Problémy současné politické praxe (Činnost církví a náboženských společností MK ČSR SVC z 23. 11. 1970)
Jan Šimsa – na počátku 90. let. Odkud ho získal on, je již nezjistitelné, autor již zesnul.)
Leninsko marxističtí ideologové považovali křesťanství za úpadkový jev. Náboženství je opium lidstva a tak slouží k ohlupování lidí, je proto mocným nástrojem v rukou mocenské elity, která z lidí činí masu zaslepenou náboženskými předsudky, pověrami a slepě věřícími těm, kdo jim vládnou. Lidstvo musí být osvobozeno od náboženství, musí se emancipovat a vytvořit společnost svobodných lidí – to je vědecká prognóza vývoje lidstva, proto i normalizovaná společnost měla prognostický ústav, líhně nových myšlenek „sovětského typu“ – jak konečně ukázala polistopadová faktická ideová orientace Václava Klause, Miloše Zemana i Andreje Babiše – kteří sympatizují s proruskou orientací a hospodářskou provázaností s ruskými trhy. Leninisté, stalinisté i marxisté převzali pozitivistické paradigma dějinného vývoje: 1. Primitivní stádium – náboženské. 2. Kritické stádium – filoyofické. 3. Vědecké stádium, počínající revolučními mysliteli 19. století. Je tedy zřejmé, že osvětová činnost církví je z hlediska vývoje společnosti brzdou společnosti, a je tedy nutné napomáhat k vymizení tohoto zpátečnického hnutí i za cenu násilného potlačování, protože dějinné zákonitosti ukazují, že pouze vědecky řízená společnost má budoucnost, a komunisté disponují vědeckým světovým názorem, potlačování náboženství je tedy legitimizováno vědeckými zákonitostmi vývoje společnost. Problém tkví v tom, že zákonitosti dějinného vývoje vynalezli marxisté a jejich základním premisám je nutné uvěřit a jejich typu vědeckosti je také nutno uvěřit a nezpochybňovat. Proto někteří religionisté tvrdí, že komunismus je sekulární prototyp náboženství, popř. kryptonáboženská ideologie.
Všem ústředím církví a náboženských společností
Apoštolským administraturám
Biskupským úřadům a konsistořím
Kapitulním konsistořím
Věc: Činnost církví a náboženských společností
Vyřizuje: dr. Fr. Kraus, tel. 513, linka 487 Ministerstvo kultury ČSR – sekretariát pro věci církevní byl upozorněn na to, že některé církve pořádají veřejná shromáždění, aniž by je ohlásily okresnímu /obvodnímu/ národnímu výboru ve smyslu paragrafu 10 vyhlášky č. 158/1957 Ú.1.
Ministerstvo kultury ČSR – sekretariát pro věci církevní zaujímá k celé záležitosti stanovisko:
Shora uvedené předpisy platí zásadně též pro schůze duchovenstva jako jsou např. porady, rekolekce, pastorální konference, schůze vikářů (děkanů) a sezení kapitulní a biskupské rady, a dále všechna církevní shromáždění.
Z této oznamovací povinnosti se vyjímá jenom hromadění věřících v kostele nebo jiné modlitebně, slouží-li výhradně bohoslužebným úkonům, dále svatební průvody, pohřby a jiné průvody, sloužící k výkonu náboženského vyznání, dějí-li se obvyklým způsobem.
Ve smyslu paragrafu 11 cit. vyhl. 320/51 Ú.1 může krajský národní výbor vyjmout některá z ohlašovací povinnosti, může však také pro některá shromáždění, která lze jinak konat bez ohlášení, uložit povinnost, aby byla ve stanovené lhůtě předem hlášena národnímu výboru. Výkonnými orgány státní správy příslušnýmis přijímat příslušná oznámení o konání shromáždění jsou odbory pro vnitřní věci NV.
Vzhledem k tomu, že některé církve organizují přednáškovou činnost pro veřejnost, exercicie pro laiky, předmanželské porady pro snoubence apod. považuje ministerstvo kultury ČSR a nutné zaujmout zásadní stanovisko i k tomuto problému:
Uvedenou přednáškovou činnost církví pro veřejnost je nutno považovat za osvětovou činnost církví a nikoliv za činnost náboženskou. Osvětová činnost se však může v ČSSR vyvíjet jen v souladu s čl. 16 ústavního zákona č. 100/160 Sb. /Ústava ČSSR/ s paragrafem 1 zák.č. 52/1952 Sb. o osvětové činnosti /osvětový zákon/. Přednášková
činnost církví ro veřejnost je tedy v přímém TADY Něco chybí Povolány v paragrafu 3 cit.zák. č. 52/1959 Sb.
Negativní stanovisko zaujímá ministerstvo kultury ČSR i pořádání exercicií pro laiky.
Žádáme, abyste o tomto našem stanovisku uvědomili podřízené složky a zajistili, aby podle tohoto stanoviska bylo důsledně postupováno.
Ředitel sekretariátu pro věci církevní Karel Hrůza v.r.
Dopis synodní rady seniorátním výborům a staršovstvům z 21. 12. 1970 Intimace výnosu MK ČSR o činnosti církví:
Ministerstvo se staví odmítavě k přednáškové činnosti církví určené pro veřejnost. Pokládá ji za osvětovou činnost církví a nikoli za činnost náboženskou. O osvětové činnosti platí osvětový zákon č. 52/1959 Sb. I zde jsme museli upozornit na nesprávnou citaci zákona. V paragrafu 3 zák. č. 52/1959 Sb. nejde totiž o taxativní, nýbrž jen demonstrativní výpočet organizací, které jsou k osvětové činnosti povolány. Čl. 16 ústavního zákona 100 z 1960 je pak v dialektickém napětí s čl. 31 téhož zákona a jen v této souvislosti je možné jej chápat a vykládat. Pak kategorické tvrzení o tom, že přednášková činnost církví pro veřejnost je v přímém rozporu s naším právním řádem, se nedá – jak bylo uvedeno v rozhovoru na MK – o uvedená ustanovení plně opírat. Byli jsme na MK ujištěni, že ani v tomto směru nemá výklad MK za cíl omezovat běžnou církevní praxi. Bylo nám také slíbeno, že v tomto smyslu budou církevní tajemníci instruováni.