Jiří Veber — evangelický kazatel, čestný občan Šumperka

Petra Meisel
Jiří Veber se narodil 1. 2. 1922 ve Zduchovicích v okrese Příbram. Po absolvování Reálného gymnázia ve Strakonicích pomýšlel na studium chemie. Ve válečném roce 1942 pracoval ve Zbrojovce Brno, kde odmítal zdravit svého nadřízeného árijským pozdravem, a proto byl pracovně nasazen do Německa. Tyto události měly podstatný vliv na jeho rozhodnutí studovat teologii. Vystudoval ji na Husově československé evangelické fakultě bohoslovec¬ké v Praze. Začal studovat ilegálně již během války, v době svého nuceného pracovního nasazení v Německu, v roce 1944, odkud téhož roku v létě uprchl. Po skončení války se stal řádným studentem dnešní Evangelické teologické fakulty v Praze. Po jejím absolvo¬vání v roce 1950 byl zvolen farářem evangelického sboru v Domažlicích. Tam působil od 1. 8. 1950 do 30. 6. 1960, kdy mu byl poprvé odňat státní souhlas. Začal pracovat jako závozník v ČSAD Domažlice a po kladně vyřízeném odvolání obdržel státní souhlas k výkonu faráře v Šumperku od 21. 12. 1960. V Domažlicích i v Šumperku se mu mi¬mořádně dařilo vychovávat mladé věřící. V Šumperku působil jako farář až do konce roku 1973, kdy mu byl opět odňat státní souhlas. Od ledna 1974pracoval jako řidič sanitního vozu OÚNZ Šumperk a tuto práci vykonával ještě šest let v důchodovém věku až do roku 1988. Po listopadové revoluci v roce 1989 se stal mluvčím šumperského Občanského fóra a posléze byl zvolen do zastupitelstva a rady města Šumperka. Od konce toho roku získal zpět státní souhlas, který jej již ve vysokém důchodovém věku opravňoval k výkonu jeho nejvlastnějšího povolání a poslání. Zemřel v Šumperku dne 29. září 2010 ve věku 88 let.
Se svou ženou Jiřinou se seznámil při totálním nasazení v Německu. Brzy po válce se vzali a krátce po sobě měli tři děti (Janu — nar. 1947, Jiřího — nar. 1949 a Pavla — nar. 1950). Od mládí se věnoval velmi intenzívně sportu (lehká atletika, volejbal, házená, lyžování a vodáctví). Starosti o rodinu i oba sbory byly velmi rozsáhlé a tak na žádnou jinou angažovanost než výlučně církevní mu nebyl dán ani čas ani možnost.

Nová orientace

Z různorodého prostředí (včetně žáků i kritiků J. L. Hromádky) se v druhé polovině padesátých let postupně vytvořila tato celocírkevní platforma složená z duchovních i laiků. Její „zákládající manifest“ byl publikován v Kostnických jiskrách v roce 1962, základní postoje však krystalizovaly již dříve.

Křesťan je podle Nové orientace (NO) volán nejen k životu v církvi, ale (kromě jiného) k zápasu o radikální nápravu všech lidských věcí: „evangelium nás vede k odpovědnosti za hospodářskou, politickou a kulturní situaci naší země i celého světa“[1].

Za názvem tohoto hnutí stojí původně Jiřina Veberová, manželka faráře J. Vebera působícího t. č. v Domažlicích, která na konci léta 1956 začala mluvit na kdyňské faře u rodiny Trojanovy o tzv. mladé orientaci.[2] U zrodu stáli tedy přátelé

J. S. Trojan s manželkou Karlou, Jan Čapek a manželé Veberovi. Odpovědností, pociťovanou potřebou jejích členů, bylo rozšiřování evangelia nejen uvnitř křesťanské církve, nýbrž také v prostředí vně, za jejími hranicemi, v němž se každý denodenně pohyboval, a která byla po roce 1948 ovládána a zcela pod vlivem komunistické strany. Proto bylo také této aktivitě kladeno všude množství překážek. Byla jimi zdůrazňována tzv. civilní interpretace křesťanské zvěsti, ekumenická otevřenost. Dalším stěžejním bodem byl odkaz na solidaritu se slabými a vyřazenými, na vpravdě kristovskou cestu.

„V tomto bodě jsme se začali odchylovat od J. L. Hromádky, který mluvil o solidaritě, ale vnitřně ji nediferencoval... Jiná je solidarita s těmi, kdo mají moc, jiná je solidarita s těmi, kdo jsou mocí postiženi.“[3]

V první polovině šedesátých let namítala NO proti oficiální politice režimu, že podezírá a znevýhodňuje věřící občany ve společenském životě. Ačkoli byla náboženská svoboda zaručena ústavou, v praktickém životě docházelo k jejímu omezování. Upozorňovala také na omezování publikačních možností církve působením státního tiskového dozoru. Státní správa v té době ještě trvala na monopolu moci, který určoval veškerý veřejný život a nutil církve, aby se stáhly do modliteben a chrámů. To však NO a priori odmítala s odůvodněním, že odpovědnost, která pramení z víry, je bez hranic. Její působení mělo zasahovat také veškerý sekulární svět.

Zásady NO vznikaly ve dnech 9.–21. 7. 1962.[4] Od samého počátku hnutí NO provázela kritičnost. „Nahlas vyslovená kritika, hned a na místě, nás osvobozovala od nezdravého pnutí uvnitř.“[5]

Na podzim roku 1969 a od počátku roku 1970 začal sílit tlak nového vedení KSČ proti stoupencům polednového vývoje. Začalo období tzv. normalizace. Generální tajemník KSČ Gustáv Husák se ujal moci a provedl čistku v komunistické straně. NO setrvává na pozici ochrany lidských práv.

Strategií normalizátorů bylo posílit kontrolní mechanismy zabraňující projevům, jež by mohly veřejnost z politické letargie probouzet. Jak hnutí NO, tak níže popisovaný SČED byly ostře sledovány a kontrolovány, jejich členové cíleně poškozováni a trestáni. Jejich cílem byla postupná likvidace těchto aktivit a zároveň měla mít církev se svým vedením dojem, že útok se soustřeďuje pouze na ty, kdo „zlobí“, kdo jsou nerozumní a škodí vposledu svými kroky celé církvi.

Období normalizace sedmdesátých let zasáhlo NO útokem státních úřadů. Režimní moc přesvědčila vedení církve, že postiženi jsou pouze ti, kdo narušují vztahy mezi státem a církvemi.

I církevní vedení na seniorátní a nejvyšší úrovni začalo v NO spatřovat nátlakovou skupinu, která vhání církev do neúnosných konfrontací s režimem. [6]

Promyšlený odpor vůči snahám zatlačit církev na okraj společnosti tedy zcela chyběl. Režimu se podařilo soustředit vůli většiny členů naší církve převážně na vnitrocírkevní záležitosti. Tím byla NO se svým důrazem na odpovědnost bez hranic jasným trnem v oku normalizačního vedení státních institucí. Její členové v žádném případě nemohli být na konventech a synodech zvoleni do vyšších církevních funkcí.

Státní správa se prostřednictvím církevních tajemníků snažila různými výhodami podpořit opozici v církvi proti NO, a to na všech úrovních.[7]

V řadách NO nastává reflexe z práce s mládeží ve sborech. Ukazuje se, že mladí lidé nyní hledají smysl svého života jinde než v angažovanosti navenek; dosavadní struktury, církevní i veřejné, přestávají mládež zajímat. Tomuto rysu společenské krize věnovala NO pozornost.

Bez duchovního zázemí hrozí nebezpečí, že v zápase s vnější mocí se nakonec přizpůsobíme, protože zdroje našeho odporu začínají vysychat.[8]

Normalizace v církvi začala naplno v únoru 1972. Dle tehdejšího synodního senio- ra Václava Kejře se farářům odnímají souhlasy, aniž se respektují lhůty,[9] nesděluje se žádný důvod takového postupu, jen se konstatuje odnětí.

Synodní senior konstatuje zhoršení vztahů mezi farářskou obcí a vedením církve a podotýká, že se naše církev dostala „pod palbu“ režimní moci, přiznává rostoucí izolovanost naší církve v reakci na tlak z vnějšku. V prosinci 1973 odevzdává NO synodnímu seniorovi dr. Václavu Kejřovi a synodnímu kurátorovi dr. Františku Škarvanovi své teze (již po obdržení vyrozumění J. Veberovi o ukončení jeho duchovenské činnosti ).[10] V novém roce následuje odebrání státního souhlasu také J. S. Trojanovi a A. Kocábovi.

Režimu se podařilo ochromit vliv těchto osobností v důsledku ztráty základny ve sborech, nemohli rozvíjet řadu společných akcí. Pozbyli také možnost společně přemýšlet o své angažovanosti v církvi a společnosti. Bez tohoto institučního rámce již nebyli schopni ovlivňovat události v církvi přímo. Nešlo účastnit se všech potřebných akcí, jelikož museli nastoupit do civilních zaměstnání. Do úplného ústraní se však zatlačit nenechali.[11]

Za období největšího vlivu NO můžeme označit druhou polovinu šedesátých let (činnost Svazu českobratrského evangelického duchovenstva a jeho Mírového odboru, vydávání různých prohlášení apod.). S nástupem normalizace se vliv NO zmenšoval (následkem zrušení SČEDu, odebráním státního souhlasu dalším farářům výrazně reprezentujících NO, a prosazováním prorežimních členů církve).[12]

Mírový odbor Svazu Českobratrského evangelického duchovenstva 

Podobnou platformou jako Nová orientace k formulaci a obraně vlastních stanovisek se stal od konce padesátých let také Svaz Českobratrského evangelického duchovenstva (SČED) sdružující duchovní, kteří pořádali vzdělávací kurzy a podobnou činnost a starali se také o zajišťování materiální podpory jeho členů. V rámci SČEDu si NO vytvořila poměrně silné postavení (zvláště v mírovém odboru – MO) a tato skutečnost se také odrazila v mnohých událostech. Těm se posléze věnují publikované dokumenty.

Po smrti J. V. Stalina v roce 1953 a odhalení jeho kultu osobnosti v SSSR nastoupilo v naší společnosti období uvolnění a kritického myšlení. Na půdě české ekumeny dochází k důležité události, k založení Křesťanské mírové konference (KMK) J. L. Hromádkou. Jejím úsilím je, aby křesťanské církve u nás apelovaly na církve západní ve prospěch mírového soužití, vystupuje proti zkouškám jaderných zbraní a studené válce, která se naší země jako jednoho ze satelitních socialistických států a tedy mocenského předpolí SSSR silně dotýká. KMK se soustřeďuje na udržení celosvětového míru a vnitrostátní situace jí je vírou o univerzální přesah křesťanské zvěsti de facto podřízena. Dochází k tomu, že prezident KMK stoupá na ceně v očích části církevní veřejnosti v zahraničí, tím méně však J. L. Hromádka znamená na scéně domácí. 

Období od roku 1960 patřilo k nejnadějnějším od počátku komunistické éry u nás. Jakkoli členové NO neměli přístup k aktivitám KMK, témata míru, odzbrojení, dialogy mezi státy rozdílných hospodářských systémů a ideových východisek se stala předmětem jejich zájmu.

Mírový odbor byl složen převážně z těch, kdo se hlásili k Nové orientaci. Sledoval a komentoval práci KMK zprvu pozitivně. Byl plně vtažen do prožívání událostí karibské krize,[13] jeho členové k ní vyjádřili svůj názor a poslali do Moskvy telegram.

Již před rokem 1968 se toto hnutí zasazovalo o prošetření skutečnosti, že faráři ČCE byli nuceni ke spolupráci se státní bezpečností, hnutí podávalo zprávy o hrozbách a nátlaku, jimž byli tito vystaveni. Zmíněná sféra společenského života patřila k tehdy nejtabuizovanějším – veřejnost neměla nejmenší potuchu o náplni práce StB, a o její struktuře a metodách se vůbec nemluvilo. Důvodem bylo postavení mezi státními institucem a důkladné utajování pro její činnost charakteristické. Z toho důvodu byly protesty ze strany pro společnost „nepřátelského“ SČEDu více než odvážné. Vždy šlo o riskování postihu (ohrožení služebního tajemství) například v podobě odejmutí státního souhlasu k vykonávání duchovenské činnosti.

V roce 1972 byla činnost SČEDu zakázána; ve smyslu § 21 zákona č. 71/67 Sb. byl ke dni 17. 7. 1974 svaz oficiálně rozpuštěn. Alfred Kocáb však organizoval zasedání jeho Mírového odboru i v roce 1973 a 1974.[14]

Po odejmutí státního souhlasu k vykonávání duchovenské činnosti faráři Jiřímu Veberovi v únoru 1974 píší Jan Čapek a Josef Batelka za výbor SČED dopis panu KCT K. Partschovi, tentýž dopis týkající se farářů Jakuba Trojana a Alfreda Kocába je odeslán panu KCT St. Semínkovi. V dopise vybízejí k opětovnému uvážení dopadu tohoto rozhodnutí na farářovo okolí a také na členy jeho vlastní rodiny. Čapek a Batelka rovněž konstatují, že v církevním zřízení ČCE nemají senioři jednotlivých seniorátů oporu pro přemísťování farářů. Má být uváženo, že „evangelickým farářům velmi záleží na poctivém vztahu k socialistické společnosti“. Opětovně je vyjádřeno, že chybí sdělení důvodu, „co vlastně je příčinou, že má svou práci skončit“. Závěrem je vyjádřena prosba, aby ještě došlo k jednání s farářem Veberem, aby mu byla umožněna další duchovenská činnost v jeho sboru.[15]

Během působení Jiřího Vebera v domažlickém sboru Západočeského seniorátu ČCE byli jeho nejbližšími kolegy faráři: Jakub S. Trojan – farář ve Kdyni na Šumavě, Vladimír Kalus – farář v Chrástu u Plzně, a Miroslav Rodr – farář a senior ČCE v Rokycanech kteří postupem času vytvořili „jakési diskusní a později dokonce zpívající kvarteto“16 (TRO-KA-VE-RO ), jehož členové se ze seniorátních pastorálních konferencí dobře znali a byli si také teologicky blízcí. Společenství, které proslulo vždy dobrou náladou, mající spřízněné duše také v Janu Blahoslavu Šourkovi působícím v Nejdku a chodovském faráři Alfredu Kocábovi.

Lesní evangelické brigády

V rámci své církevní práce vedl Jiří Veber v Domažlicích i v Šumperku o každých prázdninách lesní brigády mládeže, v Šumperku i s mezinárodní účastí a to se souhlasem okresního církevního tajemníka (OCT).17

Státní dohled nad činností církví nezačal až v době po únorovém převratu v roce 1948, dozor nad církvemi byl v našem státě prováděn již v období 1. republiky. Na ministerstvu kultury existovalo oddělení, které mělo na starosti církve. Ministerstvo udělovalo souhlasy k působení farářů, k výkonu činnosti evangelických sborů apod. Ale oproti době po únorovém převratu se v období předválečném lišil vztah státu a církve, který se vyznačoval vzájemnou kooperací, kdy nikdo nebyl za odlišné názory trestán.

Po únorovém převratu v roce 1948 byla při Ústředním akčním výboru Národní fronty (ÚAV NF) zřízena komise pro církevní záležitosti, jejímž úkolem bylo projednat s představiteli církví nové uspořádání církevně politických poměrů. V čele těchto jednání stál soudruh Alexej Čepička. Komunistická strana se snažila dostat církev pod svou kontrolu. Zcela se jí to podařilo poměrně záhy, a to v říjnu 1949 po vyhlášení církevních zákonů, jež nastolily nové postavení církve a vztah církve ke státu.[16] (mimochodem tyto církevní zákony jsou platné dodnes)  Kvůli těmto zákonům církve ztratily majetek a tím i svou nezávislou ekonomiku. Plat faráře hradil stát a církve nesměly mít žádný jiný příjem než ze sbírek. Faráři, pokud nastupovali na duchovenské místo, potřebovali státní souhlas. Zákonem byl také zřízen Státní úřad pro věci církevní. Tento úřad měl své zástupce – církevní tajemníky – rozmístěné na všech úrovních. Instituce církevního tajemníka existovala jak na krajských národních výborech, tak na jim podřízených okresních národních výborech. V roce 1956 byl Státní úřad pro věci církevní přejmenován na Sekretariát pro věci církevní, tento název mu zůstal nezměněn až do roku 1989.[17]

Brigádnické hnutí po druhé světové válce bylo neseno touhou po obnově poničených hodnot, ale brzy po únoru 1948 bylo zneužito nastolenou komunistickou mocí. Národní hospodářství a lesní správa ve vysídleném pohraničí stále potřebovaly pomoc. ČSM při Komenského fakultě převzala po rozpuštění Akademické asociace YMCA organizaci takových projektů v naší církvi. Poprvé v roce 1951 to byly lesní brigády v liduprázdných Jeseníkách, o rok později se jelo na Ostravsko budovat sídliště Poruba. V dalších letech se opět konaly lesní brigády nejen v Jeseníkách, ale také například na Šumavě, v západních Čechách a v Krušných horách.

Jiří Veber se účastnil těchto brigád organizovaných KEBF a synodní radou ČCE:

1954 – Pocínovice u Domažlic, 1956 – Kleť[18], 1957 – Kleť, Plánská hájovna (Plánička) s Jackem Trojanem[19], 1959 – Orlovice na Šumavě, Pocínovice, 1963 – Modlín, Lesní závod Kdyně, okr. Domažlice s Janem Kellerem a Karlem Balcarem, 1964–1968 – Staré Město Pod Sněžníkem (5x), 1967, 1969, 1973 – Nová Seninka, česko-německá brigáda s Ernstem Fenglerem.[20]

„V padesátých letech minulého století jsem byl na brigádách organizovaných synodní radou (resp. Kájou Trusinou a Martou Kačerovou)... Mou první byla brigáda na výstavbě Poruby, při té jsem se poznal s později věrným přítelem Vladimírem Kalusem. Pak lesní brigáda v Branné; a z neznámých důvodů na mě spadlo nečekané vedení, a na mou ženu Jiřinu vaření... volejbalisté-deblisté Kája Trusina a Petr Pokorný... Navštívil nás tam také Honza Šimsa... Na konci našeho běhu nám přišel kázat Milíč Lochman, co nám zvěstoval ani nevím, jen dodnes slyším fantastickou rychlost jeho myšlení i řeči.

Na dalších dvou brigádách, které se konaly na Kleti, byla především má domažlická mládež – myslím, že v letech 1956–57..., na Kleti jsme chtěli být i po třetí, vše bylo připraveno a dojednáno, ale přišel zákaz ze strany KSČ. Prý jde o nebezpečné místo u státní hranice, kde se nesmějí pohybovat nespolehliví lidé. Po protestech a usilovném hledání nám nabídla lesní správa ve Kdyni brigádu na polesí Orlovice u Chodské Lhoty. Tam jsme pak také šťastně a dobře pracovali 1958–59. Střídala nás tam mládež Vladimíra Kaluse – tak tomu bylo i při brigádách na Kleti. Když naše skupina v Orlovicích skončila, její větší část zůstala ještě pracovat ve Kdyni na stavbě sborového domu – pod vedením J. S. Trojana...

V roce 1960 mi byl v Domažlicích odebrán státní souhlas a tak k dalším brigádám jsem se dostal až v Šumperku 1964, kdy naši pomoc ráda přijala lesní správa ve Starém Městě p. Sněžníkem. Nedaleko polské hranice jsme našli opuštěnou a rozpadající se hájenku, v níž jsme se ubytovali a pomalu a postupně ji opravovali. Hned v dalším roce nás tam objevil cestou z Vrbna pod Pradědem na Kralický Sněžník západoněmecký turista. Byl jím evangelický farář mládeže z Wuppertalu Ernst Fengler.[21] Zůstal tam pak na jeden den, aby okusil náš pobyt, práci a program ve volném čase. V následujícím roce už přijel se skupinou své mládeže. O této věci věděla naše synodní rada, takže se známost o naší brigádě roznesla v církvi u nás i v cizině. Tak se stalo z našich brigád mezinárodní středisko setkávání mládeže z různých zemí. V době pomalého uvolňování tuhé normalizace to zřejmě bylo možné, sice přijímané režimem s nechutí, ale pro účastníky společné práce a rozhovorů mělo dobrý užitek. V letech 1967–68 se tak v našich primitivních poměrech po celé prázdniny setkávaly s naší mládeží skupiny z Wuppertalu, Mainzu a Hamburku v NSR a spolu s nimi i hloučky z tehdejší NDR. Jednou i skupina z Anglie s jedním Skotem (velmi pilným). A 1968 o svatodušních svátcích byl s námi pár dní bratr Rudolf z Taizé, který v šumperském kostele kázal (o křesťanské fantazii), a pak o prázdninách nás z Taizé přijely pozdravit tři dívky. Okupace 21. srpna přinutila německé přátele k rychlému odjezdu, takže v dalších dvou letech jsme ve vlastní režii pracovali sami. Pak přišel lesní správě striktní zákaz dalších brigád s evangelíky. Zůstala však trvalá přátelství, například bratr Fengler, později farář jednoho sboru v Düsseldorfu (dnes už také penzista) přijíždí na návštěvu takřka každý rok, občas také Lotar Borowski, pracovník diakonie v Hamburku. S ním byl dvakrát na brigádě indický metodista z Mandrasu Bazel Jesudason, jenž v Hamburku studoval.

Tolik jsem vylovil ze své paměti zhruba po padesáti letech...“[22]

Jiří Veber byl přemýšlivý, na Starý zákon orientovaný teolog, kterému nechyběl smysl pro civilní vyjádření biblického poselství, tak potřebný pro dnešek. Na něho vzpomínají tehdejší mládežníci domažlického sboru dodnes. A nejinak je tomu v šumperském sboru, kam byl donucen počátkem šedesátých let přejít.[23]

„...myslím, že jsem byla konfirmovaná v roce 1971, kdy mi mělo být patnáct roků v červenci a konfirmace byla tak květen – červen. Bylo nás celkem deset... Pro mě bylo důležité, že jsme byli dobrá skupina, táhli jsme za jeden provaz a měli jsme i potřebu se scházet po konfirmaci v mládeži... Dědeček (Jiří) byl pro nás velkým vzorem a navíc jsme věděli, že po konfirmaci budeme moct chodit do mládeže a jezdit na Seninku. Hodně pozitivního jsme o tom slyšeli, já jsem se tam velmi těšila. Mládež nás velmi dobře přijala, začali jsme mezi ně v pátek chodit, zpočátku nás tam bývalo i třicet (to bylo, když tam chodila generace Tvojí mamky, která byla hodně početná). Počet účastníků mládeže se snížil, když se tato generace rozprchla na různé školy mimo Šumperk, potom nás bývalo méně, jádro mládeže tvořila právě naše konfirmační skupina. Po nás také byla nějaká konfirmace, ale už nebylo tolik konfirmandů a ty skupinky při sobě moc nedržely. Na Seninku jsme jezdívali velmi rádi, krásné zážitky mám z letních bri gád, kde bývali převážně vedle nás ještě Němci, byla práce, různé diskuse pod vedením Jiřího, zábava a legrace. V té chvíli jsem si ani neuvědomovala, co to bude znamenat pro můj život, a myslím, že mě to ovlivnilo velmi pozitivně.  Na Seninku jsme taky jezdívali trávit jiné volné dny, například Silvestr jsem si v těch letech nedovedla jinde představit a vůbec, když se řekne Seninka, i dnes je mi hezky.

Přesně nevím, v kterém roce brigády skončily, ale bude to mít souvislost s tím, když byl Jiří zbaven souhlasu...“[24]

Odejmutí státního souhlasu Jiřímu Veberovi

Zkušenosti se státní tajnou bezpečností patrně z roku 1959, tedy po téměř desetiletém působení ve sboru ČCE v Domažlicích, popisuje v dopise z roku 2000.[25] Dva příslušníci StB se jej snažili získat pro spolupráci. Po radikálním odmítnutí byla jeho rodina sledována „...a do roka jsem byl v Domažlicích bez souhlasu.“[26]

 „...K věci mně odebraných souhlasů se mi nechce psát, po tolika letech už jako by bylo všechno v klidu a bez trápení, které k tomu tenkrát patřilo. Proč to oživovat a znovu prožívat? V Domažlicích bylo všechno dost jasné a průhledné, záhadou mi zůstává, proč jsem po půl roce nečekaně dostal souhlas pro Šumperk. Tuším dvě možnosti, ale není už asi možné nějak si je prověřovat. Mnohem dramatičtější byly okolnosti kolem ztráty souhlasu v Šumperku. Vracet se k tomu všemu ještě teď znova by znamenalo zase prožívat bolest, především nad počínáním některých blízkých lidí v církvi, dokonce i církevních institucí. Možná, že by se dalo leccos i zjistit, zas by to ale znamenalo znova jitřnit rány a přijít o klid zbytku života...“[27]

Odbor školství a kultury rady KNV v Plzni, církevní oddělení odebralo faráři Jiřímu Veberovi podle §18 odst. 2 zák. č. 221/49 Sb. s okamžitou platností státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti v celém Plzeňském kraji a současně mu zastavilo výplatu veškerých služebních požitků dne 18. 6. 1960.[28] S odůvodněním, že jmenovaný žádal o povolení konání sborového dne v rámci oslav 15. výročí osvobození ČSR, tuto akci takto označil, ale proběhla prý jako sborový den mládeže, o čemž svědčil její program a pozvánka pro mládež z celých západních Čech. Vytýkáno mu bylo také, že nepožádal o souhlas k slavnostnímu kázání pro faráře dr. Jana Pokorného z Brna ani pro ostatní duchovní (např. Radek Novák, Amos Jeschke) a spolupůsobení Jakuba Trojana.

Obviněný se dopustil „hrubého přestupku a porušil státní disciplínu a nedodržel státní předpisy.“31

Nebyla také podána žádost o možnost uspořádání dvou kulturních večerů (7. a 8. 5. 1960) u odboru školství a kultury rady ONV v Domažlicích dle vyhlášky MKŠ č. 99/58 Ú.l. (zrušena §5 vyhl. č. 117 MK ČR v březnu 1991).

Za přestupek v podané žádosti bylo označeno také ohlášení konání pouze jedné přednášky místo čtyř uskutečněných a její náplň označena za zcela opačnou, než bylo avizováno.

Jiří Veber se tak dopustil několika hrubých přestupků proti platným směrnicím a nařízením a proto mu byl odebrán státní souhlas.

Když se odvolal prostřednictvím odboru školství a kultury rady KNV v Plzni, nebylo to nic platné. Ale po žádosti podané v červenci 1960 uděluje církevní referát odboru školství a kultury KNV v Ostravě ve smyslu ustanovení § 17 vl. nař. č. 221/1949 Sb. státní souhlas k volbě p. Jiřího Vebera z Domažlic za faráře českobratrského evangelického sboru v Šumperku s právní účinností od 1. listopadu 1960.[29]

Státní bezpečnost na Jiřího Vebera, jako na „Nepřátelskou osobu“ vedla osobní svazek pod registračním číslem 11145 s krycím jménem PROPAGÁTOR.[30]

Za důvod odnětí státního souhlasu i v Šumperku byla označena ztráta způsobilosti. Toto údajné tvrzení odmítlo sborové shromáždění jako domněnku nesvědomitého a zaujatého pracovníka státní správy. V pohnutých dnech roku 1973 trvalo na volbě Jiřího Vebera za faráře do šumperského sboru. Staršovstvo mělo dojem, že chce někdo asi „zabít“ dobré vztahy mezi státem a církví a probouzet nesnášenlivé ovzduší proti věřícím. Sborové shromáždění protestovalo proti odnětí souhlasu k výkonu duchovenské služby svého faráře a proti zastavení výplaty jeho mzdy a uložilo staršovstvu, aby tento protest předložilo všem stranickým a státním zastupitelským sborům a orgánům k posouzení celého případu a k odčinění nezákonné křivdy, kterou po celý rok trpěl jak sbor, tak rodina jeho faráře.

V únoru 1973 se obrací senior moravskoslezského seniorátu dr. Josef Hlaváč na krajského církevního tajemníka (KCT) pana Karla Partsche: „...stále mi leží na srdci pro nás velmi smutná skutečnost, že by měl být odňat státní souhlas konseniorovi

Jiřímu Veberovi v Šumperku...“[31]

Navrhuje, aby se tato situace řešila jinak než odnětím souhlasu, které by způsobilo nejen nežádoucí zneklidnění při synodním jednání na blížícím se 18. synodu (26.–28. 4.), ale i komplikace v šumperském sboru, oceňuje jeho příslib nerozhodnout dříve, než bude věc prošetřena na místě a navrhuje vyslechnout též konseniora J. Vebera. Seniorátní výbor je připraven setkat se a projednat tuto záležitost, než rozhodne s konečnou platností. Děkuje za dobrou vůli řešit tuto otázku.[32]

Začátkem července podává zprávu o jednání s KCT K. Partschem na půdě ONV v Olomouci (3. 7. 1973) přímo Jiřímu Veberovi. Přítomni byli také OCT dr. Josef Engliš z Olomouce a konsenior Josef Hromádka. Bylo rozhodnuto Jiřímu Veberovi odejmout státní souhlas pro severomoravský kraj. Je mu ponechána možnost přejít na sbor do jiného kraje. Změnu působiště má synodní rada vyřešit do 2–3 mě síců. V případě odmítnutí tohoto řešení dojde k odnětí státního souhlasu podle § 18 vl. nař. 221 Sb. Za podstatu příčiny odnětí byla označena ztráta důvěry, která se prý zdůvodňovat nemusí. Dr. Hlaváč na J. Vebera apeluje, aby možnosti přechodu na jiný sbor využil, dle jeho soudu „se zde nedá již nic dělat“.[33]

Staršovstvo šumperského sboru ČCE na tuto skutečnost okamžitě pobouřeně a odmítavě reaguje dopisem synodní radě ČCE v Praze ze dne 9. července 1973. Uvádí důvody nesouhlasu s rozhodnutím odebrat faráři Jiřímu Veberovi státní souhlas v případě, že nepřesídlí do jiného kraje.[34]

Synodní senior dr. Václav Kejř hned 12. 7. 1973 dopisem referuje Jiřímu Veberovi o rozhovoru, který se konal předchozího dne na SPVC MK za přítomnosti pana ředitele dr. Jelínka, pana dr. Hájka, bratra seniora dr. Hlaváče a pana KCT Partsche. Ten potvrdil rozhodnutí KNV v Ostravě pouze o možnosti přejít na jeden z uprázdněných sborů či vyměnit se s některým současným farářem po dohodě se staršovstvy sborů jiných příslušných krajů. Rád by s ním vše koncem srpna nebo počátkem září projednal osobně.

„...Ponecháváme Ti na vůli, abys během této doby mohl dobře uvážit další kroky... Dobrotivý Bůh Tě osvěcuj svým světlem a zmocňuj ducha Tvého svým svatým Duchem, abys i tento úděl přijal nikoliv s hořkostí a se vzdorem, ale s důvěrným očekáváním na Boží pomoc k novému počátku, který On otevírá těm, kdož ho milují...“[35]

Začátkem září k rozhovoru s farářem Veberem i zástupci šumperského staršovstva došlo. Ti opakují své přesvědčení, že jeho odvolání z funkce faráře sboru vyvolá nejen ve sboru, ale i v šumperské veřejnosti značné pobouření a zdůrazňují, že je v zájmu obnovené důvěry mezi státními orgány a ČCE, aby p. KCT K. Partsch laskavě přezkoumal své stanovisko. Ujišťují nás, že farář J. Veber neučinil nic, co by poškodilo zájmy a cesty našeho socialistického zřízení, naopak se snažil vlastní duchovenskou službou vychovávat k uvědomělému občanství.[36]

„Na mou otázku, kterou jsem Vám položil při setkání na ministerstvu kultury, v čem se farář Veber provinil, jste prohlásil, že farář Veber jest nenapravitelně troufalý...“[37]

V tomto dopise poukazoval dr. V. Kejř také na závažné sociální a rodinné důvody, které vedou faráře Vebera k tomu, aby v Šumperku mohl setrvat – tři roky do důchodu jeho manželky a rovněž založení rodin jejich dětí v tomto městě.

Kejř prosí KCT, aby přijal, s porozuměním vyslechl a vyhověl prosbě zástupců staršovstva ČCE v Šumperku, aby farář Veber byl v jejich sboru ponechán.[38]

Koncem září Jiří Veber píše své konečné vyjádření ve věci svého přechodu na jiný sbor dopisem synodní radě ČCE, ve kterém vyjadřuje svůj zásadní nesouhlas s tímto návrhem a uvádí pět pádných důvodů.[39]

Dopis synodního seniora dr. V. Kejře panu KCT K. Partschovi ze dne 31. října 1973 podává zprávu o obdržení zmiňovaného prohlášení J. Vebera synodní radou a znovu naléhá, aby pan KCT vyslechl zástupce staršovstva v Šumperku, případně faráře Vebera samého.[40]

Dne 21. 11. informuje farář J. Veber Synodní radu ČCE o podání odvolání proti rozhodnutí KNV ze dne 6. listopadu 1973, aby jej seniorátní senior neprodleně přemístil mimo území SM kraje s odůvodněním, že již delší dobu nevykazuje požadovanou způsobilost pro výkon duchovenské činnosti. Zároveň mu byla tímto rozhodnutím zastavena výplata osobních požitků k 31. 12. 1973 s tím, že od tohoto dne se bude místo duchovního ČCE v Šumperku považovat za uprázdněné.[41]

Staršovstvo šumperského sboru ČCE vyvinulo veliké úsilí za záchranu svého faráře, kontaktovalo Okresní prokuraturu v Šumperku a dokonce Krajskou prokuraturu v Ostravě, aby se touto formální cestou informovalo o legálnosti a správnosti postupu probíhajícího řízení proti jeho osobě.[42]

Na dopis ze 6. 11. 1973 odpověděl také senior dr. Josef Hlaváč panu KCT

K. Partschovi, že není v kompetenci seniorátního výboru naší církve, aby faráře J. Vebera přemístil na jiný sbor. Podle §18 odst. 2 vl. nař. č. 221/49 Sb. má být odstranění duchovního podmíněno zjednáním nápravy jeho způsobilosti do 14 dnů.[43] „Synodní rada i seniorátní výbor se ze všech sil vynasnaží o zjednání nápravy do 14 dnů, jakmile nám bude sděleno, co se má napravit...“[44]

Tuto záležitost uzavřelo rozhodnutí SPVC MK ČSR sdělením o ukončení duchovenské činnosti panu Jiřímu Veberovi ze dne 30. listopadu 1973, které mělo být považováno za konečné. „...má pro Vás ten důsledek, že s účinností od 1. 1. 1974 přestáváte být duchovním českobratrské církve evangelické v Šumperku...“[45]

Okolnosti a zdůvodnění této represe soudruhy na SPVC MK jsou mlhavé a pod pojmem „ztráta důvěry“ – tušíme četné důvody.

Činnost StB proti ČCE byla zaměřena na soustavné sledování NO, která se stala v této církvi od šedesátých let jejím hlavním protivníkem. Snažila se vyvolávat ovzduší vzájemné nedůvěry a podezírání uvnitř tohoto hnutí, osobní diskreditaci v očích ostat ních členů církve i společnosti a přijímat opatření k odstraňování osob s opozičními názory.

V roce 1969 se navíc Jiří Veber s manželkou Jiřinou a dalšími členy NO účastnili pobytu v kapitalistickém Finsku a Švédsku. Také později upevňoval styky se zahraničím, zvláště pak s NSR (např. s evangelickými faráři Ernstem Fenglerem z Düsseldorfu, Volkerem Thammem z Lüneburgu aj.).

K blízkým přátelům faráře J. Vebera patřili také režimu nebezpeční evangeličtí faráři J. S. Trojan, V. Kalus a M. Rodr, s nimiž přesto pěstoval osobní styky a trávil společný čas (např. na Senince v Jeseníkách).

Jedním z pro režim nejnebezpečnějších vlivů, jímž farář J. Veber disponoval, byl silný vliv na mládež, která jej milovala. Mládežnický život šumperského sboru ČCE byl nesen duchem svobody uprostřed reality totalitní společnosti. Z jeho „špatného působení na mládež“ a jejím prostřednictvím i na spoustu dalších lidí ve společnosti, měla StB oprávněný strach. V neotřesitelné stavbě socialismu tak mohly potenciálně vznikat – a též prakticky vznikaly – trhliny.

Období do „sametové revoluce“ v listopadu 1989

Od 1. 1. 1974 začal Jiří Veber pracovat jako řidič sanitního vozu v šumperské nemocnici.

Počátkem dubna 1974 píše bývalý farář sboru ČCE v Šumperku dopis „Milý bratře Josefe, vedli jste se mnou vpravdě ,jóbovský´zápas...“[46] J. Hromádkovi, t. č. faráři ve Šternberku, který byl po odejmutí jeho státního souhlasu jmenován administrátorem šumperského sboru.

Povolání řidiče sanitky vykonával ještě šest let jako důchodce až do roku 1988. Po celou tuto dobu byl v kontaktu se členy disentu, šířil samizdatovou literaturu a pomáhal politickým vězňům. V bytě manželů Jiřího a Jiřiny Veberových se počátkem osmdesátých let konala také domovní prohlídka. V letech 1986 a 1989 marně žádal prostřednictvím Synodní rady ČCE Severomoravský KNV v Ostravě o udělení státního souhlasu k výpomocné duchovenské činnosti ve farních sborech Králíky a Hrabová.

„Tím víc jsem se těšil z toho, že jsem aspoň občas mohl působit „inkognito“ ve sboru svého přítele bratra Vladimíra Kaluse, později i ve sboru v Hrabové, když tam přišel bratr Václav Hurt...

Velkým povzbuzením mi byly tajné biblické hodiny s „necírkevními“ lidmi, kteří hledali nějakou smysluplnou životní orientaci.“[47]

Sekretariátem Východočeského KNV pro věci církevní v Hradci Králové mu byla též zamítnuta žádost a státní souhlas ke kázání na pastorální konferenci dne 19. 10. 1989 v Pardubicích. O měsíc později, v listopadu 1989 se stal mluvčím šumperského Občanského fóra. V prvních svobodných volbách v roce 1990 byl zvolen do šumperského zastupitelstva a rady města Šumperka. Kandidaturu poslance Federálního shromáždění odmítl, přesto byl dále, úměrně svému věku, veřejně činný.

11. 12. 1989 obdržel, coby důchodce, státní souhlas jako výpomocný kazatel pro farní sbor v Hrabové[48] s právní účinností od 1. 1. 1990–31. 12. 1990.[49]

„...Dneska už je minulost za námi a ani si ji nepřipomínám, neboť jsem vděčný Pánu Bohu, že jsme se směli dočkat nadějnějších dnů a že mohu zase svobodně na kazatelnu nejen v Šumperku, ale i v řadě okolních sborů od Jeseníku až po Olomouc, že smím s Biblí seznamovat děti ve škole a dokonce jít s evangeliem i do mírovské věznice, do prostředí, které bylo pro nás dříve nepředstavitelné. A tak mám naději, že ani jako důchodce nemusím v církvi zůstat jen služebníkem neužitečným...“[50]

Své poslání rovněž nacházel v místním evangelickém sboru a v ekumenickém hnutí. Čestné občanství mu udělila rada města Šumperka „in memoriam“ v říjnu roku 2010.

Za vším děním v období hrozby odejmutí státního souhlasu k vykonávání duchovenské činnosti faráři ČCE Jiřímu Veberovi stála od samého počátku Státní bezpečnost.

Od roku 1967 byl Jiří Veber ze Šumperka rozpracováván v rámci osobního svazku v akci pod krycím názvem PROPAGÁTOR.

StB měla za úkol odstranit tuto „nepřátelskou“ osobu z veřejného života. Její rozhodnutí mohli vykonavatelé smutného děje – ať už jakkoli sami pokřivení – ovlivnit jen dílčím způsobem a veškeré dění „okolo“ mělo pouze druhotný charakter. Osoby účastnící se procesu v podstatě nevědomky krok za krokem realizovaly tento její počáteční záměr.[51]

Následuje pět nejčastěji citovaných dopisů, které názorně ilustrují okolnosti zápasů bratra faráře Jiřího Vebera.

 

[1] CUHRA, J. Archiv soudobých dějin. Soudobé dějiny VIII/2–3, příl. s. 518

[2] TROJAN, Jakub S. Rozhovory s pamětí I, Středokluky: Zdeněk Susa 2010, s. 183–192.

[3] Tamtéž.

[4] Tamtéž s. 290–295.

[5] Tamtéž.

[6] Tamtéž.

[7] TROJAN, Jakub S. Rozhovory s pamětí I, Středokluky: Zdeněk Susa 2010, s. 290–295.

[8] Tamtéž.

[9] §18, odst. 2 vládního nařízení č. 221/1949 Sb.

[10] Oficiální dopis ze SPVC MK z 30. 11. 1973, podepsaný ředitel SPVC Fr. Jelínek v.r.

[11] TROJAN, Jakub S. Rozhovory s pamětí II, Středokluky: Zdeněk Susa 2011.

[12] DINUŠ, P. ČCE v agenturním rozpracování StB, sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 11, edit. KREMLIČKOVÁ, L. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu SKPV, PČR, 2004, s.102.

[13] Karibská krize (též kubánská krize) byla mezinárodní politická krize. Hrozilo, že přeroste v jaderný konflikt. Vypukla v roce 1962 v důsledku rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě, kterým SSSR odpověděl na umístění amerických raket v Turecku. V reakci na to vyhlásily USA blokádu Kuby, která měla zabránit dopravení dalších raket na toto území. To se podařilo, neboť sovětská plavidla se na hranici kontrolované zóny skutečně zastavila. Po dalších jednáních byly odstraněny i již nainstalované rakety, USA se zavázaly, že nenapadnou Kubu a že stáhnou svoje rakety středního doletu z Turecka.

[14] DINUŠ, P. ČCE v agenturním rozpracování StB, sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 11, edit. KREMLIČKOVÁ, L., Praha: Úřad dok. a vyš. komun. SKPV, PČR, 2004, s.15

[15] Oficiální dopis výboru SČEDu panu KCT K. Partschovi ze dne 18. února 1974, Archiv SČEDu. 16Oficiální dopis výboru SČEDu panu KCT K. Partschovi ze dne 18. února 1974, Archiv SČEDu. 17Vlastní životopis, v Šumperku 26. 2. 1986, listinná pozůstalost po otci.

[16] Zákon o zřízení Státního úřadu pro věci církevní (zák. č. 217/49 Sb.) Zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností (zák. č. 218/49 Sb.) Prováděcí vládní nařízení (č. 219– 223/49 Sb.).

[17] SOkA Jindřichův Hradec, NOVÁ, B., Církevní situace na jindřichohradeckém okrese v 50. letech popisovaná na materiálech  z agendy okresního církevního tajemníka.

[18] WOLFOVÁ, Milena. Světlo vyčištěných petrolejek na Kleti, Cesta církve IV, Evangelické brigády, knižnice studij. textů ČCE, edit. HLAVÁČ,P., ELIÁŠOVÁ, L., LOUCKÁ, P., Praha: 2011, s. 56.

[19] Tamtéž, s. 56–57.

[20] FENGLER, Ernst. Tichá stavba mostu v časech studené války, Cesta církve IV, Evangelické brigády, knižnice studij. textů ČCE, edit. HLAVÁČ, P., ELIÁŠOVÁ, L., LOUCKÁ, P., Praha: 2011, s. 71–76.

[21] FENGLER, Ernst. Tichá stavba mostu v časech studené války, Cesta církve IV, Evangelické brigády, knižnice studij. textů ČCE, edit. HLAVÁČ, P., ELIÁŠOVÁ, L., LOUCKÁ, P., Praha: 2011, s. 72.

[22] Osobní dopis Jiřího Vebera panu Mgr. Pavlu Hlaváčovi, Šumperk 21. 9. 2009.

[23] TROJAN, Jakub S. Rozhovory s pamětí I, Středokluky: Zdeněk Susa 2010.

[24] PROCHÁZKOVÁ, Radka, e-mail z listopadu 2011.

[25] PFANN, M., ŠIMSOVI M. a J., Veřejná diskuse o činnosti StB v r. 1966 na půdě SČEDu, Archiv soudobých dějin, s. 558–559.

[26] Tamtéž, s. 559.

[27] Osobní dopis Jiřího Vebera panu Mgr. Pavlu Hlaváčovi, Šumperk 21. 9. 2009.

[28] Oficiální dopis OŠaK rady KNV v Plzni, osobní spis J.V., personální odd. ČCE. 31Tamtéž.

[29] Oficiální dopis OŠaK rady KNV církevního referátu v Ostravě, osobní spis J.V., personální odd.

ČCE.

[30] DINUŠ, P. ČCE v agenturním rozpracování StB, sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 11, edit. KREMLIČKOVÁ, L., Praha: Úřad dok. a vyš. komun. SKPV, PČR, 2004, s. 107.

[31] Oficiální dopis seniora dr. J. Hlaváče v Prostějově panu KCT K. Partschovi na odboru kultury rady Sm KNV v Ostravě z 15. 2. 1973, osobní spis J. V., personální odd. ČCE.

[32] Tamtéž.

[33] Oficiální dopis seniora dr. J. Hlaváče v Prostějově faráři Jiřímu Veberovi v Šumperku z 4. 7. 1973, osobní spis J.V., personální odd. ÚCK ČCE, Jungmannova 9, Praha.

[34] Tamtéž.

[35] Oficiální dopis synodního seniora ČCE dr. V. Kejře adresovaný bratru Jiřímu Veberovi, osobní spis J. V., personální odd. ÚCK ČCE, Jungmannova 9, Praha.

[36] Oficiální dopis synodního seniora ČCE dr. V. Kejře adresovaný KCT K. Partschovi ze  dne 4. září 1973, osobní pozůstalost po faráři J. V.

[37] Tamtéž.

[38] Oficiální dopis synodního seniora ČCE dr. V. Kejře adresovaný KCT K. Partschovi ze dne 4. září 1973, osobní pozůstalost po faráři J. V.

[39] Oficiální dopis J. Vebera adresovaný Synodní radě ČCE ze dne 27. října 1973, osobní spis J. V., personální odd. ÚCK ČCE, Jungmannova 9, Praha, obsažen v příloze.

[40] Oficiální dopis synodního seniora ČCE dr. V. Kejře adresovaný KCT K. Partschovi ze dne 31. 10. 1973, osobní pozůstalost po faráři J. V.

[41] Oficiální dopis J. Vebera adresovaný SPVC MK v Praze ze dne 21. listopadu 1973, osobní spis J. V., personální odd. SR ČCE, Jungmannova 9, Praha, obsažen v příloze

[42] Koncepty dopisů staršovstva adresovaných OP v Šumperku a KP v Ostravě, osobní pozůstalost po faráři J. V.

[43] Dle jeho §7 jde o spolehlivost a bezúhonnost.

[44] Oficiální dopis seniora dr. J. Hlaváče v Prostějově panu KCT K. Partschovi na odboru kultury rady Sm KNV v Ostravě z 24. 11. 1973, osobní spis J. V., personální  odd. ÚCK ČCE.

[45] Oficiální dopis ředitele SPVC Františka Jelínka panu Jiřímu Veberovi, faráři Českobratrské církve evangelické v Šumperku z 30. 11. 1973, osobní spis J. V., personální odd. ÚCK ČCE, Jungmannova 9, Praha, obsažen v příloze.

[46] Osobní dopis J. Vebera evangelickému faráři J. Hromádkovi ze dne 7. 4. 1974, osobní vlastnictví Mgr. P. Hlaváče, Praha, obsažen v příloze.

[47] Dopis J. Vebera synodnímu seniorovi, v Šumperku dne 20. 7. 1992, osobní spis J. V., personální odd. ÚCK ČCE, Jungmannova 9, Praha.

[48] Spolupracoval s bratrem farářem Václavem Hurtem (od r. 1987 kazatelem tamního evangelického sboru).

[49] Žádost o st. souhlas pro emeritního faráře J. Vebera dle §16 k výpomoci ve sboru v Hrabové ze dne 13. 11. 1989 podepsána synodním seniorem ČCE ThDr. Josefem Hromádkou.

[50] Dopis J. Vebera synodnímu seniorovi, v Šumperku dne 20. 7. 1992, osobní spis J. V., personální odd. ÚCK ČCE, Jungmannova 9, Praha.

[51] DINUŠ, P., ČCE v agenturním rozpracování StB, sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 11, edit. KREMLIČKOVÁ, L., Praha: Úřad dok. a vyš. komun. SKPV, PČR, 2004, s. 75.