Jan Litomiský
Za jeho působnosti v roli mluvčího Charty 77, spolu s Libuší Šilhánovou a Janem Vohryzkem, bylo vydáno celkem 80 dokumentů Charty 77. Šlo o kratší i rozsáhlejší dokumenty, jejichž autory byli bývalí mluvčí Charty – Václav Havel, Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Štern, Jiří Hájek a další.
Charta 77 v roce 1987 působila již deset let a dostala se do bilancování dosavadní práce. Dokument z 6. ledna 1987 „Signatářům Charty 77“ předestírá široké spektrum působnosti v kulturním a společenském životě tehdejší společnosti a je nesen zjevným tónem radosti, že se nenaplnily předpovědi odpůrců, že Charta 77 je efemérní záležitost a že je předurčena k zániku, jak díky svému programu, tak díky personálnímu složení tohoto různorodého a pluralitního hnutí. Dokument ze stejného dne „Slovo ke spoluobčanům“ se obrací k československé veřejnosti a vyzývá k důslednému občanskému postoji: „Smysluplný život nepřiděluje občanům vláda, o ten musí občané sami dnes a denně usilovat.“ Najdeme zde dopisy adresované zahraničním přátelům (H. G. Skillingovi 12/87, A. Sacharovi 4/87) i sovětskému prezidentu Gorbačovi (20/87), který nastartoval perestrojku a také postupné odumírání moci sovětského Ruska. Některé dokumenty byly docela krátké „novinové“ zprávy, například osmnáctiřádková noticka o „Setkání signatářů Charty 77 s představiteli Kongresu USA za jejich návštěvy v Československu (17. 2. 1987–11/1987). 30. dubna 1987 vydali (samizdatově, tedy svépomocí jako všechny předcházející i následné dokumenty) ekologickou analýzu (496 řádek) pod názvem „Aby se dalo dýchat“ (33/87 30. dubna 1987). Dne 31. března 1987 (12/87) byl zveřejněn dopis adresovaný federálnímu shromáždění ČSSR. Jde o výzvu, aby se Federální shromáždění zabývalo podněty obsaženými v otevřeném dopise (21 řádků) Jana Svobody. Dokument se zabýval problematikou vojenské základní služby v Československu (243 řádků; viz další případy CC I, s. 50–62).
Jan Litomiský společně s Miloslavem Vašinou 17 dní před dějinným zlomem napsali dopis poslancům 26. synodu ČCE, v němž vyzývají ke kajícnému prohlédnutí, a k nastartování ozdravných kroků k obnově pravdivého komunikování v ČCE, na veřejnosti domácí i světové, tj. prostřednictvím československých delegátů ve Světové radě církví a v dalších světových církevních svazech a grémiích. Tak může církev vyjít z hluboké krize a obnovit vztahy důvěry a solidarity v církvi. V rozštěpené církvi byl tento kritický hlas velmi potřebný, ale formálně byl vyslyšen až v roce 1991 (CC IX,
Dokumenty: 14. Dopis XXVII. synodu z 20. 6. 1991)
Milí bratří a sestry! Předkládáme Vám tento návrh na dopis 26. synodu sborům:
„Mocný společenský pohyb v socialistických státech, který začal před třemi roky pod jménem přestavby v SSSR, ještě zdaleka neskončil. Důvody k obavám z jeho výsledků se zdají stejně silné jako důvody k nadějím. Dnes už je zřejmé to, co viděli před druhou světlovou válkou málokteří: Model revolučně marxistického státu, který vznikl v r. 1917 v Rusku a po druhé světové válce byl přesazen do střední Evropy včetně naší země, byl založen na utopii a násilí, ale také na lži jako nezbytné průvodkyni tohoto násilí. Ve zkoušce, do které jsme byli jako evangeličtí křesťané postaveni vznikem revolučně marxistického státu v naší zemi v r. 1948, jsme neobstáli. Někteří z nás se nechali oklamat utopií a nepozvedli proto hlas proti násilí a lživosti totalitně socialistického státu, ačkoli obojí nabylo rozsahu v naší zemi nebývalého. Daleko víc bylo v naší církvi těch, kdo utopii nepodlehli nebo z ní během let vystřízlivěli. Ani ti však nebyli dost prozíraví a stateční k tomu, aby veřejně pozvedli hlas proti lži a násilí, a aby to učinili s evangelickou důsledností, bez které by před staletími nevznikla žádná z evangelických církví. Poctivě jsme se jako církev vyjádřili prohlášením 16. synodu z 21. února 1969, na konci krátkého období společenské obnovy, ale brzy následoval tím větší pád do starého života ve lži, který jsme si s ostatními spoluobčany osvojili. Nekritickou podporou totalitního státu jsme se provinili na všech, kdo byli v naší zemi svévolí a násilnictvím tohoto státu postiženi. Provinili jsme se však také na obyvatelstvu tzv. západního či prvního a zvlášť tzv. jižního či třetího světa. Profesoři Komenského evangelické bohoslovecké fakulty a představitelé naší církve dodnes vyvolávají v zahraničí dojem, že spojenectví evangelíků a ostatních křesťanů s revolučními marxisty by mohlo dopomoci nejchudším zemím Afriky, Asie a Latinské Ameriky k osvobození od hladu a cizí vlády. Tím, že jsme opustili křesťanský a evangelický základ ČCE, jsme přispěli k tomu, že politický a hospodářský systém, který přivedl naši zemi do morální a nakonec všeobecné krize, se šíří s pomocí Světové rady církví a dalších evangelických popř. evangelicko-pravoslavných organizací do dalších zemí.
Obnova naší církve nebude snadná. Chceme ji začít tímto přiznáním alarmujícího stavu věcí. Celá naše církev by se vzdálila sesterským církvím, zvláště církvi římskokatolické, a českému národu a celé čs. společnosti. Ta nás potřebuje. Má-li se v Československu zabránit úplnému zničení životního prostředí, nouzi a anarchii, musí být obnovena svoboda projevu, shromažďování a sdružování, aby mohla celá společnost přikročit k pravdivé bilanci dosavadních omylů, k všeobecnému smíření a k obnově fungující politické a hospodářské struktury. Racionálně spravovaný stát by měl usnadnit harmonické soužití všech národností v Československu. Českoslovenští evangelíci by se měli na obnově čs. společnosti podílet už proto, že také oni přispěli k jejímu úpadku.
Nebude-li v Československu věrohodně zvěstováno Kristovo evangelium, dojde místo obnovy života jednotlivců a celé společnosti k urychlení rozkladu. Tím se dostáváme k otázce, která je pro nás, českobratrské evangelíky, otázkou základní. Na to, že zvěstování Kristova evangelia je naší první povinností, jsme nikdy nezapomněli. Říkali jsme si často a s důrazem. Už celá čtyři desetiletí se však nemůžeme odhodlat k tomu, abychom se obrátili s nezkráceným Kristovým evangeliem nejen k jednotlivcům, nejen k sborům a k církvi, nýbrž také k celé čs. společnosti a k těm, kdo se nad touto společností zmocnili před jednačtyřiceti lety vlády. Pokud jsme oslovovali v posledních čtyřech desetiletích ústy svých úředních představitelů společnost a vládnoucí komunisty, zakládala se naše vyjádření spíše než na evangeliu na tom, co od nás vládnoucí komunisté očekávali a vyžadovali. Pokud se veřejné projevy naší církve evangelia výslovně dovolávaly, bylo to evangelium upravené podle přání těch. Kdo nám a celé společnosti vládli. Zapomněli jsme, že církev, která neoznamuje celé a nezkreslené evangelium na všechny strany, také držitelům politické moci, ztratí dříve či později vnitřní popud a duchovní pověření k tomu, aby zvěstovala Kristovo evangelium komukoli, nakonec i sama sobě. Zapomněli jsme, že to, co církev po uzavření chybného kompromisu s držiteli politické moci jako evangelium předkládá, si už název evangelia nezasluhuje a přestává jako evangelium působit, ačkoli je to i nadále za evangelium prohlašováno.
Zamyšlení nad hlubokou krizí českého národa a celé čs. společnosti nás přivádí k bolestnému poznání, že jsme v období, vyznačeném komunistickou vládou v naší zemi, opustili svůj evangelický základ, totiž celé Kristovo evangelium. Máme-li se v příštích letech na zvěstování Kristova evangelia vedle ostatních křesťanských církví v Československu poctivě podílet, musíme se k nezkrácenému evangeliu vrátit. To chceme s Boží pomocí učinit.“
Jan Litomiský a Miloslav Vašina 31. 10. 1989
(Ediční pozn. Zpracováno podle knihy Charta 77, 1977–1989, Od morální k demokratické revoluci, Dokumentace, uspořádal Vilém Prečan. Čs. středisko nezávislé literatury, Scheinfeld-Schwarzenberg a Archa – Bratislava, 1990. Dopis je zachován díky archivu Miloslava Vašiny, který dopis poskytl k dispozici komisi Cesta církve od roku 1945 do roku 1989 – archiv CC).