Rád si připomenu, nač jsem zapomněl
Miloš Růžička
Brigády v letech 1953–1958
Vzpomínka
Domášovští brigádníci na svatbě
Mahulena Čejková
Mahulena Čejková (roz. Daníčková)
Na evangelické brigádě jsem byla jen jednou, a to od 17. do 30. července 1955 v Domášově. Domášov je kazatelskou stanicí Farního sboru Jeseník. Chodila jsem tehdy s klukem, jmenoval se Svatopluk Zlámaný a společně jsme navštěvovali klimentskou mládež. Brigáda byla možná přes fakultu, protože na nádraží v Jeseníku na nás čekal Pavel Filipi a toho jsem znala ze základní školy. Mně bylo tehdy 19, byla jsem první rok na lékařské fakultě, a Pavel tedy už mohl být na teologii. Vedoucím brigády byl Jaroslav Vetter (a snad i Pavel Filipi).
Hasičská stříkačka na Jizerce
Pavel Hlaváč
Bylo to na Jizerce, na mé zřejmě již čtvrté brigádě. Bláža tu situaci, o níž chci vyprávět, klade do roku 1956[1] , ale mám dojem, že to bylo o rok později. Najednou přestala téci voda. Službu vypověděl do té doby bezvadně fungující darlink. Čerpadlo běželo, ale voda netekla. Nějaká závada byla na konci trubky, ve studni, hluboko ve studené vodě. Trubky jsme uvolnili, vyzvedli je až ke stropu. Výš to již nešlo, ale konec byl stále ještě dva až tři metry pod hladinou. Nikdo nevěděl, co s tím.
Navzdory ohavné době
Dagmar Pudlovská
Ostružná, červenec 1953. Byla to moje první brigáda. Brigádu vedla Věra Vybíralová. Přihlásila mne moje matka Haanah, členka 1. brněnského sboru. Dělali jsme na senách a trhali jeřabiny. Byla jsem čerstvě přestoupená z římskokatolické církve, ze všeho vyjevená, ale nadšená a večer tak příšerně unavená, že mi bylo dovoleno chodit hned po večeři spát (bylo mi 14 let a vážila jsem 39 kg). V neděli jsme šli pěšky do Alojzova, kde byla paní prof. Komárková. Naprosto jsem nechápala, jak v té pustině mohou brigádníci přežít.
Živá a neotřelá tradice
Vojen Syrovátka
Osobní úvod
S českobratrskými evangelíky v Praze, respektive z mládeží z tohoto prostředí, jsem se intenzivně začal setkávat v době, kdy mi bylo cca šestnáct let (před tím jsem se života církve nezúčastňoval). Byl jsem v té době již druhý rok zaměstnán jako učeň elektromechanik, a když jsem po mé opožděné konfirmaci byl pozván na schůzky mladší mládeže v dejvickém sboru, začal jsem tam chodit (zřejmě mě lákal pobyt mezi
43
Dingo na brigádě v Orlové
Jakub Trojan
Úryvek z povídky
(Ne)smrtelnost – ohlas i polemika
Petr Pokorný
V létě 1951 se konala moje první (a patrně vůbec první) fakultní brigáda v Branné, která se původně jmenovala Goldstein. Přijel jsem tam 3. července s mírným zpožděním, brigáda zřejmě začala v pondělí předtím, a odjížděl jsem 23. v pondělí. Byly to dva běhy. Ve středu 11. července jsem si zapsal, že přijeli noví vedoucí a noví lidé. Část účastníků ale zůstala na oba běhy.
Nikoli co brigáda udělá pro mne…
Jan Čapek
Dobu brigád lze vymezit roky 1948 až 1971. Tak třeba časopis pro mládež Bratrstvo ve 4. čísle roku 1969 oznamuje tyto brigády: Terezín (ekumenická mezinárodní), Branná, Alojzov srub U mlýna, Ostružná (Jeseníky), Lísek (poblíž Písku), Zaječiny u Kunvaldu, Doubí u Karlových Varů (SOS dětská vesnička), 6. číslo připojuje brigády Travná u Javorníka, Rýžovna u Horní Blatné. Podobně je tomu v roce 1970, ale navíc je uvedena Pečovatelská služba v Praze a Zlatý kopec v západních Čechách. V roce 1971 je uveden také Vojtíškov v Jeseníkách.
Návštěva pana profesora Patočky v Alojzově
Lidka Korčáková
Na všech brigádách, na kterých jsem byla, mluvila paní profesorka Komárková o „křesťanství v praxi“. Šlo jí o to, abychom se neutíkali jen do náboženství, ale abychom viděli ty, kdo jsou vedle nás, abychom pro ně pracovali, byli ochotni dělat i nepříjemnou a nudnou práci. Jejím mottem byla často opakovaná otázka: „Kde je Abel, bratr můj?“ Paní profesorku přijel na několik dní navštívit pan profesor Jan Patočka. Vykládal nám o Dietrichu Bonhoefferovi. Pamatuji se, jak zdůrazňoval, že je nutno dělat za všech okolností to, co je spravedlivé.
TRO-KA-VE-RO v padesátých letech
Karel Holý
Život v té době byl spjat s bojem mladého člověka o víru a skutečnost života s Bohem byla limitující alternativou. Vyrůstal jsem v evangelické rodině a otázky víry byly pro nás zásadní, i když šly společně s celkovou politickou a společenskou situací.
Počátkem padesátých let přišel do Chrástu u Plzně vikář Vladimír Kalus, což byl nejen vynikající kazatel a organizátor, ale i přítel všeho mladého a pozitivního. Za jeho působení byl postaven sborový dům, což je samo o sobě věc neuvěřitelná, a hlavně stmelil (nejen) mládež ke společné činnosti.
Slovenští bohoslovci v Jeseníkách
Karol Nandrásky, Dušan Ondrejovič
Ze školské skupiny ČSM a ze Spolku posluchačů evangelické teologie na fakultě J. M. Hurbana v Bratislavě se v roce 1951 na brigádu v Jeseníkách přihlásilo do pěti běhů celkem asi třicet slovenských bohoslovců. Z nich nám své vzpomínky poslali dva účastníci, později faráři a také profesoři na slovenské teologické fakultě. Dnes jsou již oba v důchodu. Po více než padesáti letech na svou jesenickou brigádu vděčně vzpomínají.
Jeseníky 1951
Jan Šimsa
Z dopisu Martě Kačerové
Tichota na komíně v Karlovicích a jiné příhody
Jan Trusina
Myslím, že poprvé jsem byl na evangelické brigádě v srpnu 1951 v Branné, organizovala to synodní rada, přihlašovali jsme se u Marty Kačerové. Původně jsem měl být v Josefové (nebo Josefově), ale pak jsem byl v Branné, tam bylo hodně lidí z Brna, které jsem znal ze Sázavy: Ivan a Boris Procházkovi, Miloš Minařík, Pavel Titěra, Doris Hájková (jednou nás tam navštívil Viktor Hájek s chotí a byl poněkud vyděšen, že spíme ve stáji).
Svoboda v nás
Pavla Loucká
Čas od času chodívám na ekumenické bohoslužby. Přes veškerou otevřenost vztahů bývají účastníci rozpačití. Pozorně naslouchají, ale občas „nevědí, co mají dělat“. Výsledkem přizpůsobování „všeho všem“ bývá šedivá rozbředlost.
V té souvislosti vděčně vzpomínám na lesní brigády, které organizovala ČCE v dobách totality. Některé byly „evangelické“ (ale nikomu nevadilo, že jsem katolička), jiné byly „ekumenické“ (ale nikdo nezkoumal, kdo odkud je, vůbec na tom nezáleželo).
Předmluva (Evangelické brigády)
Pavel Hlaváč
Ještě nezapomenuto
Darja Kocábová
Psycholožka a psychoterapeutka Darja Kocábová, kolegy uznávaná odbornice, leč kádrováky zneuznaná, byla též milovanou manželkou a paní farářovou. Na všech „cestách necestách“ doprovázela svého manžela „Fredu“, zprvu evangelického faráře, později odborného topiče a znovu (ještě krátce před listopadem 1989), faráře u Salvátora.
V roce 2004 vydala v evangelickém nakladatelství Kalich útlou, leč pozoruhodnou knížku Třikrát a dost. Pro názvy jednotlivých kapitol, jak sama uvádí, „úmyslně volila podstatná jména slovesná vidu nedokonavého“: Ohrožování, Setkávání, Míjení, Přibližování, Cestování, Vzpomínání, Přemítání, Snění, Chvění, Probouzení. Je jich deset a mělo jich být jedenáct. Tu jedenáctou, kterou lze nazvat Nezapomínání, nakonec nepřipojila k vydání své knihy, ale určila ji do této naší publikace. Jsme Darje Kocábové vděčni, neboť její „Nezapomínání“ je místy zahanbující sondou do tehdejších poměrů života naší církve i společnosti. Na co sestra Darja ještě nezapomněla, zavzpomínejme spolu s ní – a rovněž nezapomínejme!
V roce 2004 vydala v evangelickém nakladatelství Kalich útlou, leč pozoruhodnou knížku Třikrát a dost. Pro názvy jednotlivých kapitol, jak sama uvádí, „úmyslně volila podstatná jména slovesná vidu nedokonavého“: Ohrožování, Setkávání, Míjení, Přibližování, Cestování, Vzpomínání, Přemítání, Snění, Chvění, Probouzení. Je jich deset a mělo jich být jedenáct. Tu jedenáctou, kterou lze nazvat Nezapomínání, nakonec nepřipojila k vydání své knihy, ale určila ji do této naší publikace. Jsme Darje Kocábové vděčni, neboť její „Nezapomínání“ je místy zahanbující sondou do tehdejších poměrů života naší církve i společnosti. Na co sestra Darja ještě nezapomněla, zavzpomínejme spolu s ní – a rovněž nezapomínejme!
Jako spořádaná středoškolská studentka ze středostavovské rodiny jsem vnímala svět jakoby složený z normálních slušných lidí a těch druhých, kteří nedodržují zákony a pohybují se za – pro mne neviditelnými – hranicemi světa kriminálního, do něhož moje rodina a já nepatříme. Ty hranice se začaly rozostřovat po osmačtyřicátém roce, zejména po procesech s Miladou Horákovou a s tzv. protistátním centrem (Slánským a spol.). Nemohla jsem jaksi přijít na kloub tomu, co se vlastně děje a velice mne to zneklidňovalo.
Vzpomínky na evangelické brigády
Jan Blahoslav Šourek
Tyto vzpomínky, jednoho z nejzasloužilejších organizátorů a vedoucích evangelických lesnich brigád od padesátých do osmdesátých let minulého století, Bláži Šourka, jsou nejucelenějším textem o brigádách který máme v komisi, díky rodině Šourkových, k dispozici. S nepatrnými úpravami jej otiskujeme již v této publikaci. Již po dva roky přicházejí na naši výzvu příspěvky od jednotlivých brigádníků. Máme v plánu do některé další publikace tyto příspěvky a dokumenty z archivů zpracovat a vydat o brigádách jakousi monografii.
Blážovy vzpomínky jsou o to cennější, že je sepisoval na nemocničním lůžku ve Vsetíně na přelomu roků 1987–1988. Jan Blahoslav Šourek byl věrným služebníkem Pána v Západočeském seniorátě, nejprve v Mariánských Lázních jako seniorátní vikář a později jako farář v Nejdku u Karlových Var, nakonec v Horním sboru na Vsetíně. Pán života i smrti, jeho Pán, jej do odpočinutí svého lidu povolal ještě než ta zima 1987–1988 skončila. Jsme za milého našeho „kulta“, za radostného „votroka“, za Blážovu poslední práci a svědectví, Pánu Bohu z celého srdce vděčni.
Blážovy vzpomínky jsou o to cennější, že je sepisoval na nemocničním lůžku ve Vsetíně na přelomu roků 1987–1988. Jan Blahoslav Šourek byl věrným služebníkem Pána v Západočeském seniorátě, nejprve v Mariánských Lázních jako seniorátní vikář a později jako farář v Nejdku u Karlových Var, nakonec v Horním sboru na Vsetíně. Pán života i smrti, jeho Pán, jej do odpočinutí svého lidu povolal ještě než ta zima 1987–1988 skončila. Jsme za milého našeho „kulta“, za radostného „votroka“, za Blážovu poslední práci a svědectví, Pánu Bohu z celého srdce vděčni.
Byl jsem před rokem v únoru vyzván Martou Kačerovou, abych napsal něco o brigádách, neboť pamětníci mizí a řada věcí není nikde zaznamenána. Jsa odkázán na lůžko v nemocnici a rozvažuje, že už nejsem žádný mladík a že můj život je vyměřen, sepíšu aspoň některé věci. Tradice brigád vznikla na půdě YMCA. Brzy po válce začala do Jeseníků jezdit prof. Božena Komárková a spolu s ní řada studentů.
Vzpomínka olomouckého kurátora Jendy Bartuška na jednání s OCT a KCT
Pavel Hlaváč
Olomoucký aktivní presbyter a kurátor sboru ČCE Ing. Jan Bartušek pro nás napsal, jak vzpomíná na svá jednání s církevními tajemníky (OCT a KCT), když u nás vládli komunisté. Těmto, většinou pánům, dámy byly spíše výjimkou, „narostl po komunistickém puči hřebínek“. Mnozí se na nezákoné likvidaci demokracie a práva osobně podíleli. Některé z těchto zasloužilých členů poslala „jejich máť Strana“ na kraje a do okresů, aby v duchu primitivního ateismu prováděli církevní politiku. V prvních letech po vydání Církevních zákonů (1949) byli narychlo jmenováni do funkcí OCT nebo KCT z dosluhujících kádrů, staří stalinisté, zasloužilí členové strany. Někteří však byli dobráci, kteří dostali úkol, který jim nebyl dost vlastní a tak ho trochu sabotovali. Byla s nimi alespoň nezáludná řeč.
Naopak, jiní by se bývali přetrhli, aby úkoly strany co nejhorlivěji plnili. Byli proškoleni v tom, že náboženství je podle soudruha Lenina opium lidstva. Mnozí tito stalinisté v sobě potlačovali, co zažívali jako mladí ministranti a co jim povídaly a v co věřily jejich babičky (viditelně byl u nich vnitřní rozpor: pověra, víra, komunismus, hádalo se to v nich). Byli však i oportunisté, kam vítr, tam plášť, ale byli to lidé bezohední a zlí. Najednou jim strana dala příležitost panovat nad vzdělanými, leč mnohdy i zbytečně ustrašenými faráři. Rekrutovali se zejména z řad učitelských, nedovzdělaných elévů, neschopných jít učit za nízký plat, když tady byla možnost se napakovat, jako tajemník ONV, nebo dokonce tajemník KNV (třeba něco přihodí z církevního majetku farář, či vikář). Hlavně však si mohli ukojit svůj mindrák, tím, že dostali moc. Většinou to byl neschopný, zamindrákovaný učtelsko-socialistický dorost, který najednou vyrostl a v podstatě si mohl dělat, co chtěl . Žádná pravidla neexistovala, církve byly v jejich očích nepřátelé na odpis. Okresní a krajští církevní tajemníci byli jako feudální drábové s bičem a cukrem nad poddanými. Drábové nad faráři a církevním životem sborů a farností. Byla to nestydatá náplň práce, ale těmto mocipánům to velmi vyhovovalo. Žádný slušný člověk to nemohl dělat! Tito pánové dostávali instrukce přímo ze sekretariátu KSČ a jezdili na nejrůznější školení, odebírali státní souhlasy, pro „nevhodné chování při výkonu funkce“ krátili nebo i docvela zastavovali mzdu. Neměli žádnou trestní odpovědnost. Který socialistický prokurátor by vyšetřoval církevního tajemníka? Který socialistický soudce by ho soudil a odsoudil? „Církve za čas již nebudou a my jsme povoláni to urychlit.“ Takže urychlovali, urychlovali, ale jen do listopadu L. P. 1989. Puch jejich dozoru nad církvemi naštěstí již vyprchal.
Naopak, jiní by se bývali přetrhli, aby úkoly strany co nejhorlivěji plnili. Byli proškoleni v tom, že náboženství je podle soudruha Lenina opium lidstva. Mnozí tito stalinisté v sobě potlačovali, co zažívali jako mladí ministranti a co jim povídaly a v co věřily jejich babičky (viditelně byl u nich vnitřní rozpor: pověra, víra, komunismus, hádalo se to v nich). Byli však i oportunisté, kam vítr, tam plášť, ale byli to lidé bezohední a zlí. Najednou jim strana dala příležitost panovat nad vzdělanými, leč mnohdy i zbytečně ustrašenými faráři. Rekrutovali se zejména z řad učitelských, nedovzdělaných elévů, neschopných jít učit za nízký plat, když tady byla možnost se napakovat, jako tajemník ONV, nebo dokonce tajemník KNV (třeba něco přihodí z církevního majetku farář, či vikář). Hlavně však si mohli ukojit svůj mindrák, tím, že dostali moc. Většinou to byl neschopný, zamindrákovaný učtelsko-socialistický dorost, který najednou vyrostl a v podstatě si mohl dělat, co chtěl . Žádná pravidla neexistovala, církve byly v jejich očích nepřátelé na odpis. Okresní a krajští církevní tajemníci byli jako feudální drábové s bičem a cukrem nad poddanými. Drábové nad faráři a církevním životem sborů a farností. Byla to nestydatá náplň práce, ale těmto mocipánům to velmi vyhovovalo. Žádný slušný člověk to nemohl dělat! Tito pánové dostávali instrukce přímo ze sekretariátu KSČ a jezdili na nejrůznější školení, odebírali státní souhlasy, pro „nevhodné chování při výkonu funkce“ krátili nebo i docvela zastavovali mzdu. Neměli žádnou trestní odpovědnost. Který socialistický prokurátor by vyšetřoval církevního tajemníka? Který socialistický soudce by ho soudil a odsoudil? „Církve za čas již nebudou a my jsme povoláni to urychlit.“ Takže urychlovali, urychlovali, ale jen do listopadu L. P. 1989. Puch jejich dozoru nad církvemi naštěstí již vyprchal.
OCT – tři písmena – zkratka, která dnes již převážné většině nic neříká, ale v době komunistického panství byla postrachem řady lidí. OCT znamenalo okresní církevní tajemník – úředník sedící na Okresním národním výboru (ONV, dnes bychom řekli na Okresním úřadě) avšak v poněkud oddělené kanceláři bokem běžného provozu úřadu. To proto, že byl určen jako výhradní a jediný pro styk s faráři a jinými církevními pracovníky, kteří by neměli být ostatním na očích.
Fenomén Libštát
Pavel Hlaváč
To, co se zrodilo – v naději působením ducha, který již od stvoření „kam chce věje...“ – se dá sotva pojmenovat příhodněji, než jako fenomén. Mocný hlas tohoto ducha bylo lze, pro připravené uši, srdce a svědomí, zaslechnout také v hnusných normalizačních 70. a 80. letech zašlého století. Tento duch věje nejen „kam chce“, ale i „kdy chce“. Žádný větrolam ho nezastaví. Tehdy nám hrozilo, že „nohy naše téměř se byly ušinuly, o málo že by sklouzly krokové naši“. Zlá a nesnadná doba, na jejímž počátku zdálo se, marně vzplála pochodeň Palachovy oběti. Doba tak často se vracející v českých dějinách, doba zapírání pravdy a lámání charakterů, doba rezignace a lhostejnosti. Jedním z důležitých léků našeho zklamání a naší frustrace a odmítání normalizace, byl právě tento fenomén. Na několika dokumentech a ve vzpomínkách pamětníků vám přiblížíme tento pozoruhodný fenomén. Zrodil se v dobách hluboké normalizace a bylo to hnutí tak silné, podnětné a podmanivé, že pokračovalo ještě i po památném listopadu L. P. 1989.
Následující scénka byla sehrána na vánočním večírku v HBS (Husův bohoslovecký seminář) v Jirchářích 12. 12. 1996 v obsazení Aleš Mostecký a Petr Brodský.
Texty jsou autentické s vydaným „Rozhodnutím” k odvolání Petra Brodského: Východočeský KNV 16. dubna 1975 čj. Vnitř/78//75, podepsán soudruh vedoucí odboru JUDr. Jiří Veselý.
A my konečně poznáme, co se 2. a 3. 11. 1975 na faře v Libštátě přihodilo.
Zemřel Josef Volf
Lydie Cejpová
Bratr, jehož jméno a životní příklad by měly zůstat v paměti církve
Podrobnější upomenutí na jednání Josefa Volfa se Synodní radou ČCE a Evangelickou teologickou fakultou o rehabilitační přiznání neoprávněnosti jeho nepřijetí na fakultu, které se dělo na rozkaz či podnět příslušného orgánu vlády pro církevní záležitosti.
Mimo to jednal Jožka písemně o právní uznání neoprávněnosti dvojího věznění pro tutéž věc, myslím, že neodmítal vojenskou službu vůbec, ale službu se zbraní. To však přesně nevím, ačkoliv jsme o tom mluvili několikrát.
K té první věci, které se týkají evangelické církve a teologické fakulty, existuje korespondence Josefa a profesora Hellera, který mu přesně odpovídá i s omluvou fakulty, a k celé věci se vyjadřuje zasvěceně a vůči Josefovi vstřícně, přátelsky a naprosto otevřeně.
Vím, že i v té druhé věci se mu dostalo nějakého polovičatého vyjádření o amnestii, patrně při zvolení prezidenta Antonína Novotného, která prý věc ukončuje. To ovšem ukončení řádné není, míra viny nebo neviny by měla být právně vyjádřena, i když amnestie soudní vyjádření nevyžaduje. Ale vím, že Josef si právní vyjádření přál a nějaká jednání o to vedl. Šlo mu jistě o čest a dodržení práva. A já jsem mu dokonce řekla, že pokud by to sám pro horšící se zdraví nemohl dovést k cíli, chtěla bych se, pokud budu moci, postarat o to, aby se o jeho marném úsilí aspoň v církvi vědělo. Josefa jsem znala od našich společných studentských let na gymnáziu v Zábřehu na Moravě Byli jsme ve stejném ročníku, hledali usilovně orientaci v prudkém poválečném vývoji po uchvácení moci komunistickou stranou, ve stejný den jsme maturovali a spojoval nás podstatně sbor.
Podrobnější upomenutí na jednání Josefa Volfa se Synodní radou ČCE a Evangelickou teologickou fakultou o rehabilitační přiznání neoprávněnosti jeho nepřijetí na fakultu, které se dělo na rozkaz či podnět příslušného orgánu vlády pro církevní záležitosti.
Mimo to jednal Jožka písemně o právní uznání neoprávněnosti dvojího věznění pro tutéž věc, myslím, že neodmítal vojenskou službu vůbec, ale službu se zbraní. To však přesně nevím, ačkoliv jsme o tom mluvili několikrát.
K té první věci, které se týkají evangelické církve a teologické fakulty, existuje korespondence Josefa a profesora Hellera, který mu přesně odpovídá i s omluvou fakulty, a k celé věci se vyjadřuje zasvěceně a vůči Josefovi vstřícně, přátelsky a naprosto otevřeně.
Vím, že i v té druhé věci se mu dostalo nějakého polovičatého vyjádření o amnestii, patrně při zvolení prezidenta Antonína Novotného, která prý věc ukončuje. To ovšem ukončení řádné není, míra viny nebo neviny by měla být právně vyjádřena, i když amnestie soudní vyjádření nevyžaduje. Ale vím, že Josef si právní vyjádření přál a nějaká jednání o to vedl. Šlo mu jistě o čest a dodržení práva. A já jsem mu dokonce řekla, že pokud by to sám pro horšící se zdraví nemohl dovést k cíli, chtěla bych se, pokud budu moci, postarat o to, aby se o jeho marném úsilí aspoň v církvi vědělo. Josefa jsem znala od našich společných studentských let na gymnáziu v Zábřehu na Moravě Byli jsme ve stejném ročníku, hledali usilovně orientaci v prudkém poválečném vývoji po uchvácení moci komunistickou stranou, ve stejný den jsme maturovali a spojoval nás podstatně sbor.
Josef Volf se narodil 30. 9. 1931, zemřel 8. 8. 2011. Každá vzpomínka na tohoto bratra zanechává zřetelnou stopu v paměti a svědomí jeho přátel jak otázkami, které jej celoživotně provázely, tak pro opravdovost a důslednost hledání křesťanské odpovědi na ně. Sám vůči sobě uplatňoval vždy jednotu smýšlení a života jak v soukromí, tak na půdě veřejné.