Cesta církve V

Po speciálním čísle o evangelických brigádách (Cesta církve IV) se vracíme k některým tématům z předchozích vydání. Přinášíme čtyři příběhy duchovních Českobratrské církve evangelické, kteří zakusili postihy, policejní vyšetřování a věznění z politických důvodů. Tři z nich patří také k nejbolestnějším událostem v ČCE v padesátých a šedesátých letech 20. století. První studie pojednává o Josefu Hájkovi, který ze všech vězněných evangelických duchovních strávil nejdelší čas (jedenáct let) v komunistickém žaláři a to nejspíše v souvislosti s církevními zákony.

Druhý příběh je o známém faráři, básníkovi a spisovateli Bedřichu B. Bašusovi, kterého politický proces zlomil natolik, že později souhlasil se spoluprací se Státní bezpečností. Tragédie Bašusova příběhu spočívá v tom, že na základě jeho udání byl zatčen a odsouzen farář Antonín Verner, jehož se týká třetí studie tohoto sešitu. Je to jediné udání duchovního ČCE na druhou osobu, které naše komise při zkoumání cesty církve v letech 1945–1989 objevila. Bolestný je i další osud Antonína Vernera. Zatímco se Bašus stal známým a oceňovaným duchovním, Verner se nikdy nemohl vrátit do církevní služby a do konce svého života bydlel ve velmi nuzných podmínkách.

Čtvrtý příběh se týká Jiřího Vebera, kterému byl kvůli jeho postojům dvakrát odňat státní souhlas pro duchovenskou činnost. Jeho příběh, jako svou seminární práci, zpracovala jeho vnučka.

Další studie přináší analýzu metody, jak komunistická státní správa sledovala synody ČCE.

Druhá část tohoto sešitu obsahuje vzpomínky na expedici zakázané literatury. Najdete v ní také vyprávění o zrodu a tisku zpěvníčku Nová píseň. Na ně navazuje úvaha Pavla Keřkovského, jak v osmdesátých letech prožíval spiritualitu Nové písně ve srovnání s oficiálními liturgickými pomůckami, které schvaloval církevní dohled.

Poslední část přináší dva dokumenty z přelomu padesátých a šedesátých let. První z nich svědčí o protestu naší církve proti útlaku a druhý prozrazuje plány úředníků státní správy jak kontrolovat a ovlivňovat synody, v tomto případě především XIV. synod z února 1963.

Peter Morée