Dingo na brigádě v Orlové

Úryvek z povídky

Jakub Trojan

Za války Němci odváděli všechny ovčáky na frontu. Pro pejskaře to byly nejsmutnější chvíle. Na Zimní stadion přiváděli své miláčky a naposledy je hladili a drbali za ušima. Zkusili jsme fintu. Kdykoliv jsem vystřelil ze vzduchovky, otec Vokáč píchl Dinga jehlou. Dingo zaskučel, zmítal se na obojku a byl takřka k neudržení. Když jsme to vydatně nacvičili, šli jsme s ním na Zimní stadion. I tak nám bylo úzko. Německý důstojník na zkoušku vystřelil, a v tu chvíli byl Dingo k neudržení. Před zraky udivených vojáků i ostatních pejskařů, kteří sem přivedli své nejdražší, Dingo – jak se dnes říká – „neskutečně“ prchal. Zastavil se až za stadionem, celý se třásl, nechtěl si nechat nasadit košík, vrčel na nás. Přesně to jsme si přáli.

Jednu nepěknou vlastnost však Dingo měl: rozběhl se za každým cyklistou nebo motocyklistou. A byl k neudržení. Ještě k stáru, když mu už šedivěly vousy – neklamné znamení psího stáří – běžel jak pominutý za fořtem Velebou v Orlové, kam jsem s Dingem přijel na brigádu s ymkařskou mládeží. Marné volání. Všechna fortissima odezněla v hlubokých lesích Jeseníků, ale Dingo se vracel až za hodnou chvíli s kusem nohavice pana fořta v hubě. „Toho psa hned odvezete, nebo ho zastřelím,“ hřměl hajný. Musela přijet maminka a Dinga, našeho krásného ovčáka s jedinou vadou, za niž jsme se museli panu fořtovi moc a moc omlouvat, si skutečně odvezla.