Josef Tobiáš, žatecký vikář v Chomutově

Vikář Josef Tobiáš (1926–1952) pocházel z evangelické rodiny v Praze. Patřil do klimentského sboru, kde byl i konfirmován.[1] Později se zúčastnil sborového života v Libni, kde pracoval s mládeží a občas i kázal. Farář libeňského sboru ho proto doporučil synodní radě pro další církevní práci.[2] Tobiáš ztratil za války oba rodiče a musel si proto po absolvování maturity najít zaměstnání. I během studia na teologické fakultě musel pracovat, což ho vedlo k tomu, aby se nezapsal na seznam bohoslovců ČCE, se kterými církev může počítat. Po delším váhání tak ale nakonec v prosinci 1950 učinil, protože „v této službě viděl smysl a náplň svého života, ale především proto, že v této službě vidí největší pomoc, jíž může prokázat bližním, národu i světu.“[3] V prosinci 1950 byl Tobiáš synodní radou prohlášen volitelným za vikáře v ČCE[4] a obratem přidělen do evangelického sboru v Žatci. Tamní farář František Losa měl pro Tobiáše ještě vyjednat souhlas od církevního tajemníka. Úmysl synodní rady byl, aby Tobiáš spravoval evangelický sbor v Chomutově. Po zatčení chomutovského vikáře Bohumila Dittricha dne 31. srpna 1950[5] administroval jeho sbor právě žatecký farář Losa. „Vhodné by bylo, kdyby bratr Tobiáš mohl dejme tomu 4 dny bydliti v Chomutově a 3 dny v Žatci, aby se nějak i viditelně naznačila skutečnost, že je vikářem žateckým.“[6] Žatecký sbor Josefa Tobiáše zvolil vikářem 18. února 1951.[7] Krajský národní výbor mu pak přiznal plat 48 000 Kčs ročně, a to s účinnosti od května 1951.[8]

Během prvního roku Tobiášova působení v Chomutově vznikaly problémy mezi částí sboru a vikářem. Někteří členové sboru tvrdili, že se Tobiáš „pro tuto práci nehodí.“ Ačkoli nebylo jasné, jaké objektivní důvody k tomuto tvrzení mají, Tobiáš neviděl jinou cestu, než aby synodní radu požádal o prozatímní uvolnění z církevní služby. V březnu 1952 Tobiáš navrhl, že by pokračoval ve sborové práci jako laik. „Vím a poznal jsem, že úkoly duchovních jsou obrovské a že v nich s pomocí Boží mohou obstát jen ti nejlepší z nejlepších.“9 Synodní rada ho neprodleně pozvala na rozhovor o vzniklé situaci do Prahy a také informovala seniora podřipského seniorátu Zdeňka Somolíka. Mezitím se senior a vikář Tobiáš sešli, aby si vyjasnili důvody k rezignaci. V rozhovoru byl Somolík schopen Tobiášovy obavy zmírnit a usměrňovat tak, že stáhl svou rezignační dopis. Ukázalo se podle seniora, že důvody spočívaly především v nejistotě, kterou Tobiáš prožíval ohledně svého kazatelského povolání.10 Zřejmě se nacházel v hlubší krizi ohledně své budoucnosti, která se navíc projevovala již dříve v jeho váhání s nastoupením do církevní služby.

Na podzim roku 1952 nastoupil Tobiáš vojenskou službu, ze které se už nevrátil. V květnu 1954 informovala synodní rada Státní úřad pro věci církevní, že Josef Tobiáš zemřel dne 2. května ve věku 28 let. Dokumenty neuvádějí příčiny Tobiášovy smrti.

[1] Ústřední archiv ČCE, Personální složka Josef Tobiáš, Curriculum vitae.

[2] Tamtéž, doporučení faráře farního sboru ČCE v Libni, Vladimíra Jehličky ze dne 25.11.1950.

[3] Tamtéž, Curriculum vitae.

[4] Tamtéž, prohlášení SR ČCE z 11.12.1950, č.j. 2900.

[5] Viz JUN, Tomáš; HLAVÁČ, Pavel. Další vězeň komunistického režimu – evangelický farář Bohumil Jan Ditrich. In: HLAVÁČ, Pavel, MORÉE, Peter (eds.). Cesta církve III, Praha: ČCE, 2011, s. 516.

[6] Tamtéž, dopis SR ČCE Staršovstvu farního sboru ČCE v Žatci ze dne 18.12.1950.

[7] Publikace Církev v proměnách času v části „Seznam kazatelů českobratrské církve evangelické 1918–1968“ na str. 307 mylně uvádí, že Tobiáš nastoupil jako vikář už v únoru 1950.

[8] Ústřední archiv ČCE, platový výměr zn. 379/13.-2.5.51-51-I/4 krajského národního výboru v Ústí nad