Jan Šimsa
O životních zápasech evangelického faráře Jana Šimsy pojednává kniha: Jan Šimsa, Bitky Jana Šimsy, s fejetonem Ludvíka Vaculíka, (Praha: EMAN, 2000). K této inspirující knížce je zapotřebí již jen resumovat: Jan Šimsa působil v Ymce, v Lize lesní moudrosti, Svazu mládeže, v poválečném brigádnickém hnutí, Středoškolském kroužku a na konferencích Akademické Ymky. Vystudoval Akademické gymnázium v Praze a Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. Vedl řadu ymkařských a evangelických lesních brigád v Jeseníkách (Alojzově) a na jiných místech. Na vojně byl přeřazen do oddílů PTP (pomocné technické prapory). Jako vikář a farář působil na sborech ČCE v Pardubicích, krátce i v Praze na Vinohradech, v Klášteře nad Dědinou a v Prosetíně. V posledně jmenovaném sboru intenzivně pracoval s věřícími i s mimocírkevními osobnostmi, jako byl Vítězslav Gardavský, brněnský a posléze ze zaměstnání vyhozený, a proto lze říci i prosetínský marxistický filozof. Ten se intenzivně zajímal o biblické proroky a evangelijní zvěst. Jan s Vítězslavem žili ve vzájemně obohacujícím dialogu. Již ke konci padesátých let spoluzaložil hnutí Nová orientace. Na schůzi farářského spolku, na jehož činnosti se léta aktivně podílel, veřejně vystoupil proti způsobům, jimiž StB získávala nedobrovolné spolupracovníky. Byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. Pracoval pak jako zaměstnanec Ústavu makromolekulární chemie. Podepsal Chartu 77 v prvé vlně 1. 1. 1977, přesněji tedy před Vánocemi 1976. On sám říkával, že patří k „prvňáčkům z prosince 1976“. Četnými dopisy církevním institucím i státní správě se zastával diskriminovaných a vězněných. Sám byl vězněn a nesčetněkrát vyslýchán. Podílel se četnými články na vydávání samizdatu v Brně i v Praze. Navštěvoval bytové semináře vedené evangelíky i katolíky, přednášel a debatoval, organizoval sympozia o teologických osobnostech, jako byl J. L. Hromádka a další. Taktéž se pravidelně účastnil semináře s Boženou Komárkovou, organizovaného brněnským studentským vůdcem z šedesátých let Jiřím Müllerem. Stal se signatář církevní petice „Jednatřicítka“ (1977) a mnohých dalších petic a otevřených dopisů (CC VIII; s. 31–50). Inicioval znovuzaložení Masarykovy společnosti. Podílel se na činnosti Občanského fóra v Brně, a též na hnutí československého porozumění a obnovení práce sociálně demokratické strany. V roce 1991 byl vyznamenán řádem T. G. Masaryka „za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. V rozpuku své teologické činnosti, tedy v devadesátých letech minulého století, se stal šéfredaktorem Křesťanské revue a spolu se svou ženou Milenou byl editorem sebraných spisů Boženy Komárkové (1997).
Bratr farář Jan Šimsa je nepostižitelný jen z jednoho úhlu pohledu, byť by se snažil o co největší objektivnost, proto ke svým řádkům přikládám laudatio na Jana (na Moravě)- Honzu (v Čechách) jeho teologického přítele Mgr. Pavla Hlaváče (2009) (archiv Pavla Hlaváče):
„Je pro mne ctí, nebo raději řeknu: jsem rád a stále ještě i trochu uctivě udiven a potěšen, že již více než pětapadesát let, mohu oslovovat Honzo, svého jen o deset let staršího bratra, již šestatřicet let kolegu, ale hlavně, nehledě na roky, opravdu přítele. Civilně a rozpustile bych řekl: jsme kamarádi do deště. V církevním časopise píši: přátelé v tom smyslu, jak to vkládá evangelista Jan do úst Pánu Ježíši v závěru 15. kap. Svého evangelia.
Dnes je osmdesátiletý „starec“ vážnou a mediálně známou prominentní osobností. Angažoval se při obnovení YMCA a Akademická YMCA, stal se redaktorem Křesťanské revue. Sám vydal a k vydání připravil řadu publikací. Prezident Václav Havel ho za zápasy o občanská práva a za zásluhy o obnovení demokracie, dekoroval Řádem T. G. Masaryka.
Náš jubilant je synem bývalého sekretáře YMCA, protinacistického odbojáře, který zahynul krátce před koncem války v koncentračním táboře. Honza, ve svých čtrnácti letech, jsa v tom čase gymnazista, založil Liščí kmen Lesní Moudrosti. Etice čistého života se od mládí po stáří snažil vždy dostát. Po válce nastoupil na teologickou fakultu. Byl a zůstává nejvěrnějším žákem učitele, přítele a spolupracovníka svého otce J. L. Hromádky. Ještě jako bohoslovec, spolu s kolegy z Akademické YMCA a později s Martou Kačerovou. Kájou Trusinou, Blážou Šourkem a mnoha dalšími kolegy na fakultě, organizoval prázdninové brigády. Když mu bylo třiadvacet roků, lámala ho StB, aby na škole fízloval a donášel právě na děkana Hromádku. Odmítl, ale od estébáků neměl pokoj po celých dalších 35 let. V pětadvaceti nastoupil krátce do Pardubic. Potom byl dva roky na vojně a sloužil u PTP. Po vojně šel na dva roky jako vikář do sboru na Vinohradech a v půlce vikariátu se oženil s Milenou roz. Procházkovou. Je to věrné manželství, z něhož vzešly tři zdárné děti. Aninka a Martin se narodili na otcově další štaci, kterou byl od listopadu 1957 sbor v Klášteře nad Dědinou a Jiří se narodil na otcově dalším sboru v Prosetíně na Vysočině, kde jeho otec nastoupil 1. října 1963. Tam byl jako farář necelých deset let do 1. března 1973, kdy mu byl odebrán státní souhlas. Ještě dva roky tam zůstal na faře jako údržbář, malíř a natěrač. Potom přesídlil do Brna. V Brně pracoval jako dělník. Tam podepsal Chartu 77 a tam ho roku 1978, nemocného, na osm měsíců zavřeli.
Můj přítel a zároveň jeden z mých postgraduálních učitelů, jemuž vděčím za nasměrování k Nové orientaci, je muž velmi skromný, ale nedá se říci, že tichý. Je to hodně sečtělý vzdělanec. Má rovněž skromnou, ale tichou, velmi vzdělanou, badatelsky a literárně pilnou ženu, pro kterou on není nikdy Honza, ale vždy Jenda. Je až s podivem, co všechno tihle dva lidé, zápasící po řadu roků s vážnými zdravotními problémy a s normalizačním režimem, udělali pro svou církev a pro své bližní ve svědectví evangeliu pravdy a lásky.
Po celou dobu normalizace byl tento Jan, stejně jako i ještě nejméně jeden další Jan, pro režimní papaláše a ve své církvi ČCE pro ty, kteří kolaborovali, „persona non grata“. Stále byl volán ke kázni – jenže tehdy každá výzva ke kázni byla silně a podmanivě znějící šifra, která ve skutečnosti se přiznávala k nevěrnosti a zbabělosti. Bylo lehčí nepodlehnout estébákům, než bratřím. Ti první ho evidovali jako nepřátelskou osobu s krycím jménem IDEOLOG, ty druhé zahanboval a proto i rozčiloval.
Své životy bereme z Boží ruky, když se té Milenky Jenda, paní profesorky Jeníček a nám všem drahý Honza Šimsa dožívá takového požehnaného kulatého jubilea, sluší se mu společně poděkovat a popřát, aby ještě dlouho následoval stopu Černého Vlka a zároveň chodil v šlépějích Pána a Spasitele našeho, Ježíše Krista. Amen Howgh
Pavel Hlaváč – přítel i kamarád do deště
Na závěr medailonu připojuji svědectví o tom, že zejména kritici normalizačních počinů synodní rady (např. dopis z 11. 2. 1972 aj.) upozorňovali, že právě administrativní normalizační zásahy církevní správy rozdělují církev a nikoli ti, kteří jsou posměšně nazývání disidenty, odštěpenci. Kritikům šlo o zachování jednoty a věroučné rozmanitosti, jak se o to snažili již autoři a redaktoři biblického kánonu tváří v tvář tomuto světu a jeho neustálému tlaku na přizpůsobení se rolím a schématům vnucovaným právě těmito organizátory lidské společnosti. Pavlova žádost o nepřizpůsobování se schématům a mocenským rolím tohoto světa (Ř 12, 1–2) stojí v pozadí kritické činnosti bratří v Kristu, kterým šlo o metanoiu civilních osob i institučních pracovníků církve. Dopis Jana Šimsy mistrně teologicky zdůvodňuje nebezpečí blížící se roztržky, která bude důsledkem administrativní normalizace církve.
Brno, 25. května 1977
Věc: jednota církve
Napsal jste mi v září 1973 další dopis zásadního rázu a zároveň osobního obsahu. Jsem Vám dlužen odpověď. Chtěl jsem Vám ji poslat v lednu 1974, ale bratr Ruml mne přemluvil, abych ji ještě odložil, že byste v ten čas nehleděl k obsahu. Mám ovšem teď určitý pocit viny, že jsem se natolik let odmlčel, ale myslím, že víte, že po pobytu v Lázech po srážkách tam, jsem onemocněl a teprve nyní se trochu sbírám, takže teprve nyní po těch šesti letech „pobytu na poušti“ snad jsem zralý k tomu, abych odpověděl své slovo.
Nejprve bych Vás chtěl varovat před zamýšlenou roztržkou v církvi – možná, že nevíte, že Jakub (Trojan, pozn. red.) hrál vždy roli obhájce synodní rady a osobně Vás a synodního seniora, zůstal také s Vámi v rozhovoru, kdežto my jsme Vás „vyrvali ze svého srdce“, jak řekl jednou Láďa. I při vzniku podání pro státní úřady hájil proti mně zásadu, aby podání neobsahovalo kritiku nebo soud nad vedením církve, jak jsem navrhoval já. Není také pravda, že podání je jeho prací a v jistém smyslu nebylo v jeho moci, když jste ho vyzvali před 1. májem, aby podání „stáhl“. Podrobnosti se jistě dovíte – nyní jen uvažte, že provedete-li zamýšlenou oběť Trojana, že dojde k bolestné roztržce – nebudeme moci mlčet a budeme musit říci všechno. Jakub hrál a hraje roli zprostředkovatele, podobně Freda (Kocáb, pozn. red.) – má Vás, i dr. Kejře rád, stejně jako Freda. A právě proti němu vedete nejtvrdší boj jen pod záminkou, že je ymkař, že je přistouplý.
Východisko vidím ve splnění usnesení zastupitelstva, aby došlo k rozhovoru s autory „podání patnácti“ z listopadu 1973. Nynější situace je těžká také proto, že po likvidaci SČEDu a vyřazení kandidátů navrhovaných seniorátními zastupitelstvy, ustal rozhovor. Myslím, že se klamete o názorech, jež jsou v církvi. Podobáte se lidem, kteří chtějí otevřít skříňku Pandořinu a Vy osobně Herostratovi dveře, který chce zapálit Dianin chrám.
Skutečné theologické východisko je však ve společném vyznání viny a pokání. Podání má skutečně jeden nedostatek, že neobsahuje ostrou kritiku synodní rady, fakulty, svazu duchovenstva a ovšem i přátel Nové orientace. Ti všichni připravovali dnešní postavení a hlavně vnitřní stav církve. Cítím bolestně, že jsem zanedbal svou povinnost varovat včas, kritizovat – po aféře s magnetofonem jsem se stáhl – spokojil se s osobní omluvou synodního seniora (po telefonu) a neuvědomil jsem si včas, že celá aféra povede k odnětí souhlasu Jakubovi a Fredovi – podobně jako jednání o kandidaturu Kaluse a mne 1971 vedlo nakonec k odnětí souhlasu a likvidaci SČEDu. Nemyslím si, že jste vinni jenom Vy – ale uvědomte si, že odpovědnost nesete nerušeně už šest let a že každý soudný nezaujatý pozorovatel bude volat k odpovědnosti Vás a nikoliv faráře, kteří byli vyřazeni ze svého institučního působení.
Doufám, že pro vás není slovo o Božím soudu jen frází. Myslete i na to, jak jednali vůči Vám prof. Souček. Profesor Patočka, který mi s láskou vyprávěl už v roce 1954 o Vašich zkušenostech, o nichž jste u prof. Součka vyprávěl: necítíte nyní jakýsi dluh v§či žákům obou profesorů, kteří jsou nyní ve „Vaší situaci“ ? Nechtějte církev zachraňovat, ale snažte se jednat podle pravdy, spravedlnosti – a v lásce.
S pozdravem Soli Deo gloria Váš Jan Šimsa