Jiřina Šiklová (Jiří Otava)
V oné době jsem byla v dosti častém spojení především s faráři Janem Lukášem a Karlem Trusinou, kteří mně také jednou předali texty o Nové orientaci s přáním, zda bych je mohla poslat do zahraničí. Komu a kdy to bylo, to již přesně nevím, ale pamatuji se, že při jednom výslechu v Bartolomějské, snad v roce 1972 či 1974 (?) padl dotaz na Novou orientaci. Prý mě viděli, jak s jedním evangelickým farářem stojím po ránu na stanici tramvaje za Národním divadlem. Asi to byla pravda, vodila jsem tehdy děti do školy do Ostrovní a oba faráři si asi naivně mysleli, že jejich sledování začíná až ve večerních hodinách. Na podkladě těchto a dalších rozhovorů jsem pod pseudonymem Jiří Otava napsala do Listů, které tehdy vycházely v Římě a jejichž editorem byl náš exulant Jiří Pelikán, článek s názvem „Společně v táboře vyvržených“ (Listy, číslo 6, ročník VI, prosinec l976). Jeho cílem bylo informovat nejen zdejší, ale i exilové čtenáře o situaci církví u nás a o tom, že KSČ si nevyřizuje „své účty“ pouze s bývalými členy strany, ale normalizace byla i nadále omezováním svobod a práv všech. Nejen oponentů režimu z roku 1968.
První z protestantských farářů, asi to byl Jan Lukáš, mně tehdy řekl s humorem: „To je dost, že přicházíte, cožpak jste zapomněli, že my, příslušníci různých evangelických církví máme s exkomunikací bohaté zkušenosti? Vy jste začátečníci nově přišlí do tábora vyvržených. Pojďte se učit k nám, jak přežít. Nezapomeňte, že my, jako církevní obce, jsme přežili nejen stalinistická padesátá léta, ale již před tím v době protireformace doslova staletí útlaku. Persekucí někdy hnutí vnitřně sílí! Není to tedy jenom negativní!“ Opravdu, měli jsme se dost co učit. Církve tehdy taky hledaly ještě přípustné hranice konformity s režimem, hledaly možnosti legálního i nelegálního projevu svých názorů a dalšího ovlivňování společnosti. I věřící lidé se tehdy ptali po míře své spoluodpovědnosti a spoluviny, budou-li mlčet k dalšímu vývoji. I oni se tehdy vnitřně diferencovali. Jejich situace byla komplikována především tím, že oficiálně nebylo skoro nic stanoveno a všechna rozhodnutí závisela na libovůli stranických pracovníků. Protože dle zákona z roku 1949 platil faráře všech církví stát, tedy jediný zaměstnavatel, měl jeho zástupce, tj. církevní tajemník právo schvalovat faráře a dohlížet nad nimi po stránce ideologické. Jak to bylo s tím placením? Základní plat faráře po pětiletém studiu a složení závěrečných zkoušek na bohoslovecké fakultě byl měsíčně 650 korun československých; každé tři roky se farářský plat zvyšoval o celých 30 korun měsíčně. Pro srovnání průměrný starobní důchod byl v těch dobách 880 Kčs.
Proti rozhodnutí okresního/krajského tajemníka pro věci církevní (OCT PVC / KCT PVC) nebylo odvolání i proto, že KSČ nenapsala nikdy kritéria „státního souhlasu“ pro faráře. Protože jmenování nového faráře či jeho odvolání byl „pouze akt správní“, nemusil tajemník svůj případný (mimochodem velmi častý) nesouhlas s navrženým farářem vůbec nijak zdůvodňovat. Proto bylo jednání tajemníka vždy v souhlase se zákonem a věřící si nemohli stěžovat na protiprávní postup. Faráři byli sice papírově zaměstnanci své církve, ale de facto byli zaměstnanci státu. Byli vyňati z normální jurisdikce, proto se na ně nevztahoval „zákoník práce“ v němž jsou stanoveny povinnosti mezi podnikem a zaměstnancem i podmínky rozvázání pracovního poměru... Proto propuštěný farář, když ztratil (byl mu odebrán) státní souhlas, se nemohl se svým zaměstnavatelem soudit, ani „žádat vysvětlení“ svého propuštění, ani „žádat zdůvodnění“ tohoto čistě „správního aktu“ .Tehdy se mně podařilo zjistit, že na Komenského bohoslovecké fakultě nedostávalo státní souhlas každoročně asi l2 % úspěšných absolventů z každého ročníku. ...Již dříve schválení faráři sice směli nadále vést svůj církevní sbor, ale nesměli v jiném sboru kázat nebo přednášet. Státní správa oficiálně prohlašovala, že nebude zasahovat do života církevních sborů, ani sledovat obsah kázání a činnosti kněží, pokud se církve budou soustřeďovat pouze na úzce náboženské problémy a nebudou zasahovat do života společnosti, když zůstanou v ghettu za zdmi kostelů. Přestupkem bylo pozvat bez souhlasu OCT PVC do sboru ke kázání faráře z jiné obce, nebo k přednášce získat laického odborníka. (To farář Jan Lukáš porušoval nejméně čtyřikrát do roka, protože mne pravidelně zval, abych dělala přednášky ve sboru na Jarově pro třicátníky.) Ani vyšší církevní orgán neměl právo zasáhnout ani se zastat svého faráře a žádat od státních orgánů zdůvodnění neudělení, nebo odnětí státního souhlasu. Jen v roce l972 bylo takto „zlikvidováno“, jen v jedné malé církvi, deset farářů a ani jeden z nich se nedozvěděl, co bylo skutečným důvodem jeho odvolání.
Tehdy jsem psala: „Výše popsaný tlak působí nejen na prosté věřící, ale štěpí pochopitelně mezi sebou faráře, církevní hodnostáře i jednotlivé sbory. Někteří z nich se domnívají, že církev má vyšší poslání a nesmí proto připustit, aby její postavení a kontinuita byla ohrožena přílišným angažováním se pro současnou politickou situaci, nebo naopak proti ní. Další upozorňují, že církev má ukazovat význam evangelia všem lidem, celé společnosti, a nejen svým členům a že má nově formulovat otázky člověka a jeho postavení v univerzu. Má svým vlivem přesáhnout rámec obce věřících a proto nemůže formulovat své poslání stranou světa. Jeden z farářů, buď Jan Lukáš nebo Karel Trusina to formuloval: Jestliže je ohroženo bytí člověka, je tedy ohrožena bytost, na kterou je pamětliv Bůh (Žalm 8), má církev v prvé řadě povinnost oslovit člověka v rovině jeho lidství. Jakmile by však některý z farářů tento názor realizoval a obrátil se na širší veřejnost a státní orgány se o tom dozvěděly, překročil by tím prostor jimi vymezený, ohrozil sebe a případně ohrozil existenci své církevní denominace. Maně mně to připomíná výrok jednoho majora od StB,který mně nedávno vyslýchal: Co si vy osobně myslíte, to je nám fuk, ale jakmile si nedáte pozor a budete chtít o svých názorech přesvědčovat ještě někoho jiného, tak vás zavřeme. Bez pardonu zavřeme.
Nezapomeňte, že již tři lidé jsou veřejnost!“
Lidská otázka v naší generaci je bytostně spojena s mocí, s pravdou, s odpovědností, utrpením a solidaritou, napsal nedávno jeden z těch dvou protestantských farářů. Nalezení hranice konformity s režimem, tedy hranice toho, co jsem ještě ochoten snášet, si u nás uvědomují jak křesťané, tak bývalí stoupenci politiky roku l968. Možnost získat vzdělání bylo limitováno, stejně jako možnost nastoupit do povolání, které by je uspokojovalo. Opětně na to byl formálně nevyjádřený census. Věřící a političtí odpůrci tehdejšího režimu tedy opětně řešili podobný problém, jak vychovat a ovlivnit své vlastní děti svými názory a současně je svým politickým postavení příliš nepoškodit.
A zase mohu citovat z tehdejšího článku a tentokráte vím, že se jednalo o jednoho ze synů Lukášových. Důvodem jeho opakovaného nepřijetí na střední školu byla poznámka: „Umožní-li se mu studovat, je zde vysoké nebezpečí, že po dosažení maturity půjde na theologickou fakultu a stane se farářem jako jeho otec.“ „Dvakráte jsem se odvolal proti tomu, že můj syn nebyl přijat na střední školu a poukazoval jsem na ústavu ČSSR. Po několikeré urgenci mně bylo písemně sděleno, že studium u mého syna nebylo zamítnuto proto, že jsem farářem a syn je věřící, ale že důvody jeho nepřijetí jsou jiné. Jaké, to jsem se však také dosud nedozvěděl.“
Tento tlak režimu na občany různého smýšlení je pochopitelně morálně deptá zvláště proto, že je kamuflován proklamováním práv a svobod, která jsou však nerealizovatelná. Hraje se hra, kdy potlačovatelé se tváří, jako by nebylo vůbec koho potlačovat a potlačovaní předem vědí, že jejich protest zanikne. A tato krutá hra temného carstva se týká všech složek, v nichž se formálně může utvářet společenský názor.
Křesťané jsou v Československu jen více či méně trpěnou vrstvou a je jim znemožněno jakkoliv ovlivňovat širší veřejnost a přispět tak i ostatním lidem k osobnímu hledání své orientace. Jeden ze základních úkolu křesťana – misie a evangelizace společnosti, je jim znemožněna. Něco pozitivního však na tom jiný farář přece jenom našel: Věřící jsou vystaveni zkoušce zásadní povahy, vzbuzuje to v nich pocit ohrožení a tím je i vyvolána určitá semknutost a vyšší koheze náboženských obcí, které tak neplní pouze funkci náboženskou, ale stávají se azylem, v němž se uchovávají i jiné hodnoty, v němž lidé hledají především lidské vztahy. Být outsiderem zajišťuje člověku možnost jak porozumět nejen sobě a povaze zkoušky, jíž jsme my, věřící, vystaveni, ale i jak porozumět těm, kdož z nás outsidery dělají. Outsideři kterékoliv denominace i politického vyznání vědí, že monopol jakéhokoliv režimu na „jediný správný světový názor“ vede na scestí a že nelze stanovit jednou provždy neotřesitelné principy a na nich pak dogmaticky setrvávat.
A závěr? I tehdy se dalo smysluplně žít a nepodřizovat se tomu, co bylo hlásáno. Majora Zemana, ani jiné ohlupující normalizační seriály jsme nemuseli sledovat, místo do Bulharska, protože to bylo moc drahé, se dalo jezdit za přáteli. A nechtěl-li mít člověk „všechno co mají ti druzí“, tak si mohl zachovat i velkou část svých svobod a hodnot, které osobně považoval za správné. A toto všechno je nyní možné také a na daleko vyšší úrovni a bez rizika z persekuce. I to je možné si při čtení „starých“ článku, uvědomit.