Kázání Jana Dusa, 14. ledna 1990

„Nepravosti naše rozmnožily se nad hlavou, a provinění naše vzrostla až k nebi. Ode dnů otců našich ve velké jsme vině až do tohoto dne.“ Ezd 9,6

Modleme se s Janem Amosem Komenským: Věčný Boží Synu, pod břemenem našich hříchů vedeme těžký a hrozný boj se smrtí a peklem. Potil ses krvavým potem, avšak nezdráhal ses pít za nás hořký kalich utrpení, nýbrž stále prokazovals svou lásku k nám až do vypuštění své duše. Buď Tobě za tak velikou milost chvála a sláva věčná. Dej nám, abychom zase i my byli Tobě věrni, chraň nás od škodlivé vysokomyslnosti, ať nedoufáme sami v sebe, ani ve svůj rozum, ani ve svou sílu, ani ve svůj dobrý úmysl, ať raději nepochybujeme, že Ty umíš i chceš pomáhat těm, kteří procházejí pokušením. Vítězi náš, Tvá moc ať vítězí v naší mdlobě, abychom podle Tvého přikladu bojovali dobrý boj a ve všem zachovali víru a dobré svědomí. Amen.

Slova čtení z Matoušova evangelia, sedmé kapitoly, prvých pěti veršů: „Nesuďte, abyste nebyli odsouzeni. Jakým soudem soudíte, týmž budete souzeni, a kterou měrou měříte, bude vám zase měřeno. Kterak pak vidíš mrvu v oku bratra svého a v oku svém břevna neznamenáš? Aneb kterak řekneš bratru svému, dovol, ať vyjmu mrvu z oka tvého a aj, břevno v oku tvém. Pokrytče, vyjmi nejprve břevno z oka svého a tehdy prohlédneš, abys vyňal mrvu z oka bratra svého.“

A z evangelia opět Matoušova, 23. kapitoly, verš 15 a potom 25–28: „Běda vám, zákoníci a farizeové a pokrytci, že obcházíte nebe i zemi, abyste učinili jednoho novověrce, a když bude učiněn, učiníte z něj syna zatracení dvakrát více, než jste sami. Běda vám, zákoníci a farizeové, že čistíte po vrchu konvice a mísy a uvnitř plné jsou loupeže a nestřídmosti. Farizeji, slepče, vyčisť nejdřív to, co vevnitř jest v konvici a v míse, aby i to, co je zvenčí, bylo čisto. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci, že jste se připodobnili hrobům zbíleným, které sice zdají se zvnějšku krásné, ale uvnitř jsou plny kostí a nečistoty. Tak i vy, zvenčí zajisté zdáte se lidem spravedliví, ale uvnitř plni jste pokrytství a nepravostí.“

Dnes uslyšíte-li hlas Jeho, nezatvrzujte svá srdce.

Jako základ dnešního kázání poslouží Amosova proroctví z 5. k. verš 20: „Zdali není tmy a ne světla v den Hospodinův, v němž není blesku, ale mrákota?“ Potom z Izajášova proroctví, 5. kap. v. 20: Běda těm, kteří říkají zlému dobré a dobrému zlé, kladouce tmu za světlo a světlo za tmu, pokládajíce hořké za sladké a sladké za hořké.“ Tolik je slov z Písma sv.

Bratři a sestry, učinil s námi veliké věci Hospodin, který náš národ v listopadu minulého roku postavil na práh svobodného života. Proto bych rád mluvil o dobrých věcech a na konci také o nich promluvím, předtím však musím mluvit o věcech nepříjemných. O tom, co byli českobratrští evangelíci kdysi a co jsou dnes. Proč jsou tu dnes jako evangelíci, proč nyní nejsme tady nebo jinde jako katolíci? Protože byli na začátku 15. století v našem národě katolíci, kteří si povšimli toho, že vedení tehdejší církve bylo zkažené, a pokládali za svou povinnost upozorňovat na tu zkaženost veřejně a vytrvale. Proto je tehdejší katolická církev ze svého středu vyloučila, a tak vznikla v našem národě evangelická církev. Dnes je vedení naší Českobratrské evangelické církve zkažené jiným způsobem než vedení katolické církve v 15. století, ale míra zkaženosti je stejná, ne-li větší. Před staletími pronásledovali katoličtí biskupové Valdenské a potom evangelíky stejně krutě jako pronásledovali a v některých nešťastných zemích jako v Číně a v Albánii dodnes pronásledují komunisté každého, koho prohlásili za nepřítele. Někdejší katoličtí a zcela nedávní komunističtí předáci se provinili vládychtivostí. Ustanovili násilnické zákony a násilnicky jednali, aby upevnili svou vlastní vládu nad dušemi a těly všech ostatních. Naše synodní rada se provinila něčím jiným. Tím, že se nechala komunistickými násilníky uhrozit a zlákat, aby s nimi spolupracovala, kolaborovala, a sice aby upustila a znovu stále upouštěla od kritiky jejich lží a jejich násilnických činů, a místo toho aby jim čas od času veřejně vyjádřila podporu a uznání a na oplátku aby od nich přijímala veřejné projevy přízně. Zatímco katolíci se silně zlepšili, dnes už nikoho neutiskují a komunistům vzdorovali statečněji než my. Protože pokládal komunistický režim naši synodní radu za svou užitečnou služebnici, pronásledoval její kritiky a synodní rada se proti této ochraně neohražovala, ale tím potvrzovala, že služebnicí komunistů skutečně byla. V jednom synodní rada ani o píď nezůstala pozadu za ústředním výborem KSČ, a sice v pokrytectví. Vím, že se vám nelíbí, co zde říkám. Ale právo na to vydal apoštol Pavel. On, podle vlastních slov nejmenší z apoštolů, obvinil v antiochijském sporu veřejně přede všemi Kristem ustanoveného, a proto nesesaditelného předního apoštola Petra, tak je to v Bibli, čtu z epištoly ke Galatským, z druhé kapitoly, 11.–14. v.: „Když pak Petr přišel do Antiochie“, píše Pavel, „postavil jsem se otevřeně proti němu, protože byl zřejmě v neprávu. Nejprve jídal totiž společně s pohany, to znamenalo s věřícími bratry a sestrami, s křesťany pohanského původu, když pak přišli lidé z okolí Jakubova, začal couvat, protože se bál zastánců obřízky. S ním se takto pokrytecky chovali i ostatní Židé, takže jejich pokrytectvím se dal strhnout i Barnabáš. Když jsem však viděl, že nejdou přímo za pravdou evangelia, řekl jsem Petrovi přede všemi: Jestliže ty, který jsi Žid, nedodržuješ mezi námi židovský zákon, jak to, že nutíš pohany, aby ho dodržovali?“ Po letech Pavel viděl, že se Petr se svým někdejším nesprávným postojem zcela nerozloučil a že mnoho bratří sester v galatských sborech se o ten nesprávný Petrův postoj opírá, a proto znovu Petrovo pokrytectví připomněl a sice v dopise, který se měl číst ve všech křesťanských sborech v Galatii, a jistě se tam četl a nikoli jednou, a čte se v křesťanských sborech dodnes. A poctiví křesťané nesměli kritiku nejpřednějšího bratra žádnému z kazatelů zakázat, veřejnou kritiku ve sboru, jak to učinil Pavel v Antiochii Petrovi do očí a potom o něm písemně do všech sborů v Galatii, aby poctiví křesťané byli povinni, slyší-li, že je nejpřednější bratr veřejně kritizován, pečlivě vyslechnout a pečlivě zvážit důvody, které k takové kritice vedly, místo okamžitého rozhořčeného laciného odsouzení všech kritiků nejpřednějšího bratra. Naše církev je na tom dnes mnohem hůř, než byli čeští katolíci na začátku 15. století. Tenkrát se totiž velká většina českých katolíků od tehdejšího zkaženého vedení své církve distancovala, a proto byla z katolické církve vyloučena a náš národ se stal z devadesáti procent evangelickým, kdežto v těchto dnech se v naší církvi možná větší procento členů než devadesát se zkaženým vedením ztotožňuje. Druhého února loňského roku, skoro před rokem poslalo šestadvacet českobratrských evangelíků synodní radě dopis, v kterém se tvrdí, že čtyři dokumenty synodní rady z let 1972. 1977, opět 1977 a 1987 jsou nepoctivé. A že naše církev po celou dobu tzv. normalizace žije ve lži. Připevnil jsem ten dopis na chodbě na vývěsku. Dopis je pravdivý, ale církev jej odmítá, je jím pobouřena. Dostávám rozhorlené dopisy, církev prý ve lži nežila, synodní rada prý nepoctivě nejednala a nejedná. Během jedenačtyřiceti let komunistické vlády se nám stalo ještě něco horšího než našim předchůdcům během stojednašedesáti let od bělohorské bitvy do Tolerančního patentu. Habsburkové evangelictví jednoduše zakázali a každý zjištěný projev evangelické víry hrubým násilím potlačovali a tím evangelickou víru u nás téměř zničili. Komunisté proti nám v minulých jednačtyřiceti letech s krátkou výjimkou roku šedesátého osmého užívali násilí kombinované s předstíraným přátelstvím, užívali proti nám metodu biče a cukru, útlak byl, ale zároveň s útlakem byly projevy přízně, církev vůbec nebyla zakázána a její finanční podpora byla mnohem štědřejší než za první republiky, trpěli nám rozsáhlejší práci s mládeží než katolíkům, Komenského fakulta směla zůstat v Praze, katolíkům jejich pražskou fakultu zrušili a směli mít své bohoslovecké učiliště pouze na venkově. Habsburkové evangelickou církev za sto šedesát let téměř zničili, ale od komunistů se naše církev nechala dokonale zkazit. Přestala být církví evangelickou, ale ona o tom vůbec neví, sebevědomě, sebespokojeně se za evangelickou církev stále považuje. Je na tom dnes tak špatně, jako byli v Ježíšově době farizeové a zákoníci, ti, které Kristus mnohokrát nazval pokrytci. Když se dnes řekne pokrytec, myslí se člověk, který něco předstírá, vědomě mluví nepravdu, vědomě jedná v rozporu s vlastními vyhlášenými zásadami. Profesor Souček upozornil nás, studenty bohoslovecké fakulty, vícekrát na to, že farizeové a zákoníci Ježíšovy doby byli pokrytci ve smyslu mnohem nebezpečnějším. Oklamali sami sebe a byli přesvědčeni o své poctivosti a byli upřímně zděšeni, jak je někdo může nazvat pokrytci.  Jejich nepoctivost byla sice očividná, ostatní ji jasně viděli, ale oni sami o ní nevěděli. Nevím, zda jsme si všimli, že jsme u nás až do loňského listopadu měli a stále mezi sebou máme upřímné komunisty, kteří o lživosti a násilnictví své strany věděli, sami se dokonce na obojím aktivně podíleli, a přesto byli, a někteří dodnes zůstávají, se svou stranou spokojeni, pokládají její bývalou činnost za poctivou, pokládají totiž ty násilné činy a to lhaní za poctivé v jakémsi vyšším smyslu, protože se zaštiťovali a zaštiťují posvátným pro ně slovem – socialismus. Bylo to přece na obranu socialismu, ty zdánlivě nepoctivé řeči, ty zdánlivě nepoctivé činy, a proto to bylo všechno poctivé, bylo to na obranu socialismu, nemáme zač se stydět, nemáme zač se omlouvat. Synodní rada a sbory mají na obranu všech nepoctivostí, kterých se synodní rada s dodatečným souhlasem sborů dopustila, dokonce dvě slova, a sice evangelium a sbory. Synodní rada prý nesměla kritizovat komunistické státní lži a násilnické činy a dokonce prý musela psát a zveřejňovat na podporu násilníků prohlášení, kdykoliv to od ní státní správa dost důrazně vyžadovala, a sice musela prý to učinit, aby za prvé nepoškodila kázání evangelia a za druhé aby nepoškodila sbory. Podobně prý profesoři Komenského fakulty museli mluvit nepravdu, aby zachránili fakultu, a tím aby zachránili sbory. Kdyby totiž synodní rada – říkají její obránci – veřejnou podporu státního násilnictví odmítla, ztratili by další faráři souhlas. A co by to bylo za sbory, kdyby v nich kázali jiní kazatelé než absolventi Komenského fakulty se státním povolením. V roce 1977 před dvanácti lety nutila státní správa synodní radu, aby odsoudila jednatřicet, ve skutečnosti dvaatřicet, sester a bratří, kteří poslali federálnímu shromáždění pravdivý a dobře míněný dopis ze 7. května 1977 o útlaku náboženského a církevního života v republice (Jednatřicítka, pk). Státní správa hrozila, nezakročí-li synodní rada sama proti autorům dopisu, bude odňata dlouhá řada státních souhlasů. Synodní rada tedy postihla jednu signatářku a šestnáct signatářů toho dopisu očividně nespravedlivými důtkami. Nepostihla tentokrát laiky z těch dvaatřiceti signatářů, ale jen duchovní, i bez souhlasu i se souhlasem. Ty důtky byly z 8. října 1977. Hlavní důvod těch důtek, že byly na nátlak státní správy, se ovšem tenkrát nesměl uvést. Ten hlavní důvod se musel zamlčovat, ten se jenom šeptandou šířil do sborů. Státní správa by to totiž pokládala za provokaci, za nepřátelský čin, kdyby ten skutečný důvod byl oznámen. Záleželo jí totiž na tom, aby synodní rada všem evangelíkům ze západních zemí přesvědčivě tvrdila nepravdu, že naše církev je svobodná a pod žádným nátlakem státní správy nestojí.

Protože musel být hlavní důvod těch důtek naprosto zamlčen, musel být uveden jiný důvod a ten důvod byl, že bratři a sestra připravili své podání bez součinnosti synodní rady a že odeslali to podání přes varování a zákaz synodního seniora. Ale to byl důvod neevangelický. Což jsou členové naší církve povinni respektovat nějaké lehkomyslné, nátlakem zvenčí vynucené, pravidlům evangelia odporující zákazy vyšších církevních představitelů. Čtyřem ze sedmnácti nespravedlivě postižených byly souhlasy nakonec stejně odebrány, bratřím Zdeňku Bártovi, Tomáši Bískovi, Petru Brodskému a Janu Kellerovi. Církev o těchto nespravedlivých důtkách věděla, ty důtky byly poslány staršovstvům všech sborů a církev byla těmi důtkami morálně poškozena, protože mnoho bratří na sborech, skoro všichni, uvažovali takto: bratři v synodní radě jsou přece poctiví, tedy by nepoctivé důtky neudělili, tedy byly ty důtky poctivé. Jenže ty důtky poctivé nebyly a zvětšily morální zmatek v kterém se sbory nacházely už od dopisu synodní rady pět let starého, v tom 77. roce, z 11. února 1972. Ten dopis ze 72. roku byl stejně nesprávný jako ty pozdější důtky ze 77. roku. Tenkrát synodní rada obojetnými výroky zpochybnila pravdivé prohlášení XVI. synodu z února 1969. Jenom v tom starším dopise ze 72. roku neležela ta nepoctivost tak otevřeně na povrchu, ale sbory pokládaly také ten dopis za správný, jen proto, že pocházel od synodní rady. Do všech sborů proniklo a všude bylo přijato základní tvrzení synodní rady, že všechny zdánlivé nepoctivosti se dělají kvůli tomu, aby kázání evangelia ve sborech nebylo ohroženo, aby sbory byly zachráněny. Jestliže se však ve sborech kázalo evangelium za cenu nepoctivých ústupků, nemohlo zůstat neporušeno, nezfalšováno. Neříkám, že se evangelium nekázalo ve sborech také způsoben nezávadným, k duchovnímu upevnění. V některých sborech se nepřestalo kázat, v nejhorších dobách se znovu začalo kázat čisté, nezfalšované evangelium z úst kazatelů se státním souhlasem, ale falešná kázání byla také. Správný výklad Kristova příkazu nastavit druhou tvář byl mezi jinými správnými výklady také tento: Upozornil jsi podle Kristova příkladu na násilnictví držitelů moci, abys před nimi ochránil bližního, kterému držitelé moci ukřivdili, abys mu projevil solidaritu, aby nebyl opuštěn, a postihli tě za to protiprávní odvetou?

Nastav druhou tvář, neváhej svůj spravedlivý čin zopakovat, i když tím riskuješ, že budeš muset trpět další křivdu. Jenomže někteří, mnozí naši kazatelé vysvětlovali ten příklad v úplně jiném slova smyslu. Rodiče, nevzali vám dítě na školu? Faráři, zamítl ti církevní tajemník tvou žádost, aby se smělo v tvém sboru pořádat setkání mládeže ze seniorátu? Ne aby ses bránil důraznějším způsobem, ne aby ses bránil písemnou stížností nebo veřejným protestem, to bys vracel ránu ranou, nastav druhou tvář. Nebylo to třeba řečeno tak konkrétně, jak to teď říkám, ale mělo to ten význam. Zbabělá rezignace, zanedbání rodičovské povinnosti, občanské, pastýřské odpovědnosti se bezbožně vydávalo za plnění Kristova příkazu o nastavení druhé tváře a mnozí posluchači bezbožnost takových výkladů nepoznali. Často i kazatelé se sami obelhali a pokládali to za skutečný význam Kristových slov a mnozí bratří k těm výzvám k zbabělosti věřili a podle nich se řídili, jako by to byly rady

Kristovy, ty pošetilé rady zbloudilých kazatelů. Sbory se pokládaly za ostrůvky pravdivosti a lásky a svobodného kázání evangelia v moři lži a nepoctivosti. Ve skutečnosti se staly naše sbory v moři obyčejné lži jakýmisi ostrůvky lži dvojnásobné, lži ještě horší, než byla lež komunistů a obyčejných konzumentů. Komunisté zdůvodňovali svou lež socialismem, konzumenti ji zdůvodňovali osobním či rodinným zájmem: kdo nekrade, šidí rodinu, ale naše sbory ji zdůvodňovaly evangeliem. Jaká hrůza! Aby se jejich pokřivené myšlení nedostalo s Kristovým evangeliem do rozporu, museli si evangelium upravit. To se stalo. Kristus šel úzkou cestou a dostal se na ni tím, že kritizoval držitele moci, a sice farizeje a zákoníky, kteří kolaborovali s Římany, a proto se mohli v Palestině podílet na místní vládě, ale synodní rada a sbory úzkou cestu Kristovu opustily a pustily se širší, pohodlnější cestou dobrých vztahů s násilníky, jenže dodnes nekriticky trvají na tom, že jejich nekristovská, široká cesta, po které šli nejméně 17 roků, nejpozději od února 1972 až do listopadu loňského roku, byla úzkou cestou Kristovou. Vím, že každou neděli se nemohlo kázat tak, jak činím dnes, tak polemicky, tak tvrdě proti bratřím a sestrám, ale výjimky? Výjimky přece jsou nejen možné, nýbrž někdy je i výjimka nezbytná. Což Kristus nekázal proti falešným farizeům a zákoníkům často a obšírně? Jinak bychom neměli v evangeliích tolik jeho krátkých i dlouhých řečí proti nim. Ale farizeové a zákoníci těchto dní je vedoucí vrstva naší církve, to jsem snad jasně ukázal. Váš bratr farář zná moje názory, ale přesto mě sem dnes pustil na své místo a projevil tím správnou evangelickou snášenlivost, úctu k cizím a rozdílným názorům. Odpovídám na jeho snášenlivost osobním svědectvím, že jsem šťasten, že jsme se dostali právě do jeho sboru, protože jeho kázání jsou vysoko nad průměrem kázání v naší církvi. Váš bratr farář a také váš bratr kurátor mají jistě svůj podíl na tom, že v tomto sboru je více evangelické snášenlivosti, a tedy méně pokrytectví než v mnoha jiných sborech. A já nechci vaši snášenlivost zneužít, nechci vás popudit svými kritikami, ale právě proto, abych právo na ty kritiky zdůvodnil, musím ve svých žalobách na synodní radu a sbory chvíli pokračovat a prosím vás o další strpení.

V posledních sedmnácti letech dosáhli naši faráři, vikáři, presbyteři a kurátoři mistrovství v tom, jak potlačovat každou kritiku synodní rady Kristovými slovy. Jenže oni Kristova slova překrucují, zneužívají, není nás málo, kdo jsme v posledních 17 letech upozorňovali ve stovkách rozhovorů církevní funkcionáře vyšší i nižší a bratry a sestry bez funkce v církvi na pokrytectví synodní rady a sborů a činili jsme to z lásky k církvi, protože neupozorňovat na to pokrytectví, to by přece znamenalo nechávat církev v tom. Naše zkušenosti z těch rozhovorů jsou skličující, přímo zdrcující. Samozřejmě jsme uváděli konkrétní, nevývratné doklady tohoto církevního pokrytectví. Ale naši partneři odmítali tyto doklady slyšet, odmítali je číst. Často nás zarazili, jako bychom byli pomlouvači, špinitelé poctivých. Nebo řekli: Proč nevidíte na synodní radě dobré věci? Samozřejmě, nedělala synodní rada jen nepoctivosti, ale představme si, že by se prodavačovi, který každého prvního zákazníka okrade a každého druhého neokrade, že by se mu měla ta polovina nepoctivých prodejů odpustit, jako by nebyly, proto, že druhá polovina prodejů byla poctivá. Často nám říkají: Kristus řekl, nesuďte, abyste nebyli souzeni. Za prvé, kdyby Kristus mínil ta slova jako naprostý zákaz kritiky, neodsuzoval by farizeje a zákoníky, neřekl by velmi často „farizeové a zákoníci, pokrytci“, a za druhé, zastáncům synodní rady nikdy nevadilo, že synodní rada nespravedlivě odsoudila v říjnu 1977 sedmnáct členů církve, a pokud jim to vadilo, nevadilo jim to do té míry, aby proti tomu jasně protestovali, aby aspoň dnes vyžadovali zrušení nespravedlivých důtek. Synodní rada odsuzovat smí, dokonce nespravedlivě, ale sama kritizována, tj. posuzována a souzena být nesmí, ani spravedlivě. To je přece naprosto pokrytecký přístup. Jeden vážený bratr farář mi řekl už asi před 20 lety, a od té doby mi řekl několikrát, že láska má přednost před pravdou. Zní to ušlechtile, křesťansky, ale když se to říká na obranu synodní rady před jakoukoliv veřejnou kritikou, a tak to ten bratr farář myslel, je to pokrytecká demagogie. Důtky synodní rady v říjnu 1977 byly i nepravdivé i nelaskavé. Ten bratr farář se tentokrát na veřejný protest nezmohl. A když nyní spravedlivě žádáme zrušení těch nepravdivých a nelaskavých důtek, chrání ten bratr synodní radu, že prý se důtky rušit nemají, protože by to bylo k synodní radě nelaskavé.

Bojím se, že jste někteří dnešním kázáním zdrceni, že si říkáte, proč nám říká ty hrozné věci dnes, když prý to už dávno bylo nezbytné pro záchranu církve na pokrytectví synodní rady upozornit, jako Kristus upozorňoval pro záchranu Izraele na pokrytectví farizeů a zákoníků, proč jste s tím nezačali dřív, proč to na nás všechno valíte až nyní? Opravdu to není naše vina. Do listopadu chránili synodní radu před každou jasnější a hlasitější kritikou i komunisté i evangelíci. Toho, kdo synodní radu kritizoval za to komunisté trestali, protože právem pokládali tuto radu za svou spoluviníci a snažili se ji před každým kritikem chránit. Váš bratr farář by mě při své evangelické velkorysosti nechal kázat na tomto místě už před listopadem, už loni a předloni, a já bych tenkrát zde říkal totéž co dnes, ale bratr farář nemohl, kvůli komunistům, mě zde nechat kázat. Ale ani evangelíci nechtěli v posledních 17 letech žádnou kritiku synodní rady slyšet, jak už jsem ukázal. A to dlouhé, sedmnáctileté období, kdy se pokrytectví ve sborech šířilo a zakořeňovalo a upevňovalo nerušeně rok po roku, protože nemohlo být kritizováno, to se v následujících letech, v příštích letech, všem sborům a celé církvi strašně vymstí.

Devětadvacátý listopad loňského roku, kdy byl zrušen ústavní článek o přednostním postavení komunistické strany, to byl velký den Hospodinův pro náš národ, byl to den osvobození, takového – možná většího osvobození, než byl osmadvacátý říjen roku 1918, pro utlačené to byl den světla, pro utlačovatele den tmy, pro začátek, než i jim vzejde světlo, poznají vlastních činů a bude darována milost pokání a nového začátku. Českobratrští evangelíci se devětadvacátého listopadu společně s většinou národa radovali, protože se pokládali za konečně osvobozené, po jednačtyřiceti letech útlaku, jenže si nevšimli, ještě si neuvědomili, že s tím útlakem to nebylo tak hrozné. Že ten útlak postihoval totiž, jiné, že synodní rada a seniorátní výbory získali na komunistech pro naši církev poměrně široké možnosti tzv. náboženského vyžití, o další se nestarali, ale tu možnost, poměrně široký prostor, že získali za vysokou cenu, že církev úplně upustila od kritiky násilníků a s násilníky dokonce aktivně kolaborovala za cenu zfalšování evangelia. Za to přece přijde trest. Možná už za několik měsíců, možná za několik roků poznají sbory, že devětadvacátý listopad loňského roku pro ně byl vlastně začátek obrovských potíží, podobně jako pro komunisty. Jenže pro ně, pro komunisty, začaly ty potíže okamžitě, kdežto pro nás začnou s odkladem. Dnešní krize s jedním z místopředsedů federální vlády, to je jen začátek těch potíží, které přijdou. Devětadvacátý listopad 1989 byl skutečně den Hospodinův, ale v jiném smyslu, než se sbory domnívají. Zdali není tmy a ne světla v den Hospodinův, v němž není blesku, ale mrákota. Nenávidím, zavrhl jsem svátky vaše, aniž sobě chutnám slavností vašich. Nebo budete-li mi obětovati zápaly a suché oběti vaše, neoblíbím jich a na pokojné oběti krmného dobytka vašeho nepopatřím, ale povalí se jako voda soud a spravedlnost jako potok silný. Zdali jste mně oběti a dary obětovali na poušti za čtyřicet let, dome izraelský, nýbrž nosili jste stánek Melecha vašeho a Kijuna, obrazy vaše, hvězdu boha vašeho, kteréžto věci sami jste sobě zdělali. Protož přestěhuji vás dále, než Damašské, praví Hospodin, jehož jméno jest Bůh zástupů. Velký Hospodinův den se pro církev projeví jako den tmy, protože církev v letech před tím dnem od Hospodina odpadla. A Izraelci Amosovi odporovali stejně jako dnes naše sbory, protože také byli pokrytečtí. Protože také oni nevěděli, že jsou modláři, ale mylně se pokládali za Hospodinův věrný lid, vždyť jste slyšeli, že slavili svátky Hospodinu a obětovali Hospodinu a že čekali s radostí na den Hospodinův. Běda těm, kteří žádají dne Hospodinova, k čemuž vám je ten den Hospodinův? Poněvadž jest tmy a ne světla. Slavili svátky Hospodinu, obětovali Hospodinu, ale nevěděli, že Hospodin jejich svátky zavrhl a jejich oběti neoblíbil, protože zanedbávali soud a spravedlnost. Ale pak přišel den Hospodinův a soud se začal valit jako voda a spravedlnost jako potok silný. Jenže nikoliv k prospěchu, nýbrž ke škodě Hospodinova nevěrného lidu. Jaké potíže na nás čekají? Ne ty, že by nás spoluobčané začali utiskovat. Pokud se o to pokusí, postačí poukázat na to, že ti ostatní kolaborovali také, a ubráníme se. Nejhorší potíže si církev způsobí sama, a sice tím, že se v posledních sedmnácti letech naučila křivě myslet. Ale ani o tom neví a své křivé myšlení pokládá za přímé, rovné, jenže jak se má potom z toho křivého myšlení vymanit? A právě tím křivým myšlením se způsobí církev a sbory v příštích měsících a letech nejhorší potíže. Církev bude sama sobě tím nejhorším břemenem. Spolubratří si nevšimli, jak bylo nepoctivé vyjádření bratra synodního seniora z dvacátého pátého ledna minulého roku k těm událostem z ledna minulého roku. Jak byly nepoctivé jeho projevy na Václavském náměstí a v televizi v listopadu a v prosinci loňského roku. Ty projevy se jim zdály poctivé a líbily se jim, stále se jim líbí. Když směl Pavel obvinit Petra z pokrytectví, proč bych nesměl obvinit bratra synodního seniora z nepoctivosti? Ale když promluvil Jan Šimsa poctivě a vhodně v Brně na náměstí, zdál se našim spolubratřím jeho projev nepoctivý, a jsou na něho nespravedlivě rozhořčeni. Co když se v tom, co jsem dosud řekl, úplně mýlím? Co když je to přesně naopak? Což není možné, že bratr Hromádka je v pořádku? A že v nepořádku je bratr Šimsa, který ho v Brně na náměstí před desetitisíci lidmi kritizoval, a že v nepořádku jsem já? Není možné, že vám tu dnes kážu nějaké bludy? Bůh to jednou ukáže. Máte-li však už dnes dojem, že jistě kážu bludy, pak byste měli být opatrnější. Že je má řeč velmi tvrdá, neznamená ještě, že je nepravdivá a neužitečná. Kdyř Pavel obvinil Petra z pokrytectví, když Kristus vinil zákoníky a farizeje z pokrytectví, když naši evangeličtí předkové vinili katolické biskupy z pokrytectví, bylo to velmi tvrdé, ale jistě to bylo pravdivé a užitečné.

Mluvím velmi dlouho a ještě mám v rukou tři stránky. Proč byste však neměli jednou vyslechnout kázání trochu delší, než jste zvyklí? Je to dnes nepříjemná kritika synodní rady, ale kvůli té kritice jsem strávil nedaleko odtud v Ruzyni přes rok ve vězení, především kvůli té kritice. Ve vazbě jsem se modlil častěji a vroucněji než před uvězněním a přiznávám také než po propuštění přes všechna dobrá předsevzetí a snahu. V neděli dopoledne jsem se modlíval za všechny sbory, na které jsem si vzpomněl. Snad mám právo požádat vás, abyste mou i tvrdou i dlouhou řeč dovyslechli. Slyšíme už několik týdnů hlasy, že se důtky z října 1977 nemají rušit proto, že by to byla kritika na bratru dr. Václavu Kejřovi, bývalém synodním seniorovi, který ty důtky s doktorem Františkem Škarvanem podepsal, ale už nežije. Správnější by však bylo, ochránit bratra Kejře tím, že se přizná spoluvina celé evangelické elity na těch důtkách. V průvodním dopise k těm důtkám, adresovaném staršovstvům všech sborů, se píše, že komise ve složení ThDr. J. N. Ondra jako předseda, farář Jaroslav Soběslavský, presbyter dr. Dalibor Stejskal a Vladimír Rejchrt, že ta komise jednala s šestnácti bratřími a sestrou od května do září 1977 a že důtky byly uděleny na základě svědomité práce komise. Bratr Kejř by jistě ty důtky nesepsal a nepodepsal, že bratři a sestra jednali v bezvadném souladu s Kristovým evangeliem a s řády Českobratrské evangelické církve, i doktor Trojan, který byl nakonec postižen nejtvrdší důtkou, i všichni ostatní a že k nějakému řízení s nimi neexistuje nejmenší spravedlivý důvod. Věc byla tak jasná, že vidím nyní, po velkém dnu Hospodinově, 29. listopadu loňského roku, pro bratra Ondru jediné poctivé řešení: 1. že se na zasedání synodu 26. t.m. dostaví jen proto, aby svou spoluvinu na těchto důtkách přiznal a potom jednání synodu opustil, odebral se k přátelům na galerii a u stolu uvolnil místo náhradníkovi. A za druhé, že jako profesor Komenského fakulty odejde neprodleně do důchodu, protože jako spoluviník na těch důtkách nemůže přece učit studenty bohosloví. To mohl přece činit jen za vlády těch pánů, kterých se bál víc než Boha a kterým sloužil víc než Kristu a jedině proto, jedině pro tento svůj strach těm důtkám nezabránil, a bratra Kejře před podepsáním těchto důtek nezachránil. Učiní-li bratr Ondra ty dva kroky, stane se pro něho den Hospodinův 29. listopad loňského roku dnem světla. A pak-li ty kroky neučiní, zůstane pro něj ten den dnem tmy. Spoluvinu na těch důtkách mají také všichni členové mimořádného zastupitelstva z 28. května roku 1977. Bratr Pavel Smetana si zakládá na tom, že to zastupitelstvo vzalo zprávu synodní rady o chystaném řízení se sedmnácti bratřími a sestrami pouze na vědomí, že zastupitelstvo tu zprávu neschválilo, nepodpořilo. Tím se bratr Smetana od nežijícího bratra Kejře a žijícího bratra dr. Škarvana distancuje. ‚Ale to je v jeho případě nemorální. Jeho postoj je příkladem evangelického církevnického pokrytectví. Bezpráví, které se chystalo při tom synodním zastupitelstvu, bylo tak zřejmé, že bylo povinností zastupitelstva zprávu synodní rady jednoznačně odmítnout. Bratři nebyli studení, že by zprávu schválili. Oni se totiž báli vzpoury poctivých členů církve, ale nebyli zas tak horcí, že by zprávu odmítli. Oni se totiž báli ministerstva. Báli se na obě strany, i poctivých členů církve i ministerstva. A proto byli vlažní, vzali zprávu na vědomí, aby oba bratří, Kejř i Škarvan, mohli ministerstvu vyhovět, aby vzali ten špatný čin na sebe jako obětní beránci za hříchy celé církve, ale zároveň aby oni členové mimořádného synodního zastupitelstva, aby oni se od obou bratří mohli pokrytecky distancovat. My jsme jim to neschválili. Dnes říkají, jako by to byla statečnost, že to neschválili, že to pouze vzali na vědomí. To vzetí na vědomí byla tenkrát pokrytecká zrada evangelia, zrada na těch sedmnácti bratřích a sestře a především zrada na bratřích Kejřovi a Škarvanovi, kteří byli pod hrozným tlakem násilníků z ministerstva, ale zastupitelstvo je nechalo tím vzetím na vědomí padnout, místo co by je odmítnutím napřímilo. Bratr Smetana se na tom zastupitelstvu podílel, dopustil se od té doby mnoha podobných omylů a nyní po velkém dni Hospodinově by měl rezignovat na své členství v synodní radě, už měl rezignovat, nejpozději 12. prosince minulého roku, kdy ho k tomu třináct nebo čtrnáct členů církve spravedlivě vyzvalo. Já sám jsem v roce 1977 těch sedmnáct bratří a jednu sestru opustil tím, že jsem se tentokrát o jejich spravedlivý dopis federálnímu shromáždění nezajímal, protože jsem v těch letech podlehl zatrpklosti a opatrnictví. Snažili jsme se poctivě, my nepříjemní kritikové, usnadnit synodní radě, aby své křivé myšlení poznala a opustila a nahradila myšlením poctivým. Kdyby to synodní rada byla učinila před sedmnáctým listopadem, byl by to dnes pro církev obrovský duchovní zisk. 2. února loňského roku upozornilo šestadvacet členů církve, jak jsem už zmínil, synodní radu na to, že čtyři z jejich vyjádření, rokem 1972 počínaje, jsou zvlášť nepoctivá. Autoři dopisu z loňského 2. února se sešli do loňského listopadu se synodní radou dvakrát, ale synodní rada po obakrát odmítla dát podnět k tomu, aby synod ta čtyři vyjádření zrušil či odsoudil nebo odvolal. A v listopadu potom synodní rada žádný podnět k odvolání čtyř nepoctivých usnesení nedala. Několik signatářů toho dopisu z 2. února loňského roku se však sešlo se synodní radou 12. prosince a bratr Jan Kozlík řekl čtyřem přítomným členům synodní rady toto: „Promeškali jste příležitost k činu, který by církvi velmi prospěl. Dnes by bylo od vás, od vás šesti, přítomných čtyř a nepřítomných dvou, nějaké slovní pokání nepřesvědčivé, dnes máte jedinou slušnou možnost složit své členství v synodní radě, vás všech šest.“ Apel bratra Kozlíka a všech přítomných, možná s jednou výjimkou, mám dojem, že možná jeden bratr se nepřipojil, ten apel byl oprávněný. A rezignovat by měli také všichni senioři a mnoho synodálů. Co říkám, to není žádný hon na čarodějnice, to je požadavek tak přirozený a oprávněný, jako byl v listopadu a v prosinci požadavek na rezignaci nejzkompromitovanějších vedoucích státního aparátu. Výměna některých osob v církvi a na fakultě by ovšem sama o sobě církvi duchovní prospěch nepřinesla, nutné je, aby v církvi došlo k radikální změně v smýšlení, ale setrvávání nejzkompromitovanějších bratří ve funkcích v církvi a na fakultě by morální krizi církve jistě prohloubilo a prodloužilo.

Skončím už brzy a jsem s dnešním kázáním tak nespokojen jako vy. Už proto, že jsem po celou dobu jeho psaní myslel na to, jak budete má slova přijímat. A byl jsem si od začátku vědom toho, jak převracím ustálenou formu a hlavně ustálený obsah našich evangelických kázání. Obviňování celé církve z pokrytectví. Tvrdá kritika na adresu určitých bratří, a předních bratří. To přece v našich evangelických kázáních buď vůbec není, nebo je to v nich v daleko menší míře. Zatímco mé kázání bylo toho všeho plné. Obvykle se v evangelických kázáních mluví spíše o Kristově spasitelném díle, o Duchu svatém, o bratrské lásce a to v mém kázání zase chybělo. Nebyl to tedy velký omyl, že jsme napsal své kázání tak, jak jste slyšeli? Nevyvolal jsem dojem, že jsem jenom samospravedlivý sudič? A žádný křesťan? A že jsem ani o Kristově díle, ani o svatém Duchu, ani o bratrské lásce dnes proto vůbec nebo téměř vůbec nemluvil, že mi je to všechno vnitřně cizí? Promluvil jsem za předpokladu, že mi věříte, že bych o všech těch dobrých a světlých věcech, které jsou základem křesťanské víry a křesťanského života, že bych o nich uměl promluvit také. A promluvil jsem z předpokladu, že mi věříte, že mi nejsou cizí. Vědomě jsem zasadil dnešní tvrdé obvinění církevního vedení a celé církve do rámce těch kázání bratra Henycha, která jsem společně s vámi slyšel na tomto místě, v minulých nedělích, a do rámce těch jeho kázání, která zde vyslechneme vy i já v příštích týdnech a měsících, popřeje-li nám Pán života a zdraví. V důvěře, že jste si zasadili dnešní slova do rámce všech minulých a příštích kázání našeho bratra faráře, jeho kázání o Kristově díle a naší lidské odpovědi na ně, těch kázání, která společně s vámi přijímám, a beru za svá. V té důvěře jsem se odvážil promluvit tak, jak jsem učinil. V naději, že Pán odstraní překážky, které jsme společně postavili do cesty jeho dílu. Některé ty překážky způsobili ti, které jsem dnes tak tvrdě posoudil, a jiné překážky jsem zase postavil jeho dílu do cesty já, v minulých letech a možná i dnes. Pán ať se nad námi všemi smiluje. Amen Píseň (Jezu. Milovníče můj)

Společná modlitba Otče náš.

Závěr: Ani smrt, ani život. Ani andělé, ani knížectvo, ani mocnosti, ani přítomné věci, ani budoucí, ani vysokost, ani hlubokost, ani kterékoli jiné stvoření nebude moci nás odloučiti od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, Pánu našem. Amen Píseň (Ó králi věků důstojný)