Jan Litomiský

Pavel Keřkovský
Jan Litomiský, narozen 19. 8. 1943, agronom, člen staršovstva sboru ČCE v Opatově (bytem ve Výskytné, okres Pelhřimov) a synodál ČCE (delegát XVIII. a XIX. synodu a synodů v osmdesátých letech. Patří ke cti presbyterně-synodního zřízení a horáckému konventu, že v době normalizace opětovně zvolili vězněného člena VONSu a signatáře Charty 77 Jana Litomiského jako delegáta na synody ČCE navzdory administrativnímu úsilí státní správy). Absolvent Vysoké školy zemědělské. V 1etech 1968 až 1969 činný v Čs. Straně lidové. 1. 2. 1977 podepsal Chartu 77; člen VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných) od roku 1978. Jako mluvčí Charty 77 působil od 6. 1. 1987 do 2. 1. 1988. Odsouzen za činnost ve VONS na tři roky ztráty svobody. Vězněn od února 1981 do února 1984. Dále byl odsouzen k ochrannému dohledu na dva roky (od února 1984 do února 1986), tj. musel se pravidelně hlásit u policejních orgánů, aby měli přehled, kde se pohybuje.

Za jeho působnosti v roli mluvčího Charty 77, spolu s Libuší Šilhánovou a Janem Vohryzkem, bylo vydáno celkem 80 dokumentů Charty 77. Šlo o kratší i rozsáhlejší dokumenty, jejichž autory byli bývalí mluvčí Charty – Václav Havel, Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Štern, Jiří Hájek a další.

Štítky
Medailon
Cesta církve IX

Jan Dus

Pavel Keřkovský
Jan Dus (aby nedocházelo k záměně se synem Janem, na webových stránkách figuruje jméno bratra faráře Jana v podobě Jan Zeno Dus), narodil se 9. července 1931 v Náchodě, vikářem v Chotiněvsi byl v letech 1957až 1961, farářem v Chotiněvsi 1961 až 1964, od 15. 10. 1964 do 30. 6. 1966 byl zbaven státního souhlasu; od 1. 7. 1966 do 4. 2. 1972 byl farářem v Chrástu u Plzně (od podzimu 1969 do léta 1970 studijní pobyt v Basileji na teologické fakultě), v únoru 1972 zbaven státního souhlasu, od května 1972 dělníkem v cihelně, pak skladníkem elektromateriálu, od února 1974 topičem, signatář Charty 77 od 25. 12. 1978, politický vězeň od května 1986 do června 1987, od roku 1989 evangelický farář v důchodu.

V Kutné Hoře roku 1950 maturoval na reálném gymnáziu a následně vystudoval Komenského bohosloveckou fakultu v Praze. V roce 1953 mu nebyl povolen odklad vojenské služby, od roku 1955 pokračoval ve studiu a absolvoval roku 1957 a nastoupil jako vikář v evangelickém sboru v Chotiněvsi, brzy nato se oženil s Annou Říčanovou. V roce 1963 dal podnět k tomu, že evangelický sbor v Chotiněvsi požádal o změnu v tehdy vypracovaném návrhu rodinného zákona (CC I, s. 18-28; CC II, s. 19–31), zákon o rodině pak respektoval jím navrhovanou změnu.

Štítky
Medailon
Cesta církve IX

Jan Šimsa

Pavel Keřkovský
Jan Šimsa, narodil se 2. 10. 1929 v Praze, zemřel 5. 4. 2016 v Brně. Byl vikářem v Pardubicích 1954–1957, vikářem v Klášteře nad Dědinou, farářem v Klášteře nad Dědinou 1958–1963, farářem v Prosetíně, od 1963 do 1973 ; bez státního souhlasu v Brně; od 2. 10. 1989 v.v.

O životních zápasech evangelického faráře Jana Šimsy pojednává kniha: Jan Šimsa, Bitky Jana Šimsy, s fejetonem Ludvíka Vaculíka, (Praha: EMAN, 2000). K této inspirující knížce je zapotřebí již jen resumovat: Jan Šimsa působil v Ymce, v Lize lesní moudrosti, Svazu mládeže, v poválečném brigádnickém hnutí, Středoškolském kroužku a na konferencích Akademické Ymky. Vystudoval Akademické gymnázium v Praze a Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. Vedl řadu ymkařských a evangelických lesních brigád v Jeseníkách (Alojzově) a na jiných místech.

Štítky
Medailon
Cesta církve IX

Jan Keller – Životopisný portrét se zřetelem k soudnímu sporu

Michael Pfann
Jan Keller pracoval jako farář ČCE, v dělnických zaměstnáních i jako starosta Jimramova. Statek Zbytov, na němž se manželé Kellerovi usadili, se stal od konce 70. let významným místem setkávání nejen pro mládež z převážně církevního prostředí. Kellerovo farářské působení bylo dvakrát přerušeno zásahy státních úředníků. V osmdesátých letech dvacátého století byl s farářem veden soud. Ten byl přelomově rozhodnut ve prospěch Kellera, který trval na obhajobě svobodnějších forem církevní práce.

Jan Keller od malička vyrůstal v prostředí evangelické církve. Narodil se Eleonoře rozené Tardyové a Josefu Kellerovi 15. února 1942 v Brně jako třetí ze čtyř sourozenců. Byli jimi Marta později Kadlecová, Věra vdaná Pokorná a Otakar.[1] Z Brna se krátce po skončení války rodina přestěhovala do Prahy.

Štítky
Medailon
Cesta církve IX

Minulost

Peter Morée
Deset let po zhroucení komunistického režimu se synodní rada pod vedením Pavla Smetany ve zprávě pro synod zabývala mj. otázkou, jak se církev staví k svému jednání v nedávné minulosti. Formulovala svůj pohled takto: „Na otázku, jak se naše víra osvědčovala v předlistopadovém období, není možné dát jednoznačnou odpověď. (...) Ti, kteří se věrně starali o svěřené sbory, kázali evangelium po celou dobu nepřízně, vyučovali mladé i dospělé, pokorně snášeli posměch, urážky a ponižování, činili tak jako svobodní následovníci tichého krále? Byl on určující silou jejich služby? A ti, kdo si uvědomovali svou odpovědnost za slabé a pronásledované ve společnosti, činili tak ve jménu toho, kdo se ujímal slabých a ponížených? Tam, kde se nás zmocňoval strach o vlastní existenci či o budoucnost Českobratrské církve evangelické, kde jsme z pudu sebezáchovy hledali jiné, třeba i zdánlivě ušlechtilé prostředky k zajištění našich životů, tam jsme se vzdalovali Pánu církve a budoucnost církve jsme ohrožovali. Církev však nemůže vzít soud do svých rukou. I tam, kde nás svědomí soudí, má poslední slovo ospravedlňující milost Kristova.“ Základní dilema, kterému církve po pádu komunistického režimu čelily, bylo, jestli jejich jednání vůči státní správě, vesměs motivováno k záchraně co největšího autonomního prostoru pro církev, neneslo rysy kolaborantství. Proces vyrovnání se s minulostí, kterým evangelická církev prošla od r. 1990, nebyl snadný a 30 let po zhroucení komunistické diktatury dokonce není uzavřený.
Potřeba reflektovat zkušenosti a jednání církve ve vztahu ke komunistickému režimu zazníval v ČCE dlouho. Obvykle byla ale artikulovaná v kruzích těch, kteří měli kritický vztah k církevnímu vedení, kterému vytýkali příliš opatrný postoj k státním úřadům. Pokusy zabývat se nedávnou minulostí systematičtěji se konaly zpravidla v rámci vzpomínkových příležitostí. Například konference, symposia a další aktivity kolem jubileí J. L. Hromádky (1979, 1989), které se konaly na obou stranách pomyslné barikády v církvi, vždy reflektovaly i jeho postoj ke komunismu.
Obecně byla taková reflexe nad minulostí spojená s postojem vůči politickému uspořádání v Československu. Čím kritičtější byla reflexe, tím odmítavěji se její autoři stavěli k režimu. Proto nebyla taková snaha jen historická, ale svou povahou nadevše politická a aktuální. Synod, který se konal 16.–18. listopadu 1989, už ve svých přípravách obsahoval některé impulsy k promyšlení nedávné minulosti s ohledem na vztah ke státu. Liberecký seniorát předložil návrh na zřízení komise, která by „zhodnotila jednání vedení církve se státní správou“. Komise by měla vzít zvláštní zřetel „k vynucené účasti na stalinistických represivních zásazích proti kazatelům a dalším členům církve.“ Církev by se tímto způsobem měla „poučit z minulosti, aby se vedení církve v budoucnosti nenechalo donutit k postojům, které by byly v rozporu s evangeliem.“ Jiný seniorát podal návrh k usnesení, aby se státní správa (konkrétně SPVC) už nepodílela na přijímacích zkouškách na teologické fakultě.

První den XXVI. synodu (16. listopadu) zdůvodnil čerstvě zvolený náhradník synodní rady Jan Čapek tyto návrhy. V příspěvku s titulem „Cesta církve v minulosti až dodnes“ vyzýval k promyšlení vztahu mezi vírou a politikou, protože „jsme žáci Hromádky a Komárkové“.

Štítky
Studie
Cesta církve IX

Synody 1973–1990

Šimon TRUSINA
Pokud nás zajímá Českobratrská církev evangelická (ČCE) v letech 1975–1989, jedním z možných přístupů je zkoumat pouze synody a chápat je jako určitý obraz toho, co se v církvi a s církví v daném období děje. Zároveň je třeba mít na paměti, že synody představují velmi nevěrohodný vzorek ČCE. Spíše je lze považovat za špičku ledovce tvořeného ČCE. Z toho vyplývají následující limity. Zkoumáním synodů ignorujeme neviditelnou masu členů (je skryta pod hladinou). Naopak pracujeme s evangelickými „funkcionáři či osobnostmi“ – jde o zvolené z aktivních. Jinými slovy jen v církvi synodálové (členové synodu) prošli dvojím výběrem. Co se týče funkčních míst, měli v tomto „vzorku“ mírnou převahu duchovní – senioráty i synodní radu zastupoval stejný počet laiků i duchovních, nicméně tři zástupci Komenského evangelické bohoslovecké fakulty (KEBF) misku vah převážili ve prospěch duchovních. Jednu třetinu synodálů tvořil evangelický establishment: synodní rada, zástupci třinácti seniorátů a učitelé KEBF. Zbylé dvě třetiny se volily na konventech, parlamentech jednotlivých seniorátů.
Klasický program synodů zahrnoval slavnostní zahajovací bohoslužby, volbu členů synodní rady (pokud některým členům končilo funkční období), zprávu synodní rady informující o dění v církvi v období mezi synody, projednávání hlavního tématu (bylo-li) a dalších dokumentů, přijetí pozdravu sborům a projednávání návrhů, které vznesli členové synodu (synodálové), anebo které dopředu podala synodní rada (SR) či seniorátní konventy, kam taktéž směřovaly případné návrhy staršovstev jednotlivých sborů.
Pro účely článku mě ze synodů konaných v letech 1975–1989 zajímají pouze následující oblasti. Na prvním místě jsou to návrhy synodu předkládané jednak synodní radou, jednak seniorátními konventy, které tematizují různé otázky, jež by se měly řešit, či by k nim církev měla zaujmout stanovisko. Tento způsob posuzování dále doprovází pohled na materiály synodů – tisky, jimiž se synod zabýval. Patřily sem jak úpravy církevních řádů a zřízení, tak různé věroučné elaboráty či programová stanoviska.
Dále mě zajímá, jak do konání synodů zasahovala komunistická diktatura. A konečně sleduji, jaký byl a jak se případně vyvíjel vztah zástupců ČCE na synodu ke komunistické diktatuře.

Vývoj aktivity církve

Pro návrhy adresované synodu a projednávané materiály samozřejmě platí výše uvedený limit, totiž že představují jen vyčnívající špičku témat z moře otázek řešených jednotlivými sbory či přímo řadovými evangelíky. Přesto však, při vědomí uvedených limitů, mohou posloužit jako indikátor aktivity církve – co a v jaké míře řeší a jak se tato potřeba vyvíjí v čase.

Štítky
Studie
Cesta církve IX

ČCE – vztahy mezinárodně ekumenické

Peter Morée

Domácí ekumena

Ekumenická praxe a postoj k ekumenismu po 2. světové válce byly silně poznamenány zkušenostmi pod nacistickou okupací. Část elity z různých církví byla uvězněna v koncentračních táborech jako Dachau. Známý je případ starozákoníka Miloše Biče, který se v Dachau seznámil s katolickým biblistou a pozdějším děkanem katolické teologické fakulty Janem Merellem a pozdějším arcibiskupem Josefem Beranem. Nevedli jen rozhovory o církevních a teologických otázkách, ale také organizovali spolu přednášky o biblistice pro spoluvězně.

Štítky
Studie
Cesta církve IX

Českobratrská církev evangelická a Státní tajná bezpečnost

Pavel Hlaváč
„Nemyslete si, že si zachováte náboženskou svobodu, když celá společnost bude nesvobodná …“ Erika Kadlecová
„Strach a lež jsou nejmocnějšími spojenci všech diktatur.“ Josef Zvěřina
Úvodem předkládám obraz: Když někdo někoho zotročí, nevadí mu tolik, že někdo druhý poukazuje na to, že je otrokář a že „drží u huby“, „nebo má na háku“ zotročeného. Svými prostředky se stará o to, aby ten zotročený „neměl moc příležitostí mluvit“, nebo aby „se moc nemrskal“. Na čem mu však hodně záleží, aby sám ten otrok při každé příležitosti panáčkoval a hlasitě provolával, nebo ještě lépe skandoval: „Jsem svobodný, já jsem svobodný.“ „Ať žije KSČ.“ „Svobodu zažívám na vlastní kůži a na každém kroku.“ „Se SSSR na věčné časy.“ „I moje církev má svobodu a nikomu nepřísluší, aby tvrdil opak.“
Tento obraz vystihuje, jak podle mého názoru na tom byla ČCE (nejen ona) v totalitním státě, ovládaném komunisty, kterákoli církev mající své vedení uvnitř hranic „zemí socialistického tábora“ na tom byla podobně. Stateční dokáží být zřejmě jen občané, příslušníci občanské společnosti, nikoli instituce a ani bohužel ne církve.
Zde, hned na začátku, je příležitost a cítím i povinnost složit hold těm, kteří „řekli ďáblovi ne“, „kteří neskláněli kolena svá před Baalem“ a poděkovat jim, že si zachovali nejen vnitřní, ale i svobodu navenek – co nad to je cennější? Ve sborech a staršovstvech naší církve, na té nejnižší správní úrovni bylo snad takových údů víc, mělo jich však být ještě víc a měli být víc slyšet. Přece jen to bylo v ovzduší strachu a konformity riskantní. Převládali ti, kteří svůj život víry neshledávali jako vyznavačský zápas. Jednodušší byla konformita a lhostejnost. Vinu za to, že se církev nechala zmanipulovat totalitním režimem nenesou laici, ale teologové – křesťanští profíci. Všichni ti, kteří chtěli být a posléze i byli v církevních funkcích. Každý k tomu potřeboval mít (fest prověřovaný) státní souhlas. Málokdo se rozhodl, že žádnou funkci v této situaci zásadně zastávat nebude. Církevničtí „bafuňáři“, povětšině pozdější, nebo již i dřívější „spolupracovníci StB“, se jako „teologičtí těžkooděnci“ vcítili do role rozumných, obětavých a zodpovědných funkcionářů, které si málem sám Bůh povolal, aby zachraňovali cestou nejmenšího odporu jeho církev. Nezodpovědní „lehkooděnci“ tuto starost nechávali lehkomyslně samému Pánu církve a od své ČCE mohli počítat pouze s napomínáním, případně s důtkami.

1) Komunistická moc u nás letem světem:

Štítky
Studie
Cesta církve IX

Postup režimu vůči ČCE v letech normalizace

Pavel Hlaváč
Profesorka Božena Komárková: Totalita s nárokem formulovat a mocensky prosazovat nejen účelové programy, ale i myšlenkový a hodnotový svět je ohrožením civilního státu, demokracie a lidských práv.“
Tato „populární“ studie navazuje na práci 1. komise Cesta církve od roku 1945, která byla zvolena lednovým XXVI. synodem v roce 1990 a jejíž činnost byla ukončena v roce 1993, aniž by se jí podařilo rozproudit rozhovor o normalizačním období, natož o církevně správním normalizování církve. Pro samotnou 1. komisi bylo na počátku těžké se alespoň sejít k první schůzi. Konala se až 30. dubna 1991, tedy až po patnácti měsících od zvolení jejích členů a náhradníků XXVI. synodem, druhá 4. června 1990, která již sepsala první zprávu pro XXVII. synod ČCE. Důvodem nefunkčnosti komise byly mnohé rezignace na členství v komisi, vesměs těch členů, kteří byli tajnými spolupracovníky. Jejich důvody dosud neznáme, možná se necítili morálně kompetentní být v komisi, ale i tak na druhé schůzi byli nejméně čtyři ze sedmičlenné komise tajnými spolupracovníky StB, kteří ovšem nikdy na veřejnosti nepřiznali svůj morální kolaps. Jediným řádným výstupem této komise byl elaborát Cesta církve 1945–1989, který byl publikován v Protestantu (1993/9) a Českém bratru (duben 1994). O normalizační minulosti se debatovalo zejména na stránkách nezávislého časopisu Protestant. Takto složitá a rozpačitá byla duchovní atmosféra ČCE na počátku svobodných 90. let, která na druhou stranu se zasloužila o rozkvět církve po stránce diakonické, katechetické a vzdělavatelné (zakládání evangelických akademií atd.). Teprve v roce 2006 z pověření květnového XXXI. synodu byla ustavena 2. komise Cesta církve od roku 1945 do roku 1989. Práce komise byla obnovena a své badatelské úsilí uložila do devíti svazků Cesty Církve – Knižnice studijních textů Českobratrské církve evangelické. (CC X je věnována německým čtenářům jako poděkování za grantovou podporu německých církví a obsahuje výběr textů z CC I–CC IX). Všechny svazky jsou k dispozici v knihkupectví Kalich. Jako komise jsme byli též nápomocni (P. Hlaváč) při editaci pamětí Františka Laichtera o „Umlčené kulturní epoše“ (2018). Chtěli bychom poděkovat tehdejšímu synodnímu seniorovi Joelu Rumlovi za iniciativní vyhlášení celocírkevní sbírky na podporu vydání této závažné knihy. Jsme vděčni všem dárcům, že církevně akademické vydání (Academia a EMAN) završuje ediční úsilí naší komise. Laichterovo dílo svědčí o jeho lásce k Českobratrské církvi evangelické a právem ho smíme nazvat duchovním architektem českobratrství. Jeho dílo souznívá s logem naší církve – s Biblí a kalichem a též s otevřeností českobratrství vůči inspirujícím dílům minulosti i současnosti (M. Bartlová, Pravda zvítězila, kniha o husitském výtvarném umění aj.) a tedy i s iniciativami mnohých protestantských laiků, o nichž by se jinak česká veřejnost jen stěží něco tak závažného dozvěděla.

Komunistická totalita v Československu od roku 1948 až do konce režimu v roce 1989 byla naprosto nesporná, ale proměňovala se její intenzita, vždy podle současné politické linie.

Štítky
Studie
Cesta církve IX

Českobratrská spravedlnost, teologie lidských práv

Pavel Keřkovský
Podstata práva nezáleží v hotových a neměnných zákonech, ale ve společném souhlasu o tom, co je spravedlivé. (B. Komárková)

Všechny společenské útvary jsou součástí právního řádu. Pevný právní řád je jednou z nejsilnějších opor společnosti, a k tomu vyžaduje nejen mocenské ochrany, ale i vnitřní autority.

Právo je specifický řád lidského světa. Jako poměr vědomých vůlí je myslitelný jenom za předpokladu lidské svobody. Ať je pojem svobody vědecky jakkoli problematický, existence práva je bez jejího předpokladu nemožná. (B. Komárková)

Štítky
Studie
Cesta církve IX

Hledání ducha svobody 1968–1977

Peter Morée
Českobratrská církev evangelická se rychle a výrazně hlásila k demokratizaci společnosti, ke které docházelo v roce 1968. Po roce 1969 se dostala do čím dál většího tlaku ze strany státní správy (většinou Sekretariát pro věci církevní), aby se „konsolidovala“ a odvolala některé dokumenty z let 1968 a 1969. Za této situace se církev nakonec rozdělila na dva tábory, které si navzájem příliš nedůvěřovaly. Události roku 1977 pak potvrdily poněkud tragický osud ČCE za období normalizace.

Před 21. srpnem 1968

Štítky
Studie
Cesta církve IX