Zpěvníček křesťanské mládeže — Nová píseň

Svědectví o zrodu tohoto půvabného zpěvníčku v dobách normalizace

Útlý POKLAD ZPĚWU DUCHOWNICH

W kterémžto se nacházejí Nove Pisně Nabožne,

Jichž mládež evanjelická w potřebách svých obecných y obzwlasstnich,

K chwále Boži, k  spasytedlnému wěřících wzdělání,

W Duchu obweselení a potěšení každého času s mnohym prospěchem užíwati může.

Wytisstěn w Holandskem Hoornaaru Léta Páně 1987[1]

Vzdor „železné oponě“, která však neměla moc zabránit pronikání „lásky křesťanské“, měli jsme s bratřími a sestrami z holandských církví, kteří k nám přijížděli, nebo u nás studovali, intenzivní bratrské a přátelské kontakty. Byla by to dlouhá řada jmen. Však alespoň některá budou v následujících vzpomínkách uvedena. Velkou část té všestranné pomoci zastřešovala vzácná paní, sestra Hebe Kohlbrugge. Není proto náhoda, že i v případě zpěvníku Nová píseň, v červnu L. P. 1987, korespondovala s holandskou tiskárnou v Hoornaaru právě Fräulein Mevrouw Hebe Kohlbrugge. Ona též zařídila, že z fondu Glaube in der 2. Welt ve Švýcarsku byla zaplacena faktura 18 245,62 guldenů. Šest tisíc zpěvníčků s modrými pruhy bylo na světě. Postupně byl celý náklad různými cestami přepravován do ČSSR a mládež nejen evangelická jej s mnohým prospěchem mohla a dosud může užívati.

Na zrod, výrobu a distribuci cyklostylovaného samizdatu a potom, stejně jako po Bílé hoře v cizině tištěného exulantského kancionálu Nová píseň, vzpomínají – poněkud již mechem obrostlí absolventi Komenského evangelické bohoslovecké fakulty: Pavel Hlaváč, Bohdan Pivoňka, Jan Keller, Pavel Kalus a Pavel Keřkovský.

Vzpomíná Pavel Hlaváč

Domnívám se, že iniciátory byli farář Bohdan Pivoňka, když byl ve Svratouchu a vikář Jan Keller v Jimramově (dávno před tím, než se tam stal starostou). Tito dva moji milí a neohrožení bratři na počátku normalizace usoudili, že když mám na faře cyklostyl a klidně množím pro seniorát sborové dopisy, v tichosti bych mohl nedbat na vrchnostenská povolení a pro seniorátní mládež namnožit řadu nových oblíbených písní z básnické a hudební dílny Miloše Rejchrta, Sváti Karáska, Bohdana Pivoňky a řady dalších autorů. Tyto písně neobsahoval dosud pohromadě žádný zpěvník. Ani to nešlo, písně vznikaly za pochodu, často reagovaly na aktuální situaci režimních represí proti církvi i společnosti. Šířily se většinou jen ručním opisováním, podobně, jako politický a kulturní samizdat. Ty písně měly prorockého ducha, byly to vlastně křes ťanské, duchovní protestsongy. Rozmnožovat je, bylo v té době „o hubu“. Přiznávám, že se mi tenkrát do toho vůbec nechtělo. Cyklostyl v Proseči byl seniorátní a vztahovala se na něj všechna restriktivní nařízení totalitního režimu. Registrován byl na ONV, věděl o něm jak OCT, tak KCT a věděla o něm i StB. Té jsem musil, po zatčení Mirka Dusa, vydat hned v roce 1971 blány z vršovické jubilejní ročenky, kterou jsem na tom cyklostylu točil. Honza s Bohdanem přinesli zároveň několik prvních napsaných blan a několik balíků papíru – co mi zbývalo jiného, než překonat obavy a strach a točit a točit: každá blána 400x, což pro mne bylo do té doby nevídané množství, leč zpěvník byl prostě v té době naléhavá, přímo duchovně-společenská potřeba.

Nakonec se vše obešlo bez vnějšího zásahu a ukázalo se, že „daleko před brodem se kalhoty stahovat nemusí, ba ani nesmí“. Pokračovalo to tak, že skupinky mládeže poličského seniorátu (hlavně jimramovští) cyklostylované listy nejprve rozřezaly, potom rovnaly podle čísel písní, zpěvníček opatřovaly deskami a konečně i šroubovaly vazbu. Vím jen, že jsme měli velký problém sehnat nejen potřebné množství balíků papíru, ale také třeba i umělohmotných šroubů na vazbu. Cyklostylovaný zpěvník se sice dostal do řady sborů, ale přesto po něm byla čím dál větší sháňka. Něco jsem ze starých, ukrytých blan ještě dotočil, ale nestačilo to. Mládež v celé církvi i v širší ekumeně chtěla zpívat alegorické protestsongy Miloše Rejchrta, Sváti Karáska, Bohdana Pivoňky a řady dalších autorů. Mezi písněmi bylo též mnoho spirituálů a písní s jazzovou rytmikou – ideální pro kytarový doprovod. Nebyly to samozřejmě žádné častušky, ani jalové protestsongy, ale duchovní písně v pravém slova smyslu, s leitmotivy „vzdoru a odevzdání“, „pokání a vyznání“, „radosti a naděje“, jak o tom kdysi v evangelickém samizdatu psal Pavel Keřkovský.

Prostřednictvím přátel se domluvilo, že nám zpěvník vydají v Holandsku, že bude notovaný, lepší než ten náš cyklostylovaný a hlavně – že ho budou nejen stovky, ale tisíce. Myslím, že Bohdan pro toto vydání připravil nápěvy a akordy. Honza vypsal texty pod notovou osnovou. Vzorový exemplář putoval do Holandska. Záměrně jsme neuváděli autory textů písní a nedopatřením jsme zapomněli vymyslit pro zpěvníček název. Také toho se jednoduše a geniálně zhostili naši zahraniční přátelé. Za čas začaly tajně z Holandska přicházet zpěvníčky s názvem Nová píseň, v polotvrdých deskách s modrými pruhy. „Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal...“, byla píseň s číslem 1 a „Kdo na kolenou klečí vídá dál...“ s číslem 169 byla písní poslední.

Tento „útlý kancionál“ byl na konci sedmdesátých a po celá osmdesátá léta mezi mládeží zpěvníkem nejoblíbenějším. Jsem přesvědčen, že sehrál v prostředí (nejen) evangelické mládeže velmi pozitivní, ano, přímo konfirmační roli.

Doplňuje Bohdan Pivoňka

Byli jsme při tom, to však neznamená, že o tolik let později ještě víme dost přesných údajů. Tedy obě vydání zpěvníků mám k dispozici, ten původní, bez not, v tvrdých papundeklových deskách, s bílými nebo průsvitnými plastikovými kancelářskými šrouby, i pruhovanou Novou píseň. Takže spíš jen několik dojmů, které se se zpěvníky pojily.

Dobu výroby bych kladl asi na začátek sedmdesátých let. Do Svratouchu jsme se nastěhovali těsně před bratrskou sovětskou pomocí, v červenci 1968. Prvního prosince 1968 jsem byl zvolen ve Svratouchu farářem. Mám pocit, že jsem vzápětí dostal na hrb seniorátní mládež, protože jsem vedl v červenci 1969 seniorátní kurz mládeže v Borové (vím to podle toho, že 10. 7. 1969 zemřel můj tchán a tato zpráva mě zastihla právě v Borové). Možná ještě zajímavost: pro tenhle seniorátní kurz jsem napsal jednu ze svých písní, možná i časem dost úspěšnou: „Nevím Pane, co ti dát...“ (NP č. 12).

Vzpomínám na kompletování těch původních cyklostylovaných zpěvníků. Pavel tisknul, to je jasné. Já jsem zase obstarával texty, psal na blány atd. Zajímavé bylo, že jsem ve Svratouchu prosadil, aby se koupil farní Consul, kancelářský psací stroj s dlouhým válcem. To bylo nutno pro zápis na blánu na délku (bylo třeba vytvořit dva sloupce!) s perličkovým formátem, což je úsporné písmo bez patek, takový dost zvláštní typ. Jak se mně to podařilo, nevím, patrně díky mým tradičně manipulativním sklonům. Pro tuto zvláštnost lze vystopovat původ textů. Jak ve starých zpěvnících, tak v Nové písni jsou stejné typy. Hraji si na kriminalistu[2] – všimněte si písmena „j“, které je trochu skloněno doprava. Mám zato, že jsem psal texty na blány u těch starých zpěvníků, které Pavel „točil“ a Honza „kompletoval“. Pamatuju, že jsme neměli tak silnou děrovačku, která by zvládla proděravět celý svazek, a Honza k tomu účelu používal ruční vrtačku. Rovněž bylo třeba krátit plastikové šrouby, které byly moc dlouhé, tak se musily uštípávat.

Co se týče Nové písně, která se nakonec tiskla v Holandsku, myslím, že jsem vyráběl psaní textu pod noty; tedy noty jsem nepsal, neodpovídá to mému stylu – viz příloha. Kdo psal noty, nevím, asi to byl někdo z jimramovské mládeže – Honza bude vědět. Taky ten rukou psaný dodatek (151–169) bude asi takové provenience – ať bratři posoudí. Notové podklady jsem dodával, možná, že to někdo po mně kontroloval, už nevím. Hledal jsem teď ve svém domácím archivu (hromady papírů a not), ale mnoho toho nenašel. Pochopitelně to vše mohlo být i jinak, obdivuju memoáristy, jak si vše přesně pamatují; mě asi měl Pán Bůh rád, že mě moc marginálií z minulosti netrápí. Tolik z mé trošky do zpěvníčkového mlýna. A rád uslyším o dalších.

Doplňuje Jan Keller

Tak já také musím poznamenat, že paměť mám sice dobrou, ale krátkou a navíc ta minulost je obalena mnohými vysněnými přáními, upravena pozdějšími pocity, názory... prostě naše vzpomínky se budou různit, ale v něčem se jistě shodnou. A to především ve významu písní skládaných v sedmdesátých a osmdesátých letech pro nás všechny i pro lidi kolem nás. Tyto písně se hodně ve skupinách mládeže zpívaly, vyvolávaly diskuse, také někdy teologicky rozčilovaly, ale vždy spojovaly. Vydávaly svědectví, s nímž se člověk konfrontoval a z něhož čerpal. Vzpomínám, že některé z písní zpívané při konkrétních situacích, působily zcela zvláštní euforii, nadšení, prožitek, mezilidské spojení, vzájemné semknutí – nevím, jak to popsat. (Např. píseň Jednou budem dál zpívaná na chodbě soudu mezi estébáky při odvádění Sváti Karáska a dal ších v želízkách. Písně Beranů, které zněly v Jimramově při odpoledním koncertě, před jehož uskutečněním jsme byli varováni, že z toho bude vyšetřování. Na Zbytově mládež zpívala – trochu se strachem, trochu s odvážným sebevědomím – policistům v uniformě, kteří přišli zjišťovat, co se tam děje, také jednu z písní, již nepamatuji kterou. A jistě takových chvil a situací bylo daleko víc.) To byly události, které vždy zanechaly hluboký dojem. A ty písně vyjádřily to, co by slovy nešlo říci, či lépe co by člověk neměl odvahu říci. (Jo, ale to jsem se rozkecal.) O písňové tvorbě, jejich významu, o teologii písní šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let napsal perfektní rozbor Pavel Keřkovský.[3]

A teď už ke zpěvníčku. Pamatuji, že při našem společném rozhodování o podobě tohoto zpěvníku bylo hned na počátku řečeno, že nebude nijak redigován, bude otevřený a budou do něho přidávány písně, které mládež přijme za své a bude je ráda zpívat. A abychom alespoň naznačili směr, uvedli jsme jako první „Buď tobě sláva“, hymnus evangelických brigád. (V té době tato píseň nebyla ještě v evangelickém zpěvníku.)

Kdy to začalo? Nevím. Mám jediné doložené datum z poštovní složenky a to je 6. 5. 1978, kdy jsem odesílal Lisovnám nových hmot, národní podnik, Vrbno pod Pradědem, 208 Kčs za skrutky na kompletování zpěvníku. To však byla už druhá dávka. První objednávka byla na 1000 ks skrutek po 45 haléřích, celkem za 450 Kčs. Ale částku tehdy proplácel jimramovský sbor a datum neznám. To datum by prozradilo vznik zpěvníčku. Tak vůbec nevím, kdy mohly první zpěvníky vzniknout 1974? 1975?

nebo i dřív?

Jak zpěvníčky vznikaly, to jste celkem souhlasně s mými vzpomínkami popsali. Ano, dělo se to na prosečské faře. Dali jsme dohromady předlohy písní tak, jak je kdo sehnal a rozhodli společně, které jsou mezi mladými lidmi „živé“ a zařadíme je do zpěvníčku. Písně psal Bohdan na svém perličkovém stroji na blány (rozmnožovací blány byly kupodivu i v totalitě volně v prodeji), Pavel množil na seniorátním stroji a já jsem asi tehdy koukal či skládal vytisknuté stránky. Tisklo se tehdy dle mých záznamů 400 výtisků zpěvníku. Z toho 350 jich bylo určeno konkrétním odběratelům – sborům a jednotlivcům: Telecí 30 kusů, Svratouch 50, Jimramov 50, Borová 15, Proseč 25, Polička 11, Rut Sládková 16, Bob Hašlerka 50, senior Ruml 10, Sněžné 20, Veselí 12, Hrubá Vrbka 20, Sázava 10, Hradec Králové přes Daníka Pfanna 10, Daňkovice 10, Prosetín 20, Mirek Dus 3. Asi 50 nezkompletovaných zpěvníků zůstalo v krabici nevyužito. První vydání mělo 52 písní, pak následovaly vždy po určitém období, když se nashromáždily písně nové, přídavky. Nejprve písně 53–58, následně 59–70, pak 71–88 a nakonec 89–143. Poslední písně mohly být doplněny asi v roce 1980. Další už v tomto cyklostylovaném zpěvníku nebyly.

Zpěvníčky s těmi prvními dvaapadesáti písničkami skutečně kompletovala mládež v Jimramově, ale nejen jimramovská, i různé návštěvy mladých lidí, kteří k nám občas jezdili. Listy A4 se překládaly, pak se připravily na stole jednotlivé hromádky a přítomní obcházeli kolem stolu a kompletovali zpěvníček. Přidaly se desky, distanční podložky, hřbet se slisoval mezi dva hranoly pomocí šroubů a vrtačkou se provrtaly díry pro umělohmotné skrutky. Toto jsem dělal sám, ale pak začalo opět kolektivní dílo. Skrutky se zkracovaly, jak uvádí Bohdan, protože jsme nesehnali jejich přesnou délku a nakonec se v družném rozhovoru zpěvníčky šroubovaly a vkládaly do igelitových obalů. Dost práce si také vyžádala výroba desek. Na ně se spotřebovalo 56 kobercových pásek.

Dodatky se pak rozesílaly podle objednávek a každý si již musel nové písně doplnit sám. Jak stránek přibývalo, distanční podložky se vyhazovaly. Mám i poznámky, jak byl materiál placen. Teď přiznám podvod, na kterém jsem se podílel společně s Lidovým spotřebním družstvem Jednota. Od prodavačů v Jimramově jsem dostal prázdné paragony s razítkem a s podpisem a ty jsem dle potřeby vyplňoval a dával jednotlivým odběratelům zpěvníčku tak, aby je bylo možno proplatit ze sborové pokladny. Celkem byl nakoupen materiál na zpěvníčky za 2 469 Kčs. Jeden zpěvníček (bez práce) přišel na 5,85 Kčs.

Co se týká Nové písně, vzpomínky mám trochu odlišné od Bohdanových. A myslím však, že dost přesné. V roce 1981 jsem v září nastoupil do sboru v Černošíně. Trochu jsem tam první rok trucoval, byl jsem v myšlenkách stále v Jimramově a tak jsem se dal do činnosti, která nevyžadovala mnoho přemýšlení. Půjčil jsem si od Bohdana jeho skvělý psací stroj, jehož tisk byl díky perličce úspornější co do šíře písmen, a několik měsíců jsem na něm přepisoval zpěvníček, jež jsem dokončil díky Bohdanovi, který mou práci popoháněl tím, že urgoval vrácení stroje. Bohdan je opravdu dobrý kriminálník,[4] to písmeno „j“ skutečně vše vysvětluje, jen ten apostrof je v obou zpěvnících různý. To zase asi naznačuje, že pisatelé byli různí a užívali jiný znak.

Od jednotlivých autorů jsem si sehnal noty s akordy, některé jsem nalezl již v jiných samizdatových zpěvníčcích. Na čtvrtky A5 nakreslil notovou osnovu,[5] napsal noty tak, aby se pod ně vešla slova a následně doplnil akordy. Protože jsem předpokládal, že budu zpěvníček užívat i já a že neumím doprovázet bez předepsaných akordů, psal jsem, pokud to bylo možné, všechny sloky mezi notovou osnovu. Nebyl jsem ale jediný, kdo toto uspořádání později uvítal. A protože od posledních dodatků zase uplynula nějaká doba, přibyly zase písně nové, doplnil jsem zpěvník do čísla 150. Čísla písní psala Marta. Moje představa tehdy byla taková, že se jednotlivé stránky písní nafotí na kinofilm a pak se budou množit na dokumentovém papíře.

Toto se také do jisté míry začalo uskutečňovat, ale jen začalo. Písně jsme na stojanu fotozvětšováku Leicou ofotografovali a následně začali kopírovat písně s představou, že vyrobíme nějakých 20 (nebo 30, 40? to už nevím) kopií. Nakoupil jsem množství fotopapírů Dokument (dodnes jich mám balíky s datem spotřebování do roku 1986) a s dětmi jsme trávili hodiny ve fotokomoře. Snad jsme zhotovili asi 20 stránek (a tak zkazili nějakých 400 fotopapírů či kolik), když k nám přišla zpráva – snad nám ji sdělil

Pavel Kalus –, že existuje možnost vydání zpěvníčku v cizině. O tom však vím velmi

 

málo, také jsem se o to nezajímal. Věděl jsem, že se vzdáme originálu zpěvníčku, ale pro případ, kdyby to nevyšlo, měli jsme vše nafoceno.

A pak přišla najednou zpráva, že den předání předlohy zpěvníku už je stanoven. S originálem jsme jeli na Zbytov, kde na nás měl čekat Pavel Kalus. A tam jsem ještě rychle doplnil posledních 19 písní. Už nebyl čas si půjčovat od Bohdana stroj a vůbec nebyl čas psát text na stroji, rukou mně to šlo rychleji. Zatím co jsem psal ty poslední písně, dával Honza Litomiský s naším Filipem dohromady obsah a napsali ho na normálním psacím stroji, který byl na Zbytově k dispozici, což rozezná i nekriminalista. Potom Pavel Kalus odjel s balíčkem stoosmdesáti čtvrtek formátu A5 nám neznámo kam...

A po čase už chodily do Čech zpěvníčky v černých igelitových odpadkových pytlích, což byl jeden velký omyl Holanďanů, kteří si mysleli, že odpadkové černé pytle nebudou nápadné. Leč netušili, že všechny odpadky se u nás dávaly netříděné do popelnic a černé pytle jsme znali jen ze zásilek pašované literatury. A nápadné na první pohled byly. Ale bylo to velké dílo. Dílo Holanďanů i všech statečných pašeráků.

Tak to je asi vše, co vím. Docela by mě zajímalo, kdyby se nalezl nějaký doklad, který by prozradil rok vzniku tohoto zpěvníčku. Nejširší rozmezí vzniku je někdy mezi roky 1972 a 1976. Posílám toto povídání ještě třem mým starším dětem, možná mě opraví či doplní. Jinak mám ještě mnoho nepoužitých desek zpěvníku, skrutek, paragonů, celé účetnictví a zařízení na děrování.

Ať ještě promluví Pavel Kalus a Pavel Keřkovský!

Doplňuje Pavel Kalus

Konečně se dostávám ke zpěvníčku Nová píseň a co o něm vím já. Přesně jsi napsal: uveď svoji verzi. Ano, každý jsme věděli svůj kus a raději to, co nebylo třeba jsme nechtěli vědět. Co kdyby to estébáci chtěli vědět a co kdybych pak někomu ublížil tím, co vykládám? To se nesmělo ani do notýsku psát, kdo kdy kam přijede, co přiveze, pro koho to bude, co si myslím. Opět nebezpečné. A tak když jsem měl kontakty s cizinci, bylo potřeba domluvit setkání, třeba i několik za sebou s více lidmi za tři měsíce. To bych si nezapamatoval, tak jsem si psal značky a to o dva dny a dvě hodiny dopředu. Když jsem se měl sejít ve středu v pět s tebou, tak jsem měl v notýsku značku v pondělí ve tři a to značku vodorovně přeškrtnuté kolečko (to jako hlava s kloboukem – to je přece Hlaváč). No a po dvaceti letech když nahlédnu do notýsku, jsou tam značky, že už ani nevím, co znamenaly a co důležitého mi připomínaly. A tak to dopadlo i s výrobní cenou jednoho zpěvníku a s množstvím, kolik jich bylo vyrobeno. Tenkrát jsem věděl, ale dnes mi vyskakují věci, které raději ani nahlas neříkám, protože nejsem Šimsa, kterej si všechno pamatuje.

Takže ani neuvedu rok. Ale bylo to na podzim, seděli jsme s Henrim Veldhuisem a Janem Kraaijeveldem v Prosetíně na faře a bavili se o životě. Začali jezdit do Čech získáni Hebe Kohlbrugge pro česko-holandský rozhovor a pro spolupráci v zápase o pravdu. Když ona nemohla cestovat k nám, vysílala je. Nejdříve studenty teologie a potom mladé faráře. Mluvili jsme o životě tu i tam a společně došli k tomu, že je dobrá barva na střechu kostela, ale důležitější je dobrá kniha a Bible a zpěvník. Ty že vychovávají a otevírají budoucnost. Střecha se dá vždy natřít nebo udělat nová, a nebo není potřeba. Ale to, co je v nás lidech, je nenahraditelné. A tak Henri říkal, když viděl naše strojem psané nebo ty „prosečsko-jimramovské“ cyklostylované zpěvníčky mládeže, vám by se hodil zpěvníček.  A už jsem byl doma. Honza Keller přece chystá upravenou verzi, nešla by ta použít? A tak jsme večer jeli na Zbytov, znovu o zpěvnících mluvili a Honza donesl ukázku několika předloh, tvrdších listů, na nichž na délku byly na stroji psány texty a ručně noty a akordy. Kartičky daly formát celému zpěvníku. Jan s Henrim uvažovali, že by bylo možno z nich vyjít, tiskárna si jistě poradí. Nevím, kolik písní tenkrát ještě chybělo. Madla, Honzova dcera potom pilně dopisovala. A tak při další návštěvě Jana a Henriho dostali na Zbytově do novin zabalený balíček písní. U nás v Prosetíně je Jan fotil fotoaparátem. Originály nechtěli mít přes hranice u sebe. Pro ně přijel, tuším, Sybe Visser, student biologie, který rok studoval v Praze. Převezl je přes hranice. V Čechách jsme neměli představu, jak bude zpěvník vypadat, šlo to na nás tenkrát trochu rychle a tak jsme ani neřešili název, grafiku či uvedení autorů textu ani melodie. Nebyla za tím, alespoň pokud si vybavuji, snaha krýt autory. Víc jsme měli před očima zpěvníček, kde budeme mít všechny tyhle naše báječný a stále dokola zpívaný písně pohromadě.

Jan Kraaijeveld jednal s tiskárnou. Peter Morée v Holandsku musel před přáteli obhájit, proč je ve zpěvníku píseň Buď tobě sláva, když je i v jiných oficiálně vydaných zpěvnících (tedy kostelovém i Rejchrtově Buď tobě sláva), jestli to není zbytečné. A také dal zpěvníku název Nová píseň, protože v tiskárně bylo zřejmé, že zpěvník název vyžaduje. Žádné jiné údaje ale uvedeny nejsou. (Úplně naopak to bylo u Novotného slovníku, kde bylo okopírováno: Edice Kalich 1956, Praha, a nikdy celníky nezarazilo, kde že by se v Praze v roce 1956 vyrobil dokonalý umělohmotný obal). Honza Keller pak jednou zmínil, že to je jedna z věcí, kterou by pro příště změnil. Ty ostatní jeho poznámky ale nevím, asi jsem se tenkrát nezeptal, nebo jsem je od té doby zapomněl. Několik let po revoluci jsem navštívil Jana v Oss a při odjezdu z Holandska mi předal půlmetrovou obálku s foliemi z tiskárny, že už asi nebudou potřeba, tak na památku. Předal jsem je Honzovi na Zbytově a když jsem se letos na ně ptal, se svým úsměvem pověděl, že všude překážela a tak ji nakonec vyhodil. Kde skončily papírové kartičky, předlohy, nevím.

Pamatuji si to rozrušení, když jsem viděl první Novou píseň a když jsme nad ní seděli na Zbytově. A pak se celý náklad, jak jsem uvedl už nevím, jak byl velký (až potkám Jana, tak se ho zeptám, jestli si to nepamatuje), vozil – pašoval k nám do Čech a na Moravu. Táta Vladimír Kalus dobře rozprostřel sítě a tak na některých farách a v domácnostech v noci přijímali zásilky knih z Holandska. Jako podnikový řidič jezdil po celé republice a rozesílal zpěvníčky s vymyšleným odesilatelem z různých pošt. Dokonce při své poslední cestě autem jich měl několik v kufru. Po havárii ho navštívili hned druhý den estébáci, kde je vzal a tak jim řekl, že mu je před farou nabídl nějaký muž s polským akcentem. Více fotek v dokumentaci havárie se zabývalo zpěvníčky Nová píseň a teologickou literaturou z kufru než místem havárie a rozbitým vozem.

Hodně nám zpěvník posloužil. Rádi jsme z něj zpívali. A i pro svůj formát jsem ho ještě dlouhou dobu vozil na akce s mládeží, než ho vytlačil mnohonásobně tlustější a rozlamovací zpěvník Svítá.

Děkuji Honzovi Kellerovi, že Nová píseň byla. A svým vyprávěním jsem připojil ještě několik jmen osob, které kdyby nebyly po cestě, musely by být jiné, nebo by to byl jiný zpěvník a vyšel by jinak a jinde. A jim, zmíněným i dalším mně neznámým taky děkuji.

Nebo z mála se dá získat hodně, pro celou generaci. Jen moudře rozhodnout, do čeho to málo investovat (do budov či do lidí).

Taky nám je s odstupem zřejmé, že doba útlaku přináší písně. Díky za ně! No a patří se připsat jako že to bylo Pánu Bohu ke slávě a nám k užitku.

 

[1] Jedná se o pokus parafrázovat a kombinovat z titulních listů dvou evangelických exulantských kancionálů, tištěných v 18. stol., v době protireformace v cizině, ilegálně dopravovaných do Čech a na Moravu, z nichž doma, nebo i při bohoslužbách zpívali tajní evangelíci: Poklad zpěvů duchovních – od Johanesa Myllera, církve české žitavské kantora... vytištěné v Žitavě L. P. 1710 a Citara sanctorum – bratrského kněze Jiřího Třanovského... vytištěná v Lipsku  L. P. 1737.

[2] K tomuto pojmu se váže pozdější „rozkošná e-mailová korespondence“ s omluvou za užití pojmu kriminálník místo kriminalista. Své nikoli kriminální, leč kriminalistické vlohy osvědčoval Bohdan častěji, zvláště při likvidaci a identifikaci odposlouchávacího zařízení, které instalovala hradecká StB u Bísků na faře v Telecím.

[3] Jeho práci, doplněnou a rozšířenou, uveřejňujeme v závěru těchto vzpomínek.

[4] Viz poznámka pod čarou č. 4.

[5] Svitavský farář Filip Keller, který si tato „autentická svědectví“ v březnu 2012 četl, k vyprávění svého otce poznamenává: K doplnění nic nemám, jen že mám dost živé vzpomínky, jak jsi sedával v Černošíně u stolu a linkoval ty jednotlivé papíry v okýnku podle mustru. Pak si také vybavuji, že jsi používal dnes běžné, tenkrát myslím nedostupné tenké fixy. Nebyly od Novotných ze Švýcar?