Minulost

První den XXVI. synodu (16. listopadu) zdůvodnil čerstvě zvolený náhradník synodní rady Jan Čapek tyto návrhy. V příspěvku s titulem „Cesta církve v minulosti až dodnes“ vyzýval k promyšlení vztahu mezi vírou a politikou, protože „jsme žáci Hromádky a Komárkové“. V popularitě římskokatolické církve viděl výzvy, aby evangelíci šli svou vlastní cestou: „nezříkat se tématu socialismu a demokracie, znovu promýšlet postavení naší země ve střední Evropě“.^[1] Na stejném zasedání otevřeli podobné otázky například Miloslav Plecháček, Miloslav Vašina (farář bez státního souhlasu, člen synodu jako presbyter) nebo Jan Litomiský. Téma bylo přítomné i v krátkém proslovu odcházejícího východomoravského seniora Jaroslava Staňka. Byl velmi kritický k své vlastní generaci v církvi, která podle něj přistoupila na „herezi“, když přijala to, že stát církev vykázal z veřejného života. Nedokázala se postavit počínání státu, který zatlačil křesťany do koutu podezřelých, diskriminovaných občanů.^[2]

Synod, který byl přerušen listopadovými událostmi, pokračoval koncem ledna roku 1990. Podle zpráv některých účastníků ukázal průběh zasedání velké rozdíly ve srovnání s dřívějšími synody. Návštěvníci na galerii vinohradského kostela dali důrazně o sobě vědět, tlak ze strany některých synodálů byl otevřený a atmosféra rozjitřená, že napsal: „Nehostinno bylo na našem synodu!“^[3]

V době velkých politických změn se otázka, jak se postavit k minulosti, dostala na první místo jednání. Obecně byla naléhavá potřeba napravit některé nespravedlivé kroky z minulosti a rehabilitovat ty členy církve, kteří byli postiženi kvůli svým politickým postojům. Na teologické fakultě začala pracovat rehabilitační komise a synod se rozhodl pozvat faráře bez souhlasu, aby církvi poradili v těchto záležitostech.

Synod zřídil komisi, kterou před listopadem už navrhl Liberecký seniorát. Církevní vedení tento krok uvítalo a ve své zprávě poskytlo jistý formát, jak se má studovat nedávná minulost. Po roce 1948 se většina církve nerozhodla pro otevřený zápas s politickou mocí, ale viděla v nástupu komunismu „Boží trestání a kárání zpronevěřilé církve“, které mělo vést k pokání. Církev skrze své nejvlastnější prostředky – kázání, přímluvy a život podle Kristova zákona – vyjadřovala protest proti režimu. Synodní rada razila pohled na minulost, který odmítal pojmenovat jednání církevního vedení vůči režimu jako selhání nebo zradu, ale zdůraznil dobré záměry a věrnost k církvi. „Bylo by nespravedlivé přisoudit představitelům církve, seniorátů i sborů roli těch, kteří vždycky jen zbaběle ustupovali.“ Synodní rada uvítala ustanovení komise na zkoumání komunistického období, ale zároveň zpochybnila, že by bylo možné vytvořit vyvážený a informovaný úsudek na tuto problematiku. Nový začátek roku 1989 by mělo znovu vést k pokání, což by například znamenalo zrušení sporných důtek z roku 1977 farářům, kteří podepsali Dopis 31 o náboženské svobodě.^[4] Tento návrh byl ostatně už podán před listopadovými událostmi a dostal podporu na synodu. Pohled Synodní rady byl ostře kritizován jako nedostatečný především ze strany těch, kterým byl odňat státní souhlas. Podle nich pokání by mělo znamenat, že ve vedení církve dojde k personálním změnám. Terčem kritiky se stal především synodní senior Josef Hromádka, který na konci roku 1989 vstoupil do polistopadové vlády pod vedením premiéra M. Čalfy. Podle synodního seniora tím reagoval na výzvu z politického světa, aby se čeští evangelíci podíleli na hlubokých změnách české společnosti. V očích kritiků byl Hromádka příliš spjat s předlistopadovým obdobím, aby se mohl věrohodně zapojit do vybudování demokratického Československa.

Debata o minulosti se záhy objevila i na stránkách církevního tisku. Ten procházel postupně různými změnami a byl hlavně obohacen novým titulem. Časopis Protestant byl veden mladší generací farářů, kteří vesměs nastoupili do církevní služby v druhé polovině 80. let. Někteří z nich měli blízko mladým aktivistům například z Nezávislého mírového sdružení, jiní patřili k biblistické tradici v ČCE. Společně měli nedůvěřivý vztah k církevnímu a fakultnímu vedení, které jim neposkytlo orientaci v teologických a politických otázkách pozdního socialismu.

Hned v prvních číslech nového časopisu se objevilo téma minulost, které pak soustavně sledoval do konce 90. let. Na debatu v církvi a na synodu navázal Štěpán Hájek, podle kterého se v ČCE v letech normalizace odehrál zápas dvou pojetí církve. Podle jednoho se měla církev soustředit na zvěstování a tím ukázat, že není přežitek minulé éry. Neměla činit nároky a požadavky vůči státu. Na druhé straně stálo pojetí, že církev má stát při bezmocných a „společensky deklasovaných“. Její „politická profétie“ je „legitimním výrazem křesťanské odpovědnosti za svět.“ Tento zápas vedl k rozdělení v církvi, které ji na dlouho poznamenalo. „Zákeřnému tlaku ‚normalizační‘ politiky KSČ Českobratrská církev evangelická někdy odolávala, jindy podléhala, nedokázala však účinně zabránit vlastnímu rozdělení, neboť ve svém celku nebyla schopna ‚pokání činit včas, horlivé a vroucí‘ a odkládala je vědomě či podvědomě až pro případ radikální změny společenského uspořádání a vítězství demokracie.“^[5] Církev není připravená na nynější situaci, kdy synodní senior je členem vlády. Diskuse o Hromádkově angažmá „obnažila mj. to, co vyplývá i z našeho popisu uplynulých dvaceti let: mimo snad zmíněný listopadový synod je ve své většině ČCE, pokud jde o službu křesťana v politice, zcela poplatná širším společenským pohybům, ve svém myšlení i jednání zcela ve vleku vnějších poměru. Je to evangelijní a evangelické?“^[6]

Obdobně to vidí Pavel Otter, který hned po revoluci vydal knihu o církevních zákonech roku 1949. Otter, který se v letech transformace vyjadřoval pravidelně negativně ke směřování církevního vedení, považoval pojetí pokání, jak jej prosazovala Synodní rada, za příliš povrchní. Cítí v něm spíše touhu obhajovat konformní linii církevního vedení vůči komunistickému státu, než snahu podívat se sami sobě do očí a přiznat se k svému selhání. Generace, která stála u kormidla v 60. a 70. letech 20. století, se dopustila dvojí viny. V roce 1968 a 1969 činila pokání za selhání v 50. letech, ale v 70. letech postupovala obdobně konformisticky kolem Charty, kdy se od ní a od evangelických signatářů distancovala. Připomíná manifesty Děti kajícníků (jehož byl sám spoluautorem), a generace 40, které apelovaly na starší generaci, aby uznala své pochybení. Církev podle Ottera potřebuje hlubší pokání, aby změnila své smýšlení o svém postavení ve společnosti.^[7]

Nejtvrdší slova přicházela od filozofa a chartisty Ladislava Hejdánka, který souhlasil s Otterem, že církev se nemůže orientovat v nynější situaci, když neprojde očistným procesem. Je ale velmi pesimistický, že by se takový proces mohl odehrát. „V současné době nevidím v církvi k této metanoia nejmenší chuť. Zdá se mi, že církev v nejbližších letech a možná desítkách let není a nebude s to se nějak vnitřně obnovit.“ Jediná cesta k obnově podle něj vede přes výchovu nové generace, která by pak mohla proměnit církevní život. „Co můžeme my udělat, je dát co nejlépe do pořádku fakultu, vychovat novou generaci theologů, kteří by jasně viděli situaci a pracovali na sborech tak, aby si tam vychovali od konfirmačních cvičení a náboženství přes dorost a sdružení zase nové třicátníky a postavili staršovstvo a pak celý sbor.“^[8]

I v jiných, zavedených církevních časopisech se ozývalo téma minulost. V Kostnických jiskrách se objevily pravidelně články vzpomínkového charakteru o styku s církevními tajemníky nebo se StB. První polemika se objevila z pera Evy Melmukové-Šašecí, která napadala Ladislava Hejdánka kvůli rozhovorům, ve kterých podle ní tvrdil, že především protestanti kolaborovali s komunistickými orgány, zatímco katolíci byli statečnější. Podle ní nelze omezovat odpor ke komunistické diktatuře jen na ty, kteří podepsali Chartu 77 či chodili na demonstrace, ale byla řada evangelíků, kteří zvolili tichou cestu věrnosti k evangeliu. „Svou vlastní identitu si museli vybojovat proti plíživé integrační hrozbě bývalého režimu i proti integrační hrozbě nepravého ekumenismu v přítomnosti.“^[9]

Obhajoba církevního vedení zazněla také od Františka Škarvana, synodního kurátora v 70. letech. Podle něj se církev rozhodla akceptovat mantinely, které nastavil komunistický režim, ale zároveň projevovat solidaritu s těmi, kteří se ocitli pod politickým tlakem. „Církev ve své převážné většině chtěla ve smyslu církevního zřízení žít čestně, aniž by se zpronevěřovala sama sobě. Chtěla pomáhat bratřím a sestrám a  zůstávat jim ve společenství sborů útočištěm a oporou.“^[10] Odmítal kritiku na jednání synodní rady v roce 1977, kdy v reakci na Dopis 31 (Škarvan mluví o „dodatku k Chartě“) církevní vedení udělilo již zmíněné důtky. Podle něj bylo vedení relativně úspěšné v obraně církve, ale nedočkala se uznání a podpory ze strany těch, co Dopis podepsali.

Tón těch, kteří obhajovali jednání církevního vedení vůči komunistickému státu, se v průběhu prvního porevolučního roku začal měnit. Když se synod opět sešel v listopadu roku 1990, uznal synodní senior Hromádka, že církevní vedení nehájilo dostatečně církev a ty, kteří zažívali různé zákroky ze strany stání správy. Podle něj zapomnělo, že církev je církví Kristovou, která stojí na jeho osvobozující moci. Ti, kteří ve svém postoji ke komunistickému státu odvážnější, byli více postihovaní. Zároveň ale poznamenal, že zastánci mírnější linie byli zneužívaní. Vedení církve zvolilo jednání, což ovšem neznamenalo shodná stanoviska s mocí. Uznal, že církevní vedení nenašlo vždy cestu k těm, kteří přišli o státní souhlas.^[11]

Krátce před zasedáním synodu se v obdobném duchu také vyjádřil Josef Smolík, profesor praktické teologie na fakultě a několikanásobný děkan v období normalizace. Vrátil se k událostem roku 1977, kdy podle něj „církev a fakulta nedokázala říci mocným slovem pravdy jako slovo nepolitické, jež by nemohlo být přeslechnuto“. Uznává, že jednání vedení církve a fakulty poškodilo některé kazatele a bohoslovce, ale přes to není čas zralý na posouzení tehdejšího dění. Odmítá ale zúžit život víry v církvi jen na skupinu těch, kteří šli do konfrontace se státní moci. „Náš pohled do minulosti by však nebyl pravdivý a úplný, kdybychom viděli jen selhání, viny, poddanost mocenskému tlaku, prostě kdybychom cestu a zkušenosti minulých let odepsali. Bylo by to výrazem toho, že jsme vládu Kristovu nad posledními lety předali komunistům a přiznali, že mají a měli takovou moc, že mohli suspendovat Krista z jeho trůnu, zrušit moc jeho oběti a vzkříšení, která už nebyla nijak patrna v životě sborů. Kristovu vládu by pak manifestovali jen ti, kteří vstoupili do veřejného odporu vůči moci.“^[12] Smolík poukázal na několik věcí z minulosti, za které by církev měla být vděčná (překlad Bible, zpěvník, agenda, ekumenické styky) a které nesouvisí s „přisluhováním režimu“. I další členové ČCE varovali synod před černobílým pohledem, který podle nich prosazují ti, kteří komunistický režim veřejně odmítali. „Volání církve ku pokání je potřebné v každé situaci: není však věrohodné z úst těch, kdo jsou přesvědčeni o vlastní spravedlnosti a čistotě rukou.“^[13] Přímo na synodu pak někteří synodálové zpochybnili obvinění z kolaborace s minulým režimem s tím, že je brzo na hodnocení nedávné minulosti. Pavel Filipi vyzval k tomu, aby se synod nevracel k minulému selhání, protože Bůh obrátil list, což by církev měla přijmout vděčně jako znamení Boží milosti.

Ve svém vystoupení na synodu spojil Hromádka téma minulosti se svou účastí ve vládě. Charakterizoval svůj vstup do vlády jako riskantní krok, který musí posoudit synod. Proto také dal svůj úřad synodního seniora k dispozici k 31. 12. 1990. Tímto krokem se debata na synodu neuklidnila. Někteří obvinili církevní vedení z toho, že mlčelo tam, kde promluvit mělo. Nechalo se vystrašit a někteří církevní představitelé spolupracovali s StB. Jan Dus obvinil synodního seniora z toho, že zamlčel svou spolupráci s StB. Joel Ruml volal k rezignaci celé synodní rady a Jakub Trojan mluvil o hluboké krizi nedůvěry v církvi, kdy dochází k pomluvám a zkreslování. Důvody ke spolupráci s StB mohly být strach nebo snaha chránit církev. „Na nás je duchovními zbraněmi zvládnout tuto démonii, abychom se dnes či v budoucnu nestali její obětí.“^[14] Hlubokou trhlinu v církvi je možné zacelit tím, že budou odvolány dokumenty, kterými se církev distancovala od pronásledovaných. Pastýřská rada byt měla lustrovat církevní pracovníky.

Po debatě na synodu nebyla Hromádkova rezignace přijata. Stejný poměr hlasů se objevil potom v hlasování o tom, jestli má být lustrace povinná pro církevní pracovníky. Tím se ostatně potvrdilo to, co tvrdil Josef Smolík a další, že většina církve nesouhlasí s těmi, kteří šli do veřejného střetu s komunistickým režimem a nyní volají po odchodu synodního seniora Hromádky. ČCE se ve své většině zřejmě ztotožnila s pohledem novozákoníka Petra Pokorného, který zdůraznil vnitřní svobodu ve sborech za komunismu: „Podstatné je, že se v mnohých našich sborech vytvořil skutečný prostor života, v němž byli lidé posuzováni podle jiných měřítek nežli v okolní společnosti, prostor, v němž společně prožívali radostné a smutné události svého života a že se v té době naučili svou víru vědomě žít i ve svém všedním životě.“^[15]

Synod se ovšem shodl na ustanovení komise, která měla zkoumat dějiny církve pod komunistickým režimem. Do komise zvolila sice převážně zastánce pohledu synodní rady, ale jelikož někteří z nich svou volbu nepřijali, dostali v komisi převahu ti, kteří prosazovali kritičtější linii. To se pak projevilo v průběhu fungování komise, která se nakonec dostala do značné izolace.

Poselství, které synod tradičně vydával, mluvilo tentokrát o napětí, které panovalo na synodu a o rozhodnutí synodního seniora rezignovat na svou funkci. Konstatovalo, že církev sice nikdy neodvolala své prohlášení z období pražského jara, ale svým jednáním jejich obsah oslabila. Velmi důrazně poděkovali těm, kteří ze svého přesvědčení veřejně kritizovali komunistickou státní správou. „Velmi si vážíme těch, kteří podepsali Chartu 77 a podobné dokumenty a tím se zástupně za nás vystavili přímému pronásledování. Nebylo málo ani takových, kteří se na jejich úsilí nepřímo podíleli tím, že je podporovali a vytvářeli jim zázemí ve sborech. Naše církev jako celek se od postižených nikdy veřejně nedistancovala. Pronásledovaní vděčně vydávají svědectví, že jejich sbory a přátelé při nich v těžkých dobách věrně stáli. S lítostí však vyznáváme, že někteří z nich zůstali ve svém zápase nepochopeni a osamoceni, a to nejen ze strany správních orgánů církve.“ Synod také vyjádřil uznání za řadovou sborovou práci v komunistickém období, protože i tato činnost šla proti duchu režimu. „Jsme vděčni za bratry a sestry, kteří se ani v těchto nesnadných dobách nepřestali hlásit ke Kristu, i když na to všelijak dopláceli, i za kazatele, kteří často i v těžkých osobních situacích věrně sloužili sborům zvěstováním evangelia a pastýřskou péčí o každou jednotlivou duši a tak konali práci, ve které nás nikdo jiný nemůže zastoupit.“^[16]

Nakonec neodstoupil jen Josef Hromádka, ale všichni členové synodní rady s výjimkou náměstka Pavla Smetany, který pak na jaře byl zvolen synodním seniorem. Do debat v církvi se promítala i politická debata o lustraci, která se v československé společnosti v souvislosti s lustračními zákony vedla na jaře roku 1991. Církevní veřejnost byla rozdělena v otázce, jestli by se zákon, který zakázal spolupracovníkům komunistických represivních orgánů vykonat veřejnou funkci, měl také aplikovat v církevních strukturách. Například člen synodní rady Jan Trusina tuto myšlenku odmítl, protože lustrace by poškodily důvěru v církvi. „Mohou-li být něčím vaše vzájemné vztahy obnoveny, pak to není úřední důkaz neviny, nýbrž nové hledání důvěry, spojené s vědomím, že jsme se všichni provinili a že nám Kristus u svého stolu dává novou možnost. Přestaneme-li si v církvi navzájem věřit, pak nám žádné lustrace nepomohou.“^[17] Přes důrazné hlasy z druhé strany synod nakonec neodhlasoval návrh, že by lustrace platily i pro církevní pracovníky. Podporovatelé lustrace poznamenali, že nejde o problém v prakticko-politické rovině. Spolupráce faráře s StB je problém víry, napsal do církevního tisku Pavel Ruml: „Spolupráce farářů s StB je teologický omyl, a proto se týká nás všech – těch, kteří spolupracovali i těch, kteří je nechali napospas ‚démonským‘ silám.

Nejde o to, aby jedna strana zvítězila, ale aby se církev ubrala správným směrem.“^[18]

Synod ale vydal na popud Miloše Rejchrta prohlášení pro mezinárodní ekumenické partnery, ve kterém vyjádřil politování, že za komunistického režimu církevní vedení svým partnerům neřeklo pravdu o politické situaci v Československu. „Litujeme, že jsme v minulosti neinformovali světovou ekumenu pravdivě o poměrech v naší zemi v období diktatury komunistické strany. Zamlčovali jsme mocenskou manipulaci, jejíž jsme byli obětí jako občané, i jako církve. Zaváděli jsme tak na scestí mnohé naše bratry a sestry, zvláště v III. světě, kteří z naší viny mohli nabýt dojmu, že tzv. reálný socialismus je nosným modelem pro řešení problémů současného světa.“^[19]

V říjnu 1993 předložila komise pro zkoumání cesty církve od roku 1945 svou první obsáhlejší zprávu. Ta především rozdělila období do několika celků a k nim poznamenala hlavní události a témata. Zpráva je proto hlavně první systematické zmapování daného období, ale nenabízí interpretaci historického vývoje, jednání zúčastněných stran atd. Její závěr klade několik otázek, které komise považovala za klíčové pro další práci na tématu: Obstála ČCE pod tlakem komunistického režimu? Projevila se solidarita, když se ukázalo, že apolitičnost vede k přizpůsobení se? Jak lze dál pracovat s pojetím postkonstantinské církve, když byla zneužívána k legitimizaci útlaku? Dokážou evangelíci přenést dědictví české reformace, když byla zneužitá režimem? Jak se má ČCE stavět k oficiální ekumeně? Je ČCE, poznamenaná nedávnou minulostí, kvasem v sekularizované společnosti?

Na synodu zpráva vyvolala debatu o vyváženosti. Někteří kritici ji považovali za jednostrannou a zjednodušující. Dlouholetý synodál Dalibor Molnár komisi vyčetl, že nezůstala jen u faktů, ale že převzala pohled tehdejší vnitrocírkevní opozice.^[20] Přesto, že synod doporučil zprávu zveřejnit a poskytnout sborům, a přes deklaraci synodní rady při zahájení synodu, že je třeba vyrovnat se s touto minulostí církve, nevyšla v oficiálním církevním tisku. Nakonec ji jako první zveřejnil časopis Protestant.

Na dalších zasedáních synodů prezentovala komise některé další výsledky, ale přislíbené další, obsáhlé pojednání už nepředložila. Publikovala své stanovisko k odstoupení synodního seniora J. Hromádky v roce 1991 s velkým odstupem. Považovala jeho rozhodnutí za správné, protože synodní senior se vyskytuje jako spolupracovník v materiálech StB. Stěžovala si na malou ochotu v církvi mluvit o tématu: „Jestliže se dosud nerozvinula veřejná diskuse o naší roli za vlády jedné strany, jejíž součástí by byla i svědectví těch, kdo se dostali do tenat StB, narážíme na nevyjasněná, zcela se rozcházející stanoviska uvnitř církve, na poloskryté odcizení. V žádném případě nejde o jednu osobu, nýbrž o dlouhodobé a bolestné vyrovnání s minulostí, v níž jsme v té či oné míře selhali všichni, jako jednotlivci, jako církev i jako národ.“^[21] Nezájem o práci komise nakonec také projevovali samotní její členové. Komise se už nedokázala sejít a byla rozpuštěna rozhodnutím synodu v roce 1997. Částečně to patrně souviselo i s tím, že církev se v té době vyrovnávala s dalším složitým historickým tématem, tj. s vysídlením českých Němců po druhé světové válce. Někteří pracovali v obou komisích. 

Debata o minulosti v 90. letech 20. století zůstala vesměs u obecnějších konstatování a frází. Točila se kolem základní otázky, do jaké míry lze nazvat selháním chování většiny v církvi, když svůj hlas proti režimu nezvedli a omezovali se na práci ve sborech. Existoval ovšem konsensus o tom, že v roce 1977 církevní a fakultní vedení nejednalo správně, když podniklo disciplinární kroky proti farářům, kteří protestovali proti omezování náboženské svobody. Komise dokázala pojmenovat, o  čem by se hlubší studium poválečného období mělo zajímat, ale sama se do toho už nepustila.

Minulost byla tématem i deset let po pádu režimu, které rozdělilo církev. Neexistoval základní konsensus v pohledu na to, jak se církev ve svých různých složkách zachovala vůči represivní politice komunistické diktatury, tudíž ani na to, jak by církev své zkušenosti měla reflektovat a integrovat do svého fungování. Poté, co se archivy bezpečnostních složek z komunistického období zpřístupnily, obnovil synod v roce 2006 komisi na zkoumání cesty církve od roku 1945. Komise, která zahrnula i mladší generaci badatelů v oblasti, začala publikovat dílčí studie na základě archivní dokumentace. Některé její výstupy přinesly nové poznatky (například k vězněným farářům v 50. letech 20. století), ale její publikace nevedly k výraznému pozdvižení v evangelických kruzích. Výsledky byly vesměs přijaty kladně.

Zveřejnění nových poznatků jak v církvi, tak i mimo ni vedlo k uklidnění debaty. Už při poslední velké oslavě výročí J. L. Hromádky v roce 1999 byli jeho žáci jak z řad těch, kteří zvolili v letech normalizace disent, tak i řad tehdejšího církevního establishmentu schopni shodnout se na jeho významu^[22] a tím částečně vytvořit společný rámec k pochopení nedávné minulosti. Období normalizace má ale nadále náboj, aby rozdělilo církevní veřejnost. V roce 2009 se o něm konala poslední velká debata, kdy v církevním tisku Miloslav Vašina vytkl evangelické fakultě, že se pořádně nezřekla tezí z roku 1977.^[23] Na následném kurzu farářského spolku SpEK odmítl děkan fakulty Martin Prudký tuto kritiku s argumentem, že se nikdo z fakultních učitelů dnes k tezím už nehlásí.

Také v nové komisi panovaly různé názory na to, jak různé nuance církevního života za normalizace zachytit a popisovat. Názorové rozdíly kopírovaly debatu ve společnosti a kolem Ústavu pro studium totalitních režimů, kdy podle jednoho pohledu se dění v církvi (nebo společnosti) má studovat pod úhlem utlačování, a podle druhého z hlediska, jak byla církev schopna vytvářet a zachovat svůj vlastní prostor.

ČCE prošla dlouhou cestou v reflektování svých nedávných dějin. Její ochota otevřít i složitá témata svědčí o základní vnitřní svobodě, která jí umožňuje vstřebat také tu část z minulosti, která je spojená s vinou. Její zapojení do mechanismu bezpráví z období vlády jedné strany se neliší od většinové společnosti, ale její schopnost reflektovat je výraznější. Taková reflexe ji pak posiluje na současných a budoucích cestách, které rovněž nebudou bez zákrut.