Protestantský protest a paralelní obec 1977—1989
Pašování knih
Nejdůležitější formou protestu proti státní ideologii nebyla přímá akce nebo demonstrace proti státu, ale publikování samizdatu. Již v roce 1973 začal Ludvík Vaculík vydávat samizdat ve své vlastní edici Petlice. Po něm následovali další, včetně Václava Havla.
Přestože Hebe Kohlbrugge už nemohla jezdit do Československa, kontaktů s touto zemí se nevzdala. Vysílala do naší vlasti nadále studenty, a ti udržovali a rozšiřovali síť kontaktů. Přišla i s nápadem, aby jí studenti pomohli distribuovat potřebnou literaturu. Pašování knih bylo v Československu samozřejmě nelegální. Kdo byl při transportu zásilky přistižen, tomu hrozilo vězení. Do nebezpečí přivádělo samozřejmě i ty, komu byly knihy určeny. Zjištění, že se na pašování knih podílejí křesťané, mohlo zase vrhnout podezření na církve, že se dopouštějí podvracení státu a národních zájmů. Hebe Kohlbrugge měla s tímto riskantním podnikem také nemalé problémy. Akce byla značně nákladná, takže musela požádat o finanční pomoc několik evangelických organizací. Od Vervolgd Christendom si zapůjčila karavan. Pak přemluvila nizozemské studenty, aby převezli knihy přes hranice. Za všechny studenty jmenujme Derka Bloma a Cocky de Jonga a studenty zadržené Státní bezpečností, Keese Lavooye a Nico den Boka. Knihy měl v Československu převzít farář bez státního souhlasu Vladimír Kalus. Dlouhou dobu se zásilky vozily také k farářské rodině Brodských, kteří v sedmdesátých letech bydleli na vesnické faře poměrně daleko od Prahy, či k Cyrilu Horákovi, který spravoval farnost v Českých Budějovicích. Představovalo to velkou nervovou zátěž pro všechny zúčastněné, neboť riziko prozrazení a zmaření celé akce bylo samozřejmě značné.
Tyto akce probíhaly v letech 1978–1984. Hebe Kohlbrugge zjišťovala od svých českých přátel, které tituly čtenáři postrádají, popřípadě, které je zapotřebí v cizině vytisknout. Knihy objednávala v nakladatelstvích v Nizozemí, Německu a Švýcarsku. Samotná akce probíhala následovně: vyslala dva studenty, kteří z Nizozemí vyjížděli obvykle vlastním autem. V okolí Mnichova měli domluvenou schůzku s lidmi z organizace Vervolgd Christendom, od kterých si zapůjčili karavan, který naložili knihami. Nejobtížnější oříšek byly československé státní hranice. Studenti museli mít všechny doklady v pořádku, v kolonce povolání většinou vyplňovali profese typu „učitel“ nebo „řidič“, vše muselo proběhnout bez vážnějšího podezření na nekalou akci. Poté s karavanem zajížděli buď do Miroslavi k Vladimíru Kalusovi nebo do Horních Dubenek k Brodským. Tam byla zakázka rychle předána. Zároveň s knihami předávali studenti i důležité dokumenty. Na tituly knih se často vymýšlely různé šifry, a i takto zašifro vaný seznam knih se ihned zničil. Vladimír Kalus, farář bez státního souhlasu, který byl zaměstnaný jako řidič, jezdil po celém Československu. Na svých cestách rozvážel pašované knihy z Nizozemí svým přátelům a známým. Brodští pro změnu roznášeli knihy v odpadkových pytlích, když navštěvovali své přátele a kolegy. Tak se knihy dostaly i k farářům z disidentského okruhu.
Všichni nizozemští studenti, kteří se aktivně podíleli na transportech knih, dobře věděli o riziku těchto akcí. Předem dostávali instrukce, co dělat, kdyby byli během akce zadrženi Státní bezpečností. Mezi léty 1978–1984 k takovéto události došlo jednou. V září 1984 byli dva nizozemští studenti Kees Lavooy a Nico den Bok, na československé státní hranici odhaleni a zadrženi Státní bezpečností. Nizozemská strana se to naštěstí dozvěděla několik dní poté a začala prostřednictvím ministerstva zahraničních věcí žádat československou stranu o jejich propuštění. Po dvou měsících byli propuštěni a mohli se vrátit do Nizozemí.
O transporty knih se nejvíce starala Hebe Kohlbrugge a student Henri Veldhuis. Hebe Kohlbrugge získávala finance, Henri Veldhuis měl na starosti praktické věci, především objednávání karavanu a knih. Přestože měla Hebe Kohlbrugge 15 až 25% slevu na knihy, převozy knih do Československa stály každoročně tisíce guldenů. Po zadržení studentů Nico den Boka a Keese Lavooye se z novu otevřela diskuze nad svízelností těchto transportů. Otázka zněla: jak pokračovat dál? Z Československa přišla zpráva, že rodiny Kalusů a Brodských jsou ochotny pokračovat. Hebe Kohlbrugge a Henri Veldhuis se však rozhodli, že již nebudou studenty do těchto vabank akcí posílat.
Díky transportům knih si Nizozemci odváželi z Československa také čerstvé informace o politické situaci v zemi. Přibývalo kontaktů a kontaktních osob ochotných se angažovat při jejich zprostředkování. Domlouvala se místa a termíny pro další transporty. Byly získávány také informace, jak a kde probíhají tzv. bytové semináře, kam byli posléze zváni i nizozemští docenti a profesoři různých oborů. Nizozemská pomoc se začala rozvětvovat a nikdy nabízena jen jako jednostranný dar, ale vždy byla poskytována v ovzduší spolupráce a vytváření oboustranných plánů do budoucna.
Jaké knihy se pašovaly? Převážně šlo o Písmo svaté, Bible pro děti, zpěvníky, v menší míře pak o teologickou literaturu a biblické komentáře. Výjimkou však nebyly ani knihy o politice. Občas z těchto akcí vyšel podnět k překladům do češtiny. Tak se povedlo přeložit a vydat knížečku židovského teologa P. Lapideho Kázání na hoře (Der Bergpredikt), kterou přeložila D. Brodská, či filozofické texty francouzského filozofa R. Levinase pro posluchače bytových seminářů. V zahraničí se hojně tiskly i samizdatové tituly od V. Havla, B. Komárkové, či knížky zakladatelů Charty 77. Velký zájem byl také o knihy pro evangelickou mládež, především pak o zpěvníky z disidentského okruhu. Tak vznikl evangelický zpěvník pro mládež s názvem Nová píseň, který byl vydán v Nizozemí a v Čechách si, nejen mezi evangelickou mládeží, získal značnou oblibu.