Nikoli co brigáda udělá pro mne…

Dobu brigád lze vymezit roky 1948 až 1971. Tak třeba časopis pro mládež Bratrstvo ve 4. čísle roku 1969 oznamuje tyto brigády: Terezín (ekumenická mezinárodní), Branná, Alojzov srub U mlýna, Ostružná (Jeseníky), Lísek (poblíž Písku), Zaječiny u Kunvaldu, Doubí u Karlových Varů (SOS dětská vesnička), 6. číslo připojuje brigády Travná u Javorníka, Rýžovna u Horní Blatné. Podobně je tomu v roce 1970, ale navíc je uvedena Pečovatelská služba v Praze a Zlatý kopec v západních Čechách. V roce 1971 je uveden také Vojtíškov v Jeseníkách. Před brigádami v Alojzově U mlýna byly brigády o něco výš nahoře v Josefové a v Zadním Alojzově (Jeseníky). A byly brigády také v Petříkově, v Adamově a na Jizerce. V Alojzově U mlýna dokonce na brigády navazovaly pobyty o vánočních prázdninách. V roce 1972 Bratrstvo už brigády neoznamuje. Mám za to, že byly úředně zapovězeny, ale jistě se na různých místech konaly dál. Pokud jde o Alojzov U mlýna v Jeseníkách, prý tam místo evangelické mládeže pracovali sovětští okupační vojáci.

S brigádami začala Akademická YMCA (Křesťanské sdružení mladých lidí) v roce 1948. Uspořádala tehdy brigádu v Kvildě na Šumavě. Dnes jednaosmdesátiletý spisovatel Alexandr Kliment o tom píše:

„Doma se cítím v jižních Čechách, na hoře Kleti, v metropoli Český Krumlov a v celé oblasti Šumavy. Dost jsem cestoval, s rodiči jsme byli na různých kratších i delších cestách, často jsem se toulal sám, ale rozhodl měsíc na Šumavě, kam jsem v roce 1948 odjel na brigádu. Tenkrát jsem byl na Kvildě, nedaleko pramenů Vltavy, a odtamtud je vidět několik vysokých šumavských hor, v dálce někdy i Alpy. Vedle krajiny, která se mi stala blízká, na mě zapůsobila její historicita a krásná architektura jižních Čech. Tehdy jsem tam byl s velmi zajímavou společností – Akademická Ymka, to byla součást velké Ymky.

Veselí, přemýšliví lidé, většinou křesťansky orientovaní. Po únoru 1948 režim Ymku v Československu zrušil. Někteří moji starší přátelé emigrovali, někteří šli do kriminálu, ale s mnohými jsem se stýkal dál. Na Kvildě nás bylo asi dvacet pět, kluci a holky. Krajina, příroda, nebe, okolí, město Krumlov se svou úžasnou stavebností a tradicí a samozřejmě osobní prožitky, bylo mi tenkrát devatenáct! …A pak – devatenáctiletý člověk se zamilovává. Na Kvildě byly samé hezké holky, většinou maturantky. Na některé jsem se zalíbením koukal, ale zamilovaný jsem byl do jedné, která tam nebyla. Na tu jsem myslel, tu bych opustit nemohl. Tenkrát jsem byl ještě věřící duše, vychován matkou evangelicky. Na Kvildě jsme si dělali vše sami, od kuchyně po večerní, velmi liberální pobožnosti. Vznikla tam velmi originální, některá dokonce celoživotní přátelství. Dny, večery i noci pod hvězdami, všechno se odehrávalo v atmosféře krásných osobních vztahů, krásné přírody a velmi zajímavého a pro každého z nás aktuálního diskusního prostředí. Protože jsme byli všichni křesťansky zaměřeni a ve věku od devatenácti do šestadvaceti, tak jsme každý prodělávali buďto upevňování, nebo opouštění své víry.“(Tři žíně, 2009, s. 18–20).

Účastník

Já jsem byl na své první brigádě v Petříkově nedaleko Ostružné a v Alojzově U mlýna v roce 1951. Tehdy to byly lesní brigády Československého svazu mládeže Komenského fakulty v Praze, později brigády organizovala Synodní rada Českobratrské církve evangelické. Byli to Karel Trusina a Marta Kačerová z kanceláře synodní rady, kteří po celou dobu podporovali a organizovali činnost brigád.

V roce 1952 jsem byl na brigádě v Josefové na polesí Františkov nedaleko města Branná, dříve Kolštejn. Brigádu vedla profesorka Božena Komárková z Brna. Byla od roku 1950 v předčasném důchodu, a tak se věnovala mládeži také na brigádách, měla programy, vedla diskuse, účastnila se při vaření v kuchyni, štípala dříví. Vesnice Josefová byla po vyhnání německých horalů prázdná, hájenka a chalupy zde však zůstaly. Byla tam brigáda v roce 1950, z brigády roku 1951 zůstala nedostavěná „římská“ cesta Via Appia a v jedné chalupě ústřední rejdiště neboli Ur Kaldejských. Já jsem na brigádě v roce 1952 bydlel v chalupě spolu s dalšími šesti (podle abecedy): Jan Adamec, Jan Čapek, Pavel Chvojka, Michael Milde, Ivan Mohler, Ivan Procházka, Jan Tříska. Když nedávno byl herec Tříska v Liberci, připomněl jsem mu to, ale už si na to nemohl vzpomenout. Na stěně po nás zůstala velká kresba Sedm kluků, datum a nápis: „Milý příteli, prosíme Tě, nenič tuto zeď, má pro nás velký význam, tady se přec jen něco událo.“ Nejen ta zeď, ale celá vesnice byla časem rozebrána a zničena. Po letech jsme tam s paní profesorkou byli a ona nad opuštěnou hasičskou stříkačkou řekla: „Sic transit gloria mundi“ (Tak pomíjí sláva světa). Pracovali jsme na sklizni sena, v prořezávce, na obžínce, opravě cest. Vedl nás hajný Miloš Jeřábek, milý, svědomitý, poctivý člověk. Jídlo nám přivážel povozem s koňmi sympatický kočí z Františkova. Tam bydlel také pan polesný Čížek, dobrý muž.

V roce 1953 brigáda přesídlila z Josefové do vesnice Zadní Alojzov blíže k Branné. V potoce jsme nabírali vodu pro kuchyň i pro čištění zubů, před hájenkou byl zvon na trámcích, na malém prostranství byly dva dlouhé dřevěné stoly a čtyři lavice. Aby do chalupy netáhlo, „zasklili“ jsme okna fóliemi zbavenými rentgenových snímků. Spali jsme na slamnících nacpaných senem. Dívky bydlely na půdě hájenky a kluci v chalupách. Z půdy jsem si vzal botičku po odsunutém německém dítěti a ta stojí na mé knihovně dodnes. Pracovali jsme opět na sklizni sena, prořezávce, obžínce, ve školkách, na kompostech, odkorňování i v těžbě stromů, později se pracovalo také na úklidu klestí.

Paní profesorka měla v jídelně nebo v kuchyni pobožnosti z Kázání na hoře, vykládala Dostojevského, uváděla do Bonhoefferových dopisů z vězení. V jídelně byl na stěně nápis „Prosícímu tebe dej a od toho, kdo by chtěl vypůjčiti od tebe, neodvracuj se.“(Mt 5,24)

V rozhovoru (Bratrstvo 1969/1) paní profesorka řekla: „Naše Jesenické brigády se staly od počátku padesátých let jednou z řídkých možností křesťanského společenství mládeže. Měly v práci i odpočinku utvářet život ve vzájemné důvěře, souručenství, ohledu k slabšímu, v životní kázni a ve společenství modlitby jako pevného zázemí pro sebekontrolu, uznání vlastních chyb, pro odpuštění a smíření.“ V dalších letech brigády v Zadním Alojzově pokračovaly a později se přesunuly do níže položeného alojzovského srubu U mlýna.

„Kult“

Z roku 1962 pocházejí Pravidla života na brigádě, která jsem uvedl heslem „Nikoli co brigáda udělá pro mne, ale co já udělám pro brigádu!“ a v sedmnácti bodech jsou myšlenky jako „Zavazuji se k tomu, že nebudu podlamovat vedení brigády vytvářením uzavřené skupiny, která by se oddělovala od ostatních“ nebo „Zavazuji se, že budu pracovat poctivě, spolehlivě a pořádně i tehdy, nebude-li všechna moje práce kontrolována“ nebo „Budu respektovat práci těch, kteří připravují jídlo“ nebo „Budu důsledně dbát toho, aby brigáda jako kolektiv neměla v ničem ostudu před nadřízenými a sousedy a aby si i nadále zachovala v okolí dobrou pověst“ a další. Z června 1971 pochází osm rad pro vedoucí brigád, které sepsal Karel Trusina s dalšími a které začínají slovy: „Pokud je to možné, vyberte si 3–4 zkušenější brigádníky a poproste je předem, aby vám pomohli utvářet ducha, ráz brigády. Když je na to člověk sám, je to komplikované.“

V roce l968 jsem vedl brigádu v Petříkově nedaleko Ostružné. Ubytováni jsme byli v pionýrském domě Mír podniku Sandrik z Moravské Třebové. Kuchyň byla v pořádku, ale záchody byly docela hrozné, ubytování bylo dobré, byla tam dřevěná společenská místnost a volejbalové hřiště. K snídani býval poryč (porridge, ovesná kaše s marmeládou, cukrem a mlékem), při svačině jsme krájeli chleba srpem a pomazánka (paštika zamíchaná do poryče) se mazala kůrkou od chleba. Vodu jsme pili z potoka. Po večerech byly programy, panelová diskuse s otázkami jako: co si myslíš o Slovensku, co o sebevraždě, co o hippies, styky s Izraelem, odpovědnost komunistů. A zase ruská poezie anebo pohádka o Popelce a pobožnost. V neděli jsme šli do Alojzova U mlýna spolu s brigádníky z Branné. Nakonec nás tam bylo přes devadesát. Byly bohoslužby s večeří Páně a odpoledne turnaj ve volejbale. Na konci brigády v Petříkově jsme měli bohoslužby v katolickém kostelíku, který pro nás připravili kostelníkovi, Němci. Kázal jsem na text: „Nechať Hospodin hledí na mne a na tebe, když se rozejdeme od sebe.“ (1.M 31,49b). Při táboráku pak bylo divadlo „Zlatokopové z Arkansasu“.

Bratrstvo 1969/7 uveřejňuje modlitbu Evy Škardové při ranní pobožnosti na alojzovské brigádě: „Pane Bože, máme první den práce za sebou. Prosíme Tě, abys nám dal do dalších dnů dost síly, vůle a trpělivosti, abychom si zde mohli vytvořit pěkné prostředí, takové, jaké by mělo být v celém světě. Pomoz nám, Pane, aby toto přání nezůstalo jen slovem. Amen.“

Tamtéž je uveřejněna modlitba Líby Korecké při bohoslužbách na brigádě v Alojzově: „Pane, děkujeme Ti, že jsme se dnes tady sešli tak, jak jsme si plánovali. Je to z Tvé prosté milosti. Máme za sebou jeden týden brigády, společných her, práce a pobožností. Také za tuto prostou milost děkujeme. Chceme si zazpívat, poslechnout si Danin výklad. Někteří z nás si odnesou z dnešních bohoslužeb něco pro zítřek. Děkujeme Ti. Děkujeme Ti, Pane Bože, i za možnost zahrát si volejbal a jít odpoledne na výlet. Děkujeme Ti za dostatek jídla a zábavy. Máme se vcelku dobře, když zapomeneme, že existují ještě jiné věci. Řešit je neumíme, znervózňují nás, a někdy se stáváme apatickými. Víme také z dějepisu, z novin, z televize, že byla a je bída a hlad a že lidé vynalezli dokonalé ničící prostředky. Měli jsme ve škole také civilní obranu. To pro případ napadení naší země. Ukázalo se, že jsme špatně připraveni. Absence v hodinách statečnosti byla veliká. Klesáme, klopýtáme a ztrácíme víru v další krok. Měj s námi ještě strpení, Pane. Buď nám milostiv. Amen.“

Osmašedesátý rok a to, co následovalo

Jak shora naznačeno, brigády se konaly na mnoha místech a jejich vedoucí a účastníci by o nich mohli mnoho a mnoho vyprávět. Lesní správě v pohraničí naše brigády přišly velmi vhod, protože po vyhnání německých obyvatel bylo málo pracovních sil, které by je nahradily, a naše brigády do určité míry – aspoň v létě – to plnily. Společnost v padesátých letech prožívala tvrdou diktaturu komunistické strany, která slibovala lepší, spravedlivější společnost rovných občanů bez vykořisťování a bez nezaměstnanosti. Praxe ovšem byla taková: omezování svobody, znárodňování, zestátňování, pronásledování mnoha vzdělaných lidí, znemožňování studia, oloupení a vysídlení „kulaků“, ponížení selského stavu, podezírání lidí, jejich nespravedlivé věznění a velmi mnoho poprav. Evangelické brigády byly také jakýmsi útočištěm a soustředěním mládeže i přípravou na život v této společnosti, jak v ní správně jednat a podporovat všechno dobré, co mezi lidmi bylo. Zmíněné děje doléhaly i do těch odlehlých vesnic brigádníků a byly předmětem rozhovorů i s otázkou, co může a má církev uprostřed této společnosti znamenat. Šedesátá léta představovala stále větší uvolňování veřejného života a širší možnosti práce s mládeží. Samozřejmě také vojenská okupace země ze strany pěti komunistických zemí v srpnu 1968 byla předmětem hovorů a protestů v těchto společenstvích. Když jsme v roce 1969 šli s brigádou na výlet z Alojzova U mlýna, vyrobili dva bratři-brigádníci vlajku s nápisem: „ZA HOVNO“, což byla zkratka: Za hromadný odchod vojsk našich osvoboditelů. Život společnosti se obrážel v myšlení a jednání mladých lidí a vyvolával otázku, jak budeme žít v další době.

Evangelické brigády v jednačtyřicetileté historii komunistické nadvlády byly velkým přínosem pro mladé lidi, pro jejich orientaci na křesťanských základech a pro hledání odpovědnosti, poctivosti a samostatnosti ve složité době. Nadto přátelské společenství, které na brigádách vyrostlo, přetrvalo roky a desetiletí.