Dopis Miloše Rejchrta generálnímu sekretáři KMK 21. 1. 1978

Zmiňuje-li J. Z. Dus v kázání ze 14. 1. 1990 (viz níže) jako zásadní společenské provinění institučních činitelů ČCE pokrytectví (Dus fenomén společensko-náboženského pokrytectví vysvětluje na jednání starověkých náboženských funkcionářů „farizeů a zákoníků“– Ježíš Nazaretský vytýká nepoctivost a pokrytectví´ a stejné rysy nachází J. Z. Dus u náboženských funkcionářů novověku). Miloš Rejchrt svým dopisem vykresluje fenomén pokrytectví náboženského funkcionáře s pomocí zvěsti proroka Jeremiáše (pokoj, pokoj!). Popis metod jednání policejních složek vůči dr. Hejdánkovi nedovoluje dnešnímu čtenáři lehce pominout fenomén strachu tehdejších lidí ze „státní bezpečnosti“ a „tajné policie“. V době totalitního režimu kdokoliv a kdykoliv mohl být předvolán na vyšetřování k podání vysvětlení. Právě tito násilníci – „orgáni“ či „estébácí“ uzavírali s tajnými spolupracovníky z řad církve i občanské společnosti vázací akt a přebírali informace. Někteří za to byli odměňováni, někteří byli jen pohoštěni v restauraci. Jak Pavel Hlaváč dokládá ve své studii, za poslední tři měsíce v roce 1988 StB vynaložila na informátory 68 913, 60 korun československých (pivo 1,70 Kčs, cigarety 8 Kčs, máslo 10 Kčs atd.). Jde tedy o poměrně velkou investici do státního „boje proti vnitřnímu nepříteli a ideologické diverzi“ Cíl režimu byl jasný, není-li možné církve a náboženské společnosti zatím zrušit, je zapotřebí je zcela ovládat přes církevní spolupracovníky. Proto na církevní funkce nejraději nechávali zvolit své již zavázané spolupracovníky. Od roku 1977 na mnohých vysokých církevních funkcích již seděli mnozí jejich zavázání spolupracovníci. Ne na všech, ale na mnohých. 

Miloš Rejchrt, Rumunská 15, Praha 2

Pan

Biskup dr. Károly Tóth, generální sekretář Křesťanské mítrové konference

Jungmannova 9, Praha 1

                                                                                                 Praha 21. 1. 1978

Vážený pane Tóthe,

Proč Vám píši? Kromě jiného proto, že se přehoupla půlnoc, a na dvanáctihodinové noční směně se musím něčím bránit proti spánku. Čtení je ošidné – jednak si zapatláte knihu mazadly a topným olejem, jednak propadnete dojmu, že jste hluboce zabrán do textu, a zatím spřádáte něžný sen. A usnout se nesmí, mohla se ztratit voda z kotle. Psaní je lepší. Jedním okem hlídám ukazatel vodní hladiny, podle odběru střídavě zapínám a vypínám kotel, který na mě přátelsky řve svých 90 decibelů, a soustředěním na formulace dopisu zaháním ospalost. Nevěřil byste, jaké hypnotické účinky má kravál, pokud je monotónní a trvá dost dlouho.

Sotva se soustředím na hluboké teologické úvahy, kterým se patrně daří lépe v tiché pracovně, nechám si alespoň probíhat hlavou nedávné události.

Mému v Pánu Ježíši bratru dr. Ladislavu Hejdánkovi před několika dny vypnuli telefon. Včera se před dveře jeho bytu postavili tři muži v uniformách SNB a prohlásili, že ho budou střežit, tj. legitimovat a zapisovat každého, kdo by ho chtěl navštívit, občas  prý někoho odvedou. Šestého ledna t.r. navštívili dr. L. Hejdánka v kotelně pracovníci Státní bezpečnosti. Nebylo to poprvé. Ladislav Hejdánek je, jak byste měl vědět, jedním z mluvčích občanské iniciativy Charta 77, která usiluje o to, aby se u nás směly dodržovat zákony. Když mu pracovníci StB nemohli sdělit žádný důvod k předvedení, odmítl s nimi jít. Byl odvlečen – doslova. Chytili ho za rukávy, táhli po zádech přes schody a dvůr, vecpali ho do auta a odvezli do Bartolomějské. Na úřadovně ho kopali (on sám tvrdí, že mírně, pouze prý kopnutí do páteře bolelo víc) přičemž ho nazývali svoločí, národním hrdinou a krávou. Zkoušeli, zda přestane s  pasivní resistencí na podlaze, když mu přišlápli nárt. Pak na něho, člověka chronicky nemocného, otevřeli v mrazivém počasí okno a vzápětí i dveře. Pokopaný, ztuhlý, bez jedné boty – ta druhá zakopla o schody, vyzula se a ztratila se cestou, v topičském oděvu s utrhanými knoflíky byl filmován a dotazován, co si o něm pomyslí televizní diváci, až jej v tomto stavu uvidí.

Těžko říci, co si pomyslí. Možná to, že na něm není podoby ani krásy a ničeho, proč bychom ho žádostivi byli. Možná si o něm někteří řeknou, že s utrhanými knoflíky a o jedné botě dělá křesťanům ostudu, zatímco na představitele církví, které občas ukazují v televizi, je jiná podívaná – jsou náležitě upravení, neschází jim bota ani knoflík.

K únosu Ladislava Hejdánka došlo v den, kdy Nejvyšší soud ČSSR potvrdil tresty ve výši dva a půl a tři a půl roku nad občany Macháčkem a Laštůvkou, kteří byli odsouzeni v době Bělehradské schůzky, v době politiky uvolnění a platnosti závěrů Helsinských dohod, v době, kdy u nás platí pakty o občanských a politických právech jako zákon, za to, že rozšiřovali periodika a literaturu, která vychází v českém jazyce v zahraničí.

Dvanáctého ledna byli odsouzeni čtyři občané, z toho tři účastníci Charty 77, za čin právě opačný, totiž že předávali články, literární díla, recenze, které nemohou vyjít u nás, k publikaci do zahraničí. Odsouzeni byli až ke třem letům vězení.

Tzv. ostraha Ladislava Hejdánka není nic nového, takže víme, jak asi bude vypadat. Nedaleko našeho domu parkuje černá šestsettrojka. Z ní vystoupí dva pánové vždycky, když jde z domu ven pan Petr Uhl, a sledují, kam jde, s kým se potká. A když jde někdo na návštěvu k Uhlovům, je ve dne v noci v nejlepším případě legitimován, zapsán a vpuštěn, v horším případě nevpouštěn a předveden na policejní stanici. Je ovšem pravda, že o Vánocích byli příslušníci před dveřmi bytu Uhlových o poznání liberálnější, pustili i otce paní Uhlové k návštěvě vlastní dcery, což před vánocemi odmítli. Tato opatření nejsou nijak zdůvodněna a opřena o zákon. Pravda, pan Uhl má své zvláštnosti a neběžné názory. Například i mezi čtyřma očima se hlásí k tomu, že je marxista a považuje únorové události z roku 1948 za nutné. Tak snad abych raději zůstal u domácích víry.

Brzy tomu bude rok, co je ve vězení bývalý student teologie Aleš Březina, odsouzený na dva a půl roku vězení za to, že z důvodů svědomí odmítl nastoupit vojenskou službu. Své mládí tráví tento pacifista ve vězení v době, kdy znějí z nejvyšších míst výzvy k parlamentům a vládám celého světa, aby se začalo s odzbrojením, v době, kdy Křesťanská mírová konference chystá v Praze Všekřesťanské mírové shromáždění. František Matula, rovněž student Komenského evangelické bohoslovecké fakulty, byl za tentýž trestný čin odsouzen na dva roky. Od 19. prosince 1977 je ve vyšetřovací vazbě M. Lojek, evangelický vikář. Dosud se nesetkal s obhájcem, jeho manželka od něho nedostala žádnou zprávu, balíček s hygienickými potřebami jí byl vrácen. M. Lojek je obviněn, že rozšiřoval mezi vojáky základní vojenské služby pobuřující materiály. Jak dává tušit výsledek domovní prohlídky, šlo buď o evangelickou literaturu nebo o dokumenty Charty 77.

Proč se s tím svěřují právě Vám, když je známo, že jsem ke Křesťanské mírové konferenci neměl nikdy žádné sympatie? Například když se mi podařilo zjistit, jakým způsobem se Křesťanská mírová konference zbavila nepohodlných lidí ve vlastní hierarchii, kteří nesouhlasili s intervencí vojsk Varšavské smlouvy do naší země v roce 1968, a hlavně když jsem tato fakta srovnal se lžemi v bulletinu Křesťanské mírové konference, referoval jsem o této záležitosti na kursu Svazu evangelického duchovenstva roku 1971. Můj referát, ukončený návrhem, aby naše církev z Křesťanské mírové konference vystoupila, byl tehdy přijat většinou cca 80 hlasů proti dvěma. Téhož roku se stal můj referát o praktikách Vaší instituce součástí soudního spisu proti faráři Vlastimilu Slámovi, předsedovi Svazu duchovenstva. Sláma byl odsouzen za poškozování zájmů republiky v cizině, neboť poslal příteli v zahraničí oficiální usnesení Svazu českobratrského evangelického duchovenstva a církve. Dokladem toho, jak podvratný charakter měl Svaz českobratrského evangelického duchovenstva, byl pro soud i můj kritický referát o Křesťanské mírové konferenci. Kvůli tomu referátu jsem byl v srpnu 1972 vyšetřován Státní bezpečností. Na podzim téhož roku jsem se zúčastnil tzv. Mírového semináře v Chotěboří. Na jeden den jste tam automobilem Peugot 504 přijel i Vy a měl jste velmi povzbudivý projev. Prý víte, řekl jste tehdy, i o jisté nedůvěře vůči práci Křesťanské mírové konference, budete se snažit, aby zmizela. Namítl jsem tehdy, že nedůvěra trvá a bude trvat, dokud kritika práce Křesťanské mírové konference bude předmětem výslechů na StB. Na to jste odpověděl, že víte o určitých nesnázích, ale že vše bude dobré. Moc dobré to nebylo. Asi za 14 dní na to jsem byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti a od té doby nekáži ani nekritizuji práci Křesťanské mírové konference, nýbrž hlídám vodu v parním kotli.

Snad abych odstranil možné nedorozumění: nevyčítám Vám luxusní limuzínu a obě boty na nohou. Nevyčítám Vaší instituci, že existuje. Jsem přesvědčen, že instituce mají a mohou usilovat o spravedlnost, lidskou důstojnost a pokojný život a je ku prospěchu, když se na tento obor specializují, přičemž si mohou zachovat svobodu od mocenko-ideologických zájmů státu. V jehož rámci působí. Dokladem toho je pro mne Amnesty International. Předpokládám, že i její činovníci jezdí auty a nosí bílé košile, aniž by tím trpěla úctyhodnost jejich práce.

Vyčítám Vám jediné: že voláte „pokoj, pokoj“ tam, kde není žádného pokoje. Tvrdíte, že zde nemáte nic na práci, za diskriminovanými musíte jít jinak. Před konkrétními oběťmi zvůle utíkáte z našeho prostoru a času do exotických krajin, do jiného světa, až do Třetího světa. A když už se musíte vyslovit k dění mezi domácími, kromě potlesku na velkolepých shromážděních a politicko-liturgických projevů, které musí nudit i ty, kterým jsou určeny, máte pro bratry, žíznící po spravedlnosti a volající po úctě k lidské svobodě, jen slovo odsouzení – pomlouváme vlast a nahráváme studené válce. Jak má být věrohodná Vaše péče o vzdálené (těm ochotně nabízíte třeba revoluci), když utíkáte před blízkými?

Vaše cesty nejsou z Jeruzaléma do Jericha, nýbrž z Prahy do Budapešti. Na té cestě ve Slovenksé ulici č. 11 Praha 2 leží okopaný filosof. Vlastně na Vás ani nemohu chtít, abyste navštívil nemocného – k tomu je třeba v Československu 1978 hodně občanské odvahy a té nemáme nikdy nazbyt. Alespoň ale nelžete, že na té cestě je vše all right a že tam nikdo neleží. Nevolejte „pokoj, pokoj“ tam, kde není žádného pokoje, ale válka, tichá a urputná válka mocných a bezmocných. Válka o co? Vnucuje se odpověď, že o lidská práva. Ne, jde o něco širšího, obsažnějšího a bytostnějšího – ano je to válka o mír.

Rychle ta noc uběhla. Za chvíli naši směnu vystřídají. Nepřijde ovšem filosof dr. Šindelář, ten teď zaskakuje v jiné kotelně, ještě méně vlídné než je tato. Přijde historik umění dr. Hlaváček, kolegové ho mají rádi, tichá povaha, šikovný chlapec, rychle pochopil tajemství středotlakého kotle a v noci v práci neusíná. A to je pro topičství moc důležité.

Stále dlužím vysvětlení, proč Vám vlastně píši. Nežádám Vás o pomoc. Kdybych se jí od Vás mohl nadít, už by tu dávno byla. Píší Vám proto, abyste věděl. A aby nebyla pravda, že jste nevěděl.

S pozdravem Míru zdar!

                       Miloš Rejchrt