Svoboda v nás
Čas od času chodívám na ekumenické bohoslužby. Přes veškerou otevřenost vztahů bývají účastníci rozpačití. Pozorně naslouchají, ale občas „nevědí, co mají dělat“. Výsledkem přizpůsobování „všeho všem“ bývá šedivá rozbředlost.
V té souvislosti vděčně vzpomínám na lesní brigády, které organizovala ČCE v dobách totality. Některé byly „evangelické“ (ale nikomu nevadilo, že jsem katolička), jiné byly „ekumenické“ (ale nikdo nezkoumal, kdo odkud je, vůbec na tom nezáleželo).
Vzpomínka dosud živá: Hned poprvé jsem tam doma. Svérázný humor, tichá vážnost při ranní a večerní pobožnosti. Přiléhavá kralická čeština. Písně z kancionálů. Spirituály. Otevřenost a přirozenost (bez romantiky, jak zmiňuje Miloš Rejchrt). Před alojzovským „evangelickým“ srubem prostý kříž z neopracovaných březových kmenů, v kuchyňských kamnech plápolající dřevo. Debaty někam vedou, ptáme se i nasloucháme. Práce v lese, déšť, zelené hory, a hlavně svoboda. V mluvení, myšlení i uvnitř. „Urážky“ nezraňují. Odlišnost obohacuje. Smíme být, jací jsme.
Ani mi nepřipadalo zvláštní, že jsem se např. o křesťanské mystice dověděla mezi protestanty, o nichž se obecně soudí, že mystiku považují za „neslušné slovo“. Přitom nebýt evangelických brigád, patrně bych za totality nečetla Simone Weilovou.
Brigád jsem zažila asi deset a nemá smysl, abych se pokoušela popsat podrobnosti. Mnohem lépe už to udělala Velká Korki (Líba Eliášová), iniciátorka této knížky, která 2. srpna 2011 umřela. Ještě mi stačila napsat: „Tvá maminka je moc hezká devadesátnice – třeba budeš za nějakých třicet let taky taková pěkná ženská, už se těším, jak to oslavíme! Možná na Jizerce, to by bylo stylové, a nočním pochodem na východ slunce. Zatím ahoj.“
Brigády měly svůj specifický slang, svůj hudební repertoár, své vlastní anekdoty a svou poezii – doslova i obrazně. Pořád se tam něco dělo. Nedávno jsem v jednom kostele slyšela kázání na téma Povolání učedníků (Jan 1, 35–42). Kazatele zaujala mj. frekvence slovesa v textu: „Spatřil, jak jde, a řekl: Hle… Uviděl, že jdou, otázal se jich: Co chcete? Řekli mu… Kde bydlíš? Odpověděl jim: Pojďte a uvidíte! Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali… Slyšeli, následovali, vyhledal, řekl: Nalezli jsme…“ Tam, kde jsou hejna sloves, se pořád něco děje. A dokud se něco děje, jsou všichni povoláni k další cestě. Patrně dodnes se nás Pán opakovaně ptá: „Co chcete?“ A my se znova snažíme najít odpověď.
Už jen pár poznámek. V čele Ekumenické rady církví zřejmě nikoli náhodou stojí dnes Joel Ruml. Byl s námi na židovsko-křesťanské ekumenické brigádě v německém Rathewalde už roku 1969. Tenkrát mu bylo spíš -náct, než -cet. A už tehdy řekl, že nejde o to, jestli v modlitebně má nebo nemá být kříž, ale o to, jak se smysl kříže promítne do našeho života.
SOS vesnička v Doubí u Karlových Varů, kterou jsme stavěli v roce 1970 za střídavého vedení Sama Hejzlara (ČCE) a P. Pavla Kuneše (římskokatolická církev), sice dávno nesvítí novotou, ale doposud slouží.
Alojzovský srub před lety vyhořel. A přece snad něco zbylo po nás a něco v nás. Hlavně ta potřeba svobody.
Pavla Loucká