Tichota na komíně v Karlovicích a jiné příhody

Myslím, že poprvé jsem byl na evangelické brigádě v srpnu 1951 v Branné, organizovala to synodní rada, přihlašovali jsme se u Marty Kačerové. Původně jsem měl být v Josefové (nebo Josefově), ale pak jsem byl v Branné, tam bylo hodně lidí z Brna, které jsem znal ze Sázavy: Ivan a Boris Procházkovi, Miloš Minařík, Pavel Titěra, Doris Hájková (jednou nás tam navštívil Viktor Hájek s chotí a byl poněkud vyděšen, že spíme ve stáji).

Kadí nevodu svému

Děvčata dělala něco v lese, já jsem byl ve skupině kluků (či mládenců), kteří opravovali lesní cesty, pamatuji se, že s námi pracoval Dr. Eugen Zelený, který tam nejspíš byl jako farář. Měli jsme svou kuchařku, ale už nevím, kdo to byl. Vzpomínám, že jsme odtamtud jeli s Kájou na jednu neděli do Valašského Meziříčí na tatínkovy padesátiny (proto si ten termín pamatuji přesně). Vybavuje se mi jeden táborák společný i pro ostatní místa (kromě uvedených ještě Alojzov, Petříkov), kde Jan Heller zpíval nějakou kramářskou písničku. Nejsem si jist, jestli tam Kája nepředváděl Romea a Julii. Jednu neděli byly v lese společné bohoslužby, při kterých kázal Smolík (z jeho kázání mi utkvělo, že několikrát opakoval biblický text, kde bylo mj. „kadí svému nevodu“). Konal se také volejbalový turnaj mezi jednotlivými místy, za Josefov, kde byla hlavně mládež z II. žižkovského sboru, hráli i Honza Čapek, Pavel Chvojka a děvčata ze Žižkova.

Všichni hráli na kytaru

Léta 1952–1955 mi splývají. První z brigád byla asi v Karlovicích u Vrbna, vedli ji Kája s Blážou Šourkem, bydleli jsme v obou budovách, na faře i ve škole (v té novější, kde byla modlitebna, bydlel i senior Jan Kantorek s rodinou; tenkrát u nich zrovna byla malá Kristinka a my jsme ráno museli být potichu, aby se holčička nevzbudila). Do práce nás vozili traktorem (snad na Drakov) na polní práce, sušení sena atd., nebylo dost nářadí (Jana Juránková, později Opočenská, se pokoušela obracet seno nějakou laťkou). Bylo tam dost lidí z fakulty, hrávali jsme volejbal na relativně vysoké úrovni, střídalo se to, jednou byl volejbal pro lid, jednou mistrák Čechy – Morava nebo teologie – svět. Lid (konkrétně bohoslovec Hanesz ze slovenské reformované církve) si stěžoval, že pořád hraje jenom ten výběr. Jezdili tam i z pražských sdružení, v paměti mi zůstal Salvátor: Saša Malá, její bratr Luboš, Jana Orltová, její bratr Vláďa („Lord“), Alenka Zahradníčková, a ovšem i Lidla Svatošová. Z kluků Jiří Tichota, Vlastík Marhoul, Pavel Pudlovský, dalšímu od nich se říkalo „Prezident“ (jednou byl málem malér, protože někdo před někým zvenčí dost nahlas řekl „Prezident je držka“), většinou hráli na kytaru. Jirka Tichota („Tichák“) rozzlobil Blážu do té míry, že ho chtěl poslat domů, a to když se vyšplhal na komín opuštěné továrny, vylezl až nahoru, ovšem po ramlích, nejspíš to byla nějaká sázka. Ale pak jsme Blážu ukonejšili. (Já jsem nikdy nebyl vedoucí, připadalo mi to příliš odpovědné a vždycky jsem se tomu vyhýbal, spíš jsem býval něco jako druhý v pozadí – to uvádím jako korekturu toho, co říká Jirka v knížce Na Točné.) Všichni hráli na kytaru, Jirka už tehdy byl zcela mimořádný, nebrnkal pouze doprovod k písničkám, ale hrál samostatné kusy (moc se mi líbila skladba s názvem Rolník – už nevím, z kterého národa – se vrací z práce). Z farářů tam byl např. Ladislav Horák.

Sokolovna spadla

Jistě se konala v Karlovicích brigáda v roce 1953, kdy tam byl z Komenského fakulty Vlastimil Jaša a seznámili se tam s Věrou (tuším z Vrchlabí), brzo se vzali, říkali jsme mu s Blážou, že mu stačila jedna brigáda a dosáhl cíle! (On měl z té brigády odjet dřív, protože doma v Kosticích na Břeclavsku byl v Sokole „bratrem vzdělavatelem“, zrovna tam skončili opravu sokolovny a on měl mít při slavnostním otevření v neděli řeč.

Nakonec ale dal přednost Karlovicím a Věře, a tak se na brigádě zpívalo či skandovalo „sokolovna spadla, Vlastík nemusí mít řeč!“ (Já jsem u toho nebyl, vím to od Bláži, tehdy jsem přijel až na další běh.)

Syrečky na Drakově

Myslím, že od roku 1954 jsme jezdívali na Drakov. První rok jsme byli ubytováni ve srubu, kde předtím bydleli lesní dělníci a jejich koně, vcházelo se tam prostředkem, vpravo kluci, vlevo děvčata. Vzpomínám, že když jsem tam přijel (asi to byl taky druhý běh), Kája už tam byl, a když jsem se ohlížel po nějakém záchodu, tak mne prostě zavedl ke stromu. Vyskytl se tam jeden incident: v době, kdy byli ostatní v práci, namazaly nějaké holky rozteklými syrečky pelesti v klukovské části. Byl tam dost velký smrad a nikdo se k tomu nepřiznal, až mnohem později po letech mi Lidla říkala, že to udělala ona s Hankou Matesovou. V dalším roce jsme bydleli jinde, v docela pěkné poschoďové hájence nebo lesovně.

Práškování na Šumavě

Někdy uprostřed studií na Komenského fakultě (mohlo to být 1954–1955) jsme byli na oficiální brigádě v Pláničce na Šumavě, jako faráři tam byli Miroslav Růžička a Milan Pavlinec. Jel jsem ve skupině s mládeží z Brna. Z vlaku jsme vystoupili někdy kolem půlnoci, za dlouhou dobu se podařilo sehnat nějaký náklaďák, který nás dovezl na místo. Hodně tam pršelo. Na starosti nás měl mladý hajný, který se jmenoval Bohouš a hned mi navrhl tykání. Nebyl to rozhodně zlý člověk, ale jeho žena (se kterou se tam krátce předtím přistěhovali) s ním asi moc velké štěstí neudělala. Tam jsme např. oškrabávali kůru, docela mne to bavilo, dělal jsem to s nějakým sdružencem z Brna (Jirkou) a takový mladý pomocník hajného, který se tam poflakoval a jako na nás dohlížel, pravil, že my dva bychom si prý vydělali. No, bylo to lepší než to předtím, kdy jsem byl v práškovací skupině (měli jsme kolovrátek, kterým jsme rozprašovali bílý prášek proti kůrovci) a vzpomínám si, že jsme většinou leželi a nic nedělali. Celou tu dobu se Blahouš Hájek vybavoval s Pavlincem a ptal se ho na profesory, které poznal při svých zahraničních studiích, což bylo určitě užitečnější než to práškování. Myslím, že jsme se stravovali v jídelně pro dělníky, ale nevím to jistě. To bylo naprosto k ničemu. Jednou v neděli jsme měli výlet kolem velmi rozvodněné Vltavy, ve které se koupali dva značně opilí muži a tvářili se na nás dost nepřátelsky. V obavě, jestli nedojde ke střetu, jsem si radši sundal náramkové hodinky, ale k ničemu nedošlo. Šumava mi k srdci nepřirostla, ani později, když jsem tam byl dva roky na vojně.

Jizerka nám přirostla k srdci

Nejvíc vzpomínek mám přirozeně na Jizerku. Poprvé jsme tam byli s Blážou Šourkem v roce 1956, končili jsme studium, jeli jsme tam přímo z Prahy, měli jsme poslední prázdniny. Přijeli jsme tam o něco dřív, abychom se na věci podívali a dali je do pořádku. Dům, kde jsme byli ubytováni, se nám na první pohled zalíbil. Vzpomínám, že jsme tehdy udělali jednu obecně prospěšnou práci. Když jsme kontrolovali záchody, zjistili jsme, že dívčí jsou totálně ucpány věcmi, které se normálně házejí do kbelíku. Pan hajný (nejmenoval se Suchý?) se vyjádřil, že dveře do toho záchodu zatluče prkny a vymyslí něco jako latrinu. Ale my jsme sledovali odpady a zjistili jsme, že ve sklepě má to odpadové vedení spoj (koleno), které jsme nějakým způsobem odšroubovali a postupně se nám podařilo všechny ty doličné předměty vytahat (některé pak už šly samospádem), vynosit ven a záchod uvést do provozu. (Nic na tom nebylo, tyhle rajony mi ani na vojně nepřipadaly nijak ponižující.) No a pak už bylo všecko krásné. Děvčata pracovala na senách, my někde v lese. (Co jsme to jen dělali? Že by taky kůrovec?) V noci Bláža vysvětloval souhvězdí na obloze. Hvězdou byl ovšem farář Voborník. Toho jsme si všichni velice zamilovali a myslím, že on nás taky. Měli jsme takové své pokřiky, odposlouchané z pražských prvomájových průvodů: „Americký agresoři utopíme v čínským moři.“ Načež se odpovídalo: „Chceme společné hranice s lidovou Čínou.“ Takhle jsme se (ovšem spíš šeptem) zdravili, kdykoli jsme se i později potkali, třeba v metru.

Ta Jizerka mi velmi přirostla k srdci, a Lidle taky. Byli tam např. Jana Orltová s bratrem Vláďou, Pavel Pudlovský, Naďa Šourková, Tomáš Bísek (s tím jsme hrávali ping-pong), Věra Kellerová, pak i její bratr Honza, kluci Vondráčkovi ze Šumperka, Honza Ryšavý a Marie Šindlerová z Brna–Husovic, Vojen a Vlasta Syrovátkovi, Naďa Šourková, Lia Šourková… Dole byla hospoda Pyramida, kam jsme chodili na oběd.

Zajel jsem tam pak ještě i z vojny, to bylo v roce 1957, nebo možná 1958. To už jsem chodil s Lidlou (od 2. 6. 1957), vedl to tehdy Dušan Marek, vzpomínám, že jsme s Lidlou využili času do té míry, že jsme jednu noc vůbec nešli spát (já jsem hned druhý den odjížděl). Vše bylo přirozeně ve vší počestnosti, Dušan Marek jako vedoucí to toleroval, ale moc rád to asi neviděl. Ale určitě jsme nebyli jediní, kterým Jizerka aspoň malým dílem přispěla k tomu, že spolu chodili, a pak se vzali. Lidla tam byla oba roky, co jsem byl na vojně, myslím, že ten druhý rok tam přivezla svoji kamarádku z fakulty Martu Vojtěchovou (později Chejlavovou). Z toho období se nám zachovalo několik fotografií, které dělal nejspíš Pavel Pudlovský a které mi Lidla posílala na vojnu. Tu a tam se na nich dá někdo poznat.

Společný rámcový program

Všechny ty brigády měly společný rámcový program: dopoledne a kousek odpoledne práce, odpoledne volno, zábava, sport, hry, večer vážný, zpravidla biblický program. Práci jsme většinou neodbývali (to práškování na Pláničce bylo spíše výjimkou), ale moc srdce jsme k tomu nepřikládali. V neděli jsme měli bohoslužby, které obstarávali faráři. Pokud jde o přihlašování, mám dojem, že jsme se stále hlásili na oddělení mládeže na synodní radě u Marty Kačerové. Pokud to bylo možné, stravovali jsme se někde v jídelně pro tamní dělníky, vlastní kuchařky jsme měli někdy také, ale spíš výjimečně.[1]

 

[1] Vybavuje se mi akorát naše paní kuchařka v Karlovicích, která byla z krnovského sboru, měl jsem u ní jeden den službu s Lidkou Třískovou, a pak ještě její nástupkyně, ta byla nespokojená s vybavením kuchyně.