Navzdory ohavné době

Ostružná, červenec 1953. Byla to moje první brigáda. Brigádu vedla Věra Vybíralová. Přihlásila mne moje matka Haanah, členka 1. brněnského sboru. Dělali jsme na senách a trhali jeřabiny. Byla jsem čerstvě přestoupená z římskokatolické církve, ze všeho vyjevená, ale nadšená a večer tak příšerně unavená, že mi bylo dovoleno chodit hned po večeři spát (bylo mi 14 let a vážila jsem 39 kg). V neděli jsme šli pěšky do Alojzova, kde byla paní prof. Komárková. Naprosto jsem nechápala, jak v té pustině mohou brigádníci přežít. Pamatuju si jako zjevení Honzu Velkoborského – kouřil dýmku, tvářil se záhadně a říkalo se mu Mnich.

Odkudsi z potoka jsme vylovili poloutopené kotě, v duchu křesťanském se ho ujali, známý kánon dostal nová slova, protože v noci kočičku někdo zalehl. Bylo to: „Mňau, mňau naše kočička, mňau, mňau jménem Stázička, byla hodná, byla maličká, rozpitval ji Petr Růžička“ (tehdy už student veteriny, tudíž osoba hodná obdivu a bezmezné úcty).

Jednou jsme při práci na louce při sušení sena viděli z letadla padat letáky (bylo to krátce po měnové reformě). Vypadaly jako nová papírová koruna a na ní text „hladová koruna, dar Sovětského svazu“. Všichni jsme si jich nabrali, že to přivezeme domů, ale naše vedoucí nám vysvětlila, že by z toho mohl být velký malér, tak jsme to, ač neradi, spálili.

Myslibořice 1954. Brigádu vedla Irena Kalusová a její bratr Vladimír. My starší holky jsme chodily trhat třešně s místním sadařem; byl na nás hrozně pyšný, protože jsme cestou do práce i z práce pořád zpívaly kánony a lidi z vesnice se zastavovali a prý mu záviděli (aspoň to tvrdil). Kluci uklízeli po řemeslnících nahrubo, starší děvčata myla okna, dveře, podlahy… Přestavovalo se tam totiž celé patro (nebo půda) na pokoje pro staroušky.

Pamatuju si odtamtud Janu a Miloše Růžičkovy ze Dvora Králové, Tomáše a Petra Růžičku z Budějovic, Věru Veseckou také ze Dvora Králové. Na konci brigády se zpívala písnička o každém účastníkovi, skládalo to asi vedení – např. „Unka (tj. Věrunka Vesecká) je poklad pravý, že tak dlouho bez únavy poctivě drhla ústavy po několik dní. Když po celodenní píli má konečně dlouhou chvíli, ještě si ji krátí tím, že šije klukům kalhoty“ (nápěv Chovejte mě má matičko).

Stravovali jsme se v „ústavech“. Na záchodě jsme objevili na vnitřní straně dveří nápis: „Stane-li se komu něco nečistého, hlaste to ihned sestře Válkové.“ My pubertální holky jsme se mohly rozsypat smíchy, div že se nám něco nečistého nestalo. Drakov v Jeseníkách 1955. Vedoucím byl nezapomenutelný Josef Voborník (mnohem později mu naši kluci říkali dědeček Voborníček). Když jsem ho viděla poprvé, seděl na kládách, na sobě měl khaki montérky, bafal z fajfky a já jsem si myslela, že je to nějaký lesní dělník. Všichni jsme si ho zamilovali.

V Jeseníkách jsme otrhávali vysokou trávu okolo vysazených stromků apod., jen poslední dva dny nás poslali na mandelinku se slovy: „Víme, že tam žádná není, ale pracujete pilně, protože už pro vás žádnou práci nemáme.“ V lesích byla spousta hub, takže skoro celá půda v našem domku byla pokryta papíry a na nich jsme my holky sušily jako o život. Když měl Jendulka Trusina narozeniny, bylo vedro, a tak kluci milosrdně dovolili oslavenci, aby se svlékl do plavek, a pak ho od hlavy k patě namazali zahnívajícími houbami ve všech stadiích rozkladu a patřičné vůně. U našeho domku byl potok s tůní, v níž se dalo i trochu plavat, ale skoro nikdo v té ledové vodě nevydržel. Jendulka se tam drhnul hodně dlouho a velmi pečlivě, včetně vlasů, protože se v jeho okolí nedalo vydržet.

Nemohli jsme se rozloučit a někdo navrhl, že po brigádě pojedeme stopem do Zábřehu na Moravě na nějaké církevní sejití. Postupně nás pobraly dva náklaďáky na korby a odvezly na místo. Ještě jsme stihli koupit Jurovi Lavickému boty – on totiž chodil čtrnáct dní bos. Přišli jsme do obchodu, Jura si poručil největší a nejlevnější boty, za zděšeného přihlížení prodavačky do nich vstoupil, zaplatil a odešel. My tři holky pro jistotu za ním.

V té době jsem měla bezmeznou úctu ke všem, kteří byli o nějaký rok starší než já, absolutní úctě se těšili teologové. Jednak pro odvahu, že se na to dali, a taky se mi zdáli strašně chytří. Asi proto vzpomínám, jak Kája chodil po chalupě a budil nás telefonem, takovou tou bedýnkou s klikou. Dělalo to kravál. Dráty měl omotané kolem těla, bouchnul na dveře, a když jsme nereagovaly, otevřel, a Majda Ludvíková po něm mrskla holinkou. Byla jsem v děsu, jak si něco takového mohla dovolit, i když jsem věděla, že se Kája zlobit nebude. Oni Pražáci znali teology déle a víc zblízka, tím to asi bylo. Plánička na Šumavě 1956. Jela jsem opět s Irenou a Vladimírem Kalusovými a jejich partou. Cestovali jsme z Brna nočním osobákem do Českých Budějovic, po bohoslužbách se šlo ještě na Kleť, a pak jsme pokračovali motoráčkem na Šumavu. Cestou nás všelijací „pomocníci“ legitimovali, vyptávali se, kam jedeme, co tam budeme dělat, kde budeme bydlet, ale to většina z nás nevěděla. Pak se ukázalo, že budeme v jednom baráku s lesními dělníky a tam se také budeme stravovat. Kuchař i ti chlapi byli věčně „v lihu“, neustále na nás doráželi, my dívky jsme se musely zamykat. Když jsme měli seminář nebo pobožnost, stáli u oken a povykovali. Vedení rozhodlo, že si sedneme někde v lese, jenže mraky komárů nám daly najevo, kdo je v lese pánem. Tak jsme se potom shromažďovali k programu v největší místnosti při zavřených oknech.

Do práce jsme chodili osm až deset kilometrů pěšky. Tehdy se budovalo Lipno, stromy na budoucím dně přehrady byly pokácené a odvezené, zůstalo klestí a to jsme nosili na hromady a pálili. Slunce pálilo už od osmi hodin ráno, ohně hřály též ze všech sil, komáři měli hody a my jsme neměli co pít, po celou brigádu jsme ráno nafasovali jen tři flašky melty. Po čase někdo objevil studánku, ale byla hrozně daleko, takže vždycky jeden šel pro vodu, a než došel zpátky, už se mu zase jazyk lepil na patro.

Po návratu jsem doma řekla, že už nikdy na brigádu nepojedu. Jenže v zimě předtím jsem byla v Karlovicích, kde jsem poznala Blážu, Káju a pár dalších. Kája mě zval na jejich brigádu v Jizerských horách. Slíbila jsem tenkrát, že přijedu, a moje matka Hannah mi slib připomněla. Řekla mi, že když se mi tam nebude líbit, můžu se okamžitě vrátit.

Brigády na Jizerce 1956–1962. Nedokážu popsat, co pro mě Jizerka znamenala. Pokaždé jsem absolvovala dva běhy, jednou tři. Ta zkušenost je nesdělitelná. Celý školní rok jsem se těšila, že zase pojedu. Byla to požehnaná doba a milost Boží byla s námi. Velké díky Martě za statečnost a všem „kultům“ za to, jak trpělivě snášeli naše alotria.

Na první Jizerku jsem jela vlakem, pak Milan Vondráček, který studoval v Ostravě Vysokou školu báňskou a chodil do mládeže, rozhodl, že budeme jezdit stopem. Naši to uvítali, řadu let byli ve finanční tísni. Po nějaké době jsem už jezdila sama a naši byli v klidu, protože mysleli, že jezdím s Milanem. Stopem nás jezdila většina a řidiči se ptávali, kam jedeme. Z důvodu utajení Bláža (nebo Kája) navrhl: Když je na severní Moravě Ondrášov, měl by být i Jurášov (Ondráš a Juráš byli zbojníci z Beskyd). Od té doby se jezdilo do „Jurášova“. Jeden řidič mi řekl: „To je zajímavé, už včera jsem tam jednoho vezl.“

Jednou přijela na Jizerku Marta Kačerová. Byla jsem vykulená z toho, že konečně poznám tu ctihodnou osobu, u které se každý rok přihlašuju. Po mnoha letech mi Marta prozradila, že ona zase chtěla vidět tu holku z Ostravy, která se hlásí každý rok. To jsem koukala!

Farářů se vystřídalo na Jizerce mnoho: Vlastimil Sláma z Litoměřic, který na naše naléhání při kytaře zpívával „Strašnou píseň o Belengardim“, což byl loupežník a mordýř. Jarmila a Jaromír Strádalovi, tehdy z Českého Těšína, kteří byli svoji asi tři měsíce, ale nikdo by to z jejich chování nepoznal, Jarmila spala s děvčaty, Mirek s kluky. Již zmiňovaný Josef Voborník, který nám zpívával „Pirát byl duše hrdinná“ a nechal se od kluků vozit ve staré hasičské stříkačce, nebo co to bylo za monstrum. Taky tam býval s rodinou Mirek Brož, jehož malé holčičky Pavelka přejmenoval na Brožurky. Výborní byli i kultíci Dušan Marek, Jára Marek, Bláža Šourek, Kája Trusina.[1]

K osazenstvu Jizerky patřil „krasavec Lany“, mužští z polesí, paní Kakrdová, řečená Faraonka, z Pyramidy, tam chodili jen místní. Parta slovenských dělníků se opíjela ve „svém“ domě a po výplatě jsme se my holky bály, když jsme musely jít okolo samy. Kuchařky vařily velice monotónně a vždycky bědovaly, že na nás „provaří“, z čehož vzniklo, že prochlebujou, prosalámujou atd. Hlad jsme po práci mívali veliký. Občas jsme je vytáčeli tím, že jsme seděli na kládách před jídelnou a zpívali „Čekáme tu jak ptáci hladoví, čekáme na jídlo,“ a to tak dlouho, dokud jídlo nebylo hotové. Kromě pana Suchého byla na Jizerce ještě rodina Neuschlova. Měli asi deset dětí. Později se vystěhovali do Německa. Pak tam byl už jen „papričkový děda“, snad Rumun nebo Maďar, který si často pekl papriky na plátech před chalupou.

Z prací bylo nejnamáhavější kopání jamek a sázení stromků, norma šedesát jamek na osobu a den. Musela se otrhat tráva, prokopat a vyndat drn, po odstranění kamenů se mohlo sázet. Se svými dětmi jsme se já a můj muž byli později několikrát na naše stromečky podívat, radovali jsme se, jak pěkně rostou. Beznadějnou prací bývalo sušení sena, protože dříve nebo později všechno zmoklo a předchozí práce byla k ničemu. Líbilo se nám svěrkování, nebylo namáhavé a zakrátko už jsme odhadovali průměry kmenů od oka, ale správně. Taky jsme chodili vyznačovat hranice porostů. Naši partu vedl nějaký Hubert, který dost špatně viděl, ale dokázal naprosto přesně chodit podle speciálky.

Nezapomenutelných zážitků jsme měli mnoho. Jednou jsme zjistili, že v blízké chalupě je televizor (asi měli tu místnost na schůze) a že večer bude Rusalka. Na polesí nám klíče nechtěli půjčit, tak jsme tam potichu vlezli oknem i s farářem Slámou a krásně si to užívali do chvíle, než přišel nějaký muž a s rámusem nás všechny vyhodil. Neodolatelný byl Aleš Laichter, který si v umývárně myl nohy v plechovém žlabu (umyvadla tam neměli), řval sípavým silným hlasem Maryčku Magdonovou, nohou bušil do žlabu a dělal příšerný kravál. Shodou okolností šli okolo turisté (tenkrát v těch končinách nevídaný jev), vyděsili se, a pak usoudili, že jsme chovanci nějakého ústavu. My ostatní jsme se totiž svíjeli smíchy. Svérázné bývaly oslavy narozenin, např. Blážovi přivázali kluci kufr se všemi věcmi na vrchol statného smrku, komusi jinému zase zavřeli do pokoje kozla, a pak to skoro nešlo vyvětrat. Svérázně nás budil Pavelka, prostě skopnul ze schodů plechový kýbl. To nikdo nemohl zaspat.

Velmi jsme toužili mít na brigádě večeři Páně, a tak Pavelka s Dušanem Markem jeli na motorce do Liberce půjčit kalich (ta důvěra!). Koupili ještě pro brigádu veliký meloun, jeli prý sice opatrně, ale v zatáčce vybourali, meloun se skutálel a praskl. Jinak se nic nestalo. Bohoslužby s večeří Páně na Pytláckých kamenech jsou pro mne snad tím nejsilnějším zážitkem ze všech brigád.

Velká a Malá Jizerská louka i Safírový potok – dnes přísně chráněná území – byly tehdy volně přístupné. Starý pan Suchý, bývalý místní hajný, nás tam po práci vodil, ukázal nám kapradinku žebrovici různolistou (Blechnum spicant) a masožravou rosnatku okrouhlolistou (Drosera rotundifolia). Když viděl náš zájem, byl ve svém živlu, a dokonce nás zavedl na skrytou cestičku přes rašeliniště, vysypanou žlutým pískem.

V roce 1981 jsme na Jizerku zajeli, podařilo se nám dokonce přespat v „naší“ původní chalupě, ale byl ze všeho jen smutek. Naše stromy i ostatní lesy v dohledu byly mrtvé, skály, o nichž kdysi věděli jen hajní a my, trčely k nebi. Místní meteorolog nám řekl, že pokud vanou větry z Polska, je na Jizerce osminásobná koncentrace oxidu siřičitého než dole na Václavském náměstí. Jak to stromy měly přežít? Kája byl po smrti, Bláža už nemocný, padla na mně deprese, brečela jsem strašně moc a od té doby jsme tam nebyli. Prý už tam zase stromy rostou.

Šafářské Domky u Mariánských Lázní 1960. Brigádu pořádal Bláža, a protože tam měl hodně mladé lidi jen ze svého sboru a okolí, pozval Járu Marka a mě, abychom mu pomáhali. Utkvěla mi v paměti cikánská rodina v domku kousek od nás, jeden jejich chlapeček byl u nás pečený vařený. V neděli jsme šli na výlet do kláštera v Teplé, byl v zoufalém stavu, protože tam bydleli vojáci. Do kostela nás ale pustili. Měli tam u bočního oltáře i mumii, prý to byl křižácký rytíř. Na náš dotaz, kde má hlavu, jsme nedostali odpověď, až venku nám průvodce pošeptal, že s ní vojáci hráli fotbal. Z osazenstva brigády si pamatuju jen Martina ze Tří Seker, který krásně hrál na trubku, troubil budíčky a večerky.

Nakonec ještě příběh z Jizerky. Jeden rok byl takový „vyšívací“. Protože většina z nás chodila v teplákách, začaly si holky na tepláky nebo bundy něco vyšívat. Pak to chtěli i kluci, a tak jsme měly co dělat. Protože Dušan Marek byl právě kultem a byl popisován jako Ben Jakub Kult, vyšily jsme mu na bundu BJK. Měl z toho později na vysoké škole průšvih, někdo na něj prásknul, že prý to znamená Bratrstvo Ježíše Krista. Vždycky si s Pavlem říkáme, že přes všechen svrab té ohavné doby jsme prožili nádherné mládí, nezapomenutelné. Žili jsme v oblaku svědků a žijeme z toho dodnes.

 

[1] Jako účastníci tam jezdívali: Bláža a Naďa Šourkovi, Jendulka a Kája Trusinovi, Jana a Miloš Růžičkovi ze Dvora Králové, Tomáš a Petr Růžičkovi z Českých Budějovic, Věra Kneřová (Janečková) z Poděbrad, Lída Trusinová, Majda Ludvíková, sestry Doležalovy – Praha-Libeň, sourozenci Dusovi – Židenice, Luba Šimek – Šumperk, Jana Kolaříková (Šimková) – Brno, Honza Bísek – PrahaBraník, sourozenci Kellerovi – Praha-Vinohrady, Pavel a Tomáš Pudlovští – Salvátor, Hanka Matesová – Salvátor, Milan Zahradníček – asi Salvátor, Milena Šoltészová – Kliment, Janka Šimková – Šumperk, Vladimír Orlt (Lord) – Salvátor, Jirka Sikora – Šumperk, Honza Bartůšek –

Olomouc, Igor a Nina Kadlčíkovi – Fulnek, Vojen a Vlasta Syrovátkovi – Praha, Míla Plecháček (Plechajda) – Habřinka, Vláďa Kohout – Braník, Aleš Laichter – Vinohrady, Jirka Tichota – Salvátor, Jana a Helena Kejzlarovi – Liberec, Marta Doubravová – Brno, Honza Velkoborský – Praha, Arnošt Grmela – Litoměřice, Milan a Dušan Vondráčkovi – Šumperk, Věra Vesecká – Dvůr Králové, Jura Lavický – Kutná Hora, Pavel Jelen – Vinohrady, Olina Sladkovská – Brno, Petr a Jana Hájkovi – Praha, Mirek Dus – Brno, Vašek Rohan – Praha, Pavel Hlaváč – Kutná Hora, Bohdan Hroboň – slovenská Evanjelická církev augsburského vyznania (byl na Jizerce na zapřenou a bál se, aby se to na Slovensku nedověděli).