Synody 1973–1990

Vývoj aktivity církve

Pro návrhy adresované synodu a projednávané materiály samozřejmě platí výše uvedený limit, totiž že představují jen vyčnívající špičku témat z moře otázek řešených jednotlivými sbory či přímo řadovými evangelíky. Přesto však, při vědomí uvedených limitů, mohou posloužit jako indikátor aktivity církve – co a v jaké míře řeší a jak se tato potřeba vyvíjí v čase.

Základní shrnutí vývoje počtu návrhů představuje graf 1. Na první pohled je patrný dramatický rozdíl mezi počtem návrhů adresovaných synodům na počátku a v závěru normalizace (1969 a 1989) a zbytkem synodů mezi lety 1971 a 1987, přičemž pro toto mezidobí platí, že do roku 1975 počet návrhů klesá a poté s výjimkou synodu v roce 1983 opětovně narůstá. Počet návrhů tak evidentně souvisí s uvolňováním resp. utužováním komunistické diktatury, které se přirozeně projevovalo i v oblasti církevní politiky. Synod v roce 1969 se dosud nesl v ovzduší liberalizace pražského jara, závě rečné dva synody zase počtem návrhů i jejich obsahem demonstrují nástup perestrojky (přestavby). Zda byly vyšší počty návrhů důsledkem uvolňování, anebo jedním z jeho průvodních jevů, by si vyžadovalo důkladnější analýzu. Graf také naznačuje, že z hlediska aktivity církve bylo bodem mrazu období kolem poloviny 70. let, což je nutno klást do kontextu narůstajícího tlaku státní správy na normalizaci činnosti ČCE.

Graf 1: Vývoj počtu návrhů na synody a přijatých usnesení v letech 1969–1989

(zdroj: vlastní zpracování na základě zápisů synodů)

Samotný počet návrhů sice vypovídá o určité aktivitě přicházející zdola, pro bližší vhled je nicméně nutné návrhy roztřídit. Základní binární dělení ukazuje, jak se na jednotlivých synodech vyvíjel poměr návrhů, které požadovaly rozšíření prostoru pro církev vůči zbývajícím návrhům (graf 2, plná čára). Do této kategorie patří návrhy týkající se ekumenické spolupráce církví v ČSSR, požadavky na rozšíření možností ČCE na mezinárodním poli, ve společnosti i možností vnitrocírkevní práce.

Jak je z grafu patrné, pouze v roce 1989 představovaly tyto požadavky více než polovinu všech návrhů – konkrétně obdivuhodných 80 %; na synodu v roce 1969 tvořily 47 % všech návrhů, v případě ostatních synodů se pohybovaly v rozmezí 20–42 %. Jinými slovy si ČCE po vzestupu na přelomovém synodu z roku 1969 nárokovala po celé jedno desetiletí stále méně a méně prostoru. Tento trend se, s výjimkou synodu v roce 1983, v 80. letech obrací a sebevědomí církve opět narůstá a požaduje nový prostor pro svou činnost.

Do jaké míry se návrhy týkaly činnosti církve směřované dovnitř, či naopak požadovaly větší možnosti působení ve společnosti (kam jsou zařazeny i požadavky týkající se ekumenických styků s církvemi ČSSR), zachycuje taktéž graf 2 (přerušované čáry). Návrhy týkající se působení církve ve společnosti převažovaly opět pouze v případě prvního a posledního synodu zkoumaného období. Znovu tu evidentně platí provázanost s uvolňováním komunistické diktatury. Zároveň graf dokládá, že snahy komunistické diktatury, aby se církev nevěnovala veřejným záležitostem, respektive aby se zaobírala pouze vyhrazenou mírovou tematikou, nebyla bezezbytku úspěšná, byť v období 1973 až 1985 přineslo úspěchy, jelikož se společnosti a prostoru církve v ní týkal pouze cca každý desátý návrh.

Graf 2: Vývoj poměru návrhů požadujících rozšíření prostoru pro církev

 (zdroj: vlastní zpracování na základě zápisů synodů)

Mezi návrhy na rozšíření prostoru pro církev ve společnosti dominovaly otázky týkající se obecně společnosti či možností sociální práce ČCE. V případě prvního šlo o různá témata spojená s demokratizací a o ekologickou problematiku, v druhé skupině převládaly návrhy týkající se pastorace vězňů a zřizování pečovatelských domovů (zejména pro seniory). Fakt, že výrazně převládala první skupina, že návrhy se pojily v naprosté většině s roky 1969 a 1989 a jejich obsah opět dokládá souvislost s liberalizací režimu.

Mezi požadavky na rozšíření vnitrocírkevního prostoru jasně převládaly návrhy týkající se dětí a mládeže, které se oproti požadavkům z oblasti na rozšíření prostoru pro církev ve společnosti vyskytovaly průběžně po celé období. Další skupinu tvořila problematika státních souhlasů pro činnost duchovního a omezené možnosti ve vydávání církevní literatury a časopisů.

Tematické materiály synodů

Tisky věnované určitému tématu se vyskytovaly na každém synodu – šlo o plnění usnesení předchozího synodu, témata se tak projednávala s cca dvouletým zpožděním. Mezi tisky synodů v letech 1969–1989 převládaly ty, které se věnovaly úpravám církevního zřízení a řádů (tabulka 1). Takto nejvíce „postižený“ synod zabývající se hned čtyřmi materiály proběhl roku 1983; obecná otázka proč zrovna řády si ale zaslouží kratší vysvětlení.

Narůstající neshody SR a nonkonformního proudu, který požadoval nemlčet k tomu, co se děje ve společnosti, postupně ústily ve snahy evangelického establishmentu[1] hlasy kritické ke komunistické diktatuře umlčet.[2] Jedním z prostředků k disciplinaci bylo i využívání existujících řádů. Požadavky na jejich změny nepřicházely jen shora od SR, která se koneckonců důrazem na řády nijak netajila, ale i zdola z konventů. Podstatu problému při projednávání jedné z úprav řádů vystihl farář Jan

B. Šourek: „Když je na tom církev vnitřně špatně, tvoří řády.“[3] V tomto ohledu na tom byla ČCE špatně po celé období 1969–1983.

Další v pořadí byly elaboráty řešící poslání církve. Toto téma bylo na stole počínaje synodem z roku 1971 celých čtrnáct let s výjimkou synodu v roce 1979. Zatímco v 70. letech se řešilo, jaké poslání (roli) církev má, přičemž synod v roce 1971 řešil dokonce výbušné téma „Církev – společnost – stát“,[4] pro 80. léta je typická menší ambicióznost – elaboráty se věnují zvěstování církve.

Tabulka 1: Počet tematicky nejčetnějších materiálů na synodech

(zdroj: vlastní zpracování na základě programů synodů)

Následuje potřeba udílet členům církve mravní apely. Prvním takovým textem je pojednání o křesťanském manželství a rodině z roku 1975, následující texty u této problematiky zůstávají, či ji zobecňují směrem k výchově anebo etické orientaci. Celkem pětkrát synod taktéž projednával otázku pastorace. Obecnější pohled na problematiku přišel až na synodu v roce 1985, kdy se řešila i sociální oblast – nemocní, staří, noví členové, pastorace v manželství a v rodinách. Posun v záběru měl koneckonců i reálný projev; v roce 1989 začala pod hlavičkou ČCE fungovat Diakonie.

S koncem 70. let je taktéž nutno řešit otázku budov církve. Jejich množství bylo nad síly klesajícího počtu evangelíků. Ještě silnějším důvodem však byl nesplněný závazek, který na sebe vzala komunistická diktatura v tzv. církevních zákonech,[5][6] kde se zavázala k péči o církevní budovy a jejich opravy.[7] Nedostatek financí ze strany státu tak řešily četné dary zahraničních církví, zejména z Německa. I tuto oblast nicméně dozoroval stát.

Pohled na vývoj aktivity církve a témata, jimiž se církev na synodech zabývá, je nutné doplnit i obecnějším rámcem, v němž k nim docházelo. V případě let 1969 – 1989 je určující existence komunistické diktatury s ateizačním programem. Následující část zkoumá, jak se aktéři komunistické diktatury k synodům stavěli a jakým způsobem je ovlivňovali.

Dozorování či řízení synodů?

Synody ČCE spadaly do oblasti, kterou z pohledu komunistické diktatury upravovala církevní politika. Jejím obsahem bylo vymezení role a možností církví, přičemž pro období normalizace byla stěžejní koncepce přijatá fakticky nejvyšším orgánem, předsednictvem ÚV KSČ, v lednu 1973, která postavení církví definovala značně rigidně. Důležité však je, že vzhledem k níže nastíněnému členění hráčů církevní politiky nebyla koncepce beze zbytku naplňována a že po polovině 80. let se z centra začíná rozšiřovat smířlivější pohled na otázku náboženství a církví.

Rozdílnou roli i kompetence jednotlivých hráčů církevní politiky pomáhá přiblížit pracovní klasifikace, jež je dělí na tři skupiny. V první řadě jde o „super“ hráče: ústředí KSČ a Státní bezpečnost, politickou policii režimu. Pro tuto skupinu je typické, že sice má v rámci církevní politiky vymezeny úkoly, ale pravomoci a hřiště těchto hráčů jsou fakticky neomezené. Zároveň jedná primárně nepřímo a skrytě – úkoluje vykonáním svých požadavků jiné. Další skupinu tvoří oficiální orgány církevní politiky. Jejich činnost v oblasti církevní politiky byla podložena právními předpisy a církvím byla předhazována, jelikož činnost církví oficiálně dozorovaly.[8] Proto také jejich struktura víceméně kopíruje hierarchickou organizaci církví. Jde o Sekretariát pro věcí církevní (ústřední orgán státní správy pro církevní problematiku, SPVC) a tajemníky pro věci církevní (úředníky dozorující činnost duchovního) působící v rámci krajského či okresního národního výboru. Do třetí skupiny spadají aktéři, kteří sem vstupovali z jiné oblasti. Typicky to byli lokální funkcionáři, média, „personalisté“ ve školství a zaměstnání, sbory pro občanské záležitosti zabývající se civilními obřady (svatby, pohřby, vítání občánků atd.), Český úřad pro tisk a informace (ČÚTI) vykonávající následný dohled nad médii, anebo tehdejší policie (Sbor národní bezpečnosti). Vzhledem k tomu, že šlo o vstupující hráče, zpravidla neznali zásady církevní politiky, a jejich činnost, protože byla lokálně podmíněná, vyvolávala různé negativní reakce věřících. V případě synodů, celorepublikového setkání zástupců ČCE, však role třetí skupiny byla pouze omezená. Prostor pro církev v této oblasti vymezovali super-hráči a oficiální orgány církevní politiky, přičemž zde na rozdíl od jiných oblastí církevní politiky dobře fungovalo úkolování církevních tajemníků ze strany SPVC.

Na rozdíl od archiválií z provenience církve se materiály stranických a státních orgánů dochovaly méně kompletní, a tak z nich nelze sestavit přesný popis vývoje zásahů jednotlivých hráčů, protože ne všechny aktivity lze doložit písemně.[9] Trend a míra zásahů jednotlivých typů hráčů je však patrný. Ovlivňováním jednání synodu a jeho příprav sledovali cíl zamezit kritickým hlasům na adresu socialistického zřízení a vztahu státu a církve, omezit nastolování návrhů, které byly pro komunistickou diktaturu nepřijatelné. Naopak podporovali žádoucí témata (typicky aktivity církve pouze ve vymezeném prostoru a zúžení společenské angažovanosti na mírové aktivity v duchu komunistické diktatury). Podporou a diskreditací potenciálních kandidátů do seniorátních a vrcholových funkcí ovlivňovali sílu jednotlivých hlasů v církvi. A konečně jednáním s představiteli ČCE ne/umožňovali splnění usnesení jednotlivých synodů.

Zmíněná nedostupnost pramenů brání důkladnějšímu objasnění role super-hráčů, zejména ústředí KSČ.[10] V případě Státní bezpečnosti platí, že na působení církví má po celé období rigidnější pohled. Na počátku normalizace jí v tomto ohledu hraje do karet negativní vnímání církví ze strany čelných představitelů KSČ kvůli aktivitám církví během pražského jara a zejména personální propojení do SPVC, jenž krátce v krytí vede příslušník StB.[11] Hlavním cílem aktivit StB byl postup proti příslušníkům „nové orientace“, jak státní orgány titulovaly členy a sympatizanty nonkonformního proudu. Zásahy StB do činnosti ČCE v průběhu 70. let sílí a synod v roce 1979 představuje z hlediska jejích aktivit určitý zlom. Počínaje jeho přípravou už je síť evangelického establishmentu ve styku s StB natolik rozsáhlá, že umožňuje dosahovat z hlediska StB pozitivních výsledků, byť se nikdy nedaří plnit beze zbytku.

StB i v případě synodů postupovala dvěma standardními cestami. Na jedné straně působila nepřímo prostřednictvím jiného orgánu – u duchovních typicky skrze SPVC či církevní tajemníky, u laiků k tomu sloužilo hlavně informování zaměstnavatele. Přímé aktivity zahrnovaly zjišťování informací od spolupracovníků a jejich úkolování (např. zabránit z hlediska StB nežádoucím návrhům na synodech). Pokud nepřímé zásahy nevyvolaly žádoucí reakci, příslušníci StB přistupovali k předvolání dané osoby a varovali jí před důsledky, bude-li v „problematických“ aktivitách pokračovat.

Vzhledem k významu synodů však i StB musí volit opatrnější postup. Od poloviny 80. let navíc musí řešit dva zásadní problémy. Prvním je stárnoucí síť spolupracovníků z řad duchovních, či přesněji osob, které jsou s ní ve styku. Pro mladou generaci duchovních, nastupující po roce 1985, jde často o „ustrašené funkcionáře, kteří si zadali s režimem“, takže jejich pohled předem odmítají. Druhý problém představovala narůstající emancipace SPVC, který například na synod v roce 1987 udělí souhlas k  volbě do SR duchovním, jež jsou pro StB nepřijatelní.[12]

Aktivita Sekretariátu pro věci církevní byla na první pohled nepřímo úměrná aktivitě ČCE – jako by byl počet návrhů směřovaných na synod dán pouze omezenějšími aktivitami ústředního dozorujícího orgánu. Důkladnější sledování kontextu ale takový závěr poněkud problematizuje. Od počátku 70. let zkouší SPVC, nutno zopakovat s nemalou pomocí StB, církev znormalizovat – zamezit jejímu působení na veřejnosti, zbavit ji možností práce s mladými, případnou společenskou angažovanost omezit pouze na žádoucí oblasti jako je podpora prosocialistické mírové politiky a nedopustit předkládání z hlediska režimu nepřijatelných požadavků jako byla např. náhradní vojenská služba.[13] Zdánlivé úspěchy či neúspěchy aktivit v tomto směru pravidelně ukazoval synod konaný každé dva roky, kde se palčivá témata opět otevírají, respektive mohou otevírat.

Zatímco ústupky SR vyvolávají nesouhlas nonkonformní části ČCE, státní správa je hodnotí jako nedostatečné i jako krytí nonkonformní části. Obojí se neustále prohlubuje a pomyslnou tečkou je až synod v roce 1977, kdy dochází k obměně části SR a nastolení vstřícnějšího postupu k socialistickému státu. Jeho konání předcházejí pečlivé přípravy na straně státní správy – přítomností církevních tajemníků na seniorátních konventech počínaje a zamezením kandidatury dvěma uchazečům do synodní rady konče.[14]

V nastoleném trendu, kdy je přípravě synodu ze strany SPVC a církevních tajemníků věnováno značné úsilí, se nese i následující synod v roce 1979. Zároveň je církev za nové směřování odměněna určitými ústupky. Takže v ČCE sílil názor, že postihy byly spojené s aktivitami nonkonformního proudu. Vrcholem sebedisciplinace ČCE pak je synod v roce 1983. Nejde jen o otázku řádů a neaktivity církve. Pracovníci SPVC zejména oceňovali postup evangelického establishmentu, který „problematické“ návrhy sám rozporoval.[15] Následující synod je projevem určité stagnace postupu státní správy a u posledních dvou synodů jako by se již projevovala přestavba režimu. Počínající změny dokládá, že synod v roce 1987 byl prvním, kdy se stát nevyjadřoval k povolení s odůvodněním, že sotva by „našel nějaký právní předpis, dle něhož musí být konání synodu schvalováno“, natož zamítnuto.[16] O konání byly zveřejněny tiskové zprávy[17] a kandidatura do SR byla schválena osobám s vazbami na nonkonformní proud. Limity uvolňování na druhou stranu dokazuje volba faráře Jana Čapka za třetího duchovenského člena SR. Synod jej zvolil, třebaže neměl potřebný tzv. předchozí státní souhlas udělovaný SPVC a byť o jeho získání SR následně jednala, byla ve svých snahách neúspěšná.[18] Do funkce tak nemohl nastoupit a musel být povolán náhradník. Něčím úplně novým pak je situace na XXVI. synodu v roce 1989, kdy na dotazy synodálů neodpovídá pouze SR, ale taktéž přítomný pracovník SPVC.[19]

Příznačné ovšem je, že takové „revoluce“ se odehrávají na úrovni SPVC, ústředního orgánu s oficiální působností v církevní politice. Proměna chování nižší úrovně oficiálních orgánů, krajských a okresních tajemníků pro věci církevní, natož neoficiálních a vstupujících, byla z řady příčin komplikovanější.

Nástroje kontroly synodů ze strany SPVC se týkaly příprav, jednání synodů i následného plnění usnesení. Co se týče prvního, šlo o manipulaci s termínem konání a selektivní udělování souhlasu ke kandidatuře do SR. Oba nástroje pracovníci SPVC používají v 70. letech v době největšího tlaku na vedení církve. Zato kontrola tisků synodů probíhala po celé období, byť u posledních dvou se obešla bez jakýchkoli připomínek. Nejmarkantnější je opět v 70. letech, zejména na synodech z roků 1973 až 1977.

V průběhu jednání synodů se aktivity SPVC omezují na monitoring vystupování zástupců ČCE a promluvy představitelů z vedení sekretariátu, nicméně podstatným zásahem do činnosti církve byla nemožnost plnit „problematická“ usnesení synodu. Třebaže některá nesplněná usnesení nelze připisovat na vrub komunistické diktatury, jelikož si ČCE prostě jen ukousla příliš velké sousto, u naprosté většiny je důvod třeba hledat právě v rigidním postoji k církvím a náboženství.

Na úvodní otázku, zda šlo v případě komunistické diktatury o dozor nad církvemi, či o jejich řízení, je na základě výše uvedeného nutné odpovědět, že se jednalo spíše o řízení. Aktivní zásahy SPVC do příprav, využívání sítě spolupracovníků Státní bezpečností během jednání, nastavování mantinelů pro plnění požadavků na rozšíření prostoru pro církev nebo pouze změnu jeho vnitřního členění – to vše byly aktivní kroky, jimiž se orgány komunistické diktatury snažily docílit žádoucího chování ČCE. Na druhou stranu vedle toho oficiální orgány prováděly dozor nad činností ČCE a vystupovaly víceméně pasivně. Ač taková činnost pravděpodobně u všech převyšovala aktivní zásahy, ve výsledku synody ČCE ovlivnila méně než jejich realizované řízení.

Zajímavé jsou také různé výsledky působení jednotlivých typů hráčů. Podle všeho bylo úspěšnější administrativní řízení metodou cukru a biče, kterou prováděly oficiální orgány, SPVC a církevní tajemníci. Skrytá práce StB v pozadí sice mohla přinášet hodnotnější informace, které následně umožňovala zasvěcenější rozhodování SPVC, otazníky nad jejím smyslem nicméně vyvolávají dvě skutečnosti. S nově zvolenou SR v roce 1977 se razí politika „otevřených dveří“; ČCE nedělá nic nezákonného, a tak není důvod cokoli před dozorujícími orgány skrývat. Záhy tak například vzniká praxe, že jednání neprobíhají pouze na SPVC, ale pověření pracovníci docházejí přímo na SR. Přidaná hodnota „vytěžování“ StB tak za vyšší námahu nepřinášela o tolik vyšší poznání. Zadruhé je nutné mít na paměti nadřazenost StB nad SPVC a její značně selektivní poskytování informací. Ze vzájemné symbiózy prostě více těžila Státní bezpečnost.

Vývoj vztahu ke komunistické diktatuře

I vztah ke komunistické diktatuře, respektive jeho veřejná verbalizace na synodech, prošla analogickým trendem jako vývoj aktivity. Zatímco první dva synody se nesou v kritickém duchu, který je v případě synodu v roce 1969 přirozeně silnější,[20] nejpozději v polovině 70. let pro všechny zkoumané oblasti, zprávu SR, hlavní téma i poselství, platí, že vyjadřují prosocialistickou pozici.

Texty zabývající se posláním církve otázku vztahu sice v některých případech celkově pomíjejí, pakliže se jí ale věnují, je celkové vyznění otevřeně prosocialistické. Jelikož církev byla do socialismu postavena, má tuto přítomnost přijmout a nehledat alternativní cestu vnitřní či vnější emigrace. Služebná přítomnost zároveň znamená, že křesťan má v socialismu poctivě vykonávat svoji práci a odkazovat svědectvím života ke Kristu.[21] „Žijeme ve společnosti socialistické a zde máme konat svou službu.

Chceme se i nadále podílet na jejích zápasech a budoucí cestě.“ Křesťan se má zapojit tam, „kde jde o člověka, o mír, o dorozumění, a kde se pracuje na předpokladech důstojného, bohatého a plného života“[22]

Stejně tak se prosocialistická orientace projevuje ve zprávách SR. Asi nejmarkantněji je to vyjádřeno ve zprávě pro synod v roce 1977. „V zápase o socialistickou přítomnost a budoucnost vidíme zápas o nové možnosti pro člověka… Úsilí o socialistickou společnost pokládáme za vývojově zákonité a nezvratné.“ A přesvědčení SR údajně sdílí „naprostá většina církve.“[23] Snahy o pozitivní přijetí ze strany komunistického státu se na uvedeném synodu projevily i v tom, že SR ostře odsoudila aktivity nonkonformní části ČCE.[24] Ochranou jednoty církve se pak mělo stát navrhované církevní zřízení, tedy přijetí nových řádů.

Nikoli náhodou se nejsilněji změna orientace projevila v poselstvích. Kladný poměr k socialismu v nich byl vyjádřen na synodech 1973, 1975 i 1977.[25] Jakožto materiál rozesílaný do celé církve (všem sborům) se stal terčem opakovaného jednání SR na SPVC v období příprav jednotlivých synodů, byť šlo o text, který dle zvyklosti připravovala ad hoc vzniklá komise až na synodu. „Stojíce jako křesťané na půdě státu budujícího socialismus, vážíme si výsledků, kterých dosáhla naše společnost v různých oblastech života, přispívajíce svou prací na polích, v dílnách, v kancelářích i na úseku vědy a techniky, jsme si znovu a  ještě zřetelněji než kdykoliv dříve vědomi toho, že právě víra v Ježíše Krista a jeho proměňující pravdu dává hluboký smysl lidskému životu .”[26] Jasnou artikulací pozitivního postoje sledovalo vedení církve dosažení normálních vztahů s komunistickým státem. „Žijeme uprostřed socialistické společnosti a svůj kladný vztah k úsilí o vytvoření společenského řádu, v němž by každý člověk mohl být šťasten a žít v míru, jsme vyjádřili v telegramu panu prezidentu republiky dr. Gustávu Husákovi i panu ministru kultury ČSR doc. dr. Milanu Klusákovi CSc.“[27] Pasáže jako výše uvedené měly prolomit ledy negativního vnímání ČCE představiteli komunistické diktatury a nutno dodat i Státní bezpečnosti. Zde je patrné, že personální výměna členů SR na synodech 1977 a 1979, kdy se do čela církve dostávají představitelé odmítající aktivity nonkonformního proudu, následně začala přinášet ovoce – nově se začal limitovaný prostor církve rozšiřovat – příkladem budiž nárůst počtu zahraničních cest představitelů ČCE[28] i jednání o zahraničním studium bohoslovců.[29]Zatímco zpráva SR si tuto linii pozitivního vztahu drží, hlavní téma i poselství od konce 70. let najíždějí na neutrální notu a otázku vztahu k socialismu a komunistické diktatuře tiše přechází. Zdá se tak, že SR jakožto „první na ráně“ a vystavená přímým stykům se státní správou si vyznění svých projevů více hlídala. Zároveň se zdá, že její prosocialistická prohlášení nebyla pouze věcí z donucení, ale že socialistický model čelní představitelé evangelíků v určité podobě přijímali. Nasvědčuje tomu například prohlášení synodního kurátora Miloše Lešikara na synodu 1985 při projednávání zprávy SR, kde uvedl, že ČCE si nikdy nenamlouvala, že žít „v komunisticky vedeném státě bude snadné… Každá nesnáz je ovšem pro některé potvrzením utkvělé myšlenky, že má komunismus v úmyslu církev postupně likvidovat.“ Uplynulých čtyřicet dle jeho slov doktrínu nepotvrzuje a nadto patří do „zbrojnice antikomunismu“ – a i kdyby byla pravdivá, SR by nevolila jinak.[30]

Tento synod (1985) byl nakonec posledním, kdy se zpráva SR, hlavní téma i poselství naposledy pozitivně přihlašují k socialismu. Zároveň je však tato pozice vždy doplněna nutností jednat a rozptylovat vyskytující se konflikty. Počínaje následujícím synodem texty všech tří oblastí přecházejí z pozitivního módu do neutrálního. Objevuje se v nich kritika panujících poměrů a v případě poselství vznikajícího v bezprostředním ohlasu na násilné potlačení studentské demonstrace na Národní třídě 17. 11.

1989 je postoj k socialistickému státu až kriticky odmítavý.

Vztah ke státu vyjadřovaný v jednotlivých písemnostech přirozeně na jednání synodů vyvolával reakce přítomných. Navzdory popsaným snahám státních orgánů bylo velice cenné, že v ČCE po celou dobu let 1969–1989 k této otázce existovala pluralita. Analyzované texty sice vyjadřovaly popsaný trend vývoje postojů, ten ale oproti aktivitě neměl tak jednoznačný průběh a zejména na všech synodech, tu více, tu méně, vyvolával diskuse týkající se jeho podoby (či míry kladnosti).

Při projednávání popsaných materiálů tak mj. i zazněla ostrá slova nesouhlasu s odkazem na německou Vyznávající církev. „Křesťan se nemůže vázat ani na mocenské struktury, ani na právní řád.“[31] Pokládaly se dotazy, proč se nesmějí konat brigády, biblické kurzy pro mládež, proč má věřící mládež znemožněno vzdělávání, když je to přece protiústavní.[32] Vyjadřoval se nesouhlas s akceptací vymezeného prostoru. „Menšinovost evangelické církve nemusí být handicapem. Nelze přistoupit na to, co bylo církvi vykázáno, ale jde o to, co bylo Kristem církvi přikázáno.“[33] Anebo se jednoduše upozorňovalo, že ani v Bibli není stát jen kladně hodnocen,[34] či byl přímo, jakožto uzavřený totalitní systém, který se neslučuje s křesťanovou vírou, odmítán.[35]

Stejně tak zazněly postoje vybízející k opatrnějšímu postupu. Jelikož Kristus nechtěl přeměnit tento svět, nemělo by to být ani ambicí církve, jež by se měla omezit jen na vydávání Kristova svědectví.35 Kontextualizován byl údajný negativní postoj ČCE ke státu. „I když někdo nesouhlasí se všemi body církevní politiky, neznamená to, že má protistátní myšlení. Konstatování, že jiné církve jsou loajálnější, není přesné.

Mají tytéž námitky jako my, ale mlčí.”[36]

V neposlední řadě také zaznívala prohlášení na podporu pozitivního postoje synodní rady. Odkaz na (sice) několik nonkonformních členů, „ale mnoho prostých bratří a sester, kteří jsou pilíři společnosti v továrnách i na vesnici“, upozorňoval na výraznou nereprezentativnost kritických hlasů.[37] Vysvětloval se ražený prosocialistický postoj. Horizonatalizací teologie se ztrácí „poslední kritérium pravdy. Pak je těžké vysvětlit dnešním studentům momenty, z nichž jsme my před patnácti lety rozhodli pro socialismus proti kapitalismu. Kritice se neuzavíráme, ale více se bojíme té, která by mohla přijít až na samém konci a obvinila nás z naší nevěrnosti.”[38] Anebo se jednoduše volalo po pragmatickém postoji – „buďme realisty a konejme, co se za daných poměrů konat dá.“[39]

Závěr

Podíváme-li se na synody ČCE z let 1975–1989 z hlediska jejich obsahu a průběhu, vystoupí z řady osmi synodů následující. Synod konaný v roce 1977 ztělesňuje dokončení normalizace ČCE, kdy začíná fungovat institut iniciativní disciplinace bez zásahu státních orgánů. Postihy nonkonformních ze strany církevního vedení však synod vzal pouze na vědomí, což je v podmínkách komunistické diktatury nutno číst jako nesouhlas. O šest let později proběhl asi nejvíce sebedisciplinační synod – projednával hned čtyři řády, došlo k dalšímu propadu počtu návrhů i usnesení a „domácí vyřizování problémů“ pozitivně kvituje i SPVC.

Poslední dva synody jsou dokladem nástupu uvolňování a růstu sebevědomí evangelíků. Při volbě SR v roce 1987 se synodálové nenechají, na rozdíl od situace před osmnácti lety, odradit chybějícím souhlasem. A synod v přelomovém roce 1989 pak už je jedním z řady dokladů, jak se stanoviska radikalizovala ze dne na den.

Aktivita církve operacionalizovaná jako počet návrhů na synod vrcholí na prvním a posledních dvou synodech. Uvedené platí i pro vývoj poměru návrhů požadujících zvětšení prostoru pro působení ČCE – ať už na vnitrocírkevní půdě (práce s dětmi a mládeží, vydávání náboženské literatury, omezování mobility duchovních) či ve společnosti (demokratizace, ekologická problematika, sociální práce církve).

Aktivními zásahy SPVC, církevních tajemníků i Státní bezpečností se orgány komunistické diktatury snažily docílit žádoucího chování ČCE, přičemž administrativní řízení oficiálních orgánů metodou cukru a biče bylo v případě synodů v prosazování cílů úspěšnější. Zatímco dozor nad synody byl pro jejich průběh a účastníky limitující, ale mohli se s ním různým způsobem vyrovnat, řízení synodů orgány církevní politiky bylo o poznání problematičtější. Předně proto, že pro naprostou většinu synodálů probíhalo ve skrytosti. Reálné mantinely činnosti církve znal pouze evangelický establishment, který řadové duchovní (natož evangelíky) neinformoval.

V případě synodů je také důležité zohlednit, co toto celocírkevní jednání pro jednotlivé orgány znamenalo. Zatímco pro SPVC synod představuje ústřední bod pracovní náplně, takže se pravidelně objevuje v plánech práce a vznikají k němu rozsáhlé materiály, pro církevní tajemníky spíše znamená nové (v dvouleté lhůtě se objevující) povinnosti. Analogicky je to potom se Státní bezpečností a ústředím KSČ, když prvně jmenovaný synody vnímá stejně jako SPVC a ústředí KSČ se vnímáním blíží spíše církevním tajemníkům.

Zpočátku kritický postoj ke komunistické diktatuře se v důsledku sílícího tlaku státních orgánů a dobové nehybnosti postupně mění po polovině 70. let v prosocialitický. Zatímco ostatní materiály následně přecházejí k neutrálnímu postoji, SR jako jediná dále razí verbalizaci prosocialistického postoje. Přičítat to pouze větší míře nátlaku by patrně bylo zjednodušením. Vystupování jejích členů totiž vede k domněnce o jistých sympatiích k danému zřízení. Po polovině 80. let všechny synodní texty přecházejí k neutrálnímu až kritickému postoji, který umocňují události z 17. 11. 1989.

I v této situaci ale čelní představitelé církve chladí hlasy volající po odstoupení vlády.

[1] Evangelickým establishmentem myslím synodní radu, seniorátní představitele a další evangelíky v různých církevních funkcích.

[2] Blíže k nonkonformnímu proudu srv. např. Cesta církve I, VIII a IX.

[3] Ústřední archiv ČCE (ÚA ČCE), Synodní rada ČCE (SR ČCE), XXI. synod 1979, Zápis o 3. zasedání XXI. synodu, s. 3 (projednání Řádu pastýřské péče, služby a kázně).

[4] Výbušné proto, že text vznikl již v roce 1970, kdy byl v ČCE stále ještě silně zastoupen proud požadující veřejnou angažovanost církve. Následné texty tak pozici ČCE přirozeně korigovaly.

[5] Zákon a doprovodná vládní nařízení č. 218 až 223/1949 Sb. V případě ČCE šlo o nařízení č.

[6] /1949 Sb.

[7] § 23 a 24 vládního nařízení č. 221/1949 Sb.

[8] K tomu srv. právní předpisy č. 217 až 223/1949 Sb. vymezující působnost národních výborů a tzv. kompetenční zákon č. 2/1969 Sb. (§ 8 odst. 2), který stanovil, že Sekretariát pro věcí církevní „působí jako ústřední orgán státní správy ve věcech církví a náboženských společností“ a zřizuje se v rámci ministerstva kultury.

[9] Ať už byl faktem, že o zásahu neexistoval písemný doklad, nebo tím, že se „jen“ nedochoval.

[10] Dostupné jsou pouze oficiální záznamy ze zasedání předsednictva, sekretariátu a ÚV KSČ, kde se problematika ČCE prakticky neobjevuje.

[11] TRUSINA, Šimon. Příslušník kontrarozvědky do vedení Sekretariátu pro věci církevní. In: Sborník Archivu bezpečnostních složek 13/2015, s. 197–212.

[12] DINUŠ, Peter. Českobratrská církev evangelická v agenturním rozpracování StB, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu 2004, s. 41.

[13] K tomu srv. MORÉE, Peter. Jak ČCE nabyla ducha svobody a jak o něj přišla. In: Cesta církve I, ČCE 2009, s. 29 – 49.

[14] Konkrétně šlo o Miroslava Brože a Jiřího Rumla. Srv. Národní archiv (NA), SPVC, karton 205.

[15] NA, SPVC, karton 207, Zpráva o průběhu a výsledcích XXIII. synodu ČCE, s. 1–3.

[16] ÚA ČCE, nezpracovaný materiál, dodatky k f. SR ČCE, agenda ved. taj. Brože, kr. 70, Zpráva o telefonátech p. referenta SPVC dr. Karla Haise 10. listopadu 1987.

[17] Tamtéž, agenda syn.kur. Lešikara, 4.13, Záznam o jednání s referentem SVC vlády ČSR p. JUDr.

Haisem na SR dne 3. 11. 1987.

[18] ÚA ČCE, nezpracovaný materiál, dodatky k f. SR ČCE, agenda ved. taj. Brože, kr. 70.

[19] ÚA ČCE, SR ČCE, XXVI. synod (1. zasedání), Zápis z rozhovoru SR s poslanci 26. synodu, s. 1.

[20] Konkrétně pro období 1969–1971 srv. TRUSINA, Šimon. Sledování a manipulace synodů ČCE státními orgány v letech 1969–1973. Cesta církve VIII, ČCE 2017, s. 7–9.

[21] ÚA ČCE, SR ČCE, XVIII. synod, Poslání církve v přítomnosti, s. 6–8.

[22] Tamtéž, XX. synod, Lid Kristův a jeho cesta, s. 14.

[23] Tamtéž, Zpráva SR pro XX. synod, s. 2.

[24] Vyčítala jim vlastní pojetí víry, ostrý postup proti vlastní církvi, neúměrné požadavky, nerespektování specifického pojetí církevní práce, nekázeň, oddělování a solitérní postup bez ohledu na důsledky pro zbytek církve. Tamtéž, s. 4–5.

[25] V případě synodu z roku 1973 byl kladný poměr doplněn odvážným: „Nezavírejme přitom oči ani před jevy znepokojujícími.“ Jejich řešení ale mělo příslušet pouze pověřeným představitelům ČCE.

Tamtéž, XVIII. synod, Závěrečné usnesení XVIII. synodu, přijaté dne 28. dubna 1973, s. 2.

[26] Tamtéž, XIX. synod, Pozdrav XIX. synodu sborům, s. 2.

[27] Tamtéž, XX. synod, Poselství XX. synodu sborům, s. 1.

[28] Mj. právě tehdy se upevnily styky se zemskou evangelickou církví v Bádensku (tiskla ČCE nový Evangelický zpěvník). Další cesty vedly do Německa (východního i západního), Velké Británie, Švýcarska, USA.

[29] ÚA ČCE, SR ČCE, XXI. synod, Zpráva SR, s. 4–5.

[30] Tamtéž, XXIV. synod, Zápis o 1. zasedání 24. synodu, s. 7 – 8 (projednání Zprávy SR).

[31] Tamtéž, XVIII. synod, IV. zasedání 18. synodu, s. 2 (Rozprava k tisku „Poslání církve v přítomnosti).

[32] Tamtéž, XIX. synod, Zápis o druhém zasedání XIX. synodu, s. 2 (Rozprava).

[33] Tamtéž, XXII. synod, Zápis z 1. zasedání, s. 4 (Rozprava ke zprávě SR).

[34] Tamtéž, XXIV. synod, Zápis o druhém zasedání, s. 1 (projednání Zprávy SR).

[35] Tamtéž, XVII. synod, Zpráva o XVII. synodu, s. 14 (Diskuse k elaborátu Církev – společnost - stát). 35Tamtéž, XVIII. synod, IV. zasedání 18. synodu, s. 3 (Rozprava k tisku „Poslání církve v Přítomnosti).

[36] Tamtéž, XIX. synod, Zápis o druhém zasedání, s. 4 (rozprava ke zprávě SR).

[37] Tamtéž, XVIII. synod, Zápis 5. zasedání XVIII. synodu, s. 2 (rozprava k poselství).

[38] Tamtéž, XIX. synod, Zápis o druhém zasedání, s. 3 (rozprava ke zprávě SR).

[39] Tamtéž, XXII. synod, Zápis ze 4. zasedání, s. 1 (rozprava k materiálu o misii).