Prorockým kázáním Jana Dusa zakončujeme speciální řadu textů (Dokumenty CC IX), které shrnují tragiku i slávu příběhu Českobratrské církve evangelické v normalizačním období totalitních nároků komunistické mocenské mašinérie, reprezentované československou nomenklaturou, lidí toužících po lepší budoucnosti církve, někdy pokřivených strachem z okupační moci a ovládaných ideologickým diktátem sovětského Ruska (tehdy SSSR – Svaz sovětských socialistických republik). Nebyl to zápas rovnocenných partnerů. Vládnoucí moc se opírala o vědomí civilizační nadřazenosti komunismu, a taky si to legitimizovala ústavou a socialistickou zákonností. V roce 1976 se vynořil světodějný okamžik možného zvratu, zákon 120/1976 Sb., který komunisté museli přijmout pod mezinárodním tlakem, který fakticky vyhlašoval konec vedoucí společensko-mocenské úlohy komunistů. Církve měly jedinečnou možnost nastartovat cestu ke svobodnější a spravedlivější společnosti. Pochopili to nejprve tvůrci a signatáři Charty 77 a pak jejich sympatizanti na mnoha společenských ostrůvcích tehdejší společnosti. Církevní vedení a ústředí náboženských obcí a spleteností nedokázala vystoupit ze zaběhané poslušnosti vůči státní moci a nechala se vléci normalizátory do pozic, které byly nepoctivé. Teprve zpětně se v roce 1991 naše církev (ČCE) za tato pochybení zástupně kála na XXVII. synodu. Výběr textů svědčí o zápasu, jehož horizontem z náboženské strany je zákon Boží, řečeno s Janem Husem. Legitimita starověkého i novověkého prorockého pohledu spočívá v důvěře Hospodinu a v přesvědčení, že naše zvěstování – není-li pravdivé – přestává být evangeliem, a stává se překážkou, popř. přitakává atmosféře strachu a racionálně zdůvodňuje, proč máme konat činy přikazované mocenskou nomenklaturou. Problém strachu z člověka a jeho instituční moci je problém vinoucí se dějinami, jak pověstná červená niť a již na dějinném úsvitu náboženské debaty o smyslu spravedlivé zbožnosti zaznívá otázka „ospravedlněného“ prorocky vyznávajícího žalmisty: „Hospodin je při mně, nebojím se. Co by mi mohl udělat člověk?“ (Ž 118,6) Proto z některých dokumentů zaznívá zvěst apoštolské charty (Jacques Maritain) jeruzalémského prvotního sboru křesťanské církve vyřčená tváří v tvář v moci postaveným: „Boha je potřeba poslouchat, ne lidi“. (Sk 5, 29) Dusovo kázání nás vyučuje prorockému přístupu ke každé lidské instituci a tedy i k církvi a jejich funkcionářům. Tak tomu učili bibličtí proroci Amos, Ozeáš, Izajášové i Jeremjáš. Farář Jan Z. Dus v kázání, předneseném 14. 1. 1990 ve sboru ČCE v Praze-Dejvicích, věrně navazuje na prorockou tradici i apoštola Pavla, který je jistě apoštolem s prorockými rysy. Farář a prorok si nenechal text jen pro svůj sbor, poslal ho též těm, o kterých je v kázání řeč – na synodní radu ČCE v Praze, Jungmannova 9. Nevím o tom, že by synodní rada udělala něco víc, než dělala obvykle, dílo si přečetla a uložila do osobního spisu Jan Z. Dus. Tam je k dispozici každému, kdo si zažádá o nahlédnutí do jeho osobního spisu, ale nejdříve si musí zažádat u samotného Jana Dusa o povolení. Takové jednání si prorocké kázání nezaslouží a tak jako předseda komise Cesta církve od roku 1945 jsem se ze své pravomoci rozhodl toto kázání zařadit mezi dokumenty této publikace. Zvěstované slovo nemá být zavíráno do úředních spisů a tak vlastně bezbolestně umlčeno. Někteří synodně-radní protagonisté dosud žijí, tak jim toto osvěžení paměti jistě přijde vhod a nějak zareagují, nyní již z dostatečně velkého odstupu. Píši to s bázní a třesením (před Hospodinem a nikoli před lidmi, tak jako apoštol Pavel) Pokud někdo mnou citovaná slova považuje za bezobsažnou frázi, pak ať zalistuje ve Fenomenologii náboženství Milana Mrázka, a zcela jistě zjistí, že jde o inspirující bázeň Hospodinovu (nikoli o strach a třes, trauma a děs či fascinaci mysterióznem a iracionálnem či náboženský primitivismus) a pak se jistě s chutí pomodlí ranní modlitbičku Broučků „… dej, ať se Tě bojíme, bojíme a posloucháme a přitom se rádi máme...“ Jde tedy o úctu, popřípadě o bázeň inspirující k lásce.
