Jan Keller – Životopisný portrét se zřetelem k soudnímu sporu

Jan Keller od malička vyrůstal v prostředí evangelické církve. Narodil se Eleonoře rozené Tardyové a Josefu Kellerovi 15. února 1942 v Brně jako třetí ze čtyř sourozenců. Byli jimi Marta později Kadlecová, Věra vdaná Pokorná a Otakar.^[1] Z Brna se krátce po skončení války rodina přestěhovala do Prahy. Zde Kellera formovalo prostředí Vinohradského sboru Českobratrské církve evangelické a jeho mladí vikáři, zejména Jan Šimsa a jeho manželka Milena. Ta ho při setkání dospívajících dětí uváděla do práce s Biblí. Rozhodnutí studovat teologii ovlivnili právě oni a dále setkání s evangelickou mládeží. Místem tohoto setkávání byly zvláště tzv. evangelické brigády.^[2]

Evangelické brigády

Evangelické brigády,^[3] které zanechaly hluboký otisk v některých kruzích tehdejší mládeže ČCE, byly organizovány nejprve Synodní radou ČCE, zvláště Martou Kačerovou a Karlem Trusinou, ve spolupráci s teologickou fakultou, posléze převážně mladými bohoslovci a faráři. Poté, co bylo fakultě a synodní radě znemožněno pokračovat v organizaci brigád, zhostil se tohoto úkolu již jako student teologie právě Jan Keller se svým přítelem a kolegou Vojenem Syrovátkou. Poněvadž šlo z hlediska státu o levnou výpomoc v lesích a loukách po válce poničeného a opuštěného pohraničí a poněvadž tato setkání byla zaštítěna primárně prací, podařilo se s různými přestávkami a omezeními uhájit jejich konání až do sedmdesátých let. Žilo se pospolným životem. Dny byly rámovány biblickými pobožnostmi, vyplněny prací, večery společným programem, prací nad Biblí, přednáškami z kultury, filozofie apod., společnými hrami a zpěvem. Přestože komunistický stát výrazně potlačoval práci s dětmi a mládeží, která se neodehrávala pod jeho vedením, věnoval se Keller církevní práci s mládeží po celý život. Tato setkání mívaly podobnou strukturu, společný program byl propojen se společnou prací, jak to Keller popisuje na případě brigád:

„To bylo prostředí, kde se pracovalo. A v té práci tam se lidi poznávají. Poznali se za těch čtrnáct dní z různých stránek. Při práci se muselo makat, někdy to byla únava, bylo to nadávání, někdo vydržel, někdo nevydržel, někomu se trochu pomohlo. Lidé se podporovali vzájemně, trošku si šli příkladem. (…) A potom tam byly zase ty programy a sport a večerní krysání takzvané... To se říká, že se chodí krysat. Chodili jsme krysat společně. Většinou se vzali deky a v dekách zabalený jsme chodili večer někam, zpívat, nebo něco takového.“^[4]

Teologické vlivy, vojna

Komenského evangelickou teologickou fakultu absolvoval Keller v letech 1959–1964.^[5] Vážil si zvláště profesora Nového zákona Josefa Bohumila Součka, který byl ochotný se studenty otevřeně diskutovat o politických otázkách, například i o odsunu Němců, a také si vážil praktického teologa Josefa Smolíka. Spolu s mladými kolegy faráři se ještě několik let po dokončení fakulty setkávali v semináři, který pro ně profesor Smolík pořádal. Na tato setkání Keller vzpomíná jako na místo, kde se mohli stýkat kolegové, jejichž cesty se z hlediska teologických, ale i společensko-politických postojů nepřekrývaly. Smolík sám posléze tato setkání – dle Kellera pravděpodobně pod úředním tlakem – ukončil. Na Kellerovo směřování měli dále značný vliv starší kolegové z tzv. Nové orientace – hnutí farářů a laiků ČCE, které hledalo nové cesty sborové práce a interpretace Bible přiměřené současné situaci a usilovalo o kritický dialog s představiteli režimu především v otázkách lidských práv. Patřili mezi ně zvláště zmiňovaní manželé Šimsovi, Kellerův předchůdce ve sboru v Kdyni Jakub S. Trojan a další. Ještě během studentských let přitom docházelo k paradoxním situacím. Keller se tehdy s dalšími studenty jako pomocník účastnil setkání ekumenické a s politickým zřízením konformní Křesťanské mírové konference. Musel přitom při službě na recepci mimo jiné zamezovat ve vstupu na její jednání právě kolegům z Nové orientace, protože nebyli na seznamu delegátů. Svou důvěru ke KMK později, zvláště pod vlivem spolužáka a celoživotního přítele Pavla Hlaváče, opustil.⁷

Po dokončení fakulty byl Keller na dva roky povolán na vojnu do Milovic. Navzdory příležitostným těžkým zkušenostem, které jsou s vojenským výcvikem spojeny, včetně desetidenního pobytu na samotce, hodnotí podobně jako mnozí jeho kolegové zkušenost vojny pozitivně. Bylo to místo, kde se „udělala spousta přátel“.⁸

Rodina

Po návratu z vojny na podzim 1966 se vikář Keller oženil s Martou rozenou Novotnou (ročník 1945). I s ní se seznámil při organizaci jedné z letních brigád. Manželka Marta pochází stejně jako on z evangelické rodiny. Vyrůstala v prostředí letního evangelického tábora v Bělči nad Orlicí, který založil její dědeček Adolf Novotný.^[6] Vystudovala Střední průmyslovou školu se specializací na hračky a loutky a posléze pracovala ve Studiu loutkového filmu v ateliéru Jiřího Trnky. Po letech v domácnosti se po roce 1989 k tvorbě dřevěných loutek vrátila. Manželé Kellerovi dnes mají děti Zuzanu,

Magdalenu, Filipa a Noemi, 10 vnoučat a 2 pravnoučata.^[7] 

Sbor v Kdyni

Novomanželé Kellerovi se krátce po svatbě přestěhovali na Kellerovo první působiště, do evangelického sboru v Kdyni na Šumavě. Keller převzal sbor po zmíněném faráři Jakubovi S. Trojanovi. Ten mu předal nově postavený kostel i rady, jak jednat s příslušníky StB, s nimiž měl nový farář brzo přijít do kontaktu. Šlo o tři zásady, jež se mu dobře osvědčily: nikdy nemluvit o třetí osobě, nikdy nic nepodepisovat (kromě obligátního protokolu z výslechu) a nikdy neslibovat mlčenlivost. Jelikož v Kdyni působil okolo roku 1968, kdy dohled nad církvemi povoloval, sledování StB ani jednání s církevním tajemníkem nebyla tak hojná, jako tomu bude v pozdějších letech. Dříve velký, z přestupového hnutí dvacátých let 20. století vzniklý sbor ve Kdyni, nebyl v době farářova nástupu již příliš početný. Přesto se také zde mohl Keller věnovat práci s dětmi a mládeží. V době uvolnění roku 1968 se, podobně jako v dalších sborech ČCE, dařilo zvát i původně necírkevní lidi a pracovat s nimi civilnějším způsobem než s tradičními evangelíky. Vztahy s několika z nich přetrvaly i po nástupu normalizace. V tomto krátkém období bylo možné propojovat práci církve a širší veřejnosti. Farář v této době společně s učiteli a úředníky Národního výboru, s nimiž dříve spolupráce nepřipadala v úvahu, organizoval velké, veřejné Husovské slavnosti.^[8]

Kdyňský sbor náležel do Západočeského seniorátu (církevní územně-správní oblasti), v němž v téže době působilo více výrazných farářů jako kupříkladu Jiří Zejfart, Miroslav Rodr a Pavel Hlaváč. Někteří z nich, jako Alfréd Kocáb, či Jan Zeno Dus, patřili k Nové orientaci. Podpisy posledních tří se později sešly pod Chartou 77. Již v těchto letech se tito faráři vyjadřovali k politické situaci a to i mezinárodní. To dosvědčuje například dopis z roku 1967, adresovaný vládě ČSSR, v němž jeho pisatelé zaujímají stanovisko k tehdejší situaci v Izraeli.^[9] 

Dobu, kdy se státní dohled po srpnu 1968 znovu pomalu začal zostřovat, Keller s rodinou prožil v západoněmeckém Mainz-Kastelu na „Semináři pro církevní službu v průmyslové společnosti“ organizovaném německou Gossner Mission, která se věnovala farářské práci v průmyslových zaměstnáních.^[10] Práce Gossnerovy misie měla v ČCE šedesátých let, nejen mezi faráři patřícími k Nové orientaci, zvláštní rezonanci.^[11] V semináři si Keller vyzkoušel práci faráře v provozu fabriky, na němž se přímo podílel spolu s ostatními dělníky. Ovšem události jara 1969 – upálení Jana Palacha a nástup Gustáva Husák – přiměly rodinu k předčasnému návratu do vlasti.^[12]

Sbor v Jimramově

V době utužující se normalizace, v roce 1971 se Keller s rodinou stěhuje do nového působiště – na starý, tradiční sbor do Jimramova na Vysočině.^[13] Jimramovský sbor shromažďoval početné evangelíky z okolních vesnic, do nichž Keller v týdnu dojížděl konat biblické hodiny pro starší lidi. Snad protože Jimramov byla tradiční křesťanská obec a život vesnice byl spjat s životem církve, hodiny náboženství se podařilo na rozdíl od mnoha jiných sborů po celou dobu přes určitá omezení vyučovat přímo ve škole, a to dokonce v několika skupinách. I když jejich návštěvnost se stejně jako u ostatních církevních aktivit pod ateizačním nátlakem – a nutno dodat souběžně s širší evropskou sekularizací – jistou měrou snižovala. K tomu, že se náboženství i nadále vyučovalo ve škole, jistě přispěly dobré vztahy, které podle svých slov Keller udržoval s učiteli i ředitelem. Ti náboženství respektovali, jak vtipně ilustruje i uvedený úryvek z rozhovoru Kellerem:

Ředitel tehdy hlásil ve školním rozhlase, jak mi potom vykládal jeden kantor: „Dneska bude šátkování pionýrů, od jedenácti hodin v místním kině. Účastní se toho všichni pionýři, i ti nově šátkovaní i ti staří. Pionýři, kteří chodí na náboženství, a mají být šátkováni, se omluví panu faráři a půjdou na šátkování.“^[14] „A pionýři, kteří už byli šátkováni a chodí na náboženství, půjdou na náboženství, a po skončení náboženství přijdou za námi do kina.“^[15]

Kellerova farářská práce měla, stejně jako u jeho kolegů, své těžiště ve sborovém životě. Vyznačovala se obzvlášť osobním přístupem k lidem^[16] jak ve sboru, tak i k těm, s nimiž se setkával mimo něj – zvláště v rámci vesnického společenství. To ostatně ilustruje citovaný příspěvek. Keller uvádí, že i při psaní svých kázání myslel na konkrétní členy sboru. Zápasil přitom s tím, aby jim jeho kázání nebyly napomínáním, nýbrž posilou v osobním životě i v nesnázích vycházejících z jejich příslušnosti k církvi. O tuto vyváženost se snažil zvláště s ohledem na jeden z důrazů, který podle svých slov v kázáních kladl na lidskou odpovědnost: „(…) člověk jaksi nemůže být lhostejný k věcem, které se dějí kolem něho, k životu druhých lidí, k jejich zápasům, k jejich hledáním. Otázka odpovědnosti asi, bych řekl, že tam také vždy byla – odpovědnosti Pánu Bohu za druhé, a taky za to, co říkám a co dělám (…)“^[17] Dalším motivem jeho kázání a bohoslužeb, chápaných jako Božích služeb člověku, měl být důraz na to, že křesťanství není ani povinnost či výsada, nýbrž Boží nabídka, kterou mohou křesťané přijmout. Zmíněná odpovědnost se pro něj vztahovala i na otázky společnosti a politiky.^[18] Zde  se držel přesvědčení, že pokud vládci špatně soudí, je třeba podle třinácté kapitoly epištoly Římanům ozvat se a to především s ohledem na lidi utlačené a trpící. Trvá ovšem na tom, že se ve svých kázáních nevyjadřoval přímo k politickým otázkám.^[19]

V okolí Jimramova působilo několik spřátelených kolegů, kteří se vzájemně navštěvovali a vzájemně spolupracovali. Organizovali společná setkání mládeže, scházeli se ke společným čtením teologických knih a konzultovali mezi sebou vlastní práci a různé její metody. Pomineme-li starší kolegy, byli to především Kellerovi vrstevníci Tomáš Bísek, Pavel Hlaváč, Miloslav Plecháček a Bohdan Pivoňka. Vzájemně se podporovali i ve snášení tlaku, který na faráře vyvíjeli státní úředníci, zvláště církevní tajemníci. Ten v případě Bíska a Kellera posléze vyústil v odnětí státního souhlasu k duchovenské službě. Společně kolegové v seniorátu také hledali způsoby, jak v zužujícím prostoru konat církevní práci a jak dát příležitost kolegům, kterým byla tato práce znemožněna:

„Nedělali jsme věci, které by byly zakázané, o kterých jsme věděli, že by vedly k odnětí souhlasu, ale šli jsme až na nejzazší mez. (…) Hledali jsme způsoby, jak se prostě vyhnout nějakým konfliktům, nebo tomu, aby nám to zakázali. Když byl Petr Brodský na návštěvě, pozvali jsme ho, aby kázal. Neměl souhlas, no tak prostě sem šel já v taláru, měl jsem introitus (vstupní slovo p. a.), potom měl Brodský modlitbu, čtení z Bible, kázání a modlitbu a já jsem měl na závěr požehnání.“²³

Keller tedy oficiálně zaštítil průběh bohoslužeb, které ve skutečnosti vedl host, farář bez souhlasu Petr Brodský. Pohyb na hraně církevním tajemníkem trpěného – spíše než na hraně zákonem povoleného, poněvadž tato hranice byla poněkud rozmlžená – nakonec přeci jen ke ztrátě souhlas vedl.

Odebrání souhlasu v Jimramově

S přituhující normalizací se zintenzivňovala snaha církevních tajemníků omezovat Kellerovu práci a práci církve obecně. Na jaře 1977 podepsali oba manželé Chartu 77. Rozhodli se podepsat poté, co se o ní dozvěděli z rádia Svobodná Evropa jednak proto, že souhlasili s jejím zněním, jednak ze solidarity s první skupinou signatářů. V květnu oba podepsali takzvaný „Dopis jednatřiceti“ adresovaný federálnímu shromáždění.^[20] Tento dopis analyzoval postavení církve v komunistickém Československu a ohrazoval se proti omezování církevní práce. Keller se zvláště podílel na vzniku části dopisu věnované práci s dětmi a mládeží. Tento oddíl podle jeho svědectví vznikal v širší spolupráci v bytě jeho bratra Oty Kellera a jeho manželky Jany v Pařížské ulici v Praze.^[21] Po podpisu obou dokumentů nabyla na intenzitě snaha církevních tajemníků, která ovšem započala nejpozději už na začátku roku 1975,^[22] odebrat jimramovskému faráři souhlas k duchovenské činnosti.

Po létech tajemníkova snažení došlo k odebrání souhlasu pro Jimramovský sbor v roce 1981.^[23] Předcházelo mu několik důtek udělených krajskými i okresním církevním tajemníkem^[24] i jedna od synodní rady za podpis „dopisu jednatřiceti“^[25][26]9 a finanční šikana, kterou tajemník prováděl prostřednictvím odnímání hodnostního příplatku^[27] z již tak nízkého platu. Okresní církevní tajemník Ťupa v kooperaci s obávaným krajským církevním tajemníkem Bělohoubkem opakovaně vznášel stížnosti související s výukou náboženství a prací s mládeží, zahraničními návštěvami, zmíněnými bohoslužbami farářů bez souhlasu, ekumenickou spoluprací, nesrovnalostmi ve sborovém účetnictví – obratem vyvrácenými – apod. OCT měl Kellerovi za zlé, že mu některé své aktivity nehlásil. To ovšem patřilo k naznačené strategii obrany před tajemníkovými zásahy. Jednalo se tedy zpravidla o stížnosti formálního charakteru mající za účel omezovat církevní práci.^[28]

Samotné odebrání souhlasu k 1. 4. 1981^[29] ovšem nebylo nijak zdůvodněno a jeho bezprostřední výkon probíhal za nátlaku tajemníka Ťupy na několik členů Jimramovského staršovstva. Tajemník se snažil potlačit jejich odpor výhružkou, že pokud se budou Kellera zastávat, neudělí souhlas pro Jimramov ani žádnému dalšímu faráři. Staršovstvo se ovšem za Kellera postavilo i při jednání s OCT³³ i prostřednictvím petice adresované Jihomoravskému krajskému národnímu výboru a zdejšímu KCT.^[30]

O přímluvu staršovstvo požádalo také spřáteleného brněnského právníka Vladimíra Ptáčka. Ten oslovil přímo ministra kultury ČSSR Milana Klusáka.³⁵ Ve své argumentaci právník hrozil nepříznivým vnímáním komunistické vlády, které by mohlo ve vesnickém společenství vzniknout v důsledku odnětí souhlasu oblíbenému faráři. To by bývalo mělo být zvláště nevhodné před nadcházejícími volbami. Dále právník volal po prošetření postupu církevního tajemníka zasahujícího svým tvrdým postupem vůči církvím proti náboženské toleranci, a to právě při dvoustém výročí Tolerančního patentu. Tato přímluva dokumentuje, že komunistická státní správa nebyla monolitickým útvarem s jednotným postupem, nýbrž mnohé rozhodnutí naopak záviselo na konkrétních jedincích a konkrétních vztazích. Na základě takovéhoto úsudku se totiž Ptáček na konci dopisu odvolává na známost s ministrem Klusákem ze společných studijních let. V tomto případě ovšem marně. Jinak tomu však bude v případě Kellerova soudu. Keller nakonec přes vlastní nevoli plynoucí z neochoty přistoupit na zásahy státní správy do církevního života, svolil k přestupu na jiný sbor.

Pozoruhodnou dohrou za těmito událostmi s prvky absurdního dramatu, byla Kellerova návštěva u tajemníka Ťupy koncem osmdesátých let. Farář, který byl tou dobou bez souhlasu, se rozhodl tajemníka v důchodu navštívit. Ten ho po úvodním otálení přijal a tentokrát již bez úředních závazků spolu poměrně otevřeně pohovořili, mimo jiné i o svých odlišných politických přesvědčeních. Keller vzpomíná, že Ťupa ukončil návštěvu slovy: „Nechtěl byste se dát k nám (…) ke komunistům? (…) Takové lidi my potřebujeme, jako jste vy. Vy si držíte svý.“ Tato příhoda ukazuje, že dělící příkop, který se táhl na politické, ideologické a profesní úrovni, nemusel být nepřekročitelný na úrovni společenské, potažmo na úrovni mezilidských vztahů. Je  ovšem nutné podotknout, že šlo – pokud je autorovi známo – o naprosto ojedinělý případ.^[31]

Sbor v Černošíně a soud

Novým působištěm se Kellerovi od září 1981 stal Černošín v západočeském pohraničí. Jádro černošínského sboru tvořili reemigranti z řad Volyňských, Zelovských a  Táborských Čechů. Ti se z těchto míst, tehdy ležících na sovětském a polském, dnes na ukrajinském a polském území, vrátili do Čech v rámci osidlování pohraničí po vyhnání sudetských Němců. S sebou si přinesli reformovanou, pietisticky laděnou víru a vlastní kazatelnu.^[32] Keller ve sboru ovšem nezůstal dlouho. Jako již dříve, i zde pořádal letní tábor pro děti ze sboru a pro další děti některých svých přátel. Jeho druhý ročník konaný v létě 1983 v blízkém Zhořci se stal záminkou pro soudní spor proti Kellerovi.

V prosinci 1983 se náčelník Tachovské StB pokusil Kellerovi udělit důtku za „protispolečenské jednání“, které mělo mít charakter trestné činnosti. Jako ve stejných případech dříve v Jimramově, odmítl Keller důtku podepsat. Nechtěl přistoupit na to, že by církevní práce měla být trestnou činností.^[33] Na základě těchto kroků přistoupila Okresní správa SNB v Tachově k trestnímu stíhání s odůvodněním, že Keller konal tábor bez souhlasu okresního církevního tajemníka, čímž se měl dopustit maření státního dohledu nad církvemi podle §178 trestního zákona.^[34] Na tento krok bezprostředně navázala Kellerova noc ve vazbě,⁴⁰ domovní prohlídka^[35] a zanedlouho odnětí státního souhlasu.^[36] Během vyšetřování byly kromě organizátorů tábora, některých členů sboru, církevních nadřízených, seniora Zbyňka Laštovky a státních úředníků, vyslýcháni také dětští účastníci tábora, a to ve značné části případů bez účasti rodičů. Jedním z bodů obžaloby mělo být lživé obvinění, že farář děti tělesně obtěžoval. Na Kellerovu stížnost od těchto otázek vyšetřovatelé upustili.^[37] Pro toto obvinění ostatně nebylo možné nalézt žádné důkazy. Obžaloba si proto nakonec vystačila s hlavním obviněním, totiž že konání tábora nebylo úředně povoleno.

Za pozornost stojí vývoj v pojetí formy obhajoby, který se nejprve na straně obžalovaného faráře a na straně církevního vedení lišil.^[38] Církevní vedení (senior Laštovka, konsenior Pavel Pellar a za SR především synodní senior Hájek a kurátor Lešikar) se za Kellera zřetelně zasazovalo. Lišili se ovšem ve strategii. V prvních týdnech se vedení zřejmě klonilo k pragmatickému postupu navrhovanému také referentem SPVC Fidlerem. Podle toho by bylo možné vyřídit celou věc mimosoudní cestou tím, že by Keller přijal důtku za „nedodržování pravidel státního dohledu nad církevní prací“. Keller nadále odmítal na důtku přistoupit a zdůvodňoval to tím, že právě v této práci vidí své nejvlastnější poslání.^[39] Ve vnitrocírkevním hodnocení vznesené obžaloby i Kellerovy obhajoby se synodní senior Hájek s Kellerem nadále rozcházel.⁴⁶ Navzdory tomu se v dalších měsících přinejmenším na úrovni vnějšího postupu vůči státním úřadům začal Keller a církevního vedení postupně sjednocovat právě na Kellerově argumentaci.

Kellerova obhajoba, po poradě s právníkem a bývalých synodním kurátorem Pavlem Šimkem,^[40] stavěla na argumentu, že tábor patřil mezi tradiční církevní akce, pro něž nebylo povolení třeba. Kellerovi šlo vedle vlastní obhajoby také o uhájení širšího vymezení působnosti církevní práce navzdory zásahům státní správy.^[41] Farář tábor představoval jako svého druhu bohoslužebné setkání, poněvadž při něm taktéž jde o zvěstování biblického poselství. Takovéto shromáždění bylo ze zákona veřejně přístupné a nebylo pro něj třeba zvláštního souhlasu. Zároveň se ovšem vymezoval proti obvinění, že biblickým vzděláváním nahrazoval výuku náboženství, která souhlasu tajemníka naopak podléhala.^[42]

Synodní rada přijala Kellerovu argumentaci postavenou na tvrzení, že šlo v podstatě o bohoslužebné setkání. Dále rozporovala uplatnění obžalobou užitého §178 trestního zákona, který se vztahoval pouze na hospodářské zabezpečení církví a v tomto případě ho tedy nebylo možno užít jako podkladu pro obvinění z maření státního dozoru nad církvemi. S Kellerem se na začátku roku 1984 ovšem SR rozcházela v hlavním bodě obhajoby. Představovala tábor jako farářovu soukromou akci, které se účastnily děti přátel a k níž děti ze sboru byly pouze přizvány. Tím ho pravděpodobně chtěla ubránit před obviněním, že nezanesl platby spojené s táborem do sborového účetnictví. Na soukromou akci se zároveň uvedený zákon nevztahoval.^[43] Kellera obdobně obhajoval i senior Laštovka, který se s ním ovšem nejprve rozcházel v témže bodě jako SR. Senior uváděl ve své svědecké výpovědi během vyšetřování, že farář kvůli účasti mimosborových dětí tábor hlásit měl.^[44] Obě nadřízená místa tak v první fázi soudního sporu snad ve víře v nutnost zachovat všechny procedurální a právní náležitosti ve skutečnosti nechávala prostor pro výstavbu pádné obžaloby právě na zpochybnění povahy setkání.

Obžaloba skutečně stála na obvinění, že Keller pořádal tábor mimo působnost svého sboru jak místně, tak i tím, že někteří jeho účastníci patřili do jiných sborů a proto ji měl církevnímu tajemníkovi ohlásit. Zhořec ovšem patřil do černošínské farnosti, proto první část výtky byla neplatná. Dále se podle výkladu obžaloby mělo jednat o výuku náboženství, podléhající předchozího souhlasu tajemníka.^[45] Obhajoba naopak trvala na zmíněném tvrzení, že se jednalo o pravidelné a veřejné shromáždění bohoslužebného charakteru ve formě katechetického shromáždění, pro něž nebylo třeba zvláštního státního souhlasu a nebylo ho třeba ohlašovat. Senior Laštovka u soudu svoji dřívější výpověď změnil a postavil se rozhodně za uvedenou Kellerovu argumentaci s tím, že shromáždění nebylo z uvedených důvodů třeba ohlašovat.^[46]

První jednání se konalo 27. 9. 1985 u okresního soudu v Tachově. Kromě výpovědí dalších svědků při něm byly předčítány také svědecké výpovědi vyslýchaných dětí. Jednání bylo odročeno. Ve zdůvodnění stálo, že je třeba dalších svědeckých výpovědí, například CT Ťupy, který se ze zdravotních důvodů nedostavil k tomuto, ale ani k následným přelíčením. Dále byla požadována další upřesňující odborná vyjádření ze strany MK ČSR a vyjádření SR k tomu, co je vlastně náplní bohoslužeb.^[47] Soud tedy kromě otázky právního postavení církve na návrh obhajoby ve skutečnosti přistoupil na to, aby se zabýval se Kellerovým případem z hlediska teologického, totiž z hlediska vymezení pojmu bohoslužba.

Synodní rada v zaslané odpovědi vymezila různé druhy církevní činnosti. I ona se nakonec postavila se za Kellerovu obhajobu s dobrozdáním, že v jeho případě nešlo o výuku náboženství, strukturovanou podle závazných osnov, nýbrž o duchovenskou činnost ve formě dětské katecheze, která je veřejná a nevyžaduje tak dalšího státního souhlasu. Toto své tvrzení opět podepřela odkazem na příslušné paragrafy, které žádný dodatečný souhlas neznají.^[48] Je pravděpodobné, že svůj vliv na tento postup SR měl 24. synod ČCE. Na jeho jednání, zdá se, po žhavé diskusi se synod postavil za výklad, že Keller pořádáním tábora konal práci, k níž je povolán. Synodní senior i kurátor v diskusi synodu zastávali legalistický výklad Kellerovy činnosti, který vyzníval v duchu obžaloby v jeho neprospěch.^[49] Po synodem odhlasované solidární podpoře Kellera ovšem už SR stála za Kellerem a necelé dva týdny po konání synodu zaslala zmíněné dobrozdání v jeho prospěch.

Další přelíčení se konalo 30. 1. 1986 opět u okresního soudu v Tachově.^[50] Obě strany argumentovaly v obdobném duchu, jako v prvním případě. Prokurátor navrhl obžalovaného uznat vinným a uložit mu s ohledem na kladné reference zaměstnavatelů (mimo jiné ředitele pily, kde Keller právě pracoval) a dosavadní trestní bezúhonnost „výchovný trest v polovině zákl. sazby“. V neprospěch obžaloby se ovšem projevovala nejednoznačná opora v zákonech vymezujících pole působnosti církve. Ohlašovací povinnost nebyla přesvědčivě doložena. Tajemník SR Miroslav Brož, který zaznamenal průběh soudu, hodnotil Kellerovu závěrečnou řeč jako „svědectví“. To bylo zakončeno Kellerovým vyznáním, v němž přiznával svoji poslušnost Bohu a v jejím důsledku i státní moci: „Autorita Božího slova vede k pravé úctě k zákonům lidským“. Přelíčení skončilo zproštěním viny v plném rozsahu.^[51] Poněvadž se prokurátor proti rozsudku odvolal, soud pokračoval dalším stáním 3. 2. 1986 na témže místě.

V přelíčení, kterému jako předseda soudního senátu předsedal JUDr. Jan Kříž, byl Jan Keller znovu zproštěn viny v plném rozsahu. Soud ve zdůvodnění svého rozsudku opravdu přistoupil na tvrzení obhajoby, že „akce sloužila výhradně k bohoslužebným úkonům“, jako taková byla veřejná a nebylo ji třeba ohlašovat ani pro ni žádat doplňujícího souhlasu.^[52] Soud tedy naprosto nečekaně dal za pravdu Kellerovi a jeho podporovatelům^[53] a postavil se v tomto případě za svobodu církevního shromažďování. Prokurátor sice proti rozsudku znovu podal odvolání, ale soudce Zdeněk Holý ho u krajského soudu v Plzni zamítl.^[54]

Tento případ potvrzuje výše uvedené tvrzení o tom, že mnohé kroky komunistické státní správy nebyly výsledkem sjednoceného postupu jednotného systému, nýbrž mnohdy závisely na jednotlivcích. Podobně se na Kellerově straně ukázalo, že rozhodný postoj mohl vedle řady úředních postihů také sklízet sice dílčí, zato významné úspěchy. Je ovšem třeba doznat, že komunistické státní zřízení v době závěrečného rozsudku už nakročilo cestu postupného rozkladu^[55] a v důsledku toho se uvolňovalo i sevření církevní činnosti. Ani tento vývoj však nebyl jednotný a závisel také na místních církevních tajemnících. Keller ostatně sice uspěl v soudním sporu, ale souhlas k farářské práci až do revoluce nezískal. Z Černošína se už v roce 1984 s rodinou natrvalo přesídlili na statek Zbytov.

Zbytov

Jak již bylo napsáno, Jan Keller vždy organizoval setkávání evangelické mládeže ze sboru i z širších kruhů. S mládežníky jezdíval na prázdninové vody, pobyty a brigády. Středobodem tohoto setkávání se posléze stal právě statek Zbytov nedaleko Jimramova. Kellerovi ho v dezolátním stavu v roce 1978 zakoupili společně s manželi Dorkas a Vojenem Syrovátkovými jako místo pro mládežnické setkávání. Také si zde chtěli vybudovat bydlení pro situaci v Kellerově případě brzy naplněné hrozby ztráty souhlasu. Na opravách a úpravách statku pro vlastní i společenské užívání pokračují dodnes. Naprostou většinu práce jeho obyvatelé vykonávali svépomocí a prostřednictvím mládežnických brigád. Společné setkávání zde začalo právě brigádami za tímto účelem. Ty se podobně jako zmíněné „evangelické brigády“ odehrávaly v pospolném duchu propojujícím práci s křesťanským přemýšlením, kulturně-intelektuálními programy a zábavou. Postupem času se kolem Zbytova vytvořilo otevřené společenství lidí. To v rámci ČCE vytvářelo jistý nonkonformní prostor. V některých svých účastnících společenství hranice církevní příslušnosti překračovalo. Jeho nonkonformita ovšem nebyla určena vymezením vůči jinému druhu společenství, spíše respektem ke svobodnému setkávání a sebevyjádření. Své důležité místo zde měl i solidárně-kritický hlas vůči církevním i mocenským poměrům. Přitom však byly dveře vždy otevřené všem a opatrně přicházeli i někteří z těch, kteří se snažili ve stávající situaci manévrovat opatrněji než rodina Kellerova. Místo se záhy dostalo do hledáčku StB^[56] a budilo nelibost na straně státních úřadů. Pokusy o znemožnění zdejšího setkávání ovšem přestálo. Na rozdíl od některých míst podobného typu jeho význam přetrval dodnes a po roce 1989 sem přicházejí i lidé, kteří se mu dříve vyhýbali. Věkové spektrum se postupem času rozšířilo přes několik generací.

Plodem toho, že pro mládežnická setkání byl vždy důležitý společný zpěv, je zpěvník Nová píseň. V době sedmdesátých a osmdesátých let byli někteří evangeličtí faráři jako Miloš Rejchrt, Bohdan Pivoňka či Svatopluk Karásek hudebně obzvláště plodní. Keller cituje posledního zmíněného: „Sváťa Karásek říkal, že, když nemohl kázat, skládal písně, když může kázat, tak už neskládá písně.“ Z jejich vlastních písní, přeložených spirituálů a dalších písní Jan Keller zvláště s již zmíněnými faráři Pivoňkou a Hlaváčem postupně sestavovali a rozmnožovali zpěvníček k užití pro setkání mládeže. S podporou holandských přátel tento zpěvník nakonec vyšel jako knížečka v měkké vazbě, byl propašován přes hranice a došel hojného využití. Později se stal základem pro dodnes hojně užívaný zpěvník evangelických písní Svítá.^[57]

K revoluci

V době odnětí pracoval Keller v různých dělnických zaměstnáních, například jako topič. Nejčastěji ale vzpomíná na práci na pile. Práci se dřevem, které se zde učil, dobře zužitkoval při opravách velkého zbytovského statku. Postupem času zde vybodovali truhlářskou dílnu a menší loutkařskou pro manželku Martu. Po celou dobu odnětí souhlasu se nadále věnoval popsané práci s mládeží.^[58]

Na první pohled paradoxní obrat nabral Kellerův život od listopadu 1989. Až do tohoto roku jednal o svém nástupu s pěti různými sbory. Po celou dobu ho v jeho úsilí podporovala synodní rada. Státní správa jeho nástupu ale vždy zabránila. Nakonec tohoto bezvýsledného úsilí pro jeho časovou i „vnitřní“ náročnost na jaře 1989 až do odvolání zanechal.^[59] Listopadové demonstrace ho tedy zastihly právě v povolání topiče. Poté, co se spontánně stal řečníkem na demonstracích v Novém Městě na Moravě, zapojil se do práce vznikajícího Občanského fóra v Jimramově a posléze byl navržen a zvolen za starostu. Jako starosta Jimramova v době, kdy se demokracie zběsile rozkoukávala, působil po dvě volební období až do listopadu 1998. Svůj nástup popisuje takto:

„Já jsem byl naposled na radnici předtím jednadvacátého srpna, když jsem tam byl předvolaný estébákama (…), předvolali si mě tam k výslechu. Pak jsem tam nebyl nikdy, až mě tam přivedla jedna doktorka a ještě jeden člen Občanského fóra, který oznámil panu předsedovi, že má odejít, a že tam jdu já. On už to věděl, že tam přijdeme, tak mi dal podepsat papír, hmotnou odpovědnost asi za milion korun, nebo kolik a dal mi klíče od auta a klíče od kanceláře, řekl ‚nashledanou‘ a odešel. On by nemusel odejít. My jsme ho k tomu nemohli nijak donutit. No a já jsem si tam sednul a neměl jsem co dělat…“^[60]

Práce však postupně přibývalo. Keller tak uvedl v praxi své teologické přesvědčení o propojení života církve, společnosti a politiky, když souběžně vykonával funkci jimramovského starosty a faráře v nedalekém Veselí.

Od devadesátých let, Veselí a Humpolec

V tolerančním sboru ve vesničce Veselí během této doby dva roky působil na částečný úvazek jako farář. Do Veselí se ještě na rok vrátil koncem nultých let nového století. Poté, co odmítl znovu kandidovat za starostu, aby dal podle svých slov prostor dalším, se s manželkou ze Zbytova přestěhovali na šest let do Humpolce. Tamní práce nebyla snadná, protože jádro kdysi silného, tolerančního sboru dříve tvořili podnikatelé – tkalci, vlnaři, havíři –, kteří byli během kolektivizace po únoru 1948 obětí tvrdých státních represí a jejich rodiny se v této době odstěhovaly pryč z Humpolce a sbor postupně chřadnul.^[61] Jádro sboru se tedy podle Kellera rozpadlo, chyběla mladá generace a vnitřní sborovou vůli k obrodě se i za jeho období dařilo budit jen stěží. Přesto se snažil otevírat sbor městu a pořádal různá veřejná setkání, besedy a přednášky. Určitou dobu se zde věnoval také duchovenské službě ve věznici ve Světlé nad Sázavou.^[62] Působení ve věznicích je jedním z porevolučních výdobytků církve, která o tuto činnost marně toužila v období komunismu.

Keller od roku 2000 do roku 2003 také předsedal Spolku evangelických kazatelů (SPEK).^[63] K hlavním posláním spolku patří péče o sociální a ekonomickou situaci farářů a jejich rodin, dále organizace farářského setkávání a prostředkování komunikace se zahraničními kolegy i se synodní radou. SPEK po roce 1989 navázal na svého předchůdce SČED, který byl rozhodnutím Ministerstva vnitra ČSSR v roce 1974 rozpuštěn.^[64]

Dnes

Z Humpolce se Kellerovi vrátili na Zbytov. Po ročním působení ve Veselí je Keller v aktivním důchodu, během něhož se věnuje statku. Pečuje o jeho technické zajištění a dále ho poskytuje pro pokračující setkávání. Jeho organizaci ovšem zpravidla přenechává mladším. I nadále je farář zván, aby na různých místech vedl nedělní bohoslužby, či oddával ty, kteří ho o to požádají. Manželka Marta vyrábí dřevěné loutky a podílí se na správě chodu tábora v Bělči na Orlicí. Jejich život je stále pevně spjat s rozsáhlým životem církve a široké rodiny.

Jan Keller svůj život věnoval setkávání se s lidmi a zprostředkovával setkávání dalších lidí. Činil tak v dobách, kdy působil jako farář, v době bez souhlasu a později také jako starosta Jimramova. Uplatňoval při tom svoji pozoruhodnou vlastnost nacházet cestu i k lidem, kteří stáli na protichůdných pozicích. Ve své práci dbal na propojování života církve a společnosti, zvláštně místního sboru a místní komunity. Tím vším procházel společně se svojí manželkou Martou.