Živá a neotřelá tradice
Osobní úvod
S českobratrskými evangelíky v Praze, respektive z mládeží z tohoto prostředí, jsem se intenzivně začal setkávat v době, kdy mi bylo cca šestnáct let (před tím jsem se života církve nezúčastňoval). Byl jsem v té době již druhý rok zaměstnán jako učeň elektromechanik, a když jsem po mé opožděné konfirmaci byl pozván na schůzky mladší mládeže v dejvickém sboru, začal jsem tam chodit (zřejmě mě lákal pobyt mezi
43
mladými lidmi, který mi chyběl v dílně, kde jsem pracoval). Tehdejšímu dejvickému faráři pomáhal s mládeží bohoslovec končící studia Bláža Šourek. Často si se mnou povídal, věnoval se mi, brzo se pro mne stal důležitým člověkem. Nu a před prázdninami 1956 mne vyzval, abych jel na dvoutýdenní evangelickou lesní brigádu, která se koná na Jizerce.
Velmi jsem si to rozmýšlel, moc se mi nechtělo. Měl jsem jen tři týdny dovolené, říkal jsem si: Proč bych měl o dovolené pracovat rukama, když totéž musím dělat celý rok? Na evangelickou brigádu na Jizerce, kterou Bláža Šourek organizačně vedl, jsem nakonec jel hlavně kvůli němu. Nu a dva týdny strávené na této brigádě pro mne byly velikým zážitkem. Ještě jsem zcela nerozuměl všemu, co jsem slyšel při pobožnostech a přednáškách (ty na mne v první době působily spíš jaksi podprahově, než že bych jim s velikým očekáváním naslouchal, ovšem patřily k životu na brigádě, to jsem chápal, tak jsem na nich seděl).
Zcela neobyčejné pro mne však bylo prostředí evangelické brigády. Vzpomenu například ohleduplné a přátelské chování k sobě navzájem, které tam bylo běžné a velmi kontrastovalo s obhroublým chováním, běžným na mém pracovišti. Také pro mne byla objevem svoboda a spontaneita na brigádě panující, kdy ostatní účastníci nehráli žádnou komedii a nebáli se mluvit o věcech, jak je viděli. Za zmínku jistě stojí i volný čas po práci, zpívání, společné hry atd., prostě slušná, a přitom radostná zábava. A také prostor pro hovory mezi jednotlivci, pro navazování přátelství.
V roce 1956 jsem na Jizerce objevil evangelické brigády jako velikou věc. Mimo jiné jsem tam našel svého služebně nejstaršího kamaráda z církve Honzu Kellera (kalendářně o kousek mladšího), se kterým jsem se později podílel na organizování evangelických brigád a dalších setkání mládeže. Evangelické brigády se tak staly důležitou součástí mé osobní cesty k víře v Boha, v Krista. Tato cesta pokračovala účastí na životě církve, po nějakém čase i podílem na práci v ní, zejména při organizování akcí evangelické mládeže, a konečně studiem bohosloví a farářováním.
Pár obecnějších slov
Pěkné prostředí evangelických brigád jsem již zmínil. Jejich organizátoři měli za cíl takové prostředí vytvořit, stmelit účastníky v otevřené, přátelské, ohleduplné, spontánní společenství. Bylo zřejmé, že svéráz onoho společenství souvisí s křesťanskými myšlenkami, hodnotami, které přicházely ke slovu při biblických pobožnostech a dalších programech, a proto zcela samozřejmě patřily k věci.
S postupem času (mám za to, že v druhé části šedesátých let a v letech sedmdesátých) se čím dál více prosazovalo zpívání s kytarou, kdy se nejprve spirituály a brzo i další křesťanské písničky staly důležitou součástí oné „křesťanské kultury evangelických brigád“. Někdy se podařilo dát dohromady společenství brigádníků a programy velmi dobře, někdy ne tak úplně. Avšak co já vím, pod dobrý standard soužití i programů se brigády nedostávaly. Stále byly pro mladé lidi výjimečným, zajímavým, svobodným, spontánním a přátelským prostředím, kde proto křesťanská zvěst mohla zaznívat jaksi přirozeně, neotřele, ve velké šíři.
V době, kdy komunistický stát církve všelijak oklešťoval a bránil jim v práci, tlačil je do jakéhosi ghetta a trestal církevní pracovníky, kteří překračovali vnucovaná omezení, a ostatním naháněl strach, v té době byly brigády výjimečným a inspirativním místem církevního života. Dlouho zůstávaly stranou pozornosti proticírkevních represivních orgánů. Mohla se tak během řady let vytvořit specifická tradice shromažďování mládeže, která ovlivňovala podobu i dalších pololegálních spontánních setkání, například při sportování.
Mnohé lyžařské pobyty ostatně souvisely s brigádami i organizačně, protože polesí, u kterých se brigády konaly, půjčovala v zimě zadarmo budovy (často nepříliš vybavené, ale zato zpravidla v romantickém prostředí), kde brigádnici v létě bydleli. Ale nešlo jen o vnější možnost být spolu v lesáckém baráku stranou státního dohledu. Důležité byly i zažité představy, jak by měl takový evangelický zimní pobyt vypadat co do programů a chování k sobě navzájem, totiž podobně jako na brigádách.
Když později, v polovině sedmdesátých let, komunistickému dohledu nad církvemi došlo, jakou důležitou roli při shromažďování mládeže brigády hrají, zakázala tehdejší tajná policie (StB) polesím v Jeseníkách i jinde evangelické brigádníky přijímat (výjimkou byl Kunvald, kde Vladimír Kalus ještě nějaký čas brigády konal díky šikovně utajeným a nadstandardním vztahům s tamějším polesím).
Nicméně zažitá tradice spontánního shromažďování mladých evangelíků pokračovala až do roku 1989 v podobě stavebních brigád na farách, na Zbytově, i při sportovních akcích jako lyžování, puťáky, a zejména vodácké putovní tábory. Všude tam byla přítomna ona snaha vytvořit pěkné společenství a mít křesťanské programy, tak jak tomu bývalo na brigádách. K tomu navíc přibývalo evangelických písniček zpívaných s kytarou (většinou od českých autorů), které se staly důležitou součástí živé a neotřelé evangelické mládežnické tradice, založené na brigádách. Tradice, která hrála svou pozitivní roli v životě mnohých křesťanů (dnes již ve věku pokročilém, ba i více pokročilém – tak jako autor těchto řádků) u nás.