Jan Dus

V Kutné Hoře roku 1950 maturoval na reálném gymnáziu a následně vystudoval Komenského bohosloveckou fakultu v Praze. V roce 1953 mu nebyl povolen odklad vojenské služby, od roku 1955 pokračoval ve studiu a absolvoval roku 1957 a nastoupil jako vikář v evangelickém sboru v Chotiněvsi, brzy nato se oženil s Annou Říčanovou. V roce 1963 dal podnět k tomu, že evangelický sbor v Chotiněvsi požádal o změnu v tehdy vypracovaném návrhu rodinného zákona (CC I, s. 18-28; CC II, s. 19–31), zákon o rodině pak respektoval jím navrhovanou změnu. Dále zkritizoval postup správního orgánu Domova důchodců v Liběšicích (bránil možnost pastorace členů křesťanských církví ubytovaných v tomto domově pro seniory) a též školských orgánů na Základní devítileté škole v Liběšicích (požadoval možnost přihlásit děti  na náboženství na školách). Za angažmá v zápase o zákon o rodině i za legitimní kritiku správních a školských orgánů mu byl Severočeským krajským národním výborem (KNV) odňat v roce 1964 státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Je navíc příznačné, že státní správa ústy cenzorky církevního tisku dr. Čížkové vypustila do světa zavádějící důvěrnou informaci, že Janu Dusovi byl odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti za kritiku synodního seniora (viz archiv Jana Šimsy, Dlask, ročník 39, č.2, 30. června 1986). Státní správa se neobtěžovala zdůvodňovat příčinu odebrání souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. Stačilo jen úřední oznámení, sdělující jeho odebrání. Důvody odebrání se pak mohly šířit jinými cestami. To byl jeden ze způsobů totalitních praktik státní správy, jak neviditelně a právně nepostižitelně ovlivňovat církevní veřejnost. Ta se prostřednictvím ústního podání dozvídala o mnohých záležitostech, mimo jiné, jaké jednání se nevyplácí. Nikde o tom nebyly žádné záznamy, nebo dokonce písemná dokumentace. Tak mohly fungovat mechanismy tzv. nepsaných zákonů a zvyků styku se státní správou, které se stávaly normou pro mnohé bojácné a právem nepoučené. Ti pak legitimní kritiku školské správy či jiných institucí považovali za zbytečné dráždění úřadů, které vede k potrestání kritizujícího. Církevní i světská veřejnost se nedozvěděla pravý důvod potrestání legitimních kritiků arogantní státní správou. Veřejnost se z vyšších míst nedozvěděla o jádru kritiky, o oprávněné debatě o zákonech a o oprávněných žádostech různého typu, například o legitimitě žádosti o možnosti činnosti duchovního v domově pro seniory či právu na výuku náboženství na základní devítileté škole. Jan Dus dále pracoval jako čerpadlář u národního podniku Benzina v Úštěku, Terezíně a nakonec v Litoměřicích. Na základě právního odvolání postiženého Jana Dusa a po přešetření proti němu vznesených námitek, přehodnotila Rada Sč. KNV svá stanoviska a doporučila návrat do církevní služby v jiném kraji. Nebyl tedy rehabilitován v plném rozsahu a nebylo uznáno pochybení ze strany státní správy v plném rozsahu. Farář Jan Dus se musel přestěhovat a nikoliv pokračovat ve sboru, kde  před tím působil jako farář. Proto se jeho dalším působištěm stal sbor v Chrástu u Plzně. V září 1971 byl obžalován z trestného činu pobuřování podle § 100 trestního zákona. Důvodem bylo ústní šíření po bohoslužbách a vyvěšení provolání „Synod svému národu“ (CC IX, Dokumenty: III. Synod svému národu 21. 2. 1969)  ve sborové vývěsce v březnu 1969. V tomto dopise byl kritizován vstup vojsk pěti států a výzva k debatě národní i mezinárodní, zejména mezi občany těchto národů bez ohledu na přání státních nomenklatur. Podobný dopis vydal Svaz evangelického duchovenstva a Jan Dus byl obviněn za jeho podporu šířením na veřejnost. S odůvodněním, že je trestně stíhán, byl Janu Dusovi odňat státní souhlas k výkonu duchovenské služby. V červnu 1972 byl odsouzen Okresním soudem Plzeň–Sever k odnětí svobody na 12 měsíců podmíněně se zkušební dobou tří let. V červenci 1972 byl rozsudek potvrzen Krajským soudem v Plzni. Zkušební doba mu skončila 25. 2. 1973 na základě amnestie, vyhlášené prezidentem republiky. V květnu 1972 nastoupil v cihelně v Chrástu jako dělník, po půl roce ve stejném podniku začal pracovat jako skladník elektromateriálu. V únoru 1974 se přestěhoval s manželkou a čtyřmi dětmi: Monika (1958); Anna (1960); Michael (1960); Jan (1966). do Neratovic-Libiše, aby uvolnili služební byt pro nastupujícího faráře v Chrástu u Plzně. Manželka v Neratovicích-Libiši přijala místo kostelnice sboru se služebním bytem a kromě toho pracovala jako zdravotní sestra. V březnu 1974 se stal Jan Dus topičem v Továrnách dětských vozidel n. p. Mělník. Chartu 77 podepsal 8. 10. 1979. Jan Dus intervenoval ve prospěch vězňů Jana Šimsy (1978), Jana Litomiského. Jan Dus informoval Světovou radu církví a žádal ji, aby povzbudila československé církevní orgány k rychlému zásahu ve prospěch vězněného.

V jarních měsících roku 1986 korespondoval Jan Dus s prokuraturou a prezidentem republiky ve věci zatčení Heřmana Chromého, 20. 5. 1986 ráno se dostavila skupina příslušníků StB do bytu Jana Dusa a vyhlásila obvinění z trestného činu poškozování zájmu republiky v cizině podle § 112 trestního zákona. Jana Dusa zadržela a odvezla do vazby. Teprve 28. 5. bylo Anně Dusové doručeno rozhodnutí prokurátora o vzetí do vazby. Policejní prohlídka trvala od 9 hodin 20. 5 do 5,40 dne 21. 5. Šest příslušníků vedených nadporučíkem JUDr. Vojákem zabavilo 378 písemných položek.

Ve vazbě musel farář Jan Dus setrvat až do června 1987. I ve vězení byl nápomocen některým vězňům s koncipováním dopisů a argumentů pro obhajobu, asi podobně jako kdysi dávno zachovával svou důstojnost a důstojnost vazebně stíhaných vězňů biblický Josef v egyptském vazebním žaláři. Někteří členové ČCE psali Janu Dusovi dopisy. Jeho pastoračně korespondenční činnost byla některými členy církve doceněna a jeho zápas o důstojnost druhých nepovažovali za zbytečný. Dopisovou solidarizaci s trpícím naplňuje po roce 1989 v dobrovolnickém hnutí ACAT – Křesťané proti mučení vězněných a proti trestu smrti. Nyní je Jan Zeno Dus evangelickým farářem v důchodu a jedno jeho prorocké kázání publikujeme v CC IX ( Dokumenty:

16. Kázání Jana Dusa, 14. ledna 1990). Na webu má své stránky http://www.janzenodus. cz. Nejvýznamnější publikace Israelitische Vorfahren – Vasallen palästinischer Stadtstaaten? (1991) Theokratische Demokratie des alten Israel (1992) a několik příspěvků v sborníku Evangelíci o Janu Sarkandrovi (1995).

Následující dokument byl nalezen v Městském archivu – ve složce ministerstva kultury. Součinnost ministerstva kultury (církve spadaly pod ministerstvo kultury) s represivní státní složkou StB byla v případě dozoru nad církvemi velmi rozsáhlá a administrativně i represivně funkční. Z předcházejících řádků je zřejmé, že dopis Jana Dusa v německém originále adresovaný SRC (tedy dopis z 22. srpna 1983) musel být zadržen, pro potřeby státní správy přeložen do češtiny (zjevně někým, kdo přepisuje z neznalosti jméno Miloše Rejchrta rozmanitým způsobem, o Zásadách ČCE hovoří jako o Základních principech, občas učiní poznámku, že text je porušený) a posléze předán příslušným orgánům, které vyhodnotily dopis jako nebezpečný a vyvodily z toho konkrétní důsledky, které vedly k obvinění z trestného činu  poškozování zájmu republiky v cizině podle § 112 tr. zákona). Dopis přetiskujeme v té podobě, jak se nalézá v Městském archivu města Prahy, SPVC.

22. srpna 1983 Panu

dr. Philipu Potterovi

Generálnímu tajemníku Světové rady církví

150, route de Ferney

1211 Ženeva 20

Švýcarsko

Velevážený  pane generální tajemníku,

1. Před pěti lety, 7. srpna 1978 jsem Vám napsal dlouhý dopis o tehdy uvězněném faráři Janu Šimsovi. Nebyl tehdy ještě odsouzen. Ve svém dopise jsem Vás ujišťoval, že farář Šimsa vzhledem ke svému chování a k československému právnímu řádu byl nevinen. Obrátil jsem se na Vás tehdy s naléhavou prosbou, abyste intervenoval u nejvyšších československých autorit. Přitom jsem Vás upozornil na to, že farář Šimsa byl těžce nemocen.

Z poštovního dokladu, který mám před sebou, vyplývá, že můj dopis byl vaší kanceláří přijat 14. 8. 1978 s razítkem a podpisem. Od té doby jsem však nedostal ani od Vás ani od některého z vašich úředníků (porušený řádek textu! pozn. překl.) zprávu o tom, jak má žádost Vám adresovaná o pomoci Janu Šimsovi, byla vašimi úředníky nebo dokonce Vámi osobně posouzena a strávil v letech 1978-9 osm měsíců ve vězení. Ačkoliv se s ním ve vězení zacházelo lépe než s jeho kolegy, bohužel dnes není jeho zdravotní stav dobrý.

Domnívám se, že obsah mého dopisu ze 7. 8. 1978 byl tak důležitý, že Vám měl přijít na stůl. Bohužel dnes po pěti letech nevím, zda Vaši úředníci i Vy jste něco udělali pro faráře Šimsu. Jsem tím hluboce znepokojen. Vaše intervence za faráře Šimsu by měla velkou váhu. Rozhodně dopis o vězněném, údajně nevinném a velmi těžce nemocném křesťanu měl být aspoň vaší kanceláří brán vážněji.

Po shora zmíněné, odvahy zbavující zkušenosti, jsem se v tyto dny rozhodl obrátit se na Vás s jiným českým protestantem, který je držen ve vězení, Ing. Janem Litomiským.

2. Na jaře 1981 podepsalo a odeslalo 31 členů Českobratrské církve evangelické tento dopis:

JUDr. Pavel Pilný

Okresní státní zástupce

České Budějovice

Velevážený pane státní zástupce,

Dozvěděli jsme se, že jste zatkl 17. 2. t. r.  Ing. Jana Litomiského, nar. 19. 8. 1943, agronoma, bytem ve Vyskytné, okres Pelhřimov, pro podezření z rozvracení republiky podle § 98 od. 1, 2a trestního zákona. Vyšetřující soudce odůvodnil zahájení trestního řízení tím, že Ing. J. Litomiský má účast na činnosti Výboru pro obranu neprávem pronásledovaných. Tuto činnost kvalifikoval jako podvratnou.

Známe bratra Jana Litomiskéhjo, presbytera obce českobratrské církve evangelické v Opavě (překladatel se spletl – má být v Opatově) delegáta XVIII. a XIX. synodu této církve, jako upřímného a nesobeckého člověka. Jako křesťan přijal povinnost, starat se o bližní, kteří se dostali do jakékoliv tísně, tedy i vězně, na které křesťané mají myslet jako by byli sami ve vězení (Hebr. 13.3). Naše církev připomíná ve svých závazných „Základních principech“, že křesťan se má ujímat toho, aby „právní řád byl chráněn jak před svévolí těch, kdo společnost spravují, tak i před svévolí občana státu. Ve společnosti musí být důvěra, že každý může dosáhnout spravedlnosti. (zde jde o překladatelem zkomolený text, viz CC IX, Dokumenty: č. 1. Zásady ČCE, s. 89.)

Svou činností ve výboru pro obranu neprávem pronásledovaných Ing. Jan Litomiský odpovídal poslušně požadavkům křesťanské víry, které jsou pro každého křesťana závazné. Jsme přesvědčeni o tom, že plnění těchto požadavků (porušený řádek- překl.) není společnost podrývána, nýbrž zvyšuje se v ní spravedlnost a mír.

Zároveň se domníváme, že činnost výboru pro obranu neprávem pronásledovaných není v rozporu s platnými zákony ČSSR (Československé socialistické republiky). Naopak, tyto zákony jsou jí chráněny. Usiluje o jejich prosazení v právní praxi. Formou peticí a iniciativou upozorňuje veřejnost a kompetentní orgány na případy, kdy bylo právo porušeno. Přispívá tak k posílení právního uvědomění a k upevnění právního řádu.

Proto žádáme, aby Ing. Jan Litomiský byl propuštěn na svobodu ve smyslu § 172 odst. 1/b trestního zákona a aby bylo zastaveno trestní řízení vedené proti němu. Členové českobratrské církve evangelické (31 podpisů).

Ing. Jan Litomiský byl 1. 7. 1983 Nejvyšším soudem v Praze odsouzen na tři léta odnětí svobody. Předtím zaslal tomuto soudu dopis, jehož závěr pokládám za tak důležitý, že jej zde pro Vás cituji:

„Soud tvrdí, že jsem jednal jako nepřítel socialistického státního zřízení… Jako křesťan vidím v tomto zřízení lidský produkt, který je jako všichni ostatní vyznačen naší pomýleností a špatností. Nám křesťanům je zakázáno uctívat lidské produkty a představy, zbožňovat je a přinášet jim oběti. Takové jednání pokládáme za hřích, který nazýváme modloslužebnictvím. Proto ani socialistický řád nepokládám za něco samo o sobě dokonalého, k čemu bychom měli vzhlížet se zbožnou bázní a co by bylo povzneseno nade-vší kritiku. Ale moje jednání není motivováno žádným nepřátelstvím k tomuto zřízení, neboť jsem přesvědčen, že každý jiný lidský řád by rovněž vykazoval nedostatky. Zároveň jsem přesvědčen, že jisté konkrétní věci v naší zemi by mohly být uspořádány lépe. Právě proto jsem vždy vystupoval proti tomu, co jsem pokládal za nespravedlivé.“

V roce 1972 bylo dokonce prohlášení jednoho církevního synodu označeno ve dvou soudních procesech dokumentárně podle obsahu za antisocialistické. Pokládám za zvláštní milost boží, že jsem tenkrát v jednom z obou procesů směl hájit českobratrskou církev evangelickou jako zástupce za obžalované před dvěma státními soudy proti podezření z antisocialismu.

3) 16. 7. 1982 byl odeslán tento dopis:

JUDr, Ján Feješ

Generální státní zástupce ČSSR

Náměstí hrdinů

PRAHA 4 – Pankrác

Velevážený pane státní zástupce,

Zúčastnili jsme  se dnes pohřbu pan inženýra Vladimíra Litomiského. Na několik hodin byl Ing. Jan Litomiský, významný příslušník, presbyter a delegát synodu českobratrské církve evangelické a náš osobní přítel, na pohřeb svého otce propuštěn z vězení v Plzni-Bory. Předešlého roku byl (porušený řádek – překl.) odsouzen na tři roky odnětí svobody podle §u 98 trestního zákona za činnost ve výboru pro obranu neprávem pronásledovaných.

Jeho vzezřením jsme byli hluboce dotčeni. Před svým zatčením byl fyzicky silný a odolný, působil dojmem nadprůměrného zdraví a sdatnosti (pravopis dle překl., pk). V obřadní síni jsme viděli zezadu starého a nemocného muže s pleší, se zbytky našedlých vlasů a šedou pletí v první řadě. Nikomu z nás nenapadlo, že by to mohl být náš přítel a litovali jsme, že Jan Litomiský se nemohl zúčastnit rozloučení s otcem. K našemu zděšení jsme po skončení obřadu zjistili, že to byl on. Z jeho změněné tváře jsme vyčetli vyčerpání, trvající ustavičně po řadu měsíců, pracovní přetížení, podvýživu, nedostatek spánku a vůbec klidu, tedy životní podmínky, které připomínají koncentrační tábory a tábory nucené práce a budí hrůzu u lidí, žijících v normálních podmínkách. Místo několika nehtů na rukou měl deformované hnědé pahýly. Na hřbetě rukou měl stopy zranění nebo kožní choroby.

Jsme otřeseni změnou, která se stala s Ing. Janem Litomiským po necelých dvou letech od jeho uvěznění. Proto vás  žádáme , pane státní zástupce, abyste věnoval pozornost iniciativě, která k vám dochází z různých míst a abyste  přezkoumal  všeobecné podmínky výknu trestu ze stanoviska zákonem poskytované ochrany života a zdraví uvězněných státních občanů.

(Podepsáni: Jan Dus, Miloš Reichert s adresami).

Na vědomí: mluvčí „Charty 77“, synodální radě českobratrské církve evangelické, Křesťanské mírové konferenci, církevnímu sekretariátu ministerstva kultury ČSR (České socialistické republiky). 14. července 1982“.

Bylo nám, faráři Reichertovi a mně, ústně sděleno úředníkem státního zastupitelství, že prý dostaneme písemnou odpověď na náš dopis. Dosud se to nestalo. Obrátili jsme se ve prospěch našeho přítele písemně na dalších deset státních orgánů. Jen od Českého červeného kříže jsme dostali sdělení (z 6. 6. t.r.), že náš dopis byl předán ministerstvu spravedlnosti.

4. Ing. Litomiský má být propuštěn teprve v únoru 1984. Po naší petici se jeho životní podmínky buď vůbec nebo jen zcela nedostatečně zlepšily, ne-li zhoršily. V jeho propuštění vidím nejjistější a nejjednodušší prostředek, jak zachránit jeho život a zdraví.

Naštěstí právní řád ČSSR činí propuštění Ing. Litomiského možným. Prezident ČSSR má právo vězni udělit milost. Paní Božena Litomiská podala koncem minulého roku panu prezidentu  žádost  o milost pro svého syna. Její žádost nebyla dosud zodpovězena, takže možnost omilostnění stále trvá.

Dovoluji si, velevážený pane generální tajemníku,  prosit  vás pro milosrdenství boží, abyste  podporoval  svou vzácnou osobní přímluvou žádost paní Litomiské u prezidenta ČSSR dr. Gustáva  Husáka.

Předpokládám, že vaše přímluva za propuštění Ing. Litomiského by mohla podstatně přispět. Vaše úsilí o co nejlepší snahy k státům reálného socialismu je zřejmé. Proto by vaše intervence měla v Praze velkou váhu. Vyhovíte-li prosbě, prokážete cennou službu nejen vězni, jeho matce a jeho přátelům, ale i československému státu. Omilostnění dalšího politického vězně by bylo zaznamenáno jak v ČSSR, tak v zahraničí a bylo by posuzováno velmi pozitivně.

5. Když jste před několika lety po pobytu v Drážďanech měl přednášku v Praze v kostele sv. Martina, byl jsem vám představen děkanem Komenského fakulty, prof. Josefem  Smolíkem. Jen jazyková bariéra – anglicky dovedu jen číst, ne hovořit – mně tenkrát zabránila, abych se vás optal, zda můj dopis o faráři Šimsovi došel na váš stůl.

Předpokládám, že mé prosbě, přednesené v tomto dopise, rád vyhovíte, bude-li doporučena  vám od Smolíka, vašeho starého spolupracovníka ve Světové radě církví. Proto se obracím na svého bývalého profesora teologie s prosbou, aby to udělal. Synodního seniora českobratrské církve evangelické dr. Miroslava  Hájka, generálního tajemníka Křesťanské mírové konference dr. Lubomíra  Miřejovského, faráře Jana Šimsu  a faráře Miloše Rejchrta prosím, aby Smolíka k doporučení pozitivně ovlivnil. Pokud je mi známo, synodní senior Hájek podpořil žádost paní Litomiské u dvou vysokých státních úředníků svou osobní přímluvou.

6. Další příjemci tohoto dopisu jsou kromě jmenovaných Smolíka, Hájka a Miřejovského, Šimsy a Rejchrta ještě rektor basilejské univerzity prof. Jan M. Lochman, dr.

Božena Komárková, dr. Ladislav Hejdánek a Václav  Havel .

Rektor Lochman  je vám znám jako Smolíkův předchůdce ve funkci českého protestantského zástupce ve Světové rdě církví. Filozofka Komárková byla během II. světové války vězněna po léta v nacistických věznicích. Mimo jiné  napsala vynikající komparativní studii o Platonově ideálním státě a o Augustinově Civitas Dei. Od nedávna je čestnou doktorkou filozofie basilejské univerzity. V šedesátých letech se podílela na revizi „Zásad českobratrské církve evangelické“, vedené Hromádkou, a platí nyní nejen u řady českých protestantů za největší filozofickou a teologickou autoritu v naší zemi. Hromádka ji vždy vysoce oceňoval. Hejdánek je protestantský filozof, žák Hromádkův, Patočkův a Komárkové. V letech 1971–1972 byl pět a půl měsíce vězněn jako jeden z prvních protestantských politických vězňů po roce 1968. Po smrti svého učitele a přítele profesora Patočky, jednoho z prvních tří mluvčích a prvního mučedníka ! Charty 77“, zaujal Hejdánek uvolněné místo mluvčího „Charty“. Tím si přivodil, již tenkrát těžce nemocen, další sice krátká, ale častá zatčení a rovněž brutální a ponižující zacházení.(CC IX.; Dokumenty: 13. Dopis Miloše Rejchrta generálnímu sekretáři KMK – 21. 1. 1978)

O Šimsovi  jsem Vám psal ve svém dopise z 7. 8. 1978.  Přistupoval směle a zodpovědně k řešení svrchovaně závažných společenských a církevních problémů, které byly pražským vedením církve a pražskými profesory teologie zanedbávány způsobem, který nelze ospravedlnit. Rejchrt  (Rechrt dle překladatele – pk) je jako Šimsa a já státem sesazený farář. Po celý rok 1980 byl jedním ze tří tenkrát podepsaných mluvčích „Charty“. Několikrát byl na krátkou dobu, nanejvýš na několik dní, zatčen. Nebyl však vězněn po celé měsíce nebo roky. (Charismatický úřad mluvčího „Charty“, převzatý po Hejdánkovi, vykonával Rejchrt celou dobu poctivě a věrohodně, mezi jiným vystupoval veřejně za neprávem vězněné). U výslechu a ve vězení se s ním nikdy nezacházelo ponižujícín způsobem nebo brutálně. Seriózní jednání policie proti Rejchrtovi a několika dalších mluvčích Charty posiluje mne a jiné v naději, že politický systém zemí reálného socialismu lze reformovat a že politické vedení ČSSR konečně by mohlo najít pozitivní poměr k naprosto legální a příkladné zákonité občanské iniciativě „Charty 77“. (Přesvědčení, že země reálného socialismu mají vnitřní předpoklady pozitivního vývoje, bylo  pro J. L. Hromádku  příznačné. Neměl však správnou představu o prostředcích, vedoucích k zlepšení. Mimo jiné hluboko podceňoval důležitost veřejné kritiky svévole úřadů a soudů). Svrchu citovaný dopis státnímu zástupci  Pilnému  byl spolupodepsán Komárkovou, Hejdánkem, Šimsou, Rejchrtem a mnou.

Havel  ení protestant. Je to však Litomiského kolega ve Výboru pro obranu neprávem pronásledovaných. Jeho studie, napsaná před jeho posledním dlouhým vězněním, „Moc bezmocných“, je pravdivá nereligiózní interpretace Ježíšova poselství a hluboce ovlivnila občanskou iniciativu „Charty 77“. Spisovatel Václav Havel byl vedle filozofa Jana Patočky a bývalého ministra zahraničí Jiřího Hájka jedním z prvních mluvčích „Charty 77“. V plzeňském vězení byl vězněn s Litomiským. Opuštěn lékaři a zdravotnickým personálem byl několik dní před svým propuštěním na svobodu (koncem minulého roku) v nemocničním pokoji, kde ležel na smrt nemocen, ošetřován právě Litomiským. Dnes je to prominentní kritik československého vězenství, se kterým má velké osobní zkušenosti.

Miřejovského a mého bratrance Hájka  vám nemusím představovat: Před několika dny jste se s nimi setkal zase jednou ve Vancouveru.

Jak Hájka tak i Smolíka jsem již samozřejmě prosil, aby Litomiskému pomohli. Problém je v tom, že oba potřebují Vaši pomoc, pokud mají Litomiskému pomoci. Chápu, že vy můžete Litomiskému těžko pomoci, pokud vám to nebude doporučeno Smolíkem a Hájkem, to jest dovoleno. Proč bych však já (a Hájek a Smolík) nemohl prosit o „nemožné“? Jako křesťan mám přece věřit v zázraky .

V důvěřivém očekávání vaší odpovědi a s přáním toho nejlepšího váš  v Kristu Jan Dus. v. r.

Školní 1

277 11 Neratovice-Libiš Neratovice-Libiš, dne 14. srpna 1983