Referát synodního seniora dr. Václava Kejře 20. 3. 1977 K současnému postavení církve

Dopis do sborů Č.j.990/77              Praha, 21. 6. 1977

K současnému postavení církve

Pokládám za svou povinnost, abych přivolal Vaši pozornost k současnému postavení církve.

Žijeme rušným životem, plným každodenních zvratů, překvapení, tříbení duchů, ohledáváním cest, vážení hodnot, zpytování svědomí, pracným hledáním pravdy. Podle toho, co čteme v denním tisku, slyšíme v rozhlase a vidíme v televizi, celý svět je ve varu. Hlavy států, ministři a velvyslanci se setkávají, vydávají komuniké dobré vůle ke spolupráci na poli ekonomickém a kulturním a mírovém. Podle jejich úsměvů a stisku ruky bychom usoudili, že se světem je všecko v pořádku, že svět je na cestě zajištěného míru, bezpečnosti a mírové spolupráce. A v několika minutách jsme opět vrženi do tvrdé skutečnosti rozporů, nepravd a polopravd, nenávisti, zlé vůle a mravní bídy.

Žijeme v rozděleném světě skrytého i zjevného zápasu mezi kapitalismem a socialismem, materialismem a idealismem, náboženstvím a bezbožectvím. Pravdou jest, že těsto nových sociálních pořádků kyne v díži světa a že lidstvo ve všech světadílech ohledává cestu do nového věku mírového soužití a sociální spravedlnosti.

1. Vstupní branou do tohoto nového věku je však brána pokoje a brána úcty k člověku. Tak soudí velká většina lidstva. Proto od samého počátku skončení 2. světové války jsme se spojovali a stavěli do řad spolutvůrců míru. Činili jsme tak a dosud činíme ve jménu Ježíše Krista, Knížete pokoje.

Proto jsem také jménem naší církve hned 7. srpna 1975 i ve funkci předsedy Ekumenické rady sdělil ústřednímu výboru Národní fronty v ČSSR, že jsme radostně přijali Helsinskou chartu  mírového soužití a spolupráce v Evropě jako světodějný krok k utváření mírových vztahů mezi státy v Evropě. Nyní sledujeme s úzkostí a nadějemi, zda a jak principy mírového soužití ovlivňují život národů a kterak prostupují život lidstva.

2. Druhou branou do nového věku jsou: Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1968 a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1968. Oba tyto pakty byly naším Federálním shromážděním ratifikovány 11. listopadu 1975. Náš stát byl tedy 35. státem, který tak učinil. Znamená to, že tím dnem vstoupila v platnost mezinárodní závaznost obou těchto paktů. Naše Federální shromáždění má proto všecku naši úctu a vděčnost. Lidé všech ras a národů dnes ohledávají své možnosti a síly, jak ustavit svůj život osobní i společný na principech těchto paktů.
3. Třetím významným krokem bylo prohlášení komunistických stran v Berlíně koncem června 1976, z něhož vyjímám:

„Důležitou úlohu v boji za práva pracujících, za demokracii a mír hrají stále širší katolické síly, příslušníci jiných křesťanských náboženských obcí a věřící jiných vyznání. Komunistické a dělnické strany si uvědomují nutnost dialogu a společenských akcí s těmito silami, což je neoddělitelná součást boje za vývoj Evropy v demokratickém duchu, ve směru společenského pokroku.“

Potěšilo nás ujištění, že věřící křesťané hrají významnou roli v boji za tyto nezcizitelné hodnoty – práva pracujícího člověka, demokracii a mír, a vítali jsme tento podnět jako dobrý krok k překonávání napětí, k vyjasnění vzájemných vztahů a prohloubení další spolupráce pro obecné dobré v národě a státě.

4. S velikými nadějemi jsme vzhlíželi k bráně do nového věku, kdy jednali a dokončili svá jednání představitelé socialistických zemí v Bukurešti v roce 1976. Bukurešťská deklarace a návrhy států Varšavské smlouvy jsou dosud nejdůležitějšími kroky k realizaci toho, oč v podstatě jde v Helsinské deklaraci:

„Státy se zaváží, že žádný z nich nepoužije nukleární zbraně jako první proti druhému – další vyzbrojování nukleárními zbraněmi bude zastaveno, bude přijat zákaz použití všech chemických zbraní – bude upuštěno od všech násilných akcí při řešení mezinárodních konfliktů – bude přikročeno k postupné likvidaci vojenských bloků.“

Na první pohled jest zcela jasno, že pro upevnění míru a bezpečnosti ve světě a rozvoj spolupráce pro zajištění dalšího života na zemi není jiné alternativy v atomovém věku. Byli jsme proto hluboce zarmouceni, že rada ministrů státu NATO tyto podněty nepřijala. Odtud tedy pramení zhoršení světové situace, kterou tak bolestně a těžce i my prožíváme.

Z této neutěšené situace, neklidu, strachu a rostoucího bezvýhledného pesimismu se různí lidé v různých státech a snad i z různých pohnutek obrátili k otázce lidských práv, které také různě pojímají a vykládají.

U nás k tomu byl dán podnět tzv. Chartou 77 v první polovině ledna. Vám je známo stanovisko synodní rady. Když pak šlo o stanovisko i k těm, kdož podepsali jako duchovní z naší církve, vypracovali jsme je spolu se seniory dne 25. ledna a týž den předložili státní správě. V něm jsme se snažili vysvětlit sobě i členům církve, jak rozumíme problematice kolem lidských práv. Po několika dnech nám toto vysvětlení bylo vráceno jako nepřijatelné. Nezbývalo mně nic jiného, než abych se k celému problému a k některým dalším otázkám vyjádřil jako synodní senior. Učinil jsem to takto:

„Synodní rada jakožto nejvyšší správní orgán Českobratrské církve evangelické se již 13. ledna jednomyslně usnesla na zásadním stanovisku k Chartě 77, které bylo zveřejněno v denním a církevním tisku.

Byli jsme zarmouceni sdělením, že mezi podepsanými je i několik našich duchovních, kteří t.č. stojí mimo službu v církvi. Synodní rada spolu se seniory konstatovala, že jde o podpisy jednotlivců, kteří podepsali za sebe, a proto jsou za ně sami odpovědni. Tento jejich akt však neodpovídá zásadnímu a tradičnímu stanovisku církve, která nikdy nehledala politickou oporu a moc. Naše církev přijala v roce 1949 zákony, které upravují vztah církve a státu a jimi se také ve správě sborové, seniorátní a celocírkevní řídí. Proto také bráníme jakémukoli pokusu zavésti církev do rozvratné nebo protistátní činnosti.

Naše církev již svým jménem naznačuje, že svými kořeny stojí na půdě domácí reformace husitské a bratrské. Se svým národem jsme hluboce spjati a naši členové se poctivě podílí na výstavbě naší socialistické vlasti. Českobratrství bylo v naší zemi vždy i mocí vysoce kulturní. Mohu proto připojit i svůj podpis k Provolání československých výborů uměleckých svazů. Modlíme se za svůj národ, za pana presidenta, za naši vládu, za zachování míru ve světě, za dostatek chleba pro všecky, a abychom mohli nerušeně spolupracovat se všemi lidmi dobré vůle k dalšímu rozkvětu naší země.“

Nyní se dovídáme, že Chartu 77 podepsali další duchovní naší církve a tento dokument se stal a stává předmětem souhlasu a nesouhlasu a dělítkem občanů našeho státu. V naší zemi nebyl zveřejněn, ale koluje prý mezi lidmi, rozšiřován tajně. V denním tisku je celý dokument pojímán jako politický akt, který publikován v zahraničí dostává charakter pomlouvačné kampaně. K podpisu našich duchovních jsem poznamenal, že církev na veřejnosti zastupuje podle platného církevního zřízení synodní senior a synodní kurátor. Podpisy našich duchovních jsou tedy projevem jejich osobního občanského přesvědčení, za které musí nést sami úplnou odpovědnost.

Dobře víme, že jednota církve je Boží dar. Bůh si k tomu svůj lid zmocňuje. Synodní radě šlo o to, aby byla dobrým vodičem Ducha svatého, vedoucího k jednotě. Proto jsme smutni a těžce neseme, vidíme-li, jak tyto směry jednotu církve narušují a pokládáme za svou povinnost, abychom těmto proudům stavěli hráze.

Měli jsme a máme pochopení pro teologické důrazy a rozdíly. Avšak nemůžeme dále souhlasit a odmítáme směšování těchto teologických důrazů s důrazy politickými i s pokusy vtáhnouti církev do oblasti politické.

K tomu dodávám: Cesta k upevnění lidských, hospodářských a sociálních práv nevede zpochybňováním historicky vzniklého systému, probouzením nespokojenosti, ale využitím všech prostředků, které připouští právní řád. Církev nesmí přispívat k prohlubování napětí, chaosu, ale k napravování křivd a k hledání cest ke spravedlivému soužití. My dnes jsme povinni zvěstovat lásku, která je tvořivá, nehledá svých věcí, je trpělivá, schopná porozumění a má dostatek sil, aby překonávala předsudky, posměch i potupení a přispívala k obnovení důvěry mezi lidmi. Lidská práva nemohou být zajištěna žádnou chartou ani tím, že se stanou výbušninami v mocenském zápasu, ale ve vzájemné úctě a v pochopení jednoho druhým.

Nesouhlasíme s těmi, kdo tvrdí, že církev má stát v trvalé opozici proti státnímu zřízení. Jako členové univerzální církve jsme součástí jednotlivých států. Existující stát přijímáme jako historicky dané skutečnosti. V roce 1949 jsme tuto historickou skutečnost uznali přijetím církevních zákonů a stále je ve vší své církevní práci respektujeme. V naší víře je tedy individuelní stát sám v sobě konečnou politickou jednotkou a ručitelem spravedlnosti. Církev jako nositelka evangelia smíření a vykoupení a stát jako ručitel řádu, spravedlnosti a občanských svobod, mají rozdílné funkce. Církev svědčí o realitách, které nepodléhají změnám, protože jsou zakotveny v Boží vůli. Stát je strážcem spravedlnosti, řádu a bezpečnosti ve světě změny a lidské porušenosti. Protože církvi jde o společnost založenou na lásce, nemůže svou práci konat s donucováním. Stát však pro svou povinnost zachovávat veřejný pořádek, musí v čas potřeby užít i donucení.

V naší sborové práci se setkáváme s různými znepokojujícími zjevy, nad kterými se naše staršovstva trápí a kterými se musíme zabývat v seniorátních výborech a v synodní radě. Nebudu je zde jmenovat. Jsou mnohé a všeobecně známé a patří hluboce životně k naší současné církevní situaci. Mají svůj původ v různých předsudcích, v osobních vlastnostech některých bratří a v administrativních lokálních rozhodnutích. V některých případech mají za následek zásahy státní správy. Je však třeba zdůraznit, že většina farářů koná svou práci svědomitě a věrně a nemá žádné těžkosti ze strany státních orgánů.

Více než informativní světlo do vztahu socialistického státu k náboženství vnesl rozhlasový projev pana ředitele Sekretariátu pro věci církevní předsednictva Federální vlády, zveřejněný v denním tisku. Je hodný našeho pozoru. Vážíme si upřímně všeho toho, co náš stát pro církve činí. Ve funkci předsedy České ekumenické rady jsem mohl za tuto pomoc a pochopení několikrát poděkovat. Zastavujeme se u některých výroků, na nichž je založena ateistická propaganda a výchova. Jde o citát z toho, co bylo řečeno na plenu ÚV KSČ v říjnu 1972 a dále o důsledky, které s velkou otevřeností jsou z toho vyvozovány.

„Socialistický člověk, aktivní, uvědomělý tvůrce nové skutečnosti, musí být osvobozen od předsudků a tmářství. Patří k nim i náboženství, které je po staletí spojeno se sociálním útlakem… Proto zcela otevřeně a upřímně říkáme, že se nemůžeme v zájmu dalšího rozvoje socialismu vzdát rozvíjení cílevědomé činnosti k překonávání náboženských pozůstatků…V této oblasti je a bude trvale nepřekonatelný rozdíl mezi ideologií komunistů a mezi ideologií církví a náboženství. Tento zápas povedeme trpělivě a budeme vytvářet všechny podmínky, aby se v průběhu budování socialismu ateismus upevnil ve vědomí každého československého občana.“

To jsou slova, která citoval muž, který po řadu let nesl a nese největší díl odpovědnosti za provádění státní církevní politiky,  a která tedy musíme přijímat se vší vážností pro jejich význam. Nebudeme s nimi polemizovat, ale přijímat je jako výzvu k pokání a k zamyšlení nad svým posláním.

1. S pokáním vyznáváme, že na vší duchovní, mravní a sociální bídě světa je i naše viny, protože jsme nežili věrně dle Ježíšova: Vy jste sůl země – světlo světa, a nenaplňovali jsme jeho vůli sloužit lidstvu v duchu sebeobětované lásky. Jako církev doznáváme své mdloby, slabosti a rozdělení, nedostatek víry v Kristovu moc zlomit moc zla v srdci i ve světě, naši nehotovost podívat se tváří v tvář problémům nového údobí dějin a neschopnost zvěstovat evangelium spasení s přesvědčující autoritou. Pro tyto hříchy musí církev činit pokání a důvěrně očekávat Boží odpuštění.
2. Synodní rada několikrát opakovala ujištění své i celé církve o kladném a nadějném postoji k socialismu, v němž vidí lepší, pokrokovější řád lidských věcí a o našem rozhodnutí podílet se na sociální, hospodářské a kulturní výstavbě naší společnosti.

Jde nám o to, aby láska a ideál bratrství zvítězily ve veřejném životě.

3. Základní povinností církve vůči státu je, aby byla církví, svědčila o Bohu, vyznávala svou víru, učila zachovávat přikázání a sloužila národu a státu zvěstováním Boží vůle a evangelia.
4. Pokládáme za svou povinnost:

1. Modlit se za stát, jeho vládu a jeho lid.
2. Osvědčovat svou oddanost vůči státu a poslušnost jeho zákonů.
3. Spolupracovat se státem ve snaze o obecné dobré všech jeho občanů a podpo-

rovat stát, když vyzdvihuje a trvá na principech spravedlnosti.

4. Držet před lidmi ty principy, které dbají a přispívají k důstojnosti člověka stvo-

řeného k Božímu obrazu.

5. Základem naší víry jest Ježíš Kristus, kterého budeme vyznávat pokorně a roz-

hodně, nechť přijde cokoli. Církev žije obecenstvím této víry, tím, co jí bylo svěřeno, v co uvěřila a čím chce a musí sloužit.

Pamatujme na Hromádkova slova: Církev nesmí znervóznět a hledat umělé cesty, jak působit na svět… Ježíš Kristus se stal revoluční silou v dějinách lidské společnosti tím, že světem prošel jako tichý a pokorný srdcem, že vykonal dílo spasitelné lásky uprostřed hříšníků, nemocných, a že skončil na kříži.“

Ve státě, který garantuje základní občanská práva, konejme věrně své povinnosti. Nám jako církvi nejde o nějaké výsady, nebo dokonce o moc. Nám jde o obecné respektování zákonů. Život se zákony chrání, tak jako myšlenkami vede a vychovává. Jistě nám jde o právalo každou lidskou bytost, aby se mohla vyvíjet a růst k slávě svého Tvůrce a Pána, jak o to zápasil Jan Hus. Nám jde jen o prostor zaručený nám zákony pro zvěstování evangelia lásky a smíření tak, jak nám bylo odkázáno našimi husitskými a bratrskými předky. Na své straně máme Boží slovo, Ukřižovaného a Vzkříšeného! A pro všechny Boží pravdu a lásku!