pardubicích v reformovaném chrámu Páně 9. srpna 1904. Spolek sídlil v Praze a byl pobočním spolkem Jednoty evangelických farářů v Rakousku. Pochopitelně měl své stanovy.[1] Právní trvání spolku bylo ověřeno podle těchto stanov, ve smyslu §9 zákona ze dne 15. listopadsu 1867, čís. 134 říšského zákona, Zemskou správou politickou v Praze dne 6.

Bohumil Skalák

Blanka Nová
Bohumil Skalák ztratil státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti v roce 1960, po dlouhé době farářské služby v evangelickém sboru v Jindřichově Hradci. Důvod byl jeho vzepření se zásahům komunistické státní správy do náboženského života sboru a jeho členů. Příznačné je, že podobně se Skalák choval za nacistické okupace, kdy taktéž neposlouchal nařízení a zákony, které byly v protikladu s křesťanskou vírou.

Bohumil Skalák se narodil 1. července 1903 ve Vsetíně. Jeho rodiči byli farář Jan Skalák a Karolina Bubelová. Kromě Bohumila měli ještě další dva syny Jiřího (*1902) a Jana (*1911).

Jan Kučera, první evangelický farář, jemuž komunistický režim 48 v roce 1952 odňal státní souhlas

Pavel Hlaváč
Tento medailon o smíchovském faráři Janu Kučerovi bude trochu zvláštní, neboť mnohem více informací o něm, o jeho práci a životním směřování, jsem získal mimo dokumenty uložené v jeho osobním spise v Ústředním archivu ČCE. Jan Kučera se narodil roku 1894 v Proseči, kde jsem byl o dlouhou generaci později přes dvacet let farářem. Tento medailon ponese tudíž i osobní pečeť. Znal jsem dobře jeho i jeho širší rodinu. V Americe měl dvě starší sestry, s nimiž jsem si dopisoval, a mladšího bratra Jaroslava. Byl jsem na jeho svatbě s mou tetou Ančou Makovskou v roce 1948 v areálu kutnohorské čokoládovny Lidka. Nemělo to dobré pokračování. Jaroslava, občana USA, brzy po svatbě vyhostili. Teta s ním odjet nesměla, a když chtěla za manželem utéct „přes kopečky“, chytili ji a uvěznili. Vícekrát se v životě neviděli. V prosečské diaspoře žila mladší Janova sestra Jarmila Fulíková. Byla manželkou hospodáře, jehož dočista zničila kolektivizace zemědělství v letech padesátých. V JZD pak v šedesátých letech jezdil jako kočí. Bratr Fulík hodně marodil a v dubnu roku 1971 zemřel. Zkáze podlehly i svého času progresivně projektované a vybavené hospodářské budovy, sýpky, stodoly a nakonec i útulná obytná budova. Dnes tam, kde stával areál moderního statku, je holá pláň – na paměť komunistické devastace lidí i věcí. Sestra Fulíková byla jednou z nejvěrnějších duší prosečského sborového společenství. Máme na ni dokonce památku, neboť naší početné farářské rodině věnovala selský rozkládací stůl, který slouží dosud.

Po prázdninách v roce 1969, když jsme se s manželkou vrátili z prvního a na dlouho i posledního zájezdu s mládeží na západ, pozval jsem faráře Jana Kučeru, aby v Proseči kázal. Velmi jsme se těšili, ale sešlo z toho. Od té doby uchovávám vzpomínku na milý rozhovor s prosečským rodákem, bratrem Janem, a korespondenční lístek následujícího znění:

Milý příteli,

Josef Tobiáš, žatecký vikář v Chomutově

Peter Morée
Není vůbec jasné, jestli můžeme uvést příběh vikáře Josefa Tobiáše jako další příklad perzekuce duchovních. Pravděpodobně z osobních důvodů se rozhodl po několika letech služby vikáře ve sborech v Žatci a v Chomutově pro nastoupení do vojenské služby Po roce a půl ovšem za nevyjasněných okolností zemřel. Archivní materiály neposkytují žádné indicie o tom, co se přesně stalo. Přesto se komise rozhodla zahrnout jeho příběh do publikace. Tobiášův případ se mohl odehrávat v šedé zóně mezi neštěstím a perzekucí. Také proto doufáme, že se nám ozvou pamětníci, kteří by mohli celý příběh objasnit.

Vikář Josef Tobiáš (1926–1952) pocházel z evangelické rodiny v Praze. Patřil do klimentského sboru, kde byl i konfirmován.[1] Později se zúčastnil sborového života v Libni, kde pracoval s mládeží a občas i kázal. Farář libeňského sboru ho proto doporučil synodní radě pro další církevní práci.[2] Tobiáš ztratil za války oba rodiče a musel si proto po absolvování maturity najít zaměstnání.

Josef Jirků, vězeň kvůli tajemné vysílačce

Jan Dobeš
Dalším z farářů ČCE, kteří byli během období diktatury KSČ uvězněni a kterým má být na stránkách této publikace věnována pozornost, je bratr farář Josef Jirků. Narodil se 21. října 1908 v obci Jihlávka (okres Třešť) na Českomoravské vrchovině. Pocházel z velmi početné rodiny s celkem deseti dětmi. Jestliže otec pracoval jako dělník v lese a později ve sklárně a matka v zemědělství , nepřekvapí, že vyrůstal v nelehkých hmotných poměrech. Jejich prožívání ale jistě ulehčovala pevná a upřímná víra, kterou poznával v rodině i církvi. Náležel do sboru v Horních Dubenkách, kde jej ovlivnili farář Pavel Lanštják a vikář Jan Strnad.

Josef Jirků chodil nejprve do obecné školy v rodné Jihlávce a poté do měšťanky v Počátkách. V letech 1922–1924 navštěvoval Všeobecnou živnostenskou školu v Jindřichově Hradci, kde se vyučil knihařem. Kvůli plicnímu onemocnění ale musel ve svých dvaceti letech této práce zanechat. Vrátil se domů a pomáhal rodičům při namáhavých pracích v lese a na polích.[1] Z podnětu faráře Jana Strnada se stal na necelé dva roky pomocným učitelem náboženství v Horních Dubenkách.

Jan Jelínek

Pavel Keřkovský
Českobratrský farář Jan Jelínek se narodil 19. května 1912 v Zelově (Polsko). Čtyři roky studoval v Olomouci na misijní škole. Krátce působil jako misijní kazatel v Zelově a okolí. Sedm let byl kazatelem mezi volyňskými Čechy. S více než patnáctiletým přeryvem působil třicet let jako farář v západních Čechách (Podbořany, Valeč, Oráčov). Dva roky byl vězněn ve Rtyni v Podkrkonoší, pak pracoval v továrně Barvy a laky v Praze. V tomto období se účastnil života sboru ČCE na pražských Vinohradech. Jan Jelínek zemřel 22. července 2009.

Evangelíci

Předcházející výčet naznačuje, že Jan Jelínek byl aktivně činný v evangelických menšinách roztroušených po Polsku, Ukrajině a Československu. Náležel k evangelíkům, o nichž mimochodem jedna povídka Karla Čapka1 dosvědčuje, že se zapsali do povědomí obyčejných lidí první republiky jako specifický druh obyvatel. Obzvláště evangeličky a evangelíci z malých měst a vesnic byli považováni za velmi slušné lidi, na něž je spolehnutí, a rozhodně by nezpronevěřili nějaké peníze na poště či bance.2 Nebyli to lidé ve všem ideální, ale měli kredit poctivých lidí.

Pronásledovaní evangeličtí faráři a laici: Ašský farář Jaroslav Dokoupil odsouzen v procesu s velezrádci

Peter Morée
Osud prvního poválečného faráře evangelického sboru v Aši, Jaroslava Dokoupila (1912–1956), se odehrál na pozadí radikálních a chaotických změn v českém pohraničí bezprostředně po osvobození republiky. Dokoupil jako evangelický duchovní byl nejspíše zavlečen do případu údajné vlastizrady a vyzvědačství, aby sloužil jako důkaz, že část ČCE není politicky a státně „spolehlivá“. Byl odsouzen na čtyři roky odnětí svobody, z nichž odseděl téměř dva a půl roku.

Jaroslav Dokoupil se narodil 20. 6. 1912 v Lazech u Orlové Marii a Hynku Dokoupilovým, kteří byli původně římskokatolického vyznání.[1] V roce 1919 přestoupila celá rodina k Českobratrské církvi evangelické. Po maturitě, kterou složil v roce 1931, odešel na studium bohosloví na Husovu fakultu v Praze, kde strávil dva roky a pak další dva roky studoval ve Štrasburku (Francie). Z dokumentů z Ústředního archivu ČCE vyplývá, že teologické studium neprobíhalo hladce.

Úvodník k Cesta církve VI

Peter Morée

Časové období, kterému se toto vydání Cesty církve věnuje především, je klíčové pro pochopení dění v Českobratrské církve evangelické a její roli v kontextu ekumeny v roce pražského jara 1968. Šedesátá léta jsou pro ČCE dobou pozvolné emancipace ve vztahu ke komunistickému státu, kdy v církvi bylo slyšet čím dál víc nezávislých a odvážných hlasů. V pozdějším období normalizace se tento duch už nedal potlačit, což se odráželo ve velkých sporech mezi církevním vedením a některými členy církve v letech sedmdesátých.