Tichá defenziva Libuše Bašusové

Jeden rok v jejím životě: 11. květen 1954–11. květen 1955

Cestu církve tvoří osobní příběhy života jejích vyznavačů. Někdy připomínají tiché zátočiny, jindy prudké bystřiny, někdy pociťujeme při setkání s nimi rozpaky, jindy úctu.

K těm druhým patří příběh Libuše Bašusové. Starší čtenáři Evangelického kalendáře či Kostnických jisker si její jméno spojují s povídkami, které psala od šedesátých let až do své smrti v polovině let osmdesátých. Hudební veřejnost na Choceňsku ji zase poznala jako učitelku hry na klavír v lidové škole umění a poutavou interpretku i konferenciérku hudebních pořadů. Také jako varhanici i sbormistryni seniorátního pěveckého sboru. Tyto řádky však mají představit příběh ženy, které komunistický režim ublížil v padesátých letech tím, že zavřel do vězení z politických důvodů jejího manžela.

Mnohdy se připomínají jen jména lidí, kteří se přímo ocitli v soukolí komunistické mašinerie. Ať už z něho vyšli se ctí, či jejím ďábelským svodům podlehli. Jejich příběh však nikdy nebyl osamocený, vždy se dotýkal i jejich nejbližších. Občas neškodí si právě toto připomínat. Posloužit k tomu může i přiblížení jednoho roku života Libuše Bašusové, manželky faráře Bedřicha B. Bašuse.

„Úterý 11. května 1954. Ve čtvrt na jedenáct dopoledne odjel Béda s usměvavým mladým mužem, prý na okres. Před odjezdem si převlékl šedivé šaty. Na jejich klopě měl odznak evangelické mládeže, v kapse odznak 1. máje. Hlídám všechny vlaky a každé šedozelené auto.Ve tři čtvrtě na sedm večer přijel Béda autem, ale černým. Živ, zdráv, klidný. Nemám se ptát, kde byl, a co dělal.“ Tak začíná první strana intimního deníku Libuše Bašusové, který nazvala Deník smutných dnů.

Druhý den přijelo pro Bedřicha Bašuse auto znovu. „Venku je hlouček lidí. Proč ho vedou v noci, kam ho vedou? Ptají se. Odjeli. Je téměř deset hodin večer.“ Tentokrát se pán domu a farář v Brandýse nad Orlicí už domů nevrací. Následující den přijede na faru jeden pán v civilu a dva uniformovaní, ozbrojení. Provádějí domovní prohlídku.

„Děti nic netuší, jsou rády, že pánové mají zájem o všechny naše knížky. Lyduška míní, že ti „pánové jsou moc zvědaví“ a pánové se tomu usmívají. Knih a listin je mnoho.“

Další den odjelo podle jejích zápisků k výslechům několik lidí z města a opět se vrátili. Do městečka na hlavní trati nedaleko Ústí nad Orlicí přinesla tato událost pořádný vzruch. Komunisté zavřeli evangelického faráře a vedoucího státní spořitelny, další lidé museli projít výslechy. Zasvěcení si důvod ihned domysleli, k ostatním informace přicházely později, anebo si je vymýšleli.

Základní obvinění Bedřicha Bašuse a Josefa Kaplana spočívalo v tom, že ve městě a okolních vesnicích nabádali některé voliče, aby v nadcházejících volbách do Národních výborů a Okresních národních výborů  dne 16. května škrtali na lístku všechny kandidáty. Tím dají voliči jasně najevo, podobně jako odevzdáním bílých lístků v roce 1948, že nesouhlasí s komunistickou politikou.

Oba „spiklenci“ začali v tomto smyslu během dubna oslovovat své známé, hlavně z evangelických rodin. Téma nesouhlasu s volbami zaznělo i na setkání mládeže v jedné z rodin v nedalekém Němčí, což znamenalo přitěžující okolnost, neboť setkání bylo nepovolené.

Bedřicha Bašuse čekal soudní proces, což v prvních dnech Libuše Bašusová ještě netušila, ale že za zadržením jejího muže může být chystaný bojkot voleb zřejmě věděla. O tomto tématu se však – logicky – ve svém deníku nezmiňuje, domovní prohlídka nemusela být poslední. 

V úterý 18. května navštívila krajského prokurátora Goldschmieda. Tam dostala jednoznačnou odpověď. „Řekl mi, že Béda je zatčen pro protistátní činnost, že je protistátní zločinec.“

Ve stejný den navštěvuje Bašusová seniora, který jí schválil úmysl složit diakonskou zkoušku. O deset dní později poslala dopis Synodní radě Českobratrské církve evangelické, v němž  žádá o připuštění k diakonské zkoušce a prosí o zkrácení termínu zkoušky. Otevřeně přiznává, že je to jediné řešení z pohnutek nejen niterných, ale i existenčních. Později zjišťuje, že ji synodní rada nechce ke zkoušce pustit, aby zkouška nebyla zbytečná. Povolí ji jen z nejvyšší nouze v případě, že bude manžel odsouzen.

Paní farářová se musí také vypořádat s jakýmisi nespecifikovanými pověstmi, které se mluví ve městě a okolí. „Jsou tak divoké a hrozné, že jsou hned na první poslech nesmyslné, a přece zmalomyslňují. Jak lehko i nejvěrnější všemu uvěří; a mohou ještě i teď uškodit.“

Deník se jí stává zpovědníkem a útěchou, neodeslanými řádky, protože odeslat není kam, o místu věznění nic neví.

„Mám protokol, že „nic nebylo poškozeno“. Nic? Viditelně nic. Ale jsem bez tebe, děti bez táty, sbor bez pastýře, a Ty beze všeho. Kromě chvil selhávajících do zbabělého zoufalství, je ve mně klid a síla, ale ne ze mne a nestačím za to být vděčná. Nejdražší, dobrou noc.“

Neustále touží po řádcích od manžela a jisté známce života, žádné však nepřicházejí. Později, když už může psát dopis, neví, jak dalece intimní může být. „Je mi tak divně, když vím, že cizí lidé jej budou číst. A zas nechci, aby byl chladný.“

První psaní od manžela obdrží v pátek 24. června, tedy asi po šesti nedělích. „Myslím-li na Tvůj celkový stav, je mi úzko. Na Tvé bolesti hlavy, na ten zánět mezižeberního nervu, na oslabené srdce, na bolavé oči, na neupravené zuby, na bolesti, o kterých jsi říkal, že snad jsou od žlučníku. A žes, Bédi, nic, ale ani slovíčko nenapsal o víře, vždyť farář by tak mohl psát i měl,“ postěžuje si.

Dopisy domů tehdy jednatřicetiletého faráře Bašuse k dispozici nejsou. Později však na tuto dobu vzpomíná následovně. „Jediné spojení s vnějškem tvoří přijímané a odesílané dopisy; obojí se děje jednou měsíčně pod dohledem vyšetřovatele, který ustavičně pobízí ke spěchu a došlé dopisy si ponechává... Jeden ze zdejšího sboru strážných si zaslouží výslovnou zmínku, totiž osvětář. O jeho služební svědomitosti svědčí skutečnost, že v dopisech, které byly posílány mně, gumou a nožem pečlivě odstraňoval biblické verše, natištěné v záhlaví.“

Vedle smutných zápisů deník obsahuje řadu humorných zápisků ze života dětí. Lýdii tehdy bylo šest let, Michaele čtyři roky. V pondělí 16. srpna například „Lídina před večeří se ptala na Tebe. Všechno možné, také třaslavým hláskem: „A bude tam tatínek až do smrti?“ a „Nebude starej až přijde?“ že bys jí už básničky neříkal, protože staří lidé – dědeček například – básničky neříkají. Došly jsme pyšně k tomu, že Ty nikdy nezapomeneš básně, protože jsi básník.“

Nevýslovný smutek však deníkem prostupuje neustále. „Každý den bojuji o haléře a koruny a snažím se o denní pořádek věcí, o výchovu dětí a uprostřed náhle přepadne mě chvíle, kdy se mi zdá, že to vše nemá smyslu. Stýská se mi, stýská nevypověditelně a mám jít do zkoušky, zas mluvit o lhostejných věcech a o Tobě s nikým nemoci si pohovořit. Je už večer, neumíš si představit, jak je smutné sedět tu tak sama.“

To není zápis z jednoho dne, ale jednotlivé zoufalé výkřiky několika dnů po sobě. Ačkoli zůstává uprostřed svého evangelického sboru, trpí lhostejností svého okolí.

„Tak bědně a opuštěně jsme s dětmi živeny, ne hmotně, ale duchovně, citově. A nikdo, nikdo tomu neporozumí, kdo sám neprožil, každý se spokojí s svou klidnou,

usměvavou maskou. “ Alespoň máte nějaké vzrušení v životě!“ to pálí.“

Zmínky o zkouškách či koncertech zvláště v brandýském léčebném ústavu uvádí pisatelka častěji, hlavně v souvislosti s tím, že jí zabírají čas. Ve skutečnosti jí však hudba pomáhala povznést se nad tíhu všedních dnů.

Soud s obžalovaným brandýským farářem se uskutečnil v úterý 5. října. „Protože měli nad námi moc, mohli nám to projevit. Patřili sem vyšetřující referenti, o kterých mluvit nechci. Patřil sem předseda soudu, o němž stačí říci, že mi dva dni před přelíčením oznámil výši trestu, ovšem jen v případě, že budu pořádně vypovídat, jinak to bude mnohem horší,“ napsal později Bedřich Bašus, který byl odsouzen k jednomu roku odnětí svobody a Josef Kaplan k dvěma a půl roku. Jejich odvolání Nejvyšší soud v prosinci téhož roku zamítl.

Jeho žena měla z procesu smíšené dojmy. Na jednu stranu byla nadšená z toho, že se konečně mohli políbit, na druhou se nemůže srovnat s tím, s čím se během soudního líčení setkala.

„Stále mi přichází na mysl, jak jsi mohl jet se mnou domů a nejel´s. Vůbec jsi nevyužil možnosti své obhajoby, ty takový řečník a bystrý člověk. Vidím, žes ztratil vůbec chuť k životu a svobodě. Když již na sebe vůbec nemyslíš, alespoň na nás měl jsi myslit. Jak k tomu ty děti přijdou, věčně samy, se mnou uštvanou, nervozní. Na tos měl při soudu myslit. Je mi ze všeho úzko, jsem u konce tělesných i duševních sil; místo co bys tedy alespoň řekl: „Mlč, Libuško, až se vrátím...“ Ale ty o tom, kdyby ses nevrátil... Buď jsi dělal něco a myslils, že to není trestné (to je můj názor), pak´s to měl tak povědět, nebo´s to věděl, pak jsi se vším, co následovalo měl počítat a podle toho se zařídit.“

Nedokáže pochopit, jak mohl její muž rezignovat na obhajobu. Nemohla vědět, že v době procesů politického charakteru byl každý obviněný už předem zpracován tak, aby se o svobodnou obhajobu ani nepokusil. Už při samotných výsleších si obžalovaní prošli mnohdy brutálními metodami, při nichž přicházeli o svou důstojnost. Běžné byly hrozby perzekucí rodiny. Procesy nebyly příležitostí k obhajobě vlastního postoje, ale jen k zopakování nacvičených odpovědí. I proto se stal pro zklamanou Libuši Bašusovou svět čím dál černější a přílišnou útěchu nenachází ani ve svém okolí. „Teď se mi zdá, že mě lidé méně zdraví.“

Jsou chvíle, kdy se jí však daří zachovat optimismus. „Čím víc o všem, o nás, soudu, současné situaci přemýšlím, tím víc jsem přesvědčena, že nic není ztraceno, je nám třicet let a Ty přijdeš, a proto i nám platí: „Napněte lana – vzhůru plachty – dál.“

Ale jsou i dny, kdy se trápí a o šťastné budoucnosti pochybuje. „Ach, budeme zase někdy tak šťastně spolu, půjdeme spolu rozesmátou ulicí zamilovaní a bezstarostní? Zdá se mi, že snad již nikdy ne. Zestárli jsme oba o mnoho let a něco snad je už nenávratně pryč... Bédušičko, mně je někdy tak těžko, že ani Tobě snad tak nemůže být. Já vím, jsou tu děti, teplo, domov, známí a příbuzní, hmotný dostatek, ale právě proto. Nést dobré i zlé společně ano, tomu rozumím. Ale všechno dobré, co mne obklopuje jen bodá a bodá, že Ty to nemáš, a všechno zlé v čem Ty jsi, roste mi do obludných rozměrů a jsem bezmocná. Přitom Ty se nemusíš zdaleka tak přetvařovat jako já.“

V poslední větě je obsažena tíha života tisíců žen, jejichž muži seděli v padesátých letech v komunistických lágrech. Ale věřící měli přece jen jednu oporu. „Práce sborová dává mi sílu a pokoj a vzchází mně z ní duchovní požehnání, cítím to,“ píše Libuše Bašusová jednoho říjnového dne.

O několik týdnů později skládá diakonskou zkoušku a jejím průběhem je poněkud zaskočena. „Vůbec nebyla taková, jak jsem si ji představovala. Shovívavost ponejvíc, a já se tak učila. Jedno jsem si naivně předsevzala: učit se, učit se, učit se; poznat z theologie, co se dá, je to opravdu královská věda. Ale jedno zase mě začíná čím dál víc tížit: jak málo lidé vědí, o své víře, jak málo jsme písmáky, mládež pak už vůbec ne, a to je po lidsku viděno konec. Ať tak či onak, Tvoje paní, Bédíčku, je diakonkou. Kéž ne na dlouho, neboť všude je termín „do návratu manželova“.

Státní souhlas k duchovenské službě obdržela poštou z Krajského národního výboru 22. listopadu a 3. prosince ji brandýské staršovstvo zvolilo diakonkou. Krajský církevní tajemník jí dal státní souhlas na dobu, než se manžel vrátí z vězení.

Na přelomu roku pak prožívá depresivní chvíle z toho, že nedostává dopisy, nemůže poslat balíček, přijet na návštěvu. Pošta přišla až na Tři krále 1955. „Ale do jakého rozpoložení mne uvrhla. Nejsi již v Chrudimi, a nenapíšou, kde jsi. Snad nejsi v Jáchymově nebo na Slovensku v těch mrazech, ach, že jsme se odvolávali, nikdo včas moudře neporadí. Jen abys to vydržel.“

Za pár týdnů jí zase po dlouhém čekání na Pankráci řekli, že má smůlu a že byl její muž včera eskortován do Rtyně v Podkrkonoší. Tam ho po čase navštíví. „Ustavičně se vracím v duchu ke včerejšku. Každá žena ráda slyší určité věci od muže, aniž se ho na ně dříve zeptá, ale já je neslyšela. Tos ovšem celý Ty a tak je vlastně ode mne hloupé a neprozřetelné je čekat. Začínám poslouchat hornické pořady v radiu a musím si přečíst První partu, také se rozpomínám na všelijaké hornické písně.“

Deník zachycuje den po dni především emocionální rozpoložení nešťastné manželky, ale také zároveň matky ochotné svému muži pro pozdější chvíle návratu popisovat každodenní úsměvné a osobité projevy jejich dvou malých dcer. Běžný život lidí v padesátých letech se v textu objevuje jen nepřímo, ale i tak jsou některé pasáže poučné. Pro pozdější generace může být nepochopitelná zmínka o hornických pořadech v rádiu, ale ještě zajímavější může být například v tomto kontextu zápis z 25. listopadu 1954. „Chtěla jsem vybrat dneska polovinu uhlí a řekli mi, že do 30. září mělo být přihlášeno, že i ti přihlášení dostanou sotva polovinu nač mají nárok, dostanou-li vůbec. Jak tu zimu přečkám, věru nevím, nevím.“

V jednom zápisu píše, že vždy v pátek se stává fronta na maso. „Já nemám čas a tak jsem již dlouho bez masa,“ dodává. A o čtvrt roku později zase ke stejnému tématu. „Teď právě šel s hudbou jeden pohřeb. Lída poznamenává, že ještě rakev na koni neviděla. Já zas jsem si všimla jedné věci. Že šlo za rakví jen asi deset lidí. Je totiž odpoledne, kdy všichni stojí frontu na maso, v jiné odpoledne by vážně ustrojeni kráčeli za rakví. Vivimus, ut edamus.“

Nějakého obecného rozjímání nad životem v komunistických Čechách by se čtenář deníku nedočkal. Ostatně po zkušenosti s domovní prohlídkou a s výhledem na obtížný život s pečetí politického vězně se to od její autorky ani čekat nedá. Dokonce i z jejího často těžko čitelného písma se dá soudit, že o své případné budoucí čtenáře ani nestála, těžko by v některých pasážích měli chuť ho luštit. Písmoznalec by však mohl potvrdit to, co vidí i laik. Ve vzácných chvílích odpočinku a třeba po výjimečném obdržení povzbuzujících řádků z vězení se čtou její řádky mnohem lépe, než po dnech smutku a celodenní únavy.

V pátek 1. dubna 1955 ustřihla doma slavnostně jednačtyřicet centimetrů dlouhou šňůru a každý den ustřihává po jednom centimetru. Ve středu 11. května pak Libuše Bašusová píše. „Před rokem začal tento deník, řada 365 smutných dnů a nocí, proč jen zde již nejsi? Připisuji: Dnes třetí hodinou končí tento deník smutných dnů, Bédi se nám živ (ne však zcela zdráv) vrátil. Plná jsou radosti ústa naše a jazyk náš plésání. Uvediž zase, ó Hospodine, zajaté naše tak jako potoky na vyprahlou krajinu. Amen.“

Těmito slovy končí rozsáhlý vázaný sešit intimních zápisků, který obsahuje 350 hustě perem popsaných stránek formátu A5.

Poté již začíná psát do dalšího sešitu, který dostal název Deník obnoveného domova a zachycuje období, kdy Bedřich Bašus pracoval jako pomocný dělník a do farářské služby se vrátil 1. srpna 1956. Zvyk psát rodinný deník vydržel Libuši Bašusové a v některých obdobích střídavě i jejímu manželovi ještě dalších deset let.

Druhý deník Libuše Bašusové započatý hned 11. května 1955 začíná takto: „Jsme zase rodina máme opět domov. Mnoho kolem nás i v nás se změnilo. To prvé různě, my – kéž k dobrému. ...Musím vyprávět a vyprávět, celý rok musím vypovědět. Setřást jeho tíhu a úzkost. A teď smím už taky plakat. A mám komu naslouchat. ...Zatímco já jsem zřetelně zestárla, on spíše omládl a zjasněl. Nesmělými kroky jdeme spolu od jedné zanedbané lásky k druhé: zahrada, poesie, hudba, knihy. Děti ještě neukázaly, co umějí, jsou ostýchavé. A když přijdou zvenku, mají strach, zda tátu ještě najdou. Já také.“

Děti měly strach, zda tátu ještě najdou. Předchůdci dnešních českých politiků a soudců rozeseli tolik strachu a zasáhli do osudů lidí takovým způsobem, že se z toho těžce vzpamatovávají i další generace. My dnes máme také strach, ale jiný – abychom neztratili tu čirou radost ze svobody, o níž jsme v horších časech jenom snili a která nám před více než dvaceti lety spadla do klína. Libuše Bašusová patřila k těm, kteří se těch lepších časů nedožili.

Ale ani nových trápení, které by jí přinesly. Pro ty, kteří ji znali, však zůstane příkladem ženy, která nesla svůj úděl statečně. A která nám v jedné své povídce vzkazuje „Neposílejte mne k šípku. I já miluji barevné vlny života. I mne vzrušuje jejich bláznivý puls. I mne okouzluje hudba jejich dechu. Přerývaná, ale neumlčitelná. Divoká i něžná. Lahodná a mučivá. Možná však, že už dnes nebo zítra nebo pozítří smýknou námi o strašidelný útes. Na kterém pak budeme klečet v tiché defenzivě.“