Sledování synodů státní správou
Zásadní přístup státní správy a stranických špiček k synodům Českobratrské církve evangelické byl nastaven na přelomu let 1949/1950, krátce po schválení dvou církevních zákonů. V tomto období vypracovali úředníci Státního úřadu pro věci církevní principy k ovlivňování synodů, které se pak používaly také v dalším období. Tento postup se týkal samozřejmě především chystaného X. synodu, který nakonec proběhl v únoru 1950. Tento synod byl prvním synodem církve konaným v době komunistické nadvlády a zabýval se stěžejní otázkou postoje církve k novému politickému režimu, není tedy divu, že stranické orgány začaly monitorovat přípravy synodu již zhruba rok dopředu.[1]
Zpráva úředníků Státního úřadu pro věci církevní o tomto procesu, pocházející patrně z konce roku 1949, nejprve konstatuje, že „nikdo z vedení církve nepředstavuje v přítomné době positivně jasný postoj ke státu a lidové demokracii“[2] a následně navrhuje opatření, jež by nepříznivý stav pro státní správu mohla změnit. Mezi usnesením na ovlivnění synodu je zmíněno například oddálení synodu na dobu, kdy bude možné se na něj politicky připravit – což nakonec oddálilo konání synodu oproti původnímu termínu o jeden měsíc. Dále zde bylo navrženo zařadit na synod referát o církevní politice strany a o pozici církve v lidové demokracii, čehož se na synodu chopil ministr A. Čepička a jeho náměstek J. Plíhal. Zpráva dále doporučovala postup na ovlivnění volby synodního seniora a členů synodní rady. Podle materiálu měli být volitelé ovlivněni pomocí předsynodních pohovorů s vedením církve, konkrétně se seniorem Hájkem a členy synodní rady Hrejsou, Valešem a kurátorem Boháčem.[3] Církevní tajemníci zároveň dostali za úkol zjistit zvolené volitele ve svém okrese a sdělit jim představu státu o průběhu X. synodu církve. Podobně měl být zajištěn na úrovních synodní rady, seniorátů i sborů kádrový profil účastníků, se kterým měl následně Státní úřad pro věci církevní pracovat a soustředit se na „pokrokové“ členy církve. Společně s tím mělo být probráno s redaktory Kostnických jisker a Českého bratra jakým způsobem se bude o synodu v periodikách referovat.[4]
Kromě toho státní správa požadovala předem ke schválení od zástupců Synodní rady Českobratrské církve evangelické nástin hlavních dokumentů, které mají být na synodu schváleny a také jeho program. Takto byl například vrácen k přepracování synodní radě návrh na prohlášení synodu, tedy jeden z klíčových dokumentů celého shromáždění.[5] Není třeba nijak zvláště zdůrazňovat, že cenzura byla následně aplikována také po synodu a tak například projevy k zásadnímu tématu synodu – k postoji církve k státnímu zřízení – byly otupeny o protirežimní hrany a církevní veřejnost se v církevním tisku neměla možnost seznámit se skutečnou podobou synodních jednání.[6]
Jeden z poměrně klíčových způsobů ovlivnění synodu a v širších souvislostech celé církve je výrazný zájem státní správy o kandidáty na post synodního seniora církve. V tomto případě Státní úřad pro věci církevní v prvé řadě monitoroval favority, jejichž jména padala na seniorátních konferencích církve a ty si následně prověřoval a zvažoval, který z kandidátů bude pro potřeby státu a strany nejvhodnější. V období před X. synodem se mezi možnými kandidáty objevují náměstek synodního seniora Viktor Hájek, pražský farář Štěpán Šoltéz a profesor Josef Lukl Hromádka, který však nakonec z výběru vypadává, ať už protože na místo synodního seniora je volitelný toliko činný duchovní či pro deklaraci, že by místo nepřijal.
Nakonec byl tedy vládou Československé republiky schválen jako jediný kandidát Viktor Hájek, což na synodu samotném vzbudilo určité rozčarování, a o problematice schvalování kandidátů státem předem se na synodu podrobně debatovalo. Ani nominace Hájka však neproběhla zcela bezproblémově, ministerstvo vnitra schválení jeho kandidatury na post synodního seniora nedoporučilo a dostalo se tak do sporu s doporučením Státního úřadu pro věci církevní.[7] Jak však bylo výše poznamenáno, vláda se nakonec přiklonila na stranu SÚC a Viktor Hájek byl jako kandidát schválen a post synodního seniora Českobratrské církve evangelické zastával až do své smrti v březnu roku 1968.
Podobně prosazovali státní úředníci i své kandidáty do synodní rady, při X. synodu v roce 1950 jim bylo vodítkem především členství jednotlivých kandidátů v Komunistické straně Československa, na jehož základě prosadili do synodní rady například Jaromíra Klimeckého a Pavla Šimka.[8] V případě Šimka se však ukázalo, nakolik byla kádrová práce samotná ještě v počátcích a nedokonalá. Šimek, který se do Komunistické strany Československa dostal v roce 1948 jako sociální demokrat nařízeným včleněním této strany do KSČ, již v době konání synodu členem strany nebyl, opustil ji koncem roku 1949 na protest proti prosazení a parlamentnímu schválení církevních zákonů.[9] Státnímu úřadu pro věci církevní pak trvalo několik let, než zjistil, že se v posouzení Pavla Šimka zmýlil a v roce 1953 nařídí jeho odvolání, respektive nezvolení do synodní rady pro jeho „reakčnost“.10 V roce 1959 se JUDr. Šimek do synodní rady opět vrací a to tentokráte jako její kurátor a následně se stává jednou z předních postav zápasu církve se státem a je následně ze strany státu pravidelně kritizován. Odvolán je až na počátku let sedmdesátých. Nutno však podotknout, že tento způsob ovlivňování kandidátů na vrcholné posty v církvi však v budoucnu státní správa zdokonalila a personální zasahování do vnitrocírkevních záležitostí bylo po celou dobu trvání komunistického režimu jedním z nejdůležitějších nástrojů kontroly církví a náboženských společností v Československu. Pro dokreslení celkové situace státních zásahů dodejme, že v šedesátých letech je postup státní správy v dosazování kandidátů do synodní rady opatrnější a tak například před XIV. synodem v roce 1962 jsme svědky tlaku církevního odboru ministerstva školství a kultury na zrušení opětovné kandidatury zmíněného Pavla Šimka na post synodního kurátora církve, státní správa však pro jeho všeobecnou podporu v církvi od tohoto svého záměru nakonec ustoupí.
S výsledkem vlastní intervence byli úředníci Státního úřadu pro věci církevní spokojeni, s odstupem doby zhodnotili synod následujícím způsobem: „Tento synod byl zcela ovlivněn. Podle uvážení SÚC byl synodním seniorem zvolen ThDr. Viktor Hájek, duchovenským členem rokycanský farář Jaromír Klimecký, člen KSČ a laickým členem JUDr. Lubomír Jelen. V synodní radě byly provedeny tři změny v úřednickém aparátě, odkud na přání SÚC odešel tajemník Jaroslav Sochor, tajemnice Julie Matoušková a tajemník dr. Tvrz. Nově byli přijati do synodní rady dr. Medek, člen KSČ a farář Jiří Novotný z Jimramova.“12 Přestože tuto citaci není na místě nekriticky přijímat jako skutečný popis výsledků předsynodních jednání a ovlivňování průběhu synodu samotného, ukazuje to na silnou roli personálních zásahů státu v mechanismu administrativní kontroly církve, popřípadě jejích synodů. Tato politika se samozřejmě neomezovala jen na kandidaturu na pravidelných synodech, státní správa neváhala měnit složení synodní rady v průběhu jejího funkčního období a stejně tak zasahovala do personálních záležitostí v jiných složkách církve.13
V polovině roku 1952 přichystali úředníci Státního úřadu pro věci církevní v rámci prohlubování kontroly nad československou náboženskou scénou plán na plošnou obměnu staršovstev, tak aby více odpovídala zájmům komunistického režimu: „Podle plánu práce na III. čtvrtletí má býti odhalování režimu nepřátelských elementů ve staršovstvech nekatolických církví skončeno do 30. září t. r. Staršovstva jsou v nekatolických církvích velmi významným činitelem, mají zpravidla velký, někde i rozhodující vliv na faráře a jeho prostřednictvím i na věřící. Konečným cílem je, aby ve staršovstvech zasedali jen lidé pokrokoví. V první etapě je potřebí odstraniti ze staršovstev alespoň živly dnešnímu dění nepřátelské, pokud se tak již nestalo.“[10] Tento plán byl patrně již v počátcích příliš ambiciózní a nerealizovatelný v první polovině roku 1953 po smrti Stalina a Gottwalda dochází k určitým změnám, respektive odložení plánovaného přitvrzení také v církevní politice Komunistické strany Československa a tak i tento plán na plošné zásahy do voleb do staršovstev padá pod stůl.
Tímto byl vývoj mechanismů kontroly synodů Českobratrské církve evangelické v podstatě ukončen a v této podobě byl státní dohled nad jejich konáním aplikován také v následných dekádách. K výrazným střetům mezi státní správou a synodní radou Českobratrské církve evangelické, které následně kulminovaly také na synodech, docházelo od konce padesátých let se započetím nové fáze boje proti náboženství, která započala ateistickou propagandou ve společnosti a vytlačováním věřících občanů ze školství a některých dalších důležitých pozic ve státní správě. Od XIII. synodu v roce 1959 pak státní správa musela vynakládat značné úsilí v přípravě synodů na to, aby kritika této náboženské diskriminace na těchto veřejných církevních fórech nezazněla.[11] Situace se nápadně opakovala při dalších dvou následujících synodech, když se ministerští úředníci snažili o vytlačení kritických témat z programu synodů. Tyto snahy byly různě úspěšné, na synodech zpravidla nezazněla kritika obecných parametrů stranické církevní politiky či vztahů mezi státem a jednotlivými církvemi, došlo však k tematizaci jednotlivých zásahů do vnitřních záležitostí církve.
Státní správa po těchto synodech uplatňuje také další způsob motivace, totiž v souvislosti s rolí jednotlivých církevních činitelů na těchto synodech jsou vypláceny mimořádné odměny těm církevním představitelům, duchovním a v některých případech i laikům, kteří v očích státních úředníků sehráli na synodu pozitivní roli pro komunistický režim. Tento způsob určité finanční motivace pro loajálnější církevní představitele nebo pro ty, jejichž loajalitu se režim pokoušel také tímto způsobem získat, je starší a zaznamenáváme jej již na počátku komunistického režimu koncem čtyřicátých let, v souvislosti se synody se však tyto odměny objevují až od konce let padesátých.[12]
Po uvolnění státního dohledu v letech 1968–69, které umožnilo jediné relativně svobodné celocírkevní rokování v době komunistické nadvlády XVI. synodu v roce 1969 se pokoušela státní správa obnovit svou autoritu nad Českobratrskou církví evangelickou, což se jí zpočátku nejméně dařilo v případě synodů a v případě Svazu českobratrského evangelického duchovenstva. Především před XVIII. synodem byly provedeny na krajské úrovni početné pohovory s jednotlivými delegáty synodu před jeho konáním.[13] Během jeho rokování také došlo na přání státních úřadů k procedurální změně jednání na synodu tak, aby návrhy z pléna nemohly být projednávány bez souhlasu synodní rady, což byl poslední podstatný zásah do formy kontroly synodů. Tímto se také na počátku sedmdesátých let zdařilo pokořit poslední odolávající baštu svobody projevu na celorepublikové úrovni Českobratrské církve evangelické a za těchto podmínek komunistický režim udržoval dohled nad synodními zasedáními po zbytek své existence až do roku 1989.
[1] Národní archiv (NA), Ústřední výbor komunistické strany Československa (ÚV KSČ), generální sekretariát, sv. 73, arch.j. 569, komise sekretariátu ÚV KSČ pro otázky náboženství, složka r. 1949 1, zápis z týdne 27. 2 1949–5. 3. 1949, informace pocházejí od člena synodní rady a zároveň člena KSČ Amose Pokorného. Ten vidí problém v tom, že členstvo ČCE je více z buržoazních a bohatších vrstev. Doporučuje nenásilný postup a slíbil informace o připravovaném synodu, který bude rozhodovat o zásadním poměru církve ke státnímu zřízení.
[2] NA, Státní úřad pro věci církevní (SÚC), karton 111, situační zpráva „Českobratrská církev evangelická“.
[3] Tyto rozhovory proběhly 12. ledna 1950 a státní správa byla s jejich vyzněním spokojená, viz NA, SÚC, karton 20, tajné zprávy, zpráva ze dne 16 .1. 1950.
[4] Synodní materiály v Českém bratru jsou již zcenzurovány.
[5] NA, SÚC, karton 2, zápisy z porad, zápis č. 32 z 12. 12. 1949.
[6] Viz srovnání zápisu ze synodu v ÚA ČCE, fond synodní rady, karton I7 – X. synod a referáty zveřejněné v Českém bratru 1950/2–3.
[7] NA, ministerstvo vnitra – nová registratura, karton 9879, sig. 373 – Českobratrská církev, materiál zn. 373-3/2-1950-V/1 „Českobratrská církev evangelická – volba synodního seniora ThDr. Viktora Hájka“ ze dne 6. 2. 1950.
[8] NA, SÚC, karton 23, zápisy z porad náměstků, zápis ze dne 5. 1. 1950 a NA, ÚV KSČ, fond Čepička, sv.6, arch. J. 39, zápisy z porad šestky, zápis ze dne 5. 1. 1950.
[9] NA, MŠK, karton 45, složka XV. synod, podsložka „stará a nová synodní rada“, kádrový posudek
[10] NA, SÚC, karton 1, směrnice, směrnice pro KCT T-823/52-S z 17. 7. 1952, bod 3.
[11] NA, ÚV KSČ, ideologické oddělení, sv. 10, arch. j. 54, „Usnesení a návrhy usnesení orgánů ÚV KSČ k církevním otázkám“, materiály pro politické byro „Průběh zasedání XIII. synodu evangelické církve českobratrské“ z 9. 2. 1960 nebo NA, MŠK, karton 44, složka „vztah ČCE a státu“, zápis z jednání se SR 7. 12. 1959.
[12] NA, MŠK, karton 44, složka XIII. synod a karton 46 složka XV. synod.
[13] MK-SPVC, karton 202, „Zpráva o přípravách XVIII. synodu Českobratrské církve evangelické a návrhy opatření“.