Postup režimu vůči ČCE v letech normalizace

Komunistická totalita v Československu od roku 1948 až do konce režimu v roce 1989 byla naprosto nesporná, ale proměňovala se její intenzita, vždy podle současné politické linie.

Po komunistickém puči v únoru 1948 se všechny církve pro nový režim staly ideologickým a některé i politickým nepřítelem. Následovaly nezákonnosti 50. let. Dalším mezníkem byla diskriminační Ústava z roku 1960, uzákoňující vedoucí úlohu KSČ a tzv. vědecký světový názor. Přece však nastalo postupné uvolňování a krátce přišlo pražské jaro, drsně zaříznuté srpnovou okupací pěti „bratrských armád“. Nastala nám tzv. normalizace.

Církevní politika byla po celou dobu řízena KSČ. Hned na počátku normalizace byl dosazen do funkce ředitele SPVC MK zavilý a zlý stalinista Karel Hrůza. Tento muž byl odvolán v roce 1968 a nahrazen reformní komunistkou, socioložkou PhDr. Erikou Kadlecovou, která byla před druhým nástupem K. Hrůzy odvolána. S jeho návratem nastala „hrůzovláda“. Bylo požadováno, aby každá maličkost v životě sboru byla ohlašována a podléhala schválení. Metody ateistické propagandy a administrativních opatření proti farářům i členům sborů překračovaly v mnohých ohledech praxi padesátých let. V rodičích i dětech byl všemožně podporován pocit nejistoty a obav. Účast na vyučování náboženství byla zahrnuta v osobním listě žáka. Ten ho provázel od vstupu na školu a byl podkladem pro komplexní hodnocení při ukončení povinné školní docházky i při případné přihlášce k dalšímu studiu. Rodiče byli nejen varováni, ale přímo zastrašováni, když přišli přihlásit své děti na náboženství. Ustrašení nebo přímo zaprodaní učitelé a učitelky je přesvědčovali, že tak „jednají v zájmu budoucnosti dětí“, což bylo pro mnohé rodiče rozhodující. Přitom jedním z kritérií prémiových odměn nebo krácení platů „pedagogům“, byl počet přihlášených dětí na náboženství.

Faráři byli nejen pod dohledem, ale pod přísnou kontrolou státních tajemníků (OCT), ti byli ve své činnosti posuzováni podle míry poklesu religiozity v jejich okrese a byli svými nadřízenými (KCT) podle toho hodnoceni. Tito svémocní státní tajemníci, beze studu, zato se stranickým pověřením a vědomím své moci, se kriticky vyjadřovali i k ryze teologickým otázkám, cenzurovali připravený text sborových dopisů, schválený staršovstvem, vyžadovali změnit text, případně i doplnit o adorace komunistického režimu nebo dokonce i Rudé armády SSSR. Z naprosto malicherných důvodů často sborové dopisy a pastorační texty vůbec nepovolovali. Svémocně rozhodovali o odebrání hodnostního přídavku, případně státního souhlasu pro „neposlušné – negativní duchovní“. Výhodami a odměnami korumpovali „poslušné – pozitivní duchovní“. Tito „komunističtí drábové a exekutoři“ využívali svého mocenského postavení vůči farářům i laikům. Na místa referentů v SPVC MK pro naši církev, nastupovali experti boje proti církvím, „legalizovaní pracovníci“ ze Státní bezpečnosti, Bylo to účinné, neboť tito referenti znali naši církev i její specifika. „Ledví církve“ jim zrádně pomáhali odrývat jejich „agenturní prostředky“, jak sami nazývali celé houfy svých spolupracovníků z církve (podle estébáckých materiálů jich v řadách farářů evidovali průměrně něco málo přes 10 %). Nábor spolupracovníků StB byl trvalý. Pro své podlé cíle oslovovali při nástupu každého z farářů i vikářů. Přitom měli předem o každém obsáhlé „kádrové materiály“. Při služebním jednání s faráři, využívali jejich odpovědnosti a lásky ke svému povolání, obav ze ztráty souhlasu, nebo jiné represe. Vydírali je a nutili, buď aby přistoupili na spolupráci, nebo aby si dali líbit jednání nedůstojné občana – svobodného člověka.

O rozsahu, někdy i o obsahu „čistě náboženských, církevních i sborových aktivit“, co je povoleno a co již povoleno není, rozhodovala místa necírkevní, nepřátelská, zaujatá vůči církvi, vůči farářům i věřícím lidem, v posledu i vůči Bohu, vesměs to byli bojovní ateisti.

Zatlačováním do zdí kostelů a modliteben byl vyřazen svébytný hlas věřících z účasti na rozpravě nejen o věcech tohoto světa, ale i záležitostech vlastní církve. Subalterní postavení věřících, diskriminace i pronásledování se prohlubovaly. Orgány státní správy zcela volně zasahovaly do církevního života. Jejich postup byl chvílemi pružný, zkoušelo se bez zábran, co bude nejúčinnější ve smyslu „vymýcení tmářské a reakční náboženské ideologie“. Rozhodující byla normalizační politická linie, která neskrývala, že nevede dialog, nýbrž ideologický boj. Oficiálně byly všechny projevy systematické, cílevědomé a mocensky vedené diskriminace nazývány „bojem proti religiozitě a tmářství“. V ovzduší tohoto boje a neexistence závazné právní normy, s tichým souhlasem vyšších míst, byl dáván prostor i pro docela nezákonnou osobní iniciativu církevních tajemníků, ale i dalších zaměstnanců úřadů a škol. Státní bezpečnost rozšiřovala agenturu svých spolupracovníků.[1]

V personálních spisech a v archivu synodní rady jsou vedeny různé evidence, nikde však není evidence pronásledovaných a ideologicky šikanovaných dětí, nikde se nedohledá seznam pro víru pronásledovaných členů sboru, dokonce ani těch, kteří strádali v komunistických kriminálech. Byli jich stovky, byli jich tisíce? Každopádně jich bylo hodně. Je naším úkolem, za pomoci pamětníků v našich sborech, vynášet na světlo osudy těchto dosud bezejmenných svědků (od konce čtyřicátých let po normalizační léta sedmdesátá a osmdesátá).

Většina českého národa se normalizačnímu tlaku od srpna 1969 přizpůsobila a zapřela to, k čemu se v roce 1968 hlásila. Zůstali však ti, kteří tak neučinili. Dále koloval samizdat. Ještě v říjnu 1971,  XVII. synod ČCE jako jediná veřejná instituce žádal prezidenta republiky o amnestii pro politické vězně a o navrácení na místa jejich povolání těch, kteří odtud byli z politických důvodů vyhoštěni. Do února 1972 se však podařilo profilaxními pohovory a stálým tlakem – tedy i nehorázným vyhrožováním synodní radu, která měla kolem sebe hodně špatných, zaprodaných rádců zlomit. O tom svědči  její normalizační dopis do sborů z 11. 2. 1972.2

Poté, co konečně 13. 10. 1976 byl uveřejněním ve Sbírce zákonů do čs. právního řádu začleněn Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, jak to odpovídalo Helsinské konferenci 1973–1975, ukázalo 241 signatářů Charty 77, jak se uzákoněné rozchází s praxí. Mezi původními signatáři bylo mj. šest duchovních ČCE bez státního souhlasu. Po výhružném a dehonestujím článku Rudého práva „Samozvanci a ztroskotanci“ signovali Chartu 77 další duchovní ČCE, kteří dosud měli státní souhlas, který i oni postupně ztráceli státní souhlas.

Držitelé moci rozpoutali proti chartistům nevídanou štvanici. Zaměstnanci kdejakého zařízení byli vyzváni k odsouzení Charty, aniž by její prohlášení vůbec znali. 28. 1. 1977 tak v Národním divadle učinila i dlouhá řada známých umělců. Krátce na to bylo zinscenováno něco podobného za účasti „umělců lehčích můz“. Přitakání k honbě na čarodějnice prohloubilo normalizační morální rozklad československé společnosti. Nebyla toho ušetřena ani ČCE.

Pod nátlakem státních orgánů učitelé Komenského bohoslovecké evangelické fakulty v tzv. osmi tezích z 24. 5. 1977 prohlásili v plné publicitě na adresu, na veřejnosti umlčených signatářů Charty 77: Odmítáme dávat v církvi prostor jakýmkoliv nátlakovým akcím a intrikám.[2] Když o osmi fakultních tezích chtěl mluvit s děkanem fakulty jeden z jeho přátel a signatář Charty 77, děkan prohlásil, že to pro něho byl a je jenom „cár papíru“.4 

Zatímco mnohá staršovstva a mnozí členové sborů kroutili hlavou nad tím, jak jim může synodní rada doporučovat nebo dokonce nařizovat, aby odvolávali své správné a statečné postoje z roku 1968, ať již k „obrodnému procesu“, nebo k „okupaci“, jak po nich někdo vůbec může chtít, aby odvolávali svá správná stanoviska z nedávných let, aby „zapírali svůj nos mezi svýma očima“? 

V této prekérní situaci zaslalo 31 příslušníků ČCE Federálnímu shromáždění ČSR dopis, v němž popsalo mechanismus manipulace církevních institucí i jednotlivců orgány státního dohledu a orgány StB. Tento kolektivní, pečlivě a věcně formulovaný text nejuceleněji vystihuje, jak totalitní režim postupoval proti ČCE. Publikujeme jej zde v mírně zkrácené podobě:

Postavení církve a věřících z roku 1977 (Jednatřicítka, Evangelická Charta): Křesťané a církve v naší zemi sdílejí osud ostatních občanů a společenství. A tak i když se zaměřujeme na vlastní církev Českobratrskou evangelickou a její situaci v posledních letech, mají naše poznámky obecnější platnost. Věřící a církve jsou konfrontováni s ateistickým programem, který prosazují nejen společenské organizace, ale k jehož realizaci je programově užíváno i státních institucí a orgánů. Tím nabývá postavení všech církví u nás charakteru trpěných pospolitostí s perspektivou postupného omezování a konečné likvidace. Státní ideologický monopol nabývá ve formě militantního ateismu vůči křesťanům a církvím v posledních letech znovu potlačovatelské funkce, podobně jako dogmatický marxismus v ostatních oblastech. Lze to dokumentovat na všech úsecích církevního života.

1. Omezování sborové aktivity:

Zcela zřejmý je pokus izolovat jednotlivé sbory a senioráty. Duchovní pozvaný ke kázání do jiného sboru musí žádat příslušného církevního tajemníka o předchozí souhlas, ačkoli zákon obdobnou povinnost nezná. Navíc takovýto souhlas bývá stále častěji odepírán. Stále řidčeji jsou povolována shromáždění, která by přesahovala úzce sborový rámec. Přednášky, besedy, kulturní podniky, koncerty, větší shromáždění dětí a mládeže jsou předmětem zvláštního schvalovacího řízení, takže na mnoha místech tato činnost ustala. Publikační činnost sborů se omezuje na dopisy příslušníkům sboru

a jejich obsah je většinou cenzurován. Ve sborech se konají pouze nedělní bohoslužby, někde ještě biblická hodina, případně i biblické hodiny pro děti a mládež. Záměrem je omezit církevní činnost na tzv. „vlastní poslání“ (jehož interpretem je ateistický státní orgán), na předem vymezenou kultickou činnost v uzavřeném chrámovém prostoru.

2. Omezování ekumenické činnosti:

Povoluje se jen činnost nejvyššího ekumenického grémia – Ekumenické rady církví, která je pod kontrolou úředníků ministerstva kultury. Ostatní ekumenické snahy na sborové a farní úrovni, jako jsou společná shromáždění s jinými církvemi, společné modlitby a jakákoli jiná praktická spolupráce jsou omezovány a cílevědomě potlačovány. Výjimku tvoří modlitební týdny jednou za rok a společná práce na překladu Bible. Jak vztahy k zahraničním církvím, tak kontakty se Světovou radou církví (SRC) se dějí pouze prostřednictvím oficiálních představitelů na nejvyšší instituční úrovni a vylučuje se účast řadových členů církve. Rovněž tak jsou omezovány členům bratrských zahraničních církví kontakty s českými sbory i jednotlivci. Mnohým zahraničním žadatelům (kteří vyplní po pravdě např., že jsou faráři nebo jiné církevní osoby), státní úřady  často odmítají udělit vstupní víza, neboť pro ně je každá ekumenická činnost nežádoucí.

3. Státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti:

Státní orgány se pokoušejí zjednodušit si situaci v oblasti církevní politiky tak, aby mohly co nejsnáze manipulovat s veřejným míněním prostřednictvím několika jedinců v její správě. Proto neustávají pokusy narušit a blokovat presbyterní charakter naší církve. To se projevuje zejména tím, že státní orgány uznávají za jediné představitele církve na všech úrovních duchovní, resp. seniory a představitele synodní rady. S laiky se jedná jen výjimečně. Státní správa ví, že faráři jsou nejsnáze zranitelní tím, že svou činnost smějí vykonávat výlučně jen se státním souhlasem. Neudílení či odnímání souhlasů je tak velmi účinným nástrojem, jak absolventům fakulty či farářům, kteří chtějí přejít na jiný sbor, bránit ve výkonu činnosti, a těm, kteří se v očích státní správy provinili, duchovenskou činnost zcela znemožnit.

V posledních letech (od roku 1971) byli zbaveni státního souhlasu: Petr Brodský, Jan Dus, Jaromír Dus, Petr Čapek, Pavel Fojtů, Vladimír Kalus, Ing. Alfred Kocáb, Miloš Lojek, Miloš Rejchrt, Miroslav Rodr, Vlastimil Sláma, A. M. Satke, Jan Šimsa, Ing. ThDr. Jakub Trojan, Jiří Veber, Jan Zlatohlávek. Po přestěhování neobdržel státní souhlas Svatopluk Karásek, po rezignaci nemohl nabýt nového státního souhlasu Milan Balabán. Z nich znovu obdrželi souhlas: Petr Brodský, Petr Čapek, A. M. Satke. Ze studentů Komenského evangelické bohoslovecké fakulty byli pro své postoje a názory buď vyloučeni nebo dosud po absolutoriu neobdrželi státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti: Aleš Březina, Miroslav Čejka, Dan Drápal, Jan Kozlík, Jan Mamula, František Matula, Věra Matulová, Jana Mikolášková, František Šilar, Jan Tydlitát, Jana Zlatohlávková, Martin Zlatohlávek, Miloslav Vašina. Z nich se směli na fakultu vrátit nebo obdrželi i státní souhlas: Miroslav Čejka, Dan Drápal, Věra Matulová, Jan Mamula, Jana Mikolášková. Každým rokem je upírána možnost studia na naší fakultě řadě adeptů bohosloví, v loňském roce např. P. Fojtů, J. Hrabinovi, R. Lojkové, J. Kozlíkovi, V. Venturovi, J. Venzarovi, D. Ondříčkové. Zvláštní orgán na ministerstvu kultury též rozhoduje o roční kvótě studentů, kteří smějí být přijati. Zatímco ve studijním roce 1969/70 bylo ze všech církví celkem 800 studentů bohosloví, klesl nyní tento počet na 400, ačkoli počet zájemců je mnohem vyšší a též potřeba ve všech církvích je značná. Jen v naší církvi je 30 sborů uprázdněno a takřka zmizely sbory, které měly dva duchovní. V poslední době se začíná vyžadovat, aby zájemci o bohoslovecké studium měli doporučení nejen církve, nýbrž i školy, případně zaměstnavatele a příslušného církevního tajemníka (tj. zástupce státní správy pro věci církevní politiky v okresech a krajích). Je jasné, že v situaci, kdy ateismus je oficiálně podporován a prosazován, je získání doporučení ke studiu bohosloví značně ztíženo. O přijetí ke studiu teologickému spolurozhodují orgány, jejichž faktickým zájmem je odstranit perspektivně jakékoliv studium bohosloví.

Odebírání či neudílení souhlasu se děje bez zákonného zdůvodnění. Formálně se státní správa opírá o zákon z roku 1949 a příslušné vyhlášky 218–20 23/49 Sb., který však nezná možnost jednou udělený souhlas odebrat. Výslovně se toto jednání ocitá v rozporu se správním řádem z roku 1967 a též se zákoníkem práce. Odvolání jsou vyřizována jen formálně, bez důkladné a věcné právní argumentace. Státní správa prosazuje v rozporu s výslovným zněním zákona myšlenku, že farář bez souhlasu přestává být zaměstnancem církve, eventuálně že se nemůže stát farářem na jiném místě v témže kraji (Čapek, Kocáb, Trojan), nebo dokonce v celé zemi (Rejchrt, Šimsa). Faráři bez souhlasu jsou postiženi i v tom, že státní správa prosadila zákaz jejich účasti na pastorálních konferencích (pravidelných měsíčních schůzkách farářů v seniorátech), popř. znemožnila jejich účast na práci v různých odborech církve. Postižení faráři nesmějí nejenom kázat, nýbrž ani publikovat články v církevním tisku, nemohou být voleni do vyšších funkcí a z velké části už nejsou ani členy staršovstev. Faráři důchodci musí znovu žádat o souhlas k duchovenské činnosti a celá řada jej neobdržela. Na vedení církve je neustále vyvíjen nátlak, aby se od postižených plně distancovalo, popřípadě je odsoudilo.

4. Faráři v činné službě:

Skutečnost „odnímání souhlasu“ působí ovšem nejsilněji na faráře v činné službě, poněvadž stojí pod neustálou hrozbou. Musí počítat s tím, že jsou sledováni nejen příslušným tajemníkem pro věci církevní, ale i dalšími, zejména bezpečnostními orgány. Nejméně třetina až polovina farářů byla navštívena pracovníkem StB, nebo pozvána na oddělení pasů a víz, kde je stejně čekal pracovník StB, navazoval osobní vztah a lákal ke spolupráci.

Faráři jsou nuceni hlásit orgánům státu své styky se zahraničními přáteli. Mají oznamovat též dary, které obdrží. K přijetí některých darů je potřebí předchozího souhlasu státních orgánů, eventuálně projednání s ministerstvem.

Stále častěji docházejí církevní tajemníci na pastorální konference, kde zasahují do diskusí, nebo pro účast na diskusi přímo postihují zúčastněné faráře. Hlavním účelem je však faráře testovat a vzbuzovat takovou psychózu, v níž se účastník obává postihu za projevené názory, anebo, což je jistě horší, se přizpůsobuje vnějškově názorům tajemníka. Tak se vnitřně rozvrací společenství farářů i celé církve. Rozhovor mezi faráři nebo církevními delegáty je podvázán.

Většina farářů považuje svou vlastní, osobní službu sboru za jádro svého poslání, jež je třeba uskutečňovat „za každou cenu“. Jen výjimečně někdo riskuje tím, že promluví upřímně, kriticky, pravdivě. V této atmosféře dohledu a sledování se stahují faráři do soukromí. Kdo se přesto schází s přáteli, kolegy své generace, vystavuje se nebezpečí, že na sebe přivolá pozornost Státní bezpečnosti, popřípadě že bude nařčen z tzv. ilegální činnosti, jak se stalo v únoru 1975 v Libštátě, kde soukromá přátelská schůzka farářů a bohoslovců mladší generace byla policejně rozpuštěna, při čemž hostitel byl postižen pokutou 500 Kčs a ztratil souhlas k výkonu duchovenské činnosti.

V roce 1974 Ministerstvo vnitra ČSSR na návrh Ministerstva kultury ČSSR zrušilo SČED (Svaz českobratrského evangelického duchovenstva), který dvakrát do roka pořádal teologické kurzy pro faráře. Tyto kurzy byly místem, kde se diskutovalo o  zásadních a praktických otázkách služby farářů i života církve, zaujímala se stanoviska k veřejným otázkám. Zde také působil mírový odbor a konala se sociální výpomoc členům, vyplácely se podpory na lázeňskou léčbu a rodinným příslušníkům zemřelých farářů.

Nejtěžší zásah byl způsoben teologickému rozhovoru v církvi, který od té doby prakticky ustal. Státní správa účinně omezuje všechny možnosti rozhovoru a styku, omezuje nebo zakazuje seniorátní shromáždění. Po více než pětadvacetileté tradici zakázala brigády evangelické mládeže atd. Promyšleně izoluje sbory, faráře i jednotlivé aktivní členy církve z řad mládeže a presbyterů a tím vytváří podmínky pro přímé řízení a manipulování celé církve.

Většina těchto omezení se provádí ústními nebo telefonickými příkazy orgánů státní správy. Ponižující směrnice pro případné cesty do zahraničí a styk s hosty a přáteli ze zahraničí (obsahující i povinnost denuncovat obsah soukromých rozhovorů s nimi) byly například přečteny nejvyšším představitelům církve na ministerstvu kultury (roku 1973) a pak již po církevní linii přenášeny ústně do seniorátů. Podobně tak výhrady ke sborovým dopisům, omezování sborové a seniorátní činnosti se prosazuje při osobním jednání se seniorem nebo farářem, aby bylo co nejméně dokladů o omezování náboženské svobody nebo o přímém porušování zákonů.

Faráři mají nejnižší platy ze všech skupin zaměstnanců; po celých osmadvacet let nebyly upraveny. Nastupuje-li kazatel na samostatné místo, je jeho hrubý příjem 896 Kčs (na nesamostatném místě o 200 Kčs méně). Jeho příjem se zvyšuje každý třetí rok o 60 Kčs, celkově však jen po deset tzv. „trienálek“. Svaz duchovenstva doplácel rodinám farářů z vlastních příspěvků do existenčního minima (zprvu 300 Kčs na člena rodiny měsíčně, později do 350 Kčs), nyní vypomáhá církev farářům podle možností.

Osobní útok na čest faráře či jiná úhona není považována ve smyslu §§ 155 a 156 tr. z. za útok či urážku veřejného činitele. Naopak činnost faráře stojí pod hrozbou §§ 101 a  178 tr. z. jež mohou být proti němu uplatněny, jak vysvítá z komentáře k tr. z. z roku 1975 (Orbis, Praha 1975, str. 420, 421, 630, 631), i tehdy, vykonává-li odpovědně, aktivně a podle svého svědomí v celé šíři své duchovenské poslání. Řadě farářů byl odňat tzv. hodnostní přídavek, vyplácený tehdy, pracuje-li duchovní samostatně (200 Kčs), protože se svými postoji znelíbili příslušnému tajemníkovi (dr. Josef Veselý, Jan Keller, Pavel Hlaváč, Ing. Tomáš Bísek aj.). U jmenovaných jde o zvláště bolestný zásah, protože jejich manželky pro větší počet dětí v rodině zůstávají v domácnosti.

Srážka přídavku se zdůvodňuje jen obecně, nepostupuje se podle zákoníku práce, který tak vysokou srážku z platu u jiných zaměstnanců nepřipouští.

Ostře sledována je též pastorační činnost farářů, návštěvy v rodinách, konání biblických hodin nebo pobožností v rodině. Tato činnost se konala v našich sborech ještě před Tolerančním patentem a je nezbytností v církvi, která má většinou rozptýlený (diasporní) charakter. V naší církvi nejsou výjimkou i sbory, které mají na starosti příslušníky v desítkách obcí, vzdálených často 20 až 50 km od centra sboru. Státní správa postupně znemožňuje shromažďování mimo centrum sboru. Vykonává nátlak na ty, kteří se takových shromáždění zúčastní, a hlavně na ty, kteří by ke konání biblické hodiny zapůjčili svůj byt.

Farář může být snadno nařčen z protisocialistického postoje nebo narušování oficiální politické linie, jakmile vykonává svědomitě své povinnosti, nebo se brání porušování ducha a litery zákona. Řada jich například za to dostala důtku s výstrahou od krajského či okresního tajemníka.

Před důležitými shromážděními, jakými jsou seniorátní zastupitelstva (kazatelé a kurátoři sborů a jeden zástupce za každý sbor), konventy (volení zástupci sborů), synody (volení zástupci seniorátů), přistupuje státní správa k psychickému nátlaku na některé faráře a vyžaduje od nich, aby vystupovali v souladu s momentální politickou linií. V opačném případě musí počítat s důsledky. Státní správa též zasahuje do obsahové části takových shromáždění a prakticky rozhoduje přímo či nepřímo o tom, kdo z farářů se smí či nesmí podílet na programu, kdo má či nemá být zvolen do toho či onoho církevního orgánu. Zde opět hraje roli výsada státní správy, kterou si reklamuje podle svého výkladu zákona z roku 1949 (mimochodem nazvaného Zákon o hospodářském zabezpečení církví, a v důvodové zprávě zdůrazňujícího, že svobodnému rozvoji církví a náboženství se nekladou žádné překážky). Důsledkem toho je, že může být zvolen jen ten, kdo předem obdrží státní souhlas k takové volbě. Jak hluboce je tím omezena svoboda církve a její samospráva, není třeba zdůrazňovat.

5. Omezování a nátlak v oblasti náboženské výchovy:

Ve školním roce 1969/1970 bylo v naší církvi přihlášeno k vyučování náboženství kolem 10 700 dětí. Tento počet klesl během šesti let v roce 1976 na 576 v celé oblasti Čech a Moravy. V Praze není přihlášeno z 21 sborů ani jedno dítě. Také počet dětí navštěvujících nedělní školu prudce poklesl, třebaže ne tak katastrofálně jako ve škole.

Církevní shromáždění a seniorátní kurzy chce státní správa omezit na věk 18 let, což podkládá nepřípustně argumentem, že svobodu náboženskou má občan až od 18 let.

Tyto skutečnosti jsou jistě vyvolány i slabostí církve. Kdo však nezná metody nátlaku na rodiče, nemůže se pohoršovat nad tím, že rodiče si pod hrozbou, že jejich dítě nebude přijato na střední či vysokou školu, netroufnou děti ve sboru a často ani doma nábožensky vychovávat.

Tato praxe vede k pokrytectví, k mravnímu zlhostejnění, nejen u dětí a rodičů, ale i u učitelů a ředitelů škol, kteří brání náboženské výchově v rozporu se svým svědomím a ze strachu.

6. Postih v zaměstnání:

Uvědomělý křesťan musí počítat s tím, že mu bude jen zřídka svěřena významnější funkce v hospodářství, veřejných službách nebo ve státní správě. Určitá povolání jsou aktivním příslušníkům církve v některých oborech uzavřena. Učitelé musí složit slib, že budou vychovávat v duchu vědeckého marx-leninského učení. To bývá pro křesťany překážkou z důvodů svědomí. Něco podobného se zavádí i pro lékaře. V uměleckých svazech, ve stanovách ROH, i jinde je zakotvena zásada, že se jejich členové řídí marx-leninismem. Kdo se názorově odlišuje (což platí nejen pro křesťany, nýbrž i pro nekonformní ateisty, marxisty, komunisty a socialisty), nemůže se uplatnit ve vyšších funkcích a v některých povoláních nesmí setrvat. To je ovšem výslovně v rozporu s čl. 20 ústavy, kde se říká, že „společnost pracujících zaručuje rovnoprávnost občanů vytvářením stejných možností a stejných příležitostí ve všech oborech života“. Diskriminující tendence pronikají například i do inzertní části tisku, kde se pro důležitější pracovní místa vyžadují vždy tzv. „kádrové předpoklady“!, tj. angažovanost ve smyslu stranických závěrů a ochota je aktivně plnit. Tím jsou automaticky vyřazováni ze soutěže lidé s odchylným názorem a apriorně znevýhodněni ti občané, kteří chtějí uplatňovat své přesvědčení a víru ve veřejném životě.

7. Přístup ke vzdělání:

V naší zemi existuje řada mladých lidí, kteří pro svůj křesťanský postoj nebo pro podobný postoj svých rodičů jsou zbaveni možnosti středoškolského nebo vysokoškolského studia. Děje se tak pod záminkou, že neobstáli při tzv. komplexním hodnocení, čemuž je třeba rozumět tak, že nejsou členy SSM, nebo se neangažovali pro stranickou linii. Nestačí talent, nestačí sebelepší studijní výsledky. Rozhodování o přijetí se děje v přítmí, bez občanské a rodičovské kontroly zdola. Svévole postihuje nejen mladé lidi, ale i pedagogy. (…) Nejlepší bývají odmítnuti a průměrní, třeba i podprůměrní jsou přijati. Přináší to kulturní a hospodářské ztráty. Poškozeni jsou však i ti ze slabších, kteří se na školu dostanou, ale později neuspějí, nejsou spokojeni ve svém povolání, kam se dostali jen z protekce nebo pro svůj původ z funkcionářské rodiny. Počet středoškoláků i vysokoškoláků potom stagnuje nebo klesá, takže se dostáváme do nepříznivé situace ve srovnání například s Polskem, Bulharskem a ovšem i s dalšími vyspělými zeměmi.

8. Nová orientace:

Specifikem naší církve je tzv. „nová orientace“. Na vztahu k ní testují někteří církevní tajemníci písemně nebo v osobních rozhovorech absolventy fakulty nebo adepty studia. V některých oblastech je uchazečům o duchovenskou službu předkládáno distancování se od nové orientace jako podmínka udělení státního souhlasu. Existence nové orientace slouží státním orgánům často jako záminka k vyvíjení nátlaku na představitele církve.

Nová orientace je volné, otevřené společenství přátel. Nikdy neaspirovala na instituční zajištění. Nestala se organizací ani řádem. Vznikla kolem konce 50. let z nutnosti vyrovnávat se s moderní společností a situací církve podobně, jak o to usilovali ve 20. letech K. Barth a u nás J. L. Hromádka, jak o to zápasili i Brunner, Bultmann, Bonhoeffer, Tillich a Niebuhr. Nová orientace je otevřená na všechny strany a stojí o dialog s jinými proudy v církvi i mimo ni. Po řadu let se vyrovnává s marxismem, s nímž vstoupila v 60. letech do vzájemně obohacujícího dialogu. Někteří z přátel, považovaných za stoupence nové orientace, se pokusili v prosinci 1973 vyjádřit svá stanoviska v těchto otázkách: Milost a skutky, kříž a vzkříšení, kritika církve a společnosti, eschatologická naděje a inkarnační solidarita, víra a veřejný život, lidová a vyznavačská církev, instituce a charismatické slupiny, civilní interpretace.

V situaci, kdy je hlubší rozhovor v církvi znemožněn, kdy existují jen nepatrné a pro přátele nové orientace žádné publikační možnosti, roste zákonitě nedůvěra i církvi. Tvrdí se, že stoupencům nové orientace šlo o politické cíle, o spolupráci s komunisty nebo naopak, že je příliš poplatná lidové církvi či příliš elitářská, má blízko ke katolictví či protestantskému radikalismu, nebo dokonce že jde o sektu, uzavřené společenství, podobající se řeholi, či světsky zaměřené hnutí.

Přes tvrdý postih ze strany státních orgánů se však objevují v mladší generaci, mezi faráři i presbytery křesťané, kteří vedou obdobný zápas i za cenu rizika, počátečního nedorozumění i ze strany konzervativních členů církví, popřípadě nepřátelství státních úředníků.

9. Publikační činnost církve:

Církev vydává vlastní měsíčník Český bratr, má vyhrazený prostor v evangelickém týdeníku Kostnické jiskry, bohoslovecké a intelektuální veřejnosti má sloužit Křesťanská revue. Všechny časopisy vycházejí v malých nákladech. Český bratr i Kostnické jiskry byly postiženy v posledních letech tvrdými pokutami pro zveřejnění příspěvků, v nichž byly shledány útoky proti státnímu zřízení. Došlo k vynuceným změnám v redakcích. Časopis pro mládež Bratrstvo vycházel v letech 1969–1972 a byl z rozhodnutí ministerstva kultury zastaven. Publikovat mnozí autoři vůbec nesmějí, také tematika je redukována na nábožensko-historickou, úzce pojatou, bez vztahu k současnému dění. Výjimku mohou tvořit jen loajální hlasy k jednotlivým výročím nebo veřejným událostem.

Po léta smějí církve vydávat jen čtyři malé publikace ročně. Mezi ně patří každoročně příručka biblických výkladů a kalendář. Záminkou je nedostatek papíru nebo zásada tzv. rovnoprávnosti církví, které se hojně užívá při jiných příležitostech. Sem zařazujeme diskriminaci věřících v jednání s pracovníky tiskáren a krematorií při církevních pohřbech.

10. Konventy a synody:

I když těžiště církevní práce leží ve sborech, jsou obě grémia významným místem. Na nich se jednak bilancuje práce v církvi, jednak v rozhovorech a usneseních se formují směrnice a hlediska pro další orientaci církve. V posledních letech jsou tato shromáždění stále více středem zájmu státní správy, zejména příslušných okresních a krajských církevních tajemníků a úředníků církevního sekretariátu při ministerstvu kultury.

Všechny poslední synody církve 1969, 1971, 1974, 1975 byly sledovány a poslední dva již dokonce ve stadiu příprav několik měsíců předem. Úřední místa, jimž je svěřena církevní politika, jsou v nejužším styku se synodní radou, dávají se nejen informovat o stavu příprav, nýbrž vyžadují i prosazování určitých hledisek. Tlak se zejména soustřeďuje na závěrečná usnesení synodu. Je vážným porušením svébytnosti církve, když text závěrečných prohlášení zná státní správa dříve než delegáti. Současně je povzbuzující, že až dosud vždy zazněly na synodech složených ze svobodně zvolených zástupců nepoplatné hlasy, předkládající aktuálně bolestné problémy, že se nepodařilo zmanipulovat synodály do úděsného obrazu strachu a konformity. Obviňování, že nová orientace manipuluje církevní veřejné mínění obecně a synodály zvláště, patří k obvyklým výpadům na adresu církevního vedení se záměrem, aby této činnosti učinila přítrž. Příslušníci nové orientace zůstávají samozřejmě v kontaktu s církví a jejími problémy. Svědčí však o základním nedorozumění, když si úřední činitelé myslí, že je možno zinscenovat průběhy konventů a synodů, na nichž se rozhodují svobodní lidé. Jim přece nemůže nová orientace nic nabídnout, ani nemá možnost je jakýmkoliv způsobem přinutit, aby jednali tak, jak jednají. K pohodlné, bezrizikové konformitě je chtějí sliby i hrozbami dovést jen úřední místa. Je jasné, že poukaz na činnost nové orientace je jen záminkou pro další postih celé církve.

Zmínili jsme řadu oblastí, v nichž naše církev je vystavena tlaku ze strany příslušníků státních orgánů. Pokud jsme informováni, na všechny zmíněné postupy státní správy, které směřují k omezování a potlačování náboženství a církevního života, poukazovala synodní rada v posledních letech při nesčetných jednáních na nejvyšší úrovni. Tato jednání jsou nesnadná. Vyžadují od vedení církve jasnou bohosloveckou linii, dějinnou perspektivu, osobní statečnost a sílu víry. Před časem, kdy se v našem tisku i v prohlášení Generální prokuratury poukazovalo na to, že se u nás přísně dodržuje socialistická zákonnost, podala synodní rada generálnímu prokurátorovi seznam závažných připomínek k situaci církve a označila je za znepokojující v důsledku diskriminujících opatření ze strany státních orgánů. Očekávalo se od této instituce věcné posouzení a náprava v případech, kdy došlo ze strany státních orgánů k zjevnému pochybení. Na místo toho Generální prokuratura ve své odpovědi sdělila, že nejde o diskriminaci, nýbrž o běžné záležitosti církevní politiky, kterou jménem státu vykonává příslušné oddělení ministerstva kultury. Tím bylo vedení církve odkázáno na jednání s institucí, s níž o těchto problémech jedná bezvýsledně řadu let. Rozhodnutí Generální prokuratury je typické pro celkovou situaci v naší zemi: problémy se bagatelizují a neřeší. Ale problémy nelze sklidit ze stolu zamlčováním nebo popíráním. Jsou tu a je třeba je řešit. A dříve či později se tak stane.

[1] Po listopadu 1989, včera a ani dnes, se k tomu nikdo nehlásí. Zdá se, že nikoho moc neudivuje, když bývalí pozitivní duchovní (nebo dokonce i agenti StB), hovoří dnes o době nesvobody a pronásledování církve. Oni o svém selhání a zradě vědí, ovšem propásli příležitost přiznat se k tomu a požádat o odpuštění ty, kteří to viděli a snášeli represi. Vzbuzovalo to lítost a vztek, když bylo vidět a slyšet,  jak dávali za pravdu OCT, KCT, ministerákům, prostě komunistům, často proti svým bratřím – negativním duchovním. Proč? Aby se zalíbili mocipánům, aby neztratili funkce, aby mohli cestovat, aby nepřicházeli o jidášské groše, poslušným rozhodováním mnohých, i ve funkcích seniorů, i členů synodní rady i profesorského sboru KEBF. Spolupracující s StB tvořili a uplatňovali se jako vlivová agentura tohoto utajeného a mocné StB při hlasování a v běžném životě církve Kristovy na této zemi. 2Viz CC VIII, s. 31–50 . a CC IX – Dokument č. 5)

[2] Podle historika v první komisi  Cesta církve (1990–1993), Jaromíra Procházky z 25. září 1997 4Podle svědectví Jana Šimsy