ČCE – vztahy mezinárodně ekumenické

Domácí ekumena

Ekumenická praxe a postoj k ekumenismu po 2. světové válce byly silně poznamenány zkušenostmi pod nacistickou okupací. Část elity z různých církví byla uvězněna v koncentračních táborech jako Dachau. Známý je případ starozákoníka Miloše Biče, který se v Dachau seznámil s katolickým biblistou a pozdějším děkanem katolické teologické fakulty Janem Merellem a pozdějším arcibiskupem Josefem Beranem. Nevedli jen rozhovory o církevních a teologických otázkách, ale také organizovali spolu přednášky o biblistice pro spoluvězně. Podle něj důsledek společné zkušenosti pronásledování byl to, že se prolomily bariéry mezi evangelíky a katolíky.[1]

Velké shromáždění bezmála všech křesťanských církví, které se konalo na začátku února 1948 na pražském Slovanském ostrově, nejspíše čerpalo z těchto změn. Událost, inspirovaná z obdobných změn v Evropě (v tomto případě Holandsko), se odehrála na pozadí začínající studené války a měla proto jasně politický náboj. Hlavní organizátor byl evangelický teolog František Bednář. Představitelé církve na konci konference podepsali Výzvu československých křesťanských církví k míru ve světě, ve které přiznali, že i křesťanstvo nese vinu za konflikty ve světě, ale jeho posláním je a má být podpora míru ve světě.[2]

Nadšení ze sblížení z předchozích těžkých let se nepodařilo přenést do práce na jiných ekumenických strukturách. První pokusy v poválečném období o nové uspořádání těchto struktur souvisely s největší změnou na poli církevního života od 20. let 20. století. Zánik Německé evangelické církve (NEC) v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vyvolal soupeření o majetek mezi ČCE a Církví československou (CČS). Jelikož CČS nebyla členkou Svazu evangelických církví, založeného v roce 1927, ani Kostnické jednoty z roku 1905,  hrozila jí izolace. Přišla už v létě 1945 proto s návrhem k založení Rady nekatolických církví, která by měla koordinovat i záležitost s majetkem po NEC. Synodní rada ČCE iniciativu odmítla, protože se obávala, že by ji v ní větší CČS mohla přehlasovat.[3]  

Proto ČCE zůstávala až do vzniku Ekumenické rady církví v Československé republice v roce 1955 ve zmíněném Svazu. Ten dokázal ale proměnit své tradiční výhrady ke katolicismu, když v únoru 1948 vyzval prezidenta republiky, aby prosadil demokratické řešení politické krize.[4] Průlomový charakter únorové krize, která nakonec vedla k monopolnímu postavení KSČ v politickém systému ČSR, odstranil i některé doposud nepřekonatelné bariéry. Svaz se otevřeně hlásil k pastýřskému listu římskokatolického arcibiskupa Josefa Berana, v němž se de facto vyslovil proti předání moci KSČ.

Po roce 1948 se domácí ekumena na oficiální úrovni omezovala na občasné tzv. mírové manifestace na podporu režimu. Jedna z největších se konala v Luhačovicích v červenci 1950, kdy se skoro všechny československé církve (a několik duchovních z Rakouska, Velké Británie a Austrálie) zúčastnily dvoudenní konference, jejíž hlavní náplní bylo ukázat, že českoslovenští křesťané stojí za komunistickou vládou v jejím úsilí o mezinárodní mír (ovšem na půdorysu sovětských představ).[5] Luhačovická konference ovšem nevedla k ustanovení stálé ekumenické struktury, jak si komunistický režim představoval. V druhé polovině 50. let vznikly proto mezi nekatolickými církvemi dvě organizace, které z hlediska režimu měly být nástrojem k uskutečnění církevní politiky: Ekumenická rada církví v Československé republiky (1955) a Křesťanská mírová konference (1958).

Z Ekumenické rady církví se nakonec stal spíše organizační a koordinační orgán. Tak se na ni aspoň dívalo vedení ČCE, které si občas stěžovalo na formálnost spolupráce, která nezahrnuje teologické rozhovory.[6] Počáteční plány ke sloučení některých sdružených církví, které zřejmě navázaly na poválečnou představu ČCE o jedné evangelické církvi, byly rychle zapomenuté. Je otázka, zdali to mohlo být jinak v organizaci, která byla pod dozorem, jestli plní své politické zadání. V jediném okamžiku, kdy dozor oslábl, se totiž ERC výrazně zaktivovala. V roce 1968 zřídila deset odborů, které měly rozvíjet a prohloubit ekumenickou spolupráci v různých oblastech církevní činnosti. Vznikly i místní ekumenické rady, ve kterých byla v několika případech zastoupena i římskokatolická církev.[7] Intenzivnější spolupráce připravila cestu k společným prohlášením, které církve vydaly po vpádu vojsk Varšavské smlouvy na podporu reformního procesu. Po zahájení normalizace církevní politiky tyto aktivity ovšem utichly a v důsledku federalizace Československa se ERC rozdělila na českou a slovenskou část.

Nejvýznamnější čin na poli domácí ekumeny v období normalizace byl nepochybně Český ekumenický překlad bible.[8] Práce, které pod vedením novozákoníka J. B. Součka začaly spíše experimentálně v roce 1961, postupně se však rozšiřovaly a prohlubovaly. Původní záměr revidovat kralický překlad byl rychle opuštěn, do komise se přidali i katoličtí kolegové a hlavně svou činnost zahájila také komise pro Starý zákon pod vedením Miloše Biče. Organizačně proběhla činnost obou komisí především pod ČCE a Komenského fakultou, a finální vydání v roce 1979 bylo financováno Zemskou evangelickou církví Bádenska. V komisích ale pracovala pestrá skupina představitelů z různých církví, kteří se mj. výrazně lišili ve svých postojích ke komunistickému režimu. Na svých pravidelných schůzkách rozebírali překladatelé práce, které postupně vznikaly. Bylo zapotřebí doladit základní pravidla překládání, písemný tvar stálých výrazů a jmen atd. I liturgická užívání, které se v římskokatolické a evangelické tradici se liší, bylo nutné zohlednit. Práce na překladu lze proto považovat za plod ekumenických vztahů mezi evangelíky, členy CČS a katolíky na různých úrovních.  

Někteří členové překladatelských komisí byli také aktivní v jiné platformě, která představovala další důležitý kamínek ve vztahu mezi evangelíky a katolíky. Iniciativa známá jako jirchářské čtvrtky se nezabývala jen organizační nebo koordinační prácí, ale fungovala jako místo setkávání a rozhovorů o teologických, církevních a společenských tématech. To, co ekumenická rada církví nedokázala poskytnout, nabízely Jircháře.

Od konce 50. let 20. století se konaly v Husově bohosloveckém semináři v Jirchářích se souhlasem státních orgánů pravidelně přednášky se širokým záběrem témat. Od roku 1963 se řady návštěvníků významně rozšířily o římskokatolické laiky a duchovní (např. Jan Sokol, Jiří Němec, Václav Frei).[9] Setkávání také navázala na seminární večery, které se minimálně od roku 1957 konala v bytě J. L. Hromádky v Moravské ulici v Praze. Už od začátku svého působení na evangelické fakultě v roce 1920 měl Hromádka ve zvyku zvát si studenty a kolegy domů na rozhovory o aktuálních tématech. Jirchářské ekumenické semináře dostaly institucionálnější ráz tím, že nejen státní úřady dozorující církve je povolily, ale i nejvyšší představitel římskokatolické církve, apoštolský administrátor František Tomášek, byl konzultován vedením seminářů a vyjadřoval svou podporu. O semináře se začala zajímat i Státní bezpečnost, která měla velké výhrady k této ekumenické iniciativě vzniklé zezdola, obzvlášť když se rozšířila do několika jiných měst. Zejména jí vadilo, že v seminářích docházelo k setkání mezi křesťanskými intelektuály a marxistickými filozofy. Státní orgány proto uložily organizátorům různá omezení, ale pražská setkání nezakázaly. I když se Jircháře pak staly známými především kvůli dialogu mezi křesťany a marxisty (Milan Machovec, Jaroslav Hranička, Ladislav Prokůpek a další), jejich přínos pro ekumenické uvolnění mezi evangelíky a katolíky by neměl být podceněn. Už jen to, že v roce 1965 byl pozván evangelický teolog J. L. Hromádka k návštěvě zasedání 2. Vatikánského koncilu, ukazuje, jak se otevíraly dveře. Hromádka se v Římě setkal s arcibiskupem Beranem a s dalšími hodnostáři římskokatolické církve.

Proměna, kterou v šedesátých letech 20. století prochází ve vztahu ke společnosti a ve vztahu k sobě navzájem církve v celé Evropě, dostala v ČCE konkrétní podobu v „Provolání ke křesťanským církvím“. V něm vyzývá XVI. synod ČCE roku 1969 domácí církve k prohloubení spolupráce a s výhledem ke společnému stolu večeře Páně. Platformou k tomu má být Ekumenická rada církví, která ovšem musí projít „vnitřní obnovou“.[10] S římskokatolickou církví se na začátku 70. let konaly rozhovory o dlouhodobě citlivém bodě pro menšinovou církev, o smíšených sňatcích. ČCE si slibuje, že změna postoje Vatikánu v této otázce by mohla otevřít cestu k nové úpravě stávající situace.[11] V 80. letech jednala pověřené komise SR s komisí ŘKC o možnosti ekumenických svateb za účasti kazatelů obou církví. Synodní rada vyjadřovala vděčnost za otevřenost z katolické strany, ale konkrétní dohody nebyly uzavřeny.[12]

Ve vztahu k nekatolickým církvím došlo v 80. letech k hlubšímu vzájemnému uznání, které je obsažené v uznávání svátostí a ordinace duchovních. Synod ČCE činil již v roce 1956 první krok k tzv. interkomunii. Otevírá společný stůl Páně ostatním evangelickým církvím „vyznávajícím Ježíše Krista za svého Pána a Spasitele“.[13] Při společných oslavách výročí vydání České konfese v roce 1975 vyjádřily církve ve společném prohlášení odhodlání na základě své „bratrské sounáležitosti“ k dalším krokům. „Stůl Páně je viditelným znamením neviditelné Jednoty Kristova lidu, ke které se přiznáváme.“[14] Širšímu přijetí tohoto pozvání se ovšem může na straně druhých církví dostat až v osmdesátých letech v jednání o leuenberské konvergence. V letech 1986 a 1987 se komise s představiteli dalších protestantských církví – Jednotou bratrskou, Evangelickou církví metodistickou, Církví bratrskou, Bratrská jednota baptistů na výzvu k rozhovoru nereagovala – a jednala o vzájemném uznávání křtu, večeře Páně a ordinace. Ve všech bodech našli shodu, ačkoli se v něm zdůraznilo, že u ordinace a večeře Páně je třeba respektovat určitá konfesijní specifika.

Důležitý rozměr ekumenické spolupráce se odehrává především na sborové nebo až osobní úrovni.[15] Duchovní z různých církví se potkávali na vojně ve speciálním oddílu pro politicky nespolehlivé osoby. Tak jako za války, měla tato zkušenosti transformační důsledky pro jejich pohled na druhého a pro pozdější spolupráci.[16] Evangelíci mezi sebou a také spolu s katolíky si navzájem pomáhali na místě při potřebných pracích ve sboru či farnosti. Budoucí faráři z různých církví spolu studovali na pražské fakultě. 

Po pádu komunistického režimu se tato místní ekumena v mnohých případech prohloubila. Společné bohoslužby a jiné aktivity, setkání farářů nebo i společné oslavy církevních výročí – věci, které státní dozor do roku 1989 povolil jen minimálně – se staly postupně běžnou součástí sborového života. Jako vhodný nástroj se k tomu ukázala Křesťanská akademie, původně iniciativa z katolické strany. Na jejích přednáškách a besedách se začali organizačně podílet členové místního evangelického sboru.

Ekumena na celocírkevní úrovni dostala po roce 1989 novou náplň.[17] V nových, demokratických podmínkách se transformoval vztah mezi státem a církvemi od dozoru s cílem omezovat prostor pro církve ve společnosti do vztahu, kdy stát respektuje církve jako přirozenou a legitimní součást společnosti. Tato proměna vyžadovala od ekumenických organizací jako ERC roli koordinátorky členských církví pro jednání se státem nebo s veřejnoprávními institucemi. Církve vstupovaly do veřejného prostoru, začaly působit ve sdělovacích prostředcích, ve vězení a v armádě. Ve všech případech bylo zapotřebí domluvit se s ekumenickými partnery na mantinelech a parametrech této práce.

Ve dvou oblastech dosáhla spolupráce mezi českými církvemi obzvlášť hmatatelných výsledků. Od začátku 90. let začaly církve počítat s tím, že dojde k odluce státu od církví. Tím by církve přišly o státní dotace na platy duchovních. Církve své různé představy o financování mj. diskutovaly na půdě ERC a společně jednaly se státem. V případě novelizace zákona o církvích a náboženských společnostech v roce 2002, který mj. vymezil kritéria pro eventuální finanční vyrovnání se státem, byly církve spoluečně pozvány do legislativního procesu.

I v rámci jednání o zákoně o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi se ukázalo, že církve umějí dobře spolupracovat. Nekatolické církve přejaly stanovisko římskokatolické církve, že ukončení financování církví státem má být podmíněno navrácením zestátněného majetku. Římskokatolická církev, které coby většinové církvi mělo být navráceno nejvíce majetku, přistoupila na řešení, ve kterém by i menší církve dostaly dostatečný finanční základ do budoucna.

Přes velký spor, který zákon o církevní restituci vyvolal, patří tato epizoda ve spolupráci mezi církvemi k nejvýznamnějším událostem na půdě domácí ekumeny od 19. století. Církve se dokázaly domluvit na podobě budoucího vztahu se státem a zajistit si tak základ pro svou existenci v moderní společnosti.

Vztah k římskokatolické církvi po roce 1989

Evangelíci se po roce 1989 stavěli k římskokatolické církvi ambivalentně. Byli vděčni za otevřenost, která byla větší než kdykoliv v novodobých českých dějinách, a  vděčili za změnu ke klíčové postavě českých náboženských dějin. Zároveň reagovali alergicky, když v důsledku některých pozic z římskokatolické strany pociťovali svou menšinovost. První postoj souvisel s debatou o Janu Husovi, druhý s polemikou o Janu Sarkandrovi.

Impuls k ekumenické debatě o Janu Husovi přišel od papeže Jana Pavla II. během jeho první návštěvy v Praze roku 1990. Jeho výzva znovu promyslet Husův život a dílo navázala na dlouhou tradici od 19. století, že by měla být odvolána exkomunikace pražského reformátora.[18] V případě Jana Pavla II. hraje roli i to, že během své akademické dráhy a posléze ve funkci krakovského arcibiskupa se opakovaně s osudem Jana Husa potkal. Komise, které v roci 1993 česká biskupská konference svěřila úkol prozkoumat problematiku kolem odsouzení Jana Husa, měla také členy z evangelického prostředí. Ze strany ČCE byla iniciativa papeže vnímána velmi pozitivně[19], protože mnozí očekávali, že římskokatolická církev případnou Husovou rehabilitací přijme evangelický výklad českých dějin.

Tuto naději narušilo především svatořečení Jana Sarkandra v roce 1995. Už dříve zaznívaly varovné hlasy některých evangelíků, že katolický tábor se snaží o revizi českých dějin. „Mám dojem, že se schyluje k dalšímu duchovnímu zápolení o smysl českých dějin právě v této době, kdy se dá o všem svobodně mluvit a psát. Je otázka, zda jsme na to dostatečně připraveni“, říkal Jan Čapek už v roce 1991.[20] V pohledu řadového evangelíka nebylo možné přijmout jak Jana Husa a českou reformaci jako součást katolických dějin a zároveň kanonizovat Jana Sarkandra a tím nadále trvat na pozitivním pohledu na rekatolizaci po Bílé hoře.

 

Na evangelické straně vládla obava, že veřejnost tím, že reaguje čím dál víc po drážděně na okázalé aktivity římskokatolické církve, odmítne křesťanství jako takové, včetně jeho evangelické verze. Není totiž schopna rozlišit mezi malou, skromnou evangelickou menšinou a římskokatolickou většinou, která se dere o vliv a majetek. Štěpán Hájek volal evangelíky k distancování se od katolíků: „Český evangelík by neměl mlčet a měl by jasně vyjádřit svůj odlišný názor: Věříme, že pravda je v Kristu Ježíši, a podle našeho mínění římskokatolická  církev mnohým tuto pravdu zatemňuje.“[21] Evangelická církev má aktivně nabídnout jasnou alternativu k pojetí křesťanství a církevního společenství z katolické strany.

Vedení ČCE ovládlo jisté zoufalství, když bylo jasné, že ke svatořečení Sarkandra dojde bez ohledu na protesty z protestantské strany. Synodní senior Pavel Smetana napsal několik emotivních dopisů řimskokatolickým představitelům v České republice i ve Vatikánu. Odmítl se sejít s papežem, který přijel Sarkandra vyhlásit za světce. Smetana vyjádřil silný nesouhlas s plánovanou účastí Václava Havla coby hlavy státu na návštěvě papeže. „Kanonizace Jana Sarkandra, který se přímo podílel na represivních metodách proti svým bližním, vyvolává řadu otázek o upřímnosti ekumenických snah římskokatolické církve. Jistě víte, vážený pane prezidente, jak velice mi záleží na tom, aby mezi křesťanskými církvemi docházelo k hlubšímu porozumění a vzájemnému usmíření. Oprávněně se obávám, že slavnostní kanonizace J. Sarkandra, nyní ještě podepřená Vaší autoritou, rozpoutá nové emoce v našem národě, a to nejen mezi oběma křesťanskými tradicemi.“[22]

Nakonec byly škody na ekumenických vztazích omezené a povrchní. Obě strany se snažily celou epizodu uzavřít a zapomenout, což bylo o to snazší, že rehabilitace Husa měla konkrétní obrysy. V sekularizované společnosti si evangelíci a katolíci už nemohli dovolit být v dlouhodobém konfliktu. Společné úsilí dosáhlo završení těsně před zahájení jubilejního roku 2000, kdy papež veřejně vyjádřil své politování nad upálením Jana Husa. Je třeba konstatovat, že to nebyla plná rehabilitace, protože tomu konzervativní představitelé Vatikánu zabránili. Vatikán uznal, že Husovy snahy o reformu církve byly ryzí a opravdové, ale neřekl, jestli byly také pravdivé. Nicméně nejvyšší domácí církevní představitelé viděli událost jako smíření a možnost „odložit všechny naše vzájemné předsudky a výčitky a radovat se ze zhojení starých ran a pádu zdi, které nás tak dlouho oddělovaly.“[23] Volali k sepsání ekumenické učebnice církevních dějin v českých zemích.

Očekávání, že oslava 600. výročí upálení Mistra Jana Husa v roce 2015 bude společná i s římskokatolickou církví, se ale nenaplnilo. Církev sice poslala svého emeritního arcibiskupa Miloslava Vlka jako emisara do různých veřejných debat a aktivit, ale jako celek se nepodílela na oslavách. Jejich organizace proběhla ve spolupráci mezi ČCE a CČSH. Od roku 2012 chybělo evangelické a katolické církvi společné téma, které by mohly vyřešit ve spolupráci. Také jasné rozdíly v některých důležitých společenských a politických otázkách mezi vedením ČCE a arcibiskupem Dukou vedly k jistému ochlazení ve vztazích mezi oběma církvemi. Společná komise pro české církevní dějiny 17. století, která působí od roku 2017, by mohla přinést novou dynamiku.

Mezinárodní ekumena

Mezinárodní ekumenické organizace mají v evangelických kruzích spíše spornou pověst. Týká se to především Křesťanské mírové konference (KMK) a Světové rady církví (SRC) a souvisí to s tím, jak tyto organizace postupovaly za studené války. Přitom byla a je mezinárodní ekumena pro malou evangelickou církev klíčová. Od 20. let 20. století umožnila českým evangelíkům vyrovnat se s menšinovostí a zažít, že doma mohou být přehlíženi, ale ve světě patří k respektovanému společenství, které ovlivňuje veřejné dění. ČCE se aktivně podílela na práci předchůdce pozdější SRC. Obzvlášť významné byly pro ni aktivity YMCy, která zprostředkovala předválečné mladé generaci kontakt s anglosaskými protestantskými zeměmi.

Po druhé světové válce navázaly mezinárodní ekumenické aktivity na činnost z 30. let v podobě návštěv, konferencí a studijních pobytů a pomohly takto odstranit izolaci českých evangelíků. Odehrál se ovšem také první střet mezi ČCE a SRC (která už fungovala, ale byla formálně založená teprve roku 1948). SRC kritizovala Československo za vysídlení sudetských Němců, obzvlášť za způsob provedení. V situaci, kdy v Československu se kritika vyhnání rovnala politická nespolehlivost, byla ČCE nucena se distancovat od SRC a hájit i samotný průběh vysídlení.

Podíl ČCE na zakládajícím valném shromáždění v Amsterdamu v roce 1948 potvrdil význam českých evangelíků pro mezinárodní organizace.[24] Jeden z hlavních projevů přinesl Josef L. Hromádka, který roku 1939 sám unikl zatčení Gestapem díky SRC. Jeho řeč na jednu stranu potvrdila další rozměr doby, tj. nastupující studenou válku, kdy na rozdíl od většiny amerických a západoevropských delegátů volal k pozitivnímu postoji k Sovětskému svazu a jeho přítomnosti ve východní Evropě, jelikož představuje podle něj alternativu ke zkrachovanému liberálnímu Západu. Zároveň ve svém proslovu ale podtrhl, že ČCE byla dobře zakotvená do mezinárodní ekumeny. Jako představitel ČCE se Hromádka stal členem exekutivního výboru SRC a snažil se zmírnit kritický postoj SRC ke komunistickým zemím.

O to složitější byla zkušenost ČCE po nástupu komunistické diktatury v Československu, protože režim ji odstřihl od mezinárodní ekumeny. Trvalo to do roku 1954, než se tato situace změnila.[25] Změna přišla ze strany státních orgánů, které tvrdý kurz transformovaly do otevřenější politiky za podmínky, že církve budou režim v mezinárodních organizacích obhajovat. ČCE na takovou spolupráci přistoupila. Synod v roce 1953 vydal poselství pro partnery z mezinárodní ekumeny, ve kterém tvrdil, že církve pod komunistickou vládou byly vysvobozené od konstantinského propletení církve a moci. Delegace československých církví na druhém valném shromáždění v americ kém Evanstonu pak úspěšně zabránila tomu, že by SRC obvinila komunistický blok z porušování náboženské svobody.

Okamžitý důsledek těchto změn byl, že do Prahy začali jezdit teologové ze západní Evropy a studenti fakulty mohli na kratší pobyt do západoněmeckého Bonnu. ČCE mohla opět navázat bilaterální styky s Německou evangelickou církví. Založení Ekumenické rady církví a Ekumenického institutu potvrdilo, že nekatolické církve dostaly o něco větší prostor. Vznik Křesťanské mírové konference v roce 1958 byl další výplod této politiky.[26] Pokusy J. L. Hromádky, podporovaného režimem, víc ovlivnit a pozměnit postoje SRC, ztroskotaly. SRC odmítla návrhy Hromádky, aby navázala spolupráci se Světovou radou míru. V roce 1956 Hromádka velmi narazil u západoevropských církví, když obhájil potlačení maďarského povstání Rudou armádou. Sice byl za to roku 1958 odměněn Leninovou cenou míru, ale mezinárodně se spíše nacházel – a s ním ČCE – v izolaci. KMK měla být odpovědí na tuto situaci tím, že sdružuje obdobně smýšlejících teology a církevní představitele z Východu i ze Západu, a později čím dál víc i z tzv. třetího světa. Platforma, která stála pod přísným dozorem státních orgánů z celého východního bloku, nechtěla být alternativou k SRC, ale především lobby pro politickou linii československých církví v mezinárodní ekumeně. Velké konference KMK, Všekřesťanská mírová shromáždění, se zpravidla konala krátce před valnými shromážděními SRC ve snaze nastolit témata a ovlivnit debatu o nich.

Pro sbory a pro jednotlivce měla KMK velký význam. Budoucí faráři se mohli na akcích KMK seznámit s velkými jmény jako Hans Joachim Iwand, Heinrich Vogel, už zmíněný Martin Niemöller, Werner Schmauch atd. Účastníci Všekřesťanských mírových shromáždění z Afriky a Asie navštěvovali sbory. Na fakultě studovali studenti ze západoevropských a afrických zemí, jejichž pobyt byl často organizován přes KMK (některé šly také přes bilaterální církevní kontakty). Podobné zkušenosti navázaly na základní rys českobratrského evangelíka, že sice je v nepatrné menšině, ale je součástí důležitého společenství ve světě. Největší rozmach návštěv, studijních pobytů a poznávacích cest se konal v 60. letech 20. století, kdy řada farářů vycestovala a rozšířila svůj obzor (např. Zdeněk Soušek, Milan Balabán, Josef Veselý, Jan Čapek, Jiří Doležal, Jan Keller). V roce 1966 navštívil farář Alfred Kocáb poprvé Taizé. Jeho krátký pobyt představuje začátek kontaktů komunity v Taizé s křesťany z komunistického Československa, které později ovlivňovaly a inspirovaly různé skupiny v ŘKC a v nekatolických církvích.

V důsledku zpřísnění církevní politiky od roku 1970 omezovaly státní úřady tyto skokově rozvité zahraniční kontakty. Omezení se týkalo i přijímání darů z ciziny.[27] Teprve koncem 70. let tlak státních úřadů postupně povoloval a zahraniční styky se opět rozmnožovaly.[28] Kromě jednání různých mezinárodních grémií se obnovovaly možnosti studia v cizině a z ciziny, a také zahraniční rekreace. Mezinárodní ekumenická setkání v rámci KMK nebo mimo ni umožňovala také setkání se zahraničními křesťany ve sborech ČCE.[29]

Kontrola oficiálních ekumenických kontaktů ze strany státních úřadů určovala a vymezovala, co zahraniční partneři měli vědět, nebo co se jim nemělo říkat. Synodní rada v tomto cenzurním postupu zřejmě spolupracovala se SPVC, nejspíše ve snaze vyhnout se konfliktu s SPVC. Opovážlivé pak ovšem bylo, když důvěrné informace ze Ženevy nebo z Prahy skončily u státních orgánů. Když v srpnu 1983 napsal farář Jan Dus dopis generálnímu tajemníkovi SRC Phillipu Potterovi s prosbou, aby SRC intervenovala ve prospěch nemocného politického vězně Jana Litomiského, obrátily se ženevské úřady (SRC předal záležitost Konferenci evropských církví) na synodní radu s prosbou o informaci. Dopis byl pak předán SPVC, který pak i určil, jak má znít odpověď. V ní tvrdil tajemník SR Jiří Otter, že synodní rada o všem ví a je v kontaktu s rodinou Litomiského, aby ji podporovala.[30] V roce 1991 poslal synod ČCE na návrh Miloše Rejchrta svým mezinárodním ekumenickým partnerům omluvný dopis. “Litujeme, že jsme v minulosti neinformovali světovou ekumenu pravdivě o poměrech v naší zemi v období diktatury komunistické strany. Zamlčovali jsme mocenskou manipulaci, jejíž jsme byli obětí jako občané i jako církve. Zaváděli jsme tak na scestí mnohé naše bratry a sestry, zvláště ve třetím světě, kteří z naší viny mohli nabýt dojmu, že tzv. reálný socialismus je nosným modelem pro řešení problémů současného světa.“31 Také organizace jako SRC uznávaly, že nedokázaly dostatečně podporovat ty, kteří se za komunistického režimu nacházeli z politických důvodů v izolaci. Proces sebereflexe v ekumenických kruzích byl poněkud pomalý. V druhé polovině 90. let, kdy díky historickému výzkumu vznikal koherentní obraz toho, jak mezinárodní ekumenické organizace kvůli svým vnitřním postupům a mechanismům rozhodování většinou nechaly hlasy z disidentských kruhů nepovšimnuté, přistoupila SRC na rozhovor se zástupci farářů, kteří se dříve ocitli v opozici. V listopadu roku 1999 se tehdejší generální tajemník SRC Konrad Raiser sešel s bývalými evangelickými disidenty.[31] Opatrnost, kterou Raiser v reakci na obvinění ze selhání SRC během studené války prokázal, nemohla vzbudit u českých disidentů důvěru. Vyvolali proto SRC ke změně postoje k situaci na Kubě pod režimem Fidela Castra, která byla podle nich podobná jako v bývalém komunistickém bloku. Místo toho, aby vyjadřovala uznání Castrovi za sociální spravedlnost, kterou údajně prosazoval, by SRC měla podporovat disidenty z církevních kruhů, kteří kubánský režim kritizovali za porušování lidských práv. I synod ČCE se opakovaně připojil k této kritice a vyjadřoval solidaritu s kubánskými křesťany. V rámci ekumenického Kirchentagu v Berlíně v roce 2003 se konala veřejná debata o této otázce, které se zúčastnili Jakub Trojan a Konrad Raiser. V návaz nosti na tyto iniciativy se zformovala v ČCE komise, která měla na starosti kubánskou tematiku a organizovala několik seminářů. Pravidelně se každoročně v březnu koná Den pro Kubu, který chce posílit solidaritu s kubánskými církvemi v jejich zápase o nezávislý prostor.

Význam zapojení do mezinárodních ekumenických organizací se nicméně potvrdil v období transformace, kdy se církev mohla etablovat i společensky. Církev potřebovala vybudovat novou infrastrukturu, nové organizace, rozšířit řady svých pracovníků, připravit je na působení v otevřené společnosti. Právě pro toto základní zakotvení svého místa ve veřejném životě dostala podstatnou pomoc od ekumenických partnerů. Díky tomu mohli pracovníci Diakonie na školení a pracovní pobyty do západoevropských zemí a do České republiky přijížděli nejrůznější experti a lektoři. Partneři ze Švýcarska a Německa jakožto i mezinárodní ekumenické organizace se podíleli na zrealizování nového sídla pro Evangelickou teologickou fakultu.

Také na sborové úrovni se ekumenické kontakty ukázaly důležité pro fungování samotného sboru. Už v 80. letech 20. století někteří partneři financovali přes Tuzex nákup aut pro sborovou práci. Mnoho sborů žádalo o povolení nákupu nebo dovozu stavebního materiálu na rekonstrukci kostela nebo fary. Tisk zpěvníku Nová píseň byl financován a zrealizován soukromou cestou v Holandsku díky dlouholetým kontaktům, které udržovala Hebe Kohlbrugge s českými protestanty. Jejím prostřednictvím a jejího spolupracovníka Henriho Veldhuise přijížděli teologové a filozofové do Prahy a Brna přednášet v bytových seminářích. Dary ze zahraničních církví pomáhaly zlepšovat i tíživou hospodářskou situaci farářských rodin.[32] Do této oblasti patří také kmotrovství farářských dětí organizované Pomocným dílem Švýcarských evangelických církví (HEKS). [33] Vztahy mezi kmotrovskými a kmotřeneckými rodinami posléze v některých případech přerostly v celoživotní přátelství. Přátelství přes hranice také vznikala díky studijním pobytům studentů z ciziny (ze západních zemí, NDR nebo z některých afrických zemí) od 60. let 20. století. Zajímavé je, že takové pobyty svým doporučením často umožňovala platforma KMK.

V 90. letech 20. století se mezinárodní ekumena na sborové úrovni velmi rozšířila. Mnoho sborů ČCE zakládalo přátelství se sborem v cizině a využívalo tyto kontakty k tomu, aby se seznamovalo s církevní situací v zahraničí. Zahraniční přátelé organizovali různé akce, aby podporovali české sbory v jejich transformaci do nových podmínek. Tyto aktivity se postupně utlumily po vstupu České republiky do Evropské unie, zůstávala ale přátelství na osobní úrovni. Základní poznatek, který si udělali čeští evangelíci za 1. republiky, tj. že doma sice patří k nepatrné a přehlížené menšině, ve světě je ale uznávanou součástí významné a vlivné protestantské tradice, ukázal svou platnost i v letech po ukončení studené války.

 

[1] VODIČKOVÁ, Stanislava. Uzavírám vás do svého srdce: Životopis Josefa kardinála Berana. Brno – Praha: CDK – Ústav pro studium totalitních režimů, 2009, str. 106, také Martin Vaňáč, Ekumenické styky v období let 1918–1960. In: Getsemany, léto 2001, https://www.getsemany.cz/ node/301 (září 2018)

[2] SVATOŇ, Robert. Duchovní cesty českého ekumenismu – minulost, přítomnost a perspektivy. Příspěvek k české ekumenické teologii, Olomouc: Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, 2013, str. 116.

[3] ÚA ČCE, SR ČCE, Zápisy ze zasedání SR, sešit 17, zápis ze 17. 7. a 7. 8. 1945.

[4] „Nejpokrokovější církevní pracovník“, str. 67.

[5] Církve v boji za mír: Luhačovice 1950. Praha: Přípravný výbor pro konference křesťanských církví, 1950.

[6] Naposledy ve Zprávě Synodní rady ČCE pro synod 1989.

[7] Synod 1969, Zpráva SS

[8] The Making of the Czech Ecumenical Bible Translation (1961–1979), Shaping a new ecumenical community in times of communist oppression, in: H. de Roest, W. Wischmeyer (ed.), Heiliger Text, Die identitätsbildende Funktion klassischer Texte innerhalb einer Gemeinschaft, Groningen 2007.

[9] MORÉE, P.; PIŠKULA, J. str. 282 násl.

[10] Synod 1969, Provolání ke křesťanským církvím

[11] Synod 1971, Zpráva SR

[12] Synod 1987, Plnění usnesení minulého synodu

[13] Synod 1956, další část.

[14] Synod 1977, Zpráva SS, s. 6/50.

[15] Synod 1985, Zpráva SR, s. 36.

[16] TROJAN, Jakub. S.

[17] KLUBALOVÁ, Jitka. Ekumenická rada církví po roce 1989, 2009 (bakalářská práce na ETF UK).

[18] Viz např. MEČKOVSKÝ, Robert. Katolická církev a moderní bádání o Janu Husovi. In: Sacra, 2005/1, str. 25-44.

[19] ÚA ČCE, 26. synod 1990, tisk 44, str. 115.

[20] Smysl českých dějin, rozhovor s Jan Čapkem, farářem v Liberci (vedl Pavel Keřkovský). In: Protestant, 6/1991, str. 4.

[21] HÁJEK, Štěpán Ve dvojím ohni. In: Protestant, 7/1993, str. 14.

[22] Dopis synodního seniora Pavla Smetany prezidentovi republiky, Václavu Havlovi ze 17. března 1994.

[23] VLK, Miloslav; SMETANA, Pavel.  Společné prohlášení k římskému sympoziu o M. Janu Husovi z 1. ledna 2000. In: Evangelický týdeník Kostnické jiskry, 85, 3/2000, str. 2.

[24] MORÉE, P. – PIŠKULA, J. str. 87 násl.

[25] MORÉE, Peter. Theology in the Struggle for Survival of the Church. Two Theological Statements of Loyalty of Czech Protestants to the Communist Regime, in: Julius Filo (ed.), Christian World Community and the Cold War, International Research Conference in Bratislava, Bratislava:

Evangelical Theological Faculty of the Comenius Faculty in Bratislava, 2012, 297–317.

[26] MORÉE, Peter. Allies Against the Imperial West. Josef L. Hromádka, the Ecumenical Movement and the Internationalization of the Eastern Bloc since the 1950s, in: Katharina Kunter, Annegreth Schilling (Ed.), Globalisierung der Kirchen. Der Ökumenische Rat der Kirchen und die Entdeckung der Dritten Welt in den 1960er und 1970er Jahren, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2014, 167–188.

[27] Synod 1971, různé informace, č. 21.

[28] Synod 1979, zpráva SR č. 22; synod 1981, zpráva SR, tisk 8, str. 9.

[29] Synod 1985, Zpráva SR, s. 36.

[30] NA, SPVC, kr. 204, státní souhlasy, korespondence mezi kanceláří SR (Jiří Otter) a Konferencí evropských církví (Theo Tschuy). 31Synod 1991, zápis, str. 195/96.

[31] Generální tajemník SRC (Raiser) volá po přehodnocení období studené války, in: Protestant 10/1999, str. 15.

[32] Synod 1975, Zpráva SR.

[33] Synod 1969, Informace.