TRO-KA-VE-RO v padesátých letech
Život v té době byl spjat s bojem mladého člověka o víru a skutečnost života s Bohem byla limitující alternativou. Vyrůstal jsem v evangelické rodině a otázky víry byly pro nás zásadní, i když šly společně s celkovou politickou a společenskou situací.
Počátkem padesátých let přišel do Chrástu u Plzně vikář Vladimír Kalus, což byl nejen vynikající kazatel a organizátor, ale i přítel všeho mladého a pozitivního. Za jeho působení byl postaven sborový dům, což je samo o sobě věc neuvěřitelná, a hlavně stmelil (nejen) mládež ke společné činnosti.
Činnost s dětmi, vyučování náboženství, nedělní škola, pravidelná setkání s mládeží a všechno to, co nás tehdy dokázalo oslovit, bylo spojeno s naším Vláďou. Až sem se mi psalo dobře, protože jsme nedávno slavili šedesát let na cestě a společně jsme soustředili poměrně obsáhlé informace. Na hledání informací o letních brigádách jsem ale sám. Jeden rok jsme na brigádě byli tři konfirmandi, ti dva už sbor nenavštěvují.
Na brigády jsem jezdil v letech 1956–1958. V té době měl chrástecký sbor čtyři kazatelské stanice: Březinu, Radnice, Skomelno a Stupno. Společně s kazatelem pravidelně do těchto míst dojížděla skupina mládeže, což mělo pro sbor stmelující význam. V té době také přijížděla za Vláďou řada přátel, kteří vykonávali vojenskou základní službu, jako bratři Jan Šimsa a Ivan Procházka. Členové našeho sboru měli možnost setkat se s řadou duchovních i z okolních míst, poznali jsme bratra seniora Rodra z Rokycan, faráře Vebera z Domažlic a Trojana ze Kdyně. Tak vzniklo proslulé TRO– KA–VE–RO, které proslulo vždy dobrou náladou. To byla radostná a příjemná část působení a životních peripetií našeho Vládi – jeho odchod do Miroslavi, ztráta státního souhlasu, a posléze podivná smrt při dopravní nehodě, to vše bohužel také patřilo k jeho osudu, i to byla součást jeho pozoruhodného života. Tento úvod, potřebný pro pochopení atmosféry, úzce souvisí s letními brigádami.
Ve druhé polovině padesátých let nás seznámil Vláďa s možností pomoci a zároveň prožít určitou dovolenou. Málokdo z nás věděl, o co jde, snad nás lákalo ono společenství a jistý druh dobrodružství. Lákadlem pro mě byla možnost být s řadou přátel, zejména přátel opačného pohlaví, a prožívat s nimi ono tajemno. V roce 1956 to byly Orlovice, a teprve následující rok dno Lipenské přehrady. Bylo nás tam kolem třiceti – základní prací bylo kácení lesa a asanace. K tomu patřilo i vysazování nových stromků ve školkách. Dalším rokem jsme jeli ve větším obsazení, z našeho sboru ještě Jarda Jeníček a Miluška Štruncová‘ (její dívčí jméno). Z dalších známých si pamatuji syna faráře z Českých Budějovic Růžičku a syna faráře z Rokycan Pavla Rodra. Těmi hlavními však byla dvě rozkošná dvojčata z Prahy – dcery lékaře Proška Dáša a Sáša. Pro adolescenta to byl opravdu velký zážitek – nejen večerní bohoslužby, společné zpívání a zajímavé rozmluvy, ale i nacvičování divadelního představení „Den noci svatojánské“ apod.
Další brigády se konaly na Kleti, práce zde byla podobná, těch informací mám však ještě méně. Tam se pravidelně nekonaly táboráky, náplň večerního rozjímání a maškarády byly však totožné. To byla léta 1959 a 1960. Bohužel si nevzpomínám, kdo a jak nám vařil, ani kde jsme byli ubytováni – to bylo tehdy jaksi pod mou úroveň.
Brigády vedené a organizované Vláďou Kalusem měly ještě jednu zvláštnost – po každém zakončení jela převážná část brigádníků do sboru v Chrástu u Plzně. Zde proběhlo setkání se členy sboru a také putování na nedělní bohoslužby v kazatelských stanicích. I to byla oboustranně pozitivní záležitost – pro sbor i brigádníky.
Činnost našeho sboru, a tedy i brigády, byla spjata s činnosti pana faráře Kaluse. I když v následujícím období se v Chrástu vystřídala řada skvělých kazatelů – bratr Šoltész, Dus, Matějka, Pavlosková a další – a v současné době máme velice dobré zkušenosti s Karlem Šimrem, na osobnost bratra Kaluse a jeho rodinu nikdy nezapomeneme.