Romeo a Julie

Karel Trusina

† 12. 3. 1978

Drama o třech obrazech, přebásnil Karel Trusina dle předlohy Wiliama Shakespeara. Hráno na mnoha brigádách.[1]

Osoby:   Julie

              matka     Romeo

                       kmet, vypravěč

         1.           obraz – Julie ve svém pokoji

        J:            Co já chudák smutná zkusím, sama doma sedět musím.

                      Kázala mi moje máti, Romea že nesmím znáti!

               A jen s ním je v světě nebe, bez něho i v tropech zebe.  Kdyby věděl, jak se soužím, jak po něm vzdychám a toužím,      přiběhl by jistě vskrytě potěšit své smutné dítě.

                      Slyším krok! Toť jeho nožky obuté jen ve ponožky.

               Jak mi srdce v prsou třeští a Romeův příchod věští! R: Ó má lásko nehynoucí, srdce mého hvězdo skvoucí,         duše má po tobě baží, jak tě vidím, hned jsem v ráži.

        J:             Já tvůj příchod tušila a matku vypudila.

                       Ta mi strohý příkaz dala, abych pilně štrykovala.

                      Kdybych štrikovat však měla, hned bych z kůže vyletěla.

        R:           Věřím, věřím, drahá duše, jen ať máti nepřikluše.

                      Třebas je mé dívce drahá, propích bych ji jako vraha!

        J:            Uklidni se hochu můj, na své revma pamatuj.

                       Na klín sedni radši ke mně, kadeře mé hlaď mi jemně.

        R:           Nesluší, bych takto seděl a na tebe spatra hleděl.

                       Kleknu si radš před tebe, budem plouti do nebe.

27

J:            Ha, můj hochu, spral to ďas, na chodbě, toť matčin hlas!

               Skryj se, prchnout není čas a podruhé přijdi zas!

M:          Milá dcero, zdaž jsi pletla, jak jsem tobě byla řekla?

              Jakže! Ani o řad více?

J:            Matičko, zhasla mi svíce.

M:          Co ta bota tady dělá?

J.            Já ji sklidit zapomněla.

M:          Ukaž, vždyť to naše není! Doznej svého provinění –    Romea’s tu jistě měla! Dítě, dítě, to se dělá?

R:           Odpusťte mi, drahá paní, že jsem se sem vloupal za ní.

               Chtěli jsme si pro legraci cvičit ruskou konverzaci.

M:          Konverzaci kdybys chtěl, sem bys pro ni neběžel.

              Místo abys stloukal rudy, přemohly tě hříšné pudy.       Jdi! Ať už jsi na ulici! Já zkrotím tu nezbednici!

2.           obraz – Ve skalách

J:            Jak se bázní chvěji celá, kdyby se to dozvěděla přísná moje paní máti!

              Ach, proč si mám dědka bráti, když jen Romea mám ráda?

              By nebyla v domě váda, naoko již svolná budu a tak získám lepší půdu.

              Hle – zde kmet jde bělovlasý. Jakou radu dá mi asi?

K:           Co tě, milá dcero, vede sem, mezi ty skály šedé?

J:            Dobrý kmete, o lék prosím, těžkou starost v srdci nosím.

              Provdat mne chce moje máti a já si mám dědka bráti!

K:          Vím už dlouho, dcero milá, Romea že’s vyvolila.

               Chci ti proto radu dáti, jak se sňatku vystříhati.

               Dám ti tuto do lahvice trochu mocné tinktuřice.

              Požiješ-li jen tři kapky, ve spánek upadneš sladký.

              Budeš se jim mrtvou zdáti, budeš však jen libě spáti.    Až procitneš v jisté době, Romea já pošlu k tobě.

              Pak prchnete v širý svět, kde vám vzkvete lásky květ.

J:            Díky tobě, dobrý kmete. Naděje mi opět kvete.

              Jedno mi však ale rcete: matce že nic neřeknete.

K:           Jak ho miluje ta duše! Hle, to Romeo sem kluše!

               Copak žádáš, hochu milý, v této pozdní na noc chvíli? R: V duši mé hárají běsi! Smůla se mi v paty věsí,              neb Julii matka milá mému ujci zasnoubila.

K:           Vím už o tom, milý hochu, pozapomeň na to trochu.

              Nedělej si z toho nic! Na světě je děvčat víc, Julie tě hodna není!

R:          Vzdát se jí? Bez rozloučení?

K:           To jsem neřek, milý hochu. Promluvit s ní můžeš trochu.

              Dnešního dne, v noční době, její matku pozvu k sobě.               A ty zatím v nočním šeru ponavštívíš její dceru.

28

R:	Konec smutku, konec pláče! Srdce mi jak kůzle skáče
	ze skály a z útesu – dnes Julii unesu!
3.	obraz – U Julie v pokoji
J:	Je mi úzko z toho skutku. Zůstanu-li živa vskutku?
	Co když procitnu až v době, kdy už budu ležet v hrobě?
	Tohle myšlení mě moří. Všechny naděje mi boří.
	Leč odvahu – lásky sen buď tím douškem vykoupen!
	(Vypije nápoj a usne)
R:	Plížím se jak štěnice. Kde jsi ó má denice?
	(Uvidí Julii)
	Co tu ležíš jako socha? Nepoznáváš svého hocha?
	Jakže! Ty jsi mrtva zcela? Dušička ti uletěla?
	Ó Julie, mé srdce v půli je!
	Život bez tebe je trýzní, duše má po smrti žízní.
	(probodne se)
J:	(probouzí se)
	Už jsem vzhůru z toho spánku. Však jsem měla na kahánku!
	Jejda, co to tady leží? Romeo – věřit lze stěží.
	Jak je tvoje tílko chladné! Což neznáš své dítko vnadné?
	Nechci žíti bez tebe, půjdem spolu do nebe.
	(Vytáhne z Romea meč a probodne se)
M:	Co je také ticho všude? A ty fleky tady rudé!
	Julie, má dcero milá! Cože jsi to učinila?
	Studená je jako šutr, ó já přenešťastná mutr!
	Nechci žíti, co mi brání? Protknu srdce toutéž zbraní!

 

Vypravěč: A tři duše k nebes kůru šinou si to tiše (pomalu se nesou) vzhůru.

 

[1] Pozn. red.: Text nám zaslala brigádnice Jana Vondráčková, roz. Kohelová.