Zásady ČCE (1968) | Cesta církve

Zásady ČCE jsou kolektivním dílem sedmi autorů: Jan Čapek, Božena Komárková, Jan Milič Lochman, Lubomír Moravec, Rudolf Říčan, Josef Smolík, František Škarvan a Jiří Veber. XIV. synod (1963) pověřil synodní radu, aby ustavila komisi. Ta pracovala tři roky a v únoru 1966 předložila XV. synodu Zásady ČCE a synod je přijal. I ve „zlatých šedesátých“ musely být Zásady ČCE zaštítěny zvučným jménem pro režim důvěryhodné osobnosti. Nové vyznání víry bylo odvážným a riskantním počinem, protože Ústavou z roku 1960 stát deklaroval nadřazenost nejen komunistické strany, ale i jejího státního „náboženství“ tzv. vědeckého světového názoru“,a jen ten směl být vyučován na školách. Věřící učitelé byli považováni za nezpůsobilé vyučovat na základní, natož na střední škole, a byli vylučováni, nebo se museli zříci svého náboženského přesvědčení (CC IV, Memoranda). J .L. Hromádka nenapsal do Zásad ČCE (1968) žádnou stať, dle Komárkové ani čárku, protože neměl čas chodit do komisních pracovních schůzek. Pouze Zásady ČCE zaštítil svou autoritou, ale i tak musely čekat na svobodnější poměry – byly vytištěny až v roce 1968. V průběhu 70. a 80. let minulého století někteří českobratrští aktivisté s vděčností využívali Zásad ČCE ve svých dopisech a přejímali jejich jasnou argumentaci. Někteří autoři Zásad ČCE svým myšlením, administrativním manipulováním, vyučováním, jednáním v soukromí i na veřejnosti se od nich odklonili a jakoby nic takového nenapsali a neznali. Jiní autoři rozvíjeli dál to, co vyznali jako nové vyznání víry a dva z nich se přiklonili k právu na odpor, jak jej zmiňují i Zásady ČCE. V rámci společenství Charta 77 usilovali petiční cestou o nápravu zjevných nespravedlností. Úryvky ze Zásad ČCE jsou citovány z 6. kapitoly, Instituce, právo a stát, s. 85–92. Autorkou této kapitoly je Božena Komárková. Tématu práva na odpor a petičnímu právu, jako legitimnímu nástroji odporu, se věnuje v otevřeném dopise Difficile est… viz CC VIII. s. 46 a též CC VII. s. 102. Difficile est… se nachází ve Spisech Boženy Komárkové, sv. 4. O svobodu svědomí, EMAN, 1998, s. 99–109.

Právo

Všecky společenské tvary jsou součástí právního řádu. Pevný právní řád je jednou z nejsilnějších opor společnosti, a k tomu vyžaduje nejen mocenské ochrany, ale i vnitřní autority. Na právo se dlouhá staletí pohlíželo jako na neměnný Boží řád. Jako takové zavazovalo konání i myšlení.

Dnes je otázka práva jedním z nejtěžších sociálních problémů. Je hluboce otřeseno a jeho krise se netýká jenom konkrétních právních ustanovení, ale jeho platnosti vůbec. Revoluční změny, které vyvrátily dřívější právní řády, trvají dále, a podmínky nové právní rovnováhy se vytvářejí pomalu. Podstata práva nezáleží v hotových a neměnných zákonech, ale ve společném souhlasu o tom, co je spravedlivé. Proto bývá ve společenském životě napětí mezi právem a mocí. Podmínkou každé zdravé společnosti je, aby toto napětí bylo co nejmenší, a aby se právo těšilo autoritě, protože je spravedlivé. Právní řád, podpírající takto pocit společenské jistoty a pevnosti, nesmí být narušován ani politickou mocí. Také změna práva se má dít jenom právními prostředky. Ochrana právního řádu je jedním ze základních úkolů politické moci. Také ti, kdo je vykonávají, jsou právnímu řádu podřízeni. Jenom kde se tak děje, má občanský život spolehlivou základnu.

Právo a evangelium

Víra v evangelium vnáší do právních řádů zvláštní přízvuk. Milost je více než zákon, láska je výše než právní řád. Před Bohem žijeme z milosti, ne ze své spravedlnosti. Proto ani naše vztahy k bližnímu nemohou být určovány jenom právními normami, ale láskou a službou. I nad životem společenským a právním tyčí se kříž Ježíše Krista jako výraz skutečnosti, že Bůh sám bere na sebe důsledky naší viny a nesoudí nás podle zákona, ale podlé své milosti. Proto křesťan vidí souvislost mezi pozemským právem a Boží spravedlností. Hloubka a velikost Boží milosti se dá pochopit jenom na pozadí tvrdého lidského práva, které je řádem odplaty. Evangelium toto právo překonává milosrdenstvím. Vlivem jeho vyznavačů proniká tím milosrdenství a odpuštění i do soudních řízení. Proto se má zákon vykládat spíše ve prospěch než v neprospěch souzeného. Proto také není nejvyšším výrokem právního řádu spravedlnost, ale udělení milosti. Pro křesťana zůstává i odsouzený zločinec bratrem, za kterého je odpověden a odporoučí jej Božímu i lidskému odpuštění. Zvěst o ospravedlnění hříšníka z milosti v Ježíši Kristu nepopírá platnost zákona, ale zmírňuje jeho tvrdost.

Dvojí úkol křesťanův

Protože je křesťanu právo znamením Boží péče o člověka, a tedy více než pouhá lidská dohoda, má vůči němu vždy dvojí úkol. Na jedné straně jde o to, aby právní svědomí, tj. vědomí práva a spravedlnosti bylo posilováno a aby právní řád byl chráněn před libovůlí, jak těch, kdo spravují společnost, tak i každého občana. Ve společnosti musí být důvěra, že se každý může dovolat spravedlnosti. Na druhé straně však je potřebí ochrany člověka před tvrdostí litery práva, která nehledí k životním okolnostem. Křesťanův poměr k právu se pohybuje mezi těmito dvěma ohnisky. Je odpověden za ryzost právního řádu a obnovu spravedlnosti ve společnosti více než jiní občané. Ve svých občanských funkcích se zasazuje o dokonalejší právo a spravedlnost pro každého. Své odpovědnosti užívá však tak, aby nemuselo dojít k násilnému porušení právního řádu vzpourou nebo revolucí. Ale citlivé právní svědomí, stále pročišťované evangeliem, připouští i revoluční vzpouru, jsou-li právo, spravedlnost a lidskost trvale porušovány sobectvím a tyranií nenapravitelných vladařů. (s. 87–89)

Prostředky proti zneužití moci

Biblická víra a živá církev bývaly vždy hranicí proti zneužití moci, a to nikoli aby stát oslabily, ale aby jej navracely k jeho pravému určení. Moderní státověda hledá různé prostředky, aby zneužití čelila ústavními institucemi. V 19. století vznikla k tomu cíli zásada o dělení státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní. U nás směřuje ke stejnému cíli program všelidového státu. Prakticky to znamená, že občanská samospráva má mít převahu nad mocí úřední. Oba druhy správy se mají vzájemně kontrolovat. Samospráva musí být ovšem skutečnou samosprávou a ne jen výkonným orgánem úřední moci. Má se uplatňovat opravdovou iniciativou v potřebách občanského soužití a má být nesena odpovědností každého občana. Proto je všelidový stát mimořádným nárokem také k odpovědnosti každého občana. Proto je všelidový stát mimořádným nárokem také k odpovědnosti křesťanově.

Pořádající funkce státu

Křesťanská theologie od počátku táhla jasnou čáru mezi službou a žádostivostí moci (ministerium –cupido dominandi). Bylo jí jasno, že stát je prostředkem k pokojnému životu a v tom smyslu slouží Bohu. Odpor prvotní církve proti uctívání císařů byl protestem proti překročení hranice, která státu přísluší. Uložil mu tím trvalé meze. Reformace, zvláště česká, odmítla jak světské panování kněží, tak právo panovníka na ovládání svědomí poddaných. Stala se tak počátkem laického státu, jehož jsme dědicové. Laický stát se zřekl zásahů do duchovní sféry života. Státní funkce mohou být toliko pořádající a úzkostlivě dbající obecného prospěchu. Jenom taková forma státu je slučitelná s občanskou svobodou a lidskou důstojností. Občanská odpovědnost má dvojí úkol: dbáti toho, aby stát respektoval meze, které jsou určeny jeho moci, a hledět k tomu, aby občané lokálně plnili nevyhnutelné občanské úkoly.

Křesťanovo občanství

V občanské odpovědnosti působí ve světle biblické zvěsti vyšší zákony nežli jsou zákony státního společenství. Poslušná víra hledící ke kříži i k vítězství Ježíše Krista činí občana svobodným vůči každé lidské autoritě, která zapomíná na milosrdenství a potlačuje lidské svědomí. Na druhé straně očišťuje občanskou službou od snahy stavět osobní zájmy nad zájmy druhých lidí.

Církev a stát

Stát a církev žily vedle sebe od počátku křesťanských dějin. Jejich vzájemný vztah se v různých dobách měnil. Bezprávný stav prvotní církve byl vystřídán tzv. konstantinovským údobím, kdy církev a stát byly úzce spojeny. Stát mocensky podpíral církev a ta posvěcovala státní autoritu. V nové době ustupuje církev ze svých mocenských posic a přestává požadovat od státu, aby ji mocensky podporoval. Ani stát, nyní cele světský, si nežádá morální opory církví. Právní uspořádání vztahu obou je nutné, ale zůstává jenom vnějším rámcem.

Státu poslouží jen církev poslušná svého Pána

Církev se z vlastních důvodů podrobuje státnímu zákonodárství, chrání však vnitřní svobodu svého zvěstování a služby. Jest si při tom vědoma, že větším nebezpečím než vnější tlak je nedostatek živé víry. Církev nemůže plnit svůj úkol bez odpovědnosti za svět. Ale může mu sloužit jenom ve světle kříže Ježíše Krista. Žije v opravdové solidaritě s člověkem tohoto světa, ale také s vědomím, že je povinna odpírat jeho nárokům, které znetvořují její duchovní poslání a oslabují nakonec i kořeny pravé státní autority. Jenom svou poslušností Pánu ozdravuje společenské vztahy a pomáhá státu plnit jeho vlastní legitimní poslání. (s. 90–92)

V edici

Cesta církve IX

Štítky

Dokument