Antonín Verner. Zápas o solidaritu církve

Antonín Verner (19. 12. 1902–13. 12. 1971) nastoupil do církevních služeb 1. 1. 1926 v Litomyšli, kde byl vikářem do 31. 3. 1928. Pak se stal farářem v druhém žižkovském sboru v Praze, kde sloužil deset let. V této době také prokázal své intelektuální nadání formou článků do odborného teologického tisku.[1] Koncem roku 1938 se přestěhoval do Kolína, kde farářoval do konce května 1953.

Po nástupu komunistického režimu a zavedení církevních zákonů v roce 1949 se v Kolíně Antonín Verner dostal do konfliktů s církevními tajemníky Drahorádem (okresním) a Molkupem (krajským). Oba mu nepřímo vyhrožovali, že pokud nebude více spolupracovat s Krajským národním výborem (KNV), bude mít potíže on i jeho rodina. Jeho pozice v Kolíně byla o to složitější, že sbor byl rozštěpen na dvě skupiny. Jedna část sboru stála za Vernerem a druhá si přála ve vedení někoho jiného (podle Vernera to byla menší část sboru, která měla výhrady již k práci jeho předchůdce). Církevní tajemníci tohoto sváru využili ve svůj prospěch a získávali tak informace o tom, co se ve sboru děje. Všechno vyvrcholilo o letních prázdninách roku 1952, když se sepisovala kandidátní listina na volbu nového staršovstva, kterou musel Verner předat ke schválení okresnímu církevnímu tajemníkovi (OCT). Drahorádovi se nelíbilo šest jmen členů sboru a přes protesty Vernera a kurátora prosadil skrze rebelující členy ve sboru svou. Tento a ještě další spory s OCT Drahorádem pak vyústily ještě v témže roce v odebrání státního souhlasu pro kolínský sbor.

Dvakačovice

Verner si tak musel hledat sbor nový. Po několika neúspěšných jednáních,[2] která vždy zarazil příslušný KNV, se naskytla možnost ustanovení ve Dvakačovicích. Ani tam volba neproběhla úplně hladce. Když synodní rada (SR) pro Vernera vyřizovala státní souhlas, narazila na odpor ze strany státní správy. Nakonec povolení vydala a Verner mohl nastoupit do Dvakačovic. Byl ale poučen, že pokud bude pokračovat ve své činnosti jako v Kolíně, tak mu bude státní souhlas opět odebrán.[3] Již v prvním roce musel navštívit KCT a vysvětlovat svá slova při pohřebním kázání, když řekl: „…zesnulý se nedočkal těch časů, po kterých toužil.“ Krajský církevní tajemník (KCT) v těchto slovech viděl útok na státní moc a zavolal si ho, aby podal vysvětlení. Později synodní rada Vernerovi pod tlakem OCT zakázala vykonávat církevní úkony v jiných sborech.[4]

Z prvních let nejsou zprávy o velkém konfliktu mezi Vernerem a církevními tajemníky. V kázáních či v diskusích o politice, na schůzkách pěveckého kroužku a při přednáškách, které později začal pořádat (navázal tak na svoji činnost v Kolíně, ovšem v menším měřítku), se nebál vyjádřit svůj názor či podávat informaci ze zahraničního vysílání rozhlasu do Československa. Tehdejší předseda místního národního výboru (MNV) Jan Konečný[5] mu několikrát domlouval, aby si vzal příklad z předchozího faráře Jana Strnada, protože ten řádně plnil své povinnosti a přispíval tak k úspěšnému budování socialismu.[6] Předseda MNV psal pak do zprávy: „Nezapojuje se do veřejného života, ač na to má volný čas. Nepodporuje socializaci a kolektivizaci na vesnici a působí nepříznivě na zemědělce v JZD.“[7] Z archivu Chrudimského seniorátu se dozvídáme, že krátce po jeho příchodu se zvýšila účast věřících při bohoslužbách.[8]

Ve Dvakačovicích, jako zemědělské obci, bylo založeno Jednotné zemědělské družstvo (JZD) v roce 1952.[9] Družstvo se stalo hybnou silou v budování socialistické vesnice Dvakačovice. Větší zemědělci (často z řad ČCE) pak pod nátlakem vstupovali postupně do družstva také. Někteří zastávali později v JZD i nejvyšší funkce.[10] Kolem JZD vznikaly spory o to, kdo bude předsedou JZD a proč jsou výsledky JZD neuspokojivé. Úřady vinily evangelíky-zemědělce v JZD, na které měl údajně škodlivě působit farář Verner, že mohou za špatné hospodářské výsledky družstva.

Pěvecký kroužek a rok 1956

První Vernerova údajná „diverzní činnost“ se měla odehrávat v pěveckém kroužku, který převzal při svém nástupu do sboru. Sám měl k hudbě velmi kladný vztah.[11] Zpěváci se do roku 1956 scházeli na faře. Podle vyšetřovatelů byl pěvecký kroužek jen zástěrkou pro politické debaty, ve kterých měl Verner škodlivě působit na členy sboru v jejich politickém smýšlení, což mělo způsobit úpadek JZD. Ze svědeckých výpovědí vyplývalo, že se v době maďarských nepokojů účastníci před nacvičováním zpěvu bavili o politice. Údajně tyto debaty byly vedeny na základě poslechu vysílače Svobodná Evropa (SE) a že byly vedeny „nepříznivě ke stávajícímu režimu“.[12] Verner se měl dokonce vyjádřit, že se nepokoje velice brzy přesunou i do ČSR. Na prosbu své manželky zkoušky zpěváků na faře ukončil,[13] protože chtěl zabránit případnému konfliktu s úřady a neohrozit sebe, ani ostatní členy sboru.

Na konci padesátých let několikrát vyjednával s kolegy o svém přemístění na jiný sbor kvůli neustálému nátlaku církevního tajemníka. Všechny tyto pokusy však ztroskotaly právě na zamítavém stanovisku OCT a KCT. Ze sboru však existují zprávy, že Verner svoji práci vykonával dobře. Například dopis Jana Melši adresovaný synodní radě, ve kterém Vernera brání a vyzývá ji, aby podnikla vše, „co jest v její moci, aby zůstal dále.“[14]

Přednášky

Posledním a nejdůležitějším důvodem pro jeho zatčení se stal jím pronesený politický referát na pastorální konferenci v Pardubicích dne 19. 10. 1961.[15] Takovéto referáty na pastorálních konferencích byly běžné. Faráři se v těchto příspěvcích střídali a po každém pak následovala debata. Podle kolegů měl Vernerův referát vysokou úroveň.[16] Pojednával o politickém dění v celém světě. Stručně informoval o přerušení ženevské konference,[17] o obnovení jaderných pokusů SSSR, a o zvýšení radioaktivity ve vzduchu v Evropě. O Sověty kontrolované Světové radě míru mluvil Verner jako o „světové (z)radě míru“, což mu u soudu bylo tvrdě vyčteno.

Základem pro referát se stal filozofický spor Kardelje a Kolmana o vývoji socialismu. Kolman obhajuje ve svém článku „O úskocích revisionismu“ politiku marxismu-leninismu, kterou podle něj úspěšně provádí SSSR. Tvrdě se vymezuje (Kolman) proti revisionismu Edvarda Kardelje.[18] Základem sporu je socialistický stát a jeho vývoj. Kardelj tvrdí, že „komunismus není jedinou cestou k socialismu.“ Státní kapitalismus může vést k socialismu. Verner k tomuto dodává: „naši komunisté mluví o socialismu, ale ve skutečnosti je to státní kapitalismus“. Nejsou dva světy, ale jen jeden. Stát má nadtřídní charakter. Imperialismus a socialismus se prolínají a vzájemné prolínání, podporuje růst socialismu, Kolman toto kategoricky odmítá. Kardelj je pro něj revizionista, který brojí proti marxismu. Kardeljova základní teze, která odporovala tehdejšímu sovětskému učení, říká, že dnešní doba není dobou komunismu a socialismu, ale doba všeobecného přerůstání kapitalismu do socialismu. Obviňuje socialismus (a tím SSSR), že je politickým směrem zodpovědným za možnost třetí světové války a že válka by byla vyloučena, kdyby politika socialistického tábora nebyla dvojsmyslná. Verner v Kardeljově knize viděl návod k dohodě západního a východního bloku, ale zdržoval se komentáře a omezoval se jen na krátké glosy. Nicméně z pozdějších výslechů můžeme usoudit, že Verner spíše sympatizoval s revizionistou Kardeljem.

Dalším tématem referátu bylo sjednocovací hnutí v západní Evropě. To Verner viděl jako základ pro vytvoření Spojených států evropských. Tato myšlenka mu byla blízká a doufal, že ČSR se těchto snah v budoucnu účastní. V souvislosti s otázkou rozděleného Německa Verner kritizoval sovětské představy o jeho sjednocení. Na závěr kladl klíčové otázky. „Podvolí se velmoci mezinárodně uznávanému právu? ...A co my křesťané? Budeme skutečně učedníky Ježíše Krista, nebo budeme jen satelity politických směrů čili klesneme na úroveň biologickou, nebo dokážeme, že nám duchovní a mravní hodnoty jsou víc než chleba?“

Soudní proces

Vyšetřování Vernera mělo počátek v udání agenta StB z jeho blízkého okolí. Záznam o prověrce agenta Jindřicha vlastním jménem Bedřich Bašus z 11. 1. 1962 zmiňuje o konkrétním udání[19] a „spolehlivosti agenta v otázce spolupráce s ministerstvem vnitra.“ Na základě jeho agenturní zprávy byla „provedena realizace (=zatčení) faráře Českobratrské církve evangelické Vernera z Dvakačovic orgány KS-MV Hradec Králové.“ Zpráva končí tím, že agenturní zprávy agenta „se ukázaly po realizaci jako pravdivé.“ Záznam neuvádí, co všechno agent okresnímu oddělení MV řekl. Z kontextu vyplývá, že jednalo o informace týkající se Vernerova politického přehledu, který přednesl na pastorální konferenci v Pardubicích, kterého se Bašus také zúčastnil. Jiné události, které by podnítily stíhání Vernera StB, se tento agent neúčastnil, ačkoliv dle slov jeho dcery Dany Zachové Vernerovy občasně navštěvoval. Zpráva musela být pořízena někdy mezi pastorální konferencí 19. 10. 1961 a 8. 11. 1961, kdy OCT Karel Hrubý napsal posudek na Antonína Vernera pro vyšetřovací řízení. Posudek je první dokument, který nás seznamuje s tím, jak byl Verner dlouhodobě vnímán státními orgány.

Předběžné šetření – vazba

Dne 28. 11. 1961 byl Verner obviněn z trestného činu pobuřování proti republice podle §81/1a) trestního zákoníku a byl vzat do vazby, kde zůstal až do hlavního líčení 28. 2. 1962. Stejného dne mu byla také provedena domovní prohlídka, při níž byl zabaven obsáhlý listinný materiál a psací stroj[20] a byli povoláni první svědkové. Vernerovi hrozil trest odnětí svobody, konfiskace majetku a odebrání státního souhlasu.

Pastorální konference musely být hlášeny Odboru pro školství a kulturu rady ONV – církevní oddělení v Pardubicích. Tato byla nahlášena dopisem konseniora Zdenka Kubíčka 20. 9. 1961. Výjimkou této konference v Pardubicích bylo, že OCT nebyl přítomný. Kubíček byl v této době farářem v Litomyšli a byl výraznou postavou seniorátu. Zpráva se omezuje jen na datum, kdy konference proběhne a na její průběh naznačen v pěti bodech.21 Na konferenci měli vystoupit Adolf Dvorský s pobožností, dr. Verner s politickým přehledem, Vladimír Jerie, který měl rozebrat články věrouky podle E. Brunera, doc. Josef Smolík měl referovat o všekřesťanském mírovém shromáždění a se seniorátními záležitostmi měl kolegy seznámit senior František Dobiáš.

Ze zápisu pro OCT víme, že konference se zúčastnili také faráři: Šebesta, Šimonovský, Soběslavský, Bašus[21] a další (celkem 25)[22]. O politickém přehledu se zápis zmiňuje jen okrajově a velice decentně. „Po rozhovoru, jehož se účastnila řada kazatelů a po kratší přestávce, bylo přikročeno k dalšímu bodu.“

Výslechy svědků probíhaly v jeden den skoro současně v Hradci Králové. Dne 28. 11. 1961 proběhly výslechy se Zdeňkem Kubíčkem a s Pavlem Kyprým.[23] Kubíček zastával v seniorátu post konseniora s působností v Litomyšli od roku 1943 (Verner zde ve dvacátých letech působil také). Kyprý byl povolán do seniorátu nejprve jako seniorátní vikář (1954–57) a poté byl farářem v Heřmanově Městci. Proč byli vyslechnuti právě jen tito dva z dalších čtyřiadvaceti přítomných farářů, nevíme. Oba se podle zprávy od Vernera distancovali. Vypovídají, že se s ním osobně nesetkávali, ale jejich kontakt byl omezen na příležitostná seniorátní shromáždění. Obě výpovědi usvědčovaly Vernera z toho, z čeho byl obviněn. To jestli své výpovědi podali pod nátlakem nebo dobrovolně není možné zjistit.[24] Zároveň si musíme uvědomit, že poznámky, které si Verner připravil pro politický přehled, získala StB z domovní prohlídky. Je tedy jasné, že StB přesně věděla, co Verner mohl pronést a na co se mají obou pánů zeptat. Výpovědi tak byly pro StB cenné jako potvrzení toho, že co bylo v zabavených poznámkách k referátu, bylo skutečně vyřčeno veřejně. I když se například Kubíček snaží z úvodu mírnit pohled na Vernera tím, že ukazuje na jeho nekompromisnost v každé době i za první republiky: „...vždy stál v oposici vůči každému zřízení...“[25], tak nakonec přidává ještě další Vernerovy politické reakce na následující pastorální konferenci 9. 11. 1961. Na této konferenci byl Verner ve svém příspěvku v diskuzi přerušen seniorem Františkem Dobiášem, kvůli svému kladnému hodnocení některých politických kroků západního Německa. Kubíček k tomu poznamenal: „Dále bych chtěl říci, že referát Vernera v září vzbudil v našich řadách dosti velké rozhořčení a konečně také překvapení.“ A Kyprý doplnil: „já jsem byl překvapen tím, že Verner dokáže s takovou otevřeností zaměřit svůj referát..., neb dosud žádný farář na konferencích, kterých jsem se zúčastnil, v tomto nepřátelském duchu projev nikdy neměl.“

Výpovědi obsahují fakta usvědčující Vernera z toho, že se při různých pastorálních shromážděních vyjadřoval proti mírové politice SSSR, marxistické ideologii, že nesouhlasí se státním zřízení v ČSSR[26], vítal sjednocující se tendence v západní Evropě a přál si vznik Spojených států evropských, do kterých by byla zařazena i ČSSR a tím by se omezil vliv SSSR nad celou Evropou.[27]

Dne 2. 12. 1961 byl na výslech z vazby povolán Verner. Když byl seznámen s usnesením z 28. 11. 1961, vypověděl: „Po usnesení se cítím částečně vinen.“ Na výslechu strávil dvě hodiny. Za další dvě hodiny byl vyslýchán opět. V odůvodnění se píše, že obviněný je stíhán pro trestný čin pobuřování proti republice podle §81/1a). Jako hlavní důvod byl uveden jeho politický referát na pastorální konferenci. Z obavy z dalších takovýchto výroků, kterými by mohl pokračovat ve své nepřátelské činnosti a z možnosti škodlivého působení v trestním líčení na svědky byl vzat do vazby podle §79 písm.b,c) tr. ř. Verner se „stížnosti proti usnesení vzdává“ a dokument po tři čtvrtě hodině výslechu podepsal.[28]

Další výslechy následovaly až 20. a 21. 12. 1961. V prvním Verner vypověděl o svém vzdělání, angažování se v politice za první republiky, rodině a kde všude působil jako farář a o svém vztahu ke komunismu. Přiznal se k levicovému myšlení. Za první republiky se angažoval v levicově orientovaných stranách a spolupracoval například s Ivanem Sekaninou. „Vlivem studia jsem se stal socialistou masarykovského typu. Odmítal jsem tak násilnou revoluci a z toho důvodu jsem stal odpůrcem komunismu. Komunismus je násilí vlády a diktatury. Komunismus jsem přirovnával k nacismu a předvídal jsem, že stejně jako nacismus i komunismus pomine. Souhlasím však se všemi sociálními vymoženostmi nové doby, jak v SSSR, tak i v Československu.“[29]

Druhý výslech se již vyjádřil přímo k případu. Týkal se dalšího z bodů jeho obvinění a to poslouchání cizích rozhlasových vysílačů. Přiznal se, že cizí vysílače opravdu poslouchal. „Poslouchal jsem ale i Moskvu (před tím se přiznal k poslouchání anglického, francouzského, švýcarského a německého rozhlasu), abych byl informován o celkové mezinárodní politické situaci. ...Byl jsem si vědom, že uvedené prameny... jsou zaměřeny proti komunismu a tedy i proti ČSSR, ale poslouchal jsem je..., protože mi vyhovovaly.“[30] Přiznal se, že informace, které načerpal z rozhlasu, používal ve svých kázáních. „Mezi farníky jsem byl tímto znám. ...Mysleli si, že všechna moje kázání musela mít nepřátelský charakter. To bylo proto, že i oni měli poměr ke komunismu naprosto záporný.“[31] Verner tak potvrdil svoji pověst, kterou měl a zároveň ukázal, že ve sboru nebyl sám ve svých názorech. V záznamech se neobjevují žádná konkrétní jména spojená s dalšími výslechy.

Tímto skončilo první kolo výslechů. Přípravné řízení přerušily vánoční svátky, které Verner strávil ve vyšetřovací vazbě v Hradci Králové. Vyšetřování pokračovalo 28. 12. 1961, tedy měsíc po zatčení, dalšími výslechy Václav Štencla a Jana Straška zaměřenými na dění v obci. Předmětem zájmu byl Vernerův možný vliv.

První proběhl výslech Václava Štencla v Pardubicích.33 Václav Štencl byl matrikovým členem sboru ve Dvakačovicích. Měl s Vernerem spor kvůli výši saláru. Verner po něm vyžadoval 1% hrubé mzdy a chtěl ho nechat kvůli tomu vyloučit. Štencl jej však varoval, že pokud ho bude tímto vydírat, nahlásí to na ONV církevnímu tajemníkovi. Konflikt byl ovšem zažehnán. Po čase se Štencl z Dvakačovic odstěhoval.

Přestože v Dvakačovicích nebyl od roku 1958, byl vyzván, aby podal svědectví. Většinu informací získal v rozhovorech se svým kolegou z práce Hrabětínkem, který v Dvakačovicích stále bydlel. Štenclova výpověď se vztahovala k dění v obci a byla velmi důležitá pro další důkazní řízení. Potvrdil zprávy církevních tajemníků, že Verner škodlivě působil na členy sboru svými kázáními. Vypověděl, že „kázání Dr. Vernera zcela určitě podporovala, zveličovala a živila u většiny evangelíků nenávist k lidově demokratickému zřízení, odpor ke společnému hospodaření a nedůvěru v trvanlivost současného státního zřízení.“[32] Referuje o založení vesnice, že obec je „silně nábožensky založená, z většiny evangelická.“ A že evangelíci „jen s odporem vstoupili do JZD, když nestačili plnit zemědělské povinnosti.“ Vernera srovnává s jeho předchůdcem Strnadem, který nebyl mezi evangelíky v oblibě, zatímco Verner si přízeň získal snadno. Velice rychle se o něm vědělo, jaké má politické názory a tak se v obci říkalo, že „je jejich člověk“. Štencl uvádí i konkrétní jména evangelíků, kteří s Vernerem sympatizovali: Roušar, Jílek, Janko, Dušek. Nazval je kulaky a obvinil je, že jsou zodpovědní za špatné výsledky JZD. První dva jmenovaní byli později předvoláni k výslechu.

Jan Strašek byl od roku 1957–1960 předsedou MNV ve Dvakačovicích. S Antonínem Vernerem do styku nepřicházel. Informace měl jen z doslechu. V roce 1955 nebo 1956 „musel“ napsat posudek na dceru Vernera kvůli studiu. Napsal tehdy podle něj „plnou pravdu, že se jedná o rodinu, která je vůči lidově demokratickému zřízení nepřátelská.“ Vypověděl, že „od té doby mně (Janu Straškovi) přestal Verner i jeho manželka odpovídat na pozdrav.“ Tomuto obvinění z nepřátelství se Verner brání, tím že je krátkozraký, a že měl kvůli tomu problém lidi i rozeznávat.

Jan Strašek si stěžoval na obtíže ve své práci, protože v obci je většina občanů evangelického vyznání a „bývalí agrárníci“, kteří „jsou zásadními odpůrci lidově demokratického zřízení a socialismu vůbec.“ Důležitou roli podle něj sehrál i farář Strnad, který se stavěl kladně k vývoji v ČSR a podporoval zemědělské družstvo, zatímco Verner nikoliv. Naopak „měl povýšenecké chování... Kulaci o Dr. Vernerovi prohlašují, že to je pravý kazatel, který v kostele nepropaguje JZD, ale mluví o slově Božím a vysvětlí ve svých kázáních i politickou situaci.“ Celkově je ze zprávy cítit jeho vztek na všechny evangelíky zemědělce, kteří se podle jeho slov „scházeli na faře, aby se radili jak působit nepříznivě na dění v obci“ a v JZD. Viní evangelíky z úpadku JZD. „Ve vedení JZD Dvakačovice jsou bývalí agrárníci (evangelíci), kteří úmyslně poškozují výsledky JZD, aby prokázali nevýhodu společného hospodaření a přivedli družstvo do úpadku.“ Zpráva byla zaměřena tak, aby dokázala, že Verner v obci negativně působil na myšlení družstevníků v JZD.

S informacemi z výpovědí byl Verner konfrontován o pět dní později ve třech po sobě jdoucích výsleších, které trvaly od šesti do deseti hodin. První dva výslechy měly získat informace o jeho působení v obci.[33] Od prvních otázek byli zmíněni lidé z výslechů se Štenclem a Straškem, kteří s ním diskutovali o politice na základě poslechu vysílače Svobodná Evropa. Verner sám dle svých slov přímo rádio Svobodná Evropa neposlouchal, ale jeho podnájemník si pouštěl rádio tak nahlas, že ho mohl slyšet. Když se pak Verner bavil s ostatními členy sboru o politice, mluvili otevřeně a chtěli znát jeho názor, kdy to v ČSR „už praskne“. Verner v této výpovědi otevřeně řekl, že je přesvědčoval o „výhodách vytvoření Spojených států evropských ustavených na základě svobodných voleb pod patronací západních kapitalistických armád..., při kterých by komunisté dostali menšinu.“ Doporučoval jim vstup do JZD, protože se vstupu neubrání a je „jedině na nich jakou situaci si tam připraví.“ Přiznal se, že na ně působil i proto, že je převyšoval vzděláním a ovlivnil jejich myšlení nepříznivě k tehdejší politice KSČ. Nakonec byl zřejmě donucen litovat této své činnosti.

V druhém výslechu se přes otázku „kdo vás navštěvoval na faře a za jakým účelem“, dostal k dalšímu bodu obžaloby ke schůzkám pěveckého kroužku. Ten se scházel na faře do období maďarských nepokojů roku 1956. Z odpovědi je patrný Vernerův vztah k socialismu. „Souhlasil jsem s nimi, co se týče politických názorů, ty jsme měli shodné, ale nesouhlasil jsem s jejich touhou po soukromém hospodaření. Mé nepřátelství k socialismu je jen z důvodů ideologických.“ Toto jen potvrzuje, že Verner byl levicově zaměřený, ale měl naprosto jiné představy o prosazování této politiky. Ideologie komunismu se mu z důvodu náboženského naprosto příčila.

Třetí výslech[34] se vrací k pastorální konferenci z 19. 10. 1961. Poznámky, které mu vyšetřovatel kapitán Boháč ukazuje, označuje za opěrné body svého referátu, a že je pro svou krátkozrakost pronesl z paměti. Referát byl přijat24 faráři kladně a „byl vyslechnut se zájmem“. Souhlasí s tím, že byl zaměřen proti politice SSSR. Přiznává se k propagaci Spojených států evropských a potvrzuje tak již uvedené skutečnosti ve výpovědích Kubíčka a Kyprého. Doznává se k vlivu na věřící a ke svému zaujetí pro Masaryka, jehož myšlenky veřejně pronášel.

Dne 9. 1. 1962 byl vyslechnut tajemník Městského národního výboru Dvakačovice Jan Konečný[35]. Jeho výpověď se týkala srovnání se Strnadem, z kterého vychází Verner negativně, škodlivého vlivu na věřící atd. Konečný potvrdil výpověď Jana Straška.

Druhý den byla vyslechnuta v Dvakačovicích Vernerova žena Jiřina.[36] Jako manželka měla možnost odepřít výpověď, ale neučinila tak. Vypovídala ohledně pěveckého kroužku a atmosféry v obci. Řekla, že na její popud bylo zrušeno setkávání zpěváků na faře a vypovídala ohledně poslouchání cizího rozhlasu. Její výpověď se kryje s Vernerovou výpovědí.

Ve stejný den byli povoláni také dva členové sboru Josef Jílek[37] (v Hrochově Týnci) a Bohumil Roušar40 (v Chrudimi). Jejich výpovědi měly usvědčit Vernera z toho, že při zkouškách pěveckého kroužku byli Vernerem ovlivňováni ve svých přesvědčeních o politice prováděné komunistickým režimem v ČSR. Josef Jílek, bývalý předseda JZD přiznal, že probíhaly diskuse o politice, které byly „pro lidově demokratické zřízení nepříznivé, ...ale nebylo to tak nebezpečné, jak si to třeba veřejnost vykládala.“ Diskuse se vedly hlavně kolem roku 1956 a často byl základem debaty poslech vysílače Svobodná Evropa. Jako hlavní diskutéry uvedl Vernera, Křivku a Roušara. Jílek Vernerovi dokonce jednou domlouval, aby „tak neštval proti komunismu a socialismu“. „Sám jsem mu jednou řekl, aby tak nedělal, protože si tak může ublížit, jak se také skutečně stalo.“[38] Protože lidé v obci věděli jaké má Verner přesvědčení, „rozhodli jsme se, že na faru nebudeme více chodit, abychom toto podezření vyvrátili.“ On sám o sobě uvedl, že „nepřátelské řeči jen vyslechl a nebral je vážně.“ Bohumil Roušar byl dlouholetým členem staršovstva (od roku 1942) a s Vernerem se tak stýkal často a byl předvolán kvůli informacím týkajícím se sborového života. Charakterizoval Vernera jako „odpůrce socialismu a komunismu a oddaného stoupence masarykovského humanismu“. Toto přesvědčení nabyl z Vernerových přednášek o politice, které se konaly v zimním období, z kázání, z přednášek o Masarykovi a o „mezinárodní politické situaci“.[39] O poslechu cizích rozhlasů vypověděl, že Verner o „štvavých“ zprávách Svobodné Evropy informoval před zpěvem. „Rozhovory vedené Vernerem v nás vyvolávaly nedůvěru k trvanlivosti státního zřízení v ČSSR“. „Já jsem vysílač „SE“ poslouchal jen v roce 1959, ale nikde se o tom nezmiňoval.“ V roce 1956 se pěvecký kroužek přestal scházet na faře. Rozhodli o tom sami zpěváci kvůli pověsti, která se šířila vesnicí.

I přes různost tvrzení Vernerových a Jílka s Roušarem ohledně způsobu ukončení zpěvu na faře, se StB výpověďmi obou členů sboru v konečném důsledku podařilo zjistit, co potřebovali slyšet.

V rámci některých výpovědí (např. Štencl) se objevují otázky po trestné kriminalitě Vernera. Například Václav Štencl nepřímo obviňuje Vernera, že v roce 1953 zapálil stodolu, nebo to udělal někdo na jeho popud. Jílek s Roušarem měli zase vysvětlit, jak to bylo s cementem, který si měl Verner půjčit od JZD a jestli jej vrátil či zaplatil. Z jejich odpovědí se ale nic neprokázalo a tak obvinění z trestné činnosti ani nevzešlo. Je zřejmé, že se StB snažila najít na Vernera cokoliv i za cenu sprostých pomluv, aby ho zbavila jeho postavení a mohla jej snáze poslat do vězení. 

Poslední dva výslechy v přípravném řízení byly vedeny s Vernerem. Týkaly se zabavených dokumentů při domovní prohlídce. Verner tak byl konfrontován s výpověďmi svědků až při hlavním líčení.

První proběhl 18. 1. 1962 a týkal se konceptu divadelní hry. Jak je ve výslechu zaznamenáno, Verner koncept napsal po náhodném setkání ve vlaku s evangelíkem Ing. Špačkem, který přednášel na nějaké nespecifikované škole v Praze. Ten mu vyprávěl příběh rodiny nějakého inženýra, který Vernera tak zaujal, že se ho rozhodl zpracovat. Podruhé a naposledy se s Ing. Špačkem setkal v budově synodní rady. Domluvili se na dalším setkání, kde by hru společně dopracovali, ale k tomuto setkání již nedošlo, protože Ing. Špaček zemřel. Hra měla být stejně jako informace od Ing. Špačka silně protikomunisticky zaměřena. Verner chtěl tuto hru zachovat pro budoucí generace, aby vypovídala o hrůzách komunistického režimu. Tuto hru nedokončil a myslel si, že ji zničil.

Druhý výslech se týkal jeho styku s cizinou a dalších zabavených dokumentů. Vztah s cizinou žádný neudržoval a ani nemohl z politických a zdravotních důvodů. Ve výslechu uvádí jen zprávy, které se dozvěděl od lidí, kteří do ciziny směli vyjet. Například je mu vyřízen přes prof. Součka pozdrav od prof. Cullmanna (jeho spolužák) z Paříže, který učil na Sorbonně.

Protokol ukazuje jeho názor na vztah mezi církví a komunismem: „Ve svých výpovědích jsem doznal, že můj poměr k socialistické republice a komunismu je záporný. Ze své zkušenosti vím, že 90 až 95 % našich farářů má stejně nepřátelský poměr k socia- listickému zřízení a komunismu jako já, jsou však opatrnější, přesto ale nebezpečnější než já, který jsem vystupoval otevřeně proti současnému státnímu zřízení a nejsem falešný jako oni. Jsme všichni stejní ale se socialistickou republikou a komunismem nesouhlasíme pouze z důvodů ideologických, protože jsme zásadními odpůrci materialismu. Odmítáme hlavně třídní boj, který našemu názoru nevyhovuje.“

Protokolem č. 26 končí předběžné šetření. V tomto protokolu je záznam „o seznámení obviněného s výsledky vyšetření.“[40] Doplnění vyšetřování nežádal, ale ke spisu měl připomínky: „Nemám povýšenecké chování, ale jsem silně krátkozraký, tak zdravím jen ty, které poznám podle hlasu“. K výpovědi soudruha Konečného podotkl, že „k volbám chodil, ale manifestačně volil kandidátku NF, nebo volil na volební pas v Jilemnici“. S obhájcem dali návrh na propuštění z vazby kvůli zdravotnímu stavu, čemuž nebylo vyhověno.

Obžaloba a hlavní líčení

Dne 1. 2. 1962 byla v Hradci Králové krajským prokurátorem dr. Josefem Ptáčkem sepsána obžaloba.

„PhDr. Antonín Verner byl žalován, že nejméně od roku 1956 do roku 1961 ve Dvakačovicích jako duchovní ČCE ve svých kázáních, přednáškách a dne 28. 9. 1961 v Pardubicích na pastorální konferenci duchovních veden nepřátelstvím k socialistickému státnímu zřízení štval proti socialismu a komunismu, hanobil mírovou politiku SSSR a propagoval vytvoření Svobodných států evropských, tedy... prováděl podvratnou činnost proti lidově demokratickému státnímu zřízení, společenskému řádu republiky a proti vymoženostem pracujícího lidu dosaženým při výstavbě socialismu. Spáchal tak trestný čin podvracení republiky podle §79a/1 tr. zák. č. 86/50 Sb. ve znění vyhlášky MS č. 1/57 Sb.“[41]

Prokurátor dále žádá ponechat obviněného ve vazbě, při hlavním líčení nechat vypovídat svědky Pavla Kyprého, Bohumila Roušara, Miloslava Šůru. Výpovědi ostatních svědků se měly jen přečíst a ti se k nim nemohli vyjádřit. V odůvodnění stojí: Zneužíval své postavení duchovního k vystupování proti republice. I po přeložení do Dvakačovic pokračoval ve své činnosti. Stýkal se s lidmi, kteří mají nepřátelský poměr k současnému režimu. Scházel se s nimi a diskutoval „pod rouškou pěveckého kroužku“ nepřátelsky o politice v ČSSR. Informoval je o zprávách z vysílače „SE“. V době maďarských nepokojů počítal, že se „kontrarevoluční události“ přenesou i na území ČSSR. Když pak v obci vešlo ve známost, že takto mluví: „z obavy před vyzrazením“, zrušil tato setkávání u něho na faře. I přesto nadále pokračoval a působil tak negativně na věřící. I přes varování... štval do poslední doby proti socialismu a komunismu. Tak činil i při přednáškách. Vychvaloval „buržoaz- ní demokracii a citoval státníky z jejich děl atd.“

Další obvinění se týkají pastorálních konferencí. „Obviněný je shodnými výpověďmi svědků usvědčován, k zjištěné trestné činnosti se v celém rozsahu doznal a prohlásil, že svého jednání lituje.“ Spáchaný trestný čin je pro společnost nebezpečný tím, „že se ho dopouštěl z pozice duchovenské funkce a zneužíval cítění věřících občanů k tomu, aby v nich vyvolával odpor k budování socialismu v naší republice, což se mu do jisté míry také dařilo.“ Obžaloba tak podle prokurátora „byla plně opodstatněna.“ Do hlavního líčení (po celý únor) Verner zůstává v Hradecké vazební věznici.

Dne 28. 2. 1962 následovalo hlavní líčení,[42] které začalo v 8.45 a končilo v 16.00. Verner se tak jako v předběžném šetření doznává a cítí vinu nad tím, co spáchal. Soud probíhal velice rychle. Po přečtení protokolu o výpovědi svědka či své se k němu mohl Verner vyjádřit. Jak je patrné z obžaloby, nebyli pozváni všichni svědkové, podle tehdejších zákonů mohl být přečten pouze protokol bez vyjádření dotyčného vypovídajícího.

První byl vyslýchán Antonín Verner. K předloženým protokolům měl doplňující informace. Například k poznámce[43] o „světové zradě míru“ doplňuje, že toto pronesl vědomě, protože si myslel, že Světová rada míru míru prakticky neslouží. Světová rada míru některými svými akcemi míru dokonce překážel. Verner vzpomínal že, když J. L. Hromádka (v předsednictvu Světové rady míru) o této organizaci hovořil na konferenci (nespecifikováno kdy a kde), hájil její kroky, s kterými nemohl souhlasit, protože Hromádka obhajoval politiku SSSR. Nesouhlasili s ním i jiní faráři. Nakonec ale ve výpovědi přiznává, že takové poznámky jako si psal on, nemůže zaznamenat někdo, „kdo má jenom trochu poměr k socialistickému státnímu zřízení v naší republice“. Ke všem ostatním svým výpovědím dodává, že jsou správná.

Další byl na řadě svědek Bohumil Roušar. O své výpovědi z 10. 1. 1962 řekl, „že snad vypověděl pravdu“. Snaží se změkčit svoji výpověď tím, že „v nepřátelství může být rozdíl“. Verner byl podle něj jen „nepatrně zaměřen proti socialistickému zřízení“. V druhé části výslechu prohlašuje: „Překvapuje mě, co jsem to podepsal, snad jsem to četl v noci... Na schůzkách pěveckého kroužku jsme se o politice vůbec nebavili. Na to jsem byl přivrtán v Chrudimi, k tomu poslouchání zahraničního rozhlasu.“ Naznačuje tedy, že byl při výslechu v Chrudimi nucen výpověď podepsat. Tomu nasvědčuje i pokračování jeho řeči. Ze zápisu je patrná obrovská nervozita, která se vyznačuje nesmyslnýmí formulacemi a nelogičností. Odmítá, že řekl vyšetřovateli, že Verner chodil do kroužku se zprávami Svobodné Evropy. Verner k jeho výpovědi řekl: „Se svědkem jsme se soukromě o politice nebavili. Diskuse o politice jsem zaznamenal pouze jednou... Já sám jsem poslouchal „SE“ a mluvil o politice jen v období maďarských událostí.“

Po hodinové pauze pokračovalo přelíčení svědectvím Pavla Kyprého. Postup výslechu byl obdobný jako u Roušara. O Vernerovi řekl, že jeho poměr k socialistickému zřízení byl „tak nějak opozičně zaměřen jak v teologii, tak i v politice.  Možná, že je to jen můj dojem..., který jsem nabyl z jeho výroků při diskuzích.“ Souhlasil s tím, co již řekl vyšetřovateli v dřívějším šetření.

Verner pak poznamenal, že souhlasí až na některé konkrétní výroky týkající se jeho příspěvku o partyzánech. Dodal ještě, že s Kyprým šli společně po pastorální konferenci na autobus a při té příležitosti mu Kyprý pověděl, že jeho referát byl velice zajímavý. Na to Kyprý nic nenamítal.

Dalším svědkem byl Miloslav Šůra. Ze záznamu o hlavním líčení je jasné, že jeho svědectví bylo v intenci Roušara a Jílka, doplněné o drobné detaily. Odsuzoval tak Vernera stejným způsobem jako jiné výpovědi. Verner se v reakci na to bránil tím, že se s Křivkou a Roušarem pravidelně nebavili o politice, ale jen jednou během nepokojů v Maďarsku.

Tímto skončily výpovědi povolaných svědků a dále byly čteny jen protokoly. S protokoly Kubíčka, Konečného a Straška[44] Verner naprosto nesouhlasil. K Jílkově výpovědi neměl vážnějších námitek, jen že jeho napomenutí nebral vážně, protože si nemyslel, že svými výroky o politice činí nějakou protistátní činnost.

Jako poslední byl Verner konfrontován se zabaveným materiálem, se zprávou o pověsti z dílny MNV, s posudky ONV a KCT a jinými dokumenty přiloženými ve spisu. Tím výslech skončil a strany soudu byly vyzvány k pronesení závěrečné řeči.

Prokurátor navrhl vzhledem k vysoké společenské nebezpečnosti jeho jednání uložení přísného nepodmíněného trestu odnětí svobody při horní hranici (k šesti letům vězení) zákonné sazby. Navrhl zákaz činnosti a propadnutí jmění případně věcí. Obhájce navrhl pouze nižší trest odnětí svobody. Antonín Verner zažádal o uložení nižšího trestu kvůli svému zdravotnímu stavu a uvedl, že trestného činu lituje.

Rozsudek se dal očekávat. Verner byl uznán vinným dle obžaloby a byl odsouzen podle §79 a/1 tr. z. ve znění vyhlášky ministerstva spravedlnosti k trestu odnětí svobody na tři a půl roku. Rozsudek s odůvodněním byl sepsán 28. 2. 1962 a kryl se do značné míry s obžalobou prokurátora. Lišil se jen v jedné věci. Prokurátor kromě uvěznění navrhoval také odebrání státního souhlasu pro vykonávání duchovenské služby v Dvakačovicích a zabavení majetku. S tímto soud nesouhlasil. Státní souhlas mu nebyl odebrán kvůli vysokému věku a majetek mu zabaven nebyl, protože byl malý. Trest měl působit „preventivně výchovně“ na ostatní podobně smýšlející jedince ve společnosti a obžalovanému měl způsobit převýchovu.

Nejvyšší soud a všeobecná amnestie prezidenta Antonína Novotného

Jiřina Vernerová podala odvolání k Nejvyššímu soudu. Odvolací řízení proběhlo 5. 4. 1962 v Praze. Žádné důvody pro odvolání však nebyly připuštěny[45] a tak Nejvyšší soud pouze potvrdil rozsudek Krajského soudu. Verner tak definitivně nastoupil trest. Všeobecná amnestie ze dne 9. 5. 1962 prezidenta Antonína Novotného pomohla také Vernerovi, který se dostal ihned po jejím vyhlášení na svobodu. Mezitím však prošel věznicí ve Valdicích a vazební věznicí na Pankráci. Celkově byl vězněn od 28. 11. 1961 do 9. 5. 1962.

Postoj církve k případu Antonína Vernera a situace po propuštění

Po propuštění se dostali Vernerovi do nesmírně těžké situace. Jelikož Vernerovi nebyl odebrán státní souhlas pro Dvakačovice, mohl teoreticky nastoupit zpátky, byl ale konfrontován s tvrdými fakty doby. Zpátky ani do žádného jiného sboru mu nebylo dovoleno nastoupit. Z jeho dopisu synodní radě z 21. 5. 1968 se dozvídáme, že očekával pokračování své práce v Dvakačovicích. Jenže 1. 4. 1962 do Dvakačovic nastoupil Adrian Mikolášek, tedy v době kdy rozsudek stále nebyl pravomocný. Synodní rada přesto místo obsadila, i když byla o průběhu řízení dobře informována. Informace o případu podával synodní radě farář z Hradce Králové Jan Pellar.[46] Snaha církve o pomoc svému faráři nebyla dostatečná a nedokázala tak ubránit místo pro Vernera ve Dvakačovicích. Ze zmíněného dopisu je cítit Vernerovo zklamání: „Ještě než jsem byl odsouzen, rozhodným způsobem se domáhal volby za faráře ve Dvakačovicích Adrian Mikolášek. Připomínám, že jsem do té doby nebyl místa zbaven, takže po amnestii bych se byl mohl vrátit. Mikolášek byl však zvolen, a já jsem se již neměl kam vracet.“[47] Verner se musel z Dvakačovic odstěhovat. V době věznění pobývala manželka Jiřina Vernerová stále v Dvakačovicích.

Prvních několik měsíců po propuštění bylo nesmírně složitých a těžkých. Střídavě bydleli u svých dětí buď v Praze nebo Bílině. Jeho děti však neměly dostatečné prostředky k tomu, aby je mohly u sebe nechat natrvalo, a tak muselo být nalezeno jiné řešení. „Byli jsme s manželkou střídavě u svých dětí a v nehotové naší chatě ve Valteřicích. ...Byla to pro nás těžká léta.“ Chatu ve Valteřicích se jim nakonec podařilo provizorně připravit pro trvalý pobyt, takže krom tvrdých krkonošských zim bydleli od 8. 6. 1962 až do smrti Vernera trvale v nedostavěné chatě.

Z doby od amnestie 1962 do jeho smrti 1971 máme dochovanou poměrně častou korespondenci[48] zachycující hlavní události v jeho životě. Také díky tomu, že na synodní radě toho času působil jeho dobrý přítel církevní rada Bohumil Valeš, byla komunikace dobrá a pro Vernera měla čas od času úspěch i ve věcech finanční pomoci.

Sociální komise v Teplicích rozhodla 7. června 1962, že Verner má právo na invalidní důchod z důvodu zdravotního a sociálního stavu. Důchodu nabyl 12. 5. 1962 a ten byl jediným příjmem rodiny. Ze zprávy se dovídáme, že Verner nemohl ze zdravotních důvodů nastoupit do žádného zaměstnání, neměl žádný majetek či jiný příjem a byl odkázán na neustálou péči své manželky. Manželka kvůli zdravotnímu stavu do žádného zaměstnání nastoupit také nemohla. Oba byli tedy odkázáni na své děti.

K jeho dlouhodobě špatnému zdravotnímu stavu samozřejmě přispěla doba ve vězení, kde netrpěl jen ztrátou svobody, ale i možností kvalitní zdravotní péče. Trpěl neoperovatelnou oboustrannou kýlou v tříslech, problémy s pravým bércem a stále se zhoršující oční chorobou, která mu neumožňovala ani čtení. V chorobopisu stojí: „Prsty rozeznává stěží na 30 cm a nemůže ani nesmí číst.“[49] Vyplácení důchodu se však dočkal až 14. 11. 1962.

Při vyřizování důchodu mu pomáhal církevní rada Valeš, který mu sehnal kontakt na dr. Rybáře, jenž na úřadu pracoval. Výše důchodu činila ale pouhých 230 Kčs, i když podle posledních odpracovaných deseti let měl nárok na zhruba 1 000 Kčs. Jeho důchod byl však vypočítán podle zákona z roku 1958.[50] Mezitím musel Verner nechat „na naléhání Adriana Mikoláška“[51] odstěhovat všechny své věci z Dvakačovic, na což mu synodní rada finančně přispěla. Dne 15. 3. 1963 přišel dr. Valešovi dopis, kde ho informuje o další tísnivé zprávě. Přišla mu totiž obsílka z Krajské správy MV, aby zaplatil náklady spojené s výkonem vazby, ty dělaly 2 520 Kčs. Zatím zaplatil 300 Kčs a dál již nemůže, protože mu důchod 230 Kčs nedovoluje tuto částku splácet. Prosí ho tedy o radu, co má v této situaci dělat. Nevíme, jak celá věc dopadla.

Dne 22. 11. 1962 žádal dopisem synodní radu „o podporu na léčení své oční choroby“[52] z fondu křesťanské služby. Na tuto první žádost 13. 12. tajemník synodní rady odpověděl zamítavě a zval ho na schůzku do Prahy, kde by situaci projednali.[53] Na přímluvu faráře B. Chrástka[54] dostal 1000 Kčs z fondu křesťanské služby na léčení.

Chrástek svůj návrh odůvodnil takto: „penze sotva stačí pro oba na stravu, už ne na opravy obuvi, šatů a bytu. Nikam tedy nechodí, jen do blízkého sborového domu na bohoslužby. ...To vše na ně působí tísnivě a nás to zahanbuje.“ Následující rok Valteřice navštívil senior Václav Kejř, a když se seznámil s tím, v jakých podmínkách Vernerovi bydlí, napsal synodní radě: „Není myslitelné, že by z toho (penze) mohli kdy tuto chaloupku dodělat. ...Br. Verner je pomoci hoden. Jestliže jeho trest, který si odpykal, nesmí být připomínán podle praxe ve státní správě, tím více bychom v církvi měli být pamětliví, že silní mají nést břemena slabých a to ve jménu Toho, který přišel, aby sloužil. ...Přiznávám se Vám, že mi bylo smutno, když jsem zjistil, že mnozí bratří vědí o potřebách tohoto bratra a že se dosud nic nestalo, aby mu bylo pomoženo.“58

Navrhl, aby synodní rada poskytla Vernerovi 3 000–4 000 Kčs na dokončení nutných oprav domu. Usnesení SR však bylo zamítavé. „Kdyby úprava bytu Vernera se prováděla v církevní budově a v souvislosti s uvolněním bytu pro nového duchovního, pak by řešení bylo snazší. ...Stát dozírá na církevní majetek a zkoumá církevní hospodaření. SR poskytla letos částku 1 000 Kčs na léčení... a rekreační poukaz do Sola fide, ale na opravu mu přispět nemůže.“59 Další mimořádná finanční výpomoc 500 Kčs pak přišla opět na léčení koncem roku 1965. V té době si Verner vypomáhal rozprodejem své knihovny, aby měli nějakou další hotovost.60

V roce 1964 pak intervence zřejmě nabyly úspěšnosti, protože jak z korespondence mezi Svazem českobratrského evangelického duchovenstva (SČED) a Vernerem vyplývá, mu byla renta církví doplňována na 600 Kčs až do roku 1965, kdy mu byl důchod na tuto částku státem sám navýšen.61

Boj o rehabilitaci a návrat do duchovenské služby

Šedesátá leta jsou spojená v ČSSR s obdobím uvolnění. To se samozřejmě promítlo i do církevních poměrů a v konečném důsledku i do případu Antonína Vernera. V roce 1965 se rozvíjela také snaha o pomoc všem evangelickým duchovním, kteří byli jakýmkoliv způsobem postiženi komunistickým režimem v padesátých a ze začátku šedesátých let. Verner dostal dopis od místopředsedy SČED Jana Pokorného s dotazem, zda by chtěl požádat o rehabilitaci a jestli by měl zájem i o reaktivizaci, pokud by bylo řízení úspěšné.62 Dne 20. 4. 1965 mu napsal Verner, který popsal celou svoji situaci a případ, který považoval za vykonstruovaný a podpořený zbabělým chováním evangelických duchovních a dodal, že SČED nemůže s jeho situací nic udělat, protože jediný kdo by mohl požádat o revizi jeho případu, je státní prokuratura.63 Na tyto kroky prý stále ale není vhodná doba a on nemá ani finanční prostředky na podání žádosti, kterou by se musely orgány činné v trestním řízení zabývat. Z dopisu ale vyplývalo,

že by měl zájem alespoň o napravení morální křivdy, které se dopustili bratři faráři Kubíček s Kyprým, a že by měl velký zájem příležitostně kázat v okolí svého bydliště. O plnou reaktivizaci zájem nemá kvůli svému těžkému zdravotnímu stavu a věku.[55]

Zlom přišel s pražským jarem roku 1968. V tomto nadějném roce přišel na synodní radu dopis z 13. března z Dvakačovic od faráře Mikoláška a staršovstva, ve kterém se ptají, zdali by SR nezažádala o rehabilitaci pro faráře Vernera.[56] Touto žádostí se tak roztočila snaha o znovuotevření jeho procesu. Na oficiální dopis od bratří ve Dvakačovicích synodní rada již musela reagovat a začala se shromažďováním podkladů pro otevření řízení.[57] Dne 5. května tak opravdu Verner vydal svědectví o svém případu. Nepsal ovšem přímo na synodní radu, ale farářům Kyprému a Kubíčkovi (dopisy jsou dány ad informandum i SR). Na dopisy zareagoval jako první v této době již senior Chrudimského seniorátu Z. Kubíček. Tvrdě se ohradil proti údajnému napadení Vernera: „Odmítám rozhodně tento jeho urážlivý a demagogický postup vůči mně i celé mé rodině, protože se naprosto nepovažuji vinen jeho odsouzením.“67 Brání se popisem svého výslechu na StB, který probíhal za nelidských podmínek, že jeho výpověď v Hradci Králové byla naprosto zkreslená a pod nátlakem podepsaná a dodává: „Nepovažoval jsem totiž za správné a odpovědné, abych vystavil své spolubratry a svou rodinu do nebezpečí, když jsem po dlouhém výslechu poznal a nabyl dojmu, že státní bezpečnost stejně prosadí své. ...Verner ...svými politickými řečmi uváděl... do nebezpečí sebe i jiné. ...Jako inteligentní člověk si musil být vědom, jaké následky to pro něho může mít. Nemůže tak činit nikoho odpovědným za svůj úděl.“

Za touto intervencí Vernera u synodní rady viděl Kubíček útok na své postavení v seniorátu a rozhodl se úřadu nevzdat, protože se necítil vinen. Zároveň požádal synodní radu, aby zakročila proti dalšímu napadání jeho postavení Vernerem. Na důkaz pravdivosti slov Kubíčka přišel dne 13. 5. 1968 obhajující dopis ex-kurátora MUDr. Otakara Tardyho, který byl o vyslýchání Kubíčka zpraven ihned po jeho návratu domů. „Bratr senior tehdy říkal, že vypověděl jen to, co příslušníci StB již věděli..., a že chtěl jeho situaci zmírnit... Bylo mu vyhrožováno, že pokud nepodepíše, bude zadržen, případně že budou povoláni další bratři.“ Korespondence pokračovala odpovědí Vernera, že toto nečiní jen kvůli sobě jako „eventuální podklad pro svoji rehabilitaci..., ale jde mi při tom také o to, abychom provedli jakousi prověrku všech církevních pracovníků, jakou již provádí u nás jiné církve, aby si ti, kteří se provinili, přestali dávat alibi, a abychom ukázali aspoň tolik opravdovosti, kolik jí můžeme vidět v necírkevním prostředí.“ Tuto prověrku by neměla podle Vernera vykonávat synodní rada, ale SČED a měla by se týkat i pedagogů na bohoslovecké fakultě. Hlavně mu jde o osobu J. L. Hromádky. „Je nás mnoho, kteří jsme dotčeni ztrátou kreditu církve v národě vlivem činnosti prof. J.  L. H., který často mluvil za církev bez pověření.“68

Pod tíhou tohoto dopisu a následně proběhlých schůzek Vernera a Kubíčka se synodní radou 29. 5. 1968 poslal Kubíček 7. 6. 1968 Vernerovi osobní prohlášení[58] ve věci rehabilitace, ve kterém uvedl celý svůj výslech. Toto prohlášení pak bylo použito jako podklad pro rehabilitační přezkumné řízení. Přesto však Kubíček zdůraznil, že viny si vědom není a nemyslí si, že by přitížil jeho tehdejší situaci. Na jeho obhajobu je nutné říct, že zřejmě upadl do léčky StB, protože se nemohl ke své výpovědi v hlavním líčení vyslovit a zřejmě protokol podepsal pod nátlakem. Druhý farář, který figuroval v soudním řízení, byl Pavel Kyprý, který Vernera navštívil a byl v této době již ve výslužbě. Po dlouhém rozhovoru, kterého se účastnil jako svědek B. Chrástek, se mu za svoji výpověď u soudu sice omluvil, ale když o ní Verner referoval v dopise faráři v České Lípě Janu Chválovi, popsal, že necítil z Kyprého upřímnou lítost nad oním svědectvím.70

Verner po celou dobu podezíral Pavla Kyprého, že to byl on, který podal udání StB, a že byl nebo stále je jejich tajným agentem. Toto podezření však bylo liché. Kyprý a ani Kubíček těmito agenty nebyli, byli využiti, aby vypovídali v neprospěch Vernera. Udání podal farář B. B. Bašus, na kterého nepadl ani stín podezření (Vernerem ani církví), a který byl i po ukončení procesu s Vernerem dál spolehlivým agentem, který podával informace na své kolegy i za „normalizace“.

V roce 1968 Verner podal návrh na provedení rehabilitačního přezkumného řízení a požádal synodní radu o povolení kázat alespoň výpomocně v seniorátu. Již v této době několikrát zastoupil faráře Chrástka v jeho nepřítomnosti vedením bohoslužeb a žádal synodní radu o výplatu. Ještě v červenci 1968 Verner psal Valešovi o pochybnostech, že by se uskutečnilo nějaké rehabilitačního řízení.

Vernerovi se podařilo získat podporu mezi faráři pro rehabilitační řízení nejen vůči státu, ale i církvi. Vedle Chvály tak za ním stál například senior Libereckého senio- rátu Jan Klas, Bohuš Chrástek. Další, kteří pak svědčili u soudu, například bývalý se- nior František Dobiáš, faráři Jan Kantorek a Josef Batelka. Jan Chvála se zřejmě stal mluvčím v případu Vernera v církevním prostředí[59] a doporučil SČEDu, aby se jeho případem zabýval.[60]

SČED se opravdu případem zabýval 12. 9. v Praze. Jeho předseda Vlastimil Sláma mu už po 21. srpnu 1968 napsal: „Všichni přítomní (ve výboru SČED) víme konečně o slabosti psychické i fysické, jež neumožňovala všem bratřím stejně odolávat hrubému nátlaku vyšetřujících orgánů... Po otřesných událostech srpna Vám, milý bratře, předkládáme k úvaze, zda byste přece jen nechtěl... za událostmi z let 1961–1962 udělat tečku, zda byste nechtěl sám ze své strany odpustit a nechat ty stíny křivdy a hořkosti za sebou.“[61] Na tento dopis Verner neodpověděl, ale přišel ostrý dopis od Jana Chvály předsedovi Slámovi. Po souhlasném stanovisku ohledně slabých bratří, kteří upadli do nástrah StB, přechází do konfrontačního tónu: „Protože však nesu spoluzodpovědnost za činnost naší církve a SČEDu... a nemohu zamlčet závažnou připomínku... Jsem přesvědčen, že ve shodě s pokyny evangelia měli již dávno, hned po svém propuštění z vazby, za ním přijít s prosbou o odpuštění a smíření... A právě proto, že jsme se srpnovými událostmi znovu ocitli v postavení zvlášť vážném, kdy budeme potřebovat veliké solidarity a všech duchovních sil, musíme důsledně řešit své úkoly a problémy podle biblických měřítek. Písmo ukládá jak poškozenému, aby odpustil, tak provinilému, aby prosil o odpuštění.

Jak pak má církev být silná a semknutá, když nevěnuje pozornost takovýmto případům a nebude náležitě jednat ve všech směrech? Když žádáme očistu společnosti, nesmíme zametat vlastní problémy pod práh. Sami budeme napomínat poškozeného, zatímco ty druhé snad budeme spíše ještě litovat? Jestliže vedení naší církve nechce tyto bolesti náležitě léčit, nýbrž jen ukonejšovat, zřejmě z obavy, aby církev neztratila na veřejnosti svou tvář, neztratíme pak v důsledku toho daleko více? Naše nové možnosti práce závisí cele na Bohu, a Bůh oklamán nebude.“[62]  

Tato reakce musela vzbudit ohlas. Koncem prosince se dohodla schůzka mezi Vernerem a Kubíčkem, která by měla proběhnout na zimním kurzu SČEDu v Praze 27.–31. 1. 1969.[63] Verner přislíbil svoji účast, pokud mu zdravotní stav dovolí.[64] SČED se nakonec faráře Vernera v jeho požadavcích zastal.

Ještě 15. 11. 1968 byla podána žádost pro znovuotevření případu Antonín Verner. K soudu došlo v Hradci Králové 3. 6. 1969[65], kde svědčili svědkové z původního řízení a nad to byli povolaní další jako František Dobiáš, Jaroslav Hudec, Jan Kantorek, Josef Batelka, Josef Nevečeřela a Josef Kroutil. Všichni vypověděli ve prospěch Vernera. Navíc se soudu podařilo dohnat k zodpovědnosti vyšetřující Ministerstva vnitra z původního procesu s Vernerem, Miloslava Boháče, Jaroslava Hudce, Františka Krulicha, kterým bylo dokázáno, že vyvolávali během výslechů „atmosféru strachu“ a že výpovědi Vernera „záměrně zkreslili“.[66]  Rehabilitace tak byla provedena a rozsudek z 28. 2. 1962 byl zrušen. Navíc Vernerovi bylo vyplaceno odškodné Ministerstvem spravedlnosti ve výši 7 851 Kčs.

Tato doba měla ale velice brzy skončit. Zadostiučinění, které se dostalo Vernerovi, nemělo dlouhého trvání a radost, která následovala (ač události ze srpna roku 1968 působily dost tísnivě) měla jepičí život. Navíc celé soudní řízení znamenalo pro Vernera další zdravotní přitížení.

Verner opakovaně žádal synodní radu, aby mu na základě rozhodnutí Krajského soudu z 5. 7. 1967 umožnila vykonávat službu duchovního. Soud tehdy rozhodl: „Protože odsouzený Antonín Verner vedl ve zkušební době řádný život pracujícího člověka a nedopustil se úmyslného trestného činu, má se zato, že trest byl vykonán dnem, kdy byl propuštěn na základě amnestie presidenta republiky... atd.“[67]  Tohoto argumentu má podle Vernera synodní rada použít při přesvědčování KCT Jonáše. On sám s ním jednat nehodlá, protože když s ním Jonáš před „dvěma lety“ mluvil, choval se k němu „nevlídně, ani mu nepodal ruky“. „Žádám Vás tedy bratrsky, abyste o takové povolení pro mne požádali Vy. Vím, že to bude mít jinou váhu. Myslím, že... žádost o povolení se strany SR je na místě.“[68] V této době[69] již má ústní povolení od synodní rady ucházet se o místo výpomocného faráře a dokonce byl již několikrát sbory kontaktován. Synodní rada mu ale odpověděla, že dokud nebude vyřízena rehabilitace „nemůže žádat o obecné povolení k výpomocné kazatelské službě.“ Doporučuje mu, aby příslušný kazatel, kterého by zastupoval, vyjednal pro něj povolení u ONV[70][71], a aby místní sbor zaslal žádost na úřad. Týden na to přišla opravdu takováto žádost z Valteřic od B. Chrástka. Výpomoc by se neměla týkat jen Valteřic, ale celého seniorátu. Staršovstvo doufá, že žádosti bude vyhověno. To je potvrzeno dalším dopisem z Libštátu od seniora Klase, který žádal o totéž jako Chrástek, zároveň informoval, že KCT Jonáš s tímto souhlasí a dokonce, pokud mu je trest z rejstříku trestu již vymazán, může nastoupit do sboru v seniorátu. Klas navrhuje, aby se Verner stal pomocným farářem pro Libštát, aby se on mohl více věnovat seniorátním záležitostem a že by to bylo ku prospěchu celé věci i z důvodu, že vzdálenost mezi sbory je minimální. Synodní rada již neměla proti tomuto námitek. S opatřením tohoto druhu souhlasila. „Doporučuje, abyste podali sami jménem sboru a seniorátního výboru příslušnou žádost na SKNV“.83 Tím korespondence o tomto bodu končí. Verner byl za půl roku (3. 6. 1969) plně rehabilitován, a tak se dalo očekávat, že i přes opětovné tuhnutí režimu a jeho normalizační praktiky, by se mohl opět ve svých sedmašedesáti letech postavit na kazatelnu. To se nejspíše odehrálo v již zmíněných Valteřicích a Libštátě. Boj v tuto chvíli vyhrál. Tím bohužel ale problémy Vernera a šikana ze strany státní moci neskončily.

„V roce 1970 byl schválen zákon č. 70/1970 Sb., kterým se měnil zákon o soudní rehabilitaci (č. 82/1968) a který umožňoval podat generálnímu prokurátorovi nebo ministru spravedlnosti do šesti měsíců stížnost na porušení zákona i v případě trestních věcí, které byly rozhodnuty na základě zákona o soudní rehabilitaci (stížnost na porušení zákona – viz příloha § 266 trestního řádu). Generální prokurátor podal stížnost a tvrdil, že rozhodnutím o soudní rehabilitaci byl porušen při hodnocení svědeckých výpovědí zákon (konkrétně § 2 odst. 6 trestního řádu – viz příloha). Nejvyšší soud, který zasedal 3. 2. 1971, mu vyhověl a pravil, že nebyl porušen pouze § 2  odst. 6, ale také § 2 odst. 5 soudního řádu. Rozhodnutí krajského soudu o soudní rehabilitaci tedy zrušil. Po zrušení rozhodnutí na základě stížnosti pro porušení zákona musí pak soud zároveň vydat nové rozhodnutí ve věci samé. Zákon o soudních rehabilitacích však ve změněném znění v roce 1970 (po novele č. 70/1970 Sb.) už na případ Antonína Vernera nedopadal, proto Nejvyšší soud návrh Antonína Vernera na soudní rehabilitaci zamítnul.“[72]  Rehabilitace Antonín Vernera byla tedy zrušena a Verner musel vrátit 7 851 Kčs, které samozřejmě již neměl, a tak obnos musely zaplatit jeho děti.

Snaha[73] AntonínaVernera a duchovních pomoci mu v rehabilitačním procesu byla marná. Vernerovi bylo tak upřeno vše, co si na konci šedesátých let tvrdě vybojoval. Zemřel 13. 12. 1971 ve věku nedožitých 69 let jako nespravedlivě odsouzený. Pohřeb se uskutečnil 21. 12. 1971 v Semilech za přítomnosti seniora Klase a dalších kazatelů z celé republiky. Manželka Jiřina Vernerová svého muže přežila o dvanáct let a byla po celou dobu finančně podporována synodní radou. V roce 1991 nechala dcera Dana Zachová se svým bratrem případ opět otevřít a Verner byl tak posmrtně rehabilitován.

Závěr

Pohnutý osud Antonína Vernera obnažil některé základní otázky života církve v době před rokem 1968 a za normalizace. Jak je možné, že kolegové faráři, kteří se osobně někdy i dlouhou dobu znali, mohli podávat na sebe informace StB, které pro obviněné často znamenaly společenskou i soudní likvidaci? Jak je možné, že místo solidarity ve stavu farářském vítězil osobní prospěch? I přes obhajobu většiny z těchto spolupracovníků, kteří vypovídali, že ke spolupráci byli přinuceni různými praktikami StB, zůstává i na příkladu Vernerově oprávněná otázka, jak mohli s čistým svědomím vykonávat své povolání před lidmi a Bohem?

V případě Vernerově byla několikrát zkoušena statečnost církve a jeho život dokazuje, že církev nejednala vždy podle toho, co vyznává a čemu věří, jakkoli třeba v šedesátých letech našla odvahu čelit bezpráví a postavit se za své členy, tak jak se to stalo i Vernerovi. Proces s Antonínem Vernerem není samozřejmě výjimečný. Takovýchto nespravedlivě odsouzených bylo v Československu mnoho, o to více je však potěšitelné, že se i v naší církvi našli lidé, kteří se nebáli vyslovit svůj názor nahlas, a stát si za ním. Mezi takové statečné svědky pravdy rozhodně patřil i PhDr. ThB. Antonín B. Verner.

[1] Např. tyto publikace: Nové pokusy v dějinách novozákonního písemnictví, in: Kalich 12 (1927–1928), str. 133–144; Návrat od rozumu k víře. Nástin filosofie dějin podle Berďajeva, in: Kalich 13 (1928–1929), str. 70–83; Konec liberální teologie, in: Kalich 17 (1938), str. 73–82.

[2] ÚA ČCE, personální spis Antonín Verner, dopis, žádost synodní rady o prozatímní státní souhlas k volbě a ustanovení dr. A. Vernera za faráře, 3. 1. 1953, Praha, Č.j. 3246/52. SR v dopise apeluje na KNV v Praze, aby Verner dostal st. souhlas pro sbor v Mělníku. Státní souhlas vydán nebyl.

[3] Kolín musel opustit na nátlak OCT i KCT, synodní rada pak tento přesun odsouhlasila.

[4] ÚA ČCE, fond Chrudimský seniorát z roku 1954, zápis ze 4. schůze seniorátního výboru z: 7. 10. 1954 bod e): „Verner dojíždí do Kolína. Synodní rada mu nakazuje, aby se zdržel církevních úkonů v cizích sborech.“

[5] Od roku 1954–1957 předseda MNV, po něm Jan Strašek, do roku 1960. Protokoly č. 12 a 14 vyšetřovacího spisy A. Vernera zaznamenávají výpovědi obou předsedů.

[6] Podle výpovědi předsedy MNV farář Strnad podporoval ve svých kázáních kolektivizaci a socializaci vesnice a vykonával funkci pokladníka v nově vzniklém JZD.

[7] Krom této zprávy napsal předseda také negativní posudek na děti Vernera. V důsledků nemohla například dcera Dana Vernerová Zachová studovat vysokou školu, kterou chtěla.

[8] ÚA ČCE, Chrudimský seniorát.

[9] ABS, vyšetřovací spis A. Vernera, protokolu č. 14, Jan Strašek, předseda MNV 1957-60.

[10] Člen sboru Josef Jílek byl předseda JZD do roku 1957 a přitom se účastnil pěveckého kroužku. Také vystupoval jako svědek v případu Vernera; viz tamtéž, protokol č. 13.

[11] V Kolíně pořádal varhanní koncerty spojené s přednáškami s různou tematikou.

[12] ABS, vyšetřovací spis A. Vernera, protokoly o výpovědi obviněného, svědků: Roušar (č. 10), Josef Jílek (č.13).

[13] Pěvecký kroužek dále existoval, scházel se u manželů Křivkových nebo u Dvořáků.

[14] ÚA ČCE, personální spis A. Vernera, dopis SR, 6. 4. 1959, Horní Roveň, Jan Melša.

[15] Vycházíme z poznámek Vernera k referátu, které byly zabaveny StB. Tyto poznámky však nejsou seřazeny a očíslovány. Často jsou jen v bodech naznačené důležité myšlenky. Celkově je tak obtížné zrekonstruovat celou řeč.

Verner své referáty a kázání nečetl, ale říkal z paměti. Bylo to dáno jednak jeho přesvědčením, že jedině řeč pronesená z paměti, může zaujmout a také proto, že již v této době trpěl silnou krátkozrakostí. Přesné znění referátů a kázání tedy nelze zrekonstruovat.

[16] ABS, vyšetřovací spis A. Vernera, výpovědi z rehabilitačního procesu: Batelka, Dobiáš, Kantorek.

[17] Jednání byla ukončena po sestřelení špionážního amerického letadla U-2 nad SSSR.

[18] Jugoslávský filozof a komunista „revizionista“, který napsal knihu Socialismus a válka.

[19] ABS, svazek 3693 TS Jindřich – B. B. Bašus: Agent Jindřich - záznam o prověrce, OOMV-Ústí nad Orlicí. Vernerovo jméno je ve spisu nejméně dvakrát. Viz též Dinuš, Peter, ČCE v agenturním rozpracování, str. 101 TS Jindřich, TS Bohdan=Bedřich Bašus Agent od roku 1956. V letech 1954–55 vězněn. Do roku 1956 pracoval jako dělník v továrně.

[20] ABS, vyšetřovací spis A. Vernera, seznam dobrovolně vydaných – odňatých věcí, seznam čítá 10 položek: svazek kázání, plátěná deska s různými kázání, korespondence, svazek biblických čtení, 12 různých zápisníků, dva další zápisníky, brožura nadepsaná „necenzurované listy z Číny“, dva magnetofonové pásky, obálka s dopisy, jeden psací stroj. 21ÚA ČCE, Chrudimský seniorát, ohlášení pastorální konference, 20. 9. 1961.

[21] Tito zasáhli do diskuse po pobožnosti.

[22] Nikdo nebyl ze schůze omluven a v seniorátu působilo v té době 25 farářů. ÚA ČCE, Chrudimský seniorát, seniorátní zpráva z 24. konventu.

[23] ABS, vyšetřovací spis A. Vernera, protokoly o výslechu svědků 8. a 9. farářů Pavla Kyprého a Zdeňka Kubíčka. 

[24] Kubíček v šedesátých letech se v dopise synodní radě bránil tím, že byl vyslýchán v těžkých podmínkách a byl nucen podepsat protokol, i když v něm byly věty, které prý neřekl. Kyprý se pak (v 60. letech) při osobní návštěvě Vernerovi za svou výpověď omluvil. O tom zpravuje sám Verner.

[25] Verner měl říct v kázání za první republiky: „Kristus působil v Ruské revoluci“ za což byl popotahován úřady – citát nápadně podobný J. L. Hromádkovi.

[26] Do roku 1960 ČSR.

[27] Srov. ABS, vyšetřovací spis A. Vernera, protokoly 8. a 9., str. 14–23.

[28] Tamtéž, protokol 6 o výslechu obviněného, odůvodnění.

[29] Tamtéž, protokol 25.

[30] Tamtéž, protokol 19, str. 51.

[31] Tamtéž, protokol 19, str. 52. 33Tamtéž, protokol 15.

[32] Tamtéž, protokol 15, str. 43.

[33] Tamtéž, protokol 20. a 21.

[34] Tamtéž, protokol 22.

[35] Tamtéž, protokol 12. Funkci předsedy MNV vykonával v letech 1954-1957, před Janem Straškem.

[36] Tamtéž, protokol 16.

[37] Tamtéž, protokol 13. 40Tamtéž, protokol 10.

[38] Verner ve výslechu z 19. 12. 1962 přiznal: „Vzpomínám si, že Josef Jílek mě jednou cestou z kostela říkal, abych byl opatrnější, že bych kvůli tomu mohl mít nepříjemnosti, eventuelně že bych mohl být trestán. Jeho rady jsem ale nedbal a počínal jsem si tak neopatrně až do poslední doby.“ Tamtéž, protokol o výslechu 19. 12. 1962.

[39] Přednášky uskutečnil Verner v roce 1961.

[40] ABS, vyšetřovací spis A. Vernera. Dokument je z 22. 1. 1962. Jedná se o spis č. 491/61, který čítá 73 listů.

[41] ABS, vyšetřovací spis A. Vernera, obžaloba, krajská prokuratura.

[42] Tamtéž, protokol o hlavním líčení.

[43] Mluví se o poznámkách k politickému referátu.

[44] Vůči Straškovi se vymezuje: „Ani jedna věta není správná a neohrazoval bych se sám ale celá obec. Není tam žádný kulak.

[45] Jako důvod pro odvolání byl stanoven zdravotní stav Vernerův a jeho činnost v době okupace, kdy ukrýval pronásledované obyvatele z rasových důvodů.

[46] ÚA ČCE, personální spis A. Verner, korespondence proběhla 22. a 26. 3. 1962.

[47] Tamtéž, dopis A. Vernera synodní radě a SČED, 21. 5. 1968.

[48] Celá korespondence se nachází v ÚA ČCE, personální spis Antonín Verner.

[49] Odbor sociální zabezpečení., Teplice, zpráva a odůvodnění z 7. 6. 1962.

[50] Sbírka zákonů, z 23. 7. 1958, zákon 40, o úpravě důchodů některých odsouzených osob.

[51] ÚA ČCE, personální spis A. Verner, dopis Vernera synodní radě 21. 5.1968.

[52] Tamtéž, žádost o podporu z křesťanské služby v Praze, 22. 11. 1962.

[53] Tamtéž, žádost dr. Antonína Vernera o finanční pomoc na léčení, Praha 13. 12. 1962.

[54] Tamtéž. Farář Chrástek dopisem z 18. 12. 1963 SR upozorňuje na zoufalou situaci Vernera a prosí

[55] Tamtéž.

[56] Tamtéž, věc: Rehabilitace bratra faráře PhDr. A. B. Vernera; Dvakačovice 13. 3. 1968; Č.j. 53, podepsaný Adrian Mikolášek a staršovstvo.

[57] Tamtéž, věc: Zjišťování podkladů pro event. rehabilitaci duchovních čbr. evang.; 25. 4. 1968, Č.j.1088/68, vyřizuje dr. Zdeněk Medek – ved. hosp. odb. KSR. 67Tamtéž, dopis Kubíčka synodní radě, 8. 5. 1968. 68Tamtéž, dopis Vernera SR a SČED, 21. 5. 1968.

[58] Tamtéž, osobní prohlášení Zdeňka Kubíčka  k rehabilitaci br. A. Vernera SR, 7. 5. 1968 70Tamtéž, dopis Vernera Janu Chválovi, 4. 7. 1968.

[59] Tento závěr se nabízí, protože mezi oběma faráři probíhala čilá korespondence a došlo i na osobní setkání.

[60] ÚA ČCE, personální spis A. Vernera, Dopis J. Chvála, 23. 5. 1968 v České Lípě.

[61] Tamtéž, dopis Vlastimila Slámy Antonínu Vernerovi, 16. 9. 1968.

[62] Tamtéž, Jan Chvála výboru SČED k rukám bratra předsedy Vlastimila Sláma, 24. 9. 1968.

[63] Tamtéž, dopis Vl. Slámy bratru Dr. A.Vernera, 20. 12. 1968.

[64] Tamtéž, dopis Slámy Vernerovi, 2. 1. 1969.

[65] Vycházíme ze zápisu dalšího soudního řízení, který obsahuje zkráceně podstatu rehabilitačního řízení.

[66] ABS, vyšetřovací spis A. Vernera, krajský soud v Hradci Králové, Rozsudek ke stížnosti pro porušení zákona, 3. 6. 1969, str. 3.

[67] Tamtéž. Citace je obsažena v dopise SR 15. 11. 1968; Povolení ke konání bohoslužeb.

[68] Tamtéž.

[69] Od té doby co jednal na SR o záležitosti seniora Kubíčka.

[70] Ze zmínky o ONV je jasné, že Verner by byl v případě žádosti brán ne jako duchovní ale jako laik, který má povolení kázat. ÚA ČCE, personální spis A. Vernera, povolení ke konání bohoslužeb, 20.

[71] . 1968 Praha, čj.2902/68; Jiří Otter.  83Severočeský krajský národní výbor.

[72] Z rozsudku Nejvyššího soudu v ČSSR, za poznámky děkujeme Mgr. Olze Navrátilové.

[73] Rozuměj: změna výpovědí a doložení nových důkazů.