Deset let po zhroucení komunistického režimu se synodní rada pod vedením Pavla Smetany ve zprávě pro synod zabývala mj. otázkou, jak se církev staví k svému jednání v nedávné minulosti. Formulovala svůj pohled takto: „Na otázku, jak se naše víra osvědčovala v předlistopadovém období, není možné dát jednoznačnou odpověď. (...) Ti, kteří se věrně starali o svěřené sbory, kázali evangelium po celou dobu nepřízně, vyučovali mladé i dospělé, pokorně snášeli posměch, urážky a ponižování, činili tak jako svobodní následovníci tichého krále? Byl on určující silou jejich služby? A ti, kdo si uvědomovali svou odpovědnost za slabé a pronásledované ve společnosti, činili tak ve jménu toho, kdo se ujímal slabých a ponížených? Tam, kde se nás zmocňoval strach o vlastní existenci či o budoucnost Českobratrské církve evangelické, kde jsme z pudu sebezáchovy hledali jiné, třeba i zdánlivě ušlechtilé prostředky k zajištění našich životů, tam jsme se vzdalovali Pánu církve a budoucnost církve jsme ohrožovali. Církev však nemůže vzít soud do svých rukou. I tam, kde nás svědomí soudí, má poslední slovo ospravedlňující milost Kristova.“ Základní dilema, kterému církve po pádu komunistického režimu čelily, bylo, jestli jejich jednání vůči státní správě, vesměs motivováno k záchraně co největšího autonomního prostoru pro církev, neneslo rysy kolaborantství. Proces vyrovnání se s minulostí, kterým evangelická církev prošla od r. 1990, nebyl snadný a 30 let po zhroucení komunistické diktatury dokonce není uzavřený.
Potřeba reflektovat zkušenosti a jednání církve ve vztahu ke komunistickému režimu zazníval v ČCE dlouho. Obvykle byla ale artikulovaná v kruzích těch, kteří měli kritický vztah k církevnímu vedení, kterému vytýkali příliš opatrný postoj k státním úřadům. Pokusy zabývat se nedávnou minulostí systematičtěji se konaly zpravidla v rámci vzpomínkových příležitostí. Například konference, symposia a další aktivity kolem jubileí J. L. Hromádky (1979, 1989), které se konaly na obou stranách pomyslné barikády v církvi, vždy reflektovaly i jeho postoj ke komunismu.
Obecně byla taková reflexe nad minulostí spojená s postojem vůči politickému uspořádání v Československu. Čím kritičtější byla reflexe, tím odmítavěji se její autoři stavěli k režimu. Proto nebyla taková snaha jen historická, ale svou povahou nadevše politická a aktuální. Synod, který se konal 16.–18. listopadu 1989, už ve svých přípravách obsahoval některé impulsy k promyšlení nedávné minulosti s ohledem na vztah ke státu. Liberecký seniorát předložil návrh na zřízení komise, která by „zhodnotila jednání vedení církve se státní správou“. Komise by měla vzít zvláštní zřetel „k vynucené účasti na stalinistických represivních zásazích proti kazatelům a dalším členům církve.“ Církev by se tímto způsobem měla „poučit z minulosti, aby se vedení církve v budoucnosti nenechalo donutit k postojům, které by byly v rozporu s evangeliem.“ Jiný seniorát podal návrh k usnesení, aby se státní správa (konkrétně SPVC) už nepodílela na přijímacích zkouškách na teologické fakultě.