Domášovští brigádníci na svatbě
Mahulena Čejková (roz. Daníčková)
Na evangelické brigádě jsem byla jen jednou, a to od 17. do 30. července 1955 v Domášově. Domášov je kazatelskou stanicí Farního sboru Jeseník. Chodila jsem tehdy s klukem, jmenoval se Svatopluk Zlámaný a společně jsme navštěvovali klimentskou mládež. Brigáda byla možná přes fakultu, protože na nádraží v Jeseníku na nás čekal Pavel Filipi a toho jsem znala ze základní školy. Mně bylo tehdy 19, byla jsem první rok na lékařské fakultě, a Pavel tedy už mohl být na teologii. Vedoucím brigády byl Jaroslav Vetter (a snad i Pavel Filipi). Ještě si pamatuji pana faráře Jaromíra Šimšu ze Znojma a pana faráře Blahoslava Pípala, ten byl tenkrát ve Svratouchu. Z Jeseníku občas přijel pan farář Jaroslav Čihák.
Na této brigádě vařil nezapomenutelný Bobeš Dittrich. Byl tam s manželkou Vlastou a synem Honzíkem, tomu se říkalo „Dittríšek“. Bratr farář již tehdy používal robot – asi to nebylo běžné, že se na to tak pamatuju. Jeho specialita byla, jak tomu říkal Honzík, „medvědí tlapičky v cementu“, jenže už si nevzpomínám, co to vlastně bylo…
Pracovali jsme v lese, na pasekách, na senách. Stráně byly hodně strmé. Pracovali jsme i v lesní školce a pálili klestí po polomech. Dost často pršelo, takže někdy se do práce nedalo jít vůbec, nebo až odpoledne. Bylo tam krásně, ale bylo to docela náročné, po těch stráních. Rostly tam lesní jahody a borůvky. Po práci se dost hrával volejbal. Během brigády probíhal seminář, probíralo se Desatero přikázání. Někdy – to už se nepamatuju, ale mám to napsané v zápiscích – se bratři faráři teologicky přeli. Také hráli kanastu.
Z účastníků si pamatuji děvčata ze Znojma s bratrem farářem Šimšou – Ivu, Zdenku, Danu, Růženu… Celým jménem mám v poznámkách Alenu Čudovou, Petra Čudu, Petra Bíska. Jeden z těch Petrů hrál zřejmě dobře volejbal. Petr Bísek je nejspíš ten, co vede Americké listy. Volejbal hrál dobře i bratr farář Pípal. Během našeho pobytu v Domášově byla také svatba a křest. Brigáda byla pro mne jedinečným zážitkem, prací, společenstvím, možností naslouchat výkladům, připravovat si pobožnost… Nádherná příroda, milí lidé – stařenka Korolová, Valuškovi, u kterých jsme byli jednou večer, pan Racek, který rád chodil na houby a uměl krásně vyprávět, co všechno v lese brzy ráno může pozorovat – a zvířata, konkrétně pes Brok a kůň Fuksa. Ten mne jednou vystrašil, když jsem se pro něco vracela do chalupy a on tam stál a chtěl se přátelit. To já taky, ale přece jen jsem se ho trochu bála.
Kuchařské umění bratra faráře Dittricha bylo zřejmě známé. Nějak se stalo, že jsme mu s Ivou ze Znojma pomáhaly v kuchyni. Pro nás obě bylo vrcholným zážitkem, když nás bratr farář vzal s sebou na svatbu. Poprosili ho totiž místní, aby jim při vaření pomáhal. Byla to pravá venkovská svatba, odehrávala se ve stodole, hostí bylo neuvěřitelné množství a jídla i pití taky. Těch sladkostí! Mohly jsme si s Ivou vzít, na co jsme měly chuť. Dodnes cítím tu úžasnou vůni dortů a cukroví, když se otevřela komora! Tehdy jsem si napsala: „Rozdávali jsme lidem polévku, guláš, pivo. Měli jsme přes šortky zástěry a vypadalo to hrozně legračně. Když hosté odjeli do kostela, zadělali jsme na knedlíky, obalovali řízky. Když jsme dělali ty knedlíky, zrovna se jim vedle telila kráva. Telátko jsme pak viděli, když bylo asi hodinu staré. Stálo nejistě na nožkách a nechtělo pít, ale pak se to již naučilo.“
Svatbu slavili se všemi zvyky a obyčeji. Družba říkal ženichovi, že nevěsta byla stvořena nikoliv z hlavy, aby byla nad ním, ani z paty, aby mu byla jako podnož, ani ze srdce, aby miloval ji víc než Pána Boha, ale z žebra, aby byli jedno tělo. Svatba trvala dlouho, i my jsme šli pozdě domů. Jídla bylo tolik, že co nesnědli, to nám dali, a my brigádníci jsme měli další oběd.
Loučení s brigádou bylo docela těžké. Jeli jsme žebřiňákem úplně všichni na nádraží do Jeseníku, přišel tam i bratr farář Čihák, který tak rád s námi hrával volejbal. Později jsem již na brigády nejezdila, ale na tu „domášovskou“ se nedá zapomenout.