Synod svému národu (1969)

Synod svému národu

Sestupujeme ve svých úvahách spolu se svými spoluobčany k samým kořenům své národní existence, která je vážně ohrožena zvnitřku polopravdami a zvnějšku hrozbou násilí. Nepřehlížíme kladné stránky života naší společnosti. Myslíme na nepoddajnost některých politiků, přímočarost studentů, jasné postoje odborových svazů, na statečnost spisovatelů, novinářů, pracovníku rozhlasu a televize, která nás zahanbuje. Povzbuzuje nás vnitřní citlivost národa vůči pravdě, jak se projevila v polednovém období i jednota nalezená od počátku roku 1968 a zvláště v srpnových dnech roku 1968. Nenásilný odpor ve dnech po 21. srpnu překvapivě odkryl moc bezbranné pravdy. Naučili jsme se mít větší porozumění pro ty národy ve světě, které těžce trpí.

Vývoj od ledna do srpna měl všechny předpoklady pro to, aby účinně řešil národní krisi, která se prohlubovala řadu let. Tato krise měla své kořeny v tom, že ve jménu socialismu, který byl zamýšlen jako řád nejhumánnější, byly v naší zemi po léta páchány činy nesmírné v různých podobách proti základům lidství. Neospravedlnitelný vojenský zásah v srpnu 1968 nezlikvidoval možnosti řešení této krise jen díky statečnosti a jednotě našeho lidu. Náš lid v následujících měsících navzdory všem tlakům nadále trval na zachování a rozvíjení původních cílů obrodného procesu.

Nemožnost rozvíjet organicky tento proces podle našich tradic, necitlivé zásahy zvnějšku, které dosud znemožňovaly volby, udržování včerejších a mocensky zaměřených politiků, kteří svou neschopnost maskují přátelstvím k SSSR, a nejistota o odchodu cizích vojsk a pobyt jejich posádek zejména ve městech – to vše prohlubuje krisi našich národů a oddaluje perspektivu dorozumění s pěti zeměmi. Nejvážnějším projevem této krise je, že „pravda přestává být pravdou“ a že se věci nenazývají pravými jmény. Jsme v nebezpečí, že sami začneme uznávat, že mír nelze upevňovat jinak než zvyšováním vojenského potenciálu, že se k svobodě dostaneme přes censuru, že internacionalismus znamená podrobit se zájmům velmocí. Otřesné je, že to, co jedni považují za bezpráví a křivdu, někteří nazývají bratrskou pomocí.

Toto všechno rozkládá snahu o vnitřní pravdivost, otupuje svědomí, křiví páteř. Snadno se pak podléhá náladám, že máme-li fysicky přežít, je potřebí přijmout tuto situaci jako realitu a omezit se na spotřební život. Takováto resignace bere odvahu k životu a ještě prohlubuje dlouho se vlekoucí skutečnost, která nás těžce trápí, že náš národ vymírá. Tisíce nenarozených dětí je utracováno se zarážející samozřejmostí.

Uprostřed této krise, která soudí především nás křesťany, přibližuje se i osvobozující milost Kristova a naděje, která činí nemožné možným. V naději překvapivých možností nikdy už nesmíme přestat vidět věci tak jak jsou, přestat rozpoznávat pravdu od lži, nemůžeme a nechceme se navzájem  vmanipulovávat do postojů, které nezastáváme, nechceme volit za své představitele ty, kterým nevěříme, a odmítáme potlačování věcné kritiky ideologickými schematy.

Náš postoj k 21. srpnu je jednoznačný. Falešně by jej však vykládal ten, kdo by v něm chtěl vidět uraženou národní hrdost nebo projev nenávistné vášně. Roste z věrnosti k pravdě a z lásky k svobodě všech lidí. Skutečnost smíření v Kristu je silnější i než to, co se stalo v srpnu. Církev nemůže jinak, než nést poselství Kristova smíření vůči všem lidem, nevyjímaje lid národů pěti zemí. Smíření je však možné jen v pravdě a svobodném a rovnoprávném rozhovoru o ní.

To vše má sloužit budoucnosti pravdivé a svobodné a radostné, kterou jsme dlužni především slabým, bezbranným a maličkým. Praha, 21. února 1969

XVI. synod českobratrské církve evangelické

Prorocké provolání synodu, které monitoruje vrůstající obavy a plíživou atmosféru normalizace. Slyšíme obavy, které souznívají s obavami již zesnulého Jana Palacha, a též poselství jeho oběti souznívá s nadějemi a pravdou synodního poselství. V duchu tohoto provolání zněla i jedna nová píseň Miloše Rejchrta, Přijď již, přijď Duchu Stvořiteli, Duchu smíření. Zpívá se v ní o sbližování národů a to bylo vzhledem k okupaci důležitá starost. Navzdory „železné oponě“ mezi Západem a Východem, navzdory studené válce či spíše „prohnilému míru“, jak o tom mluvil filosof Jan Patočka v Kacířských esejích (které se četly a rozepisovaly mezi evangelíky i katolíky, četlo se ekumenicky) se evropské národy nakonec domluvily a byly signovány mezinárodní deklarací 1976, a proto museli komunisté vydat zákon 120/1976 Sb.(viz níže Charta 77).

Děti kajícníků (CC VIII. s. 161–171) upozorňují na odpadnutí prorocky kající a zvěstující generace. Tváří v tvář odpadnutí od prorockého závazku „děti“ s hrůzou konstatují, že se v průběhu nemnoha let stali generací bez otců. Nenalézají v  nich již inspiraci a oporu, protože jejich duchovní otcové opustili cestu pokání a pravdy.

Krizi církve nenastartovala „Nová orientace“ nebo „Děti kajícníků“, normalizaci ČCE inicioval dopis z 11. 2. 1972, v němž  se představitelé  ČCE distancovali od provolání Synod svému národu (21. 2. 1969.) a vyzvali ostatní členy církve k nastolení nového kurzu.