Jan Kučera, první evangelický farář, jemuž komunistický režim 48 v roce 1952 odňal státní souhlas

Po prázdninách v roce 1969, když jsme se s manželkou vrátili z prvního a na dlouho i posledního zájezdu s mládeží na západ, pozval jsem faráře Jana Kučeru, aby v Proseči kázal. Velmi jsme se těšili, ale sešlo z toho. Od té doby uchovávám vzpomínku na milý rozhovor s prosečským rodákem, bratrem Janem, a korespondenční lístek následujícího znění:

Milý příteli,

dozvěděl jsem se, že farářská iniciativa se vrátila do doby „hrůzy“.[1] Bude proto lépe pro Vás, abych od Vašeho pozvání ustoupil a spokojil se jen se soukromým rozhovorem. Děkuji Vám za Vaše porozumění a ochotu, pozdravuji Vaši manželku a jsem s upřímným pozdravem

Váš oddaný Jan Kučera                                                               Praha 9/9 1969

Dokumentů bude více a v tomto úvodu jen vzpomenu, že někdy na podzim roku 1973 nebo na jaře roku 1974 jsem na jarošovském evangelickém hřbitově v kruhu rodin Kučerových a Fulíkových ukládal s modlitbou a čtením do rodinného hrobu urny dvou vzájemných švagrů, hospodáře Josefa a faráře Jana.

Smíchovský farář Jan Kučera se stal po komunistickém puči z února 1948 a po vydání nových církevních zákonů v roce 1949 prvním českobratrským duchovním ve službě, kterému byl odebrán státní souhlas. Je to zvláštní, ale jeho osobní spis v Ústředním archivu ČCE, na rozdíl od osobních spisů jiných farářů, není příliš obsáhlý. Asi nebylo žádoucí schraňovat mnoho dokumentů o této dynamické, svobodomyslné a kontroverzní osobnosti. Jan Kučera ani za Němců a potom ani za komunistů nechtěl být příliš opatrný. Jen některé údaje o životě a farářské službě Jana Kučery nalézáme v ústředním církevním archivu v jeho osobním spise, něco málo ve složce smíchovského sboru a pak také ve sborové kronice.

Jan Kučera se narodil 4. března 1894 v Proseči u Skutče. Maturoval 6. července 1912 na gymnáziu ve Vysokém Mýtě, potom nastoupil na evangelickou bohosloveckou fakultu ve Vídni a pokračoval ve studiu na univerzitě v Basileji a Novém Yorku. Jeho studia i počáteční praxe byla v letech 1914–1918 ovlivněna 1. světovou válkou. Dne 12. ledna 1919 byl v Kolíně, po Čeňkovi Duškovi, zvolen farářem. Ordinován byl synodním seniorem Josefem Součkem 13. dubna 1919 rovněž v Kolíně, 15. června 1920 odjel do Ameriky na další studia. Po návratu působil čtyři roky jako katecheta a administrátor sboru na Královských Vinohradech. V letech 1925 až 1927 dlel opět na studiích v Americe a Anglii. Od roku 1928 byl farářem v Borové u Poličky, kde se 21. srpna 1931 oženil s lékařkou Marií, rozenou Smetánkovou. Od 15. března 1932 byl farářem na Kladně. Rodině Kučerových se narodila dcera Noemi (9.  7. 1933) a syn Jan (1. 3. 1935).

V roce 1936 přijal Jan Kučera kandidaturu za faráře do sboru v Praze na Smíchově. Červnová volba byla několika členy sboru zpochybněna a na doporučení synodní rady byla 13. září opakována (ze 130 hlasů znělo 117 na jméno Jan Kučera).[2] Povolací listina faráře Jana Kučery do smíchovského sboru byla synodní radou potvrzena 14. 11. 1936.[3] Krátce na to se narodil druhý syn Pavel (2. 12. 1936).[4]

Do konce Masarykovy republiky zbývaly necelé dva roky. Po 15. březnu 1939, ani nikdy později, nepřišly evangelické církve holdovat okupantům. ČCE se ve svých sborech a členech stala součástí proudu, který usiloval o obnovu svobodné a demokratické Československé republiky.[5] Farář Jan Kučera se svým smíchovským sborem stál po celé období protektorátu uvědoměle v tomto protinacistickém proudu. Pohyboval se na hraně. V té době úřadoval v Petschkově paláci v Praze komisař Gestapa Fritz Kiesewetter. Byl šéfem oddělení pro církevní záležitosti. Mimo jiné dával návrhy na odeslání do koncentračních táborů a proslul svou krutostí. Jednou v pondělí 8. března si zavolal náměstka synodního seniora Bedřicha Jerieho, ukázal mu lístek a povídá: „Tak tohle říkal včera 7. března pan farář Kučera na Smíchově v kostele.“ Bylo tam napsáno: „Dnes všichni vzpomínáme toho, jehož jméno se nikdo neodváží nahlas vyslovit. „Rozhodněte, pane náměstku. Buď to vyřídím já – dám ho prostě zavřít, nebo vy s ním promluvíte a zaručíte mi, že se to už nikdy nestane. Jestliže ano, zavřeme vás.“ Pan farář Kučera musil slíbit, že se vzdá podobných narážek.[6]

Je poměrně známo, že ve skupině sdruženců smíchovského sboru se utvořila a působila komunisticky orientovaná odbojová skupina mládeže Předvoj. Je třeba vědět, že názory členů Předvoje byly radikální, že u nich převažovala představa bolševické revoluce.[7] Pan farář Kučera znal situaci a nebezpečí těchto představ. Svědčí o tom jeho slova z předmluvy výroční zprávy sdružení mládeže: „Cítíme, že největší překážkou na cestě k uskutečnění Božího království v naší zemi je rozštěpení na strany, kasty a třídy. Vzájemným sebepoznáváním a povzbuzováním chceme se cvičit v těch ctnostech, které vedou k jednotě.“[8] Vedle Předvoje působila ve sboru i nekomunistická odbojová skupina, která se nazývala Zpravodajská brigáda.

Po válce, v listopadu 1945 synodní rada faráři Janu Kučerovi nejprve dosvědčila, že byl pověřen konáním duchovenské péče o evangelíky v německých internačních táborech ve Velké Praze a ve vojenském zajateckém táboře v Praze XVII – Motole. Zároveň 24. 11. 1945 obdržel z kanceláře synodní rady „Pověření ke vstupu do internačních táborů“.[9] Není třeba zdůrazňovat, že tuto náročnou pastýřskou péči konal směle v protikladu k nacionální hysterii té doby. V období do února 1948 mohl mít kázání v Československém rozhlase. Pokud nekázal vícekrát, pak kázal jistě o Velikonocích roku 1947 na Velký pátek na text z evangelia Janova 15,13: „Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přáteli své.“ Hlavní myšlenkou toho kázání byla teze, že „pravda vítězí křížem“ a že problém republiky není jen obnova hospodářská, nýbrž také mravní.[10] Po únoru 1948 pak farář Kučera čelil již jen permanentním represím komunistického režimu. Nebylo mu povoleno odjet do USA, protože by nešlo o cestu „v zájmu státu nezbytnou“.[11]

Milada Horáková

Faráře smíchovského evangelického sboru Jana Kučeru nemůže pominout žádný historik zabývající se osobností Milady Horákové. Byl jedním z mála evangelíků, kteří pochopili, že odporovat zločinům komunistickým bylo stejnou morální povinností, jako odporovat zločinům nacistickým.[12]

V útlé, leč půvabné knížce, kterou uspořádala paní Olga Hrubá,[13] je hned několik odstavců věnovaných Janu Kučerovi. Čteme tam její dobrozdání: „Farář Kučera se ve všem svém myšlení a konání řídil evangeliem Kristovým. Snažil se posuzovat všechno dění po masarykovsku, sub specie aeternitatis. Od Alice Masarykové vím, jak si její rodina faráře Kučery vážila pro jeho pevnou víru... Vždy se zastával utlačovaných. Před válkou pomáhal nezaměstnaným, za války židům, po válce vyhnancům a po únoru obětem totality. Je mu ke cti, že když se jiní báli jen hlesnout na obranu Milady Horákové, on ji navštěvoval ve vězení.“[14]

O faráři Janu Kučerovi se v dopise mamince Horákové, dva dny před popravou zmiňuje sama Milada Horáková: „Ani nevíš, jakou mi způsobilo radost, když mi můj právní zástupce sdělil, že náš pan farář z evangelického sboru projevil ochotu mne doprovodit a duševně posílit v hodinách, které mne očekávají. Bude požádáno, aby mu to bylo dovoleno, ale i kdyby se to nestalo, už samo to, že se ke mně přihlásil, mne posílilo a potěšilo, a tlumoč mu, maminko, mé hluboké díky za to...“[15] A ještě i v docela posledním dopise své rodině, časně ráno před popravou, toho neblahého 27. června 1950 Milada Horáková píše: „Jsem úplně klidná a připravená. Byl u mne pan farář[16] a i když nemohl přijít Dr. Kučera, bylo mi to velikou posilou – prosila jsem jej, aby také a hlavně vám věnoval teď svou pomoc.“[17]

V osmém čísle nezávislého evangelického měsíčníku Protestant v roce 2005, uveřejnil Jan Z. Dus dopis, který obdržel od syna smíchovského faráře Jana Kučery, profesora Jana Kučery, žijícího v Pullmanu ve státě Washington v USA. V tomto dopise pan profesor m. j. píše: „Rád bych opravil, nebo spíše upozornil, na několik nepřesností týkajících se mého otce faráře Jana Kučery. Především otec neměl doktorát. Když jsem se ho ptal proč, říkal, že to pro praktickou duchovní činnost není potřeba.“ Dopis profesora Jana Kučery pokračuje: „Když StB přišla zatknout manžele Horákovy, byli oba vzadu v kuchyni. Paní doktorka šla otevřít dveře... (Poznámka PH: zde se pro změnu mýlí pan profesor J. K., protože paní doktorka Milada Horáková byla zatčena ve své kanceláři v Masné ulici; zatýkacímu komandu StB vyšla vstříc a pustila ho do bytu Horákových jejich hospodyně.) Když dr. Horák uslyšel, co mají za návštěvu, vyskočil v pantoflích z okna a přišel k nám na faru. S otcem se domluvili, že fara bude asi první místo, kde ho bude StB hledat, tak otec požádal pana Pospíšila, člena sboru, který bydlel přes ulici, zdali by dr. Horáka na nějaký čas neukryl. To pan Pospíšil ochotně učinil. Jak se pak doktor Horák dostal za hranice, to nevím. O tom mí rodiče nikdy nemluvili.“[18] Nehovořil o tom ani doktor Horák se svou dcerou Janou, když za ním konečně v roce 1968 mohla přijet do USA. Stále to bylo pro lidi, kteří pronásledované skrývali a pomáhali jim uprchnout, velmi nebezpečné. Jak to skutečně bylo, vyšlo najevo až 17 let po pádu komunistického režimu, když se reportéru MF Dnes Luďkovi Navarovi a dramaturgovi České televize Josefu Albrechtovi ozvali pamětníci.[19]

Od syna faráře Kučery víme, že Dr. Horák byl nejprve schován naproti faře, u pana Pospíšila. Později ho farář Kučera na skoro dva měsíce ubytoval v rodině dalšího člena smíchovského sboru, Jana Haišmana. Od něj Horákova cesta pokračovala do Meclova u Horšovského Týna. Společně s dalšími uprchlíky ho zde ukryl mlynář a současně převaděč pan Šimák. Ve mlýně strávili uprchlíci – mezi nimi i hrabě Lobkowicz – čtyři dny. Poté se v přestrojení za dřevorubce vydali na valníku traktoru ke státním hranicím. Když dojeli do zakázaného pásma, začalo se „jako“ dělat dříví. Kontrolu finanční stráže nakonec zvládli jen díky Šimákově pohotovosti. Mlynář se pak s uprchlíky vydal pěšky ke tři kilometry vzdálené hranici a úspěšně je dostal za železnou oponu.

Můžeme ještě pokračovat svědectvím pana profesora Kučery z USA: „Hned po zatčení dr. Horákové šel můj otec na Pankrác požádat o povolení k návštěvě. Úřadující soudce mu však povolení nedal se slovy: ‚Pane faráři, kdybych vám tu návštěvu povolil, tak byste se už z Pankráce domů nevrátil.‘ Tudíž otec doktorku Horákovou nikdy ve vězení nenavštívil. Pro zajímavost bych dodal, že po zatčení ministra Drtiny šel otec také na Pankrác požádat o návštěvu. Přestože Drtina nebyl členem smíchovského sboru a bylo by se hodilo, aby jeho farář za ním přišel, otec povolení dostal. Samozřejmě, že rozhovoru byl přítomen člen StB. Když uplynula doba povolená k návštěvě a otec se začal loučit, přítomný StB mu řekl: ‚Prosím, pane faráři, pokračujte. Já jsem také věřící člověk a vaše slova na mne hluboce působí.‘ Když ministra Drtinu pustili z vazby, chodil k nám každý týden na besedu. Vyprávěl, jak nejprve otce považoval za quislinga, protože o žádnou duchovní podporu nežádal.“

O Janu Kučerovi ještě paní Olga Hrubá napsala: „Jen málo lidí se odvážilo zastat se jí (Milady H.) a její rodiny. Jeden z těch spravedlivých, kdo si zaslouží zvláštní uznání za odvahu, je bývalý smíchovský českobratrský farář Jan Kučera... Po Miladině popravě obešel Jan Kučera všechny možné instance se žádostí, aby Miladina dcera Jana, tehdy šestnáctiletá, směla zůstat v rodině své tety, Miladiny sestry Věry Tůmové, a nemusela do nějakého státního ústavu na politické přeškolování. Kučera se odbýt nedal a nakonec vymohl, aby Jana zůstala u Tůmových.“[20]

Na faráře Jana Kučeru, statečného člověka, vzpomínal v souvislosti s pádem komunismu v roce 1989 jeho přítel, americký novinář, Arthur H. Matthews: „Jasně se mi vybavuje milá tvář starého faráře, kterému v roce 1968 za ‚pražského jara‘, krátce před sovětským vpádem, udělila Dubčekova vláda povolení, aby ještě jednou mohl navštívit Spojené státy, a tím mu umožnila nejen odjet z Československa, ale – a na tom Kučerovi nejvíc záleželo – také se do Československa vrátit. Tehdy na jaře 1969 ho cesta zavedla do našich hor v Severní Karolíně a první, co ho tam upoutalo, byl keř forsytie, celý obsypaný zlatými květy. Jeho jasné modré oči se rozzářily, když mi říkal, jak mu ta nádhera připomněla domov. Během své návštěvy u nás přednášel asi ve dvaceti klubech. Živě a bez váhání popisoval škody, které v Československu napáchali rudí okupanti... Když vyslechli jeho naléhavou výzvu, aby si vážili své svobody, všichni povstali a poctili ho bouřlivým potleskem a ovacemi. Jedna mladá novinářka nemohla pochopit, že se nebojí tak otevřeně mluvit o tragickém osudu své vlasti... Přiznala mu, že se bojí citovat ho, aby po návratu do Prahy neměl kvůli tomu těžkosti. On ji napomenul: ‚Milá slečno, nesmíte se bát těch, kdo mohou zabít tělo, ale duši zabít nemohou.‘ Pak se vrátil domů čelit ještě horší diskriminaci...“[21]

K tomu na závěr svého dopisu, syn jmenovaného uvádí: „Když se otec z této cesty vrátil do Prahy, byl volán do Bartolomějské ulice na výslech. Ukázalo se, že StB dostala z Ameriky dopisy (od Američanů), v nichž si neznámí lidé (P.H. – nepochybně agenti StB v USA) stěžovali, že otec pomlouval Československo a zkresloval české poměry. Při výslechu se otec bránil slovy: ‚Pánové, zavřete mne, tím potvrdíte, že jsem v Americe mluvil pravdu o svobodě slova. Tím těm Američanům jen otevřete oči.‘ Výsledek byl, že otec zavřen nebyl. Byl však sledován a každý člověk, který s ním na ulici promluvil, byl pak předvolán na StB k výslechu. Lidé se začali otci vyhýbat, což otce tížilo více, než kdyby byl zavřen.“[22]

Odejmutí státního souhlasu

V dubnu roku 1949 přišla na synodní radu dosti nebezpečná stížnost na počínání bratra faráře Kučery ze Smíchova, který měl v pondělí velikonoční kázání v nuselském sboru a slova o lásce doprovodil kázáním nenávisti proti vládnoucímu režimu v naší republice.25 Pohoršeným byl Ing. Dr. B. Vaněček, presbyter z nuselského sboru. Naštěstí se to nedostalo ven. Synodní senior Josef Křenek oběma bratřím doporučil, aby se sešli a navzájem si o věci pohovořili. Ke schůzce došlo v květnu, potom 5. června 1949 píše presbyter Vaněček na SR druhý dopis: „...vyhledal jsem bratra faráře Jana Kučeru a jsem tomu velmi vděčen, že jsme si mohli tak přátelsky a opravdu bratrsky pohovořiti, při čemž jsem shledal, že naše vzájemná stanoviska k diskutované otázce nejsou si ani tak příliš odlehlá.“[23]

Tento incident zatím neměl žádné nepříjemné, natož nedozírné následky, ale zřejmě následovaly další konflikty a atmosféra houstla. Svědčí o tom několik dopisů, z nichž budu později citovat. Aby situaci odlehčil, odjel bratr Kučera do svého rodného kraje a 28. srpna 1950 se přihlásil na lesní brigádu na polesí Posekanec (v lesích mezi Prosečí a Budislaví). O tom, že farář Kučera je z Prahy pryč a že nastoupil na lesní brigádu, dává synodní rada okamžitě vědět Státnímu úřadu pro věci církevní a Ústřednímu národnímu výboru hl. m. Prahy, církevnímu oddělení. Hned jak bratr farář ukončil brigádu u Československých státních lesů na Posekanci, nastoupil ode dne 4. 1. 1951 na dobrovolnou brigádu u Lesní správy lesního společenstva č. 2. v Praze v Kunraticích. Synodní rada 3. 3. 1951 o této změně informuje Ústřední národní výbor hl.m. Prahy, církevní oddělení a Státní úřad pro věci církevní.[24]

Pozoruhodný je osobní posudek o faráři Janu Kučerovi, který pro ředitelství VI. střední školy v Praze XVI. U Santošky[25] sepsali 21. května 1951 dva laičtí členové SR, JUDr. Lubomír Jelen a JUDr. Pavel Šimek. Je to formulováno jako dobrozdání, pro faráře Kučeru: „...působil ve farním sboru ČCE na Kladně, kde si svou prací a porozuměním pro sociální potřeby získal důvěru mezi pracujícím lidem, zejména mezi horníky a hutníky... od konce roku 1936 je farářem sboru ČCE v Praze-Smí chově... i zde osvědčil ve své práci porozumění pro snahy a potřeby pracujícího lidu. Protože se strany některých činitelů bylo vysloveno mínění, že jmenovaný má výhrady k některým zjevům politického života, nastoupil dne 31. srpna 1950 pracovní dlouhodobou lesní brigádu... aby tak prokázal svůj kladný postoj k pracovnímu úsilí našeho lidu.“[26]

Ještě je v osobním spise faráře Jana Kučery následující záznam tajemníka synodní rady: „Dne 20. listopadu 1952 oznámil nám farář Kučera (ústně za přítomnosti seniora Vlad. Čapka), že již není na brigádě, nýbrž že je veden jako pomocná síla u Sadového odboru komunálního podniku města Prahy, Praha I., Betlémské náměstí 9. Požádali jsme ho, aby ihned došel na ÚNV (Ústřední národní výbor, pozn. red.), církevní referát a sdělil to tam.“

Dost pochybuji, že osmapadesátiletý nemocný farář běžel ihned na ÚNV. Naproti tomu jisté je, že za 14 dnů tam z toho úřadu, na čtvrtce papíru s hlavičkou a s úředním razítkem, došel na SR glejt o odnětí státního souhlasu faráři Janu Kučerovi. Za krajského církevního tajemníka se podepsal (soudruh) Plitz v. r. [27]

Po „vítězném únoru“ pro demokraticky smýšlející lidi všeobecně a po vydání nového církevního zákona ještě i pro křesťany zvlášť, nastaly krušné časy. Nastala doba zkoušek a tříbení. Protivenství režimu okoušeli v prvé řadě katolíci v čele se svými biskupy. Nás evangelíky, v čele s naším ke komunistům loajálním J. L. Hromádkou, nechal režim z počátku na pokoji. Spokojil se, když občané, třeba jen formálně deklarovali svůj tzv. KLAPOKLIDEZ[28], jak se tehdy říkalo. Kdo tak nečinil, měl potíže. Takový byl nepoddajný bratr farář Jan Kučera, rodák z kraje „husitů a Českých bratří“, ale také Dětí čistého živého,[29] znalec T. G. Masaryka, obdivovatel americké liberální demokracie, milovník spravedlnosti a pravdy. K novému násilnickému, prolhanému a nedemokratickému režimu kladný poměr neměl a ani nechtěl verbálně předstírat, že jej má. To šel raději do přírody, do lesa a tam tvrdě pracoval. Ani to však soudruhům nestačilo. Co kdyby se chtěl k farářské práci vrátit – proto mu preventivně, jako vůbec prvnímu z evangelických farářů vzali souhlas k výkonu duchovenské činnosti. On sám všechny ty problémy a nakonec vlastně i zákaz povolání nazývá vyhoštěním. Jak to bylo a jak to pokračovalo, nechme nyní promlouvat samého bratra faráře Jana Kučeru:

„O svém vyhoštění nemám v ruce písemného nic. To je komunistický způsob, povědět nešťastnému co nejméně a důkazy nedat žádné písemně. Začalo to na besedě na ONV s duchovenstvem začátkem roku 1950. Byl jsem vyzván panem předsedou, abych pověděl své mínění o další přátelské spolupráci. Řekl jsem, že zatím žádnou nevidím. Vidím jen překážky, které se kladou vyučování náboženství v cestu a myslím, že podmínkou spolupráce by bylo vědomí, že máme pracovat pro stát a ne (pro) stranu. To bylo mé největší provinění, k němuž se přidala žaloba jedné Židovky, jíž se nelíbilo kázání, jemuž nerozuměla a myslela, že jsem se nepřátelsky postavil k Židům a proto žalovala na policii. To se komunistům hodilo a jejich mluvčí Čepička naznačil seniorovi Hájkovi,[30] že na mne bude podáno trestní oznámení. To se rozplynulo, když se mně zastala jiná Židovka, která mně znala dobře jako filosemitu. Ale vrchnost od zákroku již neupustila a pan Č. projevil sen. Hájkovi přání, aby mě odstranil z kazatelny a uložil celé synodní radě postavit můj případ jako výstražný před celým našim duchovenstvem, bez vyšetření. Stačilo jen říci, že jsem se opovážil dotknout se komunistické strany v kázání. Pan senior neuznal za vhodné a spravedlivé se svého faráře zastat a věc se pod jeho vedení rozběhla po Sionu a páni bratři se ve strachu nezeptali mě, co jsem provedl. Na kazatelnu mě pozval k Martinu ve zdi jen br. Stanislav Čapek, jemuž jsem ale naznačil, že by se předem měl zeptat na synodní radě. A br. Čapek od pozvání upustil. Jenom bratr Jožan Kejř v Kolíně měl odvahu mne pozvat, abych promluvil na stoletém výročí trvání kolínského sboru, kde po padesátiletém působení Duškově jsem byl zvolen jako druhý farář. Farář Balcar mně řekl krátce před smrtí, jak rád by mě viděl na své kazatelně, ale že by asi povolení k mému vystoupení od tajemníka nedostal.

Po dvouleté lesní brigádě, na niž mně synodní rada posílala na Ostravsko nebo Slovensko, abych sešel s očí pražským komunistům, ale já se rozhodl pro les v Proseči, kde mě všichni znali a mohli náležitě ocenit mou fyzickou práci. Důvěrně mně sdělil br. náměstek Čapek, že jsem se znelíbil ÚNV, protože prý jsem sice pracovní morálku zvedal, ale politickou kazil, měl jsem požádat pracovní úřad o jinou práci. Při šetření na ÚNV jsem řekl, že s komunisty nemohu se dělit o práci, protože nesouhlasím s jejími násilnými metodami. Pro práci venku jsem byl lékařsky uznán neschopným a po roční neschopnosti jsem byl přeložen do invalidního důchodu.

V roce 1968 jsem se hlásil do práce církevní, ale byl jsem bratrem Svatoněm upozorněn, abych všecky písemné doklady předložil syn. radě. Že jsem žádné neměl a neviděl nějaké lepší porozumění na syn. radě, upustil jsem od přání pracovat aktivně v církvi a odešel jsem do Spojených států, kde jsem byl druhým farářem na americ. sboru Community Church v Carmel, Californie.

A když jsem se k svému velikému potěšení dozvěděl, jak se synodní rada zastala v roce 1970 bratra Bíska v Hradci Králové, odvážil jsem se nabídnout své slabé služby znovu církvi. Do počátečního jednání o mou osobu nejlépe byl zasvěcen rada Valeš. O povolání na UNV 1953 může podat informaci bratr Čapek a o jednání na ONV 1950 může nejlépe informovat bratr Klinecký, který měl ze studií přístup k Čepičkovi, ale mně pro důvěrnost nemohl vše sdělit, co by mně byl rád řekl. Domnívám se jen, že mě zachránil před zatčením, když se přimluvil u p. náměstka Plíhala. To je asi vše, co mohu s dobrým svědomím vyložit synodní radě. Podotýkám jen, že jsem 1968 dostal omluvný dopis od Svazu čbr. duchovenstva, kde výbor vyslovil lítost, že se mě v době zlé nezastali.

S přátelským pozdravem Jan Kučera“[31]

Statečný a rázný bratr farář Jan Kučera měl duši citlivou a uměl být i lyricko-poetický, jak o tom svědčí jeho dopis synodnímu seniorovi Václavu Kejřovi z 2. července 1971. V něm svému starému příteli děkuje za nečekaně bratrskou atmosféru při setkání a za to, že dostal na synodní radě půjčku a pak i dar na sluchátka, která nutně potřeboval: „Milý Václave, nešel jsem ve středu za Tebou, šel jsem si v okamžité nouzi vypůjčit na synodní radu peníze na sluchátka, která jsem nečekaně v obchodě dostal a měl hned zaplatit. Nešel jsem na jisto. Nepřekvapila mne nejistota sekretářů. Valeš tam nebyl. Na něj jsem se mínil obrátit nejdříve. Tak jsem byl přinucen ohlédnout se po Tobě, stále zaměstnaném, obléhaném. Smolík se hned hlásil, že je na řadě, a já nemohl čekat. Šťastně jsem se dostal k Tobě, byl mile uvítán, ale přišel jsem s nemilou otázkou. A nesetkal jsem se hned s odmítavou omluvou. Byl jsem překvapen Tvým okamžitým odhodláním a byl jsem velmi dojat Tvou nabídkou přesahující mé přání. A když jsem měl peníze v ruce, uvědomil jsem si, že to nebyla jen církevní solidarita, nýbrž staré trvalé přátelství. Viděl jsem najednou vše v novém světle, viděl jsem starého přítele v synodním křesle a ocitl se v starém ovzduší důvěry. Slyšel jsem z Tvých úst nezvyklá, neslyšená označení synodní rady: (staršovstvo). Děkuji Ti srdečně, děkuji za porozumění, pomoc, poučení, teplo. Děkuji též staršovstvu. Sluchátka mě budou provázet jako talisman, jako číše vody studené žíznivému v Duchu Kristově. Budu jimi slyšet jiný svět.

Buď zdráv, dobrý hochu a pozdravuj ode mne rodinu!

Tvůj starý vděčný Jan“[32]

[1] Ředitelem sekretariátu pro věci církevní se po reformní komunistce Dr. Erice Kadlecové stal staronový stalinista Karel Hrůza, který obnovil tvrdou represivní církevní politiku.

[2] Pamětní kniha sboru ČCE v Praze na Smíchově, (z rukopisu kronikáře Josefa Pospíšila přepsáno do digitální podoby v jubilejním roce 2009), s. 89.

[3] Ústřední archiv ČCE, Osobní spis Jana Kučery.

[4] Tamtéž v evidenčním listě.

[5] Prošli jsme v jeho síle, Praha: Kalich, 2003, s. 215n.

[6] JERIE, Pavel. Trapná kauza... In: Protestant, 2007, č. 7.

[7] Činnost a osud této Odbojové organizace mládeže je zpracována v mnoha historických studiích.  Zde odkazuji na webové stránky http://smichov.evangnet.cz/sbor/historie.

[8] Z kroniky smíchovského sboru – odboj.

[9] Ústřední archiv ČCE, osobní spis Jana Kučery.

[10] http://smichov.evangnet.cz/sbor/ 

[11] Ústřední archiv ČCE, osobní spis Jana Kučery.

[12] Tato zásada mého přítele Jana Z. Dusa se stále ještě v našem evangelickém prostředí zcela neprosadila.

[13] Manželka Blahoslava Hrubého, o něm viz MAREK, Pavel; HANUŠ, Jiří. Osobnost v církvi a politice, CDK, 2006, s. 557nn; viz též Osobnost v církvi a politice, HLAVÁČ, Pavel: Blahoslav Hrubý, evangelický farář, americký voják, novinář, bojovník za demokracii a lidská práva, Knižnice studijních textů ČCE, Praha 2008, s. 87 nn.

[14] Lidé kolem Milady Horákové, Heršpice: EMAN, 1999, s. 7.

[15] Tamtéž, s. 16.

[16] Byl to Jiří Vojtěchovský, tehdy farář ve Velimi, který byl pracovnicí úřadu a snad i členkou strašnického sboru ČCE Dr. Šretrovou zavolán na SÚC a pověřen, aby jako duchovní navštívil Dr. Miladu Horákovou před její popravou. Viz rozhovor tamtéž, s. 12–17.

[17] Tamtéž s. 12.

[18] Profesor Jan Kučera píše z USA o svém otci. In: Protestant. 2005, č. 8, s. 5.

[19] NAVARA, Luděk, Příběhy železné opony, díl 2. Brno: Host, 2006. 20 http://zpravy.idnes.cz/manzel-milady-horakove-uprchl-jako-drevorubec 21Protestant. 2005, č. 8. 

[20] Lidé kolem Milady Horákové, Heršpice: EMAN, 1999, s. 20. 

[21] Tamtéž, s. 10.

[22] Profesor Jan Kučera píše z USA o svém otci. In: Protestant. 2005, XVI, č. 8, s. 5. 25Ústřední archiv ČCE, fond SR, Osobní spis Jana Kučery.

[23] Tamtéž.

[24] Tamtéž.

[25] Škola, kam docházely Kučerovy děti.

[26] Ústřední archiv ČCE,osobní spis Jana Kučery.

[27] Ústřední archiv ČCE, osobní spis Jana Kučery.

[28] KLAdný POměr K LIdově DEmokratickému Zřízení.

[29] Román spisovatelky Terezy Novákové o disidentech před i po vydání Tolerančního patentu.

[30] Synodnímu seniorovi Viktoru Hájkovi.

[31] Tento delší text sepsal farář Jan Kučera někdy na přelomu let 1970/71 na žádost ze synodní rady.

[32] Ústřední archiv ČCE, fond SR, osobní spis J. K.