Cesta církve IV

Brigády v letech 1953–1958

Mahulena Čejková (roz. Daníčková)

Na evangelické brigádě jsem byla jen jednou, a to od 17. do 30. července 1955 v Domášově. Domášov je kazatelskou stanicí Farního sboru Jeseník. Chodila jsem tehdy s klukem, jmenoval se Svatopluk Zlámaný a společně jsme navštěvovali klimentskou mládež. Brigáda byla možná přes fakultu, protože na nádraží v Jeseníku na nás čekal Pavel Filipi a toho jsem znala ze základní školy. Mně bylo tehdy 19, byla jsem první rok na lékařské fakultě, a Pavel tedy už mohl být na teologii. Vedoucím brigády byl Jaroslav Vetter (a snad i Pavel Filipi).

Bylo to na Jizerce, na mé zřejmě již čtvrté brigádě. Bláža tu situaci, o níž chci vyprávět, klade do roku 1956[1] , ale mám dojem, že to bylo o rok později. Najednou přestala téci voda. Službu vypověděl do té doby bezvadně fungující darlink. Čerpadlo běželo, ale voda netekla. Nějaká závada byla na konci trubky, ve studni, hluboko ve studené vodě. Trubky jsme uvolnili, vyzvedli je až ke stropu. Výš to již nešlo, ale konec byl stále ještě dva až tři metry pod hladinou. Nikdo nevěděl, co s tím.

Ostružná, červenec 1953. Byla to moje první brigáda. Brigádu vedla Věra Vybíralová. Přihlásila mne moje matka Haanah, členka 1. brněnského sboru. Dělali jsme na senách a trhali jeřabiny. Byla jsem čerstvě přestoupená z římskokatolické církve, ze všeho vyjevená, ale nadšená a večer tak příšerně unavená, že mi bylo dovoleno chodit hned po večeři spát (bylo mi 14 let a vážila jsem 39 kg). V neděli jsme šli pěšky do Alojzova, kde byla paní prof. Komárková. Naprosto jsem nechápala, jak v té pustině mohou brigádníci přežít.

Osobní úvod

S českobratrskými evangelíky v Praze, respektive z mládeží z tohoto prostředí, jsem se intenzivně začal setkávat v době, kdy mi bylo cca šestnáct let (před tím jsem se života církve nezúčastňoval). Byl jsem v té době již druhý rok zaměstnán jako učeň elektromechanik, a když jsem po mé opožděné konfirmaci byl pozván na schůzky mladší mládeže v dejvickém sboru, začal jsem tam chodit (zřejmě mě lákal pobyt mezi

43

Docela zajímavým příznakem je, že zpráv k brigádám je na straně státní správy tak málo. Mám pocit, že to hezky ilustruje, jak dobře tahle činnost byla na synodní radě díky Martě Kačerové „zakonspirovaná“ a že ani lidé na polesích či jinde, pro které brigádníci hodně efektivně pracovali, neměli potřebu to nějak řešit s nadřízenými (a hlavně se stranickými orgány). Jeden dokument jsem našel ve fondu MŠK (složka Církev 47 IV. ČCE, A. Vztah církve a státu 1956–1966, podsložka Zprávy a hlášení církevních tajemníků o situaci a činnosti ČCE v jednotlivých oblastech 1959, 1962, 1964).

Úryvek z povídky

V létě 1951 se konala moje první (a patrně vůbec první) fakultní brigáda v Branné, která se původně jmenovala Goldstein. Přijel jsem tam 3. července s mírným zpožděním, brigáda zřejmě začala v pondělí předtím, a odjížděl jsem 23. v pondělí. Byly to dva běhy. Ve středu 11. července jsem si zapsal, že přijeli noví vedoucí a noví lidé. Část účastníků ale zůstala na oba běhy.

Dobu brigád lze vymezit roky 1948 až 1971. Tak třeba časopis pro mládež Bratrstvo ve 4. čísle roku 1969 oznamuje tyto brigády: Terezín (ekumenická mezinárodní), Branná, Alojzov srub U mlýna, Ostružná (Jeseníky), Lísek (poblíž Písku), Zaječiny u Kunvaldu, Doubí u Karlových Varů (SOS dětská vesnička), 6. číslo připojuje brigády Travná u Javorníka, Rýžovna u Horní Blatné. Podobně je tomu v roce 1970, ale navíc je uvedena Pečovatelská služba v Praze a Zlatý kopec v západních Čechách. V roce 1971 je uveden také Vojtíškov v Jeseníkách.

Na všech brigádách, na kterých jsem byla, mluvila paní profesorka Komárková o „křesťanství v praxi“. Šlo jí o to, abychom se neutíkali jen do náboženství, ale abychom viděli ty, kdo jsou vedle nás, abychom pro ně pracovali, byli ochotni dělat i nepříjemnou a nudnou práci. Jejím mottem byla často opakovaná otázka: „Kde je Abel, bratr můj?“ Paní profesorku přijel na několik dní navštívit pan profesor Jan Patočka. Vykládal nám o Dietrichu Bonhoefferovi. Pamatuji se, jak zdůrazňoval, že je nutno dělat za všech okolností to, co je spravedlivé.

Život v té době byl spjat s bojem mladého člověka o víru a skutečnost života s Bohem byla limitující alternativou. Vyrůstal jsem v evangelické rodině a otázky víry byly pro nás zásadní, i když šly společně s celkovou politickou a společenskou situací.

Počátkem padesátých let přišel do Chrástu u Plzně vikář Vladimír Kalus, což byl nejen vynikající kazatel a organizátor, ale i přítel všeho mladého a pozitivního. Za jeho působení byl postaven sborový dům, což je samo o sobě věc neuvěřitelná, a hlavně stmelil (nejen) mládež ke společné činnosti.

Ze školské skupiny ČSM a ze Spolku posluchačů evangelické teologie na fakultě J. M. Hurbana v Bratislavě se v roce 1951 na brigádu v Jeseníkách přihlásilo do pěti běhů celkem asi třicet slovenských bohoslovců. Z nich nám své vzpomínky poslali dva účastníci, později faráři a také profesoři na slovenské teologické fakultě. Dnes jsou již oba v důchodu. Po více než padesáti letech na svou jesenickou brigádu vděčně vzpomínají.

Z dopisu Martě Kačerové

Myslím, že poprvé jsem byl na evangelické brigádě v srpnu 1951 v Branné, organizovala to synodní rada, přihlašovali jsme se u Marty Kačerové. Původně jsem měl být v Josefové (nebo Josefově), ale pak jsem byl v Branné, tam bylo hodně lidí z Brna, které jsem znal ze Sázavy: Ivan a Boris Procházkovi, Miloš Minařík, Pavel Titěra, Doris Hájková (jednou nás tam navštívil Viktor Hájek s chotí a byl poněkud vyděšen, že spíme ve stáji).

Karel Trusina

† 12. 3. 1978

Drama o třech obrazech, přebásnil Karel Trusina dle předlohy Wiliama Shakespeara. Hráno na mnoha brigádách.[1]

Osoby:   Julie

              matka     Romeo

                       kmet, vypravěč

Máme-li si dnes společně připomenout, jakou roli v životě církve hrály prázdninové pracovní brigády (většinou lesní, ale také stavební apod.), musím přiznat, že popud k této aktivitě přišel nečekaně z vnějšku.

Práce obžínky prořezávky probírky kopání jamek k výsadbě sázení stromků svěrkování stromů vyznačování hranic porostů

těžba a svážení dřeva odkorňování pálení klestí

čištění dna a břehů budoucí přehrady čištění pásů podél železniční trati práškování proti kůrovci obracení a sušení sena svážení sena oprava cest kopání svodnic sázení kapusty pro jeleny práce na kompostech sběr hypotetické mandelinky (50. léta) úprava hraničního pásma (50. léta) odstraňování porostu u železniční trati (50. léta) trhání jeřabin stavební práce

Brigádnické hnutí po druhé světové válce bylo u nás zpočátku neseno ušlechtilou touhou po obnově poničených hodnot, nejen materiálních. S touto motivací však vydrželo jen krátký čas, protože brzy po únoru 1948 bylo zneužito nastolenou komunistickou mocí, jež zadusila mnoho ušlechtilých věcí, myšlenek a bohužel i lidí. Ovocem plánovaných i neplánovaných destrukcí a mordování ducha bývá dnešní pohrdavé vnímání brigád jako takových (brigády socialistické práce apod.).

Čas od času chodívám na ekumenické bohoslužby. Přes veškerou otevřenost vztahů bývají účastníci rozpačití. Pozorně naslouchají, ale občas „nevědí, co mají dělat“. Výsledkem přizpůsobování „všeho všem“ bývá šedivá rozbředlost.

V té souvislosti vděčně vzpomínám na lesní brigády, které organizovala ČCE v dobách totality. Některé byly „evangelické“ (ale nikomu nevadilo, že jsem katolička), jiné byly „ekumenické“ (ale nikdo nezkoumal, kdo odkud je, vůbec na tom nezáleželo).