Úvodník k Cestě církve V

Peter Morée

Po speciálním čísle o evangelických brigádách (Cesta církve IV) se vracíme k některým tématům z předchozích vydání. Přinášíme čtyři příběhy duchovních Českobratrské církve evangelické, kteří zakusili postihy, policejní vyšetřování a věznění z politických důvodů. Tři z nich patří také k nejbolestnějším událostem v ČCE v padesátých a šedesátých letech 20. století. První studie pojednává o Josefu Hájkovi, který ze všech vězněných evangelických duchovních strávil nejdelší čas (jedenáct let) v komunistickém žaláři a to nejspíše v souvislosti s církevními zákony.

Zpěvníček křesťanské mládeže — Nová píseň

Pavel Hlaváč, Bohdan Pivoňka, Jan Keller, P. Kalus

Svědectví o zrodu tohoto půvabného zpěvníčku v dobách normalizace

Útlý POKLAD ZPĚWU DUCHOWNICH

W kterémžto se nacházejí Nove Pisně Nabožne,

Jichž mládež evanjelická w potřebách svých obecných y obzwlasstnich,

K chwále Boži, k  spasytedlnému wěřících wzdělání,

W Duchu obweselení a potěšení každého času s mnohym prospěchem užíwati může.

Wytisstěn w Holandskem Hoornaaru Léta Páně 1987[1]

Informativní zpráva o kádrových přípravách na XIV. synod ČCE

Následující interní dokument Státního úřadu pro věci církevní (SÚC) ilustruje, jak státní kontrola církví přerůstala do mocenských pokusů, nejen o naprosté ovlivňování, ale přímo i organizování a řízení církevního života,
Tento dokument se nachází v Národním archivu, ve fondu Ministerstva kultury a škol¬ství, karton č. 45.

30. listopadu 1962

Ve dnech 26. až 28. února se bude konat námi schválený XIV. Synod českobratrské církve evangelické. Jedním z bodů programu bude volba šestičlenné Synodní rady, jejímž pěti členům končí šestileté funkční období. Některé naše církevně politické záměry se v této církvi těžko prosazují a naráží na odpor v Synodní radě, v seniorátech i ve sborech. Z těchto důvodů jsme zamýšleli dosáhnout změny v kádrovém složení Synodní rady. Synodní rada nám na naše dožádání oznámila, že budou navrhováni a znovu zvoleni dosavadní členové Synodní rady.

Protest synodní rady Českobratrské církve evangelické proti politickým rozhodnutím z 30. 5. 1958

V červnu 1957 byly nejvyššími politickými představiteli KSČ schváleny nové principy církevní politiky strany. Krátce poté došlo na plenárním zasedání ÚV KSČ k veřejné kritice křesťanství, především v rámci vystoupení Jiřího Hendrycha, který zcela jasně a otevřeně vyhlašoval nutnost boje proti náboženství. Napadání křesťanství samotného státní propagandou vedlo k protestům ze strany velké části církví, zvláště když se v druhé polovině roku 1957 začaly ve zvýšené míře objevovat případy odmítnutí přijetí studentů na střední či vysoké školy pro jejich náboženské vyznání. Obdobně se v tomto období objevují také první případy propouštění učitelů hlásících se ke křesťanství. Kvůli těmto politickým rozhodnutím tak můžeme rok 1957 vnímat jako počátek další fáze boje proti křesťanství. Zatímco v první fázi komunistického režimu šlo především o to, přimět církve, respektive jejich nejvyšší představitele, k akceptování nového politického zřízení v zemi a vytvořit legislativní a administrativní předpoklady ke kontrole dění v církvích a náboženských společnostech, v této nové fázi již započal boj proti křesťanství samotnému a začalo být potí-ráno jako přesvědčení či světový názor. Níže uvádíme protest synodní rady Českobratrské církve evangelické proti těmto politickým rozhodnutím. Tento dokument se nachází v ÚA ČCE, fond SR.

V Praze dne 30. května 1958

Ústřednímu výboru Komunistické strany Československa a vládě Republiky československé v Praze

Synodní zastupitelstvo českobratrské církve evangelické jednalo na své pravidelné schůzi dne 28. května 1958 o zprávách, které přicházejí z různých stran, že v poslední době dochází k politováníhodnému rozlišování mezi občany věřícími a nevěřícími v naší zemi.

Protestantský protest a paralelní obec 1977—1989

Podle Klaase der Horsta zpracoval Pavel Šebesta

Pašování knih

Nejdůležitější formou protestu proti státní ideologii nebyla přímá akce nebo demonstrace proti státu, ale publikování samizdatu. Již v roce 1973 začal Ludvík Vaculík vydávat samizdat ve své vlastní edici Petlice. Po něm následovali další, včetně Václava Havla.

Jiřina Šiklová (Jiří Otava)

Jiřina Šiklová

V oné době jsem byla v dosti častém spojení především s faráři Janem Lukášem a Karlem Trusinou, kteří mně také jednou předali texty o Nové orientaci s přáním, zda bych je mohla poslat do zahraničí. Komu a kdy to bylo, to již přesně nevím, ale pamatuji se, že při jednom výslechu v Bartolomějské, snad v roce 1972 či 1974 (?) padl dotaz na Novou orientaci. Prý mě viděli, jak s jedním evangelickým farářem stojím po ránu na stanici tramvaje za Národním divadlem.

Vzpomínka Věry Lukášové

Věra Lukášová
Druhá část vzpomínek na „Expedici zakázané literatury (převážně) holandskou cestou" je složena z řady příspěvků, o něž byli požádáni někteří zainteresovaní na tomto riskantním, leč bohulibém díle. Ne všichni oslovení reagovali, ale přece se nakonec podařilo tento kombinovaný blok sestavit.
S vděčností a s potěšením můžeme proto otevřít tuto druhou část stejným biblickým prologem, kterým Petr Brodský otevíral v CESTĚ CÍRKVE I, z roku 2009, prvou část:
Prolog: „Horlivě se ujme Hospodin své země a se svým lidem bude mít soucit. Hospodin se ozve a řekne svému lidu: Hle, posílám vám obilí, mošt i čerstvý olej, abyste se nasytili... Neboj se, země, jásej a raduj se, neboť veliké věci vykoná Hospodin." (Joel 2, 18—19+21)
Pavel Hlaváč

Milý Pavle, moje vzpomínky nejsou tak dramatické jako ty Petrovy. Já jsem pracovala na Barrandově, a to znamenalo cestování z jednoho konce Prahy na druhý – trvalo to téměř tři hodiny denně, často mimo Prahu. Víc by věděl Jenda.

Sledování synodů státní správou

Jiří Piškula

Zásadní přístup státní správy a stranických špiček k synodům Českobratrské církve evangelické byl nastaven na přelomu let 1949/1950, krátce po schválení dvou církevních zákonů. V tomto období vypracovali úředníci Státního úřadu pro věci církevní principy k ovlivňování synodů, které se pak používaly také v dalším období. Tento postup se týkal samozřejmě především chystaného X. synodu, který nakonec proběhl v únoru 1950.

Jiří Veber — evangelický kazatel, čestný občan Šumperka

Petra Meisel
Jiří Veber se narodil 1. 2. 1922 ve Zduchovicích v okrese Příbram. Po absolvování Reálného gymnázia ve Strakonicích pomýšlel na studium chemie. Ve válečném roce 1942 pracoval ve Zbrojovce Brno, kde odmítal zdravit svého nadřízeného árijským pozdravem, a proto byl pracovně nasazen do Německa. Tyto události měly podstatný vliv na jeho rozhodnutí studovat teologii. Vystudoval ji na Husově československé evangelické fakultě bohoslovec¬ké v Praze. Začal studovat ilegálně již během války, v době svého nuceného pracovního nasazení v Německu, v roce 1944, odkud téhož roku v létě uprchl. Po skončení války se stal řádným studentem dnešní Evangelické teologické fakulty v Praze. Po jejím absolvo¬vání v roce 1950 byl zvolen farářem evangelického sboru v Domažlicích. Tam působil od 1. 8. 1950 do 30. 6. 1960, kdy mu byl poprvé odňat státní souhlas. Začal pracovat jako závozník v ČSAD Domažlice a po kladně vyřízeném odvolání obdržel státní souhlas k výkonu faráře v Šumperku od 21. 12. 1960. V Domažlicích i v Šumperku se mu mi¬mořádně dařilo vychovávat mladé věřící. V Šumperku působil jako farář až do konce roku 1973, kdy mu byl opět odňat státní souhlas. Od ledna 1974pracoval jako řidič sanitního vozu OÚNZ Šumperk a tuto práci vykonával ještě šest let v důchodovém věku až do roku 1988. Po listopadové revoluci v roce 1989 se stal mluvčím šumperského Občanského fóra a posléze byl zvolen do zastupitelstva a rady města Šumperka. Od konce toho roku získal zpět státní souhlas, který jej již ve vysokém důchodovém věku opravňoval k výkonu jeho nejvlastnějšího povolání a poslání. Zemřel v Šumperku dne 29. září 2010 ve věku 88 let.
Se svou ženou Jiřinou se seznámil při totálním nasazení v Německu. Brzy po válce se vzali a krátce po sobě měli tři děti (Janu — nar. 1947, Jiřího — nar. 1949 a Pavla — nar. 1950). Od mládí se věnoval velmi intenzívně sportu (lehká atletika, volejbal, házená, lyžování a vodáctví). Starosti o rodinu i oba sbory byly velmi rozsáhlé a tak na žádnou jinou angažovanost než výlučně církevní mu nebyl dán ani čas ani možnost.

Nová orientace

Z různorodého prostředí (včetně žáků i kritiků J. L. Hromádky) se v druhé polovině padesátých let postupně vytvořila tato celocírkevní platforma složená z duchovních i laiků. Její „zákládající manifest“ byl publikován v Kostnických jiskrách v roce 1962, základní postoje však krystalizovaly již dříve.

Antonín Verner. Zápas o solidaritu církve

Peter Morée, Matěj Opočenský
Smutným případem Antonína Vernera pokračujeme v popisu osudů vězněných evangelic¬kých farářů. Vernerova kauza by nebyla tak smutná, kdyby se jen omezila na vyšetřování a odsouzení. Nakonec se ocitl ve vězení jen půl roku díky všeobecné amnestii.
Jsou tři důvody, proč osud faráře Vernera v kontextu ČCE by měl vést k zamyšlení. Za¬prvé stálo na začátku jeho zatčení a vyšetření udání dalšího faráře, což se Verner mimocho¬dem nikdy nedozvěděl. Je to podle našich vědomostí jediný případ z období 1945—19S9, kdy farář se dostal do vězení kvůli udání svého kolegy.
Druhý důvod k zamyšlení je Vernerův příběh po propuštění, kdy přišel téměř o veškeré zázemí v ČCE a byl nucen se stáhnout z církevních služeb do nuzných podmínek nedo¬končené chaty v Krkonoších. Mechanismy bratrské solidarity v ČCE v jeho případě vesměs selhaly, patrně i kvůli tomu, že měl spíše komplikované vztahy s kolegy duchovními.
Třetí důvod pak je to, že Vernerův případ je dnes téměř zapomenut, tak jak osudy ně¬kterých dalších persekvovaných duchovních z padesátých a šedesátých let. Důvod, proč tyto příběhy nejsou dnes v povědomí evangelické veřejnosti, není jasný.

Antonín Verner (19. 12. 1902–13. 12. 1971) nastoupil do církevních služeb 1. 1. 1926 v Litomyšli, kde byl vikářem do 31. 3. 1928. Pak se stal farářem v druhém žižkovském sboru v Praze, kde sloužil deset let. V této době také prokázal své intelektuální nadání formou článků do odborného teologického tisku.[1] Koncem roku 1938 se přestěhoval do Kolína, kde farářoval do konce května 1953.

Tichá defenziva Libuše Bašusové

Jaroslav Hubený
Libuše Bašusová žila v letech 1924—1985. Narodila se v Praze. Její maminka Marie Veselá byla zubní lékařkou. Otec František Veselý byl plukovníkem československé armády a bývalým legionářem, který bojoval nejprve na rakouské straně v Haliči, později na opač¬né straně bojiště v Rumunsku, Rusku, Řecku, Itálii a na Slovensku. Libuše měla dva sourozence, o dva roky mladšího bratra Vlastimila a o tři roky mladší sestru Jitku, budoucí farářku ČCE. V roce 1943 maturovala na reálném gymnáziu v Čáslavi, poté byla totálně nasazena v strojírenské továrně Třemošnice—Hedvikov jako pomocná dělnice. Její otec byl v té době zatčen gestapem a vězněn v Praze na Pankráci. V roce 1945 začala pracovat jako sociální pracovnice v Čáslavi a v Praze, o rok později jako první z Československa absolvovala jeden rok studia na Ekumenickém institutu ve švýcarském Chateau de Bossey. A to s takovým úspěchem, že byla doporučena k práci ve vedení tohoto institutu. Dala však přednost práci ve své Českobratrské církvi evangelické po boku manžela faráře Bedřicha B. Bašuse, za kterého se provdala po víceleté známosti v roce 1947. Po dvouletém působení v Pardubicích se stal od roku 1949 jejich domovem Brandýs nad Orlicí. V úterý 11. května 1954 začalo jedno z nejtěžších životních období jejich rodiny. Jejího muže StB odvezla a následující rok strávil ve vězení jako politický vězeň. V dalších dvou letech ho Libuše Bašusová zastupovala ve sboru ve funkci diakonky. Ke dvěma dcerám přibyly po několika letech od návratu z vězení další dvě, později ještě dva adoptovaní chlapci. Od roku 1961 až do konce života žila Libuše Bašusová se svou rodinou na faře v Chocni. Během let se zapsala do povědomí členů církve i širší veřejnosti jako autorka povídek, básní, písní, kázání, úvah, překladatelka, sbormistryně, varhanice, klavíristka, scénáristka, moderátorka církevních i necírkevních shromáždění, koncertních pořadů, vystudovala konzervatoř, pracovala jako diakonka, učitelka Lidové školy umění, ošetřovatelka i uklízečka. Na choceňském hřbitově je pohřbena od ledna roku 1985.

Jeden rok v jejím životě: 11. květen 1954–11. květen 1955

Cestu církve tvoří osobní příběhy života jejích vyznavačů. Někdy připomínají tiché zátočiny, jindy prudké bystřiny, někdy pociťujeme při setkání s nimi rozpaky, jindy úctu.

Bedřich Blahoslav Bašus

Peter Morée, Filip Ženatý
Životní příběh Bedřicha Bašuse má velmi komplexní charakter. Farář v Brandýse nad Or¬licí a později i v Chocni se stal obětí politického procesu, který ho zlomil natolik, že po ná¬vratu z vězení podepsal spolupráci s StB. Nejtragičtější na jeho příběhu je, že na základě jeho informace byl odsouzen farář Antonín Verner, jehož život se už nikdy nevrátil do po¬myšleného normálu. Příběh jedné oběti komunistického útlaku tak vyrobil druhou oběť.

Život Bedřicha Bašuse do roku 1954

Bedřich Blahoslav Bašus se narodil 18. 12. 1922 v Pelhřimově rodičům Bedřichovi a Libuši Bašusovým. Po maturitě v roce 1942 nastoupil do farního sboru ČCE v Čáslavi jako učitel náboženství a později se tamtéž stal diakonem. Zároveň začal studovat bohosloví na neoficiálním semináři, který pořádala Synodní rada ČCE. Od listopadu 1942 pak pracoval v rámci totálního nasazení jako stavební dělník v Böhlerwerku v Rakousku. Synodní radě se však v prosinci roku 1943 podařilo dosáhnout jeho propuštění.

Josef Hájek — nejdéle vězněný evangelický farář

Pavel Hlaváč
Dalším a nejdéle vězněným evangelickým farářem byl bratr Josef Hájek. Ten působil po absolvování fakulty v roce 1938 jako vikář v Předhradí, potom v Opatovicích a na Spořilově. Jako státní profesor, vyučující evangelické náboženství na akademickém gymnáziu v Praze, ve Štěpánské ulici, byl 3. října 1949 zatčen a z komunistických kriminálů vyšel až 11. května 1960 po dlouhých jedenácti letech.

Josef Hájek se narodil 11. prosince 1913 v Kolajích č. 9, okres Poděbrady. Jeho otec Bohumil byl zemědělec, zedník (sezonní dělník), matka Aloisie roz. Mádlíková byla v domácnosti a pečovala o čtyři děti. Syn Josef chodil do obecné školy ve Vlkově u Poděbrad a pak navštěvoval klasické gymnázium v Kolíně. V Praze potom studoval devět semestrů na filozofické fakultě, a později i fakultu teologickou. Dva nejstarší dokumenty osobního spisu Josefa Hájka, uloženého v Ústředním archivu ČCE, mají stejné datum 10. července 1934.