Dopis SR ČCE 11. 2. 1972

Synodní rada vzala vážně lživé informace státní správy a zapracovala je do dopisu. Je to s podivem, protože laická část církve na svých pracovištích registrovala postih za „antisocialistické“ postoje. Nejprve došlo k čistkám mezi komunisty (kolem 150 tisíc vyloučených ze strany) Po obnovení poslušnosti stranických příslušníků se komunistická strana vrhla na očišťování dalších institucí, včetně nemocnic, škol a kulturních organizací a na začátku roku 1972 i církví. Veřejnost nevěděla samozřejmě o všech případech, ale o případech ze svého regionu něco věděla. Dnes víme, že za verbální činnost bylo stíháno 146 osob, za hanobení států socialistické soustavy bylo stíháno 147 osob, atd. viz CC VIII. s. 34).
Nepoctivé je též označení jednání některých bratří za nezákonné, ač ti jednali v souladu s dosud platnými zákony. Stejně nepoctivé bylo označení jejich jednání za protispolečenské. Synodně radní dopis je tedy administrativní diktát, který se desolidarizoval s těmito bratry a naznačoval, že jejich cesta je nezákonná a nenásledování hodná. Jaromír Dus, Ladislav Hejdánek byli uvězněni. Jaromír Dus byl zbaven státního souhlasu pro výkon kazatelské služby. (CC VIII.) J. Z. Dus ( CC VIII.;CC IX) a posléze byl i natvrdo odsouzen. Církev se začala normalizačně drolit a tříštit sociologicky, mravně i věroučně.
Převzetí nepoctivého stanoviska státní správy, že ještě nikdo nebyl trestán za postoje z let 1968–1969 a že tedy občané – věřící – ještě mají čas vyznat lítost a normalizovat se „uznejte vládu sochy, padněte na kolena“ řečeno slovy moderního proroka-písničkáře a výsostného teologa. Text i melodie Miloše Rejchrta Píseň tří mládenců přesně vystihuje atmosféru nátlaku, kterou začalo šířit vedení církve: 1. Babylon dává poslední příležitost, výjimky z pravidla, máte čas vyznat lítost. Teď cesta zpátky ještě je otevřena, uznejte vládu sochy, padněte na kolena.
Píseň, na rozdíl od dopisu z 2. 11. 1972, nekončí podvolením se vládě sochy. (viz níže Několik písní ze samizdatového zpěvníčku Nová píseň)

V Praze  dne 11.února 1972  

Milí bratři a sestry, pozdravujeme Vás přáním boží milosti a pokoje!

Problémy současné politické praxe (Činnost církví a náboženských společností MK ČSR SVC z 23. 11. 1970)

(Archivní materiál Komise CC od r. 1945, který získala od J. Š. – zřejmě
Jan Šimsa – na počátku 90. let. Odkud ho získal on, je již nezjistitelné, autor již zesnul.)
Leninsko marxističtí ideologové považovali křesťanství za úpadkový jev. Náboženství je opium lidstva a tak slouží k ohlupování lidí, je proto mocným nástrojem v rukou mocenské elity, která z lidí činí masu zaslepenou náboženskými předsudky, pověrami a slepě věřícími těm, kdo jim vládnou. Lidstvo musí být osvobozeno od náboženství, musí se emancipovat a vytvořit společnost svobodných lidí – to je vědecká prognóza vývoje lidstva, proto i normalizovaná společnost měla prognostický ústav, líhně nových myšlenek „sovětského typu“ – jak konečně ukázala polistopadová faktická ideová orientace Václava Klause, Miloše Zemana i Andreje Babiše – kteří sympatizují s proruskou orientací a hospodářskou provázaností s ruskými trhy. Leninisté, stalinisté i marxisté převzali pozitivistické paradigma dějinného vývoje: 1. Primitivní stádium – náboženské. 2. Kritické stádium – filoyofické. 3. Vědecké stádium, počínající revolučními mysliteli 19. století. Je tedy zřejmé, že osvětová činnost církví je z hlediska vývoje společnosti brzdou společnosti, a je tedy nutné napomáhat k vymizení tohoto zpátečnického hnutí i za cenu násilného potlačování, protože dějinné zákonitosti ukazují, že pouze vědecky řízená společnost má budoucnost, a komunisté disponují vědeckým světovým názorem, potlačování náboženství je tedy legitimizováno vědeckými zákonitostmi vývoje společnost. Problém tkví v tom, že zákonitosti dějinného vývoje vynalezli marxisté a jejich základním premisám je nutné uvěřit a jejich typu vědeckosti je také nutno uvěřit a nezpochybňovat. Proto někteří religionisté tvrdí, že komunismus je sekulární prototyp náboženství, popř. kryptonáboženská ideologie.

Všem ústředím církví a náboženských společností

Apoštolským administraturám

Biskupským úřadům a konsistořím

Kapitulním konsistořím

Věc: Činnost církví a náboženských společností

Synod svému národu (1969)

(Další informace MORÉE, Peter. Synod svému národu: Evangelíci v roce 1968. Český bratr-Evangelický časopis, 2007, č. 18.)

Synod svému národu

Sestupujeme ve svých úvahách spolu se svými spoluobčany k samým kořenům své národní existence, která je vážně ohrožena zvnitřku polopravdami a zvnějšku hrozbou násilí. Nepřehlížíme kladné stránky života naší společnosti. Myslíme na nepoddajnost některých politiků, přímočarost studentů, jasné postoje odborových svazů, na statečnost spisovatelů, novinářů, pracovníku rozhlasu a televize, která nás zahanbuje.

Poselství faráře J. Batelky (23. 9. 1968) – sborový dopis

Na okupaci armádami Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 mnozí spontánně odpovídali, zde otiskujeme jen jeden z mnohých povzbuzujících dopisů pastýřů církve. Zaznívá z nich překvapení ze zrady dosavadních spojenců, tak to chápal J. L. Hromádka. Jiní označili předcházející dobu za období temna. A jen nemnozí přiznávali, že na neblahé minulosti měli i křesťané svůj podíl, že například přepadení Maďarska sovětskými tanky v roce 1956 někteří českobratrští evangelíci, v čele s J. L. Hromádkou, obhajovali jako nutnou akci, která nastartovala obnovu socialistického řádu v Maďarsku. Teprve trpká zkušenost s „internacionální pomocí spřátelených zemí“, tedy s vpádem okupantů, mnohé vyburcovala ke kritice a upřímnému vyznání, jaké hodnoty chtějí v budoucnosti vytvářet a které odmítat. Provolání Charty 77 zastihlo autora předchozích povzbuzujících provolání mezi konzervativci, kteří své dřívější společenské vize a zbožné sliby nedotáhli k aktivnímu zastávání svobody a spravedlnosti petiční cestou, příklonem k reformní tradici nenásilného odporu. Senior Josef Batelka dokonce na jaře 1977 v okresních novinách Vysočina odsoudil signatáře Charty 77. (viz zpráva o tom v NA –fond SPVC 1977, okolo Ch 77, materiály pro schůzi vlády ČSR, bez datace, bez č.j. Věc: Souhlas s volbou synodního seniora Českobratrské církve evangelické. Předkládá: Doc. JUDr. Milan Klusák, CSc., ministr kultury ČSR., Příloha III b, Kádrová charakteristika)

Proč se bojíte, ó malé víry ?

Mat 8,26

Stůjtež v poznané pravdě!…

Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte. Pána Boha v srdcích mějte.

Bratří a sestry!

Zásady ČCE (1968)

Zásady ČCE jsou kolektivním dílem sedmi autorů: Jan Čapek, Božena Komárková, Jan Milič Lochman, Lubomír Moravec, Rudolf Říčan, Josef Smolík, František Škarvan a Jiří Veber. XIV. synod (1963) pověřil synodní radu, aby ustavila komisi. Ta pracovala tři roky a v únoru 1966 předložila XV. synodu Zásady ČCE a synod je přijal. I ve „zlatých šedesátých“ musely být Zásady ČCE zaštítěny zvučným jménem pro režim důvěryhodné osobnosti. Nové vyznání víry bylo odvážným a riskantním počinem, protože Ústavou z roku 1960 stát deklaroval nadřazenost nejen komunistické strany, ale i jejího státního „náboženství“ tzv. vědeckého světového názoru“,a jen ten směl být vyučován na školách. Věřící učitelé byli považováni za nezpůsobilé vyučovat na základní, natož na střední škole, a byli vylučováni, nebo se museli zříci svého náboženského přesvědčení (CC IV, Memoranda). J .L. Hromádka nenapsal do Zásad ČCE (1968) žádnou stať, dle Komárkové ani čárku, protože neměl čas chodit do komisních pracovních schůzek. Pouze Zásady ČCE zaštítil svou autoritou, ale i tak musely čekat na svobodnější poměry – byly vytištěny až v roce 1968. V průběhu 70. a 80. let minulého století někteří českobratrští aktivisté s vděčností využívali Zásad ČCE ve svých dopisech a přejímali jejich jasnou argumentaci. Někteří autoři Zásad ČCE svým myšlením, administrativním manipulováním, vyučováním, jednáním v soukromí i na veřejnosti se od nich odklonili a jakoby nic takového nenapsali a neznali. Jiní autoři rozvíjeli dál to, co vyznali jako nové vyznání víry a dva z nich se přiklonili k právu na odpor, jak jej zmiňují i Zásady ČCE. V rámci společenství Charta 77 usilovali petiční cestou o nápravu zjevných nespravedlností. Úryvky ze Zásad ČCE jsou citovány z 6. kapitoly, Instituce, právo a stát, s. 85–92. Autorkou této kapitoly je Božena Komárková. Tématu práva na odpor a petičnímu právu, jako legitimnímu nástroji odporu, se věnuje v otevřeném dopise Difficile est… viz CC VIII. s. 46 a též CC VII. s. 102. Difficile est… se nachází ve Spisech Boženy Komárkové, sv. 4. O svobodu svědomí, EMAN, 1998, s. 99–109.

Právo

Všecky společenské tvary jsou součástí právního řádu. Pevný právní řád je jednou z nejsilnějších opor společnosti, a k tomu vyžaduje nejen mocenské ochrany, ale i vnitřní autority. Na právo se dlouhá staletí pohlíželo jako na neměnný Boží řád. Jako takové zavazovalo konání i myšlení.

Prohlášení a vyjádření z církevního prostředí z roku 1968

Peter Morée

Od začátku roku byly nejrůznější státní orgány ze strany církví doslova zavaleny prohlášeními, peticemi, výzvami a žádostmi. Vzedmutí této angažovanosti ve veřejném a politickém životě lze sledovat u všech církví, ale byly to především římskokatolická církev a Církev českobratrská evangelická, které daly o sobě vědět nejvíce. Na složky státní správy a veřejného života se obrátilo nejen vedení jednotlivých církví, ale také sbory, farnosti, faráři, organizace a skupiny spojené s církvemi atd.

Memoranda synodní rady Ministerstvu školství a kultury

Pavel Hlaváč, Peter Morée
Dokumenty ze státních archivů shromáždil Peter Morée, přepsal Pavel Hlaváč

Od roku 1963 docházelo ve vedení ČCE k výrazné změně v postoji ke státní správě. Jádrem této změny je, že synodní rada začíná v debatě se státem o situaci církve důsledně argumentovat na základě právních norem a čím dál víc důkladně dokumentovat porušování zákonů a nařízení ze strany státu. Částečně tato myšlenková změna souvisí s příběhem se zákonem o rodině, kterému jsme se věnovali dříve.[1] Právní ofenziva byla ovšem vedená nepochybně především zásluhou synodního kurátora JUDr. Pavla Šimka, který byl zvolen synodním kurátorem v roce 1959.

Informativní zpráva o kádrových přípravách na XIV. synod ČCE

Následující interní dokument Státního úřadu pro věci církevní (SÚC) ilustruje, jak státní kontrola církví přerůstala do mocenských pokusů, nejen o naprosté ovlivňování, ale přímo i organizování a řízení církevního života,
Tento dokument se nachází v Národním archivu, ve fondu Ministerstva kultury a škol¬ství, karton č. 45.

30. listopadu 1962

Ve dnech 26. až 28. února se bude konat námi schválený XIV. Synod českobratrské církve evangelické. Jedním z bodů programu bude volba šestičlenné Synodní rady, jejímž pěti členům končí šestileté funkční období. Některé naše církevně politické záměry se v této církvi těžko prosazují a naráží na odpor v Synodní radě, v seniorátech i ve sborech. Z těchto důvodů jsme zamýšleli dosáhnout změny v kádrovém složení Synodní rady. Synodní rada nám na naše dožádání oznámila, že budou navrhováni a znovu zvoleni dosavadní členové Synodní rady.

Protest synodní rady Českobratrské církve evangelické proti politickým rozhodnutím z 30. 5. 1958

V červnu 1957 byly nejvyššími politickými představiteli KSČ schváleny nové principy církevní politiky strany. Krátce poté došlo na plenárním zasedání ÚV KSČ k veřejné kritice křesťanství, především v rámci vystoupení Jiřího Hendrycha, který zcela jasně a otevřeně vyhlašoval nutnost boje proti náboženství. Napadání křesťanství samotného státní propagandou vedlo k protestům ze strany velké části církví, zvláště když se v druhé polovině roku 1957 začaly ve zvýšené míře objevovat případy odmítnutí přijetí studentů na střední či vysoké školy pro jejich náboženské vyznání. Obdobně se v tomto období objevují také první případy propouštění učitelů hlásících se ke křesťanství. Kvůli těmto politickým rozhodnutím tak můžeme rok 1957 vnímat jako počátek další fáze boje proti křesťanství. Zatímco v první fázi komunistického režimu šlo především o to, přimět církve, respektive jejich nejvyšší představitele, k akceptování nového politického zřízení v zemi a vytvořit legislativní a administrativní předpoklady ke kontrole dění v církvích a náboženských společnostech, v této nové fázi již započal boj proti křesťanství samotnému a začalo být potí-ráno jako přesvědčení či světový názor. Níže uvádíme protest synodní rady Českobratrské církve evangelické proti těmto politickým rozhodnutím. Tento dokument se nachází v ÚA ČCE, fond SR.

V Praze dne 30. května 1958

Ústřednímu výboru Komunistické strany Československa a vládě Republiky československé v Praze

Synodní zastupitelstvo českobratrské církve evangelické jednalo na své pravidelné schůzi dne 28. května 1958 o zprávách, které přicházejí z různých stran, že v poslední době dochází k politováníhodnému rozlišování mezi občany věřícími a nevěřícími v naší zemi.

Dopisy studentů KEBF a farářů ČCE

V červnu r. 1956 vznikly v prostředí studentů Komenského evangelické bohoslovecké fakulty a farářů ČCE dva dopisy, adresované prezidentu republiky A. Zápotockému, které představují první opatrně kritické, veřejné hlasy českých evangelíků. Kontext, ve kterém byly dopisy formulovány, lze nazvat destalinizací. Na jaře roku 1956 byly patrné první změny odmítnutí stalinského modelu potlačení lidských práv, jak to formuloval sovětský předák Nikita Chruščov v únoru t.r. ve své řeči ke stalinskému kultu osobnosti. V dubnu jednal ÚV KSČ o důsledcích sjezdu sovětské komunistické strany a jejich dopad na Československo. Bylo ohlášeno první uvolnění a z vedení KSČ musel odejít strůjce církevní politiky Alexej Čepička.
Každoroční studentský majáles se stal v roce 1956 krystalizačním momentem v období prvních opatrných změn. Majálesový průvod se stal svými hesly i svým složením prvním otevřeným protestem proti omezování základních práv v Československu. Akce se nezúčastnili jen studenti, ale i velký počet kolemjdoucích.
V červnu pak zasedala celostátní konference KSČ, aby odhlasovala některé reformy. Na jejím začátku poslali studenti Komenského evangelické bohoslovecké fakulty výzvu prezidentu Republiky A. Zápotockému ke zmírnění některých dopadů socialistické přestavby. Výzvu iniciovali studenti Jan Blahoslav Šourek, Jan Čapek, Jan Trusina a Blahoslav Hájek. Z konceptů dopisu, které se zachovaly v osobním archivu Jana Čapka, vyplývá, že celou akci pečlivě připravovali a konzultovali s profesory fakulty. Původní koncept zdůraznil na několika místech, že iniciativa souvisí s křesťanskou vírou signatářů a jeho slovník akcentoval jistý odstup od komunistické moci. Zásahy, které provedli profesoři (především J. L. Hromádka), měly zmírnit tento distanc tím, že opakovaně poukazuje na loajalitu studentů. Pak se v dopise objevily fráze jako „s porozuměním si všímáme velkého a těžkého díla, kterého se ujal pod Vaším vedením náš lid." nebo "věříme, že právě cílem opravdového socialistického úsilí je člověk jako jedinec a ve společnosti.", které do návrhu vpisoval Hromádka.
Na dopis nepřišla odpověď. Zdá se, že první naděje na reformy byly také brzy utlumeny následkem maďarského povstání. Na delší dobu režim ztratil váhavou odvahu k dialogu o směřování společnosti. Na výzvy ze strany evangelíků komunistická moc ovšem nereagovala ani represivně. Možná jí stačilo, že tehdejší hlavní představitel evangelické tradice odmítl maďarské povstání jako kontrarevoluční a nebezpečné pro mezinárodní politickou stabilitu.
V době, kdy se konala celostátní konference KSČ, se na fakultě také sešla skupina převážně farářů. Ti také napsali dopis představitelům komunistické moci, aby odstranili ne-lidskost a bezpráví vůči kritikům režimu.
V některých evangelických kruzích dnes panuje přesvědčení, že dopisy nebyly poslány adresátům, ale zůstaly na pracovním stole J. L. Hromádky. Z toho, že se oba dopisy nacházejí v archivu Státního úřadu pro věci církevní, lze vyvodit, že dopisy dorazily na ministerstvo i do prezidentské kanceláře, kde byly navíc opsané k dalšímu zpracování.
Oba dopisy uvádíme i s průvodními listy J. L. Hromádky prezidentu republiky A. Zápotockému, předsedovi Státního úřadu pro věci církevní J. Havelkovi a ministru kultury a školství F. Kahudovi, kterými Hromádka výzvy svých studentů a kolegů farářů osobně zaštítil.

Dopis skupiny studentů Komenského evangelické bohoslovecké fakulty prezidentu ČSR Antonínu Zápotockému 12. 6. 1956

Vážený pane presidente,

Poselství k zahraničním protestantským církvím z XI. synodu v roce 1953

Poselství XI. synodu ČCE (1953) hrálo důležitou roli při ukončení mezinárodní izolace ČCE, která začala po přijetí církevních zákonů v roce 1949. Obrazně řečeno, mělo sloužit coby jízdenka do světa. Komunistický režim prohlášení využíval pro Západ jako důkaz, že po stránce náboženské svobody a pozice církví je v Československu vše v pořádku. V pozůstalosti J. L. Hromádky (část Korespondence 1950—1954) se vyskytuje dokument z ministerstva zahraničních věcí s klasifikací „TAJNÉ" z 28. 4. 1954, který poskytuje různé instrukce pro delegaci československých církví na Druhé shromáždění Světové rady církví v Evanstonu. V dokumentu se píše, že velvyslanectví ve Washingtonu v rámci blížícího se shromáždění rozdává svým kontaktům brožurku Message from the ECCB to Protestants throughout the World. Prohlášení bylo přeloženo do angličtiny a němčiny a jako propagační brožurka bylo státní správou vytištěno a rozesíláno do světa.
Po teologické stránce je význačné, jak je v poselství silná identifikace Božího působení ve světě s komunistickým režimem. Podobně je to v proslovu, který měl autor návrhu, J. L. Hromádka na synodu, když uváděl text poselství.

„Sice jsou všichni unaveni z mírových řečí, ale není možné se stáhnout do pracovny nebo do soukromí. Ale dnes to není možné, protože všechny ty veliké vichry, které jdou světem, všechny ty otřásavé události prostě jdou za námi. My před nimi utíkáme, ale ony jdou za námi. Proč jim nemůžeme utéci? Protože je to také soud Boží a Pánu Bohu na tom záleží. On jde za námi. On nám rozmetává všechny naše lidské instituce a lidské touhy a přání i ty lidské mrzutosti a kyselosti. On nás volá, abychom se postavili na místa, která jsou těžká a kde prostě musíme stát." Účelem poselství má být podle Hromádky to, aby spolu začaly mluvit obě znesvářené strany, které se navzájem ohrožují atomovými zbraněmi. „Dnes jde o to, aby ty dva tábory, které tu jsou dnes, začaly spolu jednat a jednaly tak dlouho, tak dlouho, dokud se nedohodnou. To je smysl našeho poselství zahraničním protestantům." Proto by se měli zahraniční partneři zasadit o to, aby uspořádání komunistického světa bylo akceptováno na Západě coby platná, plnohodnotná a dokonce v některých ohledech lepší alternativa společenského řádu. Zde uvádíme text onoho poselství:

 

„Jednatřicítka" a „Děti kajícníků"

Pavel Keřkovský

Jde o dvě nejvýznamnější petice členů církve ČCE, které vznikly v 70. letech minulého století. Jednatřicet signatářů adresovalo petici Federálnímu shromáždění, a to ji zásadně odlišuje od dřívějších memorand, jichž několik zaslala SR ČCE Ministerstvu školství a kultury Československé republiky, počínaje rokem 1963.1 Iniciátory petice jsou v prvé řadě ti, kteří signovali tzv.

Traktát teologickopolitický O odepření služby ve zbrani

Jan Šimsa
Text napsal 12. února 1978 evangelický duchovní Jan Šimsa v reakci na případ svého syna Martina Šimsy (*1959), který se po vzoru dalších věřících z Českobratrské církve evangelické Františka Matuly a Aleše Březiny odmítl podrobit odvodní povinnosti. Od 15. února 1978 byl Martin Šimsa za tento postoj trestně stíhán. Dne 10. května 1978 Městský soud v Brně odsoudil mladého evangelíka k pětiměsíčnímu podmíněnému trestu odnětí svobody s dvouletou zkušební dobou. Martin Šimsa nakonec svůj postoj změnil a vojenskou službu nastoupil. Důvodem byla komplikovaná rodinná situace potom, co byl Jan Šimsa 30. května 1978 zatlen a 1. června 1978 na něj byla uvalena vazba. Editor sborníku (Petr Blažek) u strojopisného textu ponechal z důvodu zachování autenticity původní stylistickou podobu (např. slovo „odpěrač"), opravil pouze zjevné překlepy, a pravopisné chyby a nepřesnou interpunkci.

Odepírání služby ve zbrani má velkou historii, u nás proslul Petr Chelčický v patnáctém století; v šestnáctém století křtěnci v Německu, Holandsku a švýcarských kantonech neuznávali vojenskou službu, ale ani přísahu, soudy (zvláště trest smrti). V době první světové války proslul Romain Rolland svým románem Clerembault; méně známý je román Jerome Klapky Jeroma Všechny cesty vedou na Kalvárii z prostředí anglického.