Vzpomínka Věry Lukášové

Milý Pavle, moje vzpomínky nejsou tak dramatické jako ty Petrovy. Já jsem pracovala na Barrandově, a to znamenalo cestování z jednoho konce Prahy na druhý – trvalo to téměř tři hodiny denně, často mimo Prahu. Víc by věděl Jenda.

V normální poště jsme dostávali Svědectví a podobnou literaturu. Myslím, že distributorem byla Jiřina Šiklová, ale nemluvilo se o tom. Přišla prostě obyčejná obálka A4 a co v ní bylo, si na Jarově postupně přečetli patrně všichni třicátníci. Jednou se předsedovi třicátníků povedlo zapomenout celou obálku v telefonní budce. Naštěstí tam nenechal nic, podle čeho by bylo možno ho identifikovat. Když Jiřinu zavřeli a Jenda to ve sboru řekl, byla reakce jednoznačná a naprosto spontánní: děti budou potřebovat peníze. ...Biblický slovník a snad i Konkordanci dostal snad každý člen sboru.

Několika cestami Jendovi chodila především odborná teologická literatura. Pravidelně přijížděla do Prahy Irmgard Esselborn. Pracovala s mládeží a pokládala za důležité, aby ty německé děti viděly, že nedaleko od Norimberka musí lidé žít jinak než oni. Pravidelně tedy organizovala jejich studijní cesty. Jendovi pravidelně přivážela aktuální novinky. Už jako třicátníci jsme z toho měli velký užitek, Jenda byl „in“ a v tom, co načetl a nastudoval, nebyl lakomý. Řada těch knih vyšla po roce 1989 i v českém překladu, ale my už je znali. Já osobně z těch knih čerpám ještě teď na biblických hodinách pro jarovské seniory.

Nejbohatším zdrojem byla švýcarská cesta. Milič Lochman a Jenda byli velcí přátelé. Milič pořádal na basilejské univerzitě řadu přednášek a ty mimořádně zaujaly švýcarskou profesorku Regulu Gessler. Chodila na ně pravidelně, s Lochmanovými se spřátelila do té míry, že se začala učit česky a posléze získala i půlroční stipendium v Praze. Prožila ho s jarovským sborem. Byla spojkou mezi Lochmanovými příbuznými v Praze, Hradci i v Novém Městě nad Metují. Vozila Miličovy knihy, jeho kázání, jeho články, publikované texty – někdy pro opatrnost zabalila do novin boty, někdy nechala nějaký časopis ostentativně ležet na zadním sedadle, ale v podstatě jí to pašování procházelo, a to přijížděla pravidelně. 

Na jakési konferenci v Rakousku se Jenda seznámil s bernským farářem Hansem Schädelinem a s basilejskou profesorkou Marlies Schlosser. To byly další dva prameny, ze kterých Jenda získával odbornou teologickou literaturu a já bestsellery krásné literatury. Marlies k nám jezdila pravidelně dvakrát do roka, vždycky na Vánoce. Bydlela u nás, přihlásila se, my jsme z toho problémy neměli: dali jí přece vízum, tak pro úřady musí být v pořádku. Překvapivě ale měla problémy ona doma, ve Švýcarsku. Vedli si ji v jakési evidenci, protože jezdila tak často do komunistického Československa, a to bylo podezřelé.

Velice často se nám ozvala zahraniční návštěva: jdu od profesora Lochmana, jsme přátelé faráře Schädelina, jsem kolegyně Irmgardy Esselborn... přicházeli pohovořit si, přivezli noviny, knížky, kávu, čokoládu, léky, které jsme měli předat dále, ale hlavně  přinášeli pro nás důležité informace. Stejně důležité informace o nás, o životě církve o situaci, si od nás odváželi. A myslím, že jim na tom, aby věděli, záleželo.

Nejezdili sem na lacinou dovolenou, ale cíleně a programově. My jsme sice cestovat nesměli, ale myslím, že pokud jde o informace, byli jsme na tom lépe, než prověření soudruzi. 

Dlužíme těmto „poslům ze svobodných zemí“ mnohé díky.

Přidám ještě vzpomínku  na to, jak Jenda rozvážel s Marií Fišerovou ekumenické Bible. Objednal a rozvezl jich po katolických farnostech stovky. Naše uno bylo auto spolehlivé, ale při rozvozu Biblí se postavilo na zadní. „To je kvůli tobě, Marie, ty jsi čarodějnice,“ prohlásil Jenda nazlobeně. Marie se opřela o kapotu, sepjala ruce: „Pane Bože, co mi to děláš, vždyť rozvážíme Bible...“. Na jedné moravské katolické faře dostal Jenda láhev vzácné meruňkovice. Moc si jí vážil a nabízel jen vzácným návštěvám...

Škoda, že Ti Jenda nemůže povídat sám. Doufám, že Ti to k něčemu poslouží.

S pozdravem Tobě i ženě Věra L.