Josef Hájek — nejdéle vězněný evangelický farář

Josef Hájek se narodil 11. prosince 1913 v Kolajích č. 9, okres Poděbrady. Jeho otec Bohumil byl zemědělec, zedník (sezonní dělník), matka Aloisie roz. Mádlíková byla v domácnosti a pečovala o čtyři děti. Syn Josef chodil do obecné školy ve Vlkově u Poděbrad a pak navštěvoval klasické gymnázium v Kolíně. V Praze potom studoval devět semestrů na filozofické fakultě, a později i fakultu teologickou. Dva nejstarší dokumenty osobního spisu Josefa Hájka, uloženého v Ústředním archivu ČCE, mají stejné datum 10. července 1934. V prvém, ozdobným a stínovaným krasopisem, na adresu synodní rady ČCE čteme: „Níže podepsaný abiturient reálného gymnásia sděluje tímto, že se rozhodl studovati evangelické bohosloví a proto žádá, aby mu byl laskavě sdělen termín ke složení vstupní zkoušky, předepsané pro všechny studující ev. bohosloví. Očekávaje ct. Vaší odpovědi, znamenám se v plné úctě Josef Hájek, abiturient reálného gymnásia.“1 Ve druhém, na hlavičkovém listě farního úřadu ČCE v Opolanech, farář Vladimír Martínek „vřele doporučuje“ synodní radě abiturienta kolínského gymnázia z Kolají, bratra Josefa Hájka „ku přijetí jako studujícího bohosloví“. Farář Martínek připojil i osobní lístek synodnímu seniorovi dr. Josefu Součkovi, na němž rozšiřuje své dobrozdání: „Je to velice dobrý mládenec – nekouří, abstinent – dobrý student a jde rád na bohosloví – učil delší čas naši dcerku, takže ho znám. Myslím, že bude z něj dobrý farář. Jest z chudé rodiny – mají doma chalupu – rodina je to dobrá. Tedy se za něho přimlouvám. V. M.“[1]

Josef Hájek byl zařazen na seznam bohoslovců, neboť úspěšně složil vstupní zkoušku a od toho roku 1934 se stal řádným studentem Husovy fakulty v Praze. Každým rokem během studia vždy velice uctivě žádal, aby mu bylo uděleno jedno ze stipendií pro bohoslovce. Žádosti odůvodňoval nemajetností svou i svých rodičů. Z dokumentů vyplývá, že ne vždy stipendium obdržel. Studia však přerušit nemusel a pokračoval úspěšně dál. Po složení první státní zkoušky v roce 1936 požádal synodní radu o udělení licence ke kázání. Dne 18. prosince byl vyrozuměn, že mu „...uděluje právo ke kázání při shromážděních bohoslužebných a pohřebních ve všech sborech a stanicích ČCE, vždy se svolením příslušného faráře neb administrátora... Očekávajíce, že budete výklady své pečlivě a v souhlase s Písmem svatým, podle učení naší církve připravovati a je ve vší vážnosti a pokoře vykonávati...“[2] V roce 1938 vykonal ve dnech 5.–7. října před zkušební komisí Husovy fakulty 2. státní zkoušku. Na jejím základě ho synodní rada „...prohlašuje způsobilým k vyučování náboženství na obecných, občanských a středních školách a volitelným za vikáře v ČCE.“[3]

Kazatelem a učitelem evangelického náboženství

Josef Hájek se 22. listopadu 1938 se oženil v Libici nad Cidlinou s Emilií Mrázovou a 1. prosince 1938 nastoupil do církevní služby jako vikář ve Velimi pro sbor v Předhradí. K ustanovení za faráře sboru mu ještě chyběla „Praktická zkouška bohoslovecká“. O její složení požádal synodní radu 13. června 1939. Ta se ještě obrátila na Jaroslava Řepu, faráře ze sousedního velimského sboru, který byl Hájkovým administrátorem, o informaci o jeho vikáři. Myslím, že stojí za to citovat některé pasáže z této zprávy „...kazatel (J. H.) si dal záležet na (pohřebním) kázání, zvláště když věděl, že kázati bude i jeho farář, ale příliš útočil na cit rodičů, jejichž syn byl zabit autem... bratr vikář káže každou neděli, shromáždění jsou velice pěkná... také však slyším, že v kostele až příliš křičí...  měnil si bohoslužbu... podává žádosti na staršovstvo ve věci, kterou má církevním zřízením přiřčenu farář... z příkazu farářova navštěvoval rodiny, což konal velmi pilně... namísto, aby se obracel na svého faráře o radu a pokyny, dělal mnoho dle své hlavy... mám za to, že mladí bohoslovci se domnívají, že jsou vědecky nadvzdělaní a že všemu rozumí...“[4] Z toho je vidět, jak faráři své vikáře nijak nešetřili. Moudrý farář Jaroslav Řepa však stejně nakonec napsal, že v případě vikáře Josefa Hájka se dala domluvou většina věcí urovnat, že „mnoho nepoškodil, dost vykonal a mnoho získal“.[5] Hájkovu žádost ještě doporučil a zároveň osvědčil jeho žádoucí náboženskou a mravní kvalifikaci senior v Trnávce, G. A. Molnár.

Pro praktickou zkoušku bohosloveckou mu synodní rada zadala úkol vypracovat kázání na text prvního verše Žalnu 127 a pojednání na téma: „Jan Kollár jako kazatel (rozbor jeho kázání po stránce theologické a homiletické)“ s termínem 15. září 1939.[6] Tyto práce Josef Hájek v daném termínu odevzdal a ještě se 18.–19. října podrobil ústní zkoušce. Na to byl hned 19. října prohlášen volitelným za faráře ČCE s platností od 11. prosince 1939, kdy dovrší 26. rok svého věku. V dubnu 1940 ukončil své působení ve sboru v Předhradí a přešel do sboru ČCE v Opatovicích. Dekretem synodní rady tam byl potvrzen jako farář od 15. dubna 1940.[7] V Opatovicích se také manželům Hájkovým 29. dubna 1941 narodil syn Jan Bohumil.

V personální složce faráře Hájka se nenacházejí žádné materiály z doby jeho působení ve sboru v Opatovicích (1940–1945), zato v archivní složce opatovického sboru je bohatá korespondence se seniorátním výborem, synodní radou a farářem. Ukazuje se, že služební i osobní vztahy mezi farářem J. Hájkem a seniorem G. A. Molnárem byly velmi napjaté až konfliktní. Synodní rada uděluje faráři Hájkovi 21. 12. 1942 ve smyslu §101 č.11 církevního zřízení napomenutí za to, že „..se dopustil přestoupení dobrého řádu, ješto porušil úctu a bratrskou poslušnost k představenému a způsobil možnost vyvolání různic... a vyslovuje očekávání, že se farář J. H. nadále zdrží všeho, co by odporovalo požadavku řádu a kázně a mohlo způsobit v církvi pohoršení.“[8] Působení faráře Hájka však opatovickému sboru velmi prospívalo a neslo dobré ovoce. Svědčí o tom kronikářské zápisy, kde můžeme číst: „Období mezi dvěma válkami znamenalo v dějinách opatovického sboru pozvolný úpadek. Shromáždění se zmenšovala a tak nakonec přicházelo jen několik nejvěrnějších. Impulsem k oživení sboru byl příchod mladého faráře Josefa Hájka (1940), za něhož se sbor pomalu probouzel z dlouholeté mdloby. Účast na shromážděních rostla, začala práce mezi mládeží a dětmi, Boží slovo se stalo mnohým opět vzácným a potřebným.“10

Své působení v opatovickém sboru fakticky ukončil Hájek 30. září 1945 s tím, že od 1. října 1945 do 30. září 1946 nastoupil na roční neplacenou dovolenou, kterou mu synodní rada potvrdila ze zdravotních důvodů a také, aby se mohl připravit ke složení doktorátu z filosofie.[9] Rodina se přestěhovala na Spořilov, který byl kazatelskou stanicí pražského sboru v Nuslích a farář Hájek byl zvolen předsedou výboru kazatelské stanice.[10] Dne 14. března 1946 požádal synodní radu, aby mu byla udělena kanonická mise pro vyučování náboženství na školách středních a současně prosí, aby byl počítán mezi žadatele o katechetické místo na středních školách.13 Synodní rada jeho žádosti vyhověla s očekáváním, „že vyučování náboženství bude vykonávat v souladu se směrnicemi synodní rady vydanými a že i jinak zůstane v stálém a úzkém kontaktu s církví a prací v ní vůbec; dále, že po ustanovení katechetou, včasným vystěhováním z dosavadního církevního bytu umožní sboru ve Spořilově, aby si povolal včas nového pracovníka.“[11] Hned nato informuje synodní rada dopisem z 30. dubna 1946 (s podpisy synodního seniora a náměstka synodního kurátora) Zemskou školní radu v Praze, že uděluje faráři Josefu Hájkovi kanonickou misi (tzn. svolení), „...aby vyučoval náboženství na Akademickém gymnásiu v Praze II, jako kmenovém ústavu a středních školách k němu přičleněných.“15 Mezitím obhájil bratr Hájek doktorát z filozofie a stal se profesorem vyučujícím náboženství. Kromě toho působil na Spořilově do září 1946 jako výpomocný kazatel. Ještě mu zbývalo uzavřít své povolání z Opatovic. Profesor Hájek poslal 11. října 1946 opatovickému staršovstvu poněkud nešťastně a emotivně formulovaný rezignační dopis. V něm si stýská, že se mu hlavně od seniorátního výboru nedostávalo podpory. V dopise je věta, pro níž církevní úřady označily takový způsob rezignace za nenáležitý a urážlivý. Mimo jiné napsal: „Pokrytcem být nedovedu a být nadále terčem smrduté člověčiny – to nechci a proto raději odcházím do ústraní církevního života.“[12] Tehdy, kdyby zůstal farářem a nestal se profesorem vyučujícím náboženství, by byl zřejmě postaven před kárný výbor. Až v květnu roku 1950 žádá farář Josef Batelka, který měl nastoupit do Opatovic, aby SR oznámila, že byla přijata rezignace Josefa Hájka v Opatovicích.[13]  

V tom čase, kdy farář Hájek působil a bydlil na Spořilově, probíhala jednání o osamostatnění kazatelské stanice a zřízení samostatného spořilovského sboru. Ten byl ustaven 1. lisopadu 1946. Instalace nového faráře, kterým se stal Jan Smetana, se konala 1. listopadu 1947.[14] Josef Hájek mu uvolnil byt na Spořilově a přestěhoval se do Prahy 2, do Hopfenštokovy ulice č. 9.

Komunistický kriminál

Buď domů nebo do školy si pro něho 3. října 1949 o půl čtvrté odpoledne přišla StB a profesor, katecheta a bývalý farář Josef Hájek byl zatčen. V komunistických kriminálech strávil ze všech svých kolegů, které totalitní režim uvěznil, nejdelší čas – bez pěti měsíců plných jedenáct let. S datem 25. října 1951, tedy více jak po dvou letech od Hájkova zatčení, byl na synodní radu doručen dopis pražského Krajského církevního tajemníka, soudruha Plitze, z Ústředního národního výboru hlav. města Prahy.[15] Tento dopis obsahuje úřední sdělení SÚC z 13. září 1951 (značka: 14076/51–II/2): Státní prokuratura v Praze nás vyrozuměla přípisem ze dne 4. 6. 1951 č.j. Pst I 471/50 o tom, že Josef Hájek, naroz... profesor evang. náboženství a evang. farář, bytem... byl rozsudkem státního soudu v Praze ze dne 25. 8. 1950, č.j. Or I/II–86/50, potvrzeným rozhodnutím nejvyššího soudu v Praze ze dne 27. 4. 1951 odsouzen pro trestný čin zločin velezrady a vyzvědačství podle § 1 odst. 1 c/, odst. 2 z. č. 231/48 Sb. a §5 odst. 1. téhož zákona, k trestu odnětí svobody v trvání 13 let a k peněžitému trestu 20.000,- Kčs, v případě nedobytnosti k náhradnímu trestu odnětí svobody na 40 dnů, ke ztrátě čestných práv občanských na dobu 10 roků a propadnutí jmění celého. Odsouzení je nepodmíněné. Tento rozsudek je ode dne 27. 4. 1951 v právní moci a je vykonatelný.“[16] V této intimaci je stručně řečeno za co a jak byl potrestán Josef Hájek. V archivu bezpečnostních složek (ABS) se nepodařilo dohledat vyšetřovací spis, zato v národním archivu (NA) byly dohledány oba výše jmenované obsáhlé soudní spisy (v prvém případě 18 stran, v druhém 16 stran strojopisu). Ty svou mnohomluvností zakrývají banalitu obvinění všech čtrnácti obžalovaných, s nimiž byl bratr Hájek souzen.

Všichni byli Státním soudem v Praze, za předsednictví JUDr. Kolárové, dne 23.– 25. srpna 1950 obviněni, že se spolčili a vešli v nepřímý styk s cizí mocí, aby se pokusili zničit nebo rozvrátit lidově demokratické zřízení, společenskou a hospodářskou soustavu republiky, zaručené ústavou... obviněná Slováčková se zapojila do ilegální skupiny na jaře 1949 a získala ke spolupráci Hájka... spoluúčinkovala při vydávání ilegálních letáků a po jejich vytištění předala tyto Hájkovi k rozšíření... v letácích byly štvavým způsobem zlehčovány výsledky prověrek na vysokých školách a naznačen blížící se převrat dnešního právního řádu... vyzvídali blíže nespecifikované státní tajemství v úmyslu vyzradit je cizí moci a Hájek státní tajemství cizí moci nepřímo vyzradil... hodnověrným způsobem se dozvěděli, že se chystá a že byl spáchán zločin velezrady a neoznámili to bezodkladně hodnověrným způsobem bezpečnostnímu úřadu atd.[17] Dohromady byla celá skupina odsouzena ke 164 rokům odnětí svobody, sám Hájek ke 13 letům. Soud rovněž vyslovil konfiskaci veškerého majetku u všech obviněných a ztrátu čestných práv občanských.

Podle jaké primitivní ideologické šablony rozdávaly soudy v padesátých letech vysoké tresty nejen za přímé, ale i za nepřímé jednání obžalovaných, je v tomto případě zřejmé z odůvodnění rozsudků. Pro ilustraci zrůdnosti komunistické ideologie, která posílala nevinné na dlouhá léta do vězení a často i na smrt, cituji čím delší, tím absurdnější konstrukci jakéhosi prologu obvinění: „Faktickým doznáním obžalovaných ve shodě s obsahem trestního oznámení, jakož i posudků znalců z oboru politického a vojenského zpravodajství vzal soud za zjištěný a prokázaný tento skutkový děj: po únorovém vítězství pozbyla domácí reakce naděje, že vnitřními silami přivodí zvrat poměrů v naší republice. Část odstavených politických ztroskotanců kapitalistů a statkářů uprchla na západ, kde pomocí západních imperialistů se snaží vybudovat v naší zemi podzemní činnost. Odpůrci lidově demokratického zřízení doufali, že rozpoutáním nového válečného konfliktu dojde opět k nastolení kapitalismu a k navrácení jejich ztracených pozic. Dle pokynů svých chlebodárců na západě snaží se rušit výstavbu naší republiky, snaží se zastrašovat pracující lid lidově demokratickému zřízení oddaný a snaží se rušit jej v jeho každodenní poctivé práci. V souzeném případě jde o skupinku lidí většinou z řad intelektuálů, vychovaných uprchlými vůdci z bývalé národně socialistické strany, a z řad studentů, kteří byli pro svůj negativní postoj k naší republice z vysoké školy politické vyloučeni. Jsou to studenti, kterým německý fašismus znemožnil v době okupace další studium, a kterým jedině květnová revoluce a osvobození naší země Rudou armádou umožnily, aby ve svých studiích pokračovali. Tito studenti si nevážili vymožeností květnové revoluce a po únoru 1948 se přidali k těm, kteří usilují o zničení a rozvrácení naší republiky. Tito studenti měli možnost  po svém vyloučení z vysoké školy prokázat svůj kladný postoj k pracujícímu lidu na jiném úseku budovatelského úsilí, toto však neučinili. Po svém vyloučení zůstali v úzkém styku s vedoucím ilegální organizace, který před svým zatčením uprchl do zahraničí. Zatímco na jedné straně pracující lid s vypětím všech svých sil buduje šťastnější budoucnost, a díky svým nejlepším pracovníkům se zvyšuje celková životní úroveň širokých mas, na druhé straně obvinění se snažili svou protistátní činností bourat výsledky práce našich úderníků. Jsou lidé, a není jich málo, kteří obětují za republiku to nejdražší co mají – životy – a jsou jedinci, a k nim patří obvinění, kteří prodávají a vydávají republiku válečným štváčům za tisíc – dva tisíce Kčs měsíčně, nebo za to, že vydělávají měsíčně pouze 10.000,- Kčs, nebo za to, že od února nebyli povýšeni, nebo pouze pro zaslepený obdiv k  t.zv. západní svobodě.“[18] Všichni takto odsouzení se odvolali k Nejvyššímu soudu. Ten v odvolacím líčení 27. dubna 1951, za předsednictví dr. Wagnera jejich odvolání zamítl a stávající rozsudky potvrdil.[19]

Teprve z tohoto soudního spisu, kde soudruh předseda „argumentuje“, proč Hájkovo odvolání zamítá, je patrné o co ve skutečnosti šlo. V očích tehdejší justice bylo velezrádnou činností a vyzrazováním státního tajemství jakési cizí moci pouze to, že bratr Hájek po pravdě informoval svou známou, jak probíhají jednání o nových církevních zákonech. Ocituji příslušnou pasáž ze soudního spisu, kterým předseda odvolacího soudu Hájkovo odvolání zamítá: „Obviněný namítá, že zpráva o jednání ČCE se státem nemohla tvořit státní tajemství, ježto dohoda již byla hotová a stanovisko této církve veřejně prohlášeno. Obviněný však sám udal při hlavním přelíčení, že prohlášení této církve nebylo v denním tisku uveřejněno přesně. Z toho ale plyne, že zpráva, kterou předal Slováčkové obsahovala něco, co v denním tisku uveřejněno nebylo patrně úmyslně, ježto to vláda tajila v důležitém zájmu státu. Obviněný to zřejmě věděl, neboť jinak by si nevšiml toho, že prohlášení není uveřejněno úplně. Proto je i tímto jednáním obviněného v tomto směru naplněna skutková podstata zločinu vyzvědačství... Obviněný dále namítá, že jeho činnost nebyla té intenzity, která je zapotřebí ku spáchání zločinu velezrady, že v podstatě šlo jen o rozhovory dvou reakčně zaměřených osob… tato činnost obviněného zapadá do celkového rámce jeho velezrádné činnosti, takže bylo nutno ji hodnotiti v celku jako součást jeho činnosti velezrádné.[20] Takže ono „státní tajemství“ se netýkalo ničeho jiného, než kontroverzního jednání ČCE se státem v letech 1948/49 o nové církevní zákony. Farář a prof. Josef Hájek, kolega a dobrý přítel církevního rady Bohumila Valeše, byl o všem nepochybně dobře informován.  Zřejmě též četl i Valešův dopis do sborů  z  30. června 1949[21], který líčí, jak  pokrytecky a při tom ultimativně jednal s církevními představiteli slouha režimu, ministr spravedlnosti, který též řídil SÚC  a zeť prezidenta Gottwalda , Alexej Čepička.[22]  Komunistická propaganda po celou dobu hlásala, že vše probíhá v dobrovolné shodě. Když bratr Hájek někde své známé vyprávěl, jak ta jednání ve skutečnosti probíhala, bylo to komunistickou justicí hodnoceno nejen jako vyzrazování státního tajemství, ale přímo jako velezrada.

Ještě i pro zasedání X. synodu, které se po odkladech konalo až v únoru 1950, vypracoval synodní kurátor ČCE Antonín Boháč zprávu o průběhu těchto jednání.[23]Rovněž z něho vyplývá, že církev byla od počátku pod velikým vyděračským tlakem, že ustupovala a nakonec z oportunizmu spolehla na falešné přísliby. Pikantní na této věci je, že justice komunistického státu v procesu s bratrem Hájkem de facto přiznává, že tato falešná a vyděračská jednání s církví nebyla uveřejňována úmyslně, že jsou tajena v důležitém zájmu státu. Je to prostě „státní tajemství“ a kdo využije příležitosti něco jiného se o tom dozvědět, dopouští se velezrady. S jistou nadsázkou lze říci, že náš nejdéle vězněný bratr farář se stal „obětním beránkem“ ministrem A. Čepičkou manipulovaného vyjednávání o nových církevních zákonech. [24]

Bratr Hájek prošel za tu dobu jedenácti let snad všemi neblaze proslulými komunistickými kriminály. Tomuto našemu „kriminálníkovi“ narostl během těch krušných let jeho „Osobní list trestance“ na více jak padesátistránkový spis.29 Vedle osobních údajů, pracovních a mzdových výkazů je v něm přehled věznic a nápravně pracovních táborů (NPT) kde byl vězněn. Dočteme se, že farář a profesor Josef Hájek byl mnohokrát od pologramotných strážných nahlášen ke kázeňskému řízení: „...drze obelhal příslušníka Správy vězeňské služby; měl schovány různé písemnosti ve formě motáků; kušil a mluvil při sčítacím nástupu apod.“ Za to byl rovněž mnohokrát potrestán: deset dnů samovazby, byl napomenut, čtrnáct dnů zákaz kantýny, jeden měsíc zastavení výhod, změna pracoviště apod. K nejvážnějšímu konfliktu došlo v lednu roku 1954 v trestním táboře ve Vitmanově, kam byl bratr Hájek převezen. Byl určen na oddělení technické kontroly (OTK), kde byla zdraví vězňů nebezpečná třídírna a drtička uranové rudy.  Říkalo se jí „věž smrti“. Do formuláře o přestupcích a do návrhu na potrestání korekcí to jeho vychovatel, mladší strážmistr Kučera, popsal: „Dne 14. 1. 1954 nastoupil jmenovaný se skupinou vězňů na OTK. Když přišel na pracoviště, odmítl práci s tím, že nebude pracovat. Celá skupina byla opět vyzvána, aby pracovali, avšak práci opět odmítl. Přitom si určili mluvčího, který za ně mluvil.“30 Dostavil se trest: čtrnáct dní korekce a poloviční dávka stravy. V květnu téhož roku utrpěl bratr Hájek těžký úraz na šachtě. Praskla mu hadice vrtačky, vrtačka mu spadla na nohu a měl polámané kosti.

Z Hájkova spisu trestance je zřejmé, že to věznění bylo nejen dlouhé, ale i krušné. Několikrát mu byla zamítnuta žádost o podmíněné propuštění. Například: „Žádost byla odložena jako nevhodná k projednání, neboť provedeným šetřením bylo zjištěno, že odsouzený má během výkonu trestu toliko průměrnou pracovní morálku a rovněž jeho chování neodpovídá vězeňskému řádu, neboť byl již 3x kázeňsky trestán. Nejsou proto dosud splněny zákonné podmínky pro jeho podmíněné propuštění.“ Podepsán krajský prokurátor dr. Kropáček.

V září 1956 na šachtě ve Rtyni v Pokrkonoší náčelník tamního nápravně pracovního tábora (NPT), ppor. Bydžovský Václav v. r., v posudku na vězně napsal m. j.: „Jmenovaný vězeň pochází z rodiny dělníka. Sám je povoláním farář evang. církve, mimo jiné též vyučoval náboženství. Ve zdejším NPT je zařazen v uhelném dole jako pomocník při různých pracech v hlubině. Pracovní morálka je celkem podprůměrná. Pracovní normy plní na 90 %. Povahy je falešné a úskočné. V Ostrově propagoval v táboře náboženství a snad i konal bohoslužby. Chování jeho v trestu je neukázněné. Byl trestán pro lež a klamání představených, také byl potrestán zákazem nákupu pro porušení pořádku. Výkon trestu nemá žádný vliv na jeho převýchovu.“[25]

Za tři roky chtěl bratr Hájek navštívit svého starého a nemocného otce a proto žádal o přerušení trestu. Tentokrát náčelník NPT, por. Daněk Oldřich, napsal příznivější posudek: „...odsouzený Hájek pracuje v uhelném dole Z. Nejedlý 2 ve Rtyni v Podkrkonoší. Prošel několika pracovišti a sice jako připínač vozů, pomocník havíře a nyní pracuje jako odbíhač. Pracovní morálka odsouzeného je dobrá, stanovené normy překračuje. Poslední tři roky se chová zcela slušně a vystupuje ukázněně. Do kulturně osvětové práce v táboře není aktivně zapojen a k této činnosti dosud nenašel potřebný vztah... Pracuje svědomitě a chová se ukázněně, ale chybí mu některé vlastnosti, dle kterých by se mohlo přesvědčivě soudit, že výkon trestu má skutečný vliv na jeho výchovu. Odsouzený však uvádí, že již více než deset roků neviděl svého otce, který je velmi stár a poslední dobou je vážně nemocen. Jelikož tuto okolnost lze považovat za dosti vážný rodinný důvod a u odsouzeného nebyly shledány tak závažné nedostatky, které by svědčily o nepřátelském postoji i během výkonu trestu, je možno z hlediska vedení NPT umožnit tomuto odsouzenému návštěvu otce pouze na skutečně potřebnou dobu (cca 4 dny).“[26] Poté bylo bratru Hájkovi na začátku listopadu v roce 1959 povoleno přerušit výkon trestu a on mohl na šest dnů opustit pracovní tábor a v Praze navštívit svého nemocného otce.

Dny trápení a ponižování, dlouhé a předlouhé dny věznění a odloučení se naplnily 10. května 1960. Bratr Hájek za půl roku po návratu z návštěvy byl Krajským soudem v Praze vyrozuměn, že je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960.[27] Ještě dva podpisy: první podpis pod slib, že pomlčí o všem, co zažil během svého věznění a pracovního nasazení a druhý podpis na „seznamu osobních věcí a civilních svršků“, které při propouštění z vězení přebírá.

Bylo otřesné jen listovat „osobním spisem trestance“, což teprve, když náš bratr, Josef Hájek všechno musel snášet na vlastní kůži i duši. Kdo z našich farářů snášel déle a více pronásledování komunistického režimu, než právě on.

Až po jedenácti letech opět na svobodě

Velmi rád se nyní vracím k „osobnímu spisu faráře Josefa Hájka“ uloženému v Ústředním archivu ČCE, kde je s datem 14. listopadu 1963 dopis adresovaný synodní radě s žádostí o vyžádání předchozího souhlasu k duchovenské službě v ČCE: „...Jak je vám známo, pozbyl jsem tohoto souhlasu vzetím do vazby dne 3. 10. 1949. Z výkonu trestu jsem byl propuštěn po vyhlášení amnestie presidenta republiky ze dne 9. 5. 1960. Od 1. 6. 1960 jsem zaměstnán jako pomocný dělník ve Středočeských tiskárnách v Praze. Podle lékařské zprávy a rozhodnutí LPK ze dne 2. 9. 1963 nemohu nadále tuto těžkou manuelní práci vykonávat a doporučuje se mi změna povolání. Poněvadž věřím, že v duchovenské službě bych mohl být platným zaměstnancem, zdvořile tímto žádám o laskavé vyřízení mé žádosti.“[28] Synodní rada o předchozí souhlas pro Josefa Hájka požádala, ale 29. 12. 1963 obdržela na osmerce papíru strohou odpověď: ...sdělujeme vám, že nehodláme udělit předchozí státní souhlas k duchovenské činnosti Josefu Hájkovi.[29]

V jeho spise není uvedeno, jaké jiné zaměstnání bratr Hájek získal. Kvůli šedému zákalu obou očí musel podstoupit pět operací. V roce 1965 mu byl udělen invalidní důchod a on se přestěhoval z Prahy do obce Ohaře v okrese Kolín (diaspora krakovanského sboru ČCE). Několikrát obdržel od synodní rady sociální podporu. Dne 5. prosince dostal dopis od synodního seniora Václava Kejře:

„Vážený bratře faráři, připomínáme si přibližujíci se den Tvé šedesátky. Nebyla to pro Tebe vždy léta se zpěvem a plesáním, ale často léta tvrdých zkoušek, v nichž jedinou oporou Ti byl svatý a věčný Bůh... Děkujeme Ti srdečně za Tvou spolupráci a přejeme Ti a žádáme Ti od Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista všecku jeho pomoc a ochranu do všech dalších let. Pozdravujeme všecky Tvé drahé s přáním požehnaných svátků vánočních. V bratrské lásce dr. VK.“[30]

Josefu Hájkovi k šedesátinám napsal také jeho osobní přítel, církevní rada Bohumil Valeš. Dopis k dispozici není, ale existuje Hájkova odpověď. Je to pozoruhodný dopis, upřímná životní zpověď s reminiscencemi na dlouhá léta věznění. Cituji z dlouhého dopisu:

V Praze 28. 12. 1973. Vzácně milý bratře, když je člověku šedesát, říká se, že je načase, aby se ohlédl a předběžně vydal počet z let pominulých. Několikrát jsem se účastnil, když dobří přátelé slavili nějaké to životní jubileum, stárnoucími šedesátníky počínaje a nedávno mladistvým pětadevadesátníkem konče...

Píšeš, že jsem měl život bouřlivý. Máš-li na mysli vnější život, bylo tu skutečně mnoho bouřlivého. Můj vnitřní život byl však převážně vyplněn důvěrným pokojem. Ve svém vyprávění říkáš, že v tom, jak ses stal bohoslovcem spolupůsobila vyšší moc a že se nemůžeš ubránit myšlence o spolupůsobení Prozřetelnosti… Proč ty rozpaky? Já o tom svém „bouřlivém životě“ vyznávám: Ve všem tom, co mi bylo dáno žít a prožít, byla jen a jen předivná a přemoudrá vůle Boží a Boží řízení. Tato jistota mi dala v poměrném klidu přežít, když mi bylo jasné (ale nejen mně), že jsme určeni k likvidaci, i když jiným způsobem než popravou na šibenici. Dodnes mi znějí slova jednoho spoluvězně, který prožil několik let v Osvětimi: „To proti tomuhle byl Osvětim rekreačním táborem.“ Tam ti předurčení byli totiž likvidováni v krátkém procesu. Ale pak nastala po smrti Stalinově změna... A mohl bych snést ještě mnoho a mnoho jiných dokladů o trvalém, neustávajícím řízení Božím nad lidskými životy i v lidských životech a to bez rozpaků, dobře však vím, že Ty pro tuto skutečnost máš dokladů víc než dost. Kdyby ses mne zeptal, proč já se stal bohoslovcem, pak bych Ti musel upřímně říci, že nevím. Buňky jsem měl pro historii, mnozí z mých přátel už v rodinách, kde jsem působil jako domácí učitel, byli přesvědčeni, že by ze mne byl dobrý právník, ale stal jsem se bohoslovcem. Budu-li mluvit Tvou řečí, pak tu snad podvědomě spolupůsobilo, že jsem doma s nemalým dojetím slýchával, jak můj toleranční předek s nemalými oběťmi organizoval sbor v Sánech, jehož byl „prvním starším“, jak jeho houževnaté úsilí ztroskotalo, když pastor Szeremley nedovedl být věrným Svědkem ...pastor má být Svědkem, nejen každým svým slovem, ale celým životem. Takovým byl libický farář František Novák, kazatel nikoliv oslnivý, ale Svědek věrný. Na obecné škole byl mým učitelm náboženství.

Mám-li vzpomenout na to, co bylo v mém životě krásné, pak to bylo to, co jsem prožil mezi krásnými lidmi, a to i v letech mého dlouholetého věznění.Vzpomínám na krásná léta, která jsem prožil jako studující bohosloví a domácí učitel v rodině dr. Peroutky a také na své učitelování ve významné pražské rodině židovské. ...Z profesorů na Husově fakultě mi byl nejmilejší profesor Daněk. Z kazatelů (a to Tě asi překvapí) jsem měl nejraději klimentského faráře Dra Křenka. V něm jsem poznal Svědka přepoctivého. Někdo by mohl říci, že to byl „protinožec“ vzácného Svědka Daňka. Nemohu si pomoci, pro mne ti dva, i když ve svém projevu tak rozdílní, jsou Svědkové nejvěrnější – čisté duše. Nyní, když už jsem dlouhá léta donucen sedat pod kazatelnami jako posluchač, nejednou si povzdechnu: Kéž bychom alespoň na každé desáté faře měli takového Křenka, ale nejen na kazatelně, nýbrž i v tom nejvšednějším životě!

Předlouhá léta bídy, hrůz a nejistot v kriminálech, jež přejmenovávám na Vysoké školy politické n. p., to byla léta hlubokých poznání, která mi nemohla dát ani jedna z vysokých škol, které jsem absolvoval. Byla to léta vzácných setkání a dlouhého přebývání s lidmi všelijak zkušenými i moudrými. Mít nablízku lidi takového formátu jako byl Rudolf Beran, dr. Krejčí, Jan Syrový, Jiří Stříbrný, dr. Walter Bertsch a řada dalších, jejichž vyjmenování by mi zabralo příliš mnoho místa, žít mezi preláty, biskupy a stovkami katolických kněží a poznávat je z blízkosti nejbezprostřednější, vést s nimi nesčetné rozpravy a pak zase naslouchat výkladům ještě donedávna vysoko postavených význačných komunistických pracovníků, to byly lekce o to cennější, že nebyly a ani nemohly být strojené, naučené a všelijak uhlazované, to byly lekce, v nichž se člověk – vězeň vysvlékal „donaha“!

A bylo ve vězeních mnoho evangelíků, převážně rolníků, ale i mnoho z inteligence, zvláště právníků a důstojníků, a já jsem tam přebýval jako jediný evangelický pastor. Na obecenství s těmito bratřími vzpomínám nejraději a nic mne nemrzí, že mne nakonec v trestním rejstříku označili jako člověka úskočného a lstivého, který se po celá léta dopouštěl zločinů (sic!) z nejtěžších: „Tajně mezi vězni evangelického náboženství dělal náboženskou propagandu!“ – Dodnes s láskou vzpomínám na ta překrásná obecenství mezi bratřími ve vězeních, jakože i oni vzpomínali a někteří doposud vzpomínají. Nevím, ale myslím si, že jsem za těch 11 let ve vězeních jako pastor vykonal více a pokojněji užitečné práce, než kolik jsem jí vykonal jako kazatel za 11 let v civilu. Kdo to neprožil, tomu bude nepochybně zatěžko pochopit, jak to byla práce potřebná. A tak jsem přesvědčen, ano mám jistotu, že to bylo řízení (chceš-li tedy dopuštění) Boží, abych se stal pastorem v místech nejtěžších, ale také nejpotřebnějších.

Vracím-li se ve svých vzpomínkách do doby dávnější, pak rád vzpomínám na řadu věrných kazatelů, s nimiž mi bylo dáno spolupracovat. Nejkrásnější vzpomínky mám na faráře Jaroslava Řepu z Velimě, u něhož jsem byl vikářem pro Předhradí. Theologicky to byl liberál prvního řádu a nejednou jsme se pohašteřili, ale v církvi vykonal nepochybně daleko více než ti, jak on říkával, moderní barthovci. Byl to člověk bystrý, agilní i moudrý. Dodnes vzpomínám na jeho otcovskou laskavost a křesťanskou trpělivost! Bradku míval rozčísnutou jako Komenský a i v učení se chtěl Komenskému podobat, jak říkával. Pastýř to byl přepečlivý. Jak on jenom dbal o to, aby každý úd v jeho farnosti byl duchovně dobře opatřen! A to byl také důvod, že ze sboru velimského zorganizoval tři sbory nové a nikdy nezalitoval, že se tím jeho sbor zmenšuje. Pečky, Předhradí a Zásmuky, to jsou sbory vzniklé usilovnou a nezištnou prací...

Ačkoliv píšu na stroji, přestávají mi už oči sloužit a tak chtě-nechtě musím už končit. Byls jediným z církevních hodnostářů, který si na mne při mých šedesátinách vzpomněl, a tak aspoň ve stručnosti, abych neporušil zvyk jistě chvályhodný, jsem Ti musil vypovídat alespoň něco z let, která mi uplynula. Že mi jménem synrady napsal Kejř, to připisuji na vrub Tobě a proto Tě prosím, abys mu mým jménem poděkoval.

Začal jsem vzpomínkou na posezení se svým přítelem při jeho 95 narozeninách.

Dá-li Bůh, rád s Tebou posedím i při Tvých 95 narozeninách.

Tolik upřímně prof. Josef Hájek, v šedesátém roce svého věku.[31]

V dalším listu, o deset let později, informuje bratr Hájek synodní radu, že ve volném čase zpracovává údaje o evangelících na panství poděbradském a kolínském v prvních letech po vydání tolerančního patentu. Po roce práce sděluje synodní radě, že odevzdal do archivu originál čítající 86 stránek strojopisu A4. Dále píše, že se rozhodl sepsat dějiny tolerančního sboru v Sánech na Kolínsku. Jeho poslední dopis je zakončen smutnou bilancí: „Toto hobby vyžaduje nejen čas, námahu, ale i finanční prostředky, které po rozprodání všech cenných knih z osobní knihovny již nemám. Můj důchod mi umožňuje jen skromné živobytí a časem ani to ne. Do žádné podpůrné akce synodní rady nejsem pojat a jen občas, v době nouze, si od slušných evangelíků něco vyžebrám. Po celá desetiletí jsem konal evangelizační službu, z toho po 11 let, jako vězeň jsem sloužil vězněným bratřím. – Nyní, když tuto službu konat nemohu, snažím se archivním bádáním a s jeho výsledky pracovat, jak se domnívám, ku prospěchu církve. Prosím proto o podporu pro tuto práci a předem děkuju za kladné vyřízení této žádosti. S bratrským pozdravem Josef Hájek, býv. farář a prof. V Praze

3. května 1983“[32]

Blíží se závěr medailonu komunistickým režimem nejdéle vězněného evangelického faráře. Poslední listinou v jeho personálním spise v archivu ČCE je úmrtní oznámení, uvedené biblickým veršem z Genesis 3,19:

V potu tváři své chléb jísti budeš, dokavadž se nevrátíš do země, poněvadž jsi z ní vzat.  Nebo prach jsi a v prach se navrátíš.

Prof. ThB. Josef Hájek, farář českobratrské církve evangelické zemřel ve čtvrtek 30. srpna 1990 v nedožitém věku 77 let.“[33]

Pán života i smrti dal dožít se, tomuto svému služebníku, pádu komunistického režimu. Jistě z toho měl radost a byl za to vděčný. Jsem rád, že jsem mohl vynést osudy a oběti jeho života ze zapomnění na vědomí církve dnes. Buďme vděčni za život našeho bratra Josefa Hájka – buď čest jeho památce.

[1] Tamtéž.

[2] Tamtéž.

[3] Tamtéž.

[4] Tamtéž.

[5] Tamtéž.

[6] Tamtéž.

[7] Tamtéž.

[8] ÚA ČCE, archivní složka opatovického sboru. 10Církev v proměnách času, Praha: Kalich, 1969, str. 186; viz též Kronika opatovického sboru ČCE.

[9] ÚA ČCE, personální složka Josefa Hájka.

[10] Archiv FS ČCE v Praze 4- Jižní Město (do r. 2006 Spořilov), sešit –  Na stavbě domu Božího 13 ÚA ČCE, personální složka Josefa Hájka.

[11] Tamtéž. 15Tamtéž.

[12] Tamtéž.

[13] Tamtéž.

[14] Archiv FS ČCE v Praze 4 – Jižní Město (do roku 2006 Spořilov), Pamětní kniha FS ČCE v Praze XII. – Spořilově.

[15] ÚA ČCE, personální složka Josefa Hájka ÚA ČCE.

[16] ÚA ČCE, personální složka Josefa Hájka, dopis č.j. To X 41/51.

[17] NA, soudní spis: Or I/II – 86/50.

[18] Tamtéž.

[19] NA, soudní spis:  To X  41/51.

[20] Tamtéž.  

[21] ÚA ČCE.

[22] Podrobně a přehledně o tom pojednává knížka  Pavla Ottera: Církevní politika 1949, EMAN 1992.

[23] PIŠKULA, Jiří. Zpráva synodního kurátora..., Cesta církve II, str. 95nn, Knižnice stud.textů ČCE, Praha 2010.

[24] V této souvislosti bude užitečné stručně zrekapitulovat průběh tvorby a schvalování Nových církevních zákonů z let 1948/1949. ÚAV NF pod vedením ministra a Gottwaldova zetě, dr. Alexeje Čepičky, vypracoval v průběhu let 1948 a 1949 postupně tři předlohy církevních zákonů.1. předloha byla na jaře 1948 předložena SR, která ji v červnu 1948 rozeslala všem sborům. Většina sborů

[25] Tamtéž

[26] Tamtéž

[27] Tamtéž, dokument Č.j. NZ–720/043–1960.

[28] ÚA ČCE, fond SR, osobní složka Josefa Hájka.

[29] Tamtéž.

[30] Tamtéž.

[31] ÚA ČCE, fond SR, personální složka Josefa Hájka.

[32] Tamtéž.

[33] ÚA ČCE, fond SR, personální složka Josefa Hájka.