Hasičská stříkačka na Jizerce
Bylo to na Jizerce, na mé zřejmě již čtvrté brigádě. Bláža tu situaci, o níž chci vyprávět, klade do roku 1956[1] , ale mám dojem, že to bylo o rok později. Najednou přestala téci voda. Službu vypověděl do té doby bezvadně fungující darlink. Čerpadlo běželo, ale voda netekla. Nějaká závada byla na konci trubky, ve studni, hluboko ve studené vodě. Trubky jsme uvolnili, vyzvedli je až ke stropu. Výš to již nešlo, ale konec byl stále ještě dva až tři metry pod hladinou. Nikdo nevěděl, co s tím. Protože jsme někteří byli takoví šmejdilové, vyšmejdili jsme, že vedle staré sklárny v o něco starší hasičské zbrojnici stojí snad ještě starší hasičská stříkačka. Taková ta ruční, s velkými vahadly, kterými musili pumpovat aspoň dva, ale spíš čtyři chlapi.
Nyní nastala chvíle, kdy by se stříkačka mohla hodit k odčerpání vody, aby bylo možno zjistit, jaká závada je na hluboko ponořené hrušce, kterou nešlo vytáhnout. Zeptali jsme se, jestli bychom mohli tu stříkačku vyzkoušet. Dovolili nám, ale nešlo s ní hnout, přesněji s těmi vahadly. Nejdřív ten malér řešila větší skupina brigádníků, ale brzy odpadli. U opuštěné stříkačky jsme zůstali sami s Honzou Kellerem
Pamatoval jsem si ho jako staršího chlapečka Kellerových, když jezdívali v parádní Pragovce na návštěvu k dědečkovi, primáři v nemocnici a kurátorovi kutnohorského sboru. Pro nás byli „pražskou honorací“. Ing. Keller (Jožka), jeho manželka, roz. Tardyová, a jejich děti – Marta, Věra, Honzík a Otík – vždy zabrali skoro celou lavici v našem kostele. Kde bych si býval pomyslil, že si později budeme s Honzou tak blízcí. Na brigádách se zrodilo naše přátelství, které se upevnilo v Jirchářích a na fakultě. Pokračovalo, když jsme s Jiřinou a dětmi byli v Nepomuku, Honza s Martou a dětmi ve Kdyni. A potom když my byli v Proseči a Kellerovi v Jimramově a (dnes) na Zbytově.
Vraťme se k momentu, když jsme s Honzou stáli před nefunkční stříkačkou. Říkali jsme si, že když fungovala dříve, mohla by fungovat i teď, zvláště když všechny důležité součástky jsou z barevných kovů, které nerezavějí. Dostali jsme na to jeden pracovní den. Honza byl mimo jiné šikovný mechanik a montér (jeho Pragovka by mohla vyprávět). Já mu, jak se říká, jen „přicmrdoval“. Celou mašinu jsme do každého šroubku a ventilu rozebrali. Vůbec nic nechybělo, a tak jsme jen čistili a promazávali, až se nám podařilo stříkačku zprovoznit. Povolali jsme z brigádníků pár „tažných koňů“, zapřáhli, práskli bičem a se stříkačkou vyrazili vzhůru k lepším zítřkům.
Na fotce, kde tlačíme renovovanou stříkačku od staré hasičské zbrojnice k budově, kde jsme (kousek pod Bukovcem) byli ubytováni, lze poznat mezi rozjásanými (rozjívenými) brigádníky některé pozdější úctyhodné církevní činitele. Jak se časy i lidé mění!
Když stříkačka dorazila, začalo se pumpovat. Dvě hodiny trvalo, než vodní hladina ve studni klesla natolik, aby Bláža mohl po zavěšeném hasičském žebříku slézt do studny a odmotat hadr, který ucpával nasávací hrušku. Stál při tom nejméně po kolena v ledové vodě. Když se u okénka do sklepa pumpovalo, probíhala nahoře bitva o to, kdo se zmocní proudnice, z níž pod tlakem tryskala čerpaná voda. Prostě – skončilo to tak, že závada byla odstraněna, kýženého cíle bylo dosaženo a všichni byli mokří.
Lze si jen přát, abychom si vždy, když něco nefunguje, uměli takhle poradit. Nejprve to spravit, pak dotlačit, kam je třeba, účelně použít sobě i druhým k užitku, a pak se třeba i bláznivě veselit, navzájem se postříkat a zase uschnout.
[1] Cesta církve II, Knižnice studijních textů ČCE, sv. 7, str. 70n, Praha 2010.