Českobratrská církev evangelická a Státní tajná bezpečnost

1) Komunistická moc u nás letem světem:

Výkonnou a  účinnou „Ozbrojenou pěstí dělnické třídy“ byla u nás tajná policie totalitního režimu (StB) mnohem spíš než lidové milice (LM), které nebyly tajné a zdaleka ne tak profesionální. StB se vyučila u KGB, s níž úzce spolupracovala. Byla přímo řízená Ústředním výborem KSČ, který si ji pěstoval, udržoval a permanentně používal. StB byla početný, nákladný, dobře organizovaný a velice účinný represivní orgán strany s rozsáhlými pravomocemi, především proti vlastním občanům – proti „vnitřnímu nepříteli“. Komunistická strana si začala budovat svého služebníka represe proti demokratické občanské společnosti v Moskvě, ještě před skončením druhé světové války. Pokračovala po osvobození a práci dokončila v kooperaci se stalinskou Všesvazovou komunistickou stranou (bolševiků) VKS(b) po únoru 1948. Tehdy sama uchvátila v dosud (jakž-takž) demokratické Republice československé všechnu moc. Pak neblaze provázela českou a slovenskou společnost od února 1948 až do prosince 1989. Toto období lze snadno periodizovat: 1948–1957 (hovoří se o letech padesátých, letech stalinismu, tvrdých represí a jen velmi pozvolného uvolňování); 1958–1968 (léta pod psa); konec roku 1967, rok 1968 a začátek roku 1969 (tzv. krizová léta); 1969–1989 (léta normalizace); petrifikace nenormálního stavu, z něhož vystupuje rok 1977, rok Charty a Anticharty, aby zas dál pokračovala tuhá represe. Koncem let osmdesátých se začínají hroutit totalitní režimy v Evropě, v zemích okolo nás, dokonce i v SSSR. V listopadu 1989 konečně dochází k převratu i u nás a končí 41 let vlády totality, která počala „komunistickým pučem“ v roce 1948 a skončila „sametovou revolucí“ v roce 1989. Myslím si, že toho sametu bylo zbytečně moc. Ještě před vánocemi roku 1989 volí komunistický parlament prezidentem Václava Havla (to byla jen jedna z mnoha československých absurdit.)

2) Českobratrská církev evangelická (ČCE) letem světem:

Vznikla po první světové válce, v prosinci roku 1918, sloučením obou protestantských církví (Helvetské a Augsburské konfese) povolených Tolerančním patentem Josefa II. z roku 1781. ČCE se přihlásila k těm oběma konfesím, ale hlavně se přihlásila k domácí tradici husitské a českobratrské. Svým demokratickým církevním „zřízením presbyterně synodním“ po únoru 1948, když se ho hodlala dodržovat, církev narážela na nároky totalitního státu. Demokratické a svobodomyslné „myšlení i činění“ uprostřed tupého, ale mocensky vyfutrovaného státního zřízení „lidově demokratického“, později dokonce „socialistického“, to přece vůbec nešlo k sobě.

Bylo to zdrojem všech konfliktů, přetahování slabšího se silným, neustálý zápas, kdy hrubou silou vítězil ten mocensky silný stát. V obecném povědomí je pociťován, rozdíl mezi „padesátými lety“ a „roky normalizace“. Komunistická éra začala poměrně krátce po válce tvrdou represí svého obyvatelstva. Postupně však klesal počet odsouzených a vězněných „nepřátel režimu“, úměrně se zmenšoval počet aktivních odpůrců a rostla i stabilita režimu (před jeho definitivním koncem se tento trend zastavil a nakonec i obrátil). Dřívější, neúspěšné a izolované protirežimní akce byly vystřídány opatrnějšími snahami o prosazování občanských práv: Helsinský proces, ekologické aktivity, neoficiální vzdělávání, dětské a mládežnické oddíly a jiné, spíše skryté nebo pololegální akce.

Také StB změnila taktiku boje proti nepřátelům. Zdánlivě ustoupila od represe k prevenci. „Různá preventivní opatření postihla zejména v druhé půli existence komunistického režimu v Československu statisíce občanů. Postihla je bez soudu, často bez varování, bez možnosti se hájit. Omezila je v jejich občanských právech, způsobila fatální změny jejich životů.“[1]

„Preventivně-profylaktická (rozkladná) a výchovná činnost čs. Kontrarozvědky (StB) v boji s pravicovými a antisocialistickými živly byla jednou z důležitých, náročných a také nejcennějších oblastí práce.4 Inspiraci čerpala podle dobového zvyku ze sovětských zkušeností. Za pozornost stojí zejména formy a metody individuální profylaxe. Tuto činnost podpírá citát mezinárodního teroristy V. I. Lenina: „Nejprve musíme přesvědčit a potom donutit.“5

Odhaduje se, že koncem roku 1989 měla StB 15 až 17 tisíc zaměstnanců. To je v porovnání s východoněmeckou Stasi sedmkrát méně. Na zastrašenou a zdisciplinovanou československou veřejnost to však bohatě stačilo. Rezignaci většiny obyvatel pomáhalo víc než teror zajistit pravidlo „Musíme si pomáhat“, podle kterého drželi pohromadě tajní i uniformovaní policisté (i když se vzájemně moc rádi neměli), milicionáři, aparát strany, armáda, též i církevní tajemníci a další přisluhovači režimu.6 V kategorii agentů (spolupracovníků) jde zhruba o následující počty: nejvíce, jich bylo až 100 tisíc, na přelomu let 1959–1960. Tehdy se měnila politika strany vůči vlastnímu obyvatelstvu. Pro represivní pojetí, kde hrál velkou roli strach, měla menší aparát. Později chtěla kontrolovat společnost pomocí masové agenturní sítě, opět podle sovětského vzoru, ale evidentně to nešlo. Nárůst spolupracovníků stagnoval a posléze padal dolů k pražskému jaru, kdy to skončilo na 15 tisících. Pak to zase šlo pomalu nahoru a končilo to na 30 tisících spolupracovníků v polovině roku 1989.7

Další otřesné počty: v letech 1969 až 1989 provedla StB v ČSSR až 100 tisíc preventivně-výchovných opatření (to znamená 5 tisíc ročně!). Za trestné činy proti republice bylo odsouzeno 4758 osob a za trestný čin opuštění republiky bylo odsouzeno 105 993 osob. Ve srovnání s šedesátými léty jde u prevntivně-výchovných opatření zhruba o pětinásobné zvýšení. Z analytických zpracování StB vyplývá, že do roku 1972 převažovaly případy zakončené návrhem na vyšetřování, od roku 1973 byl trend opačný, převažovaly případy ukončené preventivně-výchovnými opatřeními.8

Mnozí si myslí, jak moc byla ČCE pronásledována. Jenže není to tak docela pravda. Naše církev, na rozdíl od církve římskokatolické nebo některých církví „amerického původu“, zvláště v počátcích, příliš pronásledována nebyla. Po únoru a v roce 1949 bylo prioritou přijmout nové církevní zákony. K tomu ještě J. L. Hromádka nad protestanty, od února 1948 až do své do smrti, držel jakýsi „ochranný deštník“. Jen co se vrátil z USA, měl kolem sebe řadu obdivovatelů, mezi nimi i dost „falešných bratří“, kteří ho jednak pro StB vytěžovali a také StB úkolováni, ho utvrzovali v jeho orientaci „ex oriente lux“. Lze se domnívat, že StB by si netroufla získávat Hromádku jako svého agenta. Kdyby s ním začali o tom jednat, myslím, že by je určitě odmítl.

Spíše by mu takový pokus otevřel oči, aby si uvědomil, že se zde pučem etabloval

č. 5, r. 2017 4Tamtéž.

5LENIN, V. I. Spisy sv. 32, Praha 1955, str. 217;  In: TOMEK, P.  Prevence, profylaxe… 6Rozhovor bývalého ředitele ÚSTR, Pavla Žáčka, Aktuálně cz., Proč stačilo 15 tisíc příslušníků/- article: 612287 7Tamtéž.

8TOMEK, Prokop. Prevence, profilaxe a výchova v pojetí StB, str. 155–181; Sborník ABS MV ČR č.5, r. 2017

nepřijatelný režim, který nestojí o dialog, se kterým nelze nijak spolupracovat, ani ho propagovat, nýbrž že je mu třeba odpírat.  Místo toho děkan J. L. Hromádka, který válku prožil v Americe, byl sice vzdělaný systematik, ale také „zbožný vizionář“, který se zmýlil v propasti, přes niž se rozhodl podniknout odvážný skok víry. Zmýlil se, neboť ho uhranul dunivý chod jiné historie, nežli tichých dějin spásy. Dopadl proto do bláta, z něhož hledal východisko v odhadech historických obratů – a mezitím se nechal zneškodnit Leninovou cenou…[2]   Když jsem zmínil „deštník“, který nad protestanty rozprostřel Hromádka, je třeba říci, že skoro každý se pod něj rád schoval. Znamenalo to však zároveň distanc od těch, kteří se hned po „vítězném únoru“ dostali pod kola rozjíždějící se totality. Netýkalo se to jen jedinců z řad protestantů, ale hlavně v podstatě celé římskokatolické hierarchie. Kardinál i biskupové byli brzy internováni. Z řad evangelíků nezaznělo slovo solidarity.

Mnozí si rovněž myslí, že ČCE dobře obstála, v potýkání se s režimem. Ani to však není tak docela pravda. Z počátku to platilo, ale později se to docela zvrtlo. Před srpnovou okupací, o skandálním postupu získávání spolupracovníků StB v řadách farářů se volně diskutovalo na kurzu SČED v roce 1966.[3] Horší to bylo později. Z počátku StB zůstávala ještě spíše za branou. Během normalizace však pronikla hodně hluboko dovnitř hradeb. Pronikla, aniž by musila „prolamovat hradby“. Vešla pohodlně, hlavní branou, kterou jí otevřeli spolupracovníci (agenti) StB. Mezi nimi byli i senioři (kdo se snažil tu bránu přivřít, ztratil souhlas) i poslední dva synodní senioři.  [4]To je jejich veliká hanba, vina a hřích. Zůstali však odhodlaní „pakosti a drabanti“ na strážných věžích vinice Páně. Tu opět nastoupila do akce StB a došlo na rozkladná a zastrašovací opatření (preventivně-profilaktické pohovory) a StB slavila znovu úspěch. Téměř osiřely „strážné věže“ a nejen to, těch, co si dali říct, přibývalo. Mezi sta tisíci byli jistě i desítky, možná stovky evangelíků. Každý to sám za sebe ví a zná. Je skutečně vysoce nepravděpodobné, že by se tato masivní opatření vyhnula evangelíkům, když ČCE byla považována za nejreakčnější církev v celé české ekuméně. Nedivme se, ale také nezapírejme, že to v mnoha případech zabralo. Však ono to bylo „najednou“ i znát: z řečí i opatrných postojů (třeba i z neúčasti na příštích Libštátech), ne-li co horšího. Po listopadu to možná každého z potrefených dost mrzelo, ale raději ani včera, ani dnes, ani kdy později o tom – ani slovo.

Vznikl a stále ještě se udržuje nesprávný názor, že StB byla slabá a neškodná, že estébáci, málem na kolenou, prosili faráře, aby je mohli navštěvovat. V tom tedy já mám naprosto jinou, opačnou zkušenost – sami přišli kdy se jim zlíbilo, nebo povolali k velmi nepříjemným výslechům, kdy oni sami chtěli. Nebylo možné v letech 70. a 80. StB přechytračit. Je to naprosto chybný a účelový názor, že tato tajná policajtská služba totalitního režimu nebyla nijak moc schopná a že ji její agenti přechytračovali.

Opak je pravdou, StB byla mocnou a nebezpečnou zbraní, která dokázala manipulovat postoje i volby v naší ČCE. Manipulovala téměř veškeré dění v ČCE, hlavně volby. Všichni jsme se estébáků báli, někdo víc, někdo míň. Státní správa v součinnosti úřadů, škol, SPVC a STB ovlivňovala (včetně mantry „teologických těžkooděnců“, že oni kážou čisté evangelium) v ČCE skutečně téměř vše. Dovolím si tvrdit, že státní správa totalitního režimu věnovala synodům, konventům a všemu dění v ČCE více času a úsilí než sama církev. Na každou akci v církvi StB nasadila, tak pět až osm operativců (profesionálů) z nichž mnozí se již dlouhé roky zabývali represí proti církvi. Nebo, jak to líbivě opisovali, působili jako kontrarozvědná „ochrana“ církve. (Nejzdatnější a nejinformovanější byl Josef Fidler *1921, původním povoláním strojní zámečník, od roku 1945 člen KSČ, do služebního poměru k MV nastoupil dne 10. dubna 1949 a prošel mnoha funkcemi v hierarchii StB, vzdělání mu bylo prominuto v roce 1972, uvolněn ze služebního poměru dne 29. února 1976. Pozor však, jako pětapadesátník nastoupil jako referent specialista ke Karlu Hrůzovi na SPVC. Ten naší ČCE škodil asi ze všech nejvíce. Pokud ještě „nenatáhl brka“, je mu 97 roků. Co bylo v jeho životě pozitivní nebo požehnané?)[5] Obecně lze říci, že míra pronásledování církví se odvíjela od toho, jak která byla „agenturně obsazena“. Naše církev ČCE byla obsazena nad míru dostatečně.

Zpět k dilematu spolupracovníků StB z naší církve: Slib synodálů a konventuálů zní: Slibuji před Bohem, že během své činnosti na konventu/synodu budu svědomitě dbát svědectví Písma svatého a ustanovení církevních řádů, aby tak církev ve všem rostla v toho, kterýž jest hlava, totiž v Krista. Byla to jistě veliká zrada a blasfemie v ústech i životech těch, kteří slibovali před Bohem věrnost, když svůj slib porušili a stali se spolupracovníky (agenty) StB. Měli jsme to nešťastné a rozlámané kolegy. I naše zastupitele v církevních orgánech, neboť na ně byli estébáci zvláště zaměřeni. Oni žili s obtíženým svědomím, protože si troufli do svého selhání zatáhnout i Pána Boha a Ježíše Krista. Komu se oni svěřovali?  Komu oni to slibovali poslušnost, když zapírali a zrazovali? Zkusmo: Slibuji, že během své činnosti na konventu/synodu budu svědomitě dbát pokynů svého řídícího orgána StB který mě 1x, 2x i 3x před jednáním konventu/synodu navštívil, probrali jsme, podle jeho lejster program a dal mi pokyny pro hlasování o jednotlivých návrzích i pro případné volby… Ano, tak je to hrozné. Takto nějak se to muselo odehrávat. Takto „svědomitě dbali svědectví Písma svatého“, takto skrze ně „nerostla ČCE v toho, kterýž jest hlava, totiž v Krista“. Ještě dodnes to jistě mnohé trápí. Mohli se s tím svěřit, ale to neučinili. Ani před, ani po listopadu 1989, nabídka zůstala nevyužita. To jim mám za zlé. Někteří již zemřeli, ale což – většinou je provázely vděčné nekrology při pohřbu a v církevním tisku. Avšak – co je jim to platné?

Nelze pořád jen poukazovat a stěžovat si na komunistický režim, ten měl přece v popisu práce nejen diskriminaci věřících, ale i globální pronásledování církví a náboženských organizací. Tehdejší vládci přece veřejně vyhlásili ateistickou propagandu a boj proti tmářským a reakčním náboženským předsudkům. Že to bude tak zlé, to jsme nečekali (ani naši otcové), ale mohlo se to čekat. Jak to ve svém prvém listě říká apoštol Petr: Nejmilejší, nedivte se, že jako zkouška vaší víry, lásky a naděje, přichází oheň pronásledování. Co jsme měli dělat? Měli jsme vyrazit na hlubinu, mobilizovat vnitřní, duchovní síly a ne vymýšlet různé kompromisy. Jak to v epištole Efezským říká jiný apoštol: posílit se v Pánu a moci síly jeho…  postavit se na odpor, všechno překonat a obstát! V moci síly Pána našeho, Ježíše Krista. Trochu jsme v tom čase totality pozapomněli, že jsme křesťané, evangelíci, potomci husitů a Českých bratří, že jsme synové a dcery tajných předbělohorských evangelíků a tolerančních otců. Sám za sebe musím říci, že toto vědomí mě hodně motivovalo.

Od křesťanů a zvláště od farářů, ministri Verbi divini se podle dalšího, nebo toho samého apoštola, který psal křesťanům do Korintu se za všech poměrů a v každé situaci žádá pouze jediné: „… aby každý věrný nalezen byl“. My, staří členové komise nechceme nikoho soudit a také nesoudíme. Nechceme však již mlčet o tom, co se skutečně dělo, nechceme mlčet o tom, co jsme sami všelijak těžce prožívali, co nás trápilo a trápí, na co vzpomínáme a také co nalézáme v „děravých archivech s děravými dokumenty“. Všichni jednou, dříve, či později staneme s celým svým životem před soudnou stolici Páně. Co všechno se tam bude musit odpouštět? Nepředjímejme a čiňme pokání !

Použité prameny, poznámky a literatura:

1. Zpráva „Komise 26. synodu Cesta církve (1945–1989)“ pro 28. Synod ČCE. Nezávislý časopis Protestant 1993, č. 9
2. Dva obsáhlé soubory odtajněných materiálů StB z roků 1969–l989: Informace vždy o současné situaci v ČCE, Mimořádné svodné informace, Hodnocení praktických realizací X. S SNB 5. odboru (StB), 2. odděl., Metodické pokyny II. S SNB 9. odboru (StB), Množství agenturních správ Krajských S StB, Podklady pro porady náčelníků X. S StB, Vyhodnocení plnění hlavních úkolů X. S SNB 5.odb. Analýzy současných aktivit nepřátelských sil – AIPKO  II. S SNB …. MV ČR, Sekce ochrany utajovaných skutečností, archivní a spisové služby. Č.j. ASU – 54 /OUS – 94 3. Osobní archiv P. H.
3. DINUŠ, Peter. ČCE v agenturním rozpracování StB (Sešit 11) ÚDV 2004
4. TOMEK, Prokop. Prevence, profilaxe a výchova v pojetí StB, Sborník archivu bezpečnostních složek, MV ČR číslo 5 z roku 2007
5. PROCHÁZKA, Jaromír. Čeští evangelíci za vlády jedné strany, pracovní text z  r. 1993 – jedná se o velmi komplexní, více než 60ti stránkovou studii
6. Charta 77 (1977–1989), Od morální k demokratické revoluci. Dokumentace,

Věstník 139, uspořádal Vilém Prečan. Československé středisko nezávislé literatury, Scheinfeld-Schwarzenberg a Archa Bratislava 1990

8. PFANN, Miroslav; Šimsovi, Milena a Jan. Veřejná diskuze o činnosti Státní tajnébezpečnosti v roce 1966 na půdě Svazu českobratr. evang. duchovenstva. In: Archiv soudob. dějin AV ČR 2001, Soudobé dějiny VIII/2-3, příloha 
9. HÁJEK, Štěpán; Miloš Rejchrt. Rozpravy / Samenspraak, str. 26nn a 43nn EMAN,

Heršpice 1996

10. KOMÁRKOVÁ, Božena. O svobodu svědomí, Heršpice: EMAN 1998 
11. PFANN, Miroslav. Nová orientace v ČCE, Středokluky: Zdeněk Susa 1998
12. HŘÍBEK, Pavel. Nová orientace – hledání a zápasy hnutí otevřeného prostoru,

Diplomová práce, ETF UK Praha 2004  (zvl. Anotace a Seznam dokumentů)

13. 75 let Evangelické bohoslovecké fakulty v Praze (str. 15nn) ETF UK, 1994
14. Ročenka ETF UK 1993–1996,  Praha  1996
15. Ex  archivis  ecclesiae , zvl. str.73 – 98,  ČCE Praha 2009
16. Český bratr, ročníky 83/84, roky 2007/2008: Sedmnáctidílný seriál „Minulostještě živá“ autora Petera Moréeho

Z následujícího souboru diplomových prací operativců StB, působících v Praze a na krajích, zvláště na KS v Hradci Králové vysvítá, jak byla StB v 80. letech soustředěna na „nejreakčnější“ a nebezpečnou církev, na naši ČCE. Důsledkem tohoto zvýšenému zájmu, hrozeb a různých forem represe (odnímání souhlasů apod.) bylo, že instituční církev do značné míry podlehla, byla ochotna se konformovat a přizpůsobit se požadavkům režimu.

Estébáci, většinou ještě mladí muži, kteří sepisovali své diplomky a zároveň  působili jako operativci, se dali do služeb zla. Sami však nebyli tak krutě zlí, jako jejich kolegové v 50. letech. Potkával jsem se s nimi, když si mě předvolali, nebo přivezli k „neproduktivnímu“ výslechu, nebo když za mnou přijeli na pohovor na faru. Ti byli pouze elegantně zlí a hodně cynićtí. (Jednou nás s manželkou odvezli oba k výslechu. Já byl již hotov a čekal jsem, oni měli „v práci“ mou ženu. Seděl jsem v předsálí s asi pěti estébáky, kteří neměli nic na práci a chtěli si mimo protokol popovídat se mnou. Z dřívějška věděli, že se s nimi nebavím, ale dotírali: ani o tatínkovi, ani o počasí? Slyšel jsem od vedle tichý hlas své ženy a hlasité klepání psacího stroje. Pochopitelně jsem byl dost nervózní. Po chvíli jsem silně a bojovně řekl: Když si chcete povídat, tak mi řekněte, proč tohle všechno děláte? Co jako? Proč mordujete nevinné lidi? Já jsem alespoň podepsal Chartu, patří mi to, ale co má žena? Tu ten nejrozcapenější estébák, v kostkovaném saku s ostře žlutou kravatou, se líně v tom svém křesílku protáhl a dal si záležet na tom, aby to vyznělo ostentativně co nejcyničtěji: „Přece hájíme zájmy dělnické třídy.“ Potvrdilo to můj dřívější postoj. O takový cynicko-ironický rozhovor slouhy totality a jsem nestál. Ať si mě třeba zastřelí!

Jména estébáckých operativců zdůrazňuji jen pro přehlednost, nikoli že by si zasloužili jakoukoli úctu. Na internetu, v seznamech StB si je můžete dohledat.

17. CHOVANEC, Josef. Nepřátelská činnost antisocialistických elementů v protestantských církvích a využití agentury čs. kontrarozvědky v boji s touto činností, Sborník prací VŠ SNB, Fakulta StB, řada B, str. 90nn, 1980.
18. CHOVANEC, Josef. Negativní vliv opozičního seskupení v ČCE na vývoj a činnost této církve,  tamtéž, řada B, str. 57nn, 1988.
19. TUČEK, Karel. Proces budování a formování vlivové agentury k působení v protesantských církvích, A MV ČR Praha VŠ SNB, Fakulta StB, diplomová práce 1983.
20. KOSOVÁ, Vlasta. Boj orgánů StB s antisocialistickými tendencemi v ČCE, A MV ČR, VŠ SNB, Fakulta StB, diplomová práce 1980.
21. ŠTÍCHA, František. Boj orgánů StB s antisocialistickými tendencemi v ČCE na teritoriu Středočeského kraje a hlavního města Prahy. A MV ČR Praha, VŠ SNB, Fakulta StB, diplomová práce, 1980
22. KŘIŠŤÁL, Miroslav. Podíl orgánů StB na zamezování nepřátelské činnosti v ČCEna jejím zneužívání politickou i církevní opozicí v ČSSR, jakož i zahraničním protivníkem. A MV ČR Praha, VŠ SNB, Fakulta StB, diplomová práce, 1980.
23. ŠMARDA, Bedřich. Boj orgánů StB s antisocialistickými na protestantských bohosloveckých fakultách, A MV ČR, VŠ SNB, Fakulta StB, diplomová práce, 1984.
24. RADIKOVSKÝ, Zdeněk. Boj orgánů StB s antisocialistickými tendencemi v ČCE církevního seniorátu Poděbrady, A MV ČR Praha, VŠ SNB, Fakulta StB, diplomová práce, 1980.
25. K aktuálním otázkám StB boje proti nepřátelské činnosti církví a náboženských sekt. Vydala X. Správa FMV v březnu 1979.
26. Osobní archiv P. H. Tato 35ti stránková Přísně tajná brožura (výtisk č.: *000123, příloha k č.j. OS-00105/02-79) obsahuje vystoupení genmjr. RSDr. Vladimíra Stárka, náčelníka X. správy FMV a ministra vnitra doc. PhDr. Jaromíra Obziny, CSc., byla odtajněna 8. dubna 1994 s jinými tajnými spisy z produkce StB (viz č.j. asu–22/ OUS–94) 27. Denní situační zprávy StB z listopadu a prosince 1989. In: Securitas Imperií 6/I. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, Praha 2000.
27. Informační bulletin pro církevní tajemníky v ČSR, Sekretariát vlády ČSR pro věci církevní z let 1987/88/89,  (odtajněný materiál) Osobní archiv P. H.
28. ČERNÝ, Pavel. Církve a náboženské společnosti v ČSSR. Sekretariát vlády ČSR pro věci církevní, Praha 1989.

Přidám ještě několik poznámek a příloh:

Nedá se spočítat kolik estébáků na všech úrovních (ústředí, kraje, okresy) po celé ČSSR operovalo výhradně proti ČCE, ani vyčíslit náklady na jejich utajovanou činnost stálých i zvláštních operací. Jsou to nepochybně velmi vysoká čísla – však se jednalo o působení StB v totalitním státě. Již v dubnu roku 1994, jako referent specialista na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, jsem podal žádost na MV ČR, Sekci ochrany utajovaných skutečností, archivní a spisové služby ředitele Mgr. Jana Frolíka o odtajnění 24 položek různorodých materiálů StB. Žádosti bylo vyhověno. Než jsem z ÚDV odešel (ředitel neměl rád Chartisty a dával mi to znát), stačil jsem ještě z těch odtajněných materiálů vypracovat dva separáty a připravit na ÚDV mnoho podkladů pro pozdější publikaci Petera Dinuše: „ČCE v agenturním rozpracování StB.“

Jeden separát byl o využití Zvláštních finančních prostředků (ZFP) na odměny estébáků za jejich aktivity v boji proti církvím. Dvakrát ročně dostávali ti nejhorlivější několika tisícové odměny, ostatní jejich kolegové se musili spokojit s odměnou jen několika set korun čsl. Všichni ti darmožrouti měli kromě pravidelné vysoké mzdy ještě tyto zvláštní finanční odměny. 

Druhý separát byl o využití Zvláštních finančních prostředků (ZFP) na odměny pro spolupracovníky tajné policie z prostředí církví. Je to smutné, ale je to tak. Tajná spolupráce s StB byla za komunistů vlastně velmi dobře placený kšeft. (Což o to, k farářskému platu byla každá koruna dobrá!)

Příloha: č. 1

Předkládám separát dokumentace činnosti StB proti vnitřnímu nepříteli a ideologické diverzi:

Při poslední organizační změně útvarů SNB v závislosti na usnesení federální vlády z 5. května 1988, byl zřízen nový útvar Hlavní správy kontrarozvědky, nesoucí  název II. správa SNB (Vlastní organizační uspořádání začalo fungovat  od 1. 10. 1988. 9. odbor II. S SNB měl v náplni kontrarozvědný boj proti církvím. Pro vedení tohoto ideologického boje byly z rozpočtu FMV vyčleněny tzv. zvláštní finanční prostředky (ZFP), které měly řídící orgány StB k dispozici pro úhradu nákladů agenturní sítě. Tyto náklady byly pečlivě každý měsíc na předtištěných formulářích vyúčtovány v šesti položkách: 

A) – odměny spolupracovníkům (často TS nebo A, někdy KTS nebo I)

B1) – výdaje spolupracovníků

B2) – pohoštění na schůzkách

C1) – výdaje na Konspirační byty (KB) a propůjčené byty (PB)

C2) – pohoštění v KB a PB

E) – ostatní výdaje

Jako podklad pro toto měsíční vyúčtování sloužily předtištěné formuláře: MV č. skl 94/A/4 s názvem: Vyúčtování služebních výdajů za měsíc. Které buď 1x nebo vícekrát měsíčně vyplňovali jednotliví operativci v kolonkách: 1. strana – datum, heslo, evidenční číslo a strana svazku, druh výdajů, částka a podpis schvalujícího.

2. strana – zálohy, vyúčtování, kontrola a podpis účtujícího. Při nižších výdajových částkách do 1000 Kčs schvaloval výplatu vedoucí oddělení, při vyšších částkách vedoucí odboru, nebo zástupce náčelníka II. S SNB.

Výsledky po zpracování vyúčtování těchto ZFP dokládají, jak štědře byla korumpována celá agenturní síť II. správy SNB, 9. odboru 2. oddělení, konkrétně za poslední tři měsíce roku 1988 a za celý rok 1989:[6]

Rok 1988 – říjen: 3 535 Kčs, listopad: 4 537 Kčs, prosinec: 68 913 Kčs.

Rok 1989 – leden: 2 402 Kčs, únor: 4 469 Kčs, březen: 7 346 Kčs, duben: 6 533 Kčs, květen: 6 587 Kčs, červen: 5 518 Kčs, červenec: 6 573 Kčs, srpen: 4 044 Kčs, září: 6.270 Kčs, říjen: 7 363 Kčs, listopad: 11 809 Kčs, prosinec: 45 076 Kčs.

Je zajímavé, že za prosinec 1988 bylo vydání ZFP zhruba o polovinu vyšší než za prosinec 1989. To je jeden z nepřímých důkazů, že ta čísla jsou správná. Celkem vyúčtoval tento jediný odbor StB za poslední rok trvání totalitního režimu 113 999 Kčs, z toho na přímých odměnách agentům StB z obecenství věřících různých církví 74 111 Kčs.

Tyto údaje jsou naprosto relevantní a pravdivé, byly velmi přísně kontrolovány a poté schvalovány vyššími orgány. V ozbrojeném útvaru, který  sloužil totalitní moci, si nikdo na nejnižším, ani na nejvyšším stupni té vojensko-hierarchické struktury nemohl dovolit zapisovat něco, co se neudálo. Nebyl prostor cokoli si do spisů přidávat nebo ubírat, nebo dokonce si vymýšlet neexistující kauzy. V krátkém mezičase (konec roku 1989 a počátekroku 1990) StB stačila na několika místech pálit kompromitující materiály a zároveň stačila spustit masivní kampaň, že její materiály jsou naprosto nevěrohodné. StB využila svou početnou vlivovou agenturu (k tomu ještě probudila i spící agenty) a se všemi těmito výtečníky rozpoutala demagogickou kampaň, že nic co se týká StB není pravda. To uvítali všichni, kteří měli máslo na hlavě. Dali se však zmást i mnozí, kteří měli čistý štít. Společnost byla zmanipulována demagogickou kampaní. StB se podařil husarský kousek. Mnozí publicisti (evangeličtí, na rozdíl od katolických), psali ve smyslu té kampaně, že materiály StB jsou nevěrohodné. Vzpomeňme roky 1990, 1991, 1992, 1993, kdy pracovala I. komise, naše předchůdkyně, která byla ustavena XXVI. synodem hned v roce 1990. Mezi členy té komise byli navoleni i agenti StB. Ti však postupně rezignovali. Stanoviska a zprávu pro XXVIII. synod, formulované zbytkem komise (pouze pět členů), synodní rada v čele s Pavlem Smetanou a Zdeňkem Susou neakceptovala. Předseda komise Pavel Keřkovský  ve zprávě pro synod: „… jsme zarmouceni, že se na synodu k naší zprávě nerozvinula věcná diskuse. Zejména však nepozorujeme diskusi v církvi, k čemuž přispěl synod tím, že naše zpráva nebyla doporučena k publikování pro celou církev v synodních materiálech rozesílaných do sborů, ani v církevních časopisech.“

XXXI. synod v květnu roku 2006 jmenoval novou komisi „Cesta církve 1945 –1989“ v jejímž čele jsem stál až do roku 2017. Jsem vděčný svému kolegovi a příteli Pavlu Keřkovskému, že v závěru práce komise převzal vedení. Díky pracovitým členům komise jsme mohli editovat a vydat deset publikací v Knižnici studijních textů Českobratrské církve evangelické.

V zadání synodu je specifikace: Cesta církve od roku 1945 do roku 1989. Tento úsek dějin byl, nejen pro naši ČCE, velikou zkouškou. Církev s demokratickým, presbyterně-synodním zřízením v totalitním komunistickém státě musí snášet protivenství a pronásledování. Záleží na tom, jak se k tomu postaví. Byli jsme svědky řady postojů, od kritických až po kolaborantské. Dobové dokumenty to zřetelně ukazují. Jsem zarmoucen a udiven, že tentokrát „vyvstal problém“ s mladými doktorandy v naši komisi, kteří ve svém vědeckém zápalu si nebyli ochotni přiznat, jak moc totalitní režim naši Českobratrskou církev evangelickou zdevastoval.

Ještě zbývá povědět, že v čase zkoušek víry, v čase pronásledování věřících a pokusů lámat jejich svědomí je třeba mít stále před očima všechna apoštolská povzbuzení a napomenutí z Písma svatého, zvláště pak tato dvě:

Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva. Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží. Ale ať nikdo z vás netrpí za vraždu, krádež nebo jiný zlý čin nebo za intriky. Kdo však trpí za to, že je křesťan, ať se nestydí, ale slaví Boha, že smí nosit toto jméno. Přišel totiž čas, aby soud začal od domu Božího. Jestliže začíná od vás, jaký bude konec těch, kteří se Božímu evangeliu vzpírají? Jestliže i spravedlivý bude stěží zachráněn, kde se ocitne bezbožný a hříšný? A tak ti, kteří trpí podle vůle Boží, ať svěří své duše věrnému Stvořiteli a činí dobré. (1. Petr 4,12-19)

A tak bratři, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všecno všechno překonat a obstát. Stůjte tedy opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoj a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také „přilbu spasení“ a „meč ducha, jímž je slovo Boží. (Efez 6,10–17)

Také jako svědectví sepsal Pavel Hlaváč.

[1] TOMEK, Prokop. Prevence, profylaxe a výchova v pojetí StB, str. 155–181; Sborník ABS MV ČR

[2] WERNISCH, Martin. Projev v aule Karolína při shromáždění k 75. Výročí vzniku fakulty, Protestant 1995.

[3] PFANN, Miroslav; ŠIMSOVI, Milena a Jan. Archiv soudobých dějin, Veřejná diskuse o činnosti StB v roce 1966.

[4] Dokládá to hodně archivních dokumentů, ale hlavně: V. Kejř byl posledním syn. sen., který se s orgány státu přel a dohadoval – za M. Hájka a Jos. Hromádky šlo vše hladce, protože byli předem domluveni. 

[5] DINUŠ, Peter. ČCE v agenturním rozpracování StB, ÚDV zločinů komunismu. Sešit 11, 2004

[6] To znamená, že se jedná o útvar proti nekatolickým církvím a sektám, osobně o ty operativce, kteří v 80. letech předkládali své diplomové práce (viz výše) na VŚ SNB, o variantách činnosti StB proti ČCE. V terénu Východočeského kraje působili jako operativci v „kontrarozvědné ochraně církví“ zvláště té naší, Českobratrské.