Teze učitelů KEBF – K situaci v ČCE 24. května 1977

včetně teologicky nepoctivého, tj. ideologizujícího Úvodu, k němuž se již vůbec nikdo nehlásil a dosud nehlásí.

V současné době jsme svědky nápadných konkrétních důsledků několikaletého úsilí vtáhnout Českobratrskou církev evangelickou do politického zápasu na pozice, které nejsou bohoslovecky oprávněny a které negují socialistické společenské a politické podmínky, v nichž žijeme a na jejichž utváření se chceme podílet. Socialistické hnutí chápeme jako výraz lidské touhy po svobodě a sociální spravedlnosti. Jsme vděčni za vše, čeho bylo v naší zemi v tomto směru dosaženo. Máme za to, že socialistický společenský řád je nejpřiměřenější formou, jak je možno se vyrovnávat se základními problémy dějinné cesty lidstva. Na základě své víry a také z uvedených důvodů pokládáme tuto socialistickou společnost za prostor, v němž máme konat svou práci bez postranních úmyslů. Každá myšlenka, že je možno počítat s provizorností socialistického zřízení, nás oslabuje duchovně a podvazuje naši tvořivou činnost.

Učitelé Komenského bohoslovecké fakulty evangelické, navazujíce na svá předchozí teologická vyjádření k situaci církve, mají vzhledem k vážnosti chvíle za potřebné, aby se církev jasně rozhodla o podstatných věcech svého zaměření. Shrnují proto své stanovisko do osmi tezí, jimiž vyjadřují, byť ve formulacích dosud předběžných, okruhy, v nichž by církev měla zaujmout jednoznačný postoj.

Teze vyzdvihují nejaktuálnější aspekty naší vyznavačské tradice a zároveň odmítají hlavní teologicky nesprávné programové výzvy, které matou naše rozhodování z víry. (zvýraznění P. H.)

1. Ve společenství Českobratrské evangelické církve máme podíl na obecné církvi Kristově. Ta vznikla z milostivé vůle Boží, žije ze spravedlnosti Kristovy, podrobuje se vedení jeho Ducha. Vyznáváme, že Boží moc, prokázaná ve vzkříšení Ježíše Krista, je dostatečnou oporou ve všech zkouškách, a spoléháme na Boží věrnost, že zachová svůj lid až do posledního dne.

Odmítáme názor, že církev je jen lidské sdružení či nápravné hnutí, jehož existenci ospravedlňují cíle, které si samo klade, a které se musí v soutěži s jinými sdruženími a hnutími prosazovat obvyklými prostředky.

2. Svrchovaný Bůh nás chce mít jako svůj lid na této zemi, na tomto místě, v této naší situaci. Zde máme konat své poslání a neohlížet se po poměrech pro někoho zdánlivě výhodnějších.

Odmítáme názor a postoje, které vyvolávají zdání, že církev nemůže existovat ve společnosti socialistické.

3. Věříme, že Ježíš Kristus zemřel a byl vzkříšen pro všechny lidi. Proto máme zvěstovat Boží lásku a nové stvoření v Kristu všem bez rozdílu. Pokud na nás jest, chceme to konat veřejně. Záleží nám na tom, aby naše shromáždění byla i nadále otevřena všem.

Odmítáme pokusy jednotlivců zatlačit církev do ilegality ve falešném domnění, že jen tak splní své poslání. Víme, že v krajních situacích žila církev v minulosti i mimo občanský zákon. Není však na nás, abychom takové nežádoucí situace přivolávali a budili tak falešnou představu, že evangelium a život z víry jsou věci pokoutní, jež je třeba utajovat.

4. Evangelium otvírá nejhlubší lidské otázky a dává na ně odpověď. Proto nám záleží na tom, aby svědeckým projevům a postojům církve bylo co nejjasněji rozumět, aby, pokud možno, nemohly být chápány jako svědectví o něčem jiném.

Odmítáme názor, že církev ve svých projevech a postojích nemusí mít zřetel na dějinně společenskou situaci, ve které žije.

5. Ti, kdo vírou přijali Krista, přiznali se také k řádům jeho nového života a zavazují se o ně poslušně usilovat.

Odmítáme však názor, že tato pravidla, která odvozujeme z novosti života v Kristu, smíme ukládat těm, kdo ještě v Ježíše Krista neuvěřili.

6. Církev má být společenstvím jednoty a svazkem pokoje.

Odmítáme dávat v církvi prostor jakýmkoli nátlakovým akcícm a intrikám.

7. Ježíš Kristus volá svou církev k tichosti, jež i na projevy nepřízně odpovídá láskou. Jen tak, následujíc jeho příkladu, se církev stává projevem nového stvoření a vyvolává oprávněné překvapení ve svém okolí (1. Korintským 1,23).
8. Věříme, že církev zůstává vlastnictvím svého Pána i v neobvyklých a nesnadných situacích. Naději, že bude zachována a že i její okolí sezná, že není nepřítelkyní lidského rodu, opíráme jen o Kristův slib a jeho vzkříšení.

Odmítáme názor, že církev si má vynucovat zvláštní výsady a na základě nátlakové strategie podnikat akce pro svůj prospěch a své zachování. V Praze 24. května 1977

12.1. Poznámky k thesím Komenského fakulty z května 1977 od J.  L. Hasselaara, profesora dogmatiky a křesťanské etiky na universitě v Utrechtu

Má první myšlenka je, že církev se musí vždy chránit před každou theologií, která jí chce uložit program, jak v budoucnosti mluvit a jednat. Fakulta chce dle svého vlastního pochopení Kreda postaviti církev na určité programatické stanovisko. V důsledku toho se církev zvrhne v abstraktnosti ve stranu nebo spolek, a tak hrozí nebezpečí, že ztratí svou svobodu říci dnes „ano“ a zítra „ne“. Tím se stane solí zmařenou. – Vyznání církve přece vskutku poskytuje dostatečný podnět k jasným rozhodnutím pro orientaci, jak mluvit a jednat. Ale to se nesmí zaměňovat s programatickým, tj. programovaným způsobem jednání. Jednoznačný postoj, který se vyžaduje od církve jakožto od společenství oddaného Kristu (víra přece není ani idealismus, ani ideologie), musí být de facto vždy hledán a také nalézán: v obecenství s Božím slovem a v modlitbě. Theologičtí bratři dělají při všech dobrých úmyslech z církve jednu stranu, ačkoli je přece bratrstvem a bratři se starají o překvapení!

První část první these je nádherné vyznání, v němž je Bohu vzdána čest. Nedělají však theologové fakulty právě to, co ve druhé části své these odmítají, totiž to jednoznačné „prosazovat obvyklými prostředky“? Dále je nutno poznamenat, že Kristus, který vstal z mrtvých, zachovává a udržuje svou církev (ecclesia permansura est), ale… nemusí to být nutně ani v Československu, ani v Holandsku. Pamatujme na to, co se stalo v Malé Asii a severní Africe, a proč se to stalo!

Nepřísluší mi, abych řekl mnoho ke druhé thesi, ale zdá se mi být jasné, že tu je skrytý hrot. Zásadně může církev vskutku existovat v atheistické společnosti Západu i Východu, ale nikdy ne samozřejmě a nikdy jako prodloužená paže stávajícího (řádu) v liberalismu nebo socialismu. To se můžeme učit od Jisraele. (Proč jsem ve vašich mnohých článcích nečetl ani slovo o Jisraeli? Ř 11. – Jisrael žije v rozptýlení v situaci, která je společná církvi s Jisraelem, a v rozptýlení se Jisrael nemůže konformovat s  politickými konstelacemi nebo souhvězdími. Vyvolení Jisraele je vždy i oddělení.)

K třetí thesi. V čem je přínos theologické fakulty, ze kterého vysvítá, že zvěst o Boží lásce a novém stvoření v Kristu (zvěst, kterou křesťané nehledali, nýbrž která jim byla uložena) je skutečně res publica? Čtu o tak mnohých opatřeních, která narušují veřejný charakter zvěstování evangelia, že myšlenka na církev pod křížem jakožto únikovou církev není vzdálená. Co se dá očekávat a v co doufat? Co divák nazývá ilegálním, je ve své podstatě a poslání plodivost zrna, jež umírá, aby přineslo užitek. Církev, která jest jediná a pravá res publica, má také svůj pokojík, kde před Bohem dochází k rozhodnutím. Což neví theologie, že každý prorok byl vystaven výtce ilegality a že tato výtka je ostrou zbraní v ruce těch, kdo chtějí vláčet communio viatorum před soud?

K thesi čtvrté. Je naprosto nemožné, aby církev přijala pravé „svědecké projevy a postoje,“ když nebere zřetel na dějinně společenskou situaci, ve které hodinu od hodiny žije. Avšak pravé svědectví k této situaci nebude hledat svůj pramen a normu v této situaci. Pravá církev nemluví nadčasově, ale ani jako služka ducha doby.

These pátá by vyžadovala dlouhou theologickou výměnu myšlenek a soudím, že theologičtí kolegové z Komenského fakulty by zde svá slova měli ještě jednou sami přezkoušet. Dává nový život v Kristu církvi pravidla pro chování, směrnice pro jednání, myšlení a mluvení? Mravní kodex? Jak zákonicky to zní! Anebo se míní: Život z milosti Boží nás staví pod naléhavou a přikazující milost Boží? To ovšem zajisté nemůže být nikomu druhému uloženo. (Křesťan ostatně si ani sám neuložil tento uspořádaný život.) Církev je však přesvědčena o tom, že to, co vyznává a prožívá jako dobré sama pro sebe, je dobré pro všechny a nemůže si odepříti to také říkat. Nový život není pouhá „křesťanská“ pravda, nějaké soukromé náboženství.

K thesi šesté. Tato these, která in abstracto nemůže být popřena, nutí čtenáře dívat se kolem sebe, kde asi jsou přítomni a činní původci nátlakových akcí a intrik. Jinými slovy, právě na základě své nepopiratelné všeobecné správnosti je tato these velmi způsobilá otevřít honbu na kacíře za hlaholu trub.

These sedmá nás právem staví pod zákon lásky, která činí i tichého a mírného schopným boje. Nevím, proti jakým ne tichým jakožto nelaskavým je tato these namířena. Vím však, že tato láska a tichost se osvědčí v odpírání pyšným a v solidaritě s těmi, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti. Stálost v lásce a tichosti získá svou plnost z následování Krista.

These osmá je ústřední a zahrnuje všechno již řečené. Důkazem, že církev není nepřítelem státu, je nerušené užívání jejího přednostního práva, které již má a které si nemusí teprve vynucovat: ve zvěstování panství Kristova. V tom, že bude beze strachu vycházeti z tohoto přednostního práva, pochopí její okolí nebo to aspoň pozná, že v zemi je církev, která se opírá o zaslíbení Kristova a jeho zmrtvýchvstání.

Kdybyste se ptali na moje mínění o duchu, který vane z těchto thesí a z toho, co odmítají – při uznání prvků víry, jež jsou mi osobně blízké – pokládám je za orthodoxii zasazenou do liberálních zásad (principia) a těch lze užít k lecčemu. Tyto these stojí jako theologia practica v napětí s barmenskými thesemi, známými vám i mně. Toto by byla moje odpověď synodní radě českých bratří.

12.2. Poznámka Jiřího Rumla k tzv. osmi thesím učitelů KF z 22. 11. 1977 Proč elaboráty KF z posledních let jsou tak rozmanité ceny? Proč i tzv. these obsahují věty, jež jsou dobré, a hned zas další, které jsou zcela nedobré? Je to způsobeno vadnou eklesiologií anebo spíše pochybenou christologií? Zkusme zkoumat jeden klíčový pojem a jeho pojetí – lásku.

Základem zvěsti je zajisté láska Boží a nové stvoření v Kristu (these 3. a 7.). Tato láska má se jevit i na křesťanech jasným svědeckým slovem i životem (4n), vůči neporozumění a nepřízni pak tichostí (7). Co je tato tichost? Jistěže ne mlčení ke všemu zlému, nýbrž tiché nesení kříže, tj. protivenství pro Slovo Pravdy. Tedy kněžský úřad. Jenže k tomu přišel i Spasitel teprve, když pravdu mluvil, když nemlčel k hříchu a bludu, tedy až po dokončení své služby prorocké, učitelské. Mlčet k hříchu, který smrt způsobuje, umí jen chytrá sebeláska. O Boží, svaté lásce platí: Přísnost a láska je jedno; láska nezná kompromis (Tresmontant). Láska a Duch patří k sobě. Když pak přichází Duch – Přímluvce, obviňuje svět (Kr), ukazuje světu (EP), v čem je hřích, že v nevěře Kristu (J 16,9). Avšak před touto nevěrou jest už oklamání lží (Gn 3, 4n: nezemřete, ale budete jako Bůh). Základem hříchu je lež toho lháře na počátku i do dne posledního. On svádí člověka k nevěře. A víra: není Boha, znamená pak pro oklamané lidství: vše je dovoleno (F. M. Dostojevskij). Člověk si začne hrát na všemocného, nesmrtelného, svézákonného Pána a spěje k sebezničení. Smí křesťan k této sebevražedné víře mlčet? Zachovat laskavý odstup a říkat si: Cožpak jsem já strážným kdekoho? Tu se prokazuje svaté milování: v pohotovosti i kůži nasadit jako hasič při požáru, když jde někomu o život. Ať ten ohrožený je mu známý nebo neznámý, přítel nebo nepřítel, milý nebo nemilý (J 15,13; 1 K 1,21). Proto jádrem křesťanství je oběť. Zášť světa k Bohu i člověku, jež je v každém z nás od narození, je přemáhána i měněna v lásku jen za cenu oběti. A k takovémuto obětavému milování se roste z naděje naprosté proměny našeho hříchu a smrti propadlého lidství mocí Kristovou. Touto nadějí živí se i žije a roste svatá láska. Jaká christologie, taká je i eklesiologie, ba též církevní politika a taktika. Zkrátka: Milování bez pravdy hyne.

Věrný svědek pravdy Hus napsal v říjnu 1411 Plzeňským: Netoliko ten je zrádcem pravdy, který přestoupiv pravdu zjevně místo pravdy mluví lež, ale také i ten, který nesměle praví pravdu nebo nesvobodně brání pravdy, která sluší svobodně brániti, zrádce jest pravdy. A J. J. Lozano vkládá do úst kardinála větu: Křesťan nikdy nezrazuje, ale miluje svého představeného, i kdyby se mu musel postavit.

12.3. Dopis Miloš Rejchrta učitelům Komenského fakulty v Praze Ó střeva má, střeva má, bolest trpím,ó osrdí mé,

nemohuť mlčeti…

      Jer 4, 19                                                                   Praha, 1. července 1977

Vážený profesorský sbore,

leží přede mnou Vaše prohlášení „K situaci v Českobratrské církvi evangelické“

z 24. 5. 1977. Opravdu, nemohu mlčet.

„V současné době jsme svědky nápadných konkrétních důsledků několikaletého úsilí vtáhnout Českobratrskou církev evangelickou do politického zápasu na pozice, které nejsou bohoslovecky oprávněny a které negují socialistické společenské a politické podmínky…“ Jak vyplývá z programu mimořádně svolaného synodního zastupitelstva, pro které jste toto provolání sepsali, míníte „nápadnými konkrétními důsledky“ zřejmě elaborát „Postavení církve a věřících“, jenž byl 7. 5. 1977 odeslán Federálnímu shromáždění ČSSR jako podnět 31 občanů, členů Českobratrské církve evangelické.

Jedná-li se o „několikaleté úsilí“, proč jste proti tomuto trendu nevytáhli do boje už před lety, kdy ti signatáři, kteří jsou dnes skladníky, topiči, myči výloh, působili jako duchovní na sborech, fungovali jako synodálové, předsedové či členové odborů při synodní radě (v mnoha případech spolu s Vámi), působili aktivně ve Svazu evangelického duchovenstva, kdy jim dokonce KEBF udílela doktoráty, kdy směli publikovat v tisku, zkrátka kdy církev opravdu ovlivňovali, protože k tomu měli platformu? Proč do nich s takovým zpožděním a s vyznavačským patosem tepete před celou církví i světem až teď, kdy nemají nejmenší možnost se veřejně bránit, hájit svá stanoviska a seznamovat církevní veřejnost s jejich nezkarikovanou podobou? Proč tolik povyku – osmkrát se ve Vašem textu objevuje nesmlouvavé „odmítáme“ – kvůli jednomu dopisu několika lidí Federálnímu shromáždění, když v podobném duchu bylo sepsáno mnoho zásadnějších dokumentů (např. Zásady ČCE), aniž by to vzbudilo Vaši kritičnost? Proč najednou ten poplach a kategorická distance ve chvíli, kdy signatáři inkriminovaného dokumentu, většinou signatáři Charty 77, jsou předvoláváni na prokuratury, úřadovny StB, častováni domovními prohlídkami, vylučováni z ROH i ze zaměstnání, zbavováni řidičských průkazů, cestovních pasů, event. periodicky ubytováváni v cele předběžného zadržení? Jde o koincidenci čistě náhodnou?

Všimli jste si v textu našeho elaborátu, že jeho signatáři hovoří za sebe a ne za církev, jak jim je předhazováno? Že do zápasu vtahují sebe, s osobním ručením, zatímco Vaše prohlášení je nepodepsané a sugeruje podezření, že proto, aby nezavřelo zadní vrátka a umožnilo každému z Vás se z odpovědnosti za jeho obsah vykroutit?

Dbáte-li tolik o to, aby pozice a činy církve byly „bohoslovecky oprávněny“, jak to, že jste vahou své autority nevetovali zastupitelstvem přijatý kárný řád, který v detailech i duchem je popřením základních bohosloveckých východisek? Proč neřeknete své k teologicky zmatečnému znění kazatelského reverzu, který někteří podepsali s výhradou či vsuvkami a mají pro to být podle usnesení téhož zastupitelstva nyní po letech tvrdě sankcionováni?

K Vašemu hodnocení našeho přípisu jako „politického zápasu“: Arcibiskup Bokolo wa Ilunga ze Zaire v situaci zjevného pronásledování církve píše ve svých pastoračních směrnicích z r. 1975: „Je nutné, aby všichni křesťané pochopili, že starost o obecné blaho se jich dotýká jako křesťanů. Učedníci Krista, Služebníka, který vzal na sebe naše slabosti a snášel naše nemoci, se nemohou nezajímat o stát pod záminkou, že stát se zaobírá pouze věcmi hmotnými, zatímco církev pečuje o věci duchovní. Naopak, právě víra v Božího Syna, který vykupuje celého člověka, pohání křesťana, aby se vší silou účastnil na akcích státu pro blaho všech jeho občanů. Ano, křesťan je právě ten, kdo miluje svou vlast a intenzivně spolupracuje se všemi občany na všem, co může přispět k jejímu rozvoji. Právě naše láska k vlasti a naše starost o zairský lid nás nutí kategoricky odmítat určité směry v nynější ideologii státu a praktiky, které se na tomto základě zavedly. Bude nutné, aby každý křesťan pochopil svou odpovědnost v této věci a požadavky víry v ožehavé situaci, kterou procházíme.“

Svým elaborátem upozorňujeme vrcholný zákonodárný orgán na nepřípustné praktiky některých úřadů. Kde se tu jedná o nelegitimní politický zápas, kde jsou ty bohoslovecky neoprávněné pozice? Jestliže se v našem počinu opravdu skrývají, dokažte nejdříve Bokolo wa Ilungovi neoprávněnost jeho pozic, které sdílím a které považuji za samozřejmé pro kteréhokoliv křesťana kdekoliv na světě. Ostatně i Vy jste svým prohlášením po hlavě skočili do politického zápasu, zaujali zcela určité politické pozice, provedli jednoznačný politický čin. A politický čin není dobrý nebo špatný pro to, že je politický, nýbrž pro to, že napomáhá buď spravedlnosti, svobodě a pravdě nebo zvůli, otroctví a lži.

Čím negujeme „socialistické společenské a politické podmínky“? V elaborátu jsme poukázali na prokazatelné nezákonnosti. Chcete říci, že ony nezákonnosti jsou bytostně srostlé se socialistickými společenskými podmínkami, takže jejich negace je i negací socialistického zřízení? Jistě i tento pohled na věc, v naší společnosti velmi častý, je možný a nemusí být vždycky povrchní a nezdůvodněný. Osobně jej nesdílím. Sdílíte-li jej Vy, to těžko říci, když hned v zápětí máte za to, že „socialistický společenský řád je nejpřiměřenější formou, jak je možno se vyrovnávat se základními problémy dějinné cesty lidstva“. Je-li však socialistický společenský řád v uvedeném smyslu nejpřiměřenější, co potom, když se jeho denní praxe s tímto určením nesrovnává? V tom případě nijak nepomůže věčně opakované ujišťování, že je opravdu nejpřiměřenější, nýbrž je třeba žádat, aby své přiměřenosti byl věren. Těžko chtít na kapitalismu, je-li založen na vykořisťování člověka člověkem, aby respektoval lidská práva. Ale lze a je nutno to požadovat na socialismu. Není divu, když se v kapitalismu nerespektuje svoboda osobního přesvědčení. Je však evidentním prohřeškem, děje-li se tak v socialismu. Je přece tou nejpřiměřenější formou. A ti, kdo sdílejí toto stanovisko, jsou povinni dohlížet na to, aby socialismus zůstal práv svému určení.

„Každá myšlenka, že je možno počítat s provizorností socialistického zřízení, nás oslabuje duchovně…“ Váš kolega marxista p. prof. Polák nás na fakultě učíval, že socialismus je provisorní, neboť je přechodnou fází k definitivnímu období komunismu. Vy sami jste nás učili – a já na tom trvám – že žádné lidské zřízení není definitivní, že nejen socialismus, ale i nebe a země pominou.

„Učitelé Komenského bohoslovecké fakulty evangelické, navazujíce na svá předchozí teologická vyjádření k situaci církve…“ Máte-li odvahu připomínat svá předchozí teologická prohlášení, měli byste upřesnit, odkdy se mají brát vážně a dokdy ne. Vaši někdejší žáci, čtenáři a obdivovatelé totiž sotva mohou zapomenout. Patří k oněm předchozím vyjádřením, jimiž chcete garantovat svou názorovou a postojovou kontinuitu, např. i manifest solidarity z podzimu 1968, stanovisko fakulty ke smrti Jana Palacha? Ne-li, odkdy Vaše prohlášení platí a dokdy neplatí? A proč platí ta čerstvá a ta předchozí ne? Neupírám Vám právo na omyl a změnu stanoviska. V tom případě ale nahlas vyhlaste, že jste je změnili. Stejně vehementně jako od našich současných postojů se distancujte i od svých někdejších stanovisek, článků v Křesťanské revui, kázání u Martina ve zdi, přednášek, prohlášení, včetně např. Hromádkova memoranda z podzimu 1968. Jenže to se Vám pochopitelně nechce, jak byste vypadali s popelem a vlastní slinou na hlavě. Raději předstíráte duchovní kontinuitu, tváříte se jako vždycky správní učitelé církve, kteří na to, co kdy dělali, mysleli a psali, vždycky jen plynule a bez přeryvů navazují.

„Teze vyzdvihují nejaktuálnější aspekty naší vyznavačské tradice a zároveň odmítají hlavní teologicky nesprávné programové výzvy, které matou naše rozhodování z víry.“ Nejen že dokážete tolik věcí najednou na jediné stránce textu, nadto Vaše rozhodování je z víry! Kdo Vám to má věřit? Vím, jak mnoho mých činů a rozhodnutí je výsledkem kompromisu mezi lepším vědomím a obavami. Sám vím nejlépe, v čem mi zabránil obyčejný tuctový strach a k čemu mě přiměl. Vím i o tom, jak je snadné stát se fízlem. A za tím vším je strach a jeho spojenci vědí, na kterou strunu zahrát. Někdy se člověku – snad i mně – podaří vykonat svobodný čin a strach přemoci. Ale nebývá to často. Žít se chce bez starosti, jestli si pro mne zase ráno nepřijdou, jestli mě třeba nevyhodí i od toho kotle k horšímu kotli. Jak mám věřit, že po Vás ten strach nejde, když na vlastní kůži zakouším, jak je všudypřítomný, co dovede a za jak elegantní výmluvy se umí schovat? Že právě Vy byste v tom neměli být až po uši, že právě Vy s námi nesdílíte tentýž rakovinový pavilón? Jste snad natolik silní ve víře a v Písmu kovaní, že nepotřebujete Pravdu, aby Vás vysvobodila, lásku, aby zahnala strach? Vím o své slabosti, povolnosti i konkrétních poklescích. Vím i o Vašich. Nemohu Vás odsuzovat za podlehnutí, nemám li zároveň odsoudit sebe. Jenom pro smilování Boží, nenazývejte strach vírou! Nechlubte se „rozhodováním z víry“, ale proste za odpuštění Beránka, který snímá hříchy, proste za odpuštění své bratry, vůči kterým jste zle zhřešili! A dokud nepoprosíte za odpuštění např. Tydlitáta, kterého jste vyhodili z  bohoslovecké fakulty za to, že se pomodlil za bratra t.č. ve vazbě, dotud nemám práva se tvářit, že se nic tak hrozného neděje, omlouvat Vás a zamlčovat Vaši bídu. To, že jsem od Vás mnoho přijal, že Vás ctím jako odborné autority a ctil jsem jako autority mravní, že Vás dodnes asi mám rád, mi nijak nedává právo mlčet.

„Odmítáme názor, že církev je jen lidské sdružení či nápravné hnutí, jehož existenci ospravedlňují cíle, které si samo klade, a které se musí v soutěži s jinými sdruženími a hnutími prosazovat obvyklými prostředky.“ Tento názor nikdo z nás nehájí. Ale to víte Vy také. Smyslem této pasáže je nasadit nám psí hlavu. Nepochybuji, že v tom máte vyhlídky na úspěch. S lidmi bez možnosti obhajoby se dá dělat leccos a roztrušovat o nich cokoliv. S bludaři se snadno vede boj, když si lze blud nejprve vymyslet, napsat někomu na vizitku a pak jej efektně potřít. Rád bych Vám křivdil, proto udělejte alespoň to etické minimum, že spolu se svým prohlášením necháte po církvi rozeslat Vámi osmkrát odmítnutý, leč dobře utajovaný elaborát „Postavení církve a věřících“ a dokážete jeho bludnost přímo na jeho textu. Anebo svolejte na fakultě veřejnou disputaci, rád se jí zúčastním, vysvětlím svá stanoviska a ochotně se nechám poučit, event. vyvést z omylu. Pokud ovšem druhá strana nemá možnost, aby k nařčením řekla své, pokud se lidem bez možnosti obrany strká do bot něco, co nezastávají, potud se jedná o obyčejnou civilní podlost a kdo se k něčemu takovému propůjčí, je darebák.

„Zde máme konat své poslání a neohlížet se po poměrech pro někoho zdánlivě výhodnějších.“ Opět insinuance, vypůjčená z oficiální propagandy, která z těch, kdo volají po souladu právní teorie a praxe, dělá vnitřní emigranty, lidi bez vlasti.

„Odmítáme názor a postoje, které vyvolávají zdání, že církev nemůže existovat ve společnosti socialistické.“ Pastorační směrnice biskupa z Katangy dokazují, že církev může existovat i tam, kde vláda zruší kostely a prohlásí 25. 12. za pracovní den. I náš elaborát považuji za sice skromný, ale přece jen projev toho, že církev žije i v socialistické společnosti. Zdání, že u nás přestala existovat teologie (alespoň na KEBF), že po okázalém harakiri odumřela v apologii stávajících pořádků, vyvolává Váš elaborát.

„Záleží nám na tom, aby naše shromáždění byla i nadále otevřena všem.“ Nám také. Také proto jsme „Postavení církve a věřících“ sepsali. Chceme, aby např. kurzy pro mládež byly otevřeny i mladým do 18 let a aby i v tomto směru byla zrušena nezákonná restrikční praxe. Chce-li někdo naše shromáždění uzavírat, my to nejsme. Je-li jejich otevřenost kýmsi ohrožena, jak tomu čelíte? Co děláte, když např. synodní rada zakazuje určitým členům církve účast na biblických kurzech?

„Odmítáme pokusy jednotlivců zatlačit církev do ilegality ve falešném domnění, že jen tak splní své poslání.“ „Postavení církve a věřících“ je dokument podepsaný, jeho signatáři se v místě bydliště zdržují a na předvolání bezpečnostních orgánů se řádně dostavují. Nejde tedy o žádnou klandestinitu. Elaborát využívá ústavně zaručeného práva občanů podat podnět Federálnímu shromáždění. Jeho smyslem je upozornit vrcholné státní orgány na porušování zákonnosti v jednotlivých případech jednání státní správy vůči křesťanům a tím přispět k upevnění právních jistot. Odeslání státotvorného a velmi umírněného dokumentu, pojednávajícího o skutečnostech, které jsou známy jak Vám, tak i státní správě, kvalifikujete jako pokus o zatlačení církve do ilegality a přivolání nežádoucích situací. Domníváte se opravdu, že kvůli tomuto dokumentu bude církev postavena mimo zákon a stižena „nežádoucí situací“? Proč potom ale vyhlašujete socialistický společenský řád za „nejpřiměřenější formu“? A kdo tu straší a vyvolává zdání, že církev nebude moci existovat? „Odmítáme názor, že církev ve svých projevech a postojích nemusí mít zřetel na dějinně společenskou situaci, ve které žije.“ Náš elaborát z hlubokosti této situace volá. Ozřejmuje ji, písemně zachycuje určité její aspekty a dokumentárně je dokládá. Jeho přínos vidíme ani ne tak v zachycení skutečností námi, Vámi i státní správou prožívaných, ale v tom, že přerušil obecně přijímanou hru, jako by vše bylo jinak, jako by to, co je, nebylo, a bylo to, co není. Zkrátka, že vzal zřetel na dějinně společenskou situaci.

„Odmítáme názor, že tato pravidla, která odvozujeme z novosti života v Kristu, smíme ukládat těm, kdo ještě v Ježíše Krista neuvěřili.“ Zase se dopouštíte křivého obviňování. Zcela civilně žádáme, aby praxe v jednání mezi státní správou, církví a křesťany byla uvedena v soulad s platnými zákony. Možná lze našemu elaborátu vyčítat, že je minimalistický a nijak specificky křesťanský. Rozhodně mu nelze vyčítat to, co mu podsouváte Vy.

„Ježíš Kristus volá svou církev k tichosti, jež i na projevy nepřízně odpovídá láskou.“ Jak chcete milovat mocné, kteří Vám projevují nepřízeň, když nedokážete milovat bratry a domácí víry! Kolikrát jste napsali Matulovi a Březinovi, svým žáků a bratřím, s nimiž jste tvořili i jedno společenství u stolu Páně? Nemáte jejich adresu? Jak to, že jste se po ní nepídili? Jak milujete Tydlitáta, na němž jste se dopustili konkrétního hříchu? Jak s ním nesete jeho nynější osud, Vámi způsobený?

Samozřejmě, že ty, kteří Vám projevují nepřízeň, nemilujete – jenom se jich bojíte. Jak je chcete milovat, když jim ani nedokážete říct pravdu, jak se chcete modlit za ty, kteří Vás utiskují (Mt 5, 44), když jim nemáte odvahu říci ani to, že Vás utiskují? K lásce je třeba odvahy a hrdinství ducha. Ve Vašich tezích je však láska eufemismem pro kvalitativně docela jiný vztah, jaký mívá průměrný člověk současnosti vůči mocným. Sám před sebou mívá tento člověk alespoň tolik upřímnosti, že jej rozhodně nenazve láskou.

„Odmítáme názor, že církev si má vynucovat zvláštní výsady a na základě nátlakové strategie podnikat akce pro svůj prospěch a své zachování.“ Kde jste byli, když synodní zastupitelstvo schválilo na základě nátlakové strategie kárný řád, který předpisuje církevním pracovníkům „vždy pilně dbáti vnitřního i vnějšího prospěchu a pokoje církve“?

Nadto a hlavně opět zamlžujete pojmy a zaměňujete právo a výsadu. Výsada platí pro někoho. Právo pro všechny. Náš elaborát odmítá výsady a požaduje právo. Právo pro církve, pro věřící. Ale jelikož volá po právu, chce ho i pro ateisty, marxisty, třeba spolky bezbožníků a profesory KEBF. Opakuji, že nechceme výsady, např. aby profesoři KEBF směli cestovat do ciziny, aby profesoři směli vydávat prohlášení k situaci v církvi, aby profesoři mohli publikovat v tisku, aby se směly konat mírové semináře, aby se profesoři KEBF mohli věnovat vědecké teologické práci a směli kázat, nýbrž chceme právo, aby všichni mohli jezdit do ciziny, aby každý, kdo má co říci, mohl publikovat v tisku a vydávat prohlášení k situaci v Českobratrské církvi evangelické, aby se směly konat semináře o čemkoli za účasti kohokoliv, koho to zajímá, aby vědeckou práci mohl konat každý, kdo k ní má předpoklady, aby mohl kázat každý, koho Duch pudí.

               S pozdravem Miloš Rejchrt

Dopisů k „Osmi tezím“ je celá řada. Překládáme zde jen výběr, jako doklad, že reagovali lidé z nejrůznějších okruhů církve. Slušelo by se otisknout celé Difficile est… Boženy Komárkové, ale též dopisy Evy Pilátové, Milana Mrázka, ovšem i odpůrců Lubomíra Miřejovského atd.  Jde o kruciální střetnutí církve a státu. Právě zápas o Jednatřicítku s dvaatřiceti podpisy a debata s autory Osmi tezí zrcadlí skutečnost, že totalitní stát měl problémy s presbyterním zřízením ČCE a že ČCE měla jednat rozhodněji, zejména měli jednat rozhodněji mnozí církevní funkcionáři všech stupňů včetně staršovstev, dosti často však tito odpovědní jednali přestrašeně a někdy i zbaběle. Některá staršovstva podržela svého faráře v nemilosti, alespoň po kratší čas, kurátor Ždárek trval na kandidatuře Miloše Rejchrta pro černilovský sbor v roce 1980, ač kandidát Miloš Rejchrt se měl stát mluvčím Charty 77. Na druhou stranu je zapotřebí říci, že tlak státní správy byl obrovský a účinný a to i na laiky. Proto hrozby a zastrašování, preventivní a profilaktické pohovory měly často větší moc, než „sliby před Bohem“, které skládali nejen synodálové, ale před tím i konventuálové.   (P. H.+ P. K).                                                                                                                    

12.4. Dopis Milana Balabána  děkanství fakulty. Radotín 1. února 1974 „Věc: o akademickou obranu kazatelů evangelia.

Nakonec bych chtěl vyslovit naději, že fakulta bude stát na stráži, aby se církev (a její představitelé) nedostala natrvalo na scestí nevyznavačství, teologického soukromničení, tíhnutí ke ghettoidní existenci nebo k pochmurnému existencialismu, počítajícím v podstatě jen se záhrobím, momentalismu, který nechce vidět nezbytnost kontinuity se zápasem husitským, bratrským a pedagogicko-osvícenským a tak se dopouští protektorátštiny všeho druhu.

Přijměte, prosím tyto podněty s upřímností a svobodně s nimi naložte. (kopie SR

ČCE)

Dopis z osobního archivu Milana Balabána, citováno podle Pavel Hříbek Nová orientace. [rukopis]: hledání a zápasy otevřeného rozhovoru: diplomová práce  vedoucí práce Jakub S. Trojan, Praha 2004 – viz příloha dokumenty.

12.5. Dopis J. S. Trojana bratrské SR ČCE Neratovice 19. června 1974

(Mírná, ale rozhodná kritika Stanoviska k aktuálním otázkám postavení kazatelů bez státního souhlasu)

„… chci se soustředit povýtce na theologickou stránku problému. Ve všech případech tzv. odnětí státního souhlasu nebylo postupováno podle platných zákonů, nýbrž podle účelových, mocensko-politických hledisek. Zákonné předpisy nebyly respektovány ani ve znění, ani v duchu. Za takové situace nemá církev jinou možnost, než klidně a trpělivě na tuto skutečnost upozorňovat a dožadovat se rehabilitace práva. V této její bezmoci, v níž  vydává počet ze své naděje, je její velká duchovní síla. Ne ze vzdoru, ale pro své povolání v Kristu, který upozorňoval své věrné, že pro spravedlnost lze i trpět, nemůže se nesprávnému postupu státní správy podřídit a měnit na základě jejích názorů své právní předpisy nebo uplatňovat výklad, který je s nimi v rozporu. Když tak činí, opouští biblické a reformační pozice, vede sama těžký úder proti presbyternímu charakteru své církve. Kazatelé, jimž je státní mocí bráněno vykonávat duchovenskou činnost, jsou tak postihováni deformací práva nejen ze strany státních, ale i církevních orgánů. A to je bolestné zjištění mnoha údú církve…

Ač kazateli, nesmíme tuto činnost vykonávat – laiky však prý také nejsme.

(Dopis z osobního archivu J. S.T rojana)

Pavel Hříbek Nová orientace. [rukopis]: hledání a zápasy otevřeného rozhovoru: diplomová práce; vedoucí práce Jakub S. Trojan, viz příloha dokumenty. Praha 2004.