Role brigád v životě církve za totality
Máme-li si dnes společně připomenout, jakou roli v životě církve hrály prázdninové pracovní brigády (většinou lesní, ale také stavební apod.), musím přiznat, že popud k této aktivitě přišel nečekaně z vnějšku.
Po únoru 1948
Byly tři roky po únoru 1948, společnost chtě nechtě realizovala plán na morální uchopení moci i soukromého života občanů tohoto státu. Jak postupně přicházely podniky pod státní či národní správu, tak byly všechny spolky, občanská sdružení apod. postupně likvidovány a zakládány organizace s celostátní působností, ale i se státní kontrolou. Koncem roku 1950 byla rozpuštěna YMCA a s ní i Akademická YMCA. Podle původních stanov měl při likvidaci majetek Ymky připadnout ČCE, ale z rozhodnutí Národní fronty byl předán (přesněji přemístěn) její archiv do sklepa synodní rady – ostatní majetek připadl státu. Poslední sekretář Akademické Ymky (AY) Lubor Drápal po skončení likvidace přišel na ústředí mládeže s návrhem či dotazem, jestli nechceme pokračovat v jedné z činností, která se jim osvědčila a která by byla vhodná i pro naši mládež. Asi tři roky pořádají v Jeseníkách, v úplně opuštěné vesničce, kde žije z původního německého obyvatelstva jen jedna stará paní, studentské prázdninové brigády, jejichž náplní je sušení sena, úprava lesních cest apod. Práce ne nesnadná, zvládnou ji i děvčata, polesí poskytne ubytování, zaplatí alespoň jednu cestu a na jídlo si vyděláme. Tehdy bylo ještě lístkové hospodářství, takže jídlo nic moc, ale to málo nebylo drahé. A pro nás by bylo výhodné, že by nám tam nechali vybavení kuchyně (velké hrnce, kastroly ap.). A jídelní příbory a ešusy si každý přiveze s sebou. Kromě toho jsou tam zelené vlněné deky po americké armádě UNRA.
Začali jsme o tom uvažovat, ale bez velikého okouzlení – měli jsme před sebou celý měsíc kurzů v LTK, včetně správy celého střediska. A další problém: seženeme dost zájemců? Na druhé straně jsme věděli, že pro studenty od šestnácti let byla vyhlášena povinnost věnovat ze dvou měsíců prázdnin čtrnáct dní na pomoc národnímu hospodářství. Ta vyhláška platila už asi dva roky, mládež musela ty dva týdny pracovat ve skupinách, které organizoval ČSM. Věděli jsme, že morálka v těch skupinách je velice problematická, i k nám se chodily matky poptávat, zda něco takového neorganizuje církev, která pro ně byla zárukou určité normy. Církev si nemohla takovouto aktivitu dovolit – organizovat to směly jen celostátní organizace mládeže nebo organizace jako Svaz přátelství se SSSR apod.
Po delším přemýšlení jsme přišli na to, že by takovéto činnosti mohla poskytnout své jméno organizace ČSM při Komenského fakultě. Po konzultaci především s Dušanem Čapkem (myslím, že byl funkcionářem fakultního Svazu mládeže), dalším levicovým studentem Lubošem Holubem a později i s vedením fakulty jsme se rozhodli do toho pustit. Při jednání se synodní radou to nebyl tak velký problém – souhlas jsme dostali, ale se dvěma podmínkami:
- že od církve na to nedostaneme ani korunu (církev byla tenkrát – několik let
po měnové reformě v roce 1945 – velice chudá),
- že Marta Kačerová se bude této práci věnovat až po pracovní době.
Na to jsme přistoupili – ale k bodu a) jsem od pana rady Valeše získala obnos na zakoupení mechanického strojku na krájení chleba pro každé pracoviště – abych nikomu nekřivdila.
Toho roku (i v letech příštích) šel ze synodní rady do sborů dopis: „…studenti Komenského fakulty nás požádali, abychom všem sborům sdělili, že…“ A naproti tomu jsme fakultě museli slíbit, že práci s organizací zajistí kancelář Ústředí mládeže. Dopis tedy odešel a očekávali jsme, že se těch 60–80 mladých lidí najde. Ale k našemu překvapení se jich přihlásilo na 500!
Padesátá léta
Naštěstí v liduprázdných Jeseníkách bylo pro takový dav lidí místo i práce, hájenek vzdálených od sebe vždy několik kilometrů bylo taky dost, takže se Jeseníky ocitly v rukou několika set mladých lidí, kteří tuto práci nikdy nedělali. Ale prořezávali mladé stromky, obraceli sena, spravovali cesty – a polesní byli spokojeni. Skupiny mládeže v Branné, Josefové, Ostružné či Petříkově se vždy druhou neděli sešly ke společným bohoslužbám a výletu, a třetí neděli už byl každý doma.
Na pracovišti měli brigádníci svůj denní řád: ráno před odchodem krátká ranní pobožnost, večer společná práce na výkladu 1. Petrovy + písně + rozhovory. A snaha, aby byli vždy všichni pospolu.
Další rok 1952 rozhodlo celostátní vedení akce „Mládež na pomoc národnímu hospodářství“, že všichni „svazáci“ povinně pojedou na Ostravsko budovat sídliště Poruba. Od nás zase jelo několik stovek lidí, ale bohužel – betonová Poruba nejsou lesy v Jeseníkách a v davu více než 1500 brigádníků nemá malá skupinka šanci si uhájit svůj prostor. Naštěstí Poruba byla dobudována a v příštích letech jsme zase byli na různých místech v Jeseníkách – v Josefové, Branné, Karlovicích, Vrbně, Holčovicích, Drakově a dalších – a především od roku 1955 na Jizerce. Vedle těchto míst jsme byli na Šumavě v Černé v Pošumaví, na Kleti a na Kvildě, v Krušných horách ve Valči či v Pekle – kdo ví kde všude. Bláža Šourek po mnoho let pořádal brigády v západních Čechách.
Od šedesátých let do roku 1990
Kolem roku 1960 už se i v české kotlině objevovali cizinci-křesťané. Leccos se o nás a o práci s mládeží dozvěděli a přes prosby, aby o nás nepsali, se objevil – snad ve Francii – nadšený referát, jak jsou ti křesťané v Čechách mazaní a co všecko dělají. A k tomu při přijímacích pohovorech na Komenského fakultu pár lidí na dotaz, co je přivedlo k rozhodnutí jít studovat teologii, řeklo, že život na brigádě – a seděl tam pán z ministerstva a v roce 1960 byl zákaz konání brigád.
Ale to už měli někteří za sebou několik prázdnin na brigádách, zkušenosti i kontakty s polesím a začali organizovat brigády pod svými jmény.
Pak se blížilo předjaří a jaro 1968, brigády se rozjely a rozšířily nabídku: výstavba SOS vesničky v Doubí, mezinárodní brigáda v Doubí, brigáda na sociálním odboru pro pečovatelskou službu (pro děvčata ze zdravotních škol) a asi ještě něco.
A pak jaro skončilo, nastoupila tvrdá normalizace, v roce 1974 StB přijela v červenci do Jeseníků – a pohádky byl konec.
Ale brigády byly pořádány i nadále, porůznu až do roku 1990.