O písňové tvorbě a teologii nových písní šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let

Evangelický samizdat – Nová píseň

Händlova radostná píseň „Buď Tobě sláva“, převzatá z Evangelického zpěvníku (346), zahajuje samizdatový zpěvníček Nová píseň: „Buď Tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal, smrt již nemá práva, vítěz tys a král.“ Zvěstí i melodií předznačuje sérii 169 písní. Autoři zpěvníčku naznačují, komu jsou písně určeny: „vzchop se stádce malé v boje pomezí.“ Píseň odkazuje k působnosti Kristova vzkříšení: „pevnou má teď víru, ten kdo bál se dřív.“ Zpěváci slyší a svým zpěvem potvrzují naději na naplnění vyzpívaného zaslíbení: „Vítězem se stává, kdo zde trpěl s ním, život v něm i sláva, již se nebojím.“ Nejen nové, ale též staré a osvědčené písně otevírají před věřícím personální i společenský rozměr života víry. Zaznívá z nich prorocké slovo zápasu se strachem osobním i vyvolaným společenskými mocnostmi – to jistě promlouvá ke každému, kdo s porozuměním zpívá tuto klasickou evangelickou píseň. Působnost vzkříšeného prosvětluje celý personálně-společensko-církevní život víry.

Händlova radostná melodie předznamenala základní tón zpěvníčku Nová píseň a ten radostnou štafetu předal dalším, proto se zpěvníček stal jádrem polistopadového zpěvníku Svítá. Díky radostně-nadějnému předznamenání vyniká charakter všech nových písní, které autoři zpěvníčku vybrali z bohaté církevní tvorby té doby. Vybrali písně, které vděčně a někdy i prosebně odpovídají na Boží výzvu, kterou zaslechli autoři písní ve svém zápasu života víry. Písně dosvědčují, že žijeme před tváří Boží, ať procházíme jakýmkoli dějinným obdobím: „Znám časy, kdy tě smích opustí, vím o těch dobách zlých, vím o úhoru bodláčí, o dechu, který nestačí.“ Doba je charakterizována jako zlá, v níž člověku dochází síla i dech. Podobnou charakteristiku přítomnosti zaslechneme ze středověké bratrské písně „v tyto časy nebezpečné, zpívejme mu žalmy vděčné“ (EZ 397). Tak jako středověký autor překonal společenský strach a vděčně vyzývá „zpívejme mu (Bohu) žalmy vděčné“, tak také novověký autor ujišťuje zpěváky o Boží působnosti svou radostnou melodií i slovy: „Znám léta zářivá, hojný stůl a kalich oplývá a píseň chválí růst i žeň, na tisíckrát jsi obdařen.“ Proto autor i zpěváci hledí do budoucnosti s důvěrou, protože již překonali únavu a zklamání, které berou lásce trvání (NP 52, S 21). Nezpívají rezignovaně, ale s důvěrou: „Rok za rokem roky léta jdou, k roku rok v ruku laskavou, ó Pane v ruku tvou vkládám dny a roky tak jak jdou.“ (NP 105, S 286). Dějinně-providenční důvěra v Boží působnost zazní z písně Rok za rokem ještě výrazněji ve třetí sloce: „Svou ruku do dlaní silnější, než je mé doufání, já vložím s dechem posledním, za řekou času zemi zřím.“ V plnosti se na zvěst této sloky soustředíme až na samý závěr tohoto ohlédnutí po působnosti nových písní v církvi, zejména tedy v církvi Českobratrské evangelické.

S odstupem času smíme říci, že zpěvníček Nová píseň byl darem, který v osmdesátých letech minulého století spadl z nebe jako mana. Byl vytvořen českými autory – sebrali to, co se již od konce šedesátých let minulého století mezi evangelickou mládeží zpívalo. Ve své sličné podobě byl zpěvníček vytištěn v Nizozemí, na základě utajeně – samizdatově – vytvořeného rukopisu v Československu. Ten byl propašován k nizozemským tiskařům, a pak byl opět tajně pašován zpět do zemí českých a moravských. Nizozemskou, a často i jinou, dobře utajenou cestou k nám přicházely knihy i časopisy. V československém policejním státě nebylo moc vhodné se ptát, kdo to dovezl. Zvědavost nebyla na místě. Proto biblická metafora many padající z nebe – edice mana, jak říkávali někteří faráři v 80. letech 20. století. Padaly z nebe mnohé vzácné kusy: Bible kralická, Biblický slovník i tituly moderní teologické literatury v českém překladu: Bonhoeffer, Brunner a mnohá další literatura.

Kromě pašované many přicházela z Nizozemí obyčejnou poštou také „politicky nezávadná“ literatura. Nizozemská diakonická služba si na poštovní zasílání rezervovala peníze, a pečlivá paní Van Minnen své síly a čas. „Politicky nezávadnou“ teologickou literaturu kupodivu česká celní správa nezabavovala, ač vždy pečlivě rozbalila a prohlédla, zda skutečně jde o teologický komentář k biblickým knihám. Já sám jsem takto získal kolem dvaceti knih. Moji kolegové – Daniel Ženatý, který mi předal kontaktní adresu – asi též podobný počet. Daniel získal adresu přes Martina Prudkého, který v Amsterodamu studoval jeden rok a s některými zástupci nizozemských „nebeských služeb“ vstoupil do kontaktu a předával o nich vědomosti dál. Nizozemští evangelíci (Peter Morée, Hans van der Horst, Hebe Kohlbrugge – a mnozí další) se pak zasloužili o pokračování této spolupráce po roce 1989 přes nakladatelství Eman. V nizozemsko-české spolupráci vyšlo u Emana několik knih a také časopis Protestant získal peníze na počítač, aby sazba časopisu byla levnější.

Klasická píseň „Buď tobě sláva“ naznačuje, o jakou novost písní jde. Händlova/Bud- ryho (v přebásnění Samuela Vernera) „stará“ píseň překypuje sdělností slov i radostnou melodií. Pořadatelé Nové písně vepsali „starou“ písní na zpěvníkovou osnovu radostný houslový klíč, a zároveň naznačili i některé vážné basové tóny a motivy, které tvrdí život i muziku – život diskriminovaných a někdy i vězněných, většinou však „jen“ společensky normalizovaných státními úředníky – inženýry lidských duší. Zvěst písní zaznívala v církevních společenstvích, tedy mezi těmi, kteří byli považováni veřejným míněním i státními úřady (což bylo stvrzeno i státní ústavou z roku 1960) za druhořadé, neperspektivní zpátečníky. Zpívající odmítali jít s duchem normalizační doby, v níž komunistické ideologii již téměř nikdo nevěřil, ale ze společenské nutnosti – strach tak velel – bylo nutné setrvat v zástupu pochodujícím ke světlým zítřkům beztřídní komunistické společnosti, tedy socialistického marasmu, na věčné časy spojeného s okupační mocí sovětského Ruska. Písně nabízely jinou – novou možnost: vytvářet alternativní bodová společenství, ostrůvky nadějného života náboženské i společenské svobody.

Nadějný a tedy zvláštní hudebně-teologický klíč tak předznamenal soubor nových písní a naznačil církevní kontext. Stalo se zřejmé, že autoři zpěvníku se hlásí k zpívající a vyznávající církvi. Nejde o náhodnou snůšku popěvků a textů pro střední kulturněnáboženský proud křesťanských nedouků – lehkovážných zbrojnošů – „teologických lehkooděnců“, jak byli někdy posměšně nazýváni těmi, kdo udávali oficiální teologický tón sedmdesátých a osmdesátých let.

1. Zápas o liturgii církve

Liturgický odbor synodní rady Českobratrské církve evangelické v 70. letech minulého století také nabídl vynikající dílo pro celou evangelickou církev – Evangelický zpěvník. Teologický tón však v tehdejší církvi udávali zejména ti, kteří se sešli kolem Agendy – bohoslužebných pořádků církve. Tón skutečně udávali, protože mohli publikovat v církevních časopisech a vydávat knihy. V Agendě nastínili to, co prosazovali při biblických hodinách mládeže po celou dobu svého působení, jakou úlohu má hrát při bohoslužbách píseň a hlavně které písně mají být při nich zpívány. Nabídli významné dílo, navíc synodně schválené, totiž Agendu I. a pak i další díly. Jde tedy o reprezentativní díla, která nabízejí velmi širokou škálu možností, jak bohoslužby utvářet. Nicméně teologická řeč nese na mnoha místech pečeť autocenzurního normalizačního ducha společnosti té doby. Svým liturgickým slovníkem opustili dosavadní civilně-interpretační hermeneutický a teologický styl a vykročili opět na cestu hledání hloubky svátostného prostoru. Kupodivu za základní odpověď víry nepovažovali bázeň Hospodinovu (Jan Karafiát – Broučci), tedy úctu či reverenci, řečeno s T. G. Masarykem, ale i Janem Kalvínem a dalšími biblicky zaměřenými teology. Pro agendární teology byla základní a legitimní odpovědí života víry radost, chvála – doxologie, jak to také říkali a psali do učebnic a časopisů. Nekřivdím tím autorům, pouze upozorňuji na atmosféru doby, v níž mnozí rozvažovali a teologicky zdůvodňovali, co ještě papír a cenzurní úřad unese, a co by již jistě zastavilo slibně se rozvíjející se práci liturgického odboru synodní rady Českobratrské církve evangelické.

U agendárních textů vzorových modliteb a návrhů kázání se většinou nesetkáváme s prorockým zápasem, který byl vetkán i do mnoha „starých“ písní. Spíše narážíme na snahu o vyjádření tzv. „čistého evangelia“, jak své teologické úsilí nazývali. Zůstali u obecné roviny. Neodvážili se svou obecně slavnostní řeč zacílit do dobového kontextu, a tak svým způsobem i potlačili biblickou evangelijní zemitost i sociálně prorockou naléhavost zvěsti. „Čistým evangeliem“ zastřeli výhled k rozpoznání, že evangelium také zvěstuje určitá práva, kterých se na veřejnosti dovolávali i apoštolové – práva opravňující věřící k náboženské svobodě, k svobodě shromažďování, k svobodnému nakládání s církevním majetkem, k právu na katechetickou výchovu dětí i dospělých, ke zvěstování v církevních prostorách, ale též na veřejnosti či v médiích, tj. že evangelium opravňuje a uschopňuje ke zvěstování bez povolení vrchnosti, tzv. státního souhlasu, vynuceného přijetím zákonů z roku 1949. Téma náboženských práv, náboženské svobody a náboženské chvály Boha za vysvobození ze struktur „egyptského“ útlaku, se normalizovaně uvažujícím teologům zredukovalo do chvály Boha za zdmi kostela v evangelickém svátostném prostoru. Ke konci sedmdesátých let minulého století začalo působit letniční hnutí i v naší církvi (pražský holešovický sbor ČCE). K tomuto novému trendu se v jedné jeho rovině normalizovaná církev chtěla přiblížit. Bylo vhodné a novátorsky prospěšné bohoslužebnou chválu stimulovat častějším slavením večeře Páně, a tak utužovat identitu společenství. To znamenalo liturgicky vynalézavě zbohacovat bohoslužbu – prohlubovat ji zpívanou radostí. Protože za základní a jedinou legitimní odpověď na zavolání Boží byla považována radost. Jediným akcentem se měla stát radost liturgicky ztvárněná do chvály a oproštěná od dalších aktivit a církevně-společenských konotací. Dosavadní civilní interpretace byla postupně překrývána liturgií chvály. Tento důraz zdědili dnešní českobratrští hledači hlubší a svátostnější liturgie. Zdědili ovšem i nedůvěru k novým písním, kterou agendární hnutí vyjádřilo jasně již za normalizace v Agendě II.[1] Čteme zde, že jde o písně vhodné jen pro mládež, v nichž je biblická zvěst vyjádřena způsobem přiměřeným mládeži, a sborům je uložen úkol, aby dbaly na vrůstání dětí a mládeže do písňového bohatství celé církve. Je zvláštní, že pro agendární autory nové písně nebyly, a zřejmě ani dnes nejsou, rovnocenné s písněmi „osvědčenými věky“, proto sbory ani nemusí vrůstat do nových písní, stačí zlomky v Evangelickém zpěvníku (Dodatky).

Z teologického podcenění nových písní svým způsobem jednou nohou vykročil zpěvníček Buď Tobě sláva,[2] který byl určen pro rodinné bohoslužby. V něm Luděk Rejchrt shromáždil písně nejen z Evangelického zpěvníku, ale i koledy a dětské písně, též některé katolické písně i písně z okruhu autorů Nová píseň. Jde zejména o písně Miloše Rejchrta, který tehdy byl bez státního kazatelského souhlasu a zároveň byl čerst- vě po skončení funkce jednoho z mluvčích Charty 77. Tato skutečnost nepochybně jinak bdělé cenzuře unikla při udělování souhlasu k vydání.

2. Boží blízkost 

K autorům normalizačně-teologické linie nepromlouvalo v plné síle biblické svědectví o změně rozsahu Boží působnosti divem vzkříšení. Boží svatost se prostřednictvím Ježíšovy smrti a vzkříšení rozšiřuje do celého světa. Evangelijní autoři popisují změnu metaforou roztržení chrámové opony jeruzalémského chrámu v okamžiku Kristovy smrti. To pochopili někteří teologové civilní interpretace evangelia. To naznačuje samizdatové kázání Boženy Komárkové z 80. let minulého století.[3] Roztržením chrámové opony se zřejmě nenaznačuje budoucí zničení jeruzalémského chrámu – domu modlitby. Pouze svatyně svatých ztrácí svou výlučnou pozici a funkci a existenci a chrám i svět získávají novou dimenzi. Uzavřenost svatyně svatých končí. Svět je potenciálně plný slávy – přítomnosti Boží, ač se to vyfotografovat nedá. Lze o tom pouze svědčit pomocí metafor, příběhů a písní. Jde o průnik Boží svatosti do celého světa, do něhož Vzkříšený posílá své učedníky. Svět je v tomto ohledu dobré místo ke zvěstování. Učedníci na kterémkoli místě jsou stále v Boží blízkosti. Pohané nejsou lid nečistý, Bohu vzdálení lidé. Pohané nejsou Bohu vzdáleni víc než neochotný apoštol Petr, který nechce slavit večeři Páně s neobřezanými křesťany, s křesťany pohanského původu.

Kříž není totální Ježíšovou prohrou, ale paradoxně se stává rozšířením Boží přítomnosti (působnosti Boží svatosti), která byla podle tehdejších svědků výrazně vázána na chrám. S Boží svatostí je tedy možné se setkat i mimo chrám, i mimo nejsvětější svatyni je možné ptát se po jeho vůli. Tak Boží přítomnost chápal i prorok Izajáš, který svědčí o tom, že celá země je plná Hospodinovy slávy (Iz 6. kapitola) – v jeho prorocké vizi Boží svatost také není vázána jen na chrám. Hospodin není lokální božstvo. Podobně je tomu podle židovské teologie se šekínou. Ta také působí po celém světě tam, kde se shromáždí dva neb tři. To předpověděl Ježíš svým učedníkům, že se s ním setkají tam, kde se v jeho jménu shromáždí dva neb tři – tedy kdekoli a kdykoli.

Boží vůli pro věřící a očekávající nepřináší již jen velekněz ze svatyně svatých. Díky Kristem zaslíbené přítomnosti se dovídáme, co je Boží vůle. Proto Vzkříšený připomíná, že je s učedníky až do skonání světa. Mají učit vše (Boží vůli), co jim přikázal (Mt 28,20). Oslovil všechny učedníky, ale jen někteří z apoštolů tehdy uvěřili, že je to kvalitní vzkaz pro život víry církve. Někteří pochybovali o existenci Vzkříšeného – církev v tuto chvíli tedy nebyla jednotná (Mt 28,16), a také později docházelo k nedorozuměním ve věci vyznání základních skutečností víry. Neidealizujme si prvotní církev a budeme pak méně překvapeni, že i ta naše Českobratrská evangelická nebyla jednotná, a někdy byla docela tvrdě rozdělená. A nešlo o požehnanou pluralitu (1K 11,19), ale o neporozumění a někdy i nevraživost. A tak tomu bylo v celé československé ekumeně, nebyli jsme výjimkou. Konečně, můžeme se setkat u společného stolu se všemi konfesemi dneška, není některým taková možnost zapovězena?

Kristova přítomnost člověka přetváří, proto si to máme připomínat a zpívat. Není to trivialita, ale radostné rozpoznání, že Kristova blízkost proměňuje: „Radujte se, bratři, neboť blízko je Pán, blízko je Pán.“ Jde o povzbuzení, které člověku žijícímu ve svobodných poměrech zní banálně: „Jen spolu v lásce žijte, i když je doba zlá, a vzhůru pozdvihněte svá srdce znavená.“ (NP 30; S 284). Jde o ujištění, které je inspirované řečí biblického mudrosloví, které také dosti často a se stejným důrazem využívá apoštol Pavel v listě Římanům (12.–14. kapitola) anebo vytváří nové: „Bojujte, však pomstu nechte Pánu, on je soudce a sám určí trest, prohraje, kdo ránou splácí ránu, k nenávisti kdo se nechá svést“ (NP 48; NP 17).

O náboženských rozpacích, dokonce o pocitech životní zmatenosti, blížící se téměř absenci Boha, ale též o životních pochybách a případných odpovědích vypovídá jedna z písní docela jasně: „Temnou, divnou mlhou bloudím sem a tam, černá s bílou smíchaly se spolu. Nevidím už, co je pravda, co je klam, nevím, jdu-li nahoru či dolů“ (NP 38; S 327). Autor však neztrácí důvěru, nezpívá do prázdna, proto se obrací na Krista: „Řekni slovo, řekni slovo, Pane, ať pomine tahle šedá tma, řekni slovo a zázrak se stane, uzdravena bude duše má.“ Normalizační šeď je popsána ve své každodenní dimenzi: „Přízrak noční sleduje mne potají, divné hlasy otázku mi kladou, divné hlasy otázku mi šeptají, k čemu věrnost, nač pohrdat zradou.“

Žili jsme v okupované zemi a normalizační atmosféra byla prostoupena obavami, což obnášelo, že chlapi se báli v hospodě vyprávět vtipy, a když tak opatrně a potichu, ale nejraději se vtipkovalo mezi blízkými, aby vás někdo neudal: „nenechám se přece pověsit na nejbližším kandelábru, copak jsem blázen?“ Vyprávěly se politické vtipy o „zlatou mříž“, ale zase jen v soukromí. Atmosféra strachu se prostě rozhostila ve společnosti. Proto píseň trestance teologa Jana z ostrovu Patmos – Zjevení 21 – v moderním přepracování zpívala o něčem, co lidem ve společnosti scházelo: „Město nové, město bez žalářů, Jeruzalém nový viděl Jan, město bez armád a prosté lhářů, město věčně otevřených bran.“ (NP 40; S 260). Zpívala se často a s chutí – na brigádách, na festivalech písní, které se konaly snad do roku 1974 – v Praze–Nuslích asi naposledy.

Náboženské rozpaky, násobené sebejistotou těch, kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že skrze ně hovoří Duch svatý a peskují ostatní vlažnější ve víře, popřípadě rozpaky násobené sebejistotou těch, kteří dovedou vším prokličkovat a nedělají si z ničeho starost – takové náboženské rozpaky a taky civilní vděčnost za pozemské dary a taky vděčnost za to, že se člověk z toho všeho ještě nezbláznil, může spát a neprožívá bezesné noci, netrpí úzkostmi, za to je možné děkovat připojením k písničce Nevím, Pane: „Nevím, Pane, co ti dát, nevím, jak ctít tebe, že jsem mohl dobře spát, a že vidím nebe.“ Poslední sloka prozrazuje, že autor se probojoval pochybnostmi k prosbě, která se obrací ke Kristu: „Proto přetvoř srdce mé, ať to není kámen, dej mi radost a chuť žít, za to prosím amen.“ (NP 12; S 216)

3. Prorocko-dogmatický rozměr nových písní

Novozákonní pojetí bohoslužby počítá s Boží přítomností, kterou můžeme prožít kdekoli při zvěstování. Proto nové písně (včetně bratrských a dalších) oslovují Hospodina, Krista a Ducha svatého: „Přijď již, přijď Duchu Stvořiteli, Duchu smíření, přijď již a proměň svět náš celý v nové stvoření – Duchu Svatý, nás svou mocí v lásce obnovuj, nenechej nás bez pomoci, daruj pokoj svůj.“ (NP) Nové písně si prorockým způsobem všímají společenských problémů, protože věřící jsou také součástí veřejnosti. Nové písně vedou prorocký dialog se svou současností a využívají k tomu též prorocké, mudroslovné i evangelijní motivy. Jde tedy o tóru, tj. o vyučování pomocí krátce formulované zvěsti, např. vysvětlují funkci Ducha svatého – jeho působnost ve světě církevním i světském. Vysvětlují jeho univerzální funkci – a prosí „sbližuj národy“. Autor vyučuje, jaké předsudky a bariéry mají překonat „probuď svědomí otupené, probuď svým dechem kosti suché“ – přirovnává normalizační beznaděj k beznaději babylonských zajatců a s prorokem Ezechielem doufá, že i v tom našem „údolí probudí se mrtvoly“. S notnou dávkou humoru se ve zpěvácích rozezní i naděje, když zpívají: Žebro, čelist, rameno,/ loket, kotník koleno,/ žebro, čelist, rameno,/ už si běží naproti,/ chrastí to a rachotí,/ už si běží naproti.“ (NP 82; S 50).

Důvěrné oslovení zaznívá ze zpěvníčku Nová píseň dosti často: „To já, ó Pane můj, půjdu, když mne posíláš – k svému knězi, k svému vládci,.. k těm, co soudí, co vše vědí,... k těm, co tvoří tvoji církev a tak půjdu já.“ Autor svou písní – zpívanou modlitbou zve k osobní odpovědnosti života víry. Milan Mrázek[4] – brněnský (husovický) farář a fenomenolog náboženství – komentoval některé z písní na biblických hodinách mládeže: „Jde o prorockou píseň a je dobré, že prorocká píseň opět ožívá.“ Prorocké písně – prorocká tóra – prorocké učení má slyšet celá církev, nejen mládež či děti. Z textu je i dnes zřejmé, že jde o píseň otevřenou vůči Bohu. Jde o prorockou modlitbu, která bez vědomí Boží blízkosti u všech zpívajících by neměla smysl. Jde o osobní nasazení jednotlivce, který na svou vlastní kůži zvěstuje to, co v danou chvíli má být zvěstováno. Proto byl do Nové písně zařazen i doslovnější překlad tohoto spirituálu „To já, ó Pane můj, stojím tady v modlitbách... ani matka, ani otec, ale jsem to já... ani kněz můj, ani vládce, ale jsem to já, stojím tady v modlitbách.“ (NP 24; S 333).

Písně samozřejmě zvaly do sborového společenství, nepodceňovaly ho. Dokonce se odvážily využít prosby, která náhle vznikla v malém církevním společenství emauzských poutníků. Prosbou adresovanou Vzkříšenému vzniká společenství prosících, chválících i pravdu činících: „Zůstaň s námi, Pane, když se stmívá, zůstaň s námi, den se nachýlil.“ Autoři i zpěváci prosí o Kristovu přítomnost a též o proměnu smýšlení: „otevírej oči, které nevidí Tě, nevidí pravdu, znají jenom klam, důvěru probuď v nás, jakou mívá dítě, promluv k nám Pane, řekni pokoj vám.“ (NP 146; 401).

Novost nových písní – tedy i písně Händlovy a mnohých starých bratrských písní, včetně písní J. A. Komenského – tkví v radosti, naději, hledání i prosbě o překonání bezradnosti, v překonání strachu ze smrti, zoufalství, i strachu z člověka, lidské zlovůle i hloupé svévole mocných. Nové písně zpívají o překonání strachu z těžkostí a různých nástrah, aby člověk mohl docela obyčejně žít ve společenství s druhými. Všimněme si, autoři zpěvníčku tou nadějí již žili. Proto Pavel Hlaváč točil klikou cyklostylu u prvního cyklostylového prototypu zpěvníčku Nová píseň, který předcházel nizozemské maně, ale strukturu měl stejnou, jak dosvědčují autoři přepisu Jan Keller, i jeden z autorů písní Bohdan Pivoňka – tehdy faráři z poličského seniorátu.

4. Normalizace společnosti

Damoklův meč státní správy se vznášel nad tvorbou zpěvníčků od začátku až do konce. Za nepovolené rozmnožování tiskovin byl vyhazov z práce nebo vězení. Za autorské čtení neoficiální literatury v kavárně mohly být a párkrát i byly uděleny dva roky; za rozšiřování samizdatu – za přepisování textů na stroji – dostali někteří dva, někteří čtyři roky vězení.[5] V 17. století za Ferdinanda I. byli někteří tiskaři popraveni. Za humanisticky laděného Rudolfa II. byl obnoven zákaz tisku Jednotě a dalším, takže Bible kralická, včetně ilustrované Šestidílky, kancionály a mnohé učebnice byly vlastně samizdaty. Samizdatová produkce i doby nenormální se u nás tedy občas opakují.

Díváme-li se na normalizační dobu z historického hlediska, tak toto období bylo svým způsobem mírnější, protože za normalizace nikdo z politických důvodů popraven nebyl, už se chodilo jen do vězení, vystěhovávalo do zahraničí, vyhazovalo se z práce, nepouštělo se na studia. Byla to však doba nenormální, šířící atmosféru strachu. Opět zaznívala písnička těch poučených životem a rozumnějších: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej!“ Státní organizátoři společenské normalizace. Každý den byl člověk vyzýván k poslušnému zpívání ve škole i na pracovišti a z rozhlasu bylo slyšet staré a úspěšné písně starých a úspěšných zpěváků, včetně Karla Gotta Heleny Vondráčkové a dalších, kteří měli politicky zelenou a tedy kulturní monopol. Občas museli přiznat barvu a veřejně se přiznat např. ke kulturní Antichartě, odsoudit aktivity těch, kteří vytvářeli neoficiální kulturu nastartovanou Chartou 77 a dalšími iniciativami. Signování Anticharty některým pootevřelo možnost opět oficiálně tvořit, jiným potvrdilo starou skutečnost, že opět mohou zpívat do sytosti, tedy v normalizačních mezích.

Z doby po Antichartě pocházejí mnohé televizní seriály tvrdě přistřižené po- dle potřeb tehdejší ideologie – pohádky o řešení vztahů na socialistickém pracovišti. Lživé historky o tom, že pod patronací komunistů se nakonec vše vyřeší moudrým způsobem. Mezi takové pohádky náleží Nemocnice na kraji města od Jaroslava Dietla, dnes znovu seriál oslavovaný. V roce 1978 byl Dietlův seriál nemocničními sestřičkami tvrdě kritizovaný, že je to pěkně prolhaný seriál, a že Dietl je král lhářů. Protože ony nemocničně-seriálové poměry v nemocnici nikdy nepanovaly. Pro zdravotní sestry to byla lživá pohádka, pokořující idealizace. Navíc sestřičky připomínaly, že v seriálu se neoperuje rezavými skalpely a podle pořadníku pacienty tvrdě pod- či zaplaceného – tedy ve zdravotnictví, v němž bylo přece vše zadarmo, na rozdíl od kapitalistické ciziny či tržního hospodářství dneška. Jako tehdejší sanitář v nemocnici u svaté Anny v Brně na II. ortopedickém oddělení kritiku zdravotních sester zcela potvrzuji. Nechovám vůči Dietlovi zášť, ale jeho lži nesnáším. Jen dvě věci lze z tohoto seriálu vytěžit – je to vynikající lakmusový papírek pro rozpoznání sociální citlivosti dnešních diváků a dobrý příklad toho, že komunistický režim skutečně byl diskriminačně-segregační.

5. Normalizace církve

Byla to podivná doba a normalizovaná kultura – normalizovaná přesnými instrukcemi a prověřujícími komisemi. Byla to tehdy podivná kultura, na kterou jsme si přivykli, i my evangelíci. Tehdy si někteří starší členové sborů občas povzdechli: „Víš, ta normalizace není zase tak zlá, není to jak padesátá léta. Dnes komunistický soudce neodsuzuje za politické přečiny k trestu smrti. A konečně, kdo bolševika nedráždí, po tom tajní nejdou. A v církvi se ještě pořád něco dělat dá.“ Tak mne instruoval jeden starší pražský kolega, když jsme společně jeli autem ze seniorátního dne dětí chrudimského seniorátu, někdy na podzim roku 1984.

Někteří mladší a ještě větší mudrlanti dodali: „Když už mě to tady fakt nebaví, tak na čásek vypadnu ven, abych si venku trochu pročistil palici. Trochu si odpočinu, a pak se zase jede dál.“ Tak mudrovali nejen někteří církevní funkcionáři, tak mudrovali i někteří mladší kazatelé, kteří byli přesvědčeni, že ono to chce nikoho nedráždit, konat mírovou práci a budovat v omezené míře sbor. Něco za něco – tak to pochopili někteří po roce 1972, po vyhlášené konsolidaci církve synodem,[6] po rozpuštění stavovské organizace kazatelů – SČEDu, po odebrání státních souhlasů kazatelům pro výkon kazatelské činnosti na počátku sedmdesátýchlet, po uvěznění několika evangelíků za výrobu předvolebních letáků, po zvýšení věkové hranice z patnácti na osmnáct let pro účastníky celocírkevních biblických kurzů pro mládež, po zrušení letních táborů pro děti a mládež, po zákazu konání lesních brigád v Jeseníkách, po uvěznění Svatopluka Karáska za jeho kulturně-náboženskou činnost – za skládání a provozování písní pro přátele v církvi i mimo církev. Normalizační pokleslost nás evangelíků vyznává Sváťova píseň „Byl boj na nebi“ (NP 59; S 24). Autor se nestaví do pozice soudce. Již to, že nepěl ódu na socialistické poměry, nýbrž věrně popisoval pokleslost a boj, bylo prvním krokem k pravdivému vyznání: „Mezi dobrem, mezi zlem, je boj na zemi, den co den se všichni rvem, je boj na zemi, v srdcích mužů, v srdcích žen, je boj na zemi, ten drak musí být přemožen, je boj na zemi.“ Pravdivý tón písně připomíná: „Často musím uznat sám... že ten svůj boj prohrávám, vždyť to zvíře pitomý... ztupilo mi svědomí.“ Jde o píseň pro církev, proto končí ujištěním: „Když Ježíš na tvé straně je... boj s tebou drak prohraje, pak připadnou ti legrační, i jeho svody finanční.“ Je zvláštní, že poslední sloka o obavě z Božího soudu a hubené duši – hubené jak egyptské krávy ve faraonově snu, se dozvídáme pouze z Nové písně, do Svítáku se již nedostala.

Mudrovat bylo o čem, protože nabídky prostřednictvím státní správy přicházely. Státní správa dotírala v součinnosti s tajnou policií – estébáci i církevní tajemníci (tj. komunističtí funkcionáři na okresním či krajském národním výboru). Autor písně „Čest dej“ využívá biblické příběhy a metafory. Zpívá o pokušení, které přicházelo všedním a méně nápadným způsobem, než je tomu v biblickém příběhu. Někdy byly úředníkem nabídnuty dobré vztahy, když farář donese tajemníkovi jmenný seznam staršovstva sboru, vždyť přece o nic nejde, jen o vzájemnou důvěru atd. Aktivity společenských ďáblů byly rozsáhlé a ďáblové promlouvali různým způsobem. Příslibů bylo dost, státní správa si na to vyčlenila peníze a podporovala mírové církevní odbory, které propagovali mírovou politiku sovětského bloku – obranu proti tzv. imperialistickým snahám západních zemí. Mírové odbory rozvíjely svou činnost a to v celé ekuméně. Takže někteří aktivní, a někdy i tvůrčí lidé podléhali, zdálo se jim, že jedině tak se jim podaří něco prosadit. Někteří faráři, i renomovaní teologové a senioři i kurátoři se stávali tajnými spolupracovníky. Někteří sice podepsali a nebylo z toho nic a spolupráce s nimi byla přerušena nebo usnula. Někteří křesťané naopak hráli se svými církvemi dvojí hru, a někteří velmi nečistou, jak svědčí i sborníky Cesta církve. Zřejmě jejich výčitky svědomí – a ty tedy někteří měli – byly uchlácholeny tím, že v jednom případě se právě jejich překlady nových písní zpívaly mezi mládeží (Nová píseň) i staršími členy sboru (Evangelický zpěvník) a oni tedy také – podle svého mínění - vše činili pro blaho církve (autor překladu písní Díky, Pomoz mi, můj Pane a dalších). Zdálo se jim, že konec konců svými aktivitami budují církev a napomáhají církvím projít těžkými časy a za menších obětí, než kdyby na jejich místě tuto práci dělali jiní. Možné to jistě je, nicméně svou činností také napomáhali vytvářet iluzí, že církev rozdělená není, a že někteří aktivisté a nonkonformní ztěžují práci církve a za těžkosti si do jisté míry mohou sami svou špatně zvolenou taktikou, a komplikují vztahy mezi církví a státem a kdo ví, zda ti horlivci mají rádi církev. Tyto argumenty jsem si nevymyslel, slyšel jsem je již za „totáče“ z úst některých mých kolegů. Kniha Exodus kupodivu svědčí o podobných argumentech předáků Izraele, když horlili proti Mojžíšovi a Áronovi: „Vy jste pokáleli naši pověst u farao- na a jeho služebníků. Dali jste jim do ruky meč, aby nás povraždili.“ (Ex 5,21)

6. Pokušení normalizace a příslib svobody

Biblické svědectví o pokušení Ježíše Nazaretského na poušti je jiného charakteru než pokušení křesťanských mnichů na poušti. S fenoménem mnišské redukce pokušení na jeden sexuální se vypořádala písnička Pokušení svatého Antonína (NP 89; S 207), v níž autor vypočítává bohatou škálu pokušení moderního člověka. Biblický evangelijní příběh o Ježíšově pokušení také není soustředěný na eroticko-asketická pokušení. Biblický autor za závažná pokušení považuje právě společensko-politicko-hospodářská a mesiánská pokušení, která jsou s náboženským životem spojena vždy v různé podobě. Autor písně „Čest dej“ nabízí stejný lék, jako bibličtí vypravěči:

„Přijde k tobě ďábel sám, abys před ním klek, na to dobrou radu mám, vyzkoušený lék. Moc i slávu, světa říš, vše ti nabídne, ty mu na to odpovíš: ne, ne, ne.“ (S 37). Autor písně je téměř kalvinisticky přesvědčen, tentýž autor, který četl cosi u Kalvína, když zpíval o svatbě v Káni Galilejské (NP 65; S 156), že čest má být vzdávána jen Bohu. „Čest dej, jen Pánu Bohu svému dej.“ Autor prošel vězením a setkal se i s praktikami dotírání: „Kočku chtěla sežrat myš, dvakrát dvě je pět, tak nám to tu podepiš, otevřeš si svět. Však jsou slova, jak sám víš proutky čarovné, ty jim na to odpovíš: ne, ne, ne.“ (NP 163; S 37)

Vychytralost společenského veřejného mínění pronikla i do církve, proto i v církvi muselo zaznít varování před našeptáváním ďábelství v konfliktech všedního dne: „Uhni se stranou, ztratíš jen chvíli, vedlejší cestou spíš dojdeš k cíli, proč do zdi hlavou, proč nejít kolem, proč manu čekat nad prázdným stolem.“ (NP 139; S 439). Jára Cimrman by poradil jinak, a taky tak za normalizace radil: „Podlez a zase se napřim!“ To je trochu jiný přístup, nicméně i tento cimrmanovský návod nazývá věci pravým jménem, a je svým étosem jaksi na půl cesty k dobrému cíli, asi jako zpěvníček pro rodinné bohoslužby Buď Tobě sláva, také oficiálně schválený státními úřady. Na poloviční cestě, protože do oficiálního étosu zpěvníčku se již nedostaly texty s prosbami, které se týkaly čistoty společenských vztahů a politických poměrů: „Opusť vše staré a zanech snění, doba je jiná, všechno se mění, dnes jenom blázen pro pravdu hyne, pravd bylo mnoho, teď jsou zas jiné. Srdce čisté, stvoř mi ó Bože a obnov ve mně ducha přímého.“ (NP 139; S 349). Nicméně, i do Evangelického zpěvníku měli autoři odvahu zařadit píseň Karla Trusiny, která zmiňuje problém zastávání práva, a problém křehkosti a přestrašenosti evangelíka (EZ 500).

Kulturně aktivní lidé, včetně tvůrců zpěvníčků, museli často tvořit v tajnosti a rychle, aby při práci nebyli přistiženi. Museli tvořit bez podpisu či udání místa vydání, aby zpětně nemohli být vypátráni a postiženi. Stačilo již to, že jeden typ písmena „e“ na perličkovém psacím stroji mohl prozradit, na čím stroji byl napsán inkriminovaný dopis, článek či zpěvník. Samizdatově a alternativně činní lidé neměli možnost si od bolševika na chvíli odpočinout někde venku v ekuméně, prostě neměli důvěru bolševika, aby je pustil ven. Alespoň na konci sedmdesátých let a na počátku let osmdesátých tomu tak většinou bylo, že ven mohli jen někteří, ač i zde výjimky byly a ke konci osmdesátých let výjimek přibývalo. Pro určitou část společnosti však svoboda cestování do zahraničí nebyla dostupná.

Svoboda prožívaná na rozmanitých setkáních mládeže, ale i na nedělních bohoslužbách, kde se nové písně všeho druhu zpívaly, byly liturgickým zážitkem, který naznačuje dnešním hledačům bohatší a hlubší liturgie, v čem tkví pravdivost a síla liturgického snažení v reformačních církvích. Nejde mi o sentimentální vzpomínání na vznik písní jednoho samizdatového zpěvníčku, ale rád bych vystihl základní rys značné části nových písní: liturgickou použitelnost písní díky jejich prorockému charakteru – v tom tkví jejich legitimita a pravdivost vyznání. Tento rys ovšem mají i některé písně z Evangelického zpěvníku, není to tedy záležitost jen Nové písně či Svítá.

Nové písně, včetně bratrských a těch dalších, prorockou dimenzi mají.

7. Nelhat a nekrást!

V průběhu sedmdesátých let v normalizované společnosti začala znít také jiná písnička. „Nelhat a nekrást!“ – byl refrén T. G. Masaryka a těch, kteří se hlásili k jeho drobné práci pro národ. Vedle toho zaznívala písnička Jana Patočky o Kantově morálním imperativu a o skutečnostech, kvůli nimž stojí zato trpět. Božena Komárková nabídla bohatou zbrojnici myšlenek o lidských právech, proto ji Jiří Lederer nazval českou Hanah Arendtovou. Na intenzivním dialogu evangelíků s marxisty, nastartovaném již v padesátých letech minulého století J. L. Hromádkou, přestali mít evangelíci eminentní zájem, protože marxismus se stával stále méně zajímavý a inspirující (např. francouzský marxistický filozof Roger Garaudy přešel k islámu atd.). V intelektuálním hledáčku se objevili myslitelé, jako byl protestantský filozof Paul Ricoeur, židovský myslitel Emmanuel Lévinas. Katoličtí přátelé zase pro sebe objevili německého filozofa Martina Heideggera, náboženského myslitele C. G. Junga, T. de Chardena a jiné a toto menu nabízeli při vzájemných ekumenických kontaktech. Díla Masaryka, Patočky, Komárkové a dalších se schraňovala, přepisovala, půjčovala a četla v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, a k tomu se připojovaly i ze zahraničí pašovaná literatura a časopisy českých vydavatelů (J. Pelikán, P. Tigrid, J. Škvorecký) zejména mezi nonkonformními členy společnosti – v samizdatech, v setkáních hudebníků i výtvarníků, v bytových seminářích (Ladislava Hejdánka, Milana Balabána, Jakuba S. Trojana a dalších), v biblických hodinách pro mládež nejen evangelickou (Milan Mrázek), a na mnoha vesnických a maloměstských evangelických farách, v sborovém nedělním kruhu v Miroslavi u Kalusů, non stop na Zbytově u Kellerů, na lesních brigádách mládeže (Kunvald, Travná aj.), popřípadě na letních sejitích při opravě evangelických far a kostelů, při sjíždění vody na lodích, na pravidelných sekáních farářů souhlasníků i bezsouhlasníků na tzv. Libštátech, na tajných přednáškách katolického teologa Josefa Zvěřiny, kterých se někdy účastnili i evangelíci, a jinde.

„Zpříma choďte, pozdvihněte hlavu, i když pro vás vavřín neroste, nechte mocným moc a slavným slávu, o jejich se přízeň neproste.“ (NP 48; S 17) To je výzva pochopitelná v kontextu totalitní společnosti. Budujte alternativní společenství. Neobávejte se osamocenosti, najdete dostatek jdoucích podobným směrem. Vytvářejte společenství v církvi: „Bojujte, bojujte dál“ a buďte si jisti, že „V království Božím místa dost, dál kdo chce vejít vzácný host, místa je dost i pro hříšníky, vstupným je smysl pro radost. Zpívejte píseň chvály, vzdejte díky, Pán zve nás dál, Pán zve nás dál.“ (NP 120; S 359) „Vláda jeho není na chvíli, pravda věčně platí v jeho říši, v jeho panství není násilí, blaze tomu, kdo hlas jeho slyší.“ V žádném případě však zpívající nejsou zváni do ghetta, do tichého svátostného prostoru „promodlených zdí“ ač s pastýřskou a útěšnou pomocí společenství se počítá „Žíznivým dá napít z pramene, nedolomí nalomenou třtinu, proměňuje srdce kamenné, odpustí i zbloudilému synu.“ (NP 49; S 215).

Církev je společenstvím, k němuž legitimně náleží práva a lidská důstojnost, svoboda a odstranění diskriminace – to vyznával Izrael již od starověku, to tvrdil apoštol Pavel v prvotní církvi: „Byli jste vykoupeni, nestávejte se otroky druhých“ (1K 7,21) Proto slyšíme z písně volání po spravedlnosti, které přichází do tohoto světa díky Kristu: „Znaveným on síly dodává, uvězněným snímá pouta z rukou, stojí při těch, kdo jsou bez práva, otevírá všechněm, kteří tlukou.“ (NP 49; S 215). Po dlouhá staletí byla posvátná místa-svatyně legitimním místem azylu pro nespravedlivě pronásledované. Proto by měly být církve i dnes místem, v němž lidem jde o spravedlnost v tomto světě. To naznačují aktivity křesťanů mezinárodní organizace, nyní také působící v České republice – ACAT (Hnutí křesťanů proti mučení). Není to tedy nemístný požadavek autora písně, že připomíná solidaritu věřících s těmi, kterým je upíráno právo a spravedlnost. Je to stále aktuální píseň pro dnešní věřící, kteří se noří do posvátného prostoru a zážitků a uniká jim, že se noří do prostoru, který se má stát azylem pro mnohé a právě jejich prostřednictvím.

8. Touha po svobodě

„Jednou budem dál“ – zaznívá z amerických spirituálů, které přeskočily oceán a zdomácněly nejen mezi evangelíky. Zaznívala z nich touha po svobodě a důstojnosti, což byly hodnoty, o kterých se snilo během normalizace. Druhořadí byli všichni ti, kteří se nepřidali k vůdčí společenské síle. Druhořadost ostatních byla jasně vytyčena ústavou z roku 1960, prakticky ji však zakoušeli všichni již po roce 1948, kdo nevyznávali státní náboženství komunistické společenské nadřazenosti a nevěnovali se budování společnosti „lidově demokratické“. Pod vedením jedné strany se měla budovat socialistická společnost a tak dojít jednou do beztřídní, tedy harmonické společnosti. Sovětskou okupací v roce 1968 byla potvrzena společenská nadřazenost komunistů, a zároveň byla ujištěním, že socialistická nespravedlivě třídní zákonnost zde bude vládnout na věčné časy. Žádný zákon na tom nemohl nic změnit, ani onen proslavený 120/1976 Sb. týkající se lidských práv. Teoreticky platil, a o jeho platnost se jedinečným způsobem zasazovala Charta 77 a další hnutí či jednotlivci. Pro vládnoucí garnituru však byla rozhodující její vlastní vedoucí úloha garantovaná ústavou a proto si uzurpovala právo stát i nad tímto zákonem a vykládat si ho po svém a určovat, na co mají občané právo. Interpretačním klíčem nebyla lidská svoboda a důstojnost, ale budování socialistické budoucnosti. A této vizi se musela podřídit i touha po svobodě a lidských právech. To byla komunistická vize budoucnosti (sekulární eschatologie). Příslušnost k církvi řadila každého jejího člena mezi druhořadé jedince bez šance na změnu těchto pevných a policejně střežených životních souřadnic.

Afroamerické spirituály otevíraly průzor ke změně. Zaznívala z nich touha po vymanění z pocitů druhořadosti i z faktické společenské diskriminace. Zpěvem docházelo k jistému souznívání se základními pocity Afroameričanů, kteří náleželi k poctivě a niterně věřícím křesťanům. Zvěst černošských tradicionálů do značné míry ovlivnila českou náboženskou tradici. Zpráva o důstojnosti a svobodě dříve zaznívala – někdy také v národním zabarvení – ze středověké husitské tradice. Volání po právu na svobodné shromažďování a svobodné kázání slova Božího bylo promyšleně a veřejně vysloveno husitskými mysliteli (Čtyři pražské články, Táborská konfese). Problém zápasu víry jedince a tedy i problém důstojnosti obyčejného člověka zazníval z pamfletů i kázání (Husova postila, Jakoubkova postila aj.).

Nové společenské souřadnice moderní společnosti byly jasně vysloveny právě tradicionály. Zpěváci nastupovali do vlaku Božího „kde druhá třída není, ani rozdíl v cestovném“. Zpívající nastoupili, protože přijali pozvání: „nuže dál, děti milé vstupte dál, děti milé, zde každý své místo má“. Takovému pozvání rozumí konfirmand i mladší dítě školou povinné. Není zapotřebí doktora sociologie či jiných společenských věd, aby vysvětlil něco o společenských vrstvách, třídách, šikaně a diskriminačních tlacích. Píseň vysvětluje mechanismy diskriminace metaforami, které jsou srozumitelné i dítěti.

Náboženství – dobré náboženství – vždy souvisí s tématem svobody – proto se zpívalo o Mojžíšovi, který vyvedl lid – s Boží pomocí z otroctví.(NP 41; S 380). Je to Boží přání, že lidé mají být svobodní. Není to jen bláhové přání neopatrných moderních aktivistů, kteří znepokojují normalizovanou církev a kazí dobré vztahy mezi státem a církví a zabouchávají otevírající se dveře pro jednání. Zpívající a hlavně autoři byli označováni za problémové, popřípadě za ty, kdo nemají rádi církev, což slyšeli mládežníci z úst pana faráře na biblické hodině, třeba i v případě, že zde byli na návštěvě mládežníci z jiného sboru i se svým panem vikářem. Pan farář neměl nové písně příliš v oblibě. Nemohl však zabránit aktivitě mladých, kteří si z různých sejití mládeže přiváželi do „jeho“ sboru nové písně. Takže i on musel přistoupit na vytvoření sborového zpěvníčku nových písní. Vzal je na milost, ale až po některých drobných úpravách, které prosadil jako teologická vylepšení. Měl obavy, aby mladí nebyli nařčeni, že zpívají proti režimu. Místo „vládou temna nenechte se zmást“ muselo být přepsáno „vládcem temna nenechte se zmást“. Pak se tedy mohlo „klidně“ – tedy občas – zpívat: „Bojujte, bojujte dál“. Dnes se to může zdát úsměvné, tehdy nikoli! Mládež stála před dilematem, kdo tedy má rád církev a kdo ji rozvrací?

Zpívalo se o Jozuovi, který porazil Jericho a s výsměchem se zpívalo o vládcích profánních i jim přizvukujících náboženských funkcionářích, kteří stejně nedovedou zabránit, aby svoboda prorazila na povrch, alespoň na chvíli: „jen si mluvte, jak jste silní v kramflecích, jen si stavte zámky z elegantních slov, je k smíchu tohle vaše lopocení při vzpomínce na Jericho.“ Navíc autor textu Pavel Dvořáček oprostil biblický příběh od všech náznaků mocenského, vojensky-jozuovského, dobývání země násilím. Šlo mu také o vyznání, o právo na náboženskou svobodu, která se násilím vybojovat skutečně nedá. Lze ji pouze vyvzdorovat – různým způsobem. Proto ze zpěvníčku zaznívá tak silně volání po společensko-církevní změně. Zaznívá zde touha po svobodě náboženské i společenské. Zaznívá zde povzbuzení k nenásilnému vzdoru, a to je vždycky bolestné, protože vychází najevo rozdělenost církve (někteří jsou silní v „kramflecích“, jiní o tento typ síly nestojí a zdá se jim, že církev bude žít i bez této síly). Vzdorující musí o tomto stavu rozdělenosti církve mluvit, jsou k tomu voláni biblickou zvěstí. A je na každém zpěvákovi, s jak velkým porozuměním se k autorovu volání připojuje. Píseň vyrůstá z přesvědčení, že toto zapojení do slovního zápasu a konfliktů takového typu je smysluplné. Tímto způsobem se rodilo nové vyznání, přetvářela se církev a otevíraly se dveře k jednotě v mnohosti a svobodě vyznání – zde se nebouralo, neničilo, byť hradby padaly – zde naopak promlouvala láska k církvi a tak církev neskomírala, naopak ožívala a žila.

9. Pokání a obnova církve

Z nových písní zaznívá výše zkoumaný apel, který ve svobodné společnosti zní jaksi samozřejmě, jako by v té naší společnosti nebylo dost společenské staroby a sociální tuposti, náboženské zahleděnosti do sebe sama, ale i zoufalství, lhostejnosti a bezohlednosti, popřípadě prázdnoty, která se někdy skrývá za pózou manažerské uspěchanosti. Bystří pozorovatelé normalizovaného církevního provozu ke konci osmdesátých let zaznamenali jakousi sebespokojenou náboženskou pózu, a tak některé písně byly zaměřené do vlastních řad mládeže či třicátníků, vrstvy již etablované ve sborových strukturách a tedy již vychovávané novými písněmi téměř po dvě desítky let. Tak vznikla např. píseň „Vím, Pane sám“, která se pak dostala do oficiálního zpěvníku mládeže Svítá (371). Zaznívá z ní kající sebekritika: „Vím, Pane, že sám nemám sílu, žít právě tak, jak by sis přál, divím se moc, že ke svému dílu a ne k vodě pouštíš mne dál.“ Nové písně tedy nebyly psány sebejistými autory.

Tuto kritickou píseň mohl Bohdan Pivoňka napsat zřejmě proto, že téma pokání ho provázelo již od přelomu šedesátých a sedmdesátých let: „Před tvou tváří Pane, nemám vůbec nic, jen tvé slovo dané, jdi a nehřeš víc.“ (NP 69; S 276). Vina je vyzpívána v několika společenských rovinách (Mojžíšova nedůvěra vůči Hospodinu; Jonášova zrada poslání; lehkovážné pohrávání si s druhými; já, pohrdající společenstvím blízkých). Bohdan na konci  osmdesátých let vidí jakousi náboženskou sebespokojenost a zabydlenost, spojenou se společenskou bojácností a náboženskou vypočítavostí: „O bližního pečovat, to je v církvi pojem. Jak jen sám sebe mít rád a přitom vzbudit dojem?“

Pivoňkovu písničku jsme se učili na jednom seniorátním sejití mládeže chrudimského seniorátu (asi v červnu 1986), tak jako se učily písničky Miloše Rejchrta zcela pravidelně na seniorátních sejitích mládeže brněnského seniorátu. Dva mládežnici s kytarami – Martin Prudký a Jan Keřkovský – pravidelně objednávali písně u bezsouhlasníka Miloše. Ten pravidelně svou zpívanou prorockou tórou vyučoval, zvěstoval. Mládež se po dvoudenním seniorátním setkání pravidelně rozjížděla domů s nově naučenou písní. Proto jsou jeho písně vesměs sborotvorného charakteru, byly psány pro bohoslužebné účely, navazují na témata žalmů i proroků – jsou prorockou tórou před tváří Boží: „Otevřete brány hradeb kamenných, otevřete brány hradeb srdcí svých, otevřete, aby mohl dál. Nechte všeho, nechte obav starostí, připravujte cestu jeho království, připravujte cestu, aby vejít mohl slávy Král. To kvůli Králi, Králi připrav každý cestu, cestu svou, to kvůli Králi, Králi naprav každý cestu, cestu křivou cestu zlou.“ (NP 80; S 239)

10. Transformace mše na reformační bohoslužby

Jan Amos Komenský nenapsal pro budoucí obnovitele Jednoty jen Kšaft, ale shromáždil, přeložil a složil nové písně a pak v nizozemském exilu roku 1657 vytiskl Kancionál. Sličný kancionál se stal základem pro další vydavatele písní 18. až 20. století a tedy i našeho dnešního zpěvníku. Komenského amsterodamská edice Kancionálu byla obohacena zejména ve třetím díle – ve věcech případných, tedy v „civilně-interpretačních“, v nichž se dosti zpívá o věcech pozemských, o záležitostech všedního života víry. S těmito písněmi o věcech případných a všedních souznívají prosby některých písní nových „Ve všední den, dej v klidu vstát a s radostí jít pracovat, v práci tvou pomoc lásku všem lidem zjevovat a vytrvat, když končí den v tmu pohřížen, dej Pane jen, být spokojen, tvé dobroty síle věřit, že dáš dobrý sen.“[7] (NP 6; S 228). Mohli bychom se připojit k mnohým dalším, z nichž některé přišly z německy mluvící oblasti „Díky“ (NP 7; S 45), jiné pocházejí z české dílny „Odpusť“ (NP 10; S 233) a další mnohé, dvěma posledně jmenovaným se podařilo proniknout do oficiálního zpěvníku ČCE – Dodatky.

Zbožnost v tomto ohledu i pro Komenského má sborově-adorační i eticko-společenský rozměr. Právě těmito dvěma důrazy je vytvořen církevní kruh/elipsa s dvěma ohnisky, tak jak je má žalmická i prorocká, a tedy i „novozákonní“ bohoslužba. Tím dvojím důrazem se liší reformační bohoslužba od středověce mešní. Cílem mešní bohoslužby je setkání a sjednocení s Bohem. To je klasické pojetí požadované mnohými mystiky i scholastiky. Jde o rozměr spirituálního sjednocení s Bohem v blažené vizi, při němž účastník dochází k meditativní blaženosti a tedy dovršení zbožnosti touto duchovní zkušeností – tímto zážitkem v prostoru svátostném. Reformací českou i světovou došlo k transformaci zbožnosti, včetně transformace mše. I reformační bohoslužbě jde o setkání s Boží přítomností v Kristu (slovem či slavností večeře Páně) ale bohoslužba nekončí tímto setkáním, nýbrž je základem a předpokladem pro vděčné vyslání do eticko-společenské – tedy zbožnosti všedního dne. To je to druhé ohnisko víry, které je tématem písní nových, respektive prorockých – tedy husitských, bratrských a i těch zcela nových.

Konkrétně u mše tedy došlo k přetvoření na specifickou bohoslužbu, která začleňuje nové duchovní písně do liturgie, písně v národním jazyce. Píseň se stala katalyzátorem transformace. V průběhu reformačního dění autoři vytvářeli nové písně, shromažďovali staré, navazovali na tvorbu předchůdců ve víře – jejich didakticko-vyznavačské[8] volání ke Kristu, přijímají jejich vděčnost a chválu Boha za jeho péči. V některých církvích přejně přijali biblický žaltář, proto přebásnili starozákonní modlitby tak, aby byly přijatelné novověkému hudebnímu cítění. Biblická dia- logičnost i didaktičnost přetvořily evropskou gregoriánskou touhu po meditativním sjednocení, protože evropští autoři rozpoznali potenciální zázrak přítomnosti Krista ve slovu Písma i ve zvěsti interpretující tyto texty – tedy rozpoznali, že slovo se může stát posluchačům slovem Božím skrze jejich víru.

Autoři písní naslouchali biblickým textům a interpretovali je. Naslouchali slovu Písma i kázání, a nevázali Kristovu přítomnost jen k eucharistickému hodu. Obraceli se v písních přímo k Bohu, a děkovali mu za péči (Aj, Pán kraluje). Reformační parafráze biblických textů 16. a 17. století naznačují také tento rozměr zbožnosti – otevřenost vůči boží přítomnosti ve shromáždění. Vyvozují z toho ovšem (Komenský, Třanovský a další) důsledky pro život víry – důsledky civilně interpretační. Někdy je návaznost na biblické podloží velmi volná a to u Komenského, ale i u autorů dvacátého století. Moderní autoři tedy neredukují biblickou zvěst, ale interpretují ji tak, jako jejich předchůdci a také volají k Bohu, ke Kristu, k Duchu svatému. Prosí, chválí, děkují, žasnou, v bázni vyznávají svrchovanost „moci předivné, která nás tiše obestírá“ (NP 134; S 186).

Věřící svým zpěvem navazují na českou i evropskou reformaci v její civilní poloze i v hudebním směřování, protože i meditativní hudba z Taizé se nestává výhybkou, která by obrátila vývoj duchovní písně zcela zpět. I písně z Taizé jsou nakonec poznamenány didaktičností a nevystupují jako jediný spásonosný vzor pro sekularizované Evropany. Písně z Taizé sice zintenzivňují meditativně adorační prvek duchovních písní, ale jen do určité míry, protože didaktické prvky rozvíjejí též, pouze prorocký tón zde umlká. Prorocké písně (nové písně) všech staletí ovšem adorační prvek neztrácejí ze zřetele a obracejí se přímo k Bohu. Je tedy možné říci, že biblický dialogický a didaktický i adorační rozměr žalmů ovlivnil díky reformaci evropskou duchovní píseň a tyto tři prvky zřejmě již zůstávají trvalou součástí evropských duchovních písní. V české liturgii před husitstvím byla sborová (lidová, tj. společně zpívaná) píseň okrajovou záležitostí a mše byla záležitostí latinsky zpívajícího kléru. Synoda 1408 a 1412 zakázala vstup duchovním písním do kostelů. Zpívat se mohlo jen mimo chrám. Byly povoleny jen čtyři písně a to ještě jen na poutích.[9] Společná duchovní píseň, společný zpěv celého sboru, nejen literátských bratrstev – to je náboženský prvek, který se začal pomalu prosazovat s českou a pak i světovou reformací evropskou a americkou.

11. Církev, spravedlnost a právo

Nové písně po melodické stránce nesklouzly ke střednímu proudu, a můžeme mezi nimi najít i melodii, která se velmi silně blíží slavnostnímu chorálu, stoupajícímu z pozemských hloubek pecí ohnivých až k nebeským výškám „Hospodina Boha zástupů“, což byl titul Boha zachránce ve Starém zákoně. V novověké písni autor tímto Božím titulem navazuje na starověkou představu Boha zasahujícího, ale v písni opět výpověď je v převaze. Viz HORNÍČKOVÁ, Kateřina – ŠRONĚK, Michal, Umění české reformace 1380–1620, Praha: 2010, Academia.

zasahuje nenásilným způsobem, tak jako autor zpívající o dobytí Jericha, jak jsme již slyšeli. Bůh zasahující bez násilí – to je vliv zvěsti a taktiky afroamerického teologa Martina Luthera Kinga, kterého zvěst evangelia vedla k nenásilnému přetváření vztahů pokřivených diskriminací a segregací.

„Hospodin zástupů“ nabízí ochranu ve chvíli politicky vypjaté, kdy „Babylon hold si vzdává, Babylon sebe světí“ (NP 144; S 328). Píseň vznikla v době, kdy Babylon žádal, „ať lidská srdce v jediném rytmu buší, Babylon poctu žádá, Babylon žádá duši,“ bylo to v době vypjaté, jak to znal i starověk, že země se propadla do totality a lidé byli jednotní „v řeči i činech“ (Gn 11,6). Za socialismu se to stávalo periodicky, nejen při manifestačních volbách, kterých se účastnilo „svobodně“ 99,9 % národa, ale též při prvomájových průvodech, kterým se v Brně mezi inteligencí říkalo „pochod strachu“, protože účast byla kontrolována. Podobných modloslužeb se konalo vícero různého druhu – na pracovištích, ve škole i školkách. Sekulární zposvátňování politické moci bylo autorem nazváno pravým jménem: modloslužba. „Ten obraz zlatý, obraz se k nebi tyčí, zář očí oslepí, zář jeho oči ničí, do snů se vkrádá, vrývá se do paměti, Babylon hold si vzdává, Babylon sebe světí.“ Autor písně se zasloužil o zachování jasného rozlišování v kontextu náboženské symboliky, a naznačil, co je nepřípadné na vládnoucí ideologii. Jeho píseň je výrazem zdravého rozumu ve službách vyznání. Svou písní směřuje stejným směrem jako někteří naši předchůdci ve víře. Miloš Rejchrt tak naplňuje přání mnohých předchůdců ve víře, mezi nimiž to říká Jan Amos Komenský velmi zřetelně o služebnících, aby „světu nepochlebovali“ (EZ 537) a „dar rozumu zdravého, když nám račils dáti, pomoz ho ke cti tvého jména užívati.“ (EZ 373). Společenský tlak normalizace byl všudypřítomný a režim stál o podřízení všech: „Teď cesta zpátky ještě je otevřena. Uznejte vládu sochy, padněte na kolena.“ Prorocká tóra zaznívá třikrát jako refrén a melodicky se vzpíná k nebeským výškám: Ač z pece ohnivé žár stoupá žhavý a obraz zlatý dotýká se hvězd, Hospodin zástupů je králem slávy, jen Bohu samému vzdáváme čest.“ (NP 144, S ).

Apoštol Pavel v listu do Říma v 13. kapitole napomíná věřící, že vláda – vládní moc (nehovoří o císaři! tj. o jednom diktátorovi!) je mocí (mocností), které je Hospodin nadřazen – je Bohem chtěná. A vláda má dbát na spravedlnost – tedy na právo. A věřící nemají být chaoti a anarchisté, ale mají dodržovat civilní zákony – pak budou vládou chváleni, pak budou také dbát na spravedlnost. Pavel žil ve státě, v němž zákony byly vytyčeny a platily, a on jako římský občan si toho byl vědom, a v případě potřeby využíval možnosti odvolat se na platnost zákonů. V této linii spočívá tedy velmi biblická píseň Svatopluka Karáska „V nebi je trůn“ Hospodin – podle Pavla – je nadřazen spravedlnosti, proto je v nebi „pravdy hlavní sídlo“. Církev to má připomínat všem vladařům – to je dobře kalvinistická myšlenka. Jestliže vladař brání v chválení Hospodina, pak povinností každého věřícího (každý je zástupcem Boha na zemi, nejen církevní úřad, popř. biskup) vydat o tom nějakým srozumitelným způsobem svědectví, že v nebi je trůn pravdy. Nejde tedy o svémocné zvolání, ale o legitimní požadavek reformační teologie: „Všem vladařům připomínej.“ Volat vladaře, magistrát, vládnoucí stranu či vládnoucí hejtmany dneška k pokání, jestliže nedbají na spravedlnost, jestliže jsou korumpováni mocí i penězi – to je jedna z legitimních úloh věřících. Od toho tady jsou, aby vzdávali chválu Hospodinu a nikoli Babylonu či jakékoli světské nespravedlnosti. „Vládče, co k davům mluvíš, co kdybys jednou ztich, co kdybys jednou poklek s hlavou svou ve dlaních.“ Autor vidí daleko do budoucnosti – veden Zjevením svatého Jana teologa –, nenavádí ke státnímu převratu, ale odkazuje k Beránkovi, jehož poselství proměňuje srdce věřících již v přítomnosti. „Já padl k jeho nohám – on za ruku mne zdvih.“ (NP 60; S 360). Projevuje úctu – bázeň – a nechává se pozdvihnout. Zpívá o životní bezmoci, která se projevuje jako společenská aktivita – chválení Beránka zde na zemi – písní, chválou – touto bezmocí, která touží po spravedlnosti. Jde o život víry – horizontem této zbožnosti je píseň nikoli násilný čin. Horizontem písně je milosrdenství a pomoc v soužení: solidarita s bezmocnými a volání nespravedlivých k pokání, aby se vymanili z pokušení moci. Obojí dvojí stejně důležité pro tento svět.

12. Strach a bázeň Hospodinova

„Láska bázeň vyhání“ (NP 71; 147) – tak tomu skutečně je. Strach může být přemožen jen láskou, tak je o tom přesvědčen autor prvého listu Janova: „Láska nezná strach, dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.“ (1J 4,18). Sami nedovedeme překonat strach z člověka a nedostává se nám síly, abychom ho milovali (1J 4,20).

Bojíme se pohrom, katastrof i smrti. Bázeň zabraňuje jednat láskyplně, proto hledáme náhradní vztahy, vědění, vášně a okouzlení technikou či inspiraci přímo extaticko-náboženskou: „kdybych pronik do atomu, kdybych létal na měsíc, jako anděl mluvil k tomu, lásky neměl, nejsem nic.“ Láska vysvobozuje od spoutanosti lidskými spásonosnými nápady, přichází k nám a zbavuje nás přestrašenosti i závislostí, abychom zbystřili zrak a rozpoznali, že láska nás inspiruje a pomáhá přinášet plody pomoci, společenské spravedlnosti – „být jak strom, co plody nese, nejen listí pro krásu, s kterým ani příval nehne, když se na něj oboří“ nebo „třeba sám dál pravdu hájit, i když právě prohrává.“

Miloš Rejchrt je pozorný čtenář biblických textů a tak ví, že existují různé druhy strachů a bázní, a že existuje úcta a reverence či přímo bázeň Hospodinova, kterou vzbuzuje „moc předivná“ (Bonhoeffer – v překladu Dagmar a Petra Pokorných). A ta „moc předivná“, která nás tiše obestírá, není poutem či opiátem, jsme v jejích inspirujících a milosrdných silokřivkách. „Moc předivná“ nás inspiruje ke zpytování i k naději – jak připomíná píseň popraveného Hitlerova vězně Dietricha Bonhoeffera (NP 134; 186). Ono obestírání, úcta či bázeň Hospodinova je čímsi nepopsatelným, co působí, co není vyfotografovatelné, ale je možné o tom zpívat – a je to zároveň bázeň, první odpověď člověka na rozpoznání Boží přítomnosti, na rozpoznání Božího zavolání a zvěstování. Radost a chvála nejsou první odpověď, jak jsme si všimli již výše u teologické mýlky oficiálních teologů agendárně květnaté řeči. Nikoli tedy radost, ale úcta, bázeň – to je první odpověď. Odpověď úžasu a úcty před „mocí předivnou“. Bázeň a úcta, kterou prožily právě ženy hledající svého Pána u prázdného hrobu. Bázeň je navštívila u prázdného hrobu: „A když si říkaly, že to snad není k víře, bázeň na ně padla, jak kdysi na pastýře.“ (NP 161). V tomto uctivém rozpoložení mají vidění, které vyústí v srozumitelnou zvěst, kterou musí vyřídit dalším, a také ji vyřídily, proto ji máme zapsanou v evangeliích. Autor písně popisuje úctu pokleknutím a skloněním tváří obou žen: „Tu ženy poklekly, sklonily tváře k zemi a muži řekli jim: zbytečně mezi těmi, co v prach se navrací, hledáte Pána svého, hroby jsou pro mrtvé, ale ne pro živého.“

Podobně jako píseň „Buď tobě sláva“ i zde autor aktualizuje a zaostřuje pozornost zpěváků do současnosti a vysvobozuje z novověkých pověr a odkazuje k stále závažné a přitom jen metaforou zachytitelné skutečnosti vzkříšení: „Vzpomeňte, co slíbil váš mistr, Ježíš živý a znovu čekejte veliké Boží divy. K čemu jsou balzámy, hrobky a mauzolea, když je teď před vámi svátek vzkříšení těla?“ Z písně zaznívá společenská aktualizace, tak jako z textu, vytvořeného v devatenáctém století: „Vzchop se stádce malé v boje pomezí, heslem tvým buď stále, Kristus vítězí.“ Možná, že dobový kontext je již zcela zapomenut, budiž tedy připomenuto: sovětská i československá komunistická moc si své předáky nechávala balzamovat. V moskevském Kremlu byl jeden „voskovec“ vystavován téměř tři čtvrtě století. Na náměstí se stálo v mnohostupu, v několikahodinové frontě, aby se zakladateli nové společnosti mohla vzdát úcta – zakladateli a sekulárnímu spasiteli. Byl sekulárním Mesiášem, a kdo z vědců ho v předmluvě citoval, mohl si být téměř jist, že jeho literární dílo či studie budou kladně zhodnoceny komisí a vydány v náležitém nákladu, pokud ovšem ještě včas doplnil další dvě jména „svaté trojice“ – Marxe a Engelse – pak to byla tutovka.

Inspirující bázeň padla na ženy a vyhnala strach ze smrti a zmaru všeho. Bázeň na ně padla, jak kdysi na pastýře u Betléma. Známe jistě toto proslulé vánoční vidění: „I báli se bázní velikou“. Pastýři, obyčejní lidé, právě ve chvíli úcty a úžasu jsou uschopněni slyšet i andělskou píseň: „Sláva na výsostech Bohu, na zemi pokoj, lidem dobrá vůle.“

Hospodinova bázeň byla přítomna mnohým biblickým postavám. Adam v ráji se bál Boží přítomnosti a začal se vymlouvat; Abraham se bál a přijal nové jméno, Mojžíš se bál a vymlouval se, že není řečník a úkol nezvládne; bohabojná je i žena statečná, jak o ní zpívá kniha Přísloví; uctivě a inspirujícím způsobem se báli proroci Izajáš i Jeremjáš, proto nechali sepsat své vize a zvěst. Posledně jmenovaný svou zvěstí zaslíbil Hospodinovu vůli: že v onen den vylije svou bázeň na Izrael a již navždy bude žít v bázni Hospodinově a uzavře s nimi smlouvu věčnou (Jr 32, 37–41);[10] apoštol Pavel radí žít v bázni a třesení náš život víry, protože co se chvěje – to se stává pevným, smíme parafrázovat jednoho katolického kazatele, a nebojí se člověka. Pak i ranní modlitbička broučků není prosbou přestrašených a naivních, kteří ještě neznají krize moderního věku. Jan Karafiát nám naznačuje, že broučci prosí o obyčejnou reverenci, prosí o bázeň a tedy o vědomí přítomnosti Boží. S vědomím bázně pak budeme naslouchat tomu, co Hospodin vzkazuje, a pravděpodobně získáme sílu milovat druhé. Brouček se učí tomu, co zvěstovali i apoštolové: abychom více poslouchali Boha, než lidi: „dej, ať se Tě bojíme, bojíme a posloucháme a přitom se rádi máme.“

Bez úcty k Bohu se nám celkem moc nedaří překonávat antipatie k druhým. Jsme na tom jak Abraham, který se bál člověka-faraona a pak naváděl svou ženu, ať se vydává za jeho sestru. Kličkoval, lhal a naváděl ke lhaní, protože se bál, že přijde o život. Krizi Abraham řešil ponížením a zneužitím toho slabšího – vlastní ženy Sáry. Abrahamovsky vězíme ve svých traumatech, stresech či lhostejnosti. Vězíme ve freudovském strachu z patriarchálního otce i Boha Otce a raději se vrháme do druhého extrému: radostně letničních extází, které jsou velmi často darovány duchem nečistým, a nikoli svatým. Vrháme se do jungovského mystéria, kde se na nás šklebí jakýsi děsivý i útěšný archetypální bůh a uniká nám zvěst apoštolů náboženské lidskosti, jak o ní vypráví Dalajláma nebo íránská muslimka, nositelka Nobelovy ceny za mír, Širín Ebady.

Ženy u hrobu se setkávají s Boží přítomností, která překonává jungovská i freudovská traumata a zvěstují zářivou naději – opak všech ponuře archetypálních a patriarchálních autorit a tajemství. Ženy zvěstují vzkříšení – nepopsatelnou a přesto přítomnou naději. Tváří v tvář této tajemné naději vzkříšení – zaznívá lidská odpověď v podobě bázně a třesení. Díky víře rozpoznáváme, že jde o úctu, bázeň Hospodinovu, která promlouvala mnohokrát a mnoha způsoby. Boží promluvy se nedají vtěsnat do formulí a stereotypních říkadel či satanských veršů. Jde o Boží přítomnost, která se nakonec podivuhodným způsobem transformuje v lidská slova zvěsti či do chvalozpěvu. Někdy slyšíme o moci předivné, někdy o pastýřích a ženách u prázdného hrobu, jindy o Boží přítomnosti, která nám jde vstříc a chce nám něco dát:

„Z tvé ruky Pane můj, co dáváš, chci vzít. Ty líp nežli já, víš, co mi prospívá, co přebývá a schází. Z tvé ruky, Pane můj, co dáváš, chci vzít. Ty líp než já víš, co vede k tobě blíž, Haleluja.

Stůj při mně, když se zdá, že krátí se den. Ty líp nežli já, víš, kdy se rozdnívá, kdy začít má tvé ráno. Stůj při mně, když se zdá, že krátí se den. A půjdu-li tmou, ty uchop ruku mou, Haleluja.“ (EZ 636)

Takto svou providenčně dějinnou důvěru vyzpíval Miloš Rejchrt již v době svobody po roce 1989 – v „letech zářivých“. V letech normalizačních, v „dobách zlých“, zpíval se stejnou důvěrou – „Svou ruku do dlaní silnějších, než je mé doufání, já vložím s dechem posledním, za řekou času zemi zřím, ó, rok za rokem léta jdou, k roku rok v ruku laskavou, ó Pane, v ruku tvou, vkládám dny a roky tak jak jdou.“ (NP 105; S 286).

 Zpívali jsme s Milošem a s dalšími autory, zpívali jsme spolu s dalšími vděčnými zpěváky. Vedeni rukou laskavou, již nás tolik netrápily socialistické perspektivy, ač jsme si mysleli, že tady budou strašit ještě velmi dlouho. Je nutné dodat, že nás socialistické perspektivy nevábily způsobem, jakým fascinovaly generaci hromádkovskou. S jejich traumaty a strategiemi jsme se rozloučili právě v průběhu 80. let minulého století, protože pro nás J. L. Hromádka nebyl nepřeslechnutelnou výzvou. Nám (dnešním šedesátníkům), kteří jsme nezakusili jeho charizmatickou přítomnost, nezněla písnička J. L. Hromádky nijak přesvědčivě. Zaznívalo z ní příliš velké doufání v socialistickou společenskou spravedlnost, s níž jsme se příliš nesetkávali. Někdy se nám zdálo, že nemá dosti dobrý hudebně-teologický sluch, a že mu schází porozumění pro – dnes bych řekl – severoamerický puritanismus, americkou odrůdu kalvinismu. Puritáni po dlouhá staletí hlasitě zpívali o náboženské svobodě a lidských právech.[11] V baptistické transformaci puritánských témat svobody a lidských práv, jak zaznívá díky Martinu Lutheru Kingovi, se k nim přidali další. V afroamerické teologii spirituálů, k nám doléhala „náboženská hudba“ naděje a radosti. Zněla jasně a inspirovala mnohé – o tom svědčí Nová píseň, Svítá, Hosana a mnohé další. Snad se na puritánsko-tradicionální „novopísňový“ proud napojí i dnešní nová tvorba a odolá duchu uzavřenosti do výlučného svátostného prostoru. Odolá-li pocitu výlučnosti, pak se ubrání i negativním tónům, které z každého náboženství zaznívají a věřící ho vždy znovu musí překonat, jinak se z něj stane utajené společenství náboženských samotářů zatočených do svého náboženského světa, tedy sklouznou do bohoslužebného „ptydepe“, jak varoval Václav Havel sekulární myslitele a politiky, tj. přeložíme-li to do náboženské řeči: sklouznou do pomalé sebedestrukce či náboženské sebespokojenosti, tedy sklouznou k modloslužbě, jak varoval Jan Kalvín.

Křesťané pak přestanou zpívat prvocírkevní manifest práv a svobody, jak nazýval známé apoštolské vyznání katolický teolog Jacques Maritain: „Více sluší poslouchati Boha než lidí.“ (Sk 5,29). Přeslechnou i Pavlův hymnus o lásce (1 K 13) i písničku o rovnosti všech v Kristu (Ga 3,28) a začnou se tvářit, že tato zvěst vlastně nemá celkem žádné sociální důsledky, a že i Pavel byl vlastně velmi konzervativní myslitel, který zabetonoval sociální řády tak, jak to bylo tehdy ve společnosti běžné, a nena- bídl žádný výhled na změnu, popřípadě list Filemonovi interpretují jako soukromý dopis, který prý celkem nic nemění. Přeslechnou též ekumenicky přitakávající hlas rabína Gamaliele, který přitakal k jinakosti křesťanů, k jejich nároku na veřejné vystupování. Připustil, že jejich úsilí může být legitimní. Proto Gamaliel poradil odpůrcům křesťanů, ať ono křesťanské hnutí nechají být. Není-li z Boha, pak zanikne. Je-li z Boha, pak se jim stejně nezdaří ho vyhladit z povrchu zemského. Náboženská tolerance a pluralita pomalu vznikala na židovsko-křesťanské půdě, a kořeny má již ve Starém zákoně. Právo na svobodu svědomí se zrodilo právě mezi těmito lidmi. Byli vedeni i Ježíšovou tolerancí vůči jinak věřícím – vůči jiným náboženstvím (žena syrofenická) či konfesím. Dokonce jednoho z jinak věřících dává za vzor zbožným soukmenovcům. Svědci židovští i křesťanští (Gamaliel i Pavel a další) jsou životními svědky tolerance, důstojnosti. Píseň o svobodě náboženské i společenské zpívají dostatečně hlasitě, a také mnohokrát a mnohými způsoby, a přes hranice staletí.

 

[1] Agenda Českobratrské církve evangelické II, 1988, s. 384. viz též Jiří Doležal, Bohoslužby, kázání, hymnus, Křesťanská revue, 1974, s. 56–59. viz též SMOLÍK Josef, DOLEŽAL, Jiří. Radost ze slova, Kalich 1983; Agenda I, Praha 1983 – text Agendy schválen 22. synodem (1981). Hlas agendárního hnutí byl slyšitelný prostřednictvím státně schválených časopisů a publikací – autoři nových písní byli slyšet pouze prostřednictvím písní – jejich názory, kázání se nikdo neodvážil vytisknout v církevních časopisech, časopis pro mládež Bratrstvo byl zrušen v roce 1972.

[2] Buď Tobě sláva, Zpěvníček pro rodinné služby Boží Českobratrské církve evangelické, Synodní rada ČCE a GAW v NSR, Lahr/Baden, 1983.

[3] KOMÁRKOVÁ, Božena. Kázání na text k Židům 2,9, in O svobodu svědomí, Eman 1998, s. 88–90.

[4] HELLER, Jan – MRÁZEK, Milan. Nástin religionistiky, Praha 1998.

[5] NAVARA, Luděk – ALBRECHT, Josef. Abeceda komunismu, Brno 2010.

[6] MORÉE, Peter. Jak ČCE nabyla ducha svobody a jak o něj přišla. Roky 1968 a 1977, in: Cesta církve I, Praha: Kalich 2009.

[7] NP 9; S 228; zpívaná někdy jako poslední večerní písnička na lesní brigádě – někdy třeba jen hraná melodie na klarinet – v Alojzově na brigádě.

[8] Stejný pohyb vidíme ve výtvarném umění – od čistě adoračního k didaktickému a memorativnímu. Nicméně i tento didaktický rys výtvarného umění obsahuje jisté s prvky adorační, ale didaktická

[9] Hospodine, pomiluj ny; Svatý Václave; Buoh všemohúcí; Jezu Kriste, štědrý kněže.

[10] Kapitola 32. opakuje jinými metaforami zvěst kapitoly 31., která je čtenářům známější (zákon vyrytý do srdce, Hospodin bude Izraeli Bohem a Izrael bude jeho lidem, budou žít ve smlouvě).

[11] McCULLOUGH, David. John Adams, Praha, 2005.